Vnitřní nesvoboda a pokrytectví
Žijeme v době, kdy i mnoho let po revoluci se stále velmi často navracíme do dob socialismu a řešíme, jaké kdo měl v té době občanské a morální postoje. Až si kladu otázku, proč zejména veřejnoprávní média staré křivdy stále řeší – kdo, co tehdy udělal nebo neudělal, co udělat měl, jakou měl odvahu nebo ne, jakou úctu si za své postoje dnes zasluhuje nebo ne. A pokud se tehdy nezachoval podle našich představ dnes, jak bychom na něj měli pohlížet. Zkrátka nejen veřejnoprávní média jsou těchto otázek stále plná a stín komunismu se nad Českou vznáší stále. Jakoby se s tím naše společnost stále nedokázala vyrovnat.
Tak mě v této souvislosti napadá, zda si dobu minulou příliš nedémonizujeme nebo naopak neidealizujeme. Zda občanským postojům nepřikládáme příliš vysokou váhu, zda lidi s vyhraněnými politickými a občanskými postoji této historické epochy tak trochu nezbožňujeme, zatímco zásluhy jiných, kteří je neprokázali, naopak neprávem nesnižujeme. A je otázka jak se k těmto lidem postavit nebo vymezit skutečně tak důležitá? Je správné klást občanské postoje za nejvyšší hodnotu a je správné je spojovat s morálkou?
Co s lidmi, kteří jsou sice politicky a společensky angažovaní, mají silné a vyhraněné občanské postoje, které se nebojí dávat najevo, ale současně v osobním životě jsou třeba nepříjemní, neoblíbení, nesnášenliví, nerudní nebo dokonce bezcharakterní? Ne vždy tyto věci jde dohromady. Společnost tak může stavět sochy lidem, kteří udělali sice hodně pro stát a prokázali vysoké morální a občanské postoje, ale třeba udělali jen velmi málo pro své nejbližší, pro své přátele nebo rodinu. Společnost je vyzdvihuje za jejich občanské postoje a za jejich morální zásluhy, ale jen jejich nejbližší ví, jací tito lidé doopravdy byli. Jejich povaha a charakter tak zůstává do jisté míry skrytý, protože to co vidíme, je pouze veřejná stránka jejich osobnosti.
A naopak, máme tu lidi s dobrých charakterem, oblíbené, laskavé, ochotné, přátelské, kteří by nikdy nikomu vědomě neublížili a třeba by se i dokázali rozdat, ale z hlediska morálních a občanských postojů mohli někdy selhat, zvláště pokud byli pod silným tlakem a museli učinit nějaké zásadní rozhodnutí. Přísluší nám právo je za to kritizovat. Nebo je dokonce odsuzovat? Nestavíme se pak sami do role soudců už jen tím, že poukazujeme na jejich selhání? Mnoho lidí jim pak jejich postoj z minulosti neustále předhazuje a připomíná, aniž by byli schopni zamést si před vlastním prahem.
Myslím si, že to je jeden z hlavních problémů české společnosti, který přetrvává až do dnešních dob. Pocit nesvobody, malosti a neschopnost podívat se na vlastní minulost s nadhledem. Pocit, že jsme stále otroky, i když třeba už dávno žijeme ve svobodné společnosti. Stačí, když se podíváme, kolik lidí je dnes vystrašených, i když nemají žádný důvod se něčeho bát. Kolik lidí starší ohrožením republiky, demokracie, převratem nebo válkou. Lidé se bojí prakticky neustále a neustále je někdo straší. A neustále posuzují, jak se kdo zachoval, nezachoval nebo se měl zachovat, místo toho, aby začali řešit vlastní problém nebo neprojektovali své vlastní problémy a strachy do jiných lidí. Člověk je sám sobě nepřítelem, ale protože to neví, myslí si, že nepřátelé jsou kolem něho. Často je těch skutečných ale méně, než těch, které jsou jen v jeho hlavě – jeho temná minulost a démoni z tehdejší doby. Komunismus sice dávno skončil, ale mnoho lidí v něm žije dodnes.
Jsou lidé, kteří mají dobré srdce, ale jsou neoblíbení a jsou lidé, kteří nemají dobré srdce, ale jsou oblíbení. Jaký případ je častější? To je těžké říct. Možná je více lidí oblíbených, ale ne nutně dobrých. Lidé, kteří dokážou číst sociální signály a umí se zalíbit, mají často výhodu v popularitě. Ale tato schopnost není automaticky spojena s morální hloubkou nebo soucitem. Protože mají dar charismatu, lidé od nich také mnohem více očekávají. Čekají, že když je někdo více oblíbený, má i větší povinnost projevit občanské postoje, zatímco u lidí, kteří nejsou oblíbení je to jedno a nikdo to od nich nečeká.
Popularitu lidé chápou v nesvobodné společnosti jaké závazek. Lidé s dobrým srdcem mohou být oblíbení v menších, důvěrných kruzích, ale ne ve větších skupinách – protože jejich kvality se projeví až při bližším kontaktu. Na druhou stranu tito lidé nemusejí mít silné občanské a morální postoje. Mohou stát raději v ústraní, neprojevovat se a raději se neangažovat. Pokud jsou ale oblíbení, jsou středem pozornosti a společnost sleduje každý jejich pohyb, takže i malé zaváhání jim nemusí být odpuštěno.
To vše ale platí zejména v nesvobodné společnosti. Ve svobodné společnosti nikdo otázku morálky a občanských postojů obvykle neřeší. Je to znak vnější i vnitřní temnoty duše. Její stín v české společnosti i po téměř 40 letech stále do určité míry přetrvává a je jako závaží, které s sebou vláčí. Je to docela velký kontrast ve srovnání se společnosti, která svoboda mnohem větší tradici nebo které nikdy neprošly žádnou totalitou, srovnáme-li Česko a země západní Evropy. U nás je ale vnitřní nesvoboda společnosti ještě v jakési koncentrované formě, protože vidíme že i společnost v Polsku je svobodnější, i když také tady byla totalita prakticky stejně dlouho, jako u nás. Nicméně formy vnitřní nesvobody můžeme na druhou stranu tu a tam pozorovat i v zemích, které nikdy žádnou totalitou neprošly – i tam roste pocit frustrace a omezování svobody. Jsou ale společnosti, které se dají snadno emočně ovládat a vyloženě trpí vnitřními strachy a jsou společnosti svobodnější, kde jednoduché působení na emoce (často primitivní) nezabírá.
Čím více se řeší pocity vnějšího ohrožení a čím silnější jsou pocity vnitřní nesvobody, tím více se řeší občanské postoje a hon na čarodějnice. Nebo kdy se protestuje proti výsledku svobodných a demokratických voleb. Boj za svobodu tak paradoxně může přinášet novou nesvobodu, jakmile totiž jedna část společnosti začne mít pocit že má morální právo svoji svobodu a své demokratické hodnoty diktovat jiným. To už pak nemá daleko k vykonstruovaným procesům a ke stavu, kdy jeden udává druhého za to, že porušil hodnoty demokracie a práva jiných, těch, kteří si myslí, že je mají. Dochází k erozi dělby moci a ke zpochybnění nezávislosti justice.
Dochází pak k paradoxní situaci, že ti kteří nejvíce bojují za svobodu a nejvíce mluví o demokracii pak sami tyto hodnoty pošlapávají proto, aby je ochránili, zatímco „narušitelné“ jsou označováni jako fašisté, které nejsou součástí demokratické společnosti. Je to abnormální situace plná pokrytectví., jejíž hlavním hnacím motorem je strach. Ten je zase pozadím nové propagandy, ideologie nebo prostě tím, na čem se pasou novináři a média, která často nemají za cíl jen hlídat demokracii, ale také rozeštvávat, provokovat, hledat senzace a úderné titulky.
Inu, demokracie, svoboda, to je nekonečný boj. Ale tím největším nepřítelem je strach. Dnes ho bohužel v rámci politického boje používají všichni jako ten nejlepší nástroj manipulace. Jedni straší před druhými, jako kdyby šlo o život. Jak populisté, tak ti, kteří se začali domnívat, že mají morální právo jiným diktovat své hodnoty, protože si říkají demokraté. Málokdy se ale mluví o tom, že pokud někdo cítí, že západní svět snad znovu obchází strach z autoritářů, měl by se ptát, kde je chyba. Je to vina těch, kdo chtějí demokracii ohrozit nebo je vina na straně demokratických elit, kteří selhávají a problémy neřeší?
Pokud demokratické síly vlastní vinou selhávají, nemohou se divit, že jejich místo zabírají ti, kteří si fungování demokracie představují jinak. To se děje obvykle tehdy, když se z demokratických elit stávají papaláši, uzavření ve své slonovinové věži. Ztrácejí kontakt nejen se svými voliči, ale s realitou, takže umetou cestu těm, kteří zavádějí nový pořádek. Třeba i velmi radikálními metodami. Měli bychom to vítat a těšit se na to, když jsme usilovali o svobodu a demokracii? Asi ne. Je to ale přirozený vývoj opakujících se historických cyklů založených na lidské nepoučitelnosti.
Nic nám totiž nepomůže hovořit o občanských postojích a morálních hodnotách, pokud jsme sami pokrytci a domníváme se, že jsme ti vyvolení, kterým demokracie patří a mnohou si tak dělat, co chtějí, protože na to mají morální právo. Jako ti, kteří si o sobě myslí, že lidé kteří je nevolí jsou zmanipulovaní voliči nebo snad dokonce méněcenná, negramotná lůza, která si neumí vydělat ani peníze nebo s nimi neumí hospodařit. Nespokojenost voličů je hlavní motorem velkých změn. Pokud se ale vymlouváme na to, že za ně mohou vnější nepřátelské síly a chceme voliče ochraňovat cenzurou nebo omezováním svobody projevu, pak nejsme na dobré cestě a zjistíme, že je to nejen kontraproduktivní, ale může se to obrátit proti samotné podstatě demokracie.
Nedemokratické síly totiž nelze porazit jejich vlastními zbraněmi, tedy omezováním svobody a vytvářením atmosféry strachu, ale jen tak, si získáte důvěru lidí, kteří zjistí, že vám mohou věřit, protože plníte své sliby a to, co od vás očekávají. Naopak, pokud se je snažíte chránit před nepřáteli, budete budit jejich odpor a budou vás podezírat, že jim zatajujete pravdivé informace. Skalní fanoušci vám sice zůstanou vždy, ale na volební vítězství to už stačit nebude.