Nový světový řád pod záminkou sociální spravedlnosti

vac

Sv. Václav – symbol boje za naší státnost

Dnes slavíme státní svátek – Sv. Václava, symbolu české státnosti a bojovníka za ní. Zdá se, že právě dnes je jeho odkaz mnohem aktuálnější, než dříve. Dnes, kdy často slyšíme, že ten, kdo varuje před ohrožením naší státnosti podléhá strachu a šíří strach… Že ten, kdo chce chránit svoje hranice, je fašista. Že ten, kdo chce chránit sama sebe, je xenofob. Kdo je ten, který si nám dovoluje říkat, že to není správné a že se toho máme vzdát? Sv. Václav, který tak bojoval za naši státnost, by se musel asi obracet v hrobě.

(Pozor, někteří považují i bývalé Československo za českou státnost. Československo nemá s českou státností nic společného – jde o projekt Masaryka a Štefánika, kteří se dohodli na spojení českého a slovenského národa dohromady až o 1000 let později. V době Václava ještě Slováci neexistovali ani jako národ, ani jako etnikum. Slovanům žijícím na východě Moravy a dále ke Kyjevské Rusi se začalo říkat Slováci až o stovky let později, podobně jako tamním Rusům Ukrajinci a Rusíni. Budování slovenské státnosti začíná až v roce 1993 rozpadem Československa – do té doby nikdy v historii neexistoval žádný slovenský stát. Český stát vzniká již v raném středověku – po rozpadu Moravy vzniká v 915 České knížectví a v roce 1198 České království. Oblast východu Moravy a dále spadá pod Maďarsko (Uhry). Přestože máme se Slováky jazyk velmi podobný, naše historie a pohled na ní je zcela jiný).

Každému se líbí volné hranice, komu ne? Ale volné hranice neznamená nemožnost je bránit, předání země někomu jinému a vzdání se vlastní suverenity a práva rozhodování o sobě. Bránit sama sebe, své území a své hranice je naše základní povinnost, stejně jako svoji svrchovanost a suverenitu – jinak jako národ zanikáme a neexistujeme. Tyto kroky nemohou být pouze formální, je třeba důrazně odmítnout jakékoli narušení, nátlak nebo snahu o narušení svrchovanosti.

Pokud totiž budeme laxní, pak postupně svolíme, aby za národ rozhodovali jiní, bude to jen předstupeň další fáze globalizace, ve kterém bude zbaven osobních práv každý člověk. Toto nebezpečí nejlépe pochopilo Maďarsko, které se rozhodlo důsledně chránit hranice, za což bylo označeno globálními špičkami jako fašistické. Přitom neudělalo nic jiného, než to, že se snažilo prosadit nejen to, nač má právo, ale co je dokonce z hlediska ochrany hranic schengenu jeho povinnost.

Stále častěji se objevují veřejně projevované a již ani neskrývané názory politických špiček o tom, že je třeba globální jednota, že je třeba zrušení národních států, že hranice jsou v 21. století překonané, že již nesmí existovat, že člověk je příliš slabý, aby o sobě mohl rozhodovat sám, atd. Stále častěji můžeme slyšet proklamace o nutnosti globální jednoty, solidarity, humanismu, sociální spravedlnosti a kolektivismu. Je stále silnější hnutí, který si přeje nastolit nový světový řád pod záminkou sociální spravedlnosti.

Nová ideologie proniká i do církve?

Moderní ideologie sociální spravedlnosti, pseudohumanismu se snaží bezpodmínečnou lásku prezentovat jako něco, co je povinné a ten, kdo se toho neúčastní, je zlý nebo netolerantní člověk. Mnoho pseudohumanistů a tzv. sluníčkářů argumentuje v otázce uprchlíků tím, že všichni jsme byli uprchlíci. Je to ale jako kdyby říkali, že všichni jsme porušovali zákony a tak je nutné všechny, kdo je porušují dnes akceptovat. A pochopit, že si každý může dělat, co chce a přitom být milován. Každý si nekonečnou a bezpodmínečnou lásku vykládá jinak. Pravda ale je, že všechno musí mít nějaký řád. Jinak to není láska, ale bordel.

Dnešní pseudohumanismus se podobá spíše jakési totalitní ideologii, která podněcuje hon na ty, kteří jsou „zlí“ a „netolerantní“. Kteří jsou jiní, kteří nechtějí jít s davem, kteří chtějí být sami sebou. Žijeme v podivné době euforického humanismu, korektnosti a všezahrnující lásky. Jakémsi novodobém komunistickém náboženství tolerance, ve kterém se křesťanství mísí se socialismem a marxismem dohromady a církev si podává ruku s globálními špičkami, náboženskými i politickými vůdci. V euforické globalizaci, ve které se stírají všechny rozdíly a vše se spojuje dohromady.

papez
Dar pro papeže – Kristus na kladivu se srpem. Morales papeže zná a ví, co mu udělá radost.

Máme tu moderního papeže, skutečného komunistického křesťana s vizí globální jednoty, která je pro něj důležitější, než evangelium a který skutečnou lásku a pravdu vyměnil za humanismus a toleranci. Papeže, který se nezastane křesťanů, kteří jsou pronásledováni muslimy a jejichž kostely jsou vypalovány, ale který považuje islamizaci Evropy za dobrou věc. Papeže, který si podává ruku s nejvyššími představiteli Kuby a podporuje tamní režim a církev, která se nezastane disidentů a pronásledovaných. Papeže, pro kterého je globální jednota a tolerance vyšší hodnotou, než pravda a ochrana životního prostředí, vyslovování se k otázkám vědy nebo globálního oteplování důležitější, než duchovní poslání církve či ochrana živočichů více, než ochrana nenarozených dětí… Jakoby se snažil dělat všechno dobro světa, aby nemusel hlásat to, co hlásat má a zastávat se těch, kterých se opravdu zastat má.

Jednostranná orientace

Zejména (ale nejen) když se papež obrací k nekřesťanskému publiku, snaží se zaujmout nekontraverzními tématy, snaží se mluvit pouze o věcech, se kterými nemá nikdo problém, se kterými souhlasí každý, které se líbí každému a které podporuje každý člověk, bez rozdílu. Podle sociálně orientovaných teologů (u nás např. Tomáše Halíka) je to správné, protože katolická církev je všeobecná a má oslovit co nejvíce lidí. Podle konzervativněji založených se zase papež příliš podbízí a příliš se vyhýbá kázání o věcech, díky kterým by se mohl rychle stát nepopulárním. I mě je tento názor bližší.

Chápu argumenty, že církev se má otevřít a má se snažit zaujmout, ale nemyslím si, že za každou cenu a za cenu podbízení se. Člověk a natož zástupce Krista se nesmí bát říkat pravdu a kázat o ní. Nesmí se jí vyhýbat, nesmí se zastávat pravdy tam, kde by mohl přijít o body o svoji oblíbenost. V takovém případě je to spíše zrada. V evangeliu máme „co pomůže člověku, když získá celý svět, ale svoji duši ztratí?“. Já vím, František to možná myslí dobře, ale každopádně je to nevhodný flirt, jak opět stojí v evangeliu – „nikdo nemůže sedět na dvou židlích, sloužít Bohu i ďáblu“.

Není možné si nevšimnout, že naopak kázání o věcech, které jsou nepříjemné, které lidé neradi slyší, že papež většinou úzkostlivě vyhýbá. Jakoby pro ně neexistoval žádný hřích, zlo, peklo, odsouzení, Satan. Pochopitelně, je nesmysl moralizovat nebo dokonce strašit – o to nejde. Ale není možné to ignorovat a tvářit se, že nic takového neexistuje. František téměř výhradně akcentuje pouze to, co se líbí, klade důraz na sociální téma, ochranu přírody, klimatu, solidaritu a na to s čím opravdu souhlasí všichni a proti čemuž nikdo nemůže nic namítat. Ať věřící nebo nevěřící.

Tomáš Halík říká, že jen komunistům bere to, co oni ukradli křesťanství  ideály humanismu. Tak trochu ale zapomíná na to, že křesťanství není o humanismu a že má mnohem hlubší rozměr a poselství. Rozměr duchovní. Podle mého názoru papež komunistům nebere ideál, který křesťanství vzali komunisté, ale naopak křesťanství zbavuje duchovního poselství a činí z něj nový komunismus. I když komunismus křesťanský, který se stále odvolává na Boha, přestože se od něho vzdaluje. Papež spojuje svět věřících a nevěřících, svět církevní a laický. Na první pohled je to krásné a bohulibé. Jenže tím, se ztrácí spiritualita, která je nahrazována světským humanismem a kolektivismem.

Pochopitelně, František není Evropan, pochází z úplně jiné části světa a je možná mnohem více ovlivněn komunistickými ideály, které si spojil s ideály křesťanskými. Možná mu splývají v jeden ideál, ve který věří a který vyznává. Proto je to ideál, který je velmi blízký masovému počtu lidí. Věřících i nevěřících. V každém případě to, co je důležitější, není ani tak František, ale jeho odkaz a to, jakým směrem se bude dále učení církve ubírat. Zda a jak bude upraveno nebo ne. Na jednu stranu František skutečně církev více otevírá světu, což si myslím, že bylo třeba, ale na druhou stranu se domnívám, že ji příliš jednostranně orientuje, takže se někdy až může zdát, jakoby církev ani nevedl a jakoby si založit nějakou vlastní firmu „podporuji všechny a líbím se všem“.

Církev na prahu velkého rozkolu

Při své návštěvě USA zkritizoval kolektivní sobectví lidí, nikoliv sobectví člověka, ale kolektivu. O kolektivní solidaritě, o kolektivní povinnosti podřídit se globální moci v zájmu dobra, jistě ještě hodně uslyšíme. Člověk má cenu jen jako tvor podřizující se kolektivu a autoritě. Autorita poslušnosti k Bohu a vlastní svědomí je tiše a nenápadně nahrazováno nutnosti poslušnosti celku ve jménu boha, jaký neexistuje. Milosrdenství je nahrazováno solidaritou, láska k bližnímu je nahrazována humanismem, pravda je nahrazována korektností. Boží vůle je nahrazována vyšším zájmem společnosti. Boží zákon je tiše, nenápadně, jemně a delikátně, avšak násilím ohýbán tak, aby se lidstvo připravilo nikoli na setkání s Bohem, ale na přijetí falešného boha. Spasitele, který vypadá jako beránek, ale uvnitř vlk. To je ovšem již geniální strategie antikrista…

Domnívám se, že církve se tak poprvé ocitá na prahu velkého rozkolu. Zatímco jedna část kléru půjde vstříc novým globálním hodnotám a pokusí se změnit i náboženské obřady a věrouku, menší zbytek se bude pokoušet tomu bránit. Rozkol v samotné církvi bude jasným znamením, že události se dávají do pohybu, jak je předpovězeno:

„Pověz nám, kdy to nastane a jaké bude znamení, až se začne všechno schylovat ke konci!“
Ježíš jim odpověděl: „Mějte se na pozoru, aby vás někdo nesvedl.
Mnozí přijdou v mém jménu a budou říkat: ‚Já jsem to‘ a svedou mnohé.
Až uslyšíte válečný ryk a zvěsti o válkách, nelekejte se! Musí to být, ale to ještě nebude konec.
Povstane národ proti národu a království proti království, v mnohých krajinách budou zemětřesení, bude hlad. To bude teprve začátek bolestí.
Vy sami se mějte na pozoru! Budou vás vydávat soudům, budete biti v synagógách, budete stát před vládci a králi kvůli mně, abyste před nimi vydali svědectví.
Vydá na smrt bratr bratra a otec dítě, povstanou děti proti rodičům a připraví je o život.
A tehdy, řekne-li vám někdo: ‚Hle, tu je Mesiáš, hle tam,‘ nevěřte!
Vyvstanou lžimesiášové a lžiproroci a budou předvádět znamení a zázraky, aby svedli vyvolené, kdyby to bylo možné.
Vy však se mějte na pozoru! Všecko jsem vám řekl předem.

Příprava pro příchod antipapeže?

Kdybychom nebyli dostatečně informováni a varováni o tom, co se má dít v poslední době konce věku a o proroctvích, která se ho týkají, asi bychom jeho podlézavosti také uvěřili. A nejen to. Jistě bychom i s nadšením sledovali kroky papeže a jeho snahy o prosazení globálního dobra. A byli bychom i nadšeni z toho, že je miláčkem médií celého světa a opravdovou celebritou.  Jenže z toho, co víme, se musíme dívat na vše s odstupem a nevěřit všemu, co se krásně blýská. 

Dnes se spojují dokonce i dříve zcela protichůdné tendence slévající se v nový jednotný proud nového náboženství, který čeká jen na to, aby byl oficiálně uznán a aby antikrist mohl slavnostně a za zvuku fanfár a velkých oslav vyjít na scénu. Oslavovaný masami obyvatelstva, politiky, náboženskými vůdci, filosofy a celebritami všech druhů. Antikrist má přijít uprostřed velké krize a celosvětového humanistického hnutí, aby byl oslavován jako vykupitel a sjednotitel všech náboženství a ras.

Pokud to tak skutečně bude, můžeme dnešní události chápat jako přípravu pro jeho příchod a dnešního papeže jen jako poslušnou, velmi asertivní postavu, která umí lavírovat jemně a vkusně na všechny světové strany a sedět na mnoha židlích současně. A mluvit tak, aby se zalíbil všem. No může proti tomu někdo něco namítnout? V době, kdy si podává ruku křesťanství se socialismem, socialismus s hodnotami EU, pravice s levicí, teroristé s „bojovníky proti terorismu“ či demokracie s totalitou?

Inu, žijeme v době bláznivé, kdy se zdá být vše jen hrou a divadlem. Papež tak může být, vědomě, podvědomě či nevědomky, jen dobře zvolenou figurou (ať už Bohem či lidmi), která má opatrně připravit antikristu půdu a umožnit aby se stalo, co se vlastně má stát a co bylo předpovězeno. Tedy ovšem v případě, že se dávná proroctví konce věku týkají naší doby. Pozorujeme-li znamení doby, nemůžeme si nevšimnout, že tu mnohá již jsou.

dále na TV Gloria

Nový Bůh po moderního člověka?

Mnoho lidí schvaluje snahy o revoluční proměnu církve.  A Jak jinak, sexualita,rodina a manželství hrají hlavní roli. Tito lidé sedají jako mouchy na mucholapku ďábelské lsti, ve kterém Satan lidem podsouvá, že by měli víru a dogmata nahradit poznáním.

Víra ovšem nikdy nemůže být nahrazena poznáním – poznání je pouze bonus navíc. Pokud je náboženství nahrazeno poznáním, pak už nejde o vzývání Boha, ale o klanění se poznání a člověku. Dogmata pouze shrnují v tom, co věříme. Pokud si někdo myslí, že slepě a že by to mělo být nahrazeno poznáním, pak to je právě ten omyl. Víru nelze ničím nahradit. Víra – důvěra. Proč? Protože poznání je nikdy nekončící proces. Kdybychom věděli, že plné poznání lze dosáhnout, pak by skutečně víru bylo možno nahradit. Věříme ale, že toto je možné až po splynutí s Bohem. Pak skutečně víra a náboženství zaniká a mění se ve vztah a život.

Dokud totiž budeme chtít ovoce ze stromu poznání stále chtít trhat dříve, než je nám dovoleno, naše snaha nahradit víru poznáním nás svede jen na scestí a jediné co se stane je to, že začneme vzývat dokonalost člověka a humanismus. Obojí je pravda, Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, stejně jako člověk si vždy vytvářel Boha ke svému obrazu. Jenže co je humanismus? To, co už tu bylo dávno – Potřeba udělat si nový obraz Boha – takový, který člověka neusvědčuje ze lži a ze hříchu, který mu nic nevytýká. Takového, který se dobře poslouchá. Zkrátka udělat obraz Boha pro moderního člověka.

Zní to lákavě, co říkáte? Zní to velmi revolučně, ba co více, zní to také bohulibě. Ovšem, Satan vždy vystupoval v masce anděla. Když Kristus přišel, nepřišel zrušit Starý zákon, ale pouze jej aktualizoval. Nyní však také Satan rád přišel a vydával se za Boha. Proč? Aby mohl také Nový zákon aktualizovat. Ve skutečnosti však Nový zákon žádnou aktualizaci nepotřebuje. Pouze být důsledně dodržován. Stejně jako Desatero Starého zákona.

I když nám lidem nemusí vyhovovat. Není to důvod proto, abychom vymýšleli něco jiného, když to co je třeba, nám již bylo dávno dáno a stalo se základem pro naše tradiční hodnoty. Neměli bychom od toho ustupovat.

Skutečná spiritualita

Duchovno, to není jen mystický prožitek, humanismus, rozšiřování vědomí anebo poznání vesmíru. To je ještě více morální postoj a víra. Prožitek sám o sobě nic neznamená, důležitější je zkušenost a zkušenost je skutečně věc osobní, těžko přenositelná. Můžeme se bavit nebo blogovat o čemkoli, a můžeme to i dokonale nastudovat, ale praxe a osobní postoj je něco jiného. Ať se upneme na cokoliv a začneme to považovat za vývoj, bude to špatně. Duchovní vývoj nastává jen ve stavu neupnutí se na nic a ve splynutí se vším. Je ovšem nekonečný. To znamená, že i kdybychom stavu osvícení pravidelně dosahovali, pro duchovní vývoj to stále nemusí nic znamenat. Je to jen naše představa, že se duchovně vyvíjíme.

Ve skutečnosti jsme jen prázdné nádoby, které mohou být naplněny. Nástroje, které mohou být použity. Duchovní vývoj je podobně jako evoluce iluzorní. Ve skutečnosti je vše jen dokonalost a věčnost, na které se podílíme. Duchovně se vyvíjet neznamená něčeho dosahovat nebo pokročit na nějakou úroveň ale chtít být takový, jakého mě v daném okamžiku chce mít Bůh a dělat to, co chce. Chtít naslouchat. Chtít přijmout jeho vůli. Tuto vůli není vždy snadné poznat, pochopit a ještě těžší je jí vždy akceptovat. To je ale skutečná spiritualita a skutečný pokrok.

Je-li spiritualita nahrazena honbou za prožitky, poznáním nebo humanismem, stává se mrtvou. Mnoho lidí si myslí, že spiritualita bez poznání či prožitků je mrtvá a že taková víra je slepá. Ve skutečnosti je mrtvá bez víry. Lidé takovou víru pokládají za mrtvou proto, že jim chybí důvěra. Ano, víra bez důvěry je opravdu mrtvá a nemůže ji nahradit ani poznání a prožitky.

Lidé, kteří jsou duchovně slepí a hluší, touží jíst ze stromu poznání, protože věří, že poznání otevře jejich oči a budou jako Bůh. Ve skutečnosti ale jen poznají, že jsou nazí.

Často jsem přemýšlel nad tím, zda je nový papež více katolík nebo neomarxista. Nejspíše oboje dohromady, což ale není možné, protože jak se říká, dvěma pánům sloužit nejde. Jisté je, že po počátečním rozruchu a obrovského nadšení, zejména ze strany ateistů, se jeho vliv ukazuje celkově spíše devastující.Stále více mám pocit, že se stává spíše smutnou, unavenou postavou člověka, který svůj život obětoval falešnému ideálu. Člověka, který víru vyměnil za ideál všeobjímajícího humanismu, doufaje, že tak přitáhne masy lidí. Opak se však ukazuje pravdou. Taková víra může zpočátku nadchnout, než člověku později dojde, že je to jen nesmyslný ideál, který nám sice umožňuje nevidět zlo, ale zároveň zavírá oči nad tím, co bychom vidět měli. Každý, kdo opravdu věří ví, že skutečná víra má mnohem hlubší kořeny a není to jen nějaká ideologie, snaha se líbit nebo za každou cenu získat co nejvíce fanoušků. Víra, která nevychází se srdce, ale z hlavy, není víra, ale jen idea.

Abychom ale papeže pouze nekritizovali, možná je jeho působení určováno z části i tím, že pochází z hodně kulturně a historicky odlišného prostřední a o latinské Americe, toho víme dosud jen málo. Nemáme tedy přesně ani představu jak funguje společnost, politika a církev tam. Vše se navzájem ovlivňuje. Proto se nám může jevit tento papež jako cizí a těžko srozumitelný. Já mu alespoň nerozumím. Někteří idealisté – a myslím, že právě mezi ně patří papež František – věří, že každý kdo věří v jednoho Boha je v podstatě křesťan. V křesťanství vidí jakousi ekumenickou základnu budoucí nové, reformované církve, odtržené od původních kořenů a postavené na liberalismu. Jakousi budoucí politickou, kulturní a náboženskou platformu světa. Tito idealisté se nazývají se křesťané, ale současně jsou plně konformní s liberalismem.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *