Nová Babylónská věž

Neoliberálové často označují všechny, kdo nesouhlasí s jejich vizí světa za populisty, jejichž jediným programem je boj proti elitám, místo toto, aby nedělil svět na lid a elity, ale na pravici a levici a účastnili se demokratické diskuse. Problém ale je, že sama demokracie se v globalizovaném kapitalismu stává vyprázdněným pojmem a diskuze v ní mnohdy jen plácáním do vod a planými řečmi, které nikam nevedou.

Nálepkování lidí s odlišnou vizí slovem populisté mi připadá poněkud krátkozraké, ale pochopitelné. Zatím co já – „populista“ věřím, že jejich neoliberální vize je ideologie, oni to samé říkají o nás „populistech“ – že populismus je ideologie. Vidíme tedy, že dnešní svět není ani tak střetem pravicové a levicové ideologie, ale ideologie neoliberální a populistické – či chcete-li střetem ideologie globalistické a nacionalistické.

Zatímco globalisté věří, že cokoli, co je vývoj je dobré, my věříme, že ne vše, co je vývoj je dobré jen proto, že je to vývoj. Věříme totiž, že existuje také devoluce, respketve úpadek – jinými slovy vývoj špatným směrem.

Neoliberálové také o nás říkají, že máme strach z měnícího se světa a proto bychom chtěli zachovat jeho stasus quo. Já si ale myslím, že nemáme strach z měnícího se světa  (svět se měnil vždy a není to nic divného), ale z jeho vývoje špatným směrem.

Ale samozřejmě, je tu spoustu rozdílů a mezistupňů – od nadšených neoliberálů, socialistů a hujerů plně podporujících současný systém,  přes ty umírněné, dále konzervativce, skeptiky, kritiky až po radikály bojující proti systému. Takže já sám sebe bych označil spíše jako konzervativce, i když mnohý neoliberál asi jako spíše populistu.

Zároveň jsem ale demokrat a cítím jako povinnost udělat vše proto, aby se svět špatným směrem neubíral. Jsem si ale vědom toho, že v našich silách není zvrátit vývoj světa, pokud demokraticky zvítězí ta většina lidí, s jejichž vizí světa nemohu souhlasit a proti které budu vždy stát. Cítím povinnost zůstat sám sebou a hájit to v co věřím já, i když většina lidé chce něco jiného a věří v něco jiného. I za cenou toho, že tato většina lidí si časem vybere třeba i totalitu. Nebo si ji nevybere, ale nechá se do ní vlákat pod záminkou svobody a výhod.

Dokud populisté, realisté, konzervativci a skeptici budou ale nejednotní, rozhádaní, neprofesionální, nemají dnes proti neoliberálům žádnou šanci. Byť je potěšitelné, že hlas skeptiků a kritiků je dnes slyšet více, než dříve, rozhodně to nestačí a stále je to velmi málo. Pokud se populisté nedokáží spojit v jeden proud a nabízet konstruktivní řešení, nemohou nikdy neoliberálům zabránit jejich vizi v budování nového globálního věta, který nechceme a který si nepřejeme.

Alespoň, pokud budu mluvit za sebe, není to ze strachu, ale odpovědnosti. Myslím si, že většina z nás je totiž přesvědčena o tom, že kapitalismus není s globální představou světa slučitelný do té míry, aby aby neohrozil samotnou podstatu demokracie a že jedině rozdělení světa na menší celky tak, jak tomu bylo doposud, může demokratické principy účiněji chránit.

Proto pokládám za nesmírně důležitou decentralizaci na všech úrovních společnosti, jakož i obnovení plné suverenity všech států, tak, aby dobrovolná tzv. sdílená suverenita byla omezena na co nejnižší možnou úroveň, nezbytné minimum. Každý stát by měl mít o svých právních, finančních a jiných záležitostech právo rozhodovat si sám, neboť jsou to vlády právě těchto zemí, kdo jsou přímo odpovědné jejich obyvatelů. Zrovna tak pokládám za nepřijatelné, aby existoval nadnárodní správní orgán, jakýsi nejvyšší sovět, který není přímo občany volen, ale který si osobuje právo diktovat všem. Nepochybuji o tom, že lidé, kteří tuto formu elitářské demokracie zavedli, to mysleli a myslí jen dobře – problém je ale právě v tom chybějícím mandátu od voličů, což je však zcela zásadní.

Myslím si proto, že současná EU vedená novými soudruhy a papaláši, kteří této podivné formě demokracie posluhují je nereformovatelná protože právě oni jsou překážkou jakékoliv větší reformy. Pokud má tento projekt přetrvat a neztratit smysl ani pro budoucnost, musí se vrátit k počátkům integrace, jinak se ostrému konfliktu zájmů nevyhne.

Tento svět stojí dnes na křižovatce. Na jednu stranu tu máme touhu po svobodě a odpor k tradičním a morálním hodnotám, na druhou stranu globální kapitalismus, který sám omezuje demokracii a s politiků činí pouhé správce či dokonce loutky. Zdá se, že budoucí střet mezi těmi, kdo prosazují nové hodnoty s těmi, kdo jsou proti nim, je nevyhnutelný. Myslím si, že je jen otázka kdy k němu skutečně dojde a jak velký bude. Žijeme totiž v nesmírně důležité etapě, která rozhodně o podobně naší budoucnosti.

Ještě stále je místo pro diskusi, ještě stále je čas na kompromisy. Ještě stále je místo na debatu o našich hodnotách a našem směřování. Ale není ho asi o mnoho více, než na změnu našeho přístupu k ochraně přírody, než nám to vrátí. I když kdo ví, ať tak či onak, i budoucí katastrofální dopady můžeme stále zmírnit, i kdyby už bylo vlastně pozdě. Záleží je na nás – zda na globální a nadnárodní úrovni budeme řešit opravdu důležité věci jako je klima, vymírání živočichů, neskutečné zamoření světa odpadem či drancování přírodních zdrojů nebo takové absurdity jako názvy potravin, velikost záchodových nádrží na vodu, WC pro třetí pohlaví, zakřivení okurek nebo manželství pro všechny, nejlépe i pro zvířata.

Chceme vytvářet ideální, vyvážený a spravedlivý svět, zatímco co nevidíme, že se nám bortí pod nohama a že neděláme nic jiného, než že stavíme velký palác na písku. Čas je totiž proti nám… Proč následujeme příklad stavitelů Babylónské věže a máme to zapotřebí? Vždyť co je důležitější, než přežít a vytvořit systém udržitelný pro všechny, společnost která umí vytvářet nové technologie, využívat je, ale není na nich nezávislá? Nemusí to být velký palác, stačí normální budova, ale na pevném základě. Stavba, která se v případě krize nezhroutí jako domeček z karet a kterou ani žádná krize neohrožuje? Společnost, která existuje v souladu s přírodou a jejími zákony, společnost ve které si člověk nehraje na pána světa, ale je pouze její součástí jako správce, kterému to vše bylo pouze svěřeno – nikoliv, aby to ovládal a vykořisťoval jako ta největší škodná na Zemi.

Jsem přesvědčen o tom, že kdybychom se toho drželi a nevytvářeli si problémy, které nemusíme, nikdy bychom dnes nemluvili o žádném neoliberalismu, ani populismu. A určitě by neexistoval komunismus, stejně jako žádný globalizovaný, kalamitní turbokapitalismus utiskující demokracii a uznávající jen benefity a profity. A možná bychom se ani nebavili o tom jaké jsou naše hodnoty, protože by nám připadali samozřejmé. Věřím, že všechny tyto věci jsou jen plody našeho vývoje, který se vymyká kontrole a který stále více ovládají technologie, namísto zdravého rozumu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *