Nová Babylónská věž

Západní svět na křižovatce

Tento svět stojí dnes na křižovatce. Na jednu stranu tu máme touhu po svobodě a odpor k tradičním a morálním hodnotám, na druhou stranu globální kapitalismus, který sám omezuje demokracii a s politiků činí pouhé správce či dokonce loutky. Dělení politické scény na demokratické a nedemokratické bloky je absurdní. Jako by se demokracie úplně zcvrkla, takže jejím jádrem přestala být diskuze, ale jen boj a osočování.

O tradicích se pohrdavě hovoří jako o stereotypech, a o svědomí či morálce se nemluví raději vůbec, protože by to nebylo politicky korektní. Vytvořili jsme technokratickou společnost, ve které se mnozí domnívají, že každý má právo na všechno – prostě že mít právo je základní lidské právo. Je to tak absurdní, že máme stále méně jasno v tom, kde končí právo jednoho a začíná právo jiného.  Na co máme právo, abychom náhodou nenarušili právo jiného a na co ne. A v tomto absurdistánu se přestávají orientovat nejen politici, ale i právníci, takže co právník, to názor. Je to zkrátka jakýsi organizovaný chaos – možná podobný při dokončení stavby Babylónské věže, když se začala hroutit. Tehdy ovšem neexistovala masmédia, žádné hlásné trouby, takže dnes je to navíc ještě velká show. A možná i ztřeštěnější, než byla socialistická estráda.

Zdá se, že budoucí střet mezi těmi, kdo prosazují nové hodnoty bez stereotypů s těmi, kdo jsou proti nim, je nevyhnutelný. Myslím si, že je jen otázka kdy k němu skutečně dojde a jak velký bude a do jaké míry bude vyhrocený – dá se předpokládat, že v budoucnu bude prosazování nových hodnot více sofistikované tak, aby naráželo na co nejmenší odpor. A také to, že lidé budou stále více unavení, zatímco stále více lidí bude nové hodnoty vítat. Dokud všichni nebudou postaveni před hotovou věc – vládu velkého bratra. Ale to předbíhám – nás se to určitě ještě týkat nebude a aktuálnější budou možná klimatické změny a masová migrace.

Příštím generacím tak bude pořádně horko nejen fyzicky, společensky, ale i politicky. A sexuální oteplování už bych se raději ani nemíchal – to je sice mediálně velmi provokativní téma, ale přece jen ne až tak podstatné. Teplo bude zkrátka všude. Ještě stále je místo na debatu o našich hodnotách a našem směřování. Ale není ho asi o mnoho více, než na změnu našeho přístupu k ochraně přírody, než nám to vrátí. I když kdo ví, ať tak či onak, i budoucí katastrofální dopady můžeme stále zmírnit, i kdyby už bylo vlastně pozdě. Záleží je na nás – zda na globální a nadnárodní úrovni budeme řešit opravdu důležité věci jako je klima, vymírání živočichů, neskutečné zamoření světa odpadem či drancování přírodních zdrojů nebo takové absurdity jako názvy potravin, velikost záchodových nádrží na vodu, WC pro třetí pohlaví, zakřivení okurek nebo manželství pro všechny a podobné nesmysly, absurdity a blbosti.

Chceme vytvářet ideální, vyvážený a spravedlivý svět, zatímco co nevidíme, že se nám bortí pod nohama a že neděláme nic jiného, než že stavíme velký palác na písku. Čas je totiž proti nám… Proč následujeme příklad stavitelů Babylónské věže a máme to zapotřebí? Vždyť co je důležitější, než přežít a vytvořit systém udržitelný pro všechny, společnost která umí vytvářet nové technologie, využívat je, ale není na nich nezávislá? Nemusí to být velký palác, stačí normální budova, ale na pevném základě. Stavba, která se v případě krize nezhroutí jako domeček z karet a kterou ani žádná krize neohrožuje? Společnost, která existuje v souladu s přírodou a jejími zákony, společnost ve které si člověk nehraje na pána světa, ale je pouze její součástí jako správce, kterému to vše bylo pouze svěřeno – nikoliv, aby to ovládal a vykořisťoval jako ta největší škodná na Zemi.

Jsem přesvědčen o tom, že kdybychom se toho drželi a nevytvářeli si problémy, které nemusíme, nikdy bychom dnes nemluvili o žádném neoliberalismu, ani populismu. A určitě by neexistoval komunismus, stejně jako žádný globalizovaný, kalamitní turbokapitalismus utiskující demokracii a uznávající jen benefity a profity. A možná bychom se ani nebavili o tom jaké jsou naše hodnoty, protože by nám připadali samozřejmé. Věřím, že všechny tyto věci jsou jen plody našeho vývoje, který se vymyká kontrole a který stále více ovládají technologie, namísto zdravého rozumu.

Čím více stát považuje své občany za hloupé a zmanipulované, tím úzkostlivěji je chce chránit před lží, propagandou a manipulacemi.

Ovšem, je pochopitelné, že proti dezinformacím je třeba bojovat, ale určitě kvůli tomu není nutné propadat nějakým paranoidním představám, zakládat nějaké think-tanky či úřady, které budou určovat, co je pravda a co je lež a jaké informace je kdo povinen upřednostňovat a jaké je povinen upozaďovat. Bohužel se zdá, že takové snahy jsou stále silnější. Vzpomeňme ale, jak komunisté bojovali proti  tzv. dezinformacím – cenzura byla všude a měli jsme i rušičky nepřátelského vysílání…

Domnívám se proto, že je třeba jasné rozlišovat mezi propagadnou a názorem – pokud to ovšem vůbec je možné – k čemuž jsem dost skeptický. A vůbec jsou pro mě nepřijatelné jakékoli snahy o to, aby vznikala jakási nadřazená kasta lidí, kterou řídí stát a která má za úkol hlídat a určovat pravdu a to, co si lidé mají myslet. Ostatně podobnou kastu dnes tvoří v EU i Evropská komise, výkonná moc a vláda EU, která navrhuje a hlídá pořádek v EU, aniž by byla přímo odpovědná voličů.

Ideologické snahy myslím že daleko přesahují rámec boje proti dezinformacím a mohou být použity snadno jako záminka, kdy lidem bude vnucována nějaká pravda. Mladí lidé by měli být vedeni k tomu, aby byli schopni si udělat názor, ale ne k tomu, co si mají myslet nebo jaký mají mít politický názor. Místo toho jsou mnohdy předem programováni k tomu, aby věděli, kdo je hodný a kdo je zlý.

Neoliberálové často označují všechny, kdo nesouhlasí s jejich vizí světa za populisty, jejichž jediným programem je boj proti elitám. Problém ale je, že sama demokracie se v globalizovaném kapitalismu stává vyprázdněným pojmem a diskuze v ní mnohdy jen plácáním a planými řečmi, které nikam nevedou. Nálepkování lidí s odlišnou vizí slovem populisté mi připadá poněkud krátkozraké, ale pochopitelné. Zatím co já – dejme tomu že jsem „populista“ věřím, že jejich neoliberální vize je ideologie, oni to samé říkají o  „populistech“ – že populismus je ideologie.

Vidíme tedy, že dnešní svět není ani tak střetem pravicové a levicové ideologie, ale ideologie neoliberální a populistické – či chcete-li střetem ideologie globalistické a nacionalistické. Tito eurohujeři by rádi vytvořili evropský stát po vzoru USA, přičemž přehlíží, že Evropa není jeden národ jako USA a má jinou historii. Oni prostě věří, že když budou bojovat proti nacionalismu a snažit se vytvořit „Evropana“ – zástupce nového evropského národa, že je to možné.

Zatímco tito a jim podobní globalisté věří, že cokoli, co je vývoj je dobré, my věříme, že ne vše, co je vývoj je dobré jen proto, že je to vývoj. Věříme totiž, že existuje také devoluce, respketive úpadek – jinými slovy vývoj špatným směrem. Neoliberálové také o nás říkají, že máme strach z měnícího se světa a proto bychom chtěli zachovat jeho stasus quo. Já si ale myslím, že nemáme obavy z měnícího se světa  (svět se měnil vždy a není to nic divného), ale z jeho vývoje špatným směrem…

Ale samozřejmě, je tu spoustu rozdílů a mezistupňů – od nadšených neoliberálů, socialistů a hujerů plně podporujících současný systém,  přes ty umírněné, dále konzervativce, skeptiky, kritiky až po radikály bojující proti systému. Vždycky záleží na úhlu pohledu. Jsem demokrat a cítím jako povinnost udělat vše proto, aby se svět špatným směrem neubíral. Jsem si ale vědom toho, že v našich silách není zvrátit vývoj světa, pokud demokraticky zvítězí ta většina lidí, s jejichž vizí světa nemohu souhlasit a proti které budu vždy stát. Cítím povinnost zůstat sám sebou a hájit to v co věřím já, i když většina lidé chce něco jiného a věří v něco jiného. I za cenou toho, že tato většina lidí si časem vybere třeba i totalitu. Nebo si ji nevybere, ale nechá se do ní vlákat pod záminkou svobody a výhod… Smířený s tím nejsem, ale počítám s tím. I když by mi to mohlo být celkem jedno, protože až svět zasáhnou opravdu vážné problémy, já už tu stejně nebudu, Můj systém uvažování ale není lhostejnost a „po mě potopa“. A pokud rádi o věcech přemýšlíte nebo dokonce vyvíjíte nějaké vlastní aktivity, určitě to není ani vaše uvažování.

Také vím, že není nikoho v moci změnit svět a že ještě důležitější je změnit sebe, než měnit svět. Pokud ale realisté, konzervativci a skeptici budou nejednotní, rozhádaní, neprofesionální, nemají dnes proti neoliberálům žádnou šanci. Byť je potěšitelné, že hlas skeptiků a kritiků je dnes slyšet více, než dříve, rozhodně to nestačí a stále je to velmi málo. Pokud se nedokáží spojit v jeden proud nebo spolupracovat více, nemohou nikdy neomarxistům a neoliberálům zabránit jejich vizi v budování světa. O tom je však demokracie…

Decentralizace a reforma EU

Myslím si, že kapitalismus není s globální představou světa slučitelný do té míry, aby aby neohrozil samotnou podstatu demokracie a že jedině rozdělení světa na menší celky tak, jak tomu bylo doposud, může demokratické principy účinněji chránit – i když globalisté a eurofederalisté jsou přesvědčeni o pravém opaku a nás pokládají za nacionalisty a zpátečníky. Proto pokládám za nesmírně důležitou decentralizaci na všech úrovních společnosti, jakož i obnovení plné suverenity všech států, tak, aby dobrovolná tzv. sdílená suverenita byla omezena na co nejnižší možnou úroveň, nezbytné minimum. Myslím, že pokud jde o otázky evropské integrace, měl dnes neoliberály, socialisty a eurohujery často vysmívaný a ignorovaný exprezident Václav Klaus zcela pravdu, jakkoli s ním jinak nemusím souhlasit.

Každý stát by měl mít o svých právních, finančních a jiných záležitostech právo rozhodovat si sám, neboť jsou to vlády právě těchto zemí, kdo jsou přímo odpovědné jejich obyvatelům. Zrovna tak pokládám za nepřijatelné, aby existoval nadnárodní správní orgán, jakýsi nejvyšší sovět ovládaný do značné míry lobisty nadnárodních firem, který není přímo občany volen, ale který si osobuje právo vládnout všem. Nepochybuji o tom, že lidé, kteří tuto formu elitářské demokracie zavedli, to mysleli a myslí jen dobře – problém je ale právě v tom chybějícím mandátu od voličů, což je však zcela zásadní.

Myslím si proto, že současná EU vedená novými soudruhy a papaláši, kteří této podivné formě demokracie posluhují je nereformovatelná protože právě oni jsou překážkou jakékoliv větší reformy. Pokud má tento projekt přetrvat a neztratit smysl ani pro budoucnost, měl by se vrátit k počátkům integrace. Ze všech stran však slyšíme, že návrat zpět není možný, že cesta k národním státům je nesmysl. Položme si ale otázku, zda je to skutečně tak, zda nás nevodí někdo za nos a komu cesta urychlování globalizace vyhovuje? Já jsem přesvědčen o tom, že je to lež – cesta decentralizace je určitě možná, pokud to ovšem chceme. A to je zásadní problém – všechno jde, když existuje vůle. Ta však chybí, protože tlak lobbistů a ideologů je silnější.

Je ale jasné, že urychlování globalizace je právě to, co nadnárodním korporacím právě vyhovuje. Kalamitní kapitalismus, kdy bohatí skupují menší a ti nejbohatší skupují všechno a skrze politicky a vlády skupují i majetek jednotlivých států a daně neplatí žádné, zatímco všichni ostatní jsou vedeni k tomu, aby byli solidární a politicky korektní, aby se altruisticky vzdávali svých práv s své suverenity ve prospěch celku, aby jedli třeba hmyz, protože jídla bude nedostatek a je to zdravé, zatímco oni se budou krmit nadále steaky. Aby poskytovali ubytování a své prostředky nově příchozím a potřebným, zatímco oni do svých paláců pustí jen své přátele. Aby sbírali víčka pro postižené děti, zatímco oni budou vyhazovat miliardy za nesmyslné projekty a podporu těch, kdo šíří myšlenky ideologie rovnosti, protože to není z jejich kapsy, ale z kapes těch, kdo sbírají ta víčka… A i kdyby byla pitná voda na příděl, zcela jistě jí budou mít dost pro své bazény.

Samozřejmě trochu přeháním, ale jen se pokouším ilustrovat jak absurdní může být demokracie ovládaná kapitalistickým systémem, ve kterém mají sice voliči více prostoru ovlivňovat svět, než za komunismu, ale i tento prostor je velmi omezený právě zájmy těch, kdo mají kapitál a tudíž moc, takže demokratická diskuse vlastně někdy ani nemůže být o mnoho více, než velká show, divadlo – nebo formalita. Víme, že je to systém, který v současnosti nemáme čím lepším nahradit, můžeme mu však klást odpor snahou o decentralizaci, protože jedině to je překážka pro globalizaci, která je živnou půdou pro kalamitní kapitalismus. I když socialisté, lidovci a liberálové, kteří mají v EU hlavní slovo navenek říkají, že jedině socialistická regulace trhu je řešení pro kapitalismus s lidskou tváří, dělají ve skutečnosti pravý opak a umožňují mu vzkvétat… Jak je to možné?

Myslím si, že je to proto, že socialistická regulace dnes už nestačí, protože celá EU je ve vleku těch, kdo mají velký kapitál a moc. Na jednu stranu se je snaží usměrňovat a regulovat, na druhou stranu jim vytváří prostor na úkor menších a malých. A nemohou to zachránit ani dotace a socialistické přerozdělování peněz, protože to podle mě ještě více pokřivuje trh a nabízí možnost úplatků a podvodů. Zvláště, když vezmeme v úvahu, že dotace jsou určeny i pro soukromé podniky, ale jen pro ty, kteří žádají o příspěvek na projekt nejméně za jeden milion – což je opět jen podpora těch velkých. Budete-li budovat velkou farmu, určitě si můžete o dotace zažádat, ale jako drobný podnikatel nebo živnostník rozhodně ne. Je to zkrátka jeden velký absurdistán. Ostatně, jak jsme se přesvědčili i během migrační krize. Praktické schopnosti EU něco skutečně důležitého řídit jsou minimální, zatímco na absurditách a nesmyslech ujíždí.

Pokud by došlo k nějaké vážné globální krizi, bude EU ta poslední, která nám v něčem pomůže, protože je to jen nafouknutá politická bublina, ideologie, byrokracie a podpora toků kapitálu. Občany hodí přes palubu a státům nezbude nic jiného, než – jak jinak – obnovit svoji suverenitu. Tedy ve stylu – bližší košile, než kabát. Pokud se v tomto procesu sama EU nerozpadne. To bych ale tak úplně neočekával, protože nadnárodní koncerny, které pro svůj život potřebují globální trhy budou chtít tento svaz udržet za každou cenu – je to jejich prvořadým zájmem. Nejlépe by pro ně ale samozřejmě bylo, kdyby se Unie stala federálním státem, na který si už dnes tak trochu hraje. I když v EU existuje stále více odstředivých tendencí, volání po decentralizaci a odklonu od současné ideologie, tlak na její udržení, centralizaci a federalizaci je stále neskutečně velký. A to, že by se občané postavili proti zájmům nadnárodních koncernů v masové míře moc neočekávám. Hnutím jako okupuj Wall Street nebo Milion chvilek či protestům antiglobalistů nepřikládám velkou váhu. Jedna věc jsou protesty ulice, druhá věc je to, co má reálnou politickou sílu.

Andrej Babiš sedí tak trochu na dvou židlích. Na jedné straně marketingově naslouchá přáním lidu, na straně druhé táhne za jeden provaz se systémem který uvedla v život sama EU a on se na něj napojil stejně, jako mnozí jiní majitelé nadnárodních firem, protože EU právě toto podporuje. Snad je s tím rozdílem, že u AB se to možná dělo v mnohem menším rozměru, ale přišlo se na to a nafouklo se to do obrovské politické bubliny. Mnozí kritizují AB, ale přitom mávají vlajkami EU. Ani si neuvědomují, že je to ale právě EU, která tento absurdistán podporuje – tedy i „podvody v rámci zákona“.

Pokud jde o nutnost decentralizace nevidím jen problém v EU, ale i problém v našem státě, který patří asi k nejvíce centralizovaným a homogenním. Praha je takový svět sám pro sebe – stát ve státě, zatímco regiony opět jiný svět. Prahu nezajímají regiony a stará se hlavně sama o sebe, chudé regiony zase spolupracují jen mezi sebou a Prahou a Pražáky opovrhují, protože vědí, že od nic nic nedostanou a že se starají jen sami o sebe. Zkrátka zbytek republiky se často dívá na Pražáky skrz prsty a bohužel – mají k tomu důvod. Decentralizace je tedy nutná všude. Možná je to dobré pro centrální a autoritativní řízení shora, ale určitě ne pro zdravou demokracii…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *