Od dob co existuje tento svět probíhá v něm boj mezi dobrem a zlem, mezi silami dobra a zla, mezi těmi, kdo chtějí sloužit jedné straně a těmi kdo chtějí sloužit druhé straně. Mezi těmito protipóly je však největší část lidstva – ti, kteří nemají jasno, kteří by rádi byli na straně dobra, ale zároveň o dobru pochybují a zároveň se ho bojí, protože nemají čisté svědomí. Cítí z jeho strany ohrožení, mají pocit, že by je mohlo odhalit a vzít jim jejich svobodu, která jim umožňuje dělat bez výčitek zlé věci, čehož se nechtějí vzdát. Proto se často přidávají na stranu temnot, které jim pomáhají nalézat ztracenou sebejistotu, uklidňovat své svědomí, dodávat jim odvahu a tak i když nechtějí, bojují proti světlu a brání se mu. Nalézají spoustu důvodů a argumentů, proč nebýt na straně dobra a proč táhnout ze zlem. Proč dobro není dobro, ale zlo. Proč to jinak nejde.
Tyto lidi nelze z jejich ulity zla tahat násilím – to je porušení svobodné vůle a pak skutečně děláte zlo, ačkoliv si myslíte že je to dobro. Není to úplně tak a pak za to nesete spoluvinu, i když snad člověka vytáhnete ven. Tyto lze vytáhnout ven jen tak, že je přesvědčíte vlastním příkladem o tom, že dobro je ve skutečnosti skutečně dobro (to je smysl Kristových slov o tom, že kde tě uhodí do jedné tváře, tomu nastav i druhou). Naopak, oplácení zla zlem je udržování těchto lidí v jejich ulitě zla, ve které se cítí dobře.
Zlo má výhodu v tom, že dostat lidi do svého vlivu je snadné, zatímco síly světla mají mnohem více práce, aby lidstvo posunuli na stranu dobra. Jde to strašně, strašně pomalu a se střídavými výsledky. Temnoty stále slaví úspěchy v získávání nových duší. Bez ohledu na to, kolik otroků nakonec získají se však jejich čas krátí a ony dobře vědí, že brzy ztratí svojí moc úplně. Dnes žijeme v době poslední, kdy boj vrcholí a chýlí se ke svému konci.
Skutečný boj se odehrává v neviditelném paralelním světě, nikoliv v našem
Člověk, který odpadl a opustil brány ráje nejen duševně silně utrpěl. Začal tak příběh Kaina a Ábela. V jeho novém světě zavládlo zlo, surovost, vraždy, násilí, boje a války. Bratr začal bojovat z bratrem a navzájem se zabíjet. Hrozilo, že se svět zcela a nenávratně propadne do temnot, až nakonec zničí sám sebe. Nakonec tedy Bohu nezbylo nic jiného, než zvolit radikální cestu, aby svět mohl být zachráněn. Po dlouhých přípravách Bůh vtělil se skrze lidské tělo do podoby člověka a otočil kolo dějin. Zpočátku velmi nenápadně a těžko, a ani dnes se nezdá, že by došlo k velkému pokroku. Opak je ale pravdou, i přes svůj úpadek je celý svět neustále vyzvedán vzhůru, což způsobuje neklid, nervozitu, nové války, napětí a katastrofy. A i když se to možná nezdá, svět přece jen dosáhl během 2000 let od barbarství pokroku. Surovost, násilí a války, které byly kdysi běžnou součástí prakticky celého starověkého a středověkého světa, jsou dnes spíše výjimkou a omezené pouze na určité lokality. Dokonce i mnozí nevěřící podvědomě přijali více či méně alespoň částečně zákony Desatera, na kterém je založena naše kultura a samozřejmě se jím řídí, i když na druhou stranu to u některých lidí může být pouze vynucené světskými zákony.
Ty, pokud by přestaly platit, začali by se tito lidé znovu chovat jako zvířata. Avšak i zákony jsou výsledkem zralé kultury, stejně jako schopnost vládnout si a mít demokracii – dříve věci nepředstavitelné. Ve vyspělých kulturách už ale lidé dávno nejsou divokou zvěří, která potřebuje vládu pevné ruky. (I když samozřejmě netušíme, co by se stalo, kdyby státy zkolabovaly a začal boj o přežití). Asi by se z mnoha lidí znovu stala zvířata, ale přece jen jsem optimista a věřím, že větší část lidí by dnes už lidmi zůstala i nadále.
Na druhou stranu rozhodně neplatí, že by zlo zaspalo a ďábel se vzdal své práce. Naopak – hledá stále nové a sofistikovanější metody, jak svět a lidskou mysl vlákat do své pasti. A zkouší to – jak jinak – maskováním zla v dobro ve svém tradičním převleku vlka v rouše beránčím. Až na výjimky nepoužívá už šípy, klacky a rakety, ale logické argumenty, technologie a ideologie. Jenže i s tím Bůh počítá a má proto připravený plán.
Člověk paradoxně nemusí dělat mnoho (ostatně sám se ani nikdo zachránit nemůže – záchrana je nezasloužená pomoc). Stačí naslouchat svému svědomí, intuici a vnitřnímu hlasu. A používat rozum – tedy být bdělý. Nenechat se zahltit všedními starostmi, povinnostmi, prací, informacemi, zážitky či zábavou. Pozorovat, co se děje, přemýšlet o tom a nechat se vést. Nebát se toho, že myšlení bolí a může způsobit, že bychom v sobě odkryli něco, o čem bychom raději nevěděli. Nevědomost není řešení. Může být sladká, ale zrádná. Nevědomost také není omluvou, i když se často jako omluva používá. Nevěděl jsi? Tvůj problém! Zaplatit musíš tak, jako tak. A nebát se v případě potřeby nejít s davem, protože ne vždy cesta, po které jde většina lidí, je ta správná. Pokora a bdělost jsou základními vlastnostmi, nikoli pýcha na vlastní pokoru.
Pýcha je jako jed která zatemňuje mysl i srdce v každém ohledu a činí člověka neschopným jakékoliv změny a duševního pohybu – je to prakticky umrtvení ducha. Pýcha byla i hlavní příčinou pádu člověka, který v jejím důsledku duchovně otupěl a zapomněl, kdo, kým a proč existuje. Dovolil, aby kolem jeho ducha vyrostla silná zeď – neprostupná bariera chránící jeho komfortní zónu. Své srdce tak nechal obrůst silnou vrstvou tuku, aby k němu pokud možno žádné city nepronikaly, zejména ne ty negativní. A ani myšlenky, které by zpochybňovaly jeho názory (zejména na sebe sama a představu, kterou o sobě má). Stal se duchovním mrzákem, který nevidí a neslyší (respektive vidí a slyší jen to, co chce a jiné ho nezajímá).
Mnohdy jediné, co ještě dokáže trochu vnímat je jeho (ne)ohrožené já. Já, které žije stále ve strachu z nedostatku, z ublížení, z újmy, z křivdy, z ponížení, ze zloby a nenávisti. Díky své komfortní zóně a pevného opevnění sebe se takto člověk naučil oplácet zlo zlým, rozdávat rány, být nekompromisní, náročný, nesmlouvaný, nemilosrdný, natvrdlý, nechápavý, netrpělivý, hysterický, bezcharakterní, sobecký, žárlivý, despotický, nepříjemný… Ne, samozřejmě přeháním – ne každý je extrém. Ale téměř každý z nás si nějakou komfortní zónu podvědomě pěstuje a nějakou zeď si kolem sebe buduje. I když je jen malá a tenká, s mnoha padacími mosty a průchody… V často chladném a cituprázdném světě je to normální a přirozená obranná reakce.
Zkrátka svět už dávno není ráj (ani nikdy nebyl) a těžko hledáme vzájemnou důvěru a návrat do něj. Je to mnohdy strastiplná cesta plná kompromisů, obětí, nekonečné trpělivosti, pochopení a neustále snahy zdi kolem nás překonávat a namísto nich stavět mosty. Já věřím, že Bůh skutečně celý svět zvedá k sobě a pracuje tak i na každém z nás, ať už to jde hladce a rychle, nebo velmi ztěžka a bolestně. Někdo se obrátí na správnou cestu během velmi krátké chvíle, jinému to trvá celý život. Ale co je to jeden život, proti celé věčnosti? Když to neudělá, čeká ho o to těžší cesta na druhém břehu, jejíž závěr však může být už značně nejistý a znamenat i ztrátu vlastní identity navždy.
Boží plán je však jasný – udělat z člověka, který je jako bezcenný, hrubý a drsný šutr či balvan, drahokam – ušlechtilý, jemný, opracovaný kámen, který je jako skvostný diamant – obrazem svého tvůrce. On ví, jak má s člověk nakládat, aby toho docílil, ale zároveň to nemíní dělat proti vůli člověka. Plně respektuje jeho rozhodnutí, protože si nepřeje loutku, ale partnera, se kterým může sdílet sama sebe. Loutku a otroka si přeje naopak ten, koho někteří uctívají jako nejmocnějšího vládce vesmíru. Stále platí, že peklo existuje, ale nevytvořil ho Bůh a dokonce ani sám ďábel. Je to jen a jen duchovní stav člověka, který si způsobil sám a tak se trestá sám. Nikdo jiný člověka nemůže potrestat, ani Bůh, ani ďábel. Pouze o sám sebe a ti, se kterými sdílí společný negativní stav. Cílem ďábla je člověka dostat do tohoto pekla a udržovat jej v něm na věky a tak si vzít jeho duši, tak aby již nikdy nenašel cestu ven ke Světlu.
Jak poznáte, že se obracíte k tomuto Světlu a jdete na správnou cestu? Mnohdy tak, že na vás začnou útočit temné démonické síly v podobě emocí a myšlenek, aby vás zastavily a odvrátily. Někdy vám začnou házet nejrůznější jiné klacky pod nohy, takže se může zdát, že se vám vše hroutí a nic se nedaří. Ale právě tehdy se radujte – dokonce i tehdy, když by vás všichni kvůli tomu opustili. Máte-li depresi, vězte, že je to jen trik a ve skutečnosti nad každými mraky stále svítí slunce. Jestli se jim nikdy nepodáte, postupně nad nimi získáte moc, odstoupí od vás a vy budete svobodní. Nenechte se ale klamat, není to konečné vítězství, je to pouze začátek každodenního obracení se. Stále znovu totiž ze správné cesty budete scházet a dělat něco, co není správné. Dokonalost není cílem člověka – je to cíl Boha. Přesto však už démoni nad vámi nebudou mít moc.
Pokud démony necháte, aby nad vámi zvítězili, vysají vám postupně duši, takže už to nebudete vy, kdo koná, ale oni. Tak vzniká duševní choroba, závislosti a obsese. Nebudete mít nad sebou žádnou moc – stanete se jejich otrokem. Nepomůže vám pravděpodobně ani vaše komfortní zóna a zeď, kolem vašeho já, kterou jste si pečlivě vybudovali. Démoni ji dokážou poměrně snadno nahlodat, podobně jako myši do vaší dřevěné chaty. Nejste-li bdělí, mohou vám z ní udělat kůlničku na dříví a přivést ještě další nevítané hosty. Nebudete pak vůbec vědět, čí jste – doslova. Budete se cítit jako někdo jiný, někým kým nejste. Budete cítit, že si s vámi někdo jen hraje, ale nebudete mít žádnou vůli s tím něco udělat. Stanete se lidskou troskou.
Ale pozor, zvláště zlí, bezcitní a bezohlední lidé a psychopati nejsou nikdy objektem útoků temných sil. Ty naopak tyto lidi utvrzují v jejich pýše, dokonalosti a sebevědomí. Potřebují je, aby prosazovali jejich vůli a škodili tak lidstvu. A také jim radí, jak sofistikovaně postupovat a manipulovat masami lidí. Největším problémem nejsou posedlí lidé zavření v blázincích, ale ti, kteří se zdánlivě chovají úplně normálně – ba dokonce velmi přátelsky a asertivně. Často také oplývají vysokou inteligencí a ne vždy rádi prezentují sami sebe. Působí spíše jako šedá eminence v zákulisí dění, odkud tahají za nitky.
Stejně jako Bůh, tak i ďábel snaží se využívat každého podle jeho schopností, s tím rozdílem, že svobodnou vůli člověka ten druhý nikdy nerespektuje. Naopak. A pokud je někdo hloupý, nemožný, chudý, zkrátka k ničemu? Toho ďábel nijak účinně použít nemůže, takže ho obvykle nechá zavřít do blázince – pokud se mu podaří ho posednout svými démony. Tak je klasifikována duševní porucha. Nebo se o to postará sám a předvede na něm demonstrativně své „umění“ (posedlost). To jsou však všechno extrémy. I když v dnešní době rapidně přibývá duševně nemocných i posedlých a psychopatů, většina lidí se vejde do limitů „normality“ a nijak výrazně nevybočuje. To však neznamená, že boj o každou duši v neviditelném paralelním světě nepokračuje. Naopak – a mnohdy se to projevuje, odráží a projektuje se zpožděním i v naší fyzické realitě.
Tam nahoře – tam se tvoří budoucnost a dějiny. V dobrém i zlém. Myšlenky a emoce neznají hranic – a to ani mezi naším a oním světem. Probíhá jejich neustálá výměna. Tyto myšlenky a emoce se pak seskupují do kolektivního podvědomí, vytváří mentální vzorce a proudy, které mění svět. Popisují je snáře, umělci z nich čerpají inspiraci, vědci poznání, věštci budoucnost a další moudrost. Jiné se jimi zase nechávají ovládat, vodit za nos a manipulovat. Oba světy – náš i ten neviditelný se neustále skrytě ovlivňují, bez nich by nefungovala intuice, ani telepatie. Ba ani souznění emocí, duší a srdcí. Tedy věci, které se dnes příliš vědomě nepoužívají, neboť moderní svět je spíše materialistický a technokratický – založený na rozumu, na vědě a logice. Mnoho lidí však i dnes s nimi pracuje podvědomě a také duchovní potřeby dnes ještě stále nejsou ani v naší vyspělé kultuře zcela mrtvé, natož zakázané. Jen ignorované, přehlížené a nedoceněné.
Možná právě proto, navzdory rozumovému pokroku, není duchovní pokrok zase až tak velký, jak by mohl být. Pokud totiž technika a rozum předbíhá schopnost člověka s nimi správně pracovat a používat je, nastává kontraproduktivní proces. Během něho svět naráží na limit své udržitelnosti a jeho fungování se může zhroutit. Tak může náhle splasknout jako obrovská, nafouknutá bublina, která se už dál nafukovat nemůže. Tím lidstvo buď zničí samo sebe nebo se navrátí o stovky let nazpět. Právě pro tento případ byl Bohem připraven plán záchrany člověka. Ten nemá zabránit tomu, aby k těmto událostem nedošlo, ale umožnit, aby alespoň někteří mohli být zachráněni a pokračovat v novém světě – na nové Zemi, kterou zmiňuje Bible. Bůh by zcela jistě mohl zabránit tomu, aby na světě neexistovalo žádné zlo a k ničemu takovému aby nikdy nedošlo, ale to by předpokládalo vzít lidem svobodnou vůli. Svobodná vůle totiž znamená odpovědnost – způsobovat následky a vypořádávat se s nimi.
Pokud už o těchto věcech něco víte a zajímají vás technikálie transformace do nové reality a neviditelného duchovního boje mezi silami světla a temnot, můžete si poslechnout toto povídání: