Globalizace

Záměrná globalizace světa a centralizace moci je stavba nové Babylonské věže, která je odsouzena k rozpadu stejně, jako stavba věže našich předků, kteří toužili po absolutní jednotě a stejném jazyku ve všem, co dělají tak, aby jim nebylo rovno a mohli vládnout celému světu. Nakonec se jejich věž zhroutila, byli rozehnáni po celé zemi jako psi a jejich jazyk byl zmaten tak, že nikdo nerozuměl nikomu. Touha mít centrální moc a ovládat svět je ale tak silná, že nikdy nevymřela a dodnes o ní sní miliony lidí, kteří se nepoučili ani ze zhroucení Babylonské věže s rudým praporem, srpem a kladivem. Touha po centrálním řízení všeho, od politiky až po ekonomiku a po manipulaci jinými lidmi ve jménu vyšších bohulibých zájmů a obecného povinného dobra je tu stále. Nezávisle na tom, jak tento režim kdo nazývá. Mocnosti, které takové věže budují – to jsou ony biblické šelmy současného světa. Šelmy, které se v armagedonu nakonec o absolutní moc poperou sami mezi sebou a pozabíjejí, aby s sebou do propsati strhly velkou část lidstva. Nikdo nebude moci být plnoprávným občanem, aniž by neměl označení šelmy, takže nebude moci dělat nic bez jejího povolení a bez její kontroly.

Sledujte video – Senátor z Kentucky Rand Paul reaguje na Světové ekonomické fórum ve švýcarském Davosu v pořadu Jesseho Watterse. V segmentu nalezte části z projevů „světových elit“ ze setkáni WEF 2022.

Evropská integrace by neměla mít za cíl vytváření jednotné Evropy více, než je nezbytné. Neměla by mít za cíl sjednocování všeho do jedné šablony pro všechny země tak, jak nařídí centrální Evropská vláda s tím, že kdo se nepodřídí, tomu bude odňato kapesné. Takovou unii nechceme. Chceme společenství národních, sebevědomých a nezávislých států, které rozhodují samy o sobě, ne lokaje podřízené silnějším a větším, před jejichž zájmy se sklánějí ve strachu z krácení dotací a pod jinými výhrůžkami. Evropská unie nesmí mluvit do věcí, do kterých ji nic není – na nadnárodní úrovni by se měly řešit jen záležitosti nezbytně nutné a národní právo by mělo být nadřazeno právu EU.

Jen takové společenství má do budoucna perspektivu, nemá-li se stát žalářem národů, který je nakonec po mnoha letech stejně odsouzen k rozpadu. Anebo skutečně povede k novému superstátu otupělých ovcí bez vlastního názoru, rezignovaných lidí, kteří přistoupí v zájmu klidu a výhod na cokoliv? Jak dlouho budeme ještě sedět na dvou židlích a hrát tuhle falešnou hru, abychom nepřišli o peníze a pocit falešné jistoty, že díky unii se máme dobře a bez ní bychom bychom v moderním světě neobstáli? Opravdu téhle lži chceme věřit – anebo věříme proto, že nás tak učili ve škole a televize to říká?

A je správné, aby každý stát měl počet hlasů v EP podle počtu obyvatel? Neměla by mít každá země stejný vliv bez ohledu na to, jak je velká a kolik má obyvatel? Jen takové společenství by bylo fér, má-li být každý plnoprávným členem – tak, jak to funguje v Radě Evropy. Jinak jedni mají rozhodující vliv, aniž by se namáhali a jiní musí potupně shánět co nejvíce spojenců, aby hlas velkých mohli alespoň trochu vyvážit. Celý parlament by tak mohl být násobně menší a i levnější, bez darmožroutů a možná i další armády úředníků – papalášů a novodobých soudruhů, kteří se zabývají věcmi, které jsou úplně zbytečné a obtěžující, zatímco jiné věci jim často unikají, protože je obtížné je řešit. Víme vůbec kolik má EU nařízení a směrnic? Nevešly by se do knih celé velké knihovny.

Proč se toto pro nás stalo posedlostí a proč máme zapotřebí sami sebe masochisticky trestat? A proč stále věříme tomu, že jsme nadále svobodná země, která je svobodná proto, že se zbavila komunistického jha? A kdy nám dojde, že jsme se nechali vtáhnout je do jha nového? Ne – EU není žádné zlo – jsme to my sami. Pouze je zevnitř jen těžko reformovatelná, neboť na tuto hru jsme sami dobrovolně přistoupili – na hru o sdílené suverenitě, kdy za nás rozhodují jiní – stejně jako kdysi. Jen to z velké části jen hra na demokracii a záleží jen na nás jak moc jí věříme a bereme vážně. Nebo chceme brát, abychom nevyčnívali z řady a nebyli potížisty – a především, nepřišli o to kapesné… Nebo dokonce i vlastní plat, pokud už máme to štěstí a dostali jsme se až ke korytu EU, která velmi štědře platí každého, kdo jí slouží. A kapři? Ti si přece vlastní rybník nikdy nevypustí. I za cenu lží. Nakonec, neudělali to ani komunisti, když už jim teklo do bot a kosmetické reformy v rytmu přestavby to už nezachránily… O nutnosti transformace EU se toho hodně mluvilo, ale je zjevné, že nikomu se do toho vůbec nechce a všichni to nechávají na jakési samovolné proměně nebo – až to udělá prostě raději někdo jiný.

 

Vystoupení z EU stále pokládám za krajní řešení – ideální by byla samozřejmě reforma, decentralizace a „defederalizace“. Opětovné posílení pravomocí národních vlád – nic jiného. Návrat před Lisabonskou smlouvu. Jinými slovy neustálou centralizaci pokládám za zhoubnou – byť eurohujeři mají přirozeně zcela opačný názor, na který také mají právo. Jen tím šířením nesmyslů, že vystoupení z EU není možné nebo možné je – ale znamenalo by to něco jako nechat si uříznout končetinu, bychom se neměli nechat mást. Pokud nelze zachránit celé tělo a onu končetinu napadla sněť a odumírá, je prostě amputace jediným řešením. A když je člověk, respektive společnost – zdravá a duševně vyspělá, zcela jistě to překoná, jak budeme svědky i v případě Velké Británie, která podle odpůrců brexitu snad měla být už dávno mrtvá a rozvrácená…

Demokracie elit nebo všech?

Při hlasování v referendu o vstupu do EU si asi většina z nás neuměla představit, že členství bude znamenat současně omezení národní suverenity a že právo EU bude nadřazeno českému právu. Nikdo to tehdy lidem neřekl a zasvěcení, kteří už tehdy věděli, co se do budoucna možná chystá, o tom rozhodně nahlas nemluvili. Na prvním místě byla přirozeně euforie z „návratu do Evropy“ a pocit, že východní Evropa už není na okraji zájmu a alespoň trochu se přiblížila vytouženému – tehdy ještě stále svobodnému západu. Ale jak se říká – časy se mění. Nepochybuji o tom, že kdyby tehdy lidé věděli, pro co hlasují, referendum nemuselo dopadnout tak, jak dopadlo. Jinými slovy „elity“ si bez mandátu hlasů lidí samy vytvořily svoji vlastní demokracii, kterou jsou nyní všichni povinni následovat, aniž by se lidé tomuto diktátu mohli reálně a fakticky vzepřít a aniž by s tím mohl vůbec někdo něco udělat.

Zrodila se tak nová elita papalášů a každý kdo s tímto systémem nesouhlasí je populista a nebezpečný radikál, který podle nich ohrožuje jejich demokracii. Lidem je pak předkládána jako argument lež, že pro omezení suverenity přece dobrovolně hlasovali. Samozřejmě, že většinou ne. Až už vůbec ne v samotném referendu o vstupu země do EU. Na základně špatných zkušeností se schvalováním Evropské ústavy v referendu v některých zemích bylo později od konání referend v případě Lisabonské smlouvy raději upuštěno – přitom tato smlouva je jen velmi mírně upravena původní ústava, kde už ovšem nenajdeme zmínku o státních symbolech nového superstátu.

Problém s tímto „superstátem“ za kterého se EU stále považuje mají ty země, které mají tu drzost že si o svých věcech chtějí rozhodovat sami a tak hrozí, že od EU nedostanou kapesné. Redistribuce kapesného (respektive dotací) je však velmi šikovným nástrojem, jak udržovat a vynucovat si jednotu, protože na peníze téměř každý slyší a pro peníze jsou lidé ochotni i vzdát se svéprávnosti. Bu bu bu – když nebudeš poslouchat, nedostaneš ani euro. My víme, co je dobré. Tady vyměkne skoro každý, kdo chce rychlé, bezpracné příjmy jen jako odměnu za loajalitu. Jiná situace byla ovšem v případě Velké Británie, kde tento mocný nástroj EU nemohla použít, protože Británie byla více plátcem než příjemcem. Tady se tedy musela spoléhat jen na zastrašování a vyhrožování, aby ji udržela ve spolku.

Bude zajímavé sledovat jaké budou mít takové právní spory o svrchovanost země a nadřazenost právo EU budou mít vývoj. Většina lidí si nepřeje odchod z unie na žádné straně barikády, ale současně EU striktně odmítá plnou svrchovanost členských zemí, protože by údajně byly ohroženy základní hodnoty EU a její soudržnost. Opravdu musí být ale soudržnost vynucována pod hrozbou sankcí? A proč musí být unie natolik hlubokým a sešněrovaným svazkem se znaky federativního superstátu, že se tím dostává do konfliktu se suverenitou vlastních členů? Jakou životnost má taková hra na povinně nepovinnou sdílenou suverenitu, násilně vynucovanou? Chce být EU svazem skutečně svobodných a svrchovaných zemí, ve kterých nefunguje demokracie podle jedné šablony nebo svazem nesvobodných zemí ve kterých funguje demokracie podle jedné šablony, která sama o sobě vykazuje patrné trhliny?

Čím je větší celek s centrální vládou tím slabší má tato vláda mandát od voličů, tím méně je jim přímo odpovědná, tím méně je odvolatelná a tím menší význam nějaké globální volby mají. Dobře to vědí i v USA, kde mají jednotlivé vlády států federace takové pravomoci, že jim do toho nemůže mluvit ani federální vláda – byť jde skutečně o unii jednoho státu. Stačí se podívat na zákaz potratů versus manželství homosexuálů v Evropě, kdy Brusel vyhrožuje členských zemím, že ty, které ho nebudou chtít uznávat, mají být trestány zkrácením dotací. EU, přestože není státem, jde v tomto ještě dále, než kam sahají pravomoci centrální vlády v USA… Ostatně viděli jsme to i s prosazovaným povinné solidarity a nesmyslných kvót na přijímání migrantů.

Přirozeně podobně jak to bývalo za komunismu, kdy bylo mnoho lidí, kteří tomuto systému skutečně upřímně až do poslední chvíle věřili, tak je tomu i dnes. Lidé dokonce věřili i v Sovětskou unii, která byla pod vládou Moskvy rovněž udržována pohromadě násilím. A i tehdy tomu mnoho obyčejných lidí věřilo a dodnes rozpadu SSSR hořce lituje a pokládá to za jedinečný a skvělý mírový a mocenský projekt – stejně jako my pokládáme EU (respektive média). Všichni tito lidé si nepřipouští žádnou nedemokratičnost a nechtějí jí vidět. Snad je to dáno určitou naivitou, která jim brání vidět příkop mezi lidem a elitami nebo způsobuje, že nepřátele vidí v těch, kdo elitám odporují. Tak tu máme lidi, kteří se nebojí otevřeně hovořit o nutnosti federalizace Evropy a budování jednoho superstátu (jak to vidí např. Mikuláš Dzurinda), tak ty, kteří o tom sice také tajně sní, ale jsou více realisté a nemají tu odvahu o tom veřejně mluvit. Tyto lidi obvykle označujeme jako „eurohujery“ nebo eurooptimisty. Pak tu máme konzervativce a realisty, kteří sice evropský projekt podporují, ale nefandí federalizaci a jsou k ní více či méně kritičtí. A nakonec skeptiky, kteří evropskou myšlenku zcela odmítají nebo jsou přesvědčeni, že současná unie není fakticky reformovatelná.

Dvě Evropy v jedné

Zřetelný je nejen příkop mezi lidem a establišmentem, ale i rozdíl mezi východní a západní Evropou, pokud jde o důvěru v elity. Za sníženou důvěrou v elity a nespokojenost s nimi u východoevropanů ale nelze vidět jen historii zatíženou komunismem, ale i pocit lidí ve východní Evropě, že jsou stále jakousi pouhou levnou kopií západu. Zkrátka rozdíly ve mzdách a platech na východě a na západě Evropy jsou propastné (zejména hodinové – s ohledem na jejich kratší pracovní dobu), což ze ani za desítky let po rozpadu totalitních režimu nezměnilo. Ba co víc – mnozí ekonomové tvrdí, že se to ani nikdy nezmění. Rozhodně ne ani během následujících generací, takže ekonomické přibližování se bohatství západu je v nedohlednu a vlastně neprobíhá, naopak se západ východu stále více vzdaluje, protože jestliže se v Německu zvedne průměrný plat o 10% a u nás také, znamená u nás těch deset procent výrazně menší částku. Často se mluví o tom, že je to tím, že jsme převážně montovnou a produkujeme málo finálních výrobků. Avšak země s nejvyššími mzdami na světě jako je Švýcarsko, Dánsko, Lucembursko, Belgie, Norsko, Nizozemí či Island neprodukují o mnoho více finálních výrobků, než my… Pravda je, že ačkoli jsou jejich platy až 5x vyšší, při přepočtu na paritu kupní síly (tedy množství toho, co si mohou nakoupit u sebe doma – nikoliv v zahraničí) ten rozdíl není tak velký. Jenže i potom je jejich kupní síla o dost vyšší, než u nás a to je rozdíl stále propastný. V čem tkví tato záhada?

Dnes už víme, že v produktivitě práce to rozhodně není, ani v horším vybavení, jestliže už jsme předstihli Portugalsko, Řecko, už máme HDP na hlavu jako ve Španělsku, Itálii, Izraeli a blížíme se dalších vyspělým státům západní Evropy. Proč tomu neodpovídá i přibližování se v platech, je otázka, přičemž ani odborníci se neustále nemohou shodnout na tom, čím to vlastně je. Často se hovoří o tom, jak se přibližujeme západu, na přibližování našich mezd to však velký reálný vliv nemá, takže ekonomický příkop mezi východem a západem zůstává. Není pak ani divu, že lidé na východě jsou více frustrovaní, více nespokojeni, než na západě, protože chtějí být rovnocennými zeměmi, ne levnou pracovní silou a chudými příbuznými. Proto také mají tendenci se vůči západu více vymezovat, jsou více skeptičtí k EU, protože nevidí rychlé výsledky přibližování se k západu a naopak vidí Brusel jako tu západní mocnost, která jen diktuje.

Dokud se ekonomické rozdíly mezi evropskými zeměmi alespoň zhruba nevyrovnají a nebude nalezeno řešení, obávám se, že se Evropa nikdy nespojí a projekt sjednocené Evropy zůstane prakticky jen na papíře a v hlavách zarytých ideologů a eurohujerů. Tedy většinou těch na západě, kteří do kapsy hluboko nemají, ze společné Evropy nejvíce profitují a tento problém nemají velkou motivaci řešit. Nakonec viděli jsme jak dlouho trvalo je přesvědčit a pohnout k nějaké reakci na naše stížnosti, že potraviny jsou do východní Evropy distribuovány v mnohem nižší kvalitě a přitom za stejné ceny. Oni tam na západě jsou na tom dobře – tak co. Jsou na tom dokonce tak velmi dobře, že západoevropané přirozeně netrpí tak velkou nedůvěrou k neschopnosti jejich vlád a jsou i více otevření pro solidaritu s jinými. Možná by také obrazu EU prospělo, kdyby její správní centra neležela v Belgii a ve Francii, ale na východě Evropy. Naopak západ vnímá východ spíše jako chudé, stále nespokojené bratry, které nevidí bohulibou činnost západu, kterému hází klacky pod nohy.

Tak trochu mi to připomíná postavení Českých zemí v Rakouské monarchii. Zatímco Češi se cítili méněcenné a omezování (navíc hlavní město státu leželo v Rakousku), tak Rakušané měli pocit, že Češi nechápou jejich bohulibé snahy o prosperitu státu a proto ho podkopávají. Podobný problém byl ale i v případě Československa, kdy se zase Slováci cítili méněcenní a Češi měli pocit, že jim Slováci nerozumí – nakonec hlavní město bylo na českém území, takže centrum ekonomického a politického zájmu se soustřeďoval v Česku. Zkrátka pocit, že někdo na někoho doplácí, že někdo někomu diktuje a někdo vydělává na společném více, než jiný, je obrovský problém asi u všech více národnostních celků, jakým je i EU. Do značné míry uměle vytvářený pocit evropské identity to nemůže změnit.

Nemyslím si, že  by snížení ekonomických rozdílů vše vyřešilo, ale nepochybuji o tom, že jde o jednu ze zásadních věcí a problémů Evropy dosud mentálně rozdělené na východ a západ. Zkrátka slovanská mentalita je jiná, než germánská a ta se zase liší od románské. Samozřejmě, že během staletí se geny nás všech už značně promíchaly, ale ať si říká kdo chce co chce, dodnes to zcela zřejmě platí. Národy se zkrátka liší a co funguje někde, nemusí fungovat jinde. Ačkoliv EU ráda mluví o jednotě v rozmanitosti, sama se tuto rozmanitost snaží mnohdy vymazat důkladněji, než je třeba, Zkrátka ideologický konstrukt by neměl mít přednost před skutečně podstatnými a důležitými věcmi, které je třeba řešit.

Demokracie a arogance moci

V liberálních médiích (nejčastěji veřejnoprávních) se často opakují už zažitá klišé o tom, že konzervativci se dnes spojují s extrémisty, s nacionalisty, fašisty a naopak ti s konzervativci. Že je to jakýsi novodobý celosvětový mor, do kterého je zapojena i církev, mor, který ohrožuje svobodu, demokracii a liberální hodnoty. Jakési zlo, kterému je třeba čelit, neboť ohrožuje demokraticky systém… Málokdo se už ale zamýšlí nad tím, zda tento odpor proti systému a establišmentu není také ozvěnou systému, který narazil na své limity a dále už je skutečně nevítaný. Málokdo se zamýšlí nad tím, zda není také chyba na straně liberálů a jimi prosazovaných hodnot a zda není třeba změnit samotný systém, aby byl více demokraticky, přehlednější, spravedlivější, průhlednější, srozumitelnější. Zda nejsou potřeba nějaké výraznější, než kosmetické změny. Málokdo se zamýšlí nad příčinami nespokojeností lidí – jsou jednoduše onálepkování jako ti, co škodí demokracii, ty které je třeba umlčet a tím je vše hotovo.

Já nejsem radikál, ani extrémista, ani nacionalista (byť mne liberálové mohou takto označit), ale mám pro tyto lidi pochopení. Myslím, že často jen nevidí jiné východisko, jak racionálně bojovat proti stávajícími systému, který ani já nepokládám za příliš demokratický, byť sám sebe pokládám za demokrata. Zkrátka reálná moc něco skutečně měnit je pro běžného občana stále méně dosažitelná, protože proti bohatým magnátům a korporacím zkrátka nemají šanci. A nejen oni – ani vlády států, které se před nimi klaní, protože jsou i jejich chlebodárci. A stejně tak jsou frustrovaní z toho, že jen těžko mohou ovlivnit to, co se děje v EU, kde i parlament má omezené pravomoci a o většině věcí stejně rozhodují voliči nevolení úředníci, kteří si hrají na vládu Evropy.

Zatímco tzv. demokraté by názory těchto lidí nejraději zadupaly do země (jak řekl i politolog Jiří Pehe – příkop mezi nimi a zbytkem společnosti by měl být co největší), já si myslím, že by naopak měli být integrování tak, aby byly příkopy zasypávány. Každý by měl mít právo být slyšen a právo, aby se s ním bavilo. Nelze nálepkovat jako extrémisty lidi pouze proto, že mají naprosto jiný názor. To je nejen nedemokratické, ale i hloupé, povýšenecké a arogantní. Tito lidé jsou pak nespokojení právem. A pokud by se náhodou dostali k moci, budou se svými odpůrci jednat stejně – budou je ignorovat.

Za kořen té vši nespokojenosti vidím globalizaci a její důsledky. Zjednodušeně by se dalo asi říci, že liberálové jsou ti, kdo globalizaci vítají a někteří z nich by možná nejraději zrušili všechny hranice a státy a měli jednu centrální vládu. Většinou jsou to ti, kteří nemají hluboko do kapsy, jsou úspěšní, mladí, draví, intelektuálové, lidé kteří žijí ve svém vlastním světě, ve své bublině, dále od běžných lidí, na své globální planetě. Lidé, které ale ani také příliš nezajímají hodnoty, historie, tradice. Lidé, které zajímá především technika, zábava, věda… Lidé bez kořenů, mnohdy přezíraví, i arogantní – lidé nové doby. Na druhé straně tu máme ty, kteří ještě žijí ve starém světě, který nebyl globalizovaný a odmítají žít v novém, globalizovaném světě. Lidé, kteří nevěří nové formě demokracie, o které mají pocit, že je obchází, v systém, o kterém věří, že ho nemohou nijak ovlivňovat. Lidé, kteří nevěří v globalizaci, která jim ani žádné výhody nepřináší.

Co je vlastně globalizace

Globalizace obecně je z části přirozený vývoj daný rozvojem komunikačních kanálů, kdy jsou nám lidé v Austrálii pomalu stejně blízko, jako lidé od vedle. Vzdálenosti ze zkrátili nejen v komunikaci, ale i v dopravě. Dne můžeme být v Americe během několika málo hodin, zatímco ještě v dobách nedávno minulých bylo třeba cestovat dlouhé týdny… Bereme tyto věci jako samozřejmost, ale vlastně jsou to výdobytky až posledních desetiletí. Svět se zkrátka zmenšil , tedy zglobalizoval.

Češtině z doby renesance můžeme celkem výborně rozumět stále ještě i dnes a tak když čteme cestopisy ze 16. století např. známého cestovatele Kryštofa Haranta o tom, jak se svoji družinou podnikal cesty do Německa, do Rakous či do Itálie a jeho vyprávění o tamních lidech, mnozí si možná až teprve tehdy uvědomíme, jak moc se doba od té doby změnila. Tehdy skoro nikdo necestoval. A prostí lidé často znali jen svoji vesnici a její nejbližší okolí hlubokých a hustých lesů (tehdejší krajina byla daleko více zalesněna, než dnes a cestovat po lesních cestách určitě nebylo nic bezpečného, ani když na to někdo měl). Jejich obec byla celý jejich svět. Vydat se na cestu do hlavního města království? To bylo možná ještě náročnější, než dnes sednout na letadlo a navštívit Jižní Ameriku…. Harantovo vyprávění o tom, jací lidé jsou Němci, zní v jeho podání podobně, jako pro nás vyprávění moderního cestovatele, jací lidí jsou eskymáci. I když i o tom možná mnozí dnes vědí více, než tehdejší Češi o obyvatelích sousední říše či Itálie. A možná je to ani tak nezajímalo a cestopisy stejně četli jen ti, kdo na to měli čas nebo vůbec uměli číst, protože museli hlavně pracovat.

Tehdejší svět byl úplný opak globalizace – by to celý soubor fragmentů a vedle sebe existujících světů. Svět, kdy se znali jen ti nejbližší sousedé a kdy drtivá většina lidi ani netušila, jak vlastně vypadá jejich král – pokud neviděla alespoň jeho namalovanou podobiznu. Natož aby věděli, jak se žije v jiném kraji či dokonce v jiné zemi. Zprávy nejrychleji šířili jen trubači, poslové z dalekých krajů a později snad ještě poštovní holuby, i když možná často, pokud se to k lidem vůbec dostalo, už to nebylo aktuální. (Na druhou stranu je ale pravda, že tehdejší život byl mnohem pomalejší a tak i platnost různých věcí byla delší a nic se rychle neměnilo, tak jako dnes). Pokud král vydal nařízení, platilo desítky let -ne dva nebo čtyři roky, jako dnes, kdy ho nová vláda zvolená v předčasných volbách zase změní, a vše je jinak. Čas se prakticky neměřil a pokud později vůbec ano, byl stejně v každé obci jiný. Samozřejmě, i tehdy existovali lidé bohatí a zcestovalí, ale rozhodně to nebyla věc běžná – spíše vzácná. To je globalizace přirozená.

Vzdálenosti se jednoduše neuvěřitelně zkrátily a tempo doby nesmírně zrychlilo – výsledkem toho je přirozená globalizace světa, jejímiž hlavními milníky byla průmyslová revoluce v 19. století, technická revoluce ve 20. století a nakonec digitální a internetová revoluce ve 21. století. Jestliže předtím se svět měnil jen velmi pomalu a zvolna a mnoho generací prakticky stále žilo velmi podobným způsobem, postupující globalizace se mění stále a stále rychleji. A dokonce se mění přímo před našima očima a k nepoznání se mění již během jedné jediné generace tak, že předchozí generace ztrácí kontakt s tou následující a potomci naopak nerozumí svým rodičům a už vůbec ne životu svých prarodičů… Takové mezigenerační propasti nikdy neexistovaly.

Globalizace o které chci ale mluvit je ta, která je umělá – uměle vytvářená a budovaná. Zatímco ta přirozená nemusí nutně znamenat nic špatného, ta umělá znamená. A nejen to, přímo se nabízí a je výzvou pro všechny, kteří touží po moci a po kontrole ostatních. Přirozená globalizace daná technickým rozvojem těmto lidem přímo nabízí možnosti vlády, jaké dříve neexistovaly. Je sice možná pravda, že za tu dobu lidstvo rozumově pokročilo a je schopno takové nebezpečí již eliminovat – má k tomu bohatý aparát, justici a bezpečností složky, přesto jej nelze vyloučit. Naopak věřím, že je jen otázkou času, kdy k tomu skutečně dojde, protože již dnes můžeme vidět známky toho, jak se kontrola obyvatel centralizuje a zvyšuje. I když asi v té době tu asi už nikdo z nás nebude, až demokracie a politický systém bude minulostí.

Ač je to paradox, naše demokracie má tendenci trpět tím více, čím více bojujeme proti tomuto vnitřnímu nepříteli. Čím více bojujeme za svoji bezpečnost a svobodu, tím větší a silnější zbraně mu poskytujeme, aby celý tento aparát jednou mohl převzít o sám a využít ve svůj prospěch. Samozřejmě, demokracie jako taková netrpí přímo, nicméně omezování naší svobody a práva na soukromí s ní do jisté míry souvisí.

Jde však také o formu vlády, o které se vedou spory, které demokracii oslabují. A to úzce souvisí i s bezpečnostními riziky, i když na tom se asi nikdy neshodneme, protože každý bude vidět rizika někde trochu jinde a hranici mezi soukromím a bezpečností také. A stejně tak se těžko shodneme na tom, jaký typ demokracie je ideální. Mnozí se u nás většinou shodnou jen na tom, že to není autoritativní způsob vlády, jak jej známe z Ruska nebo z Činy. Toto jsou obrovské země. Aby vůbec udržely jednotu, musí mít buď více či méně autoritativní centrální vládu nebo naopak centrální vládu s minimem pravomocí a spolkové či federativní uspořádání, kdy každý region má svoji vlastní vlády s maximem pravomocí, jak to známe například z USA nebo z Německa. To jsou země, kde demokracie funguje velmi dobře právě díky spolkovému uspořádání do značné míry vzájemně nezávislých státních celků. Samozřejmě, že tento způsob v žádném případě neznamená ideál sám o sobě a že i centrální vláda je velmi důležitá zase k tomu, aby se vše úplně nerozpadlo na samostatné celky.

Lidé ale potřebují především vládu, která je jim blízko, kterou dobře a důvěrně znají – která zná jejich potřeby a která jim rozumí. O které ví, že ji mohou přímo demokraticky ovlivňovat. Ne nějakou elitu někde daleko, na centrálním místě planety, která řídí svět a pro kterou jsou oni jen číslem v centrální databázi milionů dat. O které nic nevědí, protože její systém fungování je tak vzdálený a složitý, že ani není divu, že nikoho nezajímá a sotva kdo se v něm vůbec vyzná, natož aby měl skutečně nějaké páky, které by měly na její chod viditelný a reálný vliv. Taková vláda může chtít to nejlepší, ale nemůže být toho prostě schopna. Navíc její akceschopnost z důvodu její obrovské velikosti je velmi omezená, takže je více neschopná, než něčeho dobrého schopná. Je to takový obrovský moloch ne nepodobný tomu, jaký jsme kdysi znali a se kterým mají mnozí z nás ještě zkušenosti. Taková vláda sice může chtít v dobré míře plánovat „dobro“ pro celý svět, ovšem výsledkem nemůže být nic jiného, než katastrofa. Jaká?

Samozřejmě postupný útlum a později kolaps demokracie, její nahrazení „centrálně řízenou demokracií“ – bez ohledu na to, zda si říká – liberální, komunistická nebo jiná – a nakonec její zhroucení. Názvy pro režim, nejsou důležité. Je to prostě krize demokracie. Bohužel, Evropa se vydala právě cestou budování centrálně řízené demokracie. Tento proces započal před desítkami let – není to rozhodně záležitost poslední doby. Kdysi byl však pevně spjat s přirozenou globalizací a většinou nikoho ani nenapadlo, že je tato cesta špatná. Prostě byl tento proces pevně spjat se všemi výhodami globalizace a byl završen pádem komunistických režimů ve východní Evropě a sjednocením obou bloků. A myslím, že tehdy rozhodně ani skutečně špatný ještě nebyl, i když už tehdy měli Britové s tímto „mírovým“ a obchodním poválečným projektem problémy.

Idea centrálně řízené Evropy

Nejen globalizace není nic nového (a vlastně probíhá možná už od počátků věků, jen se stále více akceleruje), ale ani myšlenka jednotné evropské říše není nová. Pamatujeme na středověkou unii Svatá říše Římská i na pozdější snahy Napoleonovi. Tehdy byla ale snaha po moci založená především na vynucování si jednoty silou. Poválečné snahy o návrat ideálu jednotné evropské super říše si kladly za cíl dosáhnout jednoty mnohem sofistikovaněji – pod záminkou budování demokracie. Ostatně se živými vzpomínkami na válečné strasti je to celkem pochopitelné. Někteří skutečně věřili a dodnes věří, že nejde o záminku, ale skutečně bohulibou touhu po jednotě, jiní v tom vidí skutečně záminku jak dosáhnout jednoty bez použití hrubé síly. Já osobně se na tyto snahy dívám spíše skepticky – vím, že mnoho lidí projektu jedné evropské říše upřímně fandí a věří mu a nemám jim to z ani za zlé. Za jednoho z otců zakladatelů evropské jednoty byl francouzský politik Robert Schumann. 

Snil o nadstandardních vztazích a vzájemné jednotě Německa Francie, která položí základ budoucí evropské říši a stane se jejím motorem a o tom, že všechny ostatní státy (jak doslovně prohlásil) potom nebudou mít na výběr – nebudou mít jinou možnost, než s k nim připojit. Jinými slovy – budou se muset tomuto trendu podřídit. Zároveň také prohlásil, že si je vědom toho, že zcela demokraticky to není možné udělat, protože shodu na takové myšlence nelze nikdy najít a proto je to třeba udělat politickou cestou. Jinými slovy rozuměj – politickou cestou mírného nátlaku, aby občané získali falešný pocit, že jsou to oni, kdo si jednotnou Evropu nejen přejí, že že jí i sami řídí. Mnozí eurohujeři Schumanna oslavují a dokonce snad plánují, že by mu stavěli pomníky. Ohrazují se proti tomu, že srovnávání jejich snah s marxisty je holý nesmysl, protože oni to myslí skutečně demokraticky (ostatně stejně mluvili kdysi i marxisté a bolševici). Argumentují svobodnými volbami a tím, že vlády jednotlivých zemí svobodně a dobrovolně na tyto návrhy přistoupili a zavázali se k nim. Skutečnost je však taková, že se tak dělo většinou bez vědomí občanů, kteří ani dnes nemohou příliš do věcí EU mluvit.

Už během počátků nadšeného budování „nové sjednocené Evropy“ se však již začaly objevovat první praskliny. Ale čím více jich bylo a čím hlubší byly, tím intenzivnější a křečovitější snaha elit byla udržet jednotu a posílit globalizační proces. Globalizace a jednota se stala doslova modlou elit a těch, kteří z ní měli největší prospěch, zatímco těch, kdo z ni už žádný velký užitek neměli, přibývalo. Začali mít pocit, že jejich hlas nikdo neslyší, že elity se uzavřeli do svého vysněného, ideálního globálního světa, politicky korektního, genderově, etnicky, kulturně a sexuálně rovnoměrně vyváženého, zatímco většina běžných lidí se začala dostávat na okraj. Jenže elity tyto nespokojené lidi ihned označili (a dodnes mnozí označují) jako populisty či dokonce za záškodnické síly reakce (jak se nedávno jeden vysoce postavený úředník EU vyjádřil). Jenže doba se skutečně změnila.

Lidé, kteří kdysi budovali jednotnou Evropu fyzicky i myšlenkově zestárli. Podobně, jako komunisté v roce 1989. Místo, aby dobrovolně odcházeli, drží se svých postů, uzavřeni ve svém starém světě a ve svém snu o jednotném světě, kterému vládnou. Samozřejmě, v každé zemi má odpor vůči elitám možná trochu jiné souvislosti a příčiny. V zásadě si ale myslím, že je to všude podobné – a je to tak vždy, kdy se elity uzavírají do svého světa a ztrácí kontakt s voliči. Pouze v Evropě je to někdy umocněno ideologií o „jednotné Evropě“ . Jednotná Evropa je jistě dobrá věc. Jednota není nic špatného, ale je naopak třeba. Jde však o to, jak by se měla vytvářet a budovat. Myslím si, že centrálně by skutečně mělo být řízeno je to, co je naprosto nezbytné – například bezpečnost a hranice Evropy. Zahraniční politika, obchod či legislativa jen v míře skutečně omezené, shrnuté jen do těch nejzákladnějších bodů. Nic navíc, podle hesla méně je více. Více praktických věcí a méně těch politických a ideologických nesmyslů, na kterých – bohužel – současná integrace stojí a nakonec eurohujeři se tím ani nijak netají. Naopak, politický a ideologický projekt pokládají za naprostý základ, kdežto ty praktické věci až jako ten vedlejší produkt.

Problém s otázkou centrální vlády se netýká jen EU, ale i jiných velkých zemí, kde by byla decentralizace a regionální, spolkové uspořádání, posílení místních samospráv a vlád nanejvýš vhodné. Centrální vlády by skutečně všude měly spravovat jen to opravdu nejdůležitější a nezbytné pro chod celku. Opravdu pouze spravovat  – nikoli „vládnout shora“ , regulovat a předepisovat. Má-li být Evropa ale opravdu jednotná, musí být co nejvíce kompetencí převáděno zpět na národní vlády a celý aparát Evropské unie projít markantní redukcí. Jinak nemá šanci přežít. A pokud ano, tím hůře pro Evropu, protože to už nemá perspektivu. Jinak to budou ještě dlouhá léta letargie a tápání v tom, jak dále. Věřme, že mezi těmi, kdo mají moc vládnout, zejména na těch nejvyšších postech Evropy  (ale i národních vláda) bude stále více odvážných, kteří pochopí, že tudy cesta už nevede. Že nápady na budování jednoty, kterým možná lidé věřili ještě před 10 lety, dnes už neobstojí.

Možná ale bude naopak docházet k větším ideologickým střetům, protože mnozí stále věří tomu, že šanci obstát ve stále více globalizujícím se světě má jen Evropská unie maximálně centralizovaná. Věří tomu dokonce i potom, co byl se Britové rozhodli pro opuštění VIP klubu, co byl prezidentem USA zvolen Donald Trump a kdy i v ostatních zemích sílí protiunijní nálady (nikoliv protievropské, jak říká elita, ale protiunijní, protože Evropa nerovná se EU – i když jsou asi přesvědčeni o tom, že oni jsou Evropa a její dobro). Opak je ale pravdou. Obstát může jen skutečná unie nezávislých států. Oni mají hrůzu z toho, že když bude unie rozvolněna, tak postupně zanikne a ztratí smysl. Naopak však smysl získá, protože nebude už svěrací kazajkou, ale tím, co lidé opravdu chtějí. Obyčejné lidé – ne lidé, kteří touží po moci a mají potřebu kontrolovat a ovládat jiné. Ať už to dělají z vlastního prospěchu nebo pro svoji ideologií a víru.

Ano, je těžké se vzdát falešné víry, o které jsem celý život věřil, že je dobrá. Je těžké přestat budovat svůj sen, o kterém jsem celý život věřil, že je dobrý. Ale pokud to nedokážu, nemusí to být jen ztráta schopnosti sebereflexe. Může to být prostě i hloupá zatvrzelost a neschopnost přiznat si, že jsem se prostě mýlil. Nevím, jestli lidé, kteří desetiletí budovali poválečnou Evropu a pak novou sjednocenou Evropu toho jsou schopni. A můžeme to po nich vůbec chtít? Asi ne. Budoucnost je už spíše hlavně na nás. I když oni se ještě drží a mnozí jejich potomci jejich vizi zdědili. Podobně jako někteří mladí komunisté (myslím Stalinovi pohrobky, ne ty, kteří pochopili, že dnešní doba je jinde). Doba se opravdu změnila a pokud nemá třeba jednou dojít i k nějaké nové válce, je třeba co nejdříve jí reflektovat…

Pokud jde o otázku společné měny, jde sice také o ideologický projekt, přesto jde i o praktickou věc a neviděl bych na tom nic špatného. Samozřejmě, společná měna má své výhody a nevýhody. Se zavedením eura bych neměl problém, obával bych se spíše digitalizace a rušení hotovosti. A tady už budou rizika skutečně velká… Jednou zcela jistě bude platit jen jedna a pouze digitální měna, kterou budou ovládat globální vláda.


Svět po válce?

PS: Nejen tento článek jsem psal ještě ve vyhrocené době, kdy se řešil pouze brexit, tedy daleko před událostmi na Ukrajině. I z dnešního pohledu se však ukazuje, že budování globalizovaného světa je spíše jakási fata morgána, věž na které lpíme (nebo jsme lpěli), ale která se dříve či později rozpadne. A dnes se ukazuje, že už se tak trochu rozpadá, i když zatím jen na globální úrovni a ne na úrovni EU. Jí zatím drží pohromadě sice už možná ani tak ne ideologie, ale ekonomické zájmy a dnes především strach z Ruska. Dokonce vidíme, že i k válce už došlo, byť zatím jen na východ Evropy a tak velká ještě není. Vzhledem k aktuální situaci a nové studené válce rozhodně nelze předpokládat touhu po nějakých reformách EU, o kterých se mluvilo ještě po brexitu. Naopak, budou se řešit spíše bezpečnostní otázky a zbrojení, ostatně také green deal je odložen.

Bude zajímavé sledovat, jak se bude v Evropě dále prosazovat „Liberální socialismus“ – mnoho lidí bude možná nechápavě kroutit hlavou proč socialismus. To je jednoduše proto, že je mi bližší americké pojetí politické orientace a tak nepokládám liberalismus už za pravici, ale ještě za levici. Zejména dnes kdy EU koketuje až s neomarxismem či progresivismem, zatímco naopak pravice koketuje s nacionalismem a populismem podle hesla „jak se do lesa volá, za se z něj ozývá“.

Nepochybuji o tom, že současné peripetie a rozdělení lidstva do politických bloků bude jednou minulostí a jak západní země, tak Rusko a Čína budou jeden svět, ba dokonce už ani státy nebudou existovat. Nevím, kdy se to stane a i když dnes nastupujeme opačný směr, tedy cestu lokalizace, globalizace je nezadržitelný proces vítězství světla nad temnotou. Otázka není kdy se to stane, ale spíše kolik to bude stát. A možná také, zda se to stane ještě v tomto věku, na této úrovni existence, nebo až na nové Zemi, poté co opustíme tento svět. Je jasné, že do té doby se muset muset změnit nejen politika Ruska nebo Číny, ale také politika západu. Ba dokonce už žádná politika ani nebude existovat. A toto nebude žádná elitami vynucovaná globalizace, kdy se jeden snaží podmanit si jiného a těžit z jejích výhod na úkor jiného, ale globalizace přirozená, která přinese skutečně prospěch všem…