Nejznámější ateista světa

24

Sledoval jsem v TV rozhovor s nejznámějším ateistou a evolučním biologem světa – Richardem Dawkinsem. Tvrdí, že Bůh není. Náboženství podle něj infikuje mysl jako počítačový virus.

Těžko bych mohl nalézt nějaké téma, na kterým bych s ním rád polemizoval. Jeho názory na víru mě ani neprovokují, ani nezajímají. Tento člověk je pro mne úplně mimo realitu, žije v jiném světě. Já jsem pro něho zase nakažen virem a podobně já ateismus chápu jako virovou nákazu. Každý z nás něčemu věří. Někdo v Boha, někdo v důkazy, které vidí, někdo nevěří ani svým očím, ale zato jiným nesmyslům. Co je pro někoho důkaz, pro jiného není žádný důkaz. Rozebírat vědecké teorie pokládané za důkazy, to nemá smysl.

Já tvrdím, že i ateista je věřící. Proč? Protože věří, že Bůh neexistuje. Je to sice jiná, opačná víra, ale je to v podstatě také víra. Věří, že důkazy, které pokládá za dostačující, to dokazují.

Ach, říkám si, jak se mýlí. I když vlastně na tom ani tak nezáleží. Proč? Protože, každý se může mýlit. Čemu věříme nyní, je věc jiná a dohadovat se o tom, nemá smysl. Je to spíše přesvědčovat se navzájem a to je hloupé. Jde spíše o to, jak upřímně kdo čemu věří.

Rozhodující okamžik přijde, až bude člověk postaven pravdě tváří v tvář a bude stát před rozhodnutím zda tuto pravdu přijmout a přiznat si – mýlil jsem se, nebo nadále trvat na svém a říci Bohu, na kterého se bude dívat: ty neexistuješ, nechci tě, jsi jen přelud. Takové odmítnutí se totiž bude rovnat urážce Boha. Ano, člověk totiž může ze své svobodné vůle Stvořitele odmítnout a vědomě říci – nevěřím v tebe (ve významu odmítám Tě uznat jako svého Boha). Život je dar od Boha. Každý na něj má nárok. Bůh ho však nikomu nenutí a ten, kdo má svobodnou vůli, ho muže také svobodně odmítnout. Každý, kdo odmítá Boha, odmítá svůj život, protože Bůh je život a jeho stvořitel. Bez něho nemůže nic dlouho existovat. Je to životodárná síla, která oživuje ducha a každý biologický organismus.

Každý bude po svém odchodu z tohoto světa postaven před tohoto rozhodnutí a tuto otázku a v případě mimořádného zjevení možná i dříve. Existuje mnoho hříšníků, kteří páchali v životě mnoho zlých skutků a přesto, pokud budou litovat a uznají Boha, budou omilostněni a časem také očištěni, protože neexistuje žádný jiný hřích kromě pýchy a rouhání se, který by nemohl odpuštěn. Může být odpuštěno i největším hříšníkům.

Nebude však odpuštěno těm, kteří vědomě Boha odmítnou uznat, i když ho uvidí tváří v tvář. Ani v případě, že jinak vedli dobrý život a byli slušnými lidmi. Místo nich bude dáno přednost těm, kteří nevedli dobrý život, ale budou litovat a Boha uznají.

Jak se kdo rozhodne bude každého osobní záležitost. Nebude co kam skrýt. Nebude se kam ukrýt a schovat – každý budeme úplně nahý a bude mít pouze dvě volby – přijmout Boha nebo ho odmítnout. Bez ohledu na to, jaký život před tím vedli a jakých skutků se dopustili. I největší hříšníci budou moci projít očistným ohněm v šedých zónách, pokáním se očistit a vystoupit výše – každému z nich je to umožněno a nikdo nebude zatracen.

Ti však, kteří Boha odmítnou ve stavu plného vědomí, plného poznání a zcela svobodně, končí rovnou v temné zóně – odkud je už spíše jen teoretická šance k návratu. Jejich vědomí totiž bude prakticky mrtvé, i když stále budou existovat. Vrátí se do latentního stavu nevědomého ducha a podle některých mystiků tam bude čekat až do dne posledního soudu a zániku vesmíru, kdy jejich identita definitivně zanikne.

Bůh chce jediné – nechce dobré skutky člověka a nechce jeho dokonalost. Chce jediné – jeho srdce a jeho uznání. Proto jej stvořil jako své dítě. Je to i základní smysl života člověka. To, jakým způsob to člověka dělá, jak si Boha představuje, to není až tak důležité. Každý se může mýlit a může mít o Bohu různé falešné a zkreslené představy. Mnoho z nich dokonce člověka manipuluje a svádí ke zlu ve jménu Boha. To je opravdu špatné, ale ne rozhodující.

Rozhodující bude, pokud se jich člověk dokáže vzdát a říci zcela upřímně – mýlil jsem se. Pak bude přijat do Království nebeského. Ti, kdo to neudělají a budou trvat na svých bludech, tam nevejdou. Ani kdyby byli mezi lidmi sebevíce uctívání a byli sebevíce vážení. Království nebeské není určeno pro nějakou elitu. Každý na něj má nárok – proto byl stvořen. I největší hříšníci mají nárok na věčný život. Pouze ti, kdo se tohoto práva sami dobrovolně vzdají tím, že odmítnou připustit svoji omylnost a to, že se provinili vůči Stvořiteli, nebudou zde vpuštěni. Nebude vpuštěn nikdo, kdo se sám pokládá za boha, není schopen sebereflexe a pokory.

Postoj k pravdě je nejzákladnější duchovní kvalifikace. Bez ohledu na to, zda někdo v Boha uvěřil nebo jej dosud ještě odmítá. Důležité je proč – zda jej odmítá po nedostatek důkazů nebo proto, že nechce aby existoval.

Zde je třeba zdůraznit nejen nebezpečnost fanatického ateismu, ale i fanatického náboženství. Jakýkoliv fanatismus je extrémní zlo. Je to skutečný vir. Proč? Protože si v něm člověk vytváří falešný obraz reality, které neexistuje. Její součástí může být i falešná představa Boha, které se dotyčný nebude chtít vzdát, ani když skutečného Boha uvidí tváří v tvář. Moc zla je skutečně velká. Má moc člověka tak posednout, že zcela potlačí jeho vlastní osobnost, neboť se stává obětí vlastních démonů. A může jít dokonce nejen o obyčejnou posedlost démony, kterou někdy nazýváme duševní poruchou, ale i pravou posedlost, kdy je dotyčná osoba zcela v mocí padlých andělů.

Až uvidíte Boha tváří tvář, dejte si pozor na to, aby se vás nezmocnil strach. On je váš pán, váš stvořitel , váš otec – váš přítel. On jste vlastně vy. Mluvte s ním tak, jako sami se sebou. Už dnes. Strach by mohl způsobit, že se ho leknete, že ho nepoznáte, aniž když ucítíte jeho lásku – nebude k vám moci zcela proniknout. Strach totiž zatemňuje mysl a vědomí. A bývá také jednou z příčin pýchy. Strach je třeba, ale jen maličko. To je zdravý strach. Strach který vzbuzuje respekt a pokoru. Ne ten, který člověka ovládá.

Dovolte mu proniknout do vašeho života a zbavit se strachu. Dovolte mu, aby vás vedl a ukázal vám pravdu. Dovolte mu, být vašim přítelem. Ne nepřítelem a tím, před kterým se musíte schovávat a před kterým prcháte, protože se bojíte, že vás chce ovládat, soudit a diktovat vám co máte dělat. To je nesmysl. Takový Bůh existuje pouze ve vaší fantazii.

Čím dřív to uděláte, tím lépe. Zítra může být pozdě. Nenechávejte rozhodnutí až na poslední chvíli. Je lépe být připraven předem, než se rozhodovat v posledním okamžiku. Nebojte se toho, že nejste dost dobří. Nikdo není dobrý – pouze Bůh je dobrý.  Říkáte se, jak můžu uvěřit, když nevěřím? Nemůžete, protože víra je dar. Musíte se rozhodnout, že věřit chcete a že chcete, aby Bůh existoval. Pokud vyslovíte v duchu upřímně takové přání, můžete si být jisti, že je vyslyší a víra vám bude dříve či později dána.

Také já jsem byl nevěřící. Nikdy jsem nebyl vychováván ve víře. Když se měl někdo ptal, zda věřím, odpovídal jsem, že ne, protože nevím jestli Bůh existuje nebo ne a že když to nevím, nemohu věřit. Neuvědomoval jsem si, že věřit není totéž, co vědět, ani to, že víra je dar. Prostě jsem uvažoval stejně, jako většina jiných – potřeboval jsem pro víru důkazy. Vědění se týká poznání na základě důkazů, kterým věřím, že jsou průkazné. Naproti tomu víra žádné důkazy nepotřebuje, protože je to důvěra. Věřit = důvěřovat. Věřit ale nemůžete slepě, nemůžete důvěřovat někomu, kdo si vaši důvěru nezaslouží.

Proto je důvěra v Boha, které jste nikdy neviděli, nadpřirozený dar, je naprosto iracionální a logicky nepochopitelná. Je to něco, o čem nelze diskutovat a co nelze logicky rozporovat, právě proto, že není založena na racionálních základech. Víra je však vaše rozhodnutí ten dar dostat. Vše ostatní musíte nechat na tom, kdo víru dává. Můžete si víru ověřovat, podpírat důkazy, získávat poznání, ale to všechno není důležité a je pouze virtuální nadstavba. Víra je dar, odpověď Boha na základě jeho upřímné touhy a volání, ve kterém člověk touží poznat pravdu a nemá v sobě žádné překážky, které by v tomu bránily a které by nemohly být odstraněny.

Mezi opravdovým věřícím a nevěřícím, duchovně probuzeným a neprobuzeným se tak otevírá hluboká propast – každý žije již v jiném vnitřním světě, v jiné realitě. Z jedné realita se zdá, že víra je vir, který zatemnil mozek, zatímco z opačné reality se nevíra a odmítání Boha jeví také jako vir, které člověku zatemnil mozek. Pokud člověk bere víru vážně a ne pouze jako lidový zvyk a folklór, tedy pokud opravdu věří, pak je víra ve stejného Boha v mnoha případech i zásadním bodem vzájemného porozumění, zejména mezi manžely. V opačném případě musí být nahrazena tolerancí a s tím, že každý si bude žít svůj vlastní vnitřní život, který nebude moci sdílet.

A jak jsem uvěřil já? Bylo to na návštěvě u příbuzných, kde jsem byl na prázdninách. Ten den jsem se docela nudil a na půdě jsem našel starý zaprášený sešit – Dějiny spásy. Abych si zkrátil dlouhou chvíli, začetl jsem se. Řekl jsem si, to jsou mi ale zajímavé pohádky, jak tomu může někdo věřit. Ale četl jsem dál. Pomyslil jsem si – to je docela pěkný příběh, bylo by fajn, kdyby to tak bylo. A pak se to stalo – uslyšel jsem v sobě jasný hlas, který mi říkal – „ano, to je pravda, tak to bylo“. Ta myšlenka byla tak silná, že jsem i prostě nemohl ignorovat a vlastně dodnes jsem se ji nezbavil. Byl to vir, kterým jsem byl náhle nakažen? Nebo dar víry, jak se říká? Každý na to může mít jiný názor. Pro mě to bylo tak skutečné, tak reálné a tak živé, že si takovou podobu viru neumím představit.

Zjistil jsem, kdo je zdroje lásky a štěstí. I když ne vždy jsem mu byl později věrný a nevedl jsem žádný svatý život. Byl jsem jako kdokoli jiný, ale vždy jsem věděl, kdo je stále se mnou a na koho se mohu obrátit. Vlastně jsem nikdy od té doby neměl pocit samoty a začal jsem se cítit součástí jednoho celku, i když jsem byl třeba dlouho sám nebo žil mezi lidmi, jejichž svět byl úplně jiný. Ale co víc, začal jsem postupně stále více chápat tajemství naší existence.

Chcete být takto „zavirováni“? Chtějte věřit a věřte tomu, že tak se to děje. Můj případ je jen jeden z mnoha – na základě mnoha  a mnoha dalších svědectví, je všeobecně známo, že takto to opravdu funguje. Ne každý byl ve víře vychováván a měl to v sobě. U takových lidí naopak hrozí, že je víra pouze jejich zvykem a sami se musí v dospělosti dopracovat k tomu, aby se duchovně probudili. Být ve víře vychován nestačí. Je to dobrý základ – stejně jako křest, ale nestačí to.

Nečekejte ale, že vám dá vždy to, co si přejete. Pokud berete víru jako prostředek k dosažení něčeho nebo jako něco, na čem byste měli nějakou zásluhu, byl by to tragický omyl. Víra není vaše a nepatří vám. Je to skutečně dar, který je vám pouze propůjčený a je na vás, jak se o něj budete starat. V případě těžkého hříchu vám totiž Bůh může tento dar odejmout a vzít si ho zpět! I to se stává a člověk už není ve stavu milosti. Bůh se sám rozhoduje, komu se dá poznat a komu ne. Vy o samy svými vlastními silami nemůžete poznat. Zůstane vám skrytý a neznámý.

Bůh většinou nejedná na zakázku nebo na přání lidí, pokud je to něco, co jim neprospěje, třebaže oni si myslí, že by to bylo pro ně dobré. Často lidem pomáhá a odpovídá na jejich volání, i když ne vždy podle jejich představ. Jindy mlčí, a ví proč, i když ho člověk proklíná.

Proč? Protože nejedná z člověkem jako s rozmazleným děckem, kterému vzali hračku. Ani se nesnaží napravit zlo, kterého se dopustili lidé. Proč? Protože dal lidem svobodu, dělat si to, co sami uznají za vhodné. I za cenu toho, že musí nést důsledky. Byť je to i kolektivní vina a dědičný hřích – to na čem přímo podíl nemají. Vaše víra má smysl jen tehdy, pokud věříte, že vám vždy Bůh pomůže, i když ne tak, jak si představujete. Pokud věříte, že vám Bůh musí pomáhat tak, jak si představujete, věřte, že vám nikdy nepomůže a vaše víra je nesmyslná. Proč? Protože se snažíte Boha spoutat svými vlastními představami a přáními.

Nechápete, že jeho cesty nejsou cestami lidí a že on vidí mnohem dále za horizont než vy a vidí souvislosti, které vy nechápete. Pokud vaše víra není důvěrou, je mrtvá. Nevěříte totiž ve skutečnosti v Boha, ale sami v sebe, protože věříte jen mylné představě, kterou jste si o Bohu udělali. On nemá lidské vlastnosti. Není takový či onaký. Je to čirá láska a dokonalost. Je to sám život. Sama inteligence, jejíž jsme součástí i my. Ano, nestojíme mimo svět Boha, jsme v něm. Bůh není někde nahoře, daleko. Je tady. Je všude. Nestojí mimo své stvoření. Je uprostřed něho. Jako slunce, které vše ozařuje a svítí na každého, kdo se neschovává do stínu, nestrká hlavu do písku a nezahrabává se pod zem.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *