Žijeme v době, kdy nám algoritmus během vteřiny servíruje přesně to, co chceme slyšet. A možná právě proto už neslyšíme vůbec nic jiného. „V okamžiku, kdy se zavedou algoritmy sociálních sítí, běží polarizace a extremizace názorů velmi rychle,“ popisuje neurobiolog a profesor psychiatrie Jiří Horáček pro Český rozhlas Plus.
S panem Horáčkem bych určitě polemizoval o některých věcech, které řekl, nicméně souhlasím s tím, že nejistá společnost potřebuje silný příběh a vizi, ale obojí dnes chybí a vyčerpalo se. A nejen nejistá společnost, asi každý potřebuje vizi a smysl života. Pokud jde o politiky, nemyslím, že problém je v tom, že ho neumějí formulovat – oni ho vesměs sami nemají. Ona vize se pak skutečně scvrkává na pouhý nacionalismus, konspirační teorie a na boj proti nepříteli a nepřátelům. Protože chybí jednotící vize, společnost se rozpadá a polarizuje.
Nepomáhá boj proti dezinformacím a konspiračním teoriím, zejména, pokud se časem ukážou jako pravdivé. Nepomáhá ani podporování nových vizí jako jsou woke ideologie, ideologie diverzity, multikultaralismu a odpor se zvedá i proti liberální demokracii. Média a neziskové organizace se snaží lidi vychovávat tak, aby v nich potlačily odpor k jinakosti a vypěstovaly v nich onu fluidní inteligenci, zlepšovali flexibilní myšlení a toleranci k nejistotě o které hovoří Horáček, čímž by bylo možné vytvořit jednotnou společnost ve které každý toleruje všechno protože stejně je vše nejisté a bude nejisté a je vlastně jedno, co chceme.
Lidé právě toto ale vnímají jen jako další manipulaci a nepotřebují, aby je někdo vychovával. Vnímají že adorování jinakosti a diverzity je pouze manipulace a jako nástroj sociálních inženýrů jejíchž vizí je globální společnost nového typu. Jinými slovy ideologie a adorování něčeho nemůže být onou vizí a smyslem. Je to jen další snaha potlačit a vykompenzovat odpor tak, jak to děláme, když používáme pozitivní diskriminaci a upřednostňování toho, čeho je málo. Myslím si, že nacionalismus je tak spíše reakce na globalismus a politiku pozitivní diskriminace, než je důsledek frustrace a chybějící vize, i když obojí je asi pravda.
Sociální inženýrství a snaha vytvořit jednotnou a šťastnou společnost ve své rozmanitosti ve skutečnosti selhává a myslím si, že se ukáže být jako utopie, podobně jako se to ukázalo u tradičního komunismu, který by také vizí, která měla společnost sjednotit a dát jí smysl. Kolektivní šílenství postupně sílilo až dosáhlo vrcholu, aby pak postupně zase došlo k vystřízlivění. Ostatně ne jinak to bylo i u jiných ideologií, které byly náhražkou smyslu života a plnili jakousi pseudo-náboženskou funkci.
Na pozoru bych se měl také před snahami církve která pracuje až v nápadné souhře se světskými elitami, např. pokud jde o smlouvu s Vatikánem, která má prý stavět kanonické právo nad právo státní a tím se nabourat do sekulárních režimů. Velmi obezřetný bych byl ale u všech globálních dohod, které zasahují do suverenity národních států a vlád. V tomto smyslu je mi trnem v oku i EU, která si na základě smluv osobuje právo jednat jako nadnárodní stát a přináleží jí mnohem více pravomocí, než by ve skutečnosti měla mít. Na tuto hru jsme ovšem dobrovolně přistoupili – respektive naše reprezentace.
Také si myslím, že nelze samozřejmě říct, že všechny teorie, které jsou konspirační jsou nesmyslné a že ten, kdo v nějakou věří, trpí paranoiou nebo k ní má sklon, protože je frustrovaný z nejistoty jak Horáček naznačuje. To by asi byla hodně velká zkratka.
Škoda, že paní Tachecí si do svého pořadu zve jen hosty, kteří jsou vždy na stejné vlně jako ona. Mnohem zajímavější by bylo, kdyby v pořadu mluvili občas také lidé se kterým by vedla vážné spory tak, aby každý její podcast nebylo jen přizvukování a potvrzování toho, co si tazatelka myslí. Tedy vzhledem k tomu, že nejde o její osobní podcast, ale o pořad veřejnoprávního rozhlasu, který by měl dávat prostor všem názorům. Někdy se mi zdá, že Český rozhlas jsou spíše nějaké osobní pořady pro soukromý okruh zájemců.