Návrat do Evropy a integrace v době globalizace 2002-13
vstup do EU
ekonomický růst do 2008
finanční krize 2008–2010
nástup TOP 09, VV, později ANO — proměna politiky
debaty o přijetí eura, Lisabonská smlouva
V této době končí nejen starý analogový svět, který se digitalizuje, ale končí i tradiční politická scéna dělící se na pravici a levici. Češi završují svůj návrat do Evropy a postupem času po dlouhé době konečně začínají bohatnout natolik, že už přestávají být „paštikáři“ kteří si na dovolenou vozí konzervy, ale mohou si dovolit i hotel s polopenzí či více, než jen ojetý západní automobil z bazaru. Přesto však zejména Sudety stále výrazně zaostávají za bohatšími regiony republiky. Česká města se začínají renovovat a růst do krásy, péče o krajinu a ekologii se výrazně zlepšuje.
Země postupně vstupuje do NATO, EU i schengenského prostoru, ruší se kontroly na hranicích. Jen málokdo si ale uvědomuje, jaké jsou plány směřování unie a to že jde o projekt federativní Evropy – žádný volný svazek suverénních zemí. Před hlasováním jim to nikdo neřekl. Na mezinárodní úrovni už pokračuje postupná transformace demokracie v tzv. liberální demokracii pod vedením neoliberálů a neomarxistů tvořících vedoucí politickou sílu EU, kterou tak ovládá politická korektnost, ideál diverzity, solidarity a federalizace – tzv. evropské hodnoty.
Z dříve svobodomyslných liberálů bojujících proti tmářství, za rovnost, svobodu a lidská práva se stávají noví autoritáři, kteří ve jménu vyšších hodnot začínají rozdělovat lidi na přátele a nepřátele „evropských hodnot“ a EU. Kdysi liberální menšina se stala drtivou většinou a začala zcela ovládat společnost. Liberální způsob myšlení se na západě rozšířil do takové míry, že přerostl v novou ideologii a začal škodit sám sobě. Liberálové usoudili, že protože jich je většina, jsou předurčeni nejen vládnout, ale i ovládat. Podlehli pocitu falešné morální nadřazenosti, že demokracie může být vlastně pouze liberální. Liberálové často uvěřili tomu, že všichni kdo nesdílejí jejich pohled na svět, jsou buď hloupí, nevzdělaní, neinformovaní nebo zmanipulovaní.
Touha nadnárodních vládnoucích elit vytvořit si vlastní odolný a neprůstřelný systém, který by lid mohl co nejméně ovlivňovat, neskončila s dobou absolutismu, ale pokračuje i v demokracii. Rozdíl je jen v tom, že méně nápadně a více důmyslně, takže lidé uvěřili, že něco ovlivňují, i když ve skutečnosti jim mnoho prostoru nezbývá. EU dovádí tento systém k dokonalosti. Ačkoliv sdružuje nejvyspělejší demokracie, je její systém nastaven tak, aby se demokracie už dále nemohla rozvíjet, ani prosperovat. Stala se svazkem, který je odsouzen k velmi dlouhé stagnaci, na jejímž úplném konci může být jen její dobrovolný, organizovaný či násilný a chaotický rozklad.
Ideologie levicové neoliberální politiky se začala inspirovat myšlenkami neomarxismu snažícího se zlepšovat svět a znovu začala dělit svět na zlé (bělošské muže) a hodné (barevné, ženy, sexuální menšiny). Mění se jazyk, objevují se témata a nová tabu, o kterých je možné mluvit pouze změnou výrazů a slov, prosazuje se politická hyperkorektnost. Západní svět začíná ovládat ideologie, které má stará morální pravidla nově definovat, upravit, předělat a nahradit, zatímco skutečné problémy odmítá pojmenovávat nebo pro ně vymýšlí jiné, „nezávadné“ termíny, zatímco nazývání původními jmény je pokládáno za nekorektní, nevhodné či urážlivé. Mizí politická satira, humor, který si dělá legraci z politiků či kohokoliv jiného, kdo se nějak odlišuje, začíná být vnímán jako nekorektní, primitivní, nevhodný a urážlivý. Demokratická diskuse je stále více omezována, včetně svobody slova a názoru. Stále více věcí je z diskuse a z demokratického rozhodování vyloučeno, takže lidé mohou rozhodovat pouze o méně důležitých otázkách a nemohou nijak měnit samotný systém, které je zakonzervovaný a nadnárodně regulovaný na úrovni EU.
Tuto dobu bychom mohli nazvat i „liberální normalizací“. Spojuje v sobě zdánlivě výhody socialismu a kapitalismu, kdy trh, svoboda a demokracie normálně fungují, ale kapitalismus a trh je stále více deformován, osobní svobody jsou omezovány. Navzdory tomu, že se stále více hovoří o nutnosti výchovy ke kritickému myšlení, je ve skutečnosti rysem této doby znovu šablonovitá výchova masy lidí bez vlastního názoru, kteří jsou vedeni k tomu, aby mysleli a uvažovali jednotně a nevybočovali z davu. Za nepohodlné názory nikdo není trestán, je však vyvíjen tlak na omezení projevu, na (auto)cenzuru, jejich vyloučení z médií, odborných kruhů a veřejného prostoru.
Ideologie se opět stává základem pro nové společenské symboly a hodnoty, pro sociální inženýrství a jakýsi nový druh pseudonáboženství či neomarxismu jehož základem je diverzita. Začínají se zhoršovat vztahy s Ruskem poté, co Evropa odmítla ruské požadavky na nové mírové uspořádání. Rusko začíná jít vlastní cestou, začíná vidět v NATO nepřítele, kritizovat liberální ideologii a úpadek hodnot západu, což se naopak v Evropě setkává s velkou nelibostí, nazývá se to ruskými narativy a šířením dezinformací.
Jakoby jeden sen o návratu do Evropy končil a nastala nová deziluze. Dojem, že mezitím se svět změnil a ani ta vysněná západní Evropa už není to, o co jsme vždy usilovali. Právě naopak – lidé začínají mít stále více pocit, že EU si bere více kompetencí, než jí patří, že národní suverenita je omezena až příliš, a že začíná mluvit i do věcí, do kterých jí nic není. Každý, kdo o směřování EU vyjadřuje pochybnost, je označován jako populista, nacionalista a extrémista, který je v zajetí dezinformací nebo nedostatečných informací o fungování unie. Společnost se začíná polarizovat na tzv. populisty a demokraty, zatímco tradiční dělení na pravici a levici se vyčerpalo.
Stále více se začíná prosazovat nová kreativní, vynalézavá, flexibilní generace Z, jejíž hlavním komunikačním prostředkem se stává smartfoun, aplikace na chat a sociální sítě. Nová generace, která se již jakoby narodila s mobilem v ruce a ovládání operačních systémů je pro ně samozřejmostí, kterou se není třeba učit, přináší zcela novou „technologickou“ mentalitu, která není ovlivněná žádnými hodnotami, ale ani nemá žádnou vizi. S rozvojem komunikačních a digitálních technologií se poprvé objevuje termín digitální závislosti a digitální demence, kdy se realita přesouvá do virtuální roviny, na které jsou lidé závislí. Ztrácí potřebu rozvíjení osobních kontaktů a objevuje se nový trend, kdy stále více lidí žije osaměle.
Lidé nové generace často přemýšlejí v intencích nekonečné svobody a rovnosti, ale zároveň někdy ztrácí smysl pro to, co je osobní, důvěrné, přestávají chápat význam tradic, osobních vztahů i rodinných vazeb. Nové možnosti komunikace stále více nahrazují nejen potřebu se s někým vůbec stýkat, ale i potřebu s ním mluvit. Zároveň ale roste ve společnosti stres, začíná přibývat psychických, neurotických, psychosociálních a psychosexuálních poruch jako je porucha identity. To vše se ale naplno projeví zejména v následujících letech v souvislosti s migrační krizí, zhoršenou bezpečností situací, důsledku globálních klimatických a geopolitických změn, které svět čekají.
V této době nová politika EU stále žádné závažné důsledky nenese, i když už nyní budí velké vášně a vzrušené diskuse, zejména s ohledem na tzv. Lisabonskou smlouvu, která nastavuje tzv. sdílenou suverenitu a vede unii k postupné federalizaci, která byla přijata v mnoha zemích bez referenda. Tím se EU stala něčím, pro co lidé při vstupu do ní nehlasovali. Mnohými kritiky je tak nastoupený směr federalizace unie chápán jako podvod, protože unie začíná omezovat národní suverenitu zemí a na mezinárodní úrovni vystupuje, jako kdyby byla státem. To však začíná vytvářet protitlak, rostoucí nespokojenost a růst populismu, což stále více prohlubuje polarizaci společnosti na ty, kdo fandí EU a federalizaci a nacionalisty, kteří to odmítají a kteří jsou označeni jako populisté, nepřátelé liberální demokracie a evropských hodnot.
Demokracii mohou ve skutečnosti řídit a spravovat lidmi nevolené elity, které rozhodují o tom, jak moc nechají slyšet hlas lidu či národních vlád. V korporátním kapitalismu jsou politika a soukromé zájmy propojeny natolik, že soukromé organizace jako FED (státní federální banka USA), WTO (světová obchodní organizace), WHO (světová zdravotnická organizace) mohou diktovat nejen obyčejným lidem, ale i vládám. A dokonce nejen vlastní země, ale všem vládám zapojených zemí, které jsou povinni jejich rozhodnutí respektovat. EU funguje na podobném principu – rozhodnutím EK se musí řídit všechny národní vlády. Na národních úrovních si pak na úřady s rozšířenou pravomocí hrají soukromé neziskové organizace, které dělají prodlouženu ruku oligarchům a státu a jejichž rozhodnutím se občané musejí nebo by se měli jejich doporučením řídit.
Oligarchové po celém světě provádějí postupnou demontáž demokratického systému i prostřednictvím EU. Systému, který sice jakoby funguje pořád stejně, ale běžní lidé v něm mají stále menší prostor. A nejen oni – i menší firmy a celé vlády. Věci veřejné a občanské společnosti se stávají soukromým vlastnictvím, veřejnost je mnohdy vylučována z rozhodování. Stále méně věcí je objektivních a nezávislých, včetně vědy a výzkumu, které z části podléhají soukromým zájmům, diktátu zisku a moci. Velcí kupují menší a 90% kapitálu se koncentruje pouze do rukou několika největších hráčů, na kterých je závislá celá společnost.
Období politické korektnosti nakonec poznamenala válka v Sýrii, která původně začala jako občanská a postupně se rozrostla v mezinárodní proxy-konflikt s různými aktéry a podporovateli, včetně teroristické organizace Islámský stát. Konflikt jeden čas hrozil i eskalací do světové války se zapojením USA a zbraní hromadného ničení a spustil obrovskou vlnu migrace.
Jak na západě sílí vliv neoliberalismu a neomarxismu, vztahy s Ruskem se zhoršují nejen se šířením nové ideologie, ale také v souvislosti s rozšiřováním NATO. Napětí začíná vrcholit změnou vlády na Ukrajině a připojením Krymu k Rusku. Mezi tím se Čína stává velmocí a začíná šlapat na paty USA. Mezinárodní geopolitická situace ve světě se rychle po dlouhém období klidu zhoršuje a stále častěji se začíná mluvit o nové studené válce. Politická korektnost se částečně i pod tlakem vnějšího nepřítele mění v progresivní šílenství a polarizace společnosti se ještě více prohlubuje. Okolo roku 2013 nastává zásadní politický obrat — pád Nečasovy vlády, nástup Zemana na Hrad, a zejména nástup ANO do vlády. To otevírá spolu s následnými událostmi na Ukrajině, která otřásají světovým řádem, další období.