Veřejnoprávní narativ (který většinou hlásají veřejnoprávní média a neziskové organizace čerpající od státu dotace) říká, že strašení válkou je ruská propaganda a konspirace, strach, který využívají dezinformátoři. Ve skutečnosti je ale veřejnoprávní narativ ten, kdo vyvolává strach tím, že dělá hrozbu z Ruska, která ale ve skutečnosti neexistuje – připravuje lidi na válku, která nehrozí. Avšak – mohla by hrozit, pokud by ji západ vyprovokoval. Nikoli dezinformátoři řinčí zbraněmi a vyvolávají strach z Ruska, ale právě veřejnoprávní narativ.
Dlouho jsem váhal, co vlastně napsat na téma války na Ukrajině, vzhledem k tomu, že zde existuje obrovské množství dezinformací a mnoho utajených faktů, které nám zůstávají skryty. Jedna věc je totiž politika, která je na něčem založena a druhý mediální obraz, který se navíc často prezentuje jako zcela jasný, do očí bijící a nejvíce černobílý ze všech, takže každý musí mít zcela jasno. I když na rozdíl od mnohých gaučových komentátorů, kteří rozumí všemu, zejména politice, v tom úplně jasno nemám. Je zřejmé, že jde o extrémně citlivé téma, i když v poslední době již poněkud ochladlo, stejně jako zájem o Ukrajinu, nicméně to je vzhledem k délce konfliktu pochopitelné. I když se dnes hluboce dotýká mnoha lidí, jednou půjde o minulost, která nás bude vzrušovat a rozdělovat stále méně.
I když asi naštvu spoustu lidí, zejména podporovatelů Ukrajiny, jsem přesvědčen o tom, že příčiny této bizarní a úplně zbytečné války rozhodně černobílé nejsou a svůj podíl viny na ní mají, jak to často bývá, všechny zúčastněné strany – jen si to nikdo nechce přiznat, aby nedošlo k poškození mediálního obrazu. Je to především totiž i válka o ideje a geopolitického vliv. O Ukrajinu jako takovou jde až teprve ve druhé řadě – pokud není až někde na konci. Nejde totiž zdaleka jen o válku mezi dvěma slovanskými národy s dávnou a stovky let společnou historií, ale o mnohem více. Ostatně právě proto jsme svědky množství dezinformací a propagandy jedoucí na plné obrátky, která by se v případě běžného (ba dokonce i většího) konfliktu mezi dvě zeměmi rozhodně nekonala.
Emoce jako nástroj manipulace
Emoce hrají v životě člověka obrovskou roli, zejména těch, kdo mají bohatší emocionální výbavu – takovými lidmi lze mnohdy také nejsnáze manipulovat, ať už kladnými nebo naopak negativními emocemi. Jinými slovy, to, že emoce jsou skvělým nástrojem manipulace lidí věděli už dávno. Není asi nic překvapivého, že elity, které vymýšlejí způsoby, jak manipulovat myšlením lidí, využívají nejčastěji právě emocí. Ať už to dělají čistě psychologicky nebo k tomu dokonce používají nějaké síťové, dálkově řízené, elektronické technologie ovlivňující nervovou soustavu lidí bez jejich vědomí – a můžeme se jen bavit o tom, do jaké míry je to jen hudba budoucnosti či sci-fi a do jaké míry se takové technologie již dnes používají.
Hraje v podpoře Ukrajině větší roli soucit s Ukrajinci nebo politicko-mocenské zájmy? Samozřejmě obojí, ale v první řadě zájmy – nikoliv o soucit. Vzhledem k tomu, že většina běžných lidí o konfliktu nic víc neví, než to, co je jim předkládáno z médií, hraje ale soucit obrovskou roli a západní propaganda této mocné emoce využívá stejně dobře, jako ruská propaganda, když hraje na mocnou strunu vlastenectví… Jak soucit, tak pocit vlastenectví je velmi silná emoce.
Milujeme totiž ty, kterým je ubližováno a milujeme svoji vlast, které někdo ubližuje.
Pojďme si tedy rozebrat tuto velkou hru na emoce a budeme-li je trochu přemýšlet vlastní hlavu, snadno zjistíme, že emoce jsou nástrojem toho, jak dosáhnout politických cílů – jak manipulovat lidmi. Nejhůře lze totiž ovlivňovat ty, kteří nepodléhají snadno emocím a používají nejdříve rozum – přemýšlejí. Vytvořit z takových lidí masu pod vlivem davové psychózy je prakticky nemožné. Na tyto lidi je proto nutné používat mnohem sofistikovanější metody racionálních argumentací a ani potom se je vždy nepodaří přesvědčit. A pokud jsou to lidé neustále otevření a hledající pravdu, je nemožné je svést na špatnou cestu a pokud, tak jen dočasně, protože tito lidé pravdu stejně zase najdou…
Slovenský novinář Tomáš Bella řekl, že konflikt Ruska a Ukrajiny je tím nejvíc černobílým konfliktem, který jsme od konce komunismu zažili. Bez ohledu na to, co víme o historickém kontextu a jaké máme osobní vazby k oběma zemím, je zřejmé, že Rusko se svou invazí přihlásilo ke „straně zla“ a že Ukrajina vede spravedlivý boj o svou existenci.
Já mám trochu jiný názor, ale možná je to tím, že znalost historického kontextu je naopak důležitá, stejně jako je důležité neustrnout, ale přemýšlet dále… Rozhodující je také alespoň základní představa o tom, jak funguje geopolitika. Pokud jde o válku na Ukrajině, je jasné, že EU ani NATO ale samozřejmě ve válce s Ruskem zatím přímo není a jde o proxy-válku, která je vedená skrze ochotou Ukrajiny válčit za poskytovanou podporu západu, což se některým možná i finančně velmi vyplatí. Země EU a další se do války zapojují nepřímo, skrze tyto dodávky. Ostatně není to první proxy-konflikt mezi východem a západem – vzpomeňme na Vietnam, Sýrii, Afgánistán a další. Nyní se ale zdá, že jsme k možnosti jaderného konfliktu zatím nejblíže a ani použití jiných zbraní hromadného ničení není vyloučeno – zejména, pokud bude docházet k eskalaci konfliktu a tzv. přiléván olej do ohně,
Propaganda o tom, že Ukrajina bojuje také za Evropu a za nás je podle mého názoru nesmysl, je ale faktem, že pomáhá dodávkám zbraní dodávat větší legitimitu. A nesmyslné je i strašení, že pokud Rusko nebude poraženo, bude za chvíli na našich hranicích. Nakonec každý vidí, že není schopné dobýt ani pár kilometrů vzdálený Kyjev. Jak by asi mohlo ohrozit nás? Zkrátka je to blbost, které snad nemohou věřit ani ti, kteří tím stále straší. Rádi to však používají, protože věří, že tak mohou Rusko spíše porazit. Víra je ale důležitá a pozitivní myšlení také. I kdyby bylo zcela nereálné, protože i blbost, která je stokrát opakovaná, stává se pravdou. V této válce platí asi dvojnásob, že přání je otcem myšlenky.
Všimněme si, jak velkou pozornost tento konflikt přitahuje – jak velké emoce budí. Budil by takové emoce, kdyby nešlo o rozšiřování NATO a kdyby Ukrajina nebyla hlavním zájmem velmocí? Jistě ne, je tedy zřejmé, že v tomto konfliktu jde o mnohem více, než o ukrajinský lid, soucit s ním a touhu ho podporovat.
Zkusme si představit analogickou situaci – Alžírsko by provedlo invazi do Mali, Brazílie by provedla invazi do sousední Bolívie nebo Indie by provedla invazi do sousedního Bangladéše. Myslí si někdo, že by to budilo tak silné emoce? Ani náhodou. I kdyby v této válce zemřelo 5x více lidí a způsobila migrační vlnu 5x větší, než v případě Ukrajiny. Dovedete si představit, že bychom v takových případech posílali tanky, letadla a houfnice bránící se zemi, cvičili její vojáky, zahajovali válečnou výrobu, že by NATO kvůli tomu zbrojilo a jednalo každý den, že bychom vedli kvůli tomu kampaň plnou děsu, měnili kvůli tomu branné zákony…? Asi sotva.
V prvním případě by si toho možná většina lidí dokonce vůbec ani nevšimla (pokud by migrační vlna nezasáhla Evropu). Proč? Protože ani v jednom případě by nešlo o geopolitické zájmy velmocí a o rozšiřování NATO či EU. Bylo by to proto na okraji zájmu, válka, ke které by se vyjádřilo jen pár znalců místních poměrů. Mnoho lidí dnes říká – není možné aby jeden stát nezákonně agresivně napadl jiný stát, to není možné strpět, to je nepředstavitelné, kdybychom prohráli, naše demokratická civilizace by se zhroutila. To je nepředstavitelné…
A přece – takový scénář agresivního napadení se v historii odehrál už mnohokrát a pro příklady nemusíme chodit daleko – vezměme si analogickou situaci s Kyprem. Tak jako Ukrajina byla od dávných dob osídlena Rusy i Ukrajinci, tak Kypr Řeky i Turky. A tak jako proběhla protiruská revoluce na Ukrajině s podporou západu, tak proběhla protiturecká revoluce (či vojenský převrat) s podporou Řecka na Kypru. A tak jako v reakci na to provedlo Rusko invazi na Ukrajinu a její okupaci, stejně tak Turecko v reakci na revoluci (puč) na Kypru provedlo invazi na ostrov a polovinu ho zabrala. Sice nezákonně (jako dnes Rusko část Ukrajiny), ale co myslíte, zajímalo to někoho? A zajímá to někoho dnes? Ne, i když tato nelegální okupace trvá už téměř 50 let, nic se neděje – polovina Kyperčanů žije na ostrově dodnes pod vládou Turecka. Dodnes okupovaným Kyperčanům nikdo nepomohl, aby je osvobodil. Nikdo jim nedodal zbraně, aby svoji zemi bránili, nikdo je ani nepolitoval. Proč? Odpověď je velmi jednoduchá:
V tomto případě nešlo o geopolitický spor (obě země přetahující se o Kypr byly v době zahájení turecké okupace již 22 let v NATO!, jak Řecko, tak Turecko) a za druhé, Kypr je na rozdíl od Ukrajiny malé území – koho by tedy měl ostrov zajímat? Navíc agrese členské země NATO a její nelegální invaze do jiné země je dost obskurní situace. Koho by v takovém případě NATO bránilo, jak by fungovala kolektivní obrana? Bránilo by snad NATO samo sebe před sebou? To se nestalo ani při bombardování Kosova jednotkami NATO. Ale protože Turecko bylo (a je dodnes mimořádně strategicky pro NATO důležitý člen, zájmy Kyperčanů a jeho obyvatel musely jít prostě stranou.
I dnes NATO Turecku leccos musí odpustit a přehlédnout, pokud si tohoto sice velmi problematického, ale mimořádně důležitého člena chtějí ponechat mezi sebou. Něco jiného by samozřejmě bylo, kdyby tehdy invazi na ostrov provedl SSSR. Z toho by bývala mohla asi být třetí světová válka, protože Kyperčané by takovou nelegální okupací nesmírně trpěli a bylo by třeba je za každou cenu osvobodit.
Totéž se děje dnes s Ukrajinci. Navíc nejde jen o malý ostrov. Ukrajina je nejen obrovská země, ale také strategicky mimořádně důležitá, avšak není v NATO. Ukrajinci chtějí co nejdříve do NATO a navíc mají i velké odhodlání bojovat… Není divu, že tato válka je centrem pozornosti všech, můžeme ji sledovat 24 hodin denně a 7 dní v týdnu a podrobně ji komentuje kdejaký idiot… (Tedy kromě těch zemí, které geopolitické spory velmocí nezajímají, takže válka na Ukrajině je pro ně stejně nezajímavá, jako by byla pro nás válka v Bangladéši).
USA by byli nadšené, kdyby mohly rozšířit své mocenské teritorium proti Rusku, stejně jako Rusko by se možná spokojilo, kdyby alespoň předpolí Ukrajiny bylo neutrální hrází proti NATO, které pokládá za hlavní ohrožení a za prodlouženou ruku USA, svého starého geopolitického rivala. Ani západ se však netají tím, že by byl rád, kdyby Ukrajina byla v NATO, aby byla jakousi ochrannou hrází Evropy proti Rusku – jako taková nárazníková zóna či beranidlo. A právě o to se hraje – je to válka o to, čí nárazníková zóna Ukrajina bude – zda Ruska nebo NATO. Zároveň je třeba si uvědomit, že NATO neznamená jen kolektivní bezpečí, ale i kolektivní nebezpečí – tj. je-li napadena jedna členská země, jsou do války automaticky vtaženy všechny ostatní, ať chtějí nebo ne a naši vojáci jdou automaticky bránit jiné země. Kolektivní nebezpečí = možnost globálního konfliktu.
Někteří eurohujeři se už nemohou dočkat, až bude Ukrajina v EU – jakkoli nereálné to dnes je nebo dokonce jakkoliv by vstup Ukrajiny mohl uspíšit rozpad samotné EU. Samozřejmě se už nemohou dočkat, až bude i v NATO, i když dobře ví, že to nepůjde dříve, než po skončení války, což je ale stále v nedohlednu. Sliby, zárukami a plánováním harmonogramu vstupu ale nezarmoutí. Zatím.
Důležitá je i vzdálenost, ve které se válka odehrává – zkrátka konflikt takového rozsahu jsme v Evropě už dlouho neměli. Proč si myslíte, že naše vláda začala říkat, že jsme ve válce s Ruskem, i když se nás válka s Ruskem ve skutečnosti vůbec netýká?
Samozřejmě právě proto, že jde o mocenský spor velmocí a my jsme jako součást NATO přívěškem USA a jejich zájmů. Všichni víme, že bez USA by NATO bylo jen bezzubou organizací a že jde skutečně do jisté míry o prodlouženou ruku amerických zájmů – nelze to skrývat, stejně tak jako o obrané vojenské smlouvě s USA nelze mluvit jako o „oboustranně výhodné“. A protože jsme součástí amerických zájmů, jsme tedy pochopitelně s Ruskem ve válce – stejně jako všichni členové kolektivní obrany. A to dokonce i tehdy, že zatím vůbec k žádnému přímému vojenskému konfliktu mezi NATO a Ruskem nedošlo. Znovu – proč jsme tedy s Ruskem přesto ve válce?
Od počátku šlo především o rozšiřování NATO, které začalo záhy po revoluci na Ukrajině připojením Krymu k Rusku (přehled rozšiřování NATO zde). Rusko tak na tomto strategickém (do roku 1954 ruském poloostrově) zabránilo USA rozmístění vojenských základen namířených proti sobě. Vzhledem k tomu, že Ukrajina odmítla neutralitu a začala usilovat o vstup do NATO, provedlo Rusko nelegální, ale preventivní invazi i na centrální Ukrajinu, která se stala dějištěm zatím nepřímého střetu NATO a Ruska. O nic jiného, než rozšiřování NATO v této válce nejde. Kdyby o to nešlo, Rusko by asi akceptovalo i to, že by si nezávislá, ale neutrální Ukrajina ponechala rozsáhlá území, které k ní vláda v Moskvě během sovětské éry připojila. „Nevděční“ Ukrajinci ale chtěli mnohem více.
Václav Klaus vzbudil velké pozdvižení na naší politické scéně, když vyslovil podobný názor a řekl to, co si mnoho lidí myslí, ale nechce to raději říkat. Totiž to, že Rusko bylo k invazi na Ukrajině dotlačeno. Já si to myslím už od začátku a jsem přesvědčen o tom, že alespoň do jisté míry je to skutečně tak. U nás je tento názor prakticky tabu, protože je pokládán za ruský narativ a u nás zakázanou propagandu, případně minimálně za politicky nekorektní názor, nicméně ani v západní Evropě a USA není rozhodně nijak ojedinělý. Naopak – mluví se o tom už dávno. Klaus: Sdílím názor, že Rusko bylo k válce vyprovokováno. Součástí konfliktu jsou také USA.
O tom, že tato invaze byla porušením mezinárodního práva a že Ukrajina vede spravedlivou válku na svoji obranu, s tím souhlasím. Určitě ale nelze souhlasit s tím, že příčiny této války jsou černobílé. Nemám potřebu se vymezovat proti NATO nebo kritizovat americké zájmy. Myslím se o nich své a NATO pokládám spíše za zbytečnou strukturu, která má bohužel sloužit hlavně jako zbraň proti Rusku. NATO mohlo být rozpuštěno hned po zániku Varšavské smlouvy, protože už tehdy ztratilo svého hlavního soupeře – SSSR. Nestalo se ale tak – NATO se naopak stále více rozšiřovalo, až téměř obklíčilo Rusko se všech stran – strategická geopolitická rovnováha sil byla narušena a prakticky zmizela. Invaze Ruska na Ukrajinu tak byla v podstatě posledním, byť zoufalým krokem sebeobrany Ruska.
Myslím si, že by se NATO mělo soustředit skutečně hlavně na obrannou politiku svých členů a nebýt geopolitickým nástrojem – nemělo by sloužit k prosazování geopolitické moci. Zejména ne proti Rusku, které ve skutečnosti žádné skutečné ohrožení už dávno nepředstavuje a žádná jeho expanze rozhodně nehrozí. Je to západní propagandou uměle vytvořený strašák na který Rusko reaguje uměle vytvořeným strašákem hrozby ze strany NATO. Tady plně chápu Rusko, že se proti rozšiřování NATO Rusko ohradilo, i když já sám bych se asi na jeho místě zachoval jinak. Ale rozumím tomu. Jestli západ věří, že jedinou cestu je Rusko tzv. porazit na hlavu, tak si nejsem jist, zda je to nejen správná, ale i realistická a rozumná politika. Nerozumím tomu, proč existuje takový zájem na pěstování velké Severní Korei za humny, touha po globálním konfliktu, záměrné vytváření klubu česko-ruského nepřátelství, či jiného nepřátelství. Jestliže někdo argumentuje tím, že není možné jednat s někým, kdo se zatvrdil a rozumí jen síle, pak je třeba hledat příčiny toho, čím jsme k tomu sami přispěli. K tomu však neexistuje žádná ochota – naopak.
Vzhledem ke snaze USA obkličovat vojenskými základnami Rusko ze všech stran, je tato válka – bohužel – přirozeným vyústěním a důsledkem politiky ignorance západu. Rusko sice napadlo suverénní sousední zemi, avšak do jaké míry jde skutečně o akt agrese a do jaké míry o preventivní akt sebeobrany, není tak jednoznačné, jak se u nás na západě oficiálně uvádí. Západ to samozřejmě prezentuje jako akt agrese a choutky Ruska rozšiřovat své imperium, zatímco příčiny války v rozšiřování NATO popírá a pokládá je za Ruskou propagandu. Příčinou války ale bylo skutečně spíše rozšiřování NATO, nikoliv potřeba anektovat Ukrajinu, takže ve skutečnosti nejde o dobyvačnou, imperiální válku, jak ji západ prezentuje.
Tento narativ mnohým lidem kteří jsou přesvědčeni o Ruské rozpínavosti a nutnosti ho ponížit a zatlačit zpět silou samozřejmě vůbec nesedí. Nepochopení západu toho, proč Rusko provedlo invazi se opakuje stále dokola a tak jako jsme svědky politiky ignorance západu, varování Ruska, které nikdo nebral do úvahy a neporozumění smyslu invaze. A protože tomu na západě málokdo rozumí (a často ani nechce rozumět), věří propagandě, že jde o svévolnou dobyvačnou válku, která nemá jiný cíl, než obnovit SSSR. To je ale samozřejmě holý nesmysl a moc dobře si to uvědomuje i Kreml. Jen západní propaganda nám to podsouvá.
Mnozí se ptají: Co by se tak strašného stalo po 24.2. 2022 pokud by nezaútočilo? (Kromě toho, že ty tu dnes nebyla barbarská, středověká válka?) Z našeho pohledu by se možná nestalo vůbec nic, došlo by ale k narušení strategické geopolitické rovnováhy z dob studené války, kdy se dvě největší jaderné mocnosti držely v šachu. USA by získaly ještě větší převahu tím, že by své jaderné zbraně mohli rozmístit přímo proti Rusku na Krymu a Ukrajině, na hranicích s Ruskem. Nás to sice možná vůbec nemusí zajímat (nebo bychom to možná spíše i uvítali), nicméně pro Rusko to bylo nepřijatelné a vnímalo by to jako bezpečností hrozbu.
Vzpomeňme si jen jak velké pozdvižení vyvolala instalace základen jaderných zbraní SSSR na Kubě, které měly být namířeny proti USA. Vznikla z toho dokonce tzv.Karibská krize a celé USA byly na nohou, připraveny odpovědět jaderným útokem. Tak blízko III. světové války nikdy nebyl.
A teď si představme, kdyby se to opakovalo i dnes a Rusko by mělo tu drzost, že by rozmístilo jaderné rakety namířené na USA nejen na Kubě, ale třeba podél mexické hranice. Myslí si snad opravdu někdo, že by to zůstalo bez odpovědi a nechalo to Američany chladnými a bez zájmu? Nevím, jestli by provedli preventivní jaderný útok, ale konvenční invazi možná ano. Bez ohledu na to, že by v Mexiku proběhla proruská revoluce. USA by jistě usilovaly o změnu režimu v Mexiku na proamerický – stejně jako se o to pokoušely ve Vietnamu, přestože se Vietnamci sami rozhodli pro ten sovětský.
Chápete, že nikdy nejde ani tak o zemi, ve které se bojuje a o její obyvatele, ale o geopolitické zájmy velmocí? A ty jsou buď slučitelné ze zájmy lidí v zemi ve které se bojuje, nebo nejsou. Nebo jsou i nejsou.
A nyní se podívejme na obrovské zemětřesení, jaké nedávno postihlo země předního východu. Jeho škody přinesly takové materiální škody, které se vyrovnaly těm na Ukrajině. Tisíce budov se změnili v hromady sutě nebo budou strženy. Myslíte, že západ v tomto případě stejně jako u Ukrajiny plánuje nějakou masivní obnovu postižených oblastní, nějaký Marshallův plán na obnovu? To, že by do obnovy těchto oblastní plánoval napumpovat stovky miliard dolarů? To se samozřejmě nestane ani náhodou. Proč? Protože to není v geopolitickém zájmu – jde pouze o utrpení lidí. Ale samozřejmě, aby se neřeklo, že nemáme soucit, západní vlády tam také pošlou symbolicky pár milionů – tedy pouhý nepatrný zlomek toho, co se chystá pro rekonstrukci Ukrajiny.
Ne, nechci aby to vypadalo, že jsem proti Ukrajině nebo že snad nechápu utrpení Ukrajinců – chci jen upozornit na to, o co skutečně jde. Ostatně není to první případ používání různého metru a hry na emoce. Viděli jsme to např. i v případě okupace Tibetu. Ječí západní politici, že šlo o nelegální okupaci, pod níž Tibeťané trpí? Dávno ne. Aktuální už je pouze Krym a západ potřebuje Čínu získat na svoji stranu proti Rusku, přestože je zřejmé, že tudy asi cesta nepovede.
Démonizace Hitlerem – silný nástroj emocí
Každý myslící člověk také ví, že srovnávání Putina s Hitlerem silně pokulhává a že realita je jiná, než jaká se prezentuje a propaguje. Spíše je to záměrné zjednodušení proto, aby se snadno obhajovalo použití síly a dodávky zbraní… Je to zkrátka jakási mediální zkratka a hra na černobílý svět dobra a zla – novodobá pohádka boje z drakem. Hitler snil o tom, že získá celý svět, protože byl blázen, naproti tomu Rusko si uvědomuje, že i obnovení SSSR není reálné, natož nové proruské revoluce ve východní Evropě. Navzdory tomu že by to Putin asi uvítal – o tom není sporu. Srovnávat ale Rusko s nacistickým Německem je ale ta nejhloupější propaganda, která tu už dlouho nebyla. A je pravda, že strašení Ruskem funguje. A také – démonizace podporuje boj s nepřítelem.
Lidé mají rádi symboly a jednoduché příběhy – černobílý svět je totiž přehledný a velmi srozumitelný. A asi ho mají rádi i vzdělaní novináři, jako Tomáš Bella, který nikdy nic jasnějšího a černobílejšího než je Rusko-Ukrajinský konflikt neviděl. Lidé díky takové propagandě nemusí moc přemýšlet a hned ví, kde je dobro a kde je zlo. Kdo je obránce a kdo agresor. Lidé mají rádi podobné zkratky a srovnání.
Nakonec i Andreje Babiše srovnávali div ne se samotným Satanem. Souhlasím s tím, že Babiš by se na prezidenta nehodil a také bych ho nevolil (a ani jsem tak neučinil), jenže nic se nemá přehánět a není třeba podléhat emocím. Lidé snad byli a jsou přesvědčeni, že jde o ďábla vtěleného do podoby člověka. Nebo alespoň démona, který se za člověka vydává. Ne proto, že by se to alespoň blížilo realitě, ale protože silná slova přináší silné emoce – i když jsou to nesmysly.
Emoce jsou však pro úspěšný boj třeba. Vzpomeňme si, jak s emocemi uměl zacházet Hitler, jak skvěle propracované byly jeho projevy, jak silnou emoční energií bylo nabito každé jeho slovo a každý pohyb, který si trénoval před zrcadlem. Putin se s ním nemůže vůbec srovnávat. Srovnání Putina s Hitlerem však dokáže vyvolat potřebné emoce a nabít proti němu zbraň. Označení jakéhokoliv protivníka za démona umožňuje se proti němu silně emocionálně vymezit a tak zvýšit potenciál na jeho porážku.
Na druhou stranu hra emocí může být i riskantní a démon, kterého si lidé vytvoří se jim může vrátit jako bumerang a zasáhnout své tvůrce. Nevidět realitu a uzavírat se do bubliny snů může znamenat vytvořit si vlastní, alternativní realitu, která nám umožní přežít a možná i zvítězit. Vše je taková hra emocí, informací a dezinformací… Nejrůznějších narativů. Dělají to všichni, jak vlády, tak novináři na všech stranách. A dělají to i média – píší tak, jak to chtějí jejich čtenáři, píší to, co jejich čtenáři chtějí číst. Zrovna tak televize vysílají takové zprávy, které jejich okruh diváků chce slyšet… Asi je to přirozený způsob, že každý vidí realitu především tak, jak ji vidět chce a jak odpovídá jeho představám. Tak jako ruská propaganda lže, jako když tiskne, tak ukrajinská rozhodně nezůstává nijak pozadu. Dokonce se zdá, že se jeden snaží trumfnout druhého – je to jakýsi závod, kdo lže víc a více bez skrupulí.
Nenechme se manipulovat nesmyslným démonem strachu a nenávisti, kterou mají ve svém programu programu někteří šířit. Zatím se jim to totiž docela úspěšně daří a mnoho lidí jejich černobílé propagandě a pohádce o dobru a zlu uvěřila. Vyvolávání davové protiruské psychózy a rusofobie, to je přesně to, v čem byl mistr Hitler vůči židům. Jsou lidé, kteří se od něho dodnes učí, i když na první pohled není zjevné, že jsou to nacisté a ani tak nevystupují. Naopak – prezentují se obvykle jako velcí bojovníci za demokracii a lidská práva, podobně jako vlk vystupuje v rouše beránka, aby jej nikdo nepoznal. Nejhorší je vyvolávání davové psychózy.
Export demokracie
Ne, Rusko je samozřejmě nedemokratický a autoritativní stát ve kterém lidská práva nemají velkou hodnotu – o tom žádná. A znovu – provedlo invazi, která byla porušením mezinárodního práva. V tomto případě není jen agresorem, ale především obráncem sama sebe, protože tak jako Rusko nemá co mluvit do vnitřních záležitostí Ukrajiny, tak ani západ nemá co mluvit do vnitřních záležitostí v Rusku. V posledních letech se však tlak západu na Rusko tak zesílil, včetně vojenského, že politika ignorance ze strany západu dosáhla vrcholu. Proxy-konflikt na Ukrajině je spíše přirozeným vyústěním dlouhotrvajícího napětí mezi Ruskem a západem, jaké v posledních letech panovalo.
Invaze na Ukrajinu rozhodně nezačala sama od sebe, jako blesk z čistého nebe (jak se nám mnozí snaží vsugerovat), ale předcházelo jí mnoho varovných signálů, které ale byly ignorovány. A zdá se, že s jediným cílem – vyprovokovat Rusko k akci a pak ho porazit a rozebrat a prezentovat to jako obranou válku proti zlému nepříteli či dokonce jako velké vítězství světové demokracie. Autoritativní režimy rády rozšiřují své impérium silou, avšak ani ty demokratické nejednají někdy jinak. Skoro bych se to nebál označit jako „agresivní šíření demokracie„. Ostatně není to poprvé, kdy se demokratické země snažili demokracii importovat tam, kde zkrátka nikdy nebyla doma a kde neměla žádnou tradici. Nemohlo to skončit jinak, než chaosem a permanentní občanskou válkou. K tomu by mohlo dojít i v případě Ruska a asi by to bylo mnohem horší, než v 90. letech. Bůhví komu by se do rukou dostaly zbraně hromadného ničení.
Zejména velmoci mívají své zájmy po celém světě. Zkrátka geopolitický boj o moc a vliv nikdy neskončil. Donedávna byly USA a Rusko hlavními rivaly, avšak nyní do toho vstoupila Čína. Je dokonce možné, že i ta zamíchá v tomto konfliktu kartami. Ostatně to už se asi už děje a ne zrovna podle představ západu. Ten si ji nejdříve snažil naklonit na svoji stranu seč to šlo, ale zdá se, že se to příliš nepovedlo a že trhliny mezi vztahem Ruska a Číny nejsou tak velké, jak by si všichni přáli. Ty se naopak zvětšují mezi Čínou a USA. Západ je tam v silně schizofrenní situaci, kdy neví, zda má s Čínou více bojovat nebo se jí více snažit přiklonit na svoji stranu a podlézat jí, aby si zajistil její podporu proti Rusku. Čína je až příliš mazaná na to, aby využívala jak slabost Ruska, tak západu. A v podstatě lze říci, že jí konflikt západu a Ruska vyhovuje, protože ví, že z něho za každých okolností může jen profitovat – na rozdíl od Ruska západu, které se jím budou vzájemně postupně vyčerpávat.
Všimněme si, jak západní propaganda manipuluje s významy slov. Často např. slyšíme, že „asertivita Číny roste a je třeba na to reagovat“. Asertivita je zde používána jako něco, co je negativní – přitom asertivita je jednoznačně pozitivní věc, i když je jasné, že ne každému se může líbit, zejména, pokud ji používá nepřítel. Je to podobné, jako kdybychom řekli „snaha pomoci lidem našeho protivníka roste, musíme se proti tomu ohradit“. Správně bychom tedy měli nazývat věci pravými jmény a nemluvit o asertivitě, ale manipulaci, pokud jsme ale jednoznačně přesvědčeni o tom, že jde o manipulaci a ne asertivitu. Bohužel manipulace s významy slov je dnes zcela běžná praxe, nejen v případě významu slov jako rodina, rodič nebo manželství a i v geopolitice. Jakmile je asertivní západ a hájí slušně a zdvořile své zájmy, je to vlastně v pořádku, je to velmi správné. Pokud ale stejně jedná druhá strana, je to zlé, nebezpečné, podezřelé, protože proti asertivnímu jednání – právě proto, že je slušné a zdvořilé, se lze jen těžko bránit – proto ta schizofrenie.
Úloha střední Evropy
Kdyby vedení Ukrajiny nevsadilo vše na jednu kartu všechno nebo nic, nebylo tak umíněné se svým vstupem do NATO a EU, mohlo velmi chytře a diplomaticky hrát na neutralitu, podobně jako mnoho jiných zemí a rozvíjet dobré vztahy s Ruskem i západem. Příkladem může být Rakousko, Švýcarko, Finsko, Norsko… Západ měl s neutralitou zkušenosti, ale z jakéhosi důvodu neměl žádnou chuť o ní Ukrajinu přesvědčovat. Naopak ji podporoval v politice ignorance ve vztahu k Rusku, kterou sám razil. Ukrajina mohla čerpat výhod dobrých vztahů z obou stran, ba dokonce by se mohla stát mostem mezi východem a západem. Prospěch by z toho měli všichni – zejména dnes v době globální klimatické krize a změn které z toho plynou bychom to potřebovali více, než kdy jindy. Vyhnuli bychom se i dramatickému zdražování zejména energií, nehrozil by hladomor ve třetích zemích a hlavně, nebylo by zmařeno statisíce životů a nebyly by žádné materiální škody… Dnes se však zdá, že již není cesty pro Ukrajinu zpět a musí svoji neslavnou úlohu za každou cenu i s celým západem dohrát až do konce – stejně jako Rusko.
Myslím si, že i my ve střední Evropě, byť nejsme neutrální, jsme prakticky předurčeni k tomu, abychom se stali mostem mezi východem a západem. Není mi jasné, co na tom kdo vidí zlého – naopak, je to dokonce naše povinnost. Nikdo jiný to udělat nemůže. Jestliže střední Evropa na své poslání rezignuje, otočí se Rusku zády a bude prosazovat politiku ignorance a černobílého vidění světa, ničemu to nepomůže. A už vůbec ne dialogu a světovému míru. Nikdo jiný není připraven na to stát se mostem mezi Ruskem a západem lépe, než my, kteří nejlépe známe slovanskou a především Ruskou mentalitu, které je pro neoliberální západ naprostou záhadou. Opravdu si nemyslím, že zbraně a politika odstrašování zajistí mír, stabilitu a prosperitu – tudy cesta opravdu nevede. Spíše by to mohla být jen přestávka k další eskalaci.
Těším se, že jednou překonáme neustálý pocit ohrožení ze strany Ruska, které ve skutečnosti neexistuje a získáme k tomu potřebné sebevědomí, aniž bychom se museli neustále zaštiťovat ochranou USA a jejich armádou či NATO. Nakonec je možné, že budou mít úplně jiné „starosti“ (zejména s Čínou) a my se budeme muset více spoléhat sami na sebe. Jsem přesvědčen o tom, že na to máme, přestože všichni víme, že vztahy s Ruskem byly vždy složité a komplikované – respektive nebyly vždy jednoduché. Myslím si, že obava předtím, že bychom se v důsledku toho mohli znovu stát součástí nebo protektorátem Ruska je úplně zbytečná. Pokud tím naše vláda přestane strašit a vyhrožovat a dá lidem více důvěry, bude to jen dobře. Potom určitě zmizí i úplně nesmyslné rozdělení společnosti a proruskou a protiruskou část.
Trvale udržitelný mír?
Mnozí dnes říkají, že mír nastane, až bude Rusko poraženo nebo se zde změní režim. Ne – mír mohl existovat nadále a k žádné válce nemuselo vůbec dojít. Nyní to vypadá, že si budeme muset nejméně několik let počkat a navíc – cena za to bude astronomická a my se nedoplatíme. Tedy ještě v případě, že to půjde podle plánu. A pokud ne? Pak to bude znamenat konec jedné nesmyslné avantury, která nebyla nutná ani nezbytná.
Na jednu stranu víme, že povinností je každého bránit sám sebe, je-li napaden. Je ale třeba pamatovat na to, že to neplatí absolutně – proto mohl Kristus říct „kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i levou“. Vidíme tu očividný rozpor, který se někteří badatelé snaží vysvětlit tím, že Kristus neměl na mysli fyzický útok, ale slovní urážku. Je to možné, nevím, ale myslím si, že tomu lze rozumět i tak, že člověk musí umět používat hlavu a myslet diplomaticky. Ostatně, nelze si nevšimnout, že chytrosti a diplomacii Bible dává přednost před tzv. spravedlností na více místech. Každý to ale chápe jinak, proto spornou věcí bylo i např. to, zda se naše republika měla Hitlerovi bránit (jako to dnes dělá Ukrajina) nebo ustoupit, jak jsme to tehdy udělali diplomaticky my. Podle mého názoru jsme jednali správně – nastavili jsme druhou tvář. Poláci to však neudělali, takže si sice zachovali jakousi morální hrdost, ale během 14 dní byla jejich země v troskách, Hitler jejich armádu rychle vyřídil a z Varšavy, dříve podobně krásného historického města jako Praha, zbyla jen ruina trosek.
Takže co bylo rozumnější? Zachovat se morálně nebo pragmaticky? Za mě tedy pragmaticky, přestože uznávám, že morálka je důležitá, avšak nikdy jsem ji nepovažoval za nejvyšší hodnotu. Myslím si, že činit tak, hraničí s fanatizmem, jak jsme to někdy vídávali nebo vidíme u náboženských fanatiků, pro které je morálka svatá. Rozumím ale tomu, že mnohým lidem by to vůbec nevadilo a řekli by, že si postaví nové město, hlavně když neztratí svoji morální hrdost. Já mám ale opačný názor. Bible říká nejen to, že morálka není nadevše, ale také to, že násilí vždy nevede k cíli, naopak. Respektuji ale, pokud někdo takový výklad neuznává. Mohu se samozřejmě mýlit a jsem ochoten kdykoliv názor změnit, pokud k tomu je důvod. Nemohu si ale pomoci, blaho a záchrana jiných lidí je pro mě osobně důležitější, než moje vlastní čest a to, abych byl morálním hrdinou. Myslím si, že i tak se na absurditu dějin díval i prezident Emil Hácha, když udělal naprosto iracionální a nelegální věc tím, že vlastní zemi vydal Hitlerovi. Mnoho moralistů vám řekne, jak špatné rozhodnutí to bylo, ale už neřeknou, co by se změnilo, kdyby to odmítl. Víme, že by to přineslo mnohem více škody a dějiny by to nezměnilo. Ale ano – zůstala by nám morálka a čest.
Je to asi otázka toho, zda chcete postupovat ke Světlu rychle, nekompromisně, za cenu jakýchkoli možných ztrát a rizik nebo zda chcete postupovat raději pomaleji a bezpečněji, z ohledem na rizika a ztráty, i za cenu kompromisu. No a asi se neshodneme na tom, jak dalece jen onen kompromis morální či nemorální nebo zda má morálka a čest přednost před moudrostí a opatrností. Něco jiného také je, když se rozhodujeme sami za sebe a něco jiného, když rozhodujeme za celý národ či dokonce za celé lidstvo. V těchto případech si myslím, že je jednoznačně správnější brát ohled na bezpečnost všech lidí a nezatahovat je do války kvůli tomu, že někteří si přejí rázně se agresorovi postavit zejména v případě, že je jasné, že není možné zvítězit. V takovém případě je cesta na jistou smrt sice obrovská čest a nesporné morální hrdinství, ale na druhou stranu i hloupost. Takovými morálními hrdiny a současně hlupáky se stali i Poláci, když se Hitlerovi postavili na odpor. Hitler pak Varšavu (podobně krásné a historické město jako Praha) zcela srovnal se zemí a během krátké doby Polsko vyřídil. Poláci se stali morálními hrdiny s rovnou páteří, ale průběh války to nijak nezměnilo – stálo to však nespočet mrtvých navíc.
Samozřejmě, situace s Ukrajinou není úplně analogická a pokulhává. Pokud však chce někdo útočit nebo se bránit, je logické, že by si měl napřed spočítat, zda se mu to vyplatí a zhodnotit své šance – to Polsko tehdy neudělalo. A nejsem si úplně jist, zda to udělali Ukrajinci – zda u nich nepřevládlo bojové nadšení a morální hrdost nad rozumem. To ukáže až budoucnost. Západ se spoléhá na hrdost Ukrajinců – Ukrajinci se spoléhají na podporu západu. Na druhou stranu je jasné, že vše spočítat a odhadnout předem nelze – na jednu misku vah dát velikost ztrát a utrpení a na druhou riziko prohry. Je to jako los – investujete do něj peníze a můžete vyhrát, stejně jako vše ztratit, včetně vložené investice…
Říká se ale, že trpělivostí a pokorou lze často dosáhnout potřebného výsledku lépe, že ozbrojenou vzpourou a eskalací zla. Že systém oko za oko, zub za zub, je nekonečný kolotoč agrese a odplaty, akce a protiakce… Kdy ale tento kolotoč skončí, když západ mluví o trvale udržitelném míru? Jak můžeme být západ tak naivní a myslet si, že i kdyby se podařilo Rusko z Ukrajiny vyhnat, nastane trvalý mír? To si mnozí mysleli i po skončení první světové války a první porážce Německa na hlavu. Může to být jen přestávka a důvod k dalším zbrojení pro novou válku.
O trvale udržitelném míru lidé sní snad již od pravěku, od dob Kaina a Ábela – tedy celou historii lidstva. Lidé si odpradávna mysleli, že zárukou trvale udržitelného míru je silná, mocná, dobře vyzbrojená armáda a velké množství zbraní. A myslí si to dodnes. Nezměnilo se nic. Dokonce z odzbrojování znovu přecházíme na válečnou výrobu. Snad to opravdu mělo i smysl v dobách, kdy konvenční zbraně byly těmi jedinými, které existovaly. Ale dnes v době nukleárních zbraní schopných vyhladit lidstvo a zničit planetu několikanásobně? Je to zkrátka holý nesmysl…
Nejlepší by jistě bylo, kdyby na Ukrajině zavládl mír a lidé přestali trpět a umírat. Myslím si, že to je upřímně to nejhorší, co se mohlo stát. Ztráta stovek tisíců životů, nedozírné materiální škody a zdevastovaná země na mnoho let dopředu. Díkybohu snad je za to, že není kontaminovaná nějakým radioaktivním spadem a je částečně obyvatelná. Chápu sice bojové nadšení mnoha Čechů, kterých se válka nijak nedotýká a vše sledují z tepla svého obýváku, na svém gauči, s čipsama a pivem na stole. Sledují to jako zábavnou hru na vojáky a oni se cítí jako hráči. Když pročítám internetové diskuse, skoro se zdá, jakoby už svět zabředával do jakési davové psychózy jaká byla v Německu ve 30. letech. Tedy do stavu, ve kterém u lidí rozum zcela vypíná, přestává pracovat a nastupují emoce, nízké pudy a vášnivá touha po odplatě.
Upřímně mi ale nejde do hlavy ani to bojové nadšení Ukrajinců na válčeném poli a to, že jim to všechno přesto stojí za to. Je to asi něco, co pro mě zůstane záhadou, na druhou stranu je to jejich věc. Snad v tom hrají opravdu velkou roli i finance a někomu se prostě vyplatí udržovat válku a brát za to peníze? V České TV stále vidíme reportáže nadšených ukrajinských bojovníků s nezlomnou morální silou. Až si člověk říká, do jaké míry jde o vybrané jedince a propagandu a do jaké míry realitu… Nevím, ale asi to tak horké nebude, kdy zase slyšíme o mnoha mladých mužích, kteří se ukrývají v zahraničí a snaží se vyhnout povolávacímu rozkazu jak to jde. Je ale i možné, že ukrajinská mentalita je opravdu hodně rozdílná a ti lidé opravdu věří, že život bez Ruska a v EU jim přinese štěstí. Snad je v tom – hrdinství a odvaze navzdory – i velmi malá dávka sebevědomí.
Když se šelmy perou
Jak válka skončí, těžko předvídat. Myslím si ale, že až za dlouho a s jejím výsledkem nebude nakonec spokojen nikdo. Asi by ale přece jen bylo lepší vítězství Ruska, aby zůstala zachována světová geopolitická rovnováha, která je zárukou toho, že nevznikne globální totalita. Když lidé nemají vnějšího nepřítele či oponenta, když nemají pocit žádných hranic, lehce získají pocit neomezené moci a zatouží ovládat jiné – byť po záminkou všeobjímajícího dobra a pokroku. Rusko je sice sama o sobě nedemokratická, autoritativní země, avšak tvoří důležitý protipól demokratickým systémům. Myslím si, že toho jsou si všichni ti, kteří Rusko podporují, dobře vědomi. Nejlepší by byl i konec rozšiřování NATO a konec integrace EU, protože jsem přesvědčen o tom, že ani jedno nepřináší nic dobrého. Myslím si, že právě to se stane a věřím, že je to ještě o něco pravděpodobnější, než rozpad Ruska.
V každém případě by ČR rozhodně měla posilovat svoji vlastní suverenitu a nezávislost. To, že jsme dlouhá léta byli pouhým satelitem Moskvy neznamená, že nyní bychom měli plnit vše, co vidíme na očích Bruselu či americké vlády. Tedy, že bychom se měli chovat jako lísavý pejsek, který čeká na to, až udělá to, co po něm páníček požaduje, aby ho pohladil a dostal od něj další kostičku se zbytky masíčka. Nebo protože se bojí, co s ním bez jejich podpory bude.
Rozhodně bychom si také měli přestat euforicky idealizovat Ukrajinu a nenechat se opájet jejím nadšením z toho, že bojuje za nás a naše hodnoty. Není to prostě pravda – je to úplný nesmysl. Navíc je to po všech stránkách velmi problematická země, kterou lze zařadit spíše do rozvojových zemí třetího světa, rozhodně ne mezi země klubu nejvyspělejších. To se nezmění možná ani v příštích 20 letech. Ukrajina bojuje sice spravedlivý boj, ale sama za sebe a my ji z dobré vůle (a bohužel také naivity) v tomto boji pomáháme. V boji, na jehož konci není velké vítězství světové demokracie, ale spíše velká černá díra a velký průšvih – pouze nevíme, jak dlouho bude trvat, než se to ukáže a než na to lidé přijdou.
Západ se tou cestou již vydal a i kdyby zjistil, že tato cesta k cíli nepovede, bude v ní zřejmě muset setrvačností pokračovat, protože žádnou jinou alternativu nemá, nemá-li ztratit tvář. Je to jako vlak jedoucí z kopce samospádem a my budeme jen čekat, zda vykolejí, narazí a vysype se, nebo sjede do údolí a tam se sám zastaví. Nikam ale možná nedojede, protože ho žádná lokomotiva netáhne. Pouze nadšení cestujících a víra, že dojedou tam, kam potřebují. Ale uznávám – víra je velmi důležitá, to je pravda.
Ano, může se stát, že tento vlak nakonec dorazí do cíle a západ si prosadí svou. Vše to bude záležet jen na tom, zda bude stále dostatek ukrajinských vojáků (zbraně, které nebude mít kdo obsluhovat jsou k ničemu), na jejich bojové morálce a nadšení a především na tom, zjistí-li Rusko, že je lepší se stáhnout, protože se mu další pokračování už nevyplatí. Jestli ale někdo věří tomu, že snad opustí i ta území, které již formálně anektovalo (což je pro Ukrajinu jediný možný výsledek), patří to ale asi spíše do říše snů, zcela mimo realitu. Samozřejmě, nikdy neříkej nikdy a kdo ví, co bude za 50 let… Dnes je to ale mimo realitu a válka s největší pravděpodobností podle představ Ukrajiny a západu neskončí.
Kromě srovnání s vlakem jedoucím samospádem můžeme současnou situaci přirovnat třeba k dofukování balónu. Nadnáší nás ve vzduchu, ale někde netěsní, takže z něho uniká vzduch a my stále klesáme. Nezbývá nám tedy, než ho neustále přifukovat, jenže nevíme, jak moc a ho můžeme přifukovat, aby se udržel ve vzduchu a zároveň nepraskl a my se nezřítili i sním.
Ukrajina se ze zoufalství snaží pokud možno celý svět nejen naklonit na svoji stranu, ale i co nejvíce zemí zapojit přímo do konfliktu proti Rusku. Dokonce by ji možná ani nevadilo rozpoutání třetí světové války. Že ne ní Rusko stejně nemá? To nevím, mnozí si to myslí, ale vzhledem k množství zbraní hromadného ničení které dnes existují bychom se mohli snadno mýlit a být zaskočeni rozsahem takové války. Naštěstí se zdá, že jsou si toho dobře vědomy i USA, na jejichž podpoře je Ukrajina doslova životně závislá. Na nich možná ještě více, než na Ukrajině samotné bude záležet výsledek války, která je už hodně dlouho v patové situaci. Masivním dodávkám zbraní a probíhající ofenzívě, která místy vypadá spíše jako defenzíva.
Národní identita, mentalita a sociální bubliny
Rusko je velmi důležitou součástí bezpečností architektury světa tak, jak vznikala desítky či dokonce stovky let a která zaručuje, že nikdo není globálním hegemonem. Ukrajina – při vší úctě a respektu k ní, touto součástí není. Je jako malé dítě, které ještě potřebuje dohled rodičů. To není ponižující věc, to je přirozený vývoj každého národa a obrození její národní identity. Ukrajina sice už pokročila, je však stále na počátku – asi jako my na přelomu 18. a 19. století, kdy jsme si začali uvědomovat sami sebe, svoji sílu a kulturu. Byli jsme mladšími braty pokročilejších Němců, až jsme je nakonec od nás všechny vyhnali, přestože to nebylo nutné a ničemu to neprospělo. Rusko, byť země se zaostalou ekonomikou, je již přece jen dále. Je to takový starší bratr Ukrajiny, i když nepříliš chápe její emancipační snahy.
I když je Rusko dále, není zase ve své národní identitě tak daleko, aby se necítilo ohroženo zvnějšku nebo, aby na to dokázalo reagovat jinak, než preventivní okupací. Stejně západ a USA nejsou ještě tak daleko, aby dokázali pochopit Rusko, jeho způsob myšlení a mentalitu, aby mohli předejít vzniklé situaci. Neznamená to však, že by se o to někteří lidé na západě nesnažili. Zejména, když jsou zvyklí analyzovat podrobně kdejakou blbost. Takovým analýzám podrobují i ruskou propagandu a dokonce zjišťují, že to s ní není tak jednoduché, jak předpokládali a že je tu nějaký problém s ruskou mentalitou a myšlením obecně. Velmi podrobně tuto tématiku analyzuje v Deníku Referendum Jitka Komendová ve svém příspěvku „Jak funguje ruské propaganda? Je to složitější, než se západu jeví.“
Komendová rozděluje jednotlivé skupiny lidí s podobnými mentálními rysy a hledá ty společné pro celou ruskou společnost. Tak si říkám – škoda, že žádnou podobnou analýzu nevěnuje také západní mentalitě a jejímu myšlenkovému vývoji, zejména v ideologiích neoliberalismu, progresivismu, politické korektnosti, genderové ideologii, boje proti tradičním hodnotám, xenofobní nenávisti k Rusku, v ideologiích ateismu všeho druhu, atd. Tedy – pokud bychom měli použít podobný způsob uvažování a překlopit ho na opačnou stranu. Taková analýza by byla jistě také velmi zajímavá. Nepochybuji o tom, že i tady by bylo možné najít mnoho podobných rysů „agresivního neoliberálního myšlení, které je namířeno proti tradičním hodnotám“. Jiná otázka však je, co nového bychom objevili, co ještě nevíme?
Můžeme najít podobné narativy, rozdělit je do skupin a pak najít narativy společné všem skupinám a možná zjistíme podstatné rysy té které národní mentality. Bude to však jen z našeho pohledu, tak jak vidíme my jiný národ. Jak ale jiný národ vidí nás? A jaký pohled bude ten správný? Zkrátka každý člověk má nějakou mentalitu, bohatý liberál západu bude mít k pochopení ruské mentality určitě mnohem dále, než chudší nebo konzervativní člověk. Rusko je pro západ těžko pochopitelné a srozumitelné, neboť si prošlo úplně jiným historickým vývojem. Historii, během které nikdy demokracie neexistovala a ceněna byla vždy spíše vláda pevné ruky, ať už byla feudální nebo komunistická.
Demokracie je v Rusku chápána jako úpadkový systém hodnot a jako slabost – nikoliv jako výdobytek či přednost, tak jak to chápeme my. Je to zcela opačné myšlení. Navíc, Rusko není jen evropská, ale euroasijská velmoc – očekávat tedy, že se Rusko někdy přizpůsobí čistě evropským měřítkům, standardům a hodnotám, je asi trochu naivní představa, podobně jako Rusko asi nemůže očekávat, že se západ přizpůsobí jeho hodnotám.
Také chápání toho, co je nacismus není totožné s naší a ruskou představou. Zatímco pro nás je nacismus spojen s fašismem a nacionalismem, zejména německým národním socialismem, v Rusku je chápání jiné. Za nacismus je zde pokládán západní agresivní neoliberalismus, jehož cílem je zničit ruské hodnoty, identitu a dezinterpretovat II. světovou válku, která je pro Rusko „svatá“. Tj. na jejím výsledku je do značné míry postavena ruská národní identita, i když značnou roli hraje i sovětská imperiální éra či náboženská tradice. Chápete ten obrovský rozdíl v pohledu na svět – ten obrovský rozdíl v hodnotách, na kterých stavíme představu o sobě? Naopak nacismus na Ukrajině je spojen zase s národní emancipací…
A zatímco naše hodnoty jsou postaveny na liberalismu, vědeckém ateismu a ideálech demokracie, Rusko své hodnoty staví na úplně jiných principech, které jsou k těm západním v protikladu. Tak je třeba rozumět i v případě toho, mluví-li Rusko o potřebě zbavit Ukrajinu nacistů – denacifikovat ji. Nemyslí tím boj proti nějakému neexistujícímu fašismu, jak si to představujeme my – jde o to zbavit ji odpůrců ruských hodnot. Hodnot, které Rusko považuje za jediné správné a univerzální, podobně jako jediné správné a univerzální považujeme my naše západní hodnoty. Z velké části je tak současná válka konfliktem kulturních hodnot. (Respektive konfliktem s tzv. deep state usilujícím o globální vládu pod záminkou šíření demokracie – na této stránce ale není prostor rozvíjet detaily této teorie).
Každý národ má nějakou mentalitu, národní povahu, předsudky apod. Tato mentalita ale není nijak pevně daná a ohraničená, vše je skutečně tekuté. V každé společnosti vždy existovaly různé názorové proudy – Rusko v tom není žádnou výjimkou – i když si lidé na západě donedávna mysleli (nebo dodnes myslí), že vše je řízeno Putinem a nyní se může zdát, jakoby někdo objevil Ameriku. A aby to bylo ještě komplikovanější, existují lidé, že mají v Rusku podobné názory jako lidé v Evropě a naopak – lidé, kteří mají v Evropě podobné názory, jako většina lidí v Rusku. Samozřejmě, že každá propaganda či jen reklama, má-li být dobře zacílená a úspěšná, musí dobře znát mentalitu lidí cílové skupiny – respektive cílové sociální bubliny.
Plán České vlády pro boj s dezinformacemi rozděluje informace na pravdivé a prokremelské – tedy ty, kterou jsou propagadnou Kremlu. Vzhledem k tomu, že s onou propagandou to není tak jednoduché, jedná se tedy o omezování svobody slova a jiných názorů, než těch, který podporuje naše vláda (více o tom na iDnes). Analýza a škatulkování názorů, mentálních a sociálních bublin nám pomůže orientovat se v těch bublinách a také ve svých vlastních názorech, upevnit si svůj vlastní postoj a svoji vlastní bublinu – kvalitně se vymezit vůči opačným narativům a bublinám – nic více. Mají-li podobné analýzy sloužit ke vzájemnému porozumění a ke sblížení, je to v pořádku. Mají-li sloužit k posilování vlastních pozic a dalšímu boji – je to špatně. Stejně jako připravovaná cenzura „prokremelských názorů“.
Pochybné je mluvit také o tzv. falešných narativech. Co to vlastně je falešný narativ, tedy falešný úhel pohledu? Zřejmě takový, který je uměle vytvořený s cílem manipulovat. Jenže – falešný narativ obvykle nikdy není tak úplně falešný, protože je vždy založen na nějakém skutečném narativu. Pojem „falešný narativ“ tak nejspíše není nic jiného, než další pokus o nálepkování a vymezování se proti nepohodlným názorům, postojům a informacím. Jednoduše řekneme, že jde o falešné narativy… Jistě i to má právě na mysli Komendová. Zapomíná ovšem dodat, že stejná manipulace s narativy probíhá i u nás, že to není nic nového, ba dokonce ani nepřirozeného – jinými slovy každý realitu interpretuje nikoliv tak, jak ji vidí, ale spíše tak, jak odpovídá jeho postoji a jeho přáním. Stačí si vzít do ruky kterékoliv noviny či si zapnout kteroukoliv televizi nebo zpravodajský server…
Vidíme neustálé ohýbání reality, změť nejrůznějších narativů, tu provládních, tu protivládních, tu prokremelských, tu protikemelských a všechny proti sobě neustále navzájem bojují nebo se přetlačují… Informace a dezinformace, interpretace a dezinterpretace. Lži, které se později ukazují jako pravdy a pravdy, které se později ukážou jako lži…
Dobře to ilustruje jeden komentář ke článku o zahnívajícím internetu, ze kterého se stal jeden velký odpadkový koš a obskurní tržiště zaplevelené šíleným balastem reklam, prostorem, který stále více řídí umělá inteligence, která sbírá informace o chování každého člověka a rozhoduje o tom, jakým směrem lidstvo vést:
Velmi podobným vývojem prošla i média. Dnes už neinformují. Snaží se podsouvat, korigovat, manipulovat. Myslet a rozhodovat za nás. Občan má prý „právo na korigované informace“ (Fiala) a aktivističtí novináři se stali propagandisty establishmentu, dokonce vstupují do předvolebních kampaní. Mainstream se stal hlavním dezinformačním proudem.
Revoluce vědomí či vzájemné zničení
Podle mého názoru zkrátka lidstvo ještě není na takové duchovní úrovni, která by mu umožnila vzájemné pochopení a porozumění tomu, že žádné války nikdy nejsou potřeba. Útočné, ani obranné. A že vymýšlení zbraní je nesmysl, stejně jako potřeba ovládat a vládnout. Proto se musí držet vzájemně v šachu, aby lidé planetu úplně nezničili. Teprve až lidstvo jednou toto stádium překoná a matrix moci, potřeby ovládat a vykořisťovat padne, bude to skutečná revoluce vědomí, které poskočí na úplně novou úroveň.
Řešením by byla okamžitá likvidace všech jaderných zbraní – nejlépe všech zbraní vůbec, pak by možná geopolitický boj o moc a udržování strategické rovnováhy sil úplně ztratilo smysl. To je ale zatím stále v nedohlednu a asi se toho nikdo z nás ani nedožije. To už jako pravděpodobnější se zdá to, že strategická rovnováha sil bude vážně narušena a dojde nakonec k oné, mnohokrát prorokované, III. světové válce a ukončení existence naší civilizace. Věřme ale, že ani toho se nedožijeme, i když se zdá, že jsme se do tohoto bodu znovu přiblížili. I když se takové vyhrocení nezdá nejpravděpodobnější, musíme ho také zařadit mezi možné alternativní verze vývoje.
Pokud by se stalo, že západ (nebo jen některá země) poskytne Ukrajině zbraně s možnosti útočení na Rusko, pak eskalaci nelze úplně vyloučit. Stejně tak v případě, že Ukrajina nebude dále mít koho mobilizovat a nebude mít dost vojáků, kteří by dodávanou vojenskou techniku kvalifikovaně obsluhovali. Západu byl pak nezbývalo, než se do války zapojit přímo, pokud by nechtěl nechat Ukrajinu padnout. Také NATO by bylo ve velkém pokušení zasáhnout opět mimo rámec své obranné doktríny. Je tedy zřejmé, že eskalace konfliktu reálně hrozí, i když nikdo z obyvatel ČR nebude muset být mobilizován, což by asi byla až poslední možnost. Existují pouze čtyři možnosti dalšího vývoje:
- Oficiální kapitulace Ruska (mizivá pravděpodobnost)
- Oficiální kapitulace Ukrajiny (malá pravděpodobnost)
- Dlouhotrvající zamrzlý konflikt (vysoká pravděpodobnost)
- Eskalace konfliktu do nepředvídatelných důsledků (střední pravděpodobnost)
Není asi náhoda, že Rusko se na tuto eventualitu skutečně připravuje. Opravdu si někdo myslí, že jde o strašení, o propagandu či hru na vojáky? Nebo že by nás zachránila mobilizace či zásah NATO, který Rusko rychle vyřídí? Nejsem si jist. Nenechme se do tohoto konfliktu velmocí zatáhnout pod záminkou, že musíme bránit Ukrajinu, jinak Rusko zaútočí i na nás. Je to blbost. O údajné rozpínavosti a imperiálních choutkách Ruska už toho bylo napsáno opravu hodně a rozhodně se to zakládá na pravdě, není třeba tím ale za každou cenu neustále strašit a vyhrožovat. To si myslím že je skutečně přehnané a vůbec to neodpovídá realitě – spíše to už hraničí z jakousi fóbií, která je stále mnohými lidmi živena. Jako by si snad i přáli, aby měli pravdu. Ostatně tak dlouho chodili kolem medvěda, pošťuchovali ho a dráždili, až se ohnal packou a plácl je přes prsty.
Mnozí západní politici často prohlašují, že není cílem zničit ruský národ, ale odstranit ruskou vládu. Považují to za legitimní cíl, nicméně když naopak vzniklo podezření, že Rusko ovlivňuje volby v USA, bylo z toho velké pozdvižení, co si to dovoluje. Myslím, že je ale velkou chybou a krátkozraké, pokud vládu považujeme za něco odděleného od lidu, který si přejeme od jeho vlády „osvobodit“. Zejména totiž v Rusku, i když nejde o liberální demokracii, je legitimita vlády do značné míry odvozena z vůle většiny lidu. Ať se nám to líbí, nebo ne. A pokud tu nebude současná vláda, přijde po ní nová vláda, opět z vůle lidu – těžko si představit, že tam západ dosadí svoji vládu, podle svých představ.
Nová vláda může být vůči západu otevřenější nebo právě naopak – to nikdo neví. Změna vlády v Rusku není tak žádnou zárukou změny poměrů, ani změny politiky vůči západu či konfliktu na Ukrajině. Takové představy západu jsou velmi naivní. Nakonec, ani občanská válka v Rusku ohrožující Evropu by asi nebyla to, po čem bychom zrovna toužili. Tedy zejména, pokud jde o nepříliš vzdálenou zemi s obrovským potenciálem jaderných zbraní, jejichž systémy může bůhvíkdo ovládnout. To je jako potenciální časovaná bomba.
Na druhou stranu, západní analytici se často shodují, že Putin není blázen, aby použil zbraně hromadného ničení, protože by riskoval, že Rusko skončí v popelu. Jsou si téměř jistí, že k tomu dojít nemůže. Tak si ale říkám, aby pak nebyli najednou zaskočeni stejně jako byli už tím, že Rusko vůbec podniklo invazi na Ukrajinu. A když se to stalo, začali zase říkat – Putin je blázen… Jestli současná ruská elita jsou nebo nejsou blázni nevím. Myslím, že spíše ne a možná ani sami nevědí, co chtějí, improvizují a čekají, jak se bude situace vyvíjet. Testují si západ. Jsou to trpěliví pragmatici. Nejsou vždy úspěšní, ale nejsou hloupí. A také velmi odolní a flexibilní, i když u nás velmi často zesměšňovaní, vysmívaní a podceňovaní. Souhlasím s tím, že ani oni si eskalaci konfliktu nepřejí, pokud k tomu nebudou donuceni Ukrajinou či západem.
Také si nemyslím, že by nebylo možné s nimi jednat, ale politici na západě to pouze neumí, protože jim nerozumí. Proto uvěřili, že Rusko rozumí jen síle zbraní a nabyli přesvědčení, že to bude jediné řešení. To, jak lidé na západě Rusku nerozumí ilustrují i jejich psychologické analýzy Putina – jednou zjistí, že je nemocný, podruhé že je chytrý. To, že západ nikdy neví, co si má o Putinovi myslet také dobře vystihuje komentář jednoho amerického politologa, který řekl „…to si Putin určitě nemyslí, i když vlastně já nevím co si myslí, jestli si vůbec něco myslí…“.
Francouzský dokumentární film od režiséra Paula Moreira seznamuje diváky s událostmi na kyjevském Majdanu v únoru 2014 a krveprolitím v Oděse v květnu téhož roku. Film trvá 55 minut a na dává prostor nejen těm, co revoluci řídili či současnému politickému vedení, ale také těm, co stály se zbraněmi v rukou v prvních řadách revoluce (zástupci Pravého sektoru a praporu Azov). Odkaz na stránku s filmem.
Zamrznutí konfliktu
Pokud se naplní optimistická verze budoucnosti, která nepočítá s eskalací konfliktu, asi se stejně nakonec ukáže se, že silové řešení není cestou a obrovské investice, kterou zaplatíme za válku my všichni budou jako vyhozené do černé díry. Je jen otázkou času, kdy na to přijde i západ a z války se stane nekončící zamrzlý konflikt, který nikdo nebude chtít ukončit, ale ani nebude mít sílu ho intenzivně vést. O to horší bude, že v takovém případě bude Ukrajina nadále strádat a trpět, žádná její rekonstrukce nebude možná a už vůbec ne integrace do západních struktur. Myslím, že pokud nedojde k eskalaci, je takový vývoj nejvíce pravděpodobný (tak to alespoň vypadá nyní, v únoru 2023, po roce bojů).
Pro Rusko a mnohé jiné to bude možná zamrzlý konflikt vcelku vyhovující stav, ale rozhodně ne pro Ukrajinu. Zatímco tedy Ukrajina bije na poplach a chce válku co nejdříve ukončit, co je úplně pochopitelné, Rusko ji naopak bude chtít co nejdéle protahovat – zejména, pokud se ukáže, že celou Ukrajinu nebude schopné ovládnout. Ani toho se však možná nevzdává a bude klidně ochotno akceptovat válku trvající třeba i desítky let. Ostatně – je na to zvyklé. A pokud Rusko Ukrajinu nedobude? Možná mu to ani vadit nebude a bude spokojeno – stačí, kdy zamrzlý konflikt zablokuje vstup země do západních struktur. Ostatně o to šlo Rusko od počátku…
Přichází nová epocha lidstva a během té se ukáže, do jaké míry jsou lidé skutečně schopni změnit své myšlení a přejít od geopolitických bojů a rizika vzájemného zničení ke spolupráci a záchraně lidstva. Stojí skutečně na rozcestí a není to legrace – zábava a hra na vojáky skončila. Ozbrojené konflikty je to poslední, co bychom dnes potřebovali, tedy zejména v době, kdy přichází globální klimatické změny, které si vyžádají intenzivní globální spolupráci.
Doporučuji zajímavé povídání u ruské mentalitě a propagandě – Martin Ryšavý, spisovatel a dokumentarista. Na Sibiři a Dálném východě prožil úhrnem pět let. Tamní život studoval, natáčel a popisoval. Vzešlo z toho mimo jiné několik filmů a také dvě ceny Magnesia litera za prózu. Nakolik je v ruském myšlení zakořeněný mýtus o zlém Západu, který Rusko ohrožuje, kdežto Rusko chce mír? Jak se mu teď komunikuje s přáteli v Rusku, obzvláště s těmi, kteří ctí Putina? A jak pohlíží na budoucí vývoj této války? Poslouchejte pořad Osobnost Plus z 13.5.2022
Poslední vývoj
Mnozí lidí na západě – zejména u nás – ještě stále věří že válka nemůže skončit jinak, než že bude Rusko na hlavu poraženo a Ukrajina pak velmi urychleně vstoupí do NATO a vše bude rázně, jasně a jednou provždy vyřešeno. Rusko trvale a bezpečně izolováno a kolektivní bezpečnost i bezpečnost Ukrajiny trvale zajištěna. Tato propaganda v níž je přání otcem myšlenky jede stále svoji setrvačností a je živena neustálým přísunem pozitivních zpráv z bojiště, pozitivních zpráv o slabosti rozpadajícího se Ruska či o velmi chatrném zdraví Putina. Každému, kdo si ale nenechá takto masírovat mozek je jasné, že realita – bohužel – může být trochu jiná. A pokud nedojde k nasazení jakéhokoliv druhu zbraní hromadného ničení, který by ohrozil i nás, jeví se jako nejpravděpodobnější varianta dlouhé, nákladné a opotřebovávající války. Případně zamrzlý, avšak neustále doutnající konflikt, který bude připraven kdykoliv ohrozit nejen Ukrajinu, ale i nás. A nejspíše i celou Evropu. I když Ukrajina udrží v důsledku masivní podpory západu ještě dlouho své pozice, ba dokonce ještě i výrazně postoupí (a to by byl obrovský úspěch), konečného cíle jen těžko dosáhne.
I když stále není politicky korektní to říkat, vidíme, že se situace dnes, v roce 2023 již pomalu, ale jistě začíná měnit a i sama Ukrajina si začíná uvědomovat, že původní cíl totální porážky Ruska není reálný, takže dříve či později bude muset Ukrajina začít s Ruskem vyjednávat, ačkoliv dříve jakékoliv jednání s Putinem kategoricky odmítala. Zelenskij sice říká, že „Putin bude nucen hledat dialog s civilizovaným světem, na rozdíl od toho, jak tomu bylo před invazí. Protože bude oslaben.“ Ve skutečnosti je to však naopak – Rusko vždy stálo o jednání, už před začátkem konfliktu, ale západ to tvrdošijně ignoroval s tím, že není o čem jednat a stejně tak později i Zelenskij. Nyní se ukazuje, že Zelenskij bude nakonec nucen hledat dialog s Ruskem, na rozdíl od toho co bylo doposud, protože Ukrajina už nebude mít sílu na další postup. Je ale logické, že jediný možný konec války je návrat k dialogu a že bez dohody žádný trvalý mír nikdy nebude – to je jen velká iluze. Lze očekávat, že s dohodou nebude nikdo spokojen, ale každý ji bude mediálně prezentovat jako své vítězství. Kdy se však obnovení dialogu dočkáme je stále ve hvězdách. Do té doby se Ukrajina musí snažit o zajištění co nejlepší výchozí pozice.
Cílem je Krym a pak jednání s Putinem, připustil Zelenskyj.
Aby vůbec nějaký dialog mohl začít, musí být nejen podle představ Ukrajiny, ale i Ruska. To je však zatím v nedohlednu. Na druhou stranu vzhledem k rostoucí opotřebovanosti vojenských sil nekonečně dlouhá doba k tomu není, a těžko říci komu hraje více do karet prodlužování války – řekl bych, že čas se krátí spíše pro Ukrajinu, i když mnozí stále ještě dělají, že je to naopak. Ukrajina je totiž závislá na masivní podpoře západu, zatímco Rusko prakticky hraje samo za sebe a sankce mu evidentně nevadí tolik, jak se předpokládalo. Jednání nepochybně nezačnou dříve, než obě strany dojdou k názoru, že další vedení války nic nepřinese. (Nebo, až vojáci dojdou…) Zatím tedy stále čekáme na výrazný účinek sankcí a výraznou ukrajinskou protiofenzívu. Pokud k těmto skutečnostem nedojde ještě letos (2023), je stále pravděpodobnější, že k nim nedojde vůbec.
Podobný názor má i Jiří Vojáček když mluví o těžko řešitelném patu. Pro deník.cz uvedl, že až si obě strany přiznají, že jsou vyčerpané a ničeho dalšího vojensky nedosáhnou a dojdou k nějaké dohodě, ať již jakékoli. Možná se ale poněkud mýlí v představě, že západ by měl do té dohody (nebo okamžitě po ní) vložit vstup Ukrajiny v první řadě do Evropské unie a v druhé řadě do NATO. Těžko si totiž představit, co by se muselo stát, ale Rusko zcela ustoupilo do toho, proč válku vlastně začalo. Je to trochu naivní představa a opět zde platí spíše rčení, že přání je otcem myšlenky.
Může se klidně stát, že ačkoli vyčerpaná Ukrajina již bude o jednání stát, Rusko je bude naopak nadále odmítat, protože mu bude de facto vyhovovat stávající nejasný stav během kterého se Ukrajina začlenit do NATO ani EU nemůže. Rusko je velmi trpělivé a to, co je u nás jeden rok je totéž, co je v Rusku 10 let.