Nadstandardní vztahy

Často se mluví o nadstandardních vztazích mezi námi s Slovenskem. Asi je to v pořádku, tím spíše, že jsme byli kdysi jeden stát a i kdybychom nebyli, jsme díky vzájemné jazykové srozumitelnosti kulturně, ekonomicky i politicky do značné míry propojeni. Podobně jako třeba Norové, Dánové a Švédové, německy, francouzsky, anglicky, portugalsky či španělsky mluvící země… Často slyším názor, že  naše spojenectví se Slovenskem je mimořádná, výjimečná věc, která nemá obdoby. Ve skutečnosti je to ale spíše jen náš sebeklam a nic mimořádného to v mezinárodním kontextu není.

Nebýt Slovenska, byly bychom téměř podobně jako Maďarsko tak trochu osamělým ostrovem (z toho mají Maďaři prý komplex, že jim nerozumí nikdo a to ani trochu). Naopak Poláci pošilhávají po nás, protože Slováci a do jisté míry i my, jsme vlastně jediní, kterým trochu rozumí a se kterými nemají příliš problematickou historii (jako s Ruskem). A protože trochu rozumí, stejně jako my jim, mohou se dívat i na naše filmy v českém jazyce, i když děj nepochopí – proto, když něco nechápou, neříkají, že je to pro ně Španělská vesnice, jako my, ale Český film. Stejně jako Němci – vzhledem k tomu, že tu s námi v Čechách až do jejich násilném vyhnání v roce 1945/46 žili vlastně od počátků naší kultury. Mimochodem, zajímavé je, že pro anglicky mluvící je to zase – všechno Řecko -, čemu nerozumí).

Je přirozené, že se k nám stěhuje tolik Slováků, ať už natrvalo nebo za prací (přestože platy u nás už nejsou o tolik vyšší, než u nich) a kdyby zamířili do Rakouska, polepšili by si mnohonásobně více. Jenže tady je už ona jazyková bariéra, takže protože většina Slováků není jazykově dobře vybavena (podobně jako my), volí tuto cestu.

Ostatně podobně jako Ukrajinci (a ti, kteří umí Rusky) končí u nás nebo v Polsku a dále na západ většinou nepokračují, protože u nás nebo v Polsku se domluví – snáze se naučí naše jazyky, takže se spokojí i s naší životní úrovní – na rozdíl od obyvatel vzdálených zemí, s úplně odlišným jazykem, kde to nehraje takovou roli a kde je pro ně prioritou  ekonomická vyspělost a otevřenost země, takže všichni míří do Německa, Švédska, Británie, Nizozemí nebo alespoň Francie.

Tak si ale někdy říkám, jestli to s těmi nadstandardními vztahy směrem na východ nepřeháníme? V zahraničí – mimo Slovensko – občas slýchávám, že my Češi a Slováci jsme taková nerozlučná dvojčata, která si vystačí mezi sebou a nikoho jiného nepotřebují. Není na tom něco pravdy a nejsme příliš zahledění sami do sebe? Možná by nám neuškodilo budovat nadstandardní vztahy i s jinými zeměmi. Otevřít se více světu, nebo alespoň ostatním zemím kolem nás. Zkrátka být více mezinárodní a méně provinční. V tomto máme západní země ještě hodně co dohánět. Neznamená to ale přijímat ve velkém uprchlíky ze zemí, jejichž kultura je nám úplně odlišná – to znamená, otevřít svojí mysl a dívat se dále, než za své hranice.

Jsme sice poměrně malou zemí, to ale není důvod být i malí duchem. Je to takové naše neblahé dědictví z dob Rakouska-Uherska a komunismu. Určíte máme na více, než jen na budování nadstandardních vztahů s jednou jedinou zemí, která je ještě menší, než my. I když zaplaťbůh alespoň za to. Je to však opravdu málo se tím uspokojovat. Zatímco před válku naší mezinárodní otevřenost (i za cenu konfliktů) podporovalo soužití s Němci, dnes nám jí jednostranná orientace na Slovensko příliš vynahradit nemůže. Právě naopak – díky vzájemnému jazykovému porozumění nás utvrzuje v tom, že si vystačíme jen spolu a tak nás udržuje v tomto klamu.

Pokud bychom ale chtěli mít nadstandardní vztahy se všemi sousedy, je třeba vzít v úvahu, že jejich rozvoj velmi úzce souvisí i s infrastrukturou. Nelze neustále vylepšovat silniční a železniční spojení mezi ČR-SR, zatímco spojení s ostatními zeměmi je velmi mizerné – a pokud nemáte auto, většinou není ani žádné, kromě největších měst. Jednoduše proto, že silnice, ani železnice nejsou vůbec propojené. A to ani 30 let po revoluci, což je docela tristní.

Velmi rád bych se dožil doby, kdy by všechny nadstandardní vztahy byly standardem. Obávám se ale, že Evropská unie, ta, která by tomu měla pomoci, tomu ale spíše brání, kvůli výraznému nedostatku přímé demokracie. EU se tak stále více lidem vzdaluje, namísto toho, aby je sjednocovala. Násilím a výhrůžkami to rozhodně nepůjde. Je to škoda. Takto se vládnout nedá, nešlo to nikdy v minulosti a nebude to možné ani z Bruselu, protože jednota nepřichází zhora, ale z lidu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *