Mystika – poznámky

Pravda a láska?

To není pravdoláska. Pravda, víra a láska jsou jedno a totéž, ale láska je největší. Pravdu má ten, kdo věří v lásku, ale lásku má jen ten, kdo miluje.

Stáří duše a počet inkarnací

Někteří lidé se chlubí, kolik už mají za sebou životů a že jsou staré a vyspělé duše. Vůbec si neuvědomují v jakém omylu žijí.

Stáří duše se neměří počtem inkarnací a počet inkarnací nijak nesouvisí s vyspělostí duše – to je všeobecně rozšířený omyl založený na evolučních představách, které se vztahují na myšlenku, že evoluce probíhá pouze prostřednictvím inkarnací. Naopak, vysoký počet inkarnací v časoprostoru ukazuje na to, že duše ani po mnoha životech nepokročila tak daleko, aby se zde inkarnovat nemusela. Je to v podstatě opakovaný reparát, díky Boží milosti. Časoprostorový vesmír je dočasný a slouží pouze k tomu, aby padlé duše měly možnost návratu.

Jak fungují dimenze?

Právě jsem si přečetl zajímavý článek o tom, jak fungují dimenze a co je třeba pochopit, abychom mohli využívat výhody vyšších světů. Pěkně napsáno, ale je třeba podotknout a zdůraznit podstatnou věc:

Aby někdo mohl využívat všech výhod, které mu nabízí vyšší světy, musí být sám s těmito světy kompatibilní – a tady nestačí pouze něco „vědět“ nebo „pochopit“. Samozřejmě, vědění je důležité, nikoliv však podstatné pro duchovní vývoj. Do vyšších realit se nikdo nemůže dostat poznáním, ale pouze pozváním, které buď přijme nebo ne. K Bohu nevede žádný žebřík po kterém je třeba vystoupat. My už nyní v Bohu jsme a existujeme, jsme součástí všech realit a neseme je v sobě. Pro duchovní vývoj není důležité vědět a znát, jak která dimenze funguje, ale to, jak dovedeme přijmout vůli Boha.

Nesmíme se soustředit na vesmír, dimenze a fungování realit, ale na to, kdo je nad tím vším a kdo to všechno řídí. A to není žádná neosobní energie. To je skutečná bytost. Nejvyšší bytost. To je hlavní princip. Všechno ostatní jsou pouze projevy. Podobně jako způsob, jakým kvete růže. Není ho důležité znát a chápat. Je zajímavé to vědět, ale ne podstatné.

Pozor na pokušení touhy být uznáván

Do izolace se dostává každý, kdo lže, podvádí a páchá jakékoliv zlo. I když to zpočátku vůbec nemusí být vidět a může mít na své straně i velkou většinu lidí. Z hlediska vesmíru a vyšší perspektivy však ano. Nikdo by se neměl nechat unášet falešným pocitem, pokud mu davy provolávají slávu a padají mu k nohám. Vůbec nic to neznamená. Po odchodu ze světa ho skutečně čeká izolace. Doslovná. Stejně jako všechny, kdo ho oslavovali. Zájem lidí a jejich uznání může potěšit, ale ve skutečnosti nic neznamená. Pokud v životě děláte něco jen proto, abyste získali uznání lidí, nebo co nejvíce následovatelů – jste na špatné cestě. Je to jen přelud a klam, který má moc vás strhnout do propasti, pokud na základě něho odvozujete svoji hodnotu. Vás se to možná netýká, ale pro mnoho lidí je to velké pokušení a někdy dokonce i droga.

Odpustit neznamená zapomenout

Mnoho lidí se domnívá, že odpustit znamená zapomenout – to ale není pravda. Není možné zapomenout, ani smazat bolest. Je ale možné se s ní vyrovnat. Odpustit totiž znamená pochopit toho, kdo nám ublížil a to, proč to udělal. Jen tak je možné se s tím vyrovnat a odpustit. Odpustit znamená pochopit a povznést se nad to. Nikoli zapomenout a potlačit.

Vymezujeme se vůči zlu

Někdy někdo udělá nějaký přestupek, ale je za něj někým celý život tvrdě kritizován a odsuzován. Tady však hrozí nebezpečí, že pro tvrdou kritiku bude nakonec v Božím království ospravedlněn ne ten, kdo se dopustil přestupku, ale ten, kdo toho člověka odsoudil i v případě, že by jej odsoudil právem. Proto je třeba s kritikou a soudem zacházet velmi obezřetně.
Lehce se nám totiž může stát, že díky úporné snaze prosadit pravdu, nakonec budeme prosazovat sami zlo, proti kterému bojujeme. Jsou lidé, kteří mají až úpornou snahu kritizovat zlo a neustále se vymezovat vůči všemu negativnímu, až se prakticky s nikým nesnesou a jsou tak dokonale vymezení, až jsou nepřístupní i samotné lásce.

Polarita dobra a zla je jen iluze

Dnešní moderní duchovní směry jsou plné omylů a nepochopení, které z jednoduchých věcí, dělají složité a někdy i nesmyslné filosofie. Často se říká, že dobro a zlo jsou dva aspekty téže jednoty, a proto jsou na sobě existenčně závislé. Ve skutečnosti je ale zlo závislé na dobru, protože je jeho nedostatkem – může existovat jen z jeho milosti. Dobro je zcela nezávislé a zlo ke své existenci nepotřebuje. Polarita dobra a zla je jen fikce, představa našeho vědomí, kterou si zhmotňujeme. Jediná skutečnost je dobro. Nejsme ve světě polarit, to je pouze naše představa, která vzniká na základě toho, že nejsme schopni vnímat plnost Boha. Z představy polarity vychází i všichni ti, kteří uctívají Satana a temné síly. Věří totiž, že Satan je stejně mocný jako Bůh. Neuvědomují si, že i Satan je pouze stvořená bytost a že může existovat pouze díky milosti a lásce Boha.

Jak ten čas letí…

úú

Mnoho lidí říká, jak ten čas letí. Ale co letí? Ve skutečnosti vůbec nic neletí – pouze my spěcháme (zejména lidé u nás a v některých dalších zemích). Čas je pouze fikce, existuje jen věčnost. Člověk nemůže být šťastný až se něco stane. Skutečné štěstí se totiž nezakládá na podmínkách, když udělám to či ono, až se stane to a to a budu mít to… Ano, je nám dán je krátký úsek, který máme prožít v tomto životě. Možná máme za úkol stihnout mnoho věcí. Ale je chyba obětovat život pro něco, co je jen pro chvilkové potěšení, pro peníze, slávu… Skutečné štěstí je obětovat život pro to, co je věčné a co přetrvá. Jen to má smysl. Vše ostatní může být obohacující, ale nemá žádný větší význam.

Kdo jsme a co je realita, dobro a zlo?

Dobro a zlo neexistuje jako dvě polarity, existuje pouze dobro, které je Bůh – láska a zlo je nedostatek dobra, nedostatek lásky. Kdyby existovalo dobro a zlo, byl by Satan rovnocenným protipólem Boha, což není, protože také on je bytostí stvořenou z vědomí Boha.

Bůh je také jediná skutečná realita, vše ostatní je pouze obraz našeho vědomí, které vytváří určitou reflexi této reality, více nebo méně dokonalou či žádnou. My pak jednáme podle této reflexe, tj. toho, jak tuto realitu reflektujeme a vnímáme. Na základě toho si vytváříme naši vlastní vnitřní i vnější realitu, matrix a společné myšlenkové paradigma. Naši vlastní, soukromou realitu můžeme opustit jen tak, že se spojíme s realitou skutečnou.

Pokud se to stane u více vědomí, všechna tato vědomí se sjednotí v jedno a stávají se součástí vědomí jediného a jedné reality – vědomí Boha. Život je totiž ve skutečnosti vědomí a to se realizuje v mnoha úrovních a bytostech. My všichni jsme jeho součástí – součástí jedné jediné bytosti – Boha, avšak jako lidé máme možnost jednat, vyjadřovat se a myslet nezávisle. A současně i povinnost nést za to odpovědnost a důsledky. Tvůrce a tvorstvo (svět) nejsou oddělené, protože Bůh je všude a ve všem. Vše tvoří jedno tělo Boha. Přesto je rozdíl mezi jeho mozkem a prstem na noze.

Zákony lidí

Lidé byli stvořeni, aby byli milováni. Věci byly stvořeny, aby byli používány. Důvod, proč je svět v chaosu je ten, že jsou lidé používáni a věci milovány. A že lidé mají sklon nedržet se zákonů Božích, aby zavádět si svoje vlastní. I ty, které jsou zcela proti zákonům Boha. Je to proto, že člověk sám chce být jako Bůh. Nebo si na něj alespoň hrát.

Vražda a sebevražda

Málokdo si uvědomuje, že každá sebevražda je těžký hřích – bez ohledu na okolnosti. Z lidského hlediska může být sice velmi pochopitelná (zoufalství) nebo dokonce vysoko ceněná (Palachova oběť). Bůh sice někdo jako soudce neexistuje, ale každý se trestá sám. Akt sebevraždy způsobí, že ten, kdo si takto vezme život musí nést stejné následky, jako když vezme život někomu jinému. Jeho duše se po ztrátě těla ocitá v temnotě temné nebo šedé zóny a jeho další život zde může být ještě horší, než ten, který si vzal. Sebevražda ani vražda není nikdy řešení ničeho. Naopak – je to velmi závažný čin, který má velmi negativní důsledky.

Nikdo, kdo spáchá vraždu anebo sebevraždu totiž nemůže překročit hranice mezisvěta a zůstává uvězněn v temných nebo šedých zónách. To může trvat i velice dlouho (a někdy i navždy) – změnit to může pouze lítost a uvědomění si svých chyb. To je ovšem v tomto stavu vědomí mnohem těžší, než když jste ve fyzickém těle.

Co vypadá jako mrtvé, neznamená, že je mrtvé

Všechno je živé, pouze materialisté a ateisté věří tomu, že ne. To první jen proto, že je to nezajímá, ale ateisté tomu věří skutečně. Je to ale velký omyl, kterému mnozí věří jen proto, že s tím, co se jim zdá mrtvé, nemohou komunikovat – neboť to komunikuje na zcela jiné úrovni.

Všechno je konstruktivní

1520660_594147890655574_1445997843_n

Všechno je dobré a konstruktivní – k našemu prospěchu. Jde o to, zda ve všem dovedeme najít to konstruktivní jádro a poučíme se z toho, aniž bychom opakovali stejnou chybu, Chybu, na kterou jsme možná už dávno zapomněli a už ani nevíme, že jsme ji udělali. Nejen jako jednotlivci, ale i jako lidstvo. Všechno je ve skutečnosti dobré a pozitivní, stačí to jen objevit a nepodlehnout klamu. Lži, která vypadá často atraktivnější a je lákavější, protože slibuje něco, co nemůže dát a nic od nás nežádá. Ano. Pravda je někdy krutá. Ale pořád je lepší dívat se do očí kruté pravdě, než zavírat oči a žít ve sladkém sebeklamu.

Andělé jsou mezi námi

Víte, že anděl se může zjevit v jakékoliv podobě chce? Dokonce jako moucha, postižený člověk, jako věc či pomalu jedoucí auto před vámi, padající list, impuls na monitoru, záblesk, hlas v rádiu či vánek? To je mnohem běžnější. Běžnější také je, že se zjeví tak, abyste ho viděli jen vy – může jen vykouzlit vizi ve vaší mysli, aniž by bylo nutné se zjevit fyzicky – i když i to je možné. Jako člověk s křídly, jak ho známe, se andělé zjevují ve skutečnosti jen zcela výjimečně a ani to nemají dovoleno, aby nebylo vyzrazeno tajemství a nebyla porušena izolace a karanténa, do které bylo lidstvo dočasně izolováno od jiných a vyšší civilizací. Zjevují se tak pouze v případě, pokud mají dát člověku jasně najevo, že se jim zjevil anděl a mají pro něho nějaké důležité poselství.

Ve vztahu k andělům si je dát třeba pozor na jejich uctívání. Anděly neuctíváme, ani se k nim neklaníme. Andělé nám mohou pomáhat, ale jsou to pouze stvořené bytosti, jako my. V dnešní době existuje mnoho moderních duchovních směrů a „andělských náboženství“, která si z andělů dělají novodobá božstva a přitom zapomínají, že jsou to jen poslové.

Je vztah naplňování vzájemných potřeb?

Tělesné, citové stejně jako duchovní potřeby se během života mohou měnit a z části jsou také již dané. Samozřejmě ideál je, kdy je partner naladěný aktuálně na stejnou potřebu a ve stejné míře – to je ale opravdu často ideál, který nějakou dobu může trvat a pak zmizí nebo se znovu objeví. Myslím si, že láska je jak respektování potřeb druhého, tak jejich naplňování. Protože pokud jde člověku jen o naplňování vlastních potřeb, není normální vztah možný. V takovém případě narazíme na člověka, kterému jde o totéž, takže takový vztah je krátký a povrchní.

Do vztahu vstupujeme proto, abychom sdíleli své potřeby a hodnoty s někým, kdo je má podobné a současně dáváme slib věrnosti, že neutečeme, pokud náhle dojde k tomu, že se naše potřeby dočasně změní a odliší. Pokud nejsme připraveni své potřeby a hodnoty sdílet, je lepší do žádného vztahu nevstupovat, protože vztah je sdílení, nikoli jen braní, bez toho, abychom dávali. Pokud totiž budeme chtít jen brát, buď budeme přitahovat jen ty, kteří mají stejný zájem jen brát, nebo někomu zničíme život a někdo další nám to vrátí. Z karmy se člověk nevyseká jinak, dokud sám nezačne dávat.

Karma, která není vidět

Mnoho lidí ubližuje jiným, mají na první pohled pohodový život a žádný trest jim za to nehrozí. To je ale jen iluze. Bůh je schválně nechává v jejich sebeklamu tak, aby jejich karma nenápadně rostla a mohla se později projevit o to větší silou, která by s nimi otřásla. Kdyby se jim jejich karma vracela postupně a hned, nestačilo by to na to, aby se probudili ze svého spánku. To je ale jen jeden z mnoha případů, jak to funguje. Každý člověk má nějakou karmu. O tom, jak a kdy se projeví ale rozhodují andělé tak, aby její lekce byly ku prospěchu jejich chráněnců. Boží zákony nemají za cíl člověka trestat a házet mu klacky pod nohy. Jejich cílem je nastavit člověku zpětné zrcadlo, dát jim možnost poznat následky jejich činů a možnost poznat dobro. Poznat sama sebe.

Výše uvedený citát nám ale ukazuje na zatvrzelost a nepoučitelnost lidí. Lidí, kteří ještě stále potřebují zažívat negativní stav, dokud nepochopí, že tudy cesta nevede. Bůh člověku ukazuje laskavou tvář, ale pořád to nestačí. Pořád je to málo a člověk zůstává slepý a hluchý. Maximálně řekne, děkuji ti, jsi hodný, ale jinak se nijak nezměnil. Někteří lidé dokonce i v Boha věří, jsou mu vděční, ale se sebou nic dělat nechtějí a jsou stále zahledění jen na vlastní prospěch a zisk. A tak musí zažít negativní stav a následky svých činů – zaplatit do posledního haléře.

Zvyk je železná košile

Každý den bychom se měli ptát sami sebe, zda to, co děláme je správné a zde se ubíráme správným směrem. Když to přestaneme dělat a přestaneme se ptát, ustrneme a přestaneme duchovně růst. Začneme žít mechanicky podle toho, jak jsme si zvykli a zvyk se stane naší železnou košilí. Staneme se otroky zvyku a také toho, co chce naše okolí, bez ohledu, zda je to správné. Vnitřně umíráme, neobrozujeme se. Kráčíme slepě svoji cestou, nedíváme se napravo ani nalevo. Jedeme slepě, umíněně a tvrdohlavě po svých vyježděných kolejích a nezastavíme se, abychom se zamysleli. Jenže pak se může stát, že přijde nějaká nemoc, nehoda, úraz nebo jiná situace, která nás k tomu přinutí násilím. A i to je vlastně pro naše dobro, protože nebýt toho, skončili bychom nadobro tam, kde bychom nikdy chtít nechtěli a co nikdy nebylo naším cílem.