Politika progresivismu

Politika a její náboženské aspekty

Francouzský filosof Julien Benda kdysi napsal, že pro demokracii není nejvyšší hodnotou lidský život, ale lidská svoboda, kterou je správné bránit i se zbraní v ruce. Já jsem přesvědčen o tom, že nejvyšší hodnotou není demokracie, lidský život ani svoboda. Nejvyšší hodnota je duchovní a ta není definována systémem lidí, názorem nebo představou. Pokládat demokracii za ideál pro který je třeba pokládat život je spíše jakási zkratka, kterou ale žádná cesta nevede. Demokracie je pouze jeden z politických systémů dělby moci, který můžeme pokládat za lepší či horší nebo ideální, ale je to pouze lidský systém. Ani svoboda není nejvyšší hodnotou ve smyslu pohybu a možnosti se rozhodovat. Nejvyšší hodnotou je opět její duchovní aspekt a to je svoboda neviditelná, vnitřní, která není závislá na vnějších okolnostech nebo systémech.

Demokracie nemůže nikdy plnit funkci nějakého náboženství, za které by někdo měl pokládat život – proto Ježíš mohl říct: dávejte Bohu co je Boží a císaři to co je císařovo. Nikoliv tedy svoboda, ale láska je absolutní hodnotou. To že se duchovní světské záležitosti mohou někdy plést dohromady je podle mě proto, že ideologie je někdy to, co hýbe politikou, ale současně má rysy náboženského kultu. Lze tedy říct, že např. i komunismus je jistá forma ateistického náboženství. Ideologie je tady totiž to, co supluje náboženství a zároveň přímo souvisí s politickými procesy.

Zkusme ale odhlédnout od filosofie k pragmatismu. Tady záleží opravdu na tom, čemu kdo věří a jestliže je pro někoho demokracie nebo svoboda skutečně nejvyšší hodnotou, jak říká, pak by asi pro něho nemělo být problém za ní nasazovat život. Na druhou stranu by asi bylo zajímavé, kolik je idealistů, pro které je demokracie a svoboda nejvyšší hodnotou a jak velké procento z těchto lidí by bylo ochotno nasazovat život. Těžko říct, každopádně pro mě osobně je demokracie pouze společenský systém v určité fázi svého vývoje, systém, který trpí nedostatky, není vždy nejlepší, ani ideální. Jinými slovy je to spíše proces, než nějaký stav a režim. Ač to může znít pro někoho jako rouhání, myslím si ve skutečnosti dobře fungující absolutistická monarchie nebo autoritářský režim může být dokonce lepší či vhodnější, než nefungující demokracie. Zejména, pokud ji ovládá elita a lidé mají jen málo možností něco reálně měnit, čehož jsme v posledních dekádách svědky stále více i u nás a v zemích, které pokládáme za nejvyspělejší liberální demokracie.

Vždy záleží na konkrétní společnosti, fázi jejího vývoje a národního uvědomění a samozřejmě také poptávce. Lidé si by si mohli čistě teoreticky a demokraticky zvolit i totalitu, ačkoliv jde o paradox demokracie, kterého se však zároveň mnozí obávají a tak mají strach z referend a přímých prvků demokracie. Elita tak chrání společnost před sebou samotnou, za což je některými kritizována, zatímco jinými chválena. Bohužel tento systém elitářské demokracie se v dnešní Evropě poněkud rozbujel a nabral kurs, který se snaží z Evropy udělat vzor světa, ale současně ji brzdí a neumožňuje dostatečně svobodně dýchat a rozvíjet se, polarizuje společnost a vytváří zbytečné napětí.

Mnozí by mě určitě obvinili z rusofiství, protože si snad myslím, že ruský režim je dobrý a měli bychom ho následovat. Vůbec ne – my nejsme Rusko, ani Čína. Nepotřebujeme to – máme na to, abychom měli skutečnou demokracii, pokud o to skutečně budeme stát a budeme pěstovat vlastní suverenitu, protože eurofederalismus jde přesně proti tomu a napodobuje centrální socialistické, direktivní řízení. Je tedy s podivem, že právě liberálům vůbec nevadí. Nebo se z nich stali socialisté? Či dokonce noví komunisté? Nevím – říkáme jim prostě progresivisté.

Každá společnost je v jiné vývojové fázi, má za sebou jinou historii. A navíc, pokud se jedná o tak velké země, tak i nedostatečně fungující demokracie by mohla znamenat větší chaos a hrozit rozpad společnosti, než je vláda pevné ruky. Pro tyto země je to tedy naopak za stávajících okolností spíše celkově lepší alternativa. Nebo by musely mít podobnou historii jako USA, které jsou ale ve skutečnosti svazkem států s vlastními vládami a zákony (přesto i tato země je dnes znovu na pokraji občanské války). Vidíme tedy, že demokracie rozhodně není nic snadného a úplný nesmysl za její nedostatek kritizovat jiné země nebo se jí do nich dokonce snažit demokracii exportovat. Každá společnost k ní musí podle mě dospět sama, nikoli zasahováním a vměšováním se zvnějšku. Je samozřejmé, že ani vláda pevné ruky nemusí znamenat prosperitu, pokud je vládce despota nebo šílenec. Neznamená to být slepý ignorant, pronásledovaným je třeba pomáhat vždy – nikoli je ale požívat jako klacek pro vlastní potřebu a propagandu.

Naše představa o tom, že demokracii je možné exportovat do jiných zemí, když jednoduše odstraníme diktátory se nejen ukázala jako mylnou, ale ukázala, že tím svým způsobem vlastně přebíráme odpovědnost, když se vměšujeme do jejich svobodného vývoje, což kritizujeme i v případě Ruska, které by rádo zase exportovalo svůj systém jinam. Je jasné, že eskalace geopolitických zájmů a soupeření systémů, které podporuje i politika progresivismu nemohou vést jinam, než k riziku globální katastrofy.

Co je to vlastně liberalismus? Je to původně bohulibá filosofie, která bojovala za lidská práva, rovnost a svobodu každého jednotlivce. Liberální demokracie měla být původně nejdokonalejší forma demokracie, která umožňuje všem lidem snadno měnit a ovlivňovat systém, která zaručuje plnou svobodu a je zcela prost ideologie a jakýchkoli ideologických tlaků. Zkrátka asi jakýsi těžko uskutečnitelný ideál, který se nikdy nepodařilo zcela realizovat a dnes se od něj naopak stále více vzdalujeme.

Postupem času se totiž liberální menšina, která se tento systém snažila prosazovat stala většinou a začala si diktovat podmínky, začala ovládat společnost. Z dříve svobodomyslných liberálů bojujících za práva lidí se tak stali noví autoritáři a ideologové, kteří ve jménu vyšších hodnot omezují svobodu slova, rozdělují lidi na dobré a špatné, na přátele a nepřátele demokracie (ve skutečnosti ale jejich systému, který si vytvořili). Tak se liberální demokracie proměnila v novou ideologii – progresivismus. I původně liberální média se stala hlasateli nové ideologie, která má změnit svět k lepšímu a ještě svobodnějšímu. Ale už jen pro někoho.

Ostatně, touha vládnoucích elit vytvořit si vlastní odolný a neprůstřelný systém, které by lid mohl co nejméně ovlivňovat neskončila s dobou absolutismu, ale pokračuje i v demokracii. Rozdíl je jen v tom, že méně nápadně a více důmyslně, takže lidé uvěřili, že něco ovlivňují, i když ve skutečnosti jim mnoho prostoru nezbývá. EU dovedla tento systém k dokonalosti. Ačkoliv sdružuje nejvyspělejší demokracie, je její systém nastaven tak, aby se demokracie už dále nemohla rozvíjet, ani prosperovat. Stala se svazkem, který je odsouzen k velmi dlouhé stagnaci, na jejímž úplném konci bude zřejmě jen její dobrovolný, organizovaný či násilný a chaotický rozklad.

Viditelným důsledkem této progresivní politiky která změnila tradiční politické rozložení sil a jejíž kořeny sahají až k počátkům politické korektnosti, ideologie multikulturalismu a genderu je to, že politické scény v mnoha zemích začaly se postupně dělit na dva zcela nové tábory. To úplně překreslilo rozložení sil, protože staré dělení na pravici a levici po mnoha desítkách let přestalo platit. Politická scéna a celá společnost se začala dělit na progresivisty, kteří podporují centralistickou evropskou politiku a novou ideologii a tzv. nepřátele demokracie, kteří ji nepodporují. Zatímco progresivité mají silnou podporu veřejnoprávních médií, intelektuálních a liberálních kruhů zvaných jako proevropské a demokratické, všichni ostatní, kteří jsou k této orientaci kritičtí, jakou označováni hromadně jako populisté, radikálové, extrémisté, dezinformátoři, fobové, nacionalisté, ruská pátá kolona, dezoláti, fašisté, apod.

Progresivisté v nové ideologii žádný problém nevidí – naopak, jde podle nich pokrok a důkaz měnící se společnosti, jejíž správný vývoj brzdí jen populisté a extrémisté, jak se vyjádřil i premiér Petr Fiala. Hlavním problémem je pro ně ekologie, lidská práva či korupce. Naopak, populisté říkají – ne ne ne, to není hlavní problém, hlavní problém je zvrácená neoliberální ideologie, neschopnost bránit se přílivu migrantů, federalizace Evropy a boj proti tradičním evropským hodnotám, které mají nahradit nové evropské hodnoty. Podobný vývoj je vidět nejen v Evropě, ale i v USA, kdy se země přestala dělit tradičně na demokraty a republikány, ale na progresivisty a ty ostatní, kteří se staví tvrdohlavě na zadní, přičemž oba tábory spolu nejsou téměř schopny komunikace.

V tomto světle není asi náhodou, že je zřejmý tlak na cenzuru, která sice stále nemůže být prováděně otevřeně, nicméně progresivní vedení EU stále hledá způsoby a cestičky jak svobodný projev omezit. Také strana Pirátů, ač dříve srdnatě bojující za svobodu a deregulace se směnila na levicově progresivistickou. EU přijímá tzv. Akt o digitálních službách (DSA) – „kodex proti dezinformacím“ kterým se mají povinnost řídit všichni poskytovatelé internetových platforem v Evropě. Nařízení má posílit pravidla pro online platformy, jako jsou sociální sítě, tržiště a vyhledávače, aby byly odpovědné za obsah publikovaný uživateli na jejich platformách. Má také posílit „ochranu svobody projevu“ a boj proti dezinformacím – obsahuje ustanovení týkající se boje proti dezinformacím a falešným zprávám a opatření proti manipulaci informacemi. EU navíc prosazuje, aby sociální sítě, chaty, hlasové zprávy, Google Drive nebo iCloud, na všech podobných platformách mohl kontrolovat automatický filtr řízený přímo poskytovatelem služeb – to vše pod záminkou boje proti dětské pornografii. Jinými slovy, umělá inteligence by měla nepřetržitě každého jednotlivého člověka monitorovat, co na síti dělá, co píše, co komu posílá, atd. Zkoumat každé slovo, každý obrázek, každou fotografii.

Také u nás leží na stole připravovaný, i když zatím stále odložený podobný návrh, který má za cíl monitorovat názory a informace, které nejsou v souladu s oficiálním narativem a evropskými hodnotami. Příprava zákona je pozastavena, neboť se nepodařilo najít shodu na mechanismech toho, kdo a jak bude posuzovat správnost informací a jejich nezávadnost k obecně přijatelnému narativu a evropským hodnotám, jak se bude rozlišovat názor a dezinformace a kde bude vedena hranice mezi tím co je ještě přijatelné a co už je za hranou.

Tedy, zda bude zřízena a pověřena nějaká odborná komise, úřad či nezisková organizace pro kontrolu informací a manipulací. Nebo zda bude kontrola probíhat automatizovaně (například umělou inteligencí) či zda odpovědnost za kontrolu informací bude také přenesena na provozovatele platforem. Nebo, ukáže-li se, že kontrola podle evropského nařízen je dostatečná. Prozatím jsou platformy pouze monitorovány a jejích omezování zůstává nadále pouze v kompetenci soudů (kromě případů proaktivní cenzury ze strany poskytovatelů platforem či na základně rozhodnutí vlády nebo doporučení vlády ve spolupráci s provozovateli).

Nová pravidla pro boj se dezinformacemi by měla ulevit soudům a umožnit regulovat toky informací a svobodný projev bez jejich rozhodnutí, pouze na základě směrnic a pravidel úřadů a přenesením odpovědnosti a zprostředkovatele, aby bylo možné někoho trestat. Zatímco nyní soudy řeší pouze porušení stávajících zákonů a jinak ponechávají svobodu slova bez omezení, podle nového nařízení již svoboda slova omezena bude, ne však ze strany soudní moci, ale z moci politické, státní a nadnárodní.

Paradoxem je, že obhájci tohoto postupu argumentují nutností ochrany svobody projevu a zaštiťující se liberalismem a ochranou liberální demokracie. Je ale zřejmé, že kdyby skutečně byli liberálové a chtěli chránit svobodný projev, neomezovali by jej a spíše by se inspirovali v USA (kde je svoboda projevu dodnes věcí téměř posvátnou, takže tu můžete nahlas říkat i to, zač byste v Evropě už dávno šli sedět). Nakonec to je důvodem, proč Elon Musk, dnes majitel sítě X, nové nařízení EU odmítl a dal jasně najevo, že se bude držet svobody slova.

Evropané však milují regulace všeho druhu, zejména, pokud jde o EU, green deal či právě boj proti dezinformacím. Zdá se ale, že až budoucnost ukáže, že cesta přehnaných a nesmyslných regulací není správná cesta. Často se argumentuje tím, že „Evropa má z minulosti tak strašné zkušenosti, že prostě omezení svobody slova je nutné.“ Aby tento názor zastánci regulace ještě více podpořili, neváhají argumentovat i šířením dětské pornografie, přičemž pedofilové rozhodně nemají za cíl nějaké dezinformace šířit (ti mají úplně jiné zájmy).

Jenže, když už se jednou omezí, stále roste chuť toto omezení dále rozšiřovat. Paradoxem toho ovšem je, že množství dezinformací nijak neklesá, ale spíše naopak stoupá. Podobně jako stoupá počet znásilnění žen navzdor tomu, že většina zemí Evropy přijala Istanbulskou úmluvu, která má násilí regulovat a ženy chránit. No jak by ostatně moha něco řešit, kdy se neřeší to podstatné – nelegální migrace. Evropa je jako schizofrenik, který proti něčemu bojuje, ale současně to podporuje a pak se diví, že lidé už jsou z toho nervozní, stoupá nespokojenost a populismus. A tak je to se vším…

Čím více elita tlačí na pilu, tím větší odpor proti tomu roste. EU se stále snaží najít v otázce regulací svobodného projevu nějaký kompromis a přijatelné řešení, přičemž velkou výzvou je i generování obsahu pomocí umělé inteligence. EU požaduje, aby obsah vytvořený UI by označen. Uvidíme tedy, kdo ho bude označovat a kdo ne a jak omezit obsah, který bude ze zemí, které ho nemusí označovat. A jak se vůbec bude posuzovat obsah, který je ještě převážně lidský a jehož autorem je převážně UI.

Zajímavé ale je, že ačkoliv v oblasti tradičních hodnot (které bývaly také jakousi regulací), jde v důrazu na diverzitu přesně opačným směrem, takže se oslavuje odlišnost. Být odlišný je to, co se považuje za základ úspěchu, za přednost a výhodu. Třeba i odlišnost za každou cenu a tak můžeme být denně svědky propagandy, která hlásá, že „být odlišný je výhoda“. To ovšem neplatí v odlišnosti názorů, které se nevejdou do narativu evropských hodnot či politické korektnosti. V tomto případě odlišnost od ideologie diverzity vítána není.

Stát hledá stále nové způsoby, jak tzv. dezinformační weby omezit a hází do jednoho pytle dezinformace a odlišné narativy. Je asi na státu, kde chce inzerovat. Ostatně je to svobodné rozhodnutí každého, kde bude inzerovat nebo koho bude finančně podporovat. Naštěstí tuto možnost volby zatím stát zakázat nemůže. Zatím je to stále svobodná volba a nikdo neurčuje, co je pravda a co ne. Problematické je naopak to, že lidé platí koncesionářské poplatky ať chtějí nebo ne a bez ohledu na to, zda veřejnoprávní média šíří informace či dezinformace – nemohou si vybírat.

V dnešní době existuje celá řada neziskových organizací financovaných státem, politickými stranami nebo soukromými subjekty, které se zabývají sestavováním tzv. toxických webů, přičemž každá nezisková organizace má svá vlastní kritéria, podle kterých řadí weby mezi informační nebo dezinformační, na důvěryhodné a nedůvěryhodné. Je ale svobodnou volbou každého jakým seznamem jaké organizace se kdo bude řídit nebo zda si vytvoří vlastní seznam důvěryhodných zdrojů, které chce podporovat, případně na kterých inzerovat. Navzdory tomu, že mnoha lidem je tato možnost volby trnem v oku.

Ivana Karásková pro ČRo říká: „východní propaganda má za cíl vyvolávat ve společnosti nedůvěru vůči EU a vytvářet verze pravdy. Pravda samozřejmě nemá žádné verze. Pravda je jen jedna, ale to je vlastně způsob jak dezinformace fungují, když vytvářejí paralelní názory, aby si nakonec posluchač řekl kdo ví, jak to vlastně je.“

To je sice možná pravda, ale také není možné říci, že jen my máme pravdu a všechny ostatní narativy jsou špatné, protože vzbuzují nedůvěru vůči EU, USA či NATO. Právě takovou propagandu zase v jednom kuse produkují česká veřejnoprávní média, když polovinu svého času věnují monitorování jiných médií, kteří nesdílejí jediný správný proevropský a liberální narativ. Já jsem přesvědčen o tom, že mnoho lidí šíří východní propagandu a narativy jen proto, že je jim proti srsti snaha našich elit a státních médií, aby platil jen proevropský narativ a všechny ostatní byly potlačovány nebo cenzurovány. Neustále snahy o monitoring, potlačování svobody slova a cenzuru – to je něco co podle mého názoru zasévá nedůvěru ve skutečnosti více, než samotné východní narativy. Liberální způsob myšlení se však na západě rozšířil do takové míry, že již začal škodil sám sobě. Proč? Protože nelze říci – nás liberálů je velká většina, proto jsou jedině liberální postoje správné. A proto se z naší demokracie stala naše demokracie – liberální. A každý, kdo je proti, je náš nepřítel. Nepřítel demokracie.

Monitoringem nepřátel demokratického režimu se samozřejmě zabývá i Bezpečnostní informační služba, kterou vede generál Koudelka. Ačkoli se říká, že v demokratických zemích se tyto služby nezabývají ochranou režimu, opak je samozřejmě pravdou. Zabývají se ochranou politického režimu. To by bylo zcela pochopitelné a samozřejmé, kdyby se však taková služba nestávala součástí legitimního politického boje, což bylo u důvodem proč generál Koudelka nebyl prezidentem Zemanem vyznamenán a Zeman dokonce celou službu nazval čučkary. Ostatně je to odrazem atmosféry ve společnosti, ve které souboj levice a pravice nahradil souboj progresivistů (eurofederalistů) a tzv. nepřátel demokracie a Evropy, kteří ovšem tvoří polovinu populace ČR a mají právo účastnit se demokratického rozhodování jako všichni ostatní.

Přehled některých monitorovaných webů uvádím ani ne tak proto, že bych je chtěl podporovat, ale si myslím, že cenzura jakéhokoliv druhu není správná věc. Za cenzuru pokládám totiž i to, jestliže webové prohlížeče blokují stránky na základě seznamů aktivistů a nevládních organizací či někteří poskytovatelé e-mailových schránek monitorují soukromé e-maily, které si lidé přeposílají a automaticky je filtrují a blokují. V případě spamu je to pochopitelné, ale pokud blokují obsah a znemožňují otevírat přímo stránky či odkazy na tzv. dezinformační weby, tak je to naprosto nehorázné. Nikdo nemá právo nikomu určovat co je informace a co dezinformace, blokovat přístup, kontrolovat, co komu posílá a už vůbec ne monitorovat mu jeho soukromou korespondenci.