Význam jazyka

Jazyk je pro nás velmi důležitý. Nejen proto, že už neovládáme telepatii, ale i proto, že je to něco, co máme společné – je to jakýsi identifikátor národa, toho, že patříme jako národ k sobě. Znalost řeči a jazyk je nejen nástrojem komunikace, ale i nástrojem myšlení – bez jeho znalosti bychom vůbec nedokázali myslet, přemýšlet a uvažovat – podobně jako to neumí mimina či zvířata. Nebo jako to ještě neuměl pračlověk, než se stal člověkem, který dovede vymyslet něco složitějšího, přemýšlet nad důsledky svého jednání a mít morální zábrany…

Jazyk je tedy nesmírně důležitý, ať už mluvíme nahlas, používáme ho pro psaní nebo v něm jen v duchu uvažujeme. Má dokonce vliv i na mentalitu lidí, která pak spoluutváří mentalitu společenství a národa či národů, které jej sdílejí. To je proto, že každý jazyk má poněkud odlišné vyjadřovací schopnosti, takže mnohdy není možné totéž úplně přesně vyjádřit v různých jazycích a vždy to bude mít trochu jiné konotace, vyvolávat rozdílné pocity. Jedno slovo či slovní spojení tak mohou v jiném jazyce odpovídat celé řadě jiných slov nebo se používat v jiném kontextu – vždy se tedy hledá nejpodobnější význam, který se překladatel snaží odhadnout, aby vyjádření v jednom jazyce odpovídalo co nejvíce významu vyjádření smyslu a pocitu v jiném. Některé věci dokonce nelze jednoduše přeložit vůbec. Pokud někdo žije v cizině a používá jiný jazyk, do jisté míry se tak mění i jeho mentalita. Mentalita totiž znamená i způsob myšlení, který je daný jazykem. Tradice, zvyky, společná historie jsou pak další věci, které ovlivňují mentalitu – duši národa. Způsob našeho nazírání na svět a způsob našeho myšlení je dán naší historickou pamětí, to s čím jsme se setkávali v minulosti – to formuje náš jazyk a naopak jazyk formuje to, co děláme dnes. Jinými slovy, vše se navzájem nějak ovlivňuje, ukládá se v našich genech a geneticky se přenáší.

Vývoj jazyka souvisí s národním uvědoměním a formováním národa. Výjimku tvoří aristokracie. Pro šlechtu v dobách minulých byl identifikátorem rod a ovládané území, nikoli národ a jazyk. Společným rysem všech aristokratů, hlavně v historii, bylo to, že na rozdíl od lidí, kteří měli červenou krev, byli vzdělanější a často hovořili několika jazyky. Protože pro aristokraty nikdy nebyl národ a jazyk identifikátorem, odlišovali se od zbytku většinové společnosti. Ostatně v té době národy jak je známe dnes neexistovaly – všichni byli poddaní, ať už byli součástí jakéhokoliv národa. Význam národa a příslušenství k nějaké národnosti začalo růst až s příchodem demokracie, národního uvědomění a obrození.

Národ sobě

Národy nejsou totéž co státy ani národnost není vždy totéž, co státní příslušnost. Zatímco ta je úředně daná a nemusí být jen jedna, národnost je především subjektivní pocit příslušnosti k národu. Proto je obvykle v dotaznících každý povinen přesně vyplnit státní příslušnost a národnost je nepovinná. Národnost se dědí po rodičích, někdy může být nejasná a smíšená. Pokud má někdo rodiče dvou různých národností, obvykle se dává přednost té národnosti, ve které dotyčný vyrůstal nebo žije delší dobu. Pokud by se ale cítil být příslušníkem jiného národa a hovořil jeho jazykem, může být za něj i považován. Možná spíše, že když muž řekne, že se cítí jako žena. Lidé kteří se necítí žádné silné národnostní pouto, pokládají se spíše za Evropany nebo světoobčany – rychle si zvyknou žít v cizině. Naopak ti, kteří cítí silné národnostní pouto, nikdy si na život v cizině nezvyknou a vždy budou doma pouze tam, kde vyrůstali. Vztah k národu je vztah citový a emoce se mohou i měnit. Někdo tak může vlastní národ nenávidět stejně dobře, jako své rodiče. Jiný ho miluje navždy, i když mu mnohokrát ublíží.

Národ je jako jedna velká rodina. Alespoň tak se to chápalo v dobách národního obrození či první republiky, podle známého hesla obrozenců „národ sobě“ , které máme třeba v Národním divadle a které dnes může znít poněkud nacionálně a nepatřičně, protože dnes jako Češi za svá práva většinou bojovat nemusíme a máme tu jasnou většinu. Když se řekne Česká země, máme často pocit, že je to naše země, že přece patří nám Čechům. Ve skutečnosti ale patří všem národnostem, kteří se tu usadili a trvale tady žijí. Nemáme na tuto hroudu země žádné vlastnické právo.. Vlastně všichni jsme tu jen hosté a správci. I když jako dobří správci také musíme hlídat hranice této země a regulovat, kdo tu smí žít a kdo ne. Migrovat je sice základní právo, ale základním právem není se usazovat a tábořit, kde se nám zlíbí. Vždy je třeba s pokorou respektovat místní zákony, kulturu a zvyklosti, ať se nám to líbí nebo ne. Není možné tam chtít žít a přitom si žít podle svého, jako hosté kteří nejsou vítáni, nebo jako drzí, bezohlední lidé, kteří mají pocit, že jsou všude doma a celá planeta patří jim.

Češi jsou občané Českého státu, ale tak příslušníci Českého národa, který je součástí tohoto státu, podobně jako Moravský, Slezský a další národnostní menšiny. Je tedy spíše velmi jednolitý a kompaktní, než multikulturní a kosmopolitní jako Belgie, Lucembursko či Švýcarsko, jejichž národnosti se v rámci jednoho státu liší o hodně více. Národnost je však skutečně do jisté míry subjektivní věc pocitu. Například v Německo je složeno z různých států, ale jejich občané – Bavoři, Sasové, Durynci, apod. se nepovažují za národy a citově se identifikují s Německem, takže se všichni pokládají za Němce. Podobně je tomu v USA. či v Austrálii. Ostatně Angličané se v dobách osidlování Ameriky a později Austrálie dlouho považovali za Angličany, než se z nich stali Američané a Australané. Změnilo se to někdy v době, kdy získali samostatnost a jejich jazyk se odlišil od původní klasické angličtiny. A také, když se obě země stali zeměmi migrantů velkého í množství mnoha různých národnosti. Pak se stali všichni Američany a Australany nejen podle státní příslušnosti, ale i národnosti. Přestože původ se dodnes mnohdy uvádí.

Trochu jiné je to v případě Rakouska. Rakušané sami sebe začínají jako národ vnímat spíše až v poslední době, zatímco dříve sami sebe považovali za Němce, kteří žijí v Rakousku. Pocit k příslušnosti k rakouské národnosti je však stále nepříliš významný. Možná, když se jednou rakouská němčina více odliší od německé nebo bude dokonce kodifikována jako samostatný jazyk, bude to jiné. Podobně švýcarští Němci. Ze strany Čechů dříve existovala snaha považovat Slováky za součást českého národa – československého národa, ale toho pojetí se mezi Slováky nesetkalo s pochopením. Na druhou stranu my všichni Slované jsme byli kdysi jeden slovanský národ, než se naše jazyky odlišily. k definitivní změně došlo někdy ve středověku, ale ještě dlouho poté – vlastně až do dob národního obrození, nikdo otázku národa a národnosti neřešil. Lidé se neidentifikovali s národem, ale spíše s králem. To se začalo měnit až v novověku, začátkem národního obrození, kdy za začala rozvíjet lidová kultura, kroje, folklór… Proto se také neříká, že ještě v roce 1621 bojovali s Habsburky Češi, ale pouze „české stavy“. Ostatní lidé byli jen poddaní, nikoliv občané a národně uvědomělí lidé. Já sice slovo Češi rád používám i pro středověk, ale ve skutečnosti můžeme mluvit spíše jen o předcích Čechů – nebyli to Češi, ale Čechové. Tedy příslušníci českých kmenů a českých stavů, nikoliv národ.

Národ se rodí až v době obrození tím, že si začíná uvědomovat sám sebe a emancipuje se. Bájný praotec Čech nemohl být ještě pochopitelně žádný Čech. Byl to Slovan, který sem přišel odněkud z oblasti dnešního Polska nebo Litvy a usadil se tady mezi zbytky germánů a mezi Avary se svojí družinou. A francký kupec Sámo se s ním skamarádil a protože měl větší družinu, ochránil jeho a jeho potomky. Ti, kteří potom založili svoji říši – Velkou Moravu – první státní útvar Slovanů na našem území. Ze Slovanů, nových obyvatel, se tak postupně stali usedlíci – Čechové. A mnohé dalších slovanských kmenů, o kterých se dnes už mnoho neví, které zanikly nebo se asimilovali se nejpočetnějšími českými, moravskými a slezskými kmeny.

Na Velkou Moravu přicházelo mnoho židovských kupců, z nichž mnozí se u nás také usazovali a vedle Germánů (později Němců) tvořili Židé nejpočetnější národnostní menšinu. Pozdější středověký Český stát by tak multikulturní zemí, společenství českých, germánských, židovských, moravských, slezských a jiných kmenů. To přetrvávalo celá staletí, až do dob nedávno minulých, kdy byla násilně z republiky vyhnána téměř třetina obyvatelstva – Němci. Zatímco germánský vliv ustal, začal slovenský a Češi se ze západu začali více obracet na východ. Romové ale vyhnáni nikam nebyli. Nejpozději začátkem 13. století (podle Dalimilovy kroniky) se nejen u nás usadily kočovné kmeny z Indie, kterým se v 15. století začalo říkat Cikáni a ve 20. století pak Romové. Soužití s nimi nebylo už od samého počátku jednoduché a vždy tvořili jakousi paralelní společnost, která se nikdy nezačlenila. Středověké kroniky o nich mluví jako o potulných a žebravých lidech.

Lidé kteří hovoří významným světovým jazykem, který používá mnoho jiných, mohou mít pocit, že svět patří jim nebo dokonce, že je samozřejmé, aby jejich jazyku rozuměli všichni a ti, kteří mu nerozumějí mohou mít sklon pokládat za nevzdělance a za méněcenné národy. Naopak menší národy, jejich jazyk nikdo nepoužívá vzhlížejí k těm velkým a hledají u nich ochranu. Zároveň ale mohou mít pocit ohrožení své kultury, národa a jazyka, což často může (i když nemusí) vést k chorobnému nacionalismu, až k nacismu, jako se to stalo v případě Německa. Ač sice velký a důležitý národ, zvyklý v dějinách vždy dobývat a vítězit, byl v první světové válce poražen a jeho hrdost krutě zraněna. Toto hluboké ponížení a zranění rozedírané ještě solí hospodářské krize vyvolalo volání lidu po odplatě a vytvoření nové, supervelké a supermocné německé říše. A jak víme, vůdce, který toto volání slyšel, se našel.

Také používá-li jeden jazyk více národů, jak je tomu u světových jazyků, je i vnímání toho, co je národ, trochu jiné. Národy hovořící jedním jazykem nebo jazyky, které jsou vzájemně srozumitelné, pak mohou přirozeně snadno vytvářet bratrská spojenectví založená na příbuzenských vztazích. Společný jazyk v doslovném významu není sice podmínkou přátelství, ale velkou předností a výhodou. Nejen pro bratrské vztahy, pocit příbuznosti a toho, že patříme k sobě, ale zejména pro výměnu informací a kultury. Tam kde odpadá jazyková bariéra, může jít vše snadno, je-li dobrá vůle.

Bratři, příbuzní a osamělí sirotci

Zatímco třeba Španělsko má mnoho bratrských národů v latinské Americe, probíhá mezi nimi neustále kulturní výměna a komunikace, jakoby by byly jeden národ, jsou pochopitelně národy, které používají jazyk, který nikdo jiný nepoužívá, ani se jinému moc nepodobá – třeba Maďaři. Takové národy se pak naopak mohou cítit izolované, odříznuté od světa. Češi mají takto pouze jediný bratrský národ – Slovensko, takže kulturní a společenská výměna se orientuje hlavně tímto směrem. Podobné bratrské nebo příbuzenské vztahy tak mezi sebou mají Dánsko, Norsko a Švédsko, které také tvoří jednu jazykovou oblast a přestože každý mluví svým jazykem, rozumí si stejně dobře jako my se Slováky. Mimochodem víte, že Norsko a Švédsko bývali dříve také jedním státem?

Podobně Německo, Rakousko, Švýcarsko a Lichtejnštejnsko. Nebo francouzsky mluvící země, apod. Nebo jazyková oblast bývalé Jugoslávie, v niž dokonce většina národů hovořila jedním jihoslovanským jazykem, kterému se říkalo Jihoslovanština nebo Srbochorvatština. Vlivem etnického napětí a nevraživosti sice z politických důvodů byla nářečí z tohoto jazyka kodifikována a prohlášena za samostatné jazyky, nicméně čilá kulturní výměna a komunikace opět pokračuje a tyto bratrské národy se usmiřují.

Bohužel, ani stejný nebo podobný jazyk nestačí někdy k tomu, aby vzájemné roztržky nevedli k rozpadu společného díla. Proto se mluví o bratrovražedném boji. My jsme sice se Slováky nebojovali, ale také to velká láska nebyla – i když jsme bratři. Stejně tak mezi Vlámy a Nizozemci to není žádná idyla, i když mluví stejným jazykem, který se ale asi také s politických důvodů v Belgii jmenuje vlámština a v Nizozemí nizozemština (holandština). Snad jediný rozdíl je zde to, že vlámské nářečí je měkčí a nelibuje si  moderních výrazech jako v jejich uších hrubě znějící nářečí seveřanů.

Naštěstí se ale téměř vždy se jedná spíše o politické rozpory – kulturní výměna a komunikace zpravidla pokračuje dál. Tak intenzivně, že dokonce později vede k nadstandardním vztahům. Ty už jsou tradiční třeba mezi Británii a USA a vůbec – mezi všemi zeměmi, které používají angličtinu jako svůj rodný jazyk. Všechny tyto země jsou bratrské národy. Vedle těchto zemí je největším bratrstvem ještě společenství národů, které používají čínskými jazyky. Záměrně používám množné číslo, protože americká angličtina byla kodifikována a je již oficiálně samostatným jazykem, nejen nářečím a čínština také není jeden jazyk, ale více kodifikovaných jazyků a ještě více nekodifikovaných nářečí.

Někdy mohou být nářečí jednoho jazyka tak rozdílná, že jeho rodilí mluvčí mohou mít dokonce problém se mezi sebou vzájemně dorozumět a to je pak terčem mnoha komických nedorozumění, vtipů a fórů (jako např. Švýcaři a Sasové). Někdy může být i psaná podoba skoro stejná, nicméně výslovnost je příliš odlišná, jak to vidíme třeba u nářečí němčiny nebo angličtiny. Jindy jsou si naopak i samostatné jazyky tak podobné, že mluvčí mají dojem, jakoby mluvili skoro stejným jazykem (např. Chorvati a Srbové).

V podobných případech se hovoří o různých variantách téhož jazyka, z politických a nacionálních důvodů se ale u jihoslovanštiny uvažuje jako o různých jazycích. Např. ale mezinárodní vysílání BBC, které vysílá v mnoha jazycích na to nebere ohled a nadále vysílá pouze v „jihoslovanštině“.  V období první republiky u nás z politických důvodů byla také snaha považovat češtinu a slovenštinu za jeden jazyk, kterému se říkalo – českoslovenština a hovořilo se o dvou variantách téhož jazyka. Vzhledem k tomu ale, že rozdíly mezi těmito jazyky jsou přece jen o poznání větší, ukázalo se, že je takový koncept neudržitelný a nemožný, podobně jako představa jednoho československého národa. Zkrátka projekt Jugoslávského nebo Československého národa, který měl pomoci držet národy při sobě v jednom státě, se ukázal jako příliš těsný, umělý a nefunkční. Nicméně snahy o propojení stále existují.

Média, státní hranice a jazyky

Např. Česká televize uzavřela se Slovenskou televizí memorandum o tom, že budou ve svém vysílání záměrně častěji používat jazyk sousedního národa, tak aby na něj lidé byli stále zvyklí a televize tak pomáhala udržovat bratrské vztahy. Proto se v České televizi objevují slovenští moderátoři, kteří pořady ve svém jazyce a naopak. Zřejmě zatím však spíše zřídka, neboť se to nesetkává s příliš velkým pochopením podle ohlasů ze sociálních sítí. Čeští diváci a pamětníci tak mohou sledovat alespoň pořad Objektiv na ČT1, který je každý druhý týden moderován slovenskou moderátorkou a nostalgicky si zavzpomínat na dobu Československa. Podobný model však veřejnoprávní média prosazují např. v Norsku a Švédsku, kdy Švédové sledují v norštině ve Švédské televizi norské moderátory a naopak.

Tato memoranda se samozřejmě netýkají speciálních vysílání pro národnostní menšiny, která běží stále. U nás se to týká menšiny romské a slovenské, výjimečně také krátce i polské a německé – které jsou ovšem marginální ve srovnání s menšinou vietnamskou, ukrajinskou či ruskou – pro ně však česká veřejnoprávní média nevysílají nic. Slovenská pak vysílají především pro maďarskou a rusínskou menšinu. Vysílání pro menšiny je zde vůbec častější, než u nás. Tyto menšiny mají dokonce na Slovensku svoje vlastní rádia, což u nás neexistuje. Ostatně naše země je kulturně velmi jednolitá a centralizovaná, zatímco slovenská společnost, byť malá, je jazykově a nářečně pestřejší. V jiných velkých zemích s početnými komunitami mají pochopitelně tyto menšiny mnoho svých vlastních kanálů, rozhlasových a televizních stanic. Tvoří pak jakési paralelní společnosti v rámci jedné země, které přesahují její hranice.

Pro příklady nemusíme chodit daleko a vidíme to dnes v i Belgii, kde spolu v jednom státě žijí tři národy – Francouzi, Vlámové a Němci. Vztahy mezi nimi ale nejsou nijak ideální. Neexistuje tu žádný belgický národ, ale spíše tři paralelní společnosti žijící nezávisle vedle sebe. Možná jim stačí, že se oddělili od Nizozemí a vytvořili si vlastní stát – Belgii. Vědí, že kdyby se rozpadla i ona, staly by se z nich tři bezvýznamné ministáty, takže spolu zůstávají – i když s nechutí.  O Lucembursku ani nemluvě, také to je složeno s několika národností, i když je samo o sobě miniaturní. Trochu jiná situace je ve Švýcarsku, kde spolu v jednom státě žijí Němci, Francouzi, Italové a Retorománci. Také to je ale pragmatické spojení a žádný švýcarský národ tu neexistuje. Spojuje je ale hrdost na svoji staletí trvající prosperitu, bohatství, vyspělost a nezávislost.

V Československu se ovšem žádný pragmaticky silný zájem na udržení společného státu nenašel a samotné bratrství k tomu nestačilo. Podobně jako v Jugoslávii. Kdyby ale existoval, mohly by tyto národy žít paralelně vedle sebe v jednom státě. Idea Čechoslovakismu, která neměla pragmatickou motivaci, zkrátka nestačila, takže převážili pocity méněcennosti Slovenska, které řídí a ovládá Česko. A přílišná decentralizace po vzoru některých zemí, byla zase pro Prahu nepřijatelná, takže Češi měli pocit, že takový formální stát by postrádal smysl. Dohoda tak nebyla možná. Češi cítili jakoby Slovensko bylo jejich majetkem a součástí, protože nejsou Češi, ale Čechoslováci.

Pohled Slováků by ale zcela jiný – pokládali se za Slováky a ke svému národu se vztahovali jako ke Slovensku, nikoli k Československu. Zatímco Češi byli zvyklí ve Slovácích vidět sebe, Slováci Čechy vnímali jen jako bratry, čemuž Češi moc nerozuměli. Samozřejmě existovali a existují Slováci, kteří se dodnes považují za Čechoslováky, ale je to jev častější hlavně v Bratislavě, jinak je spíše okrajový. A také mnoho těch, které se považují za Čechoslováky se považují i za Evropany a vůbec nadnárodní, kosmopolitní osoby. Přesto ale myslím, že Slováky uráželo to, s jakou samozřejmosti je Češi brali. A proto se bratrské vztahy nestaly automaticky nadstandardní tak, jako je tomu dnes. Jak už to bývá mezi příbuznými – často člověk může mít lepší vztah se známými a přáteli, než s bratry, pokud s nimi máme společné závazky a povinnosti. Přátelé mají vždy dobrovolný vztah, zatímco příbuzenské vztahy mnohou být zatížené vzájemným očekáváním, které může být zotročující a vést ke sporům. To se však paradoxně vzájemným rozvodem velmi výrazně zlepšilo a otevřel se prostor pro skutečné přátelství.

Spory o to, kde bude hlavní město nebo jestli budou dvě a jaké budou mít kompetence, se zdály neřešitelné. Stejně jako předtím nekonečný spor o to, jak se vůbec bude společný stát jmenovat. Brzy po revoluci tyto spory dokonce došly tak daleko, že se nově zvolený prezident Václav Havel rozhodl podat rezignaci, kterou předal premiérovi. Ten ji však podle vyjádření Petra Pitharta, který byl svědkem, strčil do kapsy a nechal si ji pro sebe, zatímco otřesený Havel si ji mezitím rozmyslel. Byla to neuvěřitelně emočně vypjatá doba, kde jakákoliv rozumná diskuse byla nemožná a kterou byla nepřipravená Česká strana naprosto zaskočena. Byl to jasný signál budoucího rozpadu státu, ke kterému pak po letech také došlo. Premiéři obou zemí po třech letech neustálých hádek celý kolotoč pouze uzavřeli, neboť společný stát už beztak prakticky nefungoval. Nebylo to tak, že by si Klaus s Mečiarem nakrásně spolu sedli a najednou se s čista jasně dohodli na rozdělení. Tomu předcházela dlouhá doba jednání a paralýzy.

Pokud jde o vztah Čechů ke slovenštině je však možné dnes ještě více emocionální, než dříve. Možná to svědčí i tom, jak bratrský národ Slovensko stále je. Ačkoliv Češi jsou ve své podstatě nacionalisté, uzavření vůči jiným národům, Slovensko je zcela mimořádnou výjimkou a ačkoliv je jen malou zemí, je i druhým největším obchodním partnerem. Osud Čechů je od konce první světové války se Slovenskem pevně svázán a možná více, než 50% všech mezinárodní vztahů se odehrává jen s touto malou zemí. Na tom by samozřejmě nemuselo být nic špatného a jakékoli nadstandardní vztahy jsou vítané, pokud ale jeden takový vztah s jednou zemí nebrání v rozvíjení vztahů i s jinými zeměmi a neposiluje národní nacionalismus (frustraci z nedostatku patriotismu) a uzavřenost vůči světu jako celku. Tedy národnostní rys, který se nakonec paradoxně projevil i ve vztahu k tomu nejmilovanějšímu – bratrskému Slovensku.

Jakoby se Češi zklamaní přístupem západu i východu uzavřeli do sebe a většinu své přízně věnovali svému východnímu sousedovi, kterého se dříve přivlastnili a dodnes ho pokládají za jakýsi svůj vlastní protektorát, místo, jak se mohou utéct a kde mohou obdivovat lahodnou slovenštinu, která pro české uši nezní jako cizí jazyk, ale spíše jako jakýsi zvláštní, exotická, lahodná a sexy čeština. Jako vlastní jazyk budoucnosti – až bude lépe. Zkrátka představy mnohých Čechů o Slovácích a Slovensku jsou někdy podobně zidealizované, jako naivní představy Poláků o krásném a pohodovém Česku a o Češích, jako o pohodářích, které by většina lidí chtěla mít za sousedy. A kteří navíc hovoří tak srandovní, dětskou, starobylou a žvatlavou polštinou. Samozřejmě, ne každý má takové vnímání. Je i nemálo těch, kdo takové pocity vůbec nemají a staví se k těmto věcem pragmaticky, chladně a někdy mají naopak potřebu se vymezovat proti přehnanému idealismu, který je spíše výrazem nedostatku sebereflexe, nedospělosti a nezralosti.

Idealismus je ale zrovna v případě Slovenska pochopitelný a zčásti přirozený, vzhledem k tomu, že velká část Čechů má na Slovensku příbuzné a velké množství Slováků žije i u nás. A samozřejmě naopak. Přesto se nelze nevšimnout, že ona idealizace je do jisté míry jednostranná a týká se především vztahu Čechů ke Slovákům, naopak až tolik ne. Zatímco Češi považují Slováky skutečně za své mladší bratry a Československo pro ně bylo srdcovou záležitostí k rozšíření vlastního teritoria, Slováci více chápou Česko jen jako jakýkoli jiný národ a společný stát byl pro ně spíše jen něco, co bylo výhodné pro vlastní výstavbu a emancipaci – jakýsi sňatek z rozumu.

Samozřejmě i Češi, kteří nemají se Slováky ve své rodině žádné příbuzenské vztahy mohou tuto zemi vnímat jako jakoukoliv jinou, podobně jako Češi v počátcích budování společného státu, kdy ještě rodinné vazby ještě nebyly tak časté. Je to především věc osobního pocitu, stejně to k jaké národnosti nebo víře se kdo hlásí. Nicméně ani v prvních letech republiky rozhodně Češi slovenštinu nevnímali jako cizí jazyk, ale jako lidové nářečí češtiny a i sami Slováci používali mnoho let češtinu jako úřední a spisovný jazyk, dokud slovenština nebyla kodifikována jako samostatný a s češtinou rovnoprávný jazyk, k čemuž došlo až v 19. století. O tom, jak emotivní otázkou pro Čechy dodnes zůstává vztah ke Slovensku svědčí i mnohé diskuse na internetu, zejména pokud se jedná o jazykové otázky. Až je někdy překvapující pro kolik lidí jsou tak důležité jakou řečí kdo mluví, namísto toho, aby se řešily zásadnější věci. Toleranci tak zbytečně nahrazují vypjaté emoce, které, zdá se, nevyprchaly ani s pomlčkovou válkou o název státu počátkem 90. let.

Určitá naivita a přezíravost větších národů k těm menším a samozřejmost s jakou je berou, existuje stále. Obzvláště, jsou-li součástí jednoho státu. Pro příklad opět nemusíme daleko a vidíme to ve Španělsku. Také Katalánci se považují za samostatný národ, zatímco Španělé je považují za součást sebe sama. Také zde jde o bratrské národy s podobným jazykem, jako je čeština a slovenština. Zatímco ale Češi jsou dvakrát početnější, než Slováci, tady mají Španělé drtivou převahu nad Katalánci, takže jejich osamostatnění není zřejmě možné dohodou, ani násilím, protože proti sobě nestojí rovnocenné strany, jako tomu bylo u nás. A podobně Tibet obsazený Čínou – Tibeťané nemohou dělat nic, protože Číňané považují Tibeťany za svoji součást.

Vládnou vždy ti větší a silnější, pokud ti malí nemají tak silnou mezinárodní podporu a ochranu, aby se to změnilo. Není to jako kdyby se severní Čechy rozhodli, že chtějí být samostatné, protože k tomu není důvod, jsou to Češi a identifikují se s Českým národem. Představitelné by to snad bylo teoreticky jen případě Moravy, která by měla právo takový nárok vznést. Myslím si, že referendum by v takovém případě pochopitelně nemohlo být jen jedno, ale dvě – v každém národě a samostatnost by musela být vyhlášena, pokud by se pro ní vyslovil i jen jeden národ. Principy demokracie však nejsou vždy dodržovány ani v zemích demokratických, jak to vidíme na příkladu člena EU. A ta mlčí a kritizuje pouze nedemokratické postupy tam, kde to odpovídá představám o soudržnosti. V případě unie má totiž prioritu vždy soudržnost před demokracií – proto ji nepokládám za zcela demokratický svaz, ale o demokracii elit, které vládnou tak, jak ony uznají za vhodné.

Podobně jako to dělají autoritářské režimy, např. Rusko při obsazení Krymu. Ovšem tady je to poněkud jiná situace, protože Krym patřil dříve vždy Rusku a obývá ho drtivá část Rusů, kteří se vyslovili pro připojení k Rusku. Samozřejmě je to nedemokratické zasahování do záležitostí jiného státu, je ale jasné, že kdyby Krym požadoval na Ukrajině referendum o nezávislosti, postupovala by Ukrajina stejně, jako Španělsko v případě Katalánska. Bylo by ihned zamítnuto. Inu – jedna věc jsou demokratické postupy a jiná věc přání lidí, pokud se demokracie dožadují. Přitom jsou to všechno spory mezi bratrskými národy. jenže opět – Rusové považují Ukrajince za sama sebe, kdežto Ukrajinci se cítí být jako samostatný národ. A Rusíni na Ukrajině, který obývají oblast Podkarpatské Rusi, která dříve patřila k Československu? Hádejte.

No samozřejmě, k nim se Ukrajinci chovají podobně přezíravě a považují je za sama sebe, jako Rusové Ukrajince. i když ve skutečnosti jde opět o samostatný bratrský národ, přičemž Rusínština a Ukrajinština jsou si podobné tak, jako Čeština a Slovenština. Samostatnost ale ani nemají odvahu požadovat, protože by to bylo bezpředmětné. Nevidíte tu stále stejné, opakující se paralely, kdy se větší národy dívají na menší přezíravě a považují je za svůj prostor? Demokracie – nedemokracie. Na režimu až tak nezáleží. Je to takový pozůstatek koloniálního myšlení z dob minulých.

Vývoj jazyka

Vše je v pohybu, také jazyky a řeči, které zanikají a vznikají nové. Když se jazyk rozmělní na nářečí a tato nářečí se později kodifikují – dostanou gramatiku a slovník, pravidla pravopisu, stanou se novým jazykem. Zatímco tedy nářečí nemá formální psanou podobu, jazyk ano. Dnes je angličtina to, co bývala kdysi latina. z jejíž nářečí vznikly románské jazyky. Ve formálním styku se latina používala ještě dlouho poté, než jí svým významem předčily právě tyto jazyky či především v němčina a ve 20. století pak angličtina. Latina se předtím postupně přestala používat i ve formálním styku a přestala se i vyučovat. Ovšem kdo ví, kde bude za 500 nebo 1000 let angličtina a jak budou mluvit naši potomci? A propo, víte, že nizozemština byla původně nářečím němčiny? Že Angličané a Němci mluvili původně stejným germánským jazykem? Nebo že rusínské nářečí ukrajinštiny se stalo jazykem teprve nedávno?

My slované jsme před tisícem let mluvili také všichni ještě jedním stejným jazykem – slovanštinou, který ale byl nářečím, protože neměl kodifikovanou podobu. Přesněji, šlo o západní nářečí slovanštiny. Ostatně Slováci jím mluvili ještě v 19. století, než ho Štúr kodifikoval a udělal z něj oficiálně jazyk Slovenský. A vzal si k tomu prý na pomoc mluvnici češtiny. Navíc pro Slováky neexistovalo ani označení jako národa, proto se jim prostě říkalo „Slováci“. Je to hovorová podoba slova Slované, podobě jako jsou Rusové a Rusáci, Pražené a Pražáci, atd. Toto označení jim zůstalo dodnes. Slovensko tak podobně jako Slovinsko označuje prostě Slovansko – Slovanskou zemi bez konkrétního jména. Podle čeho se začalo říkat Čechům, to nevím, ale Poláci byli dnes „spisovně“ Polané. Protože jejich země je sama rovina a samé pole.

Prvním slovanským kodifikovaným nářečím bylo to, kterým se tehdy mluvilo v jihovýchodní části Evropy. U nás se mu dnes obvykle říká Staroslověnština a odtud k nám přišli také misionáři Cyril s Metodějem, aby nám seznámili se zvěstí o vzkříšení, předali nám svůj překlad Bible a naučili nás prvnímu písmu, které vytvořil Cyril. Říká se mu hlaholice. Ačkoli jsme mluvili skoro stejně jako oni, psát a číst nikdo z nás neuměl. Psaná podoba tohoto jazyka byla vůbec úplně prvním oficiálním jazykem všech Slovanů.

Staroslověnština se však u nás jako oficiální jazyk dlouho neudržela a nakonec podlehla vzrůstajícímu mezinárodnímu významu latiny, zatímco v lidové mluvě se u nás nadále používalo západní nářečí slovanštiny, ze kterého se postupně formoval budoucí jazyk, kterému se začalo říkat Čeština. Podobně jako později latina, slovanština mezitím vymřela a přetrvala hlavně pro náboženské účely. Jak šel čas, nejen slovanská nářečí se od sebe stále více odlišovala, až byla kodifikována a staly se z nich samostatné jazyky. Vývoj jejich spisovné formy byl hlavně v počátcích velmi nahodilý, chaotický a kostrbatý, u nás první důležitější reformu nově vznikajícího jazyka provedl až teprve Jan Hus ve 14. st. Dříve nikdo neměl potřebu jazyk řešit. V té době se čeština stále ještě hodně podobala staré slovanštině a ponechávala si třeba další minulé časy. Jako písmo se ovšem používalo už to z latiny, která byla hlavním jazykem a které bylo jednodušší, než Cyrilova Hlaholice.

V 16. a 17. století na reformách pokračovali humanisté a tehdy dosáhla vrcholu svého vývoje. Jazyku z této doby už dobře rozumíme i my dnes a třeba Komenského můžeme celkem bez problému číst v originále. První česká gramatika byla vydána v roce 1533. Českému jazyku také výrazně pomohl vynález knihtisku a překlad Buble do češtiny o něco později. Tento překlad, kterému se říká Kralická Bible se dokonce používal až do 80. let 20. století, než než byl pořízen překlad do moderní češtiny.

Později, s ovládnutím Českých zemí Habsburky, ztrátou důležitosti latiny a růstem mezinárodní důležitosti a oficiální preference němčiny neměl o český jazyk kdo pečovat a tak upadl. Každý si psal jak chtěl a nastal chaos. V této době vznikla tzv. obecná čeština, neboť české nářečí se odlišilo od moravských. Až generace národních obrozenců 17. a 18. století (Dobrovský, Palacký, Jungmann) přinesla reformu a s národním uvědoměním (dnes bychom řekli nacionalismem) význam češtiny začal stoupat – začaly se také rozlišovat jazyky a nářečí. Od této doby je češtině věnována soustavná péče a tak zatím neexistuje žádné vážné ohrožení tohoto jazyka. Ve 20. století by pořízen třetí překlad Bible do našeho jazyka – říká se mu Ekumenická Bible. Ten nahradil dosud používaný Kralický ze 16. století.

Nové vlivy

Často si ani neuvědomujeme, co všechno ovlivňuje náš jazyk. Dnes jsou to vedle angličtiny a nových technologií hlavně média, internet, politici a celebrity. Všimli jste si třeba, že nedávno ministrině Schillerová užila do té doby velmi málo používané slovo „stran“? Od té doby se uchytilo a začalo ho používat stále více lidí. Dnes ho slyšíme v médiích téměř každý den. Toto slovo bylo dosud tak málo používané, že ho ve většině slovníků vůbec nenajdeme. Veřejnoprávní a politické osobnosti často používají různé „lahůdky“ ve snaze vypadat co nejprofesionálněji a nejodborněji. Velmi často nahrazují česká slova anglickými, např. pík, slajd, draft, stejdž, predikovat, perimetr, provádět rekognoskaci, apod., ale využívají i knižní výrazy.

Možná ale málokdo už pamatuje, že někdy se naopak ujaly české výrazy, i když dříve se používaly cizojazyčné. Dnes už například dávno máme letušky, nikoliv sťuardky.  Jazyk se stále mění a tak už nemáme ani létadla, ale letadla a z leteckých nádraží se stala letiště. Tak uvidíme, jestli i slovo „stran“ pronikne do našich slovníků. Co říkáte? Budete ho také používat a líbí se vám? Nebo zůstanete u „ohledně“, „pokud jde“…

Stran těch anglických výrazů, jak asi anglicky rodilým mluvčím zní, to co my říkáme anglicky? Třeba když říkají: naložit data do mraku, Knihatváří, Pípač (Cvrlikač), Mikroměkká Okna 10, Zděná ulice, Sestupná ulice, Všeobecné motory, VZ (Vodní záchod), přehrávač Jablko, MM Okna, MM Mocnýbod, MM  Vynikat, MM Kancelář,  MM Slovo, brouzdač sítě, bzučák, vzdušné linky, úlomky (odřezky), Cesmínové dřevo, tanec Houpat a Válet se, hudba Houpačka, tanec Kroutička, hudba Dům, styl Modrátráva, hudba Venkov, hudba Duše, tanec Extáze, Lenošná a uklidňující hudba, Kyselé oživení… Poznali jste o co jde? Pokud ne, jde samozřejmě o:

Upload data to cloud, Facebook, Twitter, Micorsoft Windows 10, Wall Street, Downing Street, General Motors, WC (Water Closet), Apple player, MS Windows, MS Powerpoint, MS Windows Excel, MS Windows Office, MS Windows Word, internet browser, dron, airlines, chips, Hollywood, Rock and Roll dance, Swing music, Twist dance, House music, Bluegrass style, Country music, Soul music, Trance, Lounge and Chill out music, Acid Jazz… Did you know what´s that about? Sorry, I forgot I speak Czech…

Asi jim jim to zní úplně normálně. Nicméně my už jsme na anglické výrazy zvyklí, proto nemáme TV Prima Rodina, ale Family, nemáme ani TV Nova Kino, ale Nova Cinema, nemáme TV Prima Centrum Komedie, ale Comedy Central, nemáme Prima Zvětšení, ale Zoom, nemáme Prima Láska, ale Love, ani nemáme Prima Prima, ale Cool. A že tyto televize vysílají jen česky a pro české diváky? To nevadí. Je to zkrátka Cool a Prima. Nic obyčejného.

Mimochodem Kurzarbeit je skutečně krátká práce. Zbytek pracovní doby vám totiž proplatí stát. A Rakousko není žádné Rakousko, ale Jižní říše – Österreich. Také vám to všechno zní v češtině velmi divně? Je to proto, že čeština je divná nebo je to nezvyk?

Někdy se samozřejmě stane, že češtinu obohacují i jiná cizí slova, ovšem dnes je to pochopitelně nejvíce angličtina. Možná bychom se ale divili, i sama angličtina je obohacena a velké množství přejatých slov. Možná si o některých myslíme, že jsou původně anglické, ale nejsou. Například právě Cinema – Kino. To je z řečtiny, od slova pohyb, zatímco graf je zápis, tj, záznam pohybu – kinematograf. Pokud chcete vypadat zajímavě, nemusíte Cinema číst anglicky a francouzsky (Sinema), ale třeba klidně italsky (Činema). Nebo říkat česky Kino. I když dříve se říkalo biograf. Snad proto, že zaznamenával život. Slovo bio je opět řecké a znamená život. A když je něco dobré pro život, je to proto bio. Je to zdravé.

Jazyk jako umění

Ne nadarmo se říká, kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem. Ovládáte-li velmi dobře jazyk jiného národa, je to již z poloviny to, jako bychom se stali součástí toho národa. Komunikovat s někým přímo v jeho jazyce, to je mnohem více, než komunikovat přes tlumočníka, překladač nebo před jiný cizí jazyk (dnes obvykle přes angličtinu), i když z praktického hlediska je to dostačující. Naučit se dobře cizí jazyk znamená v něm nejen mluvit, ale jím i myslet. Dokud si člověk stále musí v duchu napřed překládat to, co řekne, nemůže stále proniknout do způsobu myšlení a mentality toho, kdo tento jazyk používá.

Jazyk, to je něco skutečně živého. Nejen že vyjadřuje praktickou stránku věci, ale i to, co jí uživatel myslí za slovy, to, co se ukrývá za různé významy stejného slova, to, co se může ukrývat mezi řádky. Naučit se velmi dobře jazyk je nejen mluvit srozumitelně, ale používat ho tak, jak by ho skutečně použil rodilý mluvčí – jak by s ním vyjádřil své myšlenky, pocity a emoce. To nikoho žádná škola ani mluvnice nenaučí. Ani se o tom většinou moc nikde nepíše. A také to umí málokdo. Většinou hlavně ti, kteří mají dva jazyky jako mateřské, mají mimořádné nadání a cit nebo dlouhou dobu žijí v cizím jazykovém prostředí a přitom jsou schopni si udržet svůj mateřský jazyk a nezapomenout ho.

Někdo se nenaučí cizí jazyk nikdy dobře, jiný se ho naučí snadno a rychle, ovšem zrovna tak snadno a rychle ten svůj rodný zapomene. A zjistí to třeba až tehdy, kdy je v kontaktu se svým krajanem a ten ho upozorní, jak směšný český přízvuk má, jak divná slova používá nebo jaké gramatické chyby dělá. Přitom sám člověk si to ani neuvědomuje – domnívá se, že nic nezapomněl a má pocit, že když všemu rozumí, že i sám tak dobře stále mluví. Podobě jako ten, kdo se naučí cizí jazyk a domnívá se, že ho umí výborně. V cizím prostředí se výborně domluví a všemu rozumí. Rodilý mluvčí ale hned pozná, že to není krajan. Nebo dokonce, že jeho jazyk je poněkud divný. Ostatně i kdyby mezi nás zavítal náš krajan – cestovatel časem z minulé doby, každý by poznal, že hovoří archaickou češtinou s divným přízvukem, výslovností, dikcí, používá zastaralá slova a obraty… Pro kvalitní překlady je znalost obou jazyků na úrovni mateřského jazyka nejlepší zárukou, zejména když jde o literatura, prózu básně… Často jsme ale svědky velmi amatérských překladů, buď od někoho, kdo jazyk pořádně neumí anebo ho umí, ale nemá ho zažitý tak, aby měl dostatečný cit.

Zejména pro angličtinu platí, byť má oproti češtině o dost jednodušší gramatiku, že je velmi důležitý. Angličtina má totiž často úplně jiný způsob vyjadřování, takže i když třeba něco gramaticky přeložíme správně, bude to naprosto necitlivé, mimo mentalitu rodilého mluvčího a obvyklé vyjádření nebo to bude úplně významově posunuté. Zejména v tomto jazyce platí, že mnoho slov tu má mnohem více různých významů, než mají česká slova. A je tu také mnohem více způsobů větných vyjádření s ohledem na to, co potřebujme říci. Např. „just“ – může znamenat české jen, pouze, právě, sotva, zrovna, zaslouženě, přesně, pravdivě, oprávněně, důvodně… Říká se, kolik je právníků, tolik je právních názorů. A stejně tak to platí pro kuchaře, překladatele, apod. I když udělají stejnou věc, každý jí udělá a vyloží třeba stejně dobře, ale přesto jinak.

Překlad je svým způsobem umělecké dílo. Nemůže být upjatý slovo od slova, ale ani příliš volný a ležérní. Musí umět přesně vystihnout pocit mluvčího, to co si opravdu myslí a cítí, to co říká… Některé věci dokonce vůbec nelze dost dobře přeložit, aniž by jejich význam nebyl posunutý nebo neztratil pointu. Takové vyjádření nebo vtip pak může zůstat nepochopený. Je třeba pamatovat, že ani sebelepší překlad nemusí být vždy 100% to, co je myšleno v originálním projevu.

Je to jako kopie originálu – vždy o něco horší. A když pak překlad někdo překládá do dalšího jazyka a tento překlad někdo zase do jiného, je to jako bychom stále kopírovali kopii kopie. Kvalita by byla stále horší i při nejlepší kopírce. Až by nakonec byla nečitelná. Stejně tak by konečný překlad vůbec nemusel odpovídat originálu. Každý překlad je vždy kopie originálu, kterou si každý přizpůsobí podle toho, jak to cítí a vnímá na základě toho, jak originál vyhodnotí a zpracuje. Nejjednodušší a nejpřesnější může být samozřejmě překlad jen mezi vzájemně podobnými jazyky. Samozřejmě, pro praktické účely většinou stačí velmi volný, či dokonce nedokonalý, a mírně chybný či strojový překlad a zbytek si při nejhorším domyslíme. Ale i tady na kvalitě pochopitelně záleží. Někdy více, jindy méně.

Budoucnost jazyků

I když žijeme v době globalizace, je tu zřejmá odstředivá tendence, nikoli to, že by se z více jazyků stával jeden. Ta je sice výrazně pomalejší, než v dobách minulých, ale globalizace ji nezastavila. Co myslíte, bude těžko srozumitelné švýcarsko-bavorské nářečí němčiny kodifikováno a stane se samostatným jazykem? Já myslím, že spíše ano. A také si myslím, že angličtina se jedním jazykem planety nestane. Jaký odhadujete vývoj světových jazyků vy? Je velmi úzce spjatý hlavně s počtem uživatelů a do jisté míry i s ekonomickým významem jejich zemí.

Podle mého názoru mají největší perspektivu asijské jazyky, zejména čínské a pak jazyky arabské, zejména arabština. Angličtina již dosáhla svého vrcholu, bude se ještě dlouho používat jako mezinárodní jazyk, ale bude spíše stagnovat a v delší budoucnosti oslabovat. Naopak perspektivní je španělština. Evropské jazyky budou stále více minoritní. V daleké budoucnosti budou spíše jen znalostí některých vzdělanců nebo budou zcela mrtvé. Podobný osud bude mít i čeština.

Bílá rasa bude v menšině. Naopak dále poroste populace africké černé, arabské a indické hnědé, asijské žluté rasy a asi i rudé v latinské Americe. Pokud tedy ještě v tomto tisíciletí bude civilizace stále existovat. Bude to jakýsi pátý věk civilizace. Zatímco první byl věk pravěké Atlantidy, druhý starověkého Egypta, třetí Římského impéria, čtvrtý – tedy náš, věk Euroamerické bílé civilizace, dalším věkem bude multikulturní společnost, kterou postupně ovládne Čínsko-Ruské impérium.

Číně se nepochybně budou obrovské prostory Ruska i jeho nerostné bohatství pro svůj rozmach velmi hodit, zatímco Rusko vezme zavděk technologickou pomoc. USA nebudou schopné už déle držet krok, ani s pomocí Evropy, která bude mít sama co dělat po přílivem migrantů. Můžeme proti tomu něco dělat? Ano – můžeme to zpomalit, ale těžko zastavit. Je to přirozený a normální vývoj. Nic není na věky. Ani přátelství se Sovětským svazem, ani primát USA.