To je těžká otázka. Podle některých v žádném případě, protože s teroristy se také nevyjednává. Podle jiných se musí jednat s každým, kdo má moc – v zájmu míru. Já si myslím, že bychom se o to měli vždy pokoušet, ať už je to smysluplné nebo ne, což nikdy předem nemusíme odhadnout. Ano, může to naši pozici oslabit, ale to je cena za pokus o předejití války. Ignorovat umí každý, ale tady asi neplatí, že kdo nic nedělá, nic nezkazí. Myslím si, že lidé by spolu stále měli zkoušet mluvit, i když to nikam nevede. Je asi chybou myslet si, že pokud to nikam nevedlo, nemělo jednání cenu – každý pokus se počítá. Bez jednání je možné jen mlčení a pak zbraně.
Někteří namítají, že Trump zkoušel jednal s Kimem už dříve a nikam to nevedlo a je to pravda. To ale neznamená rezignovat. Totéž se týká případného jednání s Putinem, kdy by tato možnost měla být stále otevřená, pokud o ní druhá strana projeví zájem. Nejhorší co bychom mohli udělat je dát najevo urážku, pohrdání, slabost, otočit se zády a říci – s bláznem se nejedná. Pokud nemáme v rukou tak silné karty které by nám umožňovaly válce zabránit silou, případně nepřítele porazit silou, aniž bychom dali v sázku příliš mnoho jiných životů a škod, pak žádné jednání nemůže být považováno za slabost nebo ostudu. Platí tu jednoduché pravidlo – nikdy se neuzavírat, nikdy nepálit žádné mosty. To není projev velkého morálu (jak říká náš prezident), ale strategická chyba, která se nemusí vyplatit.
Uznávám, že takové jednání může být velmi deprimující a frustrující, pokud zjistíme, že nemá smysl a že jednáme z bláznem, ale pořád lepší pokus, než nic. Zkusil to i Hácha s Hitlerem, za což byl kritizován a on sám z toho měl chudák obrovské doživotní trauma. Nakonec mu ustoupil, přestože naši vojáci byli připraveni se bránit. On ale věděl že proti takové přesile nemáme nejmenší šanci a že nám nikdo na pomoc nepřijde. Díky diplomacii a pokojnému předání naší země Hitlerovi nás tak ušetřil nesmírného utrpení, které potkalo nekompromisní Poláky, jejichž zemí Hitler srovnal se zemí během několika dní. Někteří u nás Háchovi dodnes za to nemohou přijít na jméno, jiní ho chválí a další ho pokládají za nešťastnou oběť doby. Pro mě osobně je však hrdinou.
Stejný postoj zastávám, i kdybych byl na místě Ukrajinců, kteří se však rozhodli pro strategii odbojných a hrdých Poláků. Já to pokládám za chybné, netaktické a nestrategické rozhodnutí vyprovokovat Rusko a jít s ním do války. Pro mě osobně je nejdůležitější hodnotou mír a až teprve potom demokracie. Od začátku si myslím, že jejich rozhodnutí válčit s Ruskem jim nakonec přinese více škody než užitku. Nebo nějakou plichtu, která ale vzhledem k počtu obětí, škodám rozhodně nebude stát za to. Ukrajina si tak nedobrou budoucnost připravila na mnoho a mnoho let dopředu.
Chápu ale postoj odbojných lidí, pro které je zase na prvním místě demokracie za každou cenu – třeba i za cenu jaderné bomby (zejména, pokud se netýká jich osobně), bez ohledu na ztráty a škody. Podle nich prý Ukrajina již morálně zvítězila a jejich cesta k demokracii je nezvratná. Ano, možná je skutečně nezvratná, ale je otázka, jestli je i rychlejší, něž kdyby si zvolili raději mír a jestli stojí za tu cenu. Nic není na věky, vše se neustále mění a je v pohybu – dokonce i v samotném Rusku, třeba tady musíme aplikovat mnohem dlouhodobější měřítka. Trpělivost bývá mnohem cennější, než pozvedat zbraně na obranu.
Svoboda člověka musí vycházet především zevnitř – tam jsou skutečné morální hodnoty. Ne ze stavu věcí kolem něho, protože to je jen obraz jeho samého. Pokud se lidé nezmění uvnitř, nezmění se ani společnost kolem nich. Lidé chtějí měnit společnost kolem sebe, ale přitom se sami měnit nechtějí. To však nemůže skončit jinak, než násilím. Výsledkem toho je pak válka. Z této mentality dobývání se lidstvo prakticky dodnes nevyhrabalo. Ale právě o tom jsou i tato slova z Matoušova evangelia:
Slýchali jste, že bylo řečeno: ‚Oko za oko, zub za zub.‘ Já vám však říkám, abyste neodporovali zlému člověku. Když tě někdo udeří do pravé tváře, nastav mu i druhou. Když se s tebou někdo chce soudit, aby tě připravil o košili, nech mu i plášť. Když tě někdo nutí jít s ním jednu míli, jdi dvě. Tomu, kdo tě prosí, dej a od toho, kdo si od tebe chce půjčit, se neodvracej.
Ježíš neříká abychom se nebránili, pokud jsme napadeni. Neříká, abychom nevzdorovali zlu. Má na mysli chytrou strategii, kterou máme zvolit, pokud nám může přinést více užitku, pokud může změnit postoj druhé strany nebo pokud může zabránit eskalaci konfliktu. Mnozí lidé ale jeho slova dodnes nechápou a myslí si, že jde o projev slabosti. Dále proto raději praktikují staré „oko za oko“. A stejně tak i dnes Ukrajina. Výsledkem jsou obrovské škody a konec války v nedohlednu. Vše, čemu bylo možné předejít. Evangelium nám říká, že máme mít vždy snahu dávat přednost diplomatickému jednání před silou – i když se to zdá jako nesmyslné.
V historii lidstva byla období a situace, kdy lidé dávali přednost spíše diplomacii a situace, kdy upřednostnili sílu. Dnes nastala doba, kdy opět stále více dáváme přednost síle, před diplomacií. Dnešní generace má ráda všechno hned, instantní a okamžité. Bohužel takto ale často věci nefungují, zejména, pokud jsou složité. Složité věci málokdo má trpělivost řešit a nemá čast zabývat se různými názory, proto vidíme, že diplomacie stále častěji selhává a jednání se scvrkávají na překřikování a nálepkování, kdy nikdo nikoho v podstatě neposlouchá a všichni chtějí partnera přetlačit silou. Oko za oko, pěst za pěst. Je to rychlejší a jednoduší řešení, než trpělivě naslouchat a hledat nějaké kompromisy. Z krátkodobého hlediska se může zdát jako efektivnější, ale celkový dopad na společnost a její kulturu je katastrofální.
Na jednu stranu jsou dnešní lidé možná zpohodlnělí, bojovat se jim nechce, nemají tu národní hrdost anebo je pro ně boj cosi primitivního a barbarského (v tom lze vidět nějaký pokrok), na stranu druhou stále preferují sílu a tohoto barbarství se ještě zbavit nedokázali. Ale samozřejmě, záleží na kultuře a vyspělosti toho kterého národa. Někde diplomacii a věcnou komunikaci bez nálepkování umí – většinou to ale bývá problém, zejména směrem na jih a východ. Myslím si, že v Rusku moc dobře vědí, proč je pro ně autoritativní vláda lepší, než demokracie, která je založená na složitém jednání a kompromisech. Nejspíše by z ní byla občanská válka, která by se mohla přelít i do Evropy. Nedivím se, že jen asi 20% tamních obyvatel si demokracii přeje. U nás sice tak nějak funguje, ale vidíme, že i tady se schopnost komunikace rok od roku snižuje. Možná jednou přijde čas, kdy také přejdeme ke hrubé síle. Politici mají ale zvláštní odpovědnost, neboť dávají příklad celé společnosti.
Základní heslo diplomacie zní – nikdy nepíchej do vosího hnízda, pokud nemusíš. Schopnost diplomacie je pak základem pro úspěšné jednání a asertivní komunikaci. Všimněme si slova „asertivní“ – to bylo dříve vždy pokládáno za slovo, které označuje pozitivní věc. Dnes kdy ale stále více dáváme přednost síle před diplomacií ho někteří začali chápat naopak jako věc negativní. Zejména v souvislostí s Ruskem nebo Čínou, které si asertivitu dobře osvojily a tak své partnery často slovně odzbrojily. Proto někteří lidé začali slovo asertivní vykládat nikoli jako schopnost komunikace založené na respektu, ale jako nepřizpůsobivý a nepřístupný. Právě proto že asertivita je základem diplomacie, od které se ale odkláníme. Místo ní jsme vymysleli svoji vlastní politickou korektnost.