Pravda na řetězu

Dokud se budou šířit dezinformace a informace, je to znak toho, že žijeme ve svobodné společnosti. Pokud budeme mít stále volný přístup k dezinformacím a nikdo je nebude regulovat, můžeme být v klidu, protože máme alespoň zdání toho, že demokracie nějak funguje. Mnohem více se obávám doby, kdy úřady budou znovu sledovat podezřelé osoby a dohlížet na to, aby se šířily jen ty správné informace. Tlak na vládu aby šíření dezinformací regulovala stále roste, protože prý devastují demokracii. Ta ale ve skutečnosti patří všem, nejen demokratům nebo liberálům, ale i populistům a dezinformátorům. Její výhoda spočívá v tom, že jí každý může využívat i zneužívat. Bez svobody šíření informací a dezinformací existuje je jeden správný narativ – je jeden správný úhel pohledu, protože i dezinformace se může ukázat jako informace a naopak, informace se může ukázat jako dezinformace. Každý má právo vyhledávat informace takové, jaké mu vyhovují a také je svobodně šířit, byť by šlo i o nesmysly a manipulace.

Záměrné i pomýlené dezinformace, manipulace, lži a polopravdy jsou staré, jako lidstvo samo. Vždy existovaly vedle pravdy, nejsou vynálezem moderní doby. Moderní technologie pouze boje mezi různými názory, pravdou a lží pouze výrazně umocnily. Dnes se velmi často mluví o nutnosti boje proti dezinformacím. Jako klišé znějí slova o potřebě vzdělávání, ruské propagandě či frustraci lidí, kteří si pak jako chudáci vymýšlejí dezinformace, aby se znovu cítili důležití. Velmi málo se však mluví o tom, co vlastně dezinformace jsou a kdo by měl určovat, co jsou informace a co dezinformace.

Podle mého názoru nelze proti dezinformacím bojovat tak, že je budeme cenzurovat a potlačovat. Ten, kdo tak činí, staví se do role mentora a určovatele pravdy. To není demokratické – takto se demokracie chránit nedá. Dezinformace a konspirační teorie vznikají tam, kde nejsou informace dostatečně důvěryhodné a úplné – kde existují pochybnosti, podezření, prázdná místa  a tabu, kdy sami politici, veřejnoprávní a hlavní média neinformují zcela otevřeně, nezávisle, svobodě a dostatečně, ale tendenčně a manipulativně tím, že některé informace umenšují, zamlčují, přehlížejí a jiné zveličují a nafukují. Nikoliv tak, že by se dopouštěla lži, ale jen zkreslují realitu (dělají to dokonce i ta nejdůvěryhodnější, jako je ČTK).

Demokracii nelze chránit potlačováním jiných názorů, ale tím, že existuje otevřená diskuse bez zaujatosti a předpojatosti a také respekt k opačným názorům. Zkrátka tam, kde existuje svobodná pluralita názorů a nikoliv nálepkování, manipulace a vyřazování někoho s diskuse předem, že řekneme – to je extrémista nebo populista, s tím se nebudeme bavit – máme většinu, uděláme si to podle svého, protože my jsme demokraté nebo liberálové.

Člověk má právo na jakékoliv informace, tedy i včetně dezinformací a má právo si je třídit sám bez toho, aby to za něj dělal předem někdo jiný. Má právo udělat si vlastní názor sám z jakých zdrojů chce – tedy nejen z těch, které jsou mu předkládány, kontrolovány a filtrovány jako důvěryhodné, seriozní, preferované či podporované. Bez zaručeného práva na dezinformace neexistuje svobodná diskuse, ale pouze jeden obecně přijatelný narativ. Není možné, aby se jedna skupina společnosti povyšovala nad druhou a pokládala tu druhou za ohrožení pro liberální demokracii, protože demokracie nepatří jen liberálům, ale všem. V demokracii by měl mít každý právo jak na přístup k tzv. dezinformacím, tak na právo je šířit, pokud věří, že jsou pravda.

Neexistuje žádná tzv. liberální demokracie. Demokracie nepotřebuje žádné přívlastky a pokud se používají, mohou být jen znakem blížící se diktatury skupiny lidí, kteří uvěřili, že jsou a mají právo být vedoucí silou demokracie, protože jen oni ji reprezentují. Nezřídka jsou právě liberálové a demokraté ti, kteří bývají nejméně tolerantní k opačným názorům. Je vlastně divné, proč sami sebe označují za liberální demokraty a obhájce demokracie, zatímco všechny ostatní za populisty.

Pokud člověk nedůvěřuje společnosti, ve které žije, a ani jejím pilířům, jako jsou nadnárodní a národní instituce a vlády, úřady či veřejnoprávní média, otevírá se prostor pro narativy konspirací a dezinformací. Jak donutit občany, aby důvěru ve vlády a instituce měli? Je možné zvýšit jejich důvěryhodnost propagandou, ideologií či omezením svobodného projevu? Nebo to naopak konspirace a dezinformace posiluje? Státní, veřejnoprávní média či státem financované organizace se snaží vymezit vůči všem falešným narativům, které pokládají za dezinformace a konspirace, bojovat proti nim, aby nastolovala jeden jediný obecně přijatelný narativ.

Je to ale skutečně tak jednoduché a opravdu si zaslouží vlády, úřady a instituce takovou důvěru? Nakolik je naše společnost a její fungování důvěryhodné? A nakolik jsou důvěryhodné elity, které společnost vedou? A není na každém šprochu nakonec pravdy trochu? Kolikrát se už tvrdilo, že něco neexistuje nebo nemůže existovat a nakonec se ukázalo, že je to existuje? A nebyly by v případě pohromy elity, které dnes vedou společnost nakonec ty ze všech úplně první, kdo by opustily potápějící se loď? Nakolik jim důvěřujete, nakolik se na ně spoléháte a nakolik se spoléháte spíše na sebe a své zdroje?

Politických neziskových organizací vysávajících peníze ze státního rozpočtu a štědře sponzorovaných bohatými liberálními oligarchy je dnes více, než dost. Rostou jako houby po dešti, protože být napojen na trendovou ideologii o evropských hodnotách či genderových studiích je něco, co dnes vynáší velké peníze. Vlády a nadnárodní organizace propojené s politickými neziskovkami a veřejnoprávními médii jsou obrovským kolosem, se kterými tzv. dezinformátoři jen těžko mohou držet krok. Přesto nejsou v kritice i odkrývání mediálních manipulací tohoto kolosálního systému tak bezzubí, což všem u tzv. systémových demokratů pevně držících se svých papalášských koryt oprávněně způsobuje obavy, že by snad systém opravdu mohl být narušen, zpochybněn nebo pozměněn. Mají doslova hrůzu z toho, že by snad prostému lidu měla být dána větší moc a proto tlačí na omezení svobodného projevu a jak jinak – světe div se – pod záminkou ochrany demokracie.

Jedním z asi nepřehlédnutelných rysů současného období, je převládající levicová ideologie a tlak na „liberální cenzuru“ který je důsledkem informačního chaosu, který v posledních letech narostl zejména díky internetu.

Vše, co je pravicové je často vnímáno jako konzervativní, krajně pravicové, dezinformační nebo proruské. Webové stránky sice nejsou ještě tak často blokovány vládami a máme stále ještě demokracii a nezávislé soudy, ovšem to neznamená, že v rámci politického a společenského boje k blokování nepřistupují soukromé subjekty, veřejnoprávní média a neziskové organizace, které často fungují jako prodloužená ruka státu. A i když pravicovější weby nejsou blokovány, jsou vyřazovány se seznamů a výsledků vyhledávání nebo jsou v nich umístěny až na posledních místech. Přednost mají naopak weby, které jsou levicové a liberální. To, že cenzura ze strany státu ještě zcela neexistuje, neznamená, že nejsou žádné pokusy o to, jak ji legalizovat a uzákonit.

Můžeme si to možná představit jako jakési přípravné období předtím, než dojde k budování globální totalitní společnosti. Cenzura ještě nefunguje naplno, lidé mohou stále demokraticky a svobodně protestovat na náměstích, říkat si co chtějí a na první pohled se v podstatě nic neděje. Mluvit o nové totalitě je prozatím jen velká nadsázka, nicméně má reálný základ. Při hlubším pohledu se totiž objevují jakési první výhonky, zárodky a náznaky toho, že se tento svobodný prostor stále více zmenšuje, protože svoboda omezuje samu sebe a demokracie požírá jakoby samu sebe. Je to ostatně nepochybným znakem toho, že demokracie je neustále ohrožována a nikdy není samozřejmostí. Neustále existují snahy si demokracii privatizovat pro sebe, prosazovat jedinou přijatelnou ideologii, jediný přijatelný názor.

Hlavním motorem tlaku na zavedení cenzury jsou možná ani ne tak politici, jako spíše česká veřejnoprávní média, která si všichni povinně platíme a které jsou do jisté míry podobně jako neziskové organizace jakousi prodlouženou rukou státu s jasný příklonem k levicové liberální ideologii. Určitě ale nejde o to, že by někdo určoval, co se smí psát a mluvit a co ne. Veřejnoprávní média velmi často argumentují příběhy nejhloupějšího a nekřiklavějšího kalibru, ve naze ospravedlnit omezení svobody slova, na kterou tlačí. Přesto se dosud v těchto médiích neobjevil žádný nápad, jak by se omezené svobody slova měla provést, abychom vliv dezinformátorů potlačili, protože prý nebezpečně a nekontrolovatelně mění myšlení lidí, což je podle nich velmi nebezpečný trend. Dobře a můžeme se tedy zeptat – česká veřejnoprávní média mohou takto myšlení lidí ovlivňovat a měnit? Nemá každá právo na svůj pohled?

Jinak bychom totiž museli určit hranici mezi tím co je záměrná dezinformace a co je mylná víra či mylný názor. Navíc, musel by existovat nějaký úřad či nezisková organizace (opět placená z našich daní), kterou by stát pověřit kontrolou všeho co je řečeno a napsáno a posuzoval by, co je ještě možná v rámci svobody slova a co je již tzv. za hranou a proto nemůže být dále šířeno, protože je již mimo přijatelný narativ. Tedy někdo, kdo bude strážce pravdy (správného narativu). A samozřejmě se nestane nic jiného, než to, že s vaničkou vylijeme i dítě. Naše veřejnoprávní média mám celkem rád – myslím si, že jsou kvalitní a velmi profesionální – až na jednu malou chybičku, a tou je přílišné lpění na jednom správném narativu, kdy nikdo nesmí příliš vybočovat, nedejbože dokonce mít opačný narativ.

Tedy rozuměj – názory se mohou samozřejmě lišit, ale pouze v rámci tohoto narativu – systému. Ostatně, nejinak to bylo za komunismu v době normalizace – vzpomínáte? Různé názory byly povolené a dokonce i „konstruktivní kritika“ byla povolená. Normalizační zprávy byly plné kritiky, kdy se to či ono nedařilo. Ale pozor! Správný narativ nesměl být nikdy překročen. Protisystémové názory byly trestným činem a důvodem pro policejní dohled. Jinými slovy, pokrok a svoboda slova je vítána, ale pouze v mezích zákona. Přesně podle tohoto návodu dnes postupují i veřejnoprávní média s předem dobře prověřenými hosty a komentátory.

Myslím si, že právě tímto zarytým postojem pomáhají vytvářet napětí ve společnosti. Kdyby informovala skutečně nezaujatě a otevřeně, není pochyb o tom, že by dezinformátorům do jisté míry vzala takříkajíc vítr z plachet. Tam kde nezaujatost chybí a kde sílí tlak na omezování informací, tam také snadno vznikají dezinformace a konspirační teorie. Lidé totiž hledají vysvětlení a snaží se věci pochopit. Když ho ale nenacházejí, vymyslí si ho. Anebo prostě uvěří tomu, co jejich představám a předpokladům nejvíce vyhovuje. Jenže, bojovat proti dezinformacemi represemi nejen není řešení, ale je to spíše kontraproduktivní a naopak to podporuje přesvědčení, že na těch dezinformacích asi něco je, jestliže existuje takový tlak na jejich omezování. Jinými slovy – když se někdo nějaké informace snaží potlačovat, vynechávat nebo utajovat, obvykle k tomu má nějaký důvod.

Jedním z největších a základních motivací proti falešným narativům je dnes boj proti ruské propagandě, který se však již dávno zvrhnul na boj za jediný správný narativ. Všimli jste si toho? Každý, kdo si dovolí se od něho jen malinko odchýlit, je pod drobnohledem aktivistů, elfů a samozvaných ověřovatelů, je často nazýván chcimírem či dezolátem. Jsme svědky agresivní kampaně, která není zdaleka vedena jen ze strany Ruska, ale také mainstramových médií – byť situace zdaleka není podobná ve všech zemích. U nás se však vystupňovaná agrese boje za jeden správný narativ projevuje možná nejvíce. Česká televize ani neváhá lézt lidem až domů pod záminkou průzkumu veřejného mínění, aby je pak nic netušíce zneužila pro svoji propagandu.

Připomíná to první léta po druhé světové válce a nástup tzv. národní fronty – „demokratických“ stran sdružených v jedné koalici, shodujících se na tom, že budou táhnout pod vedením KSČ za jeden provaz, protože je spojuje společný nepřítel – lidé, kteří s nimi nejdou. Lidé, kteří nesouhlasí s jejich ideou.  Ti, kteří nemají ten správný socialistický – lidově demogratický názor, jak by řekl Klement. Ti jsou později označeni za rozvraceče společnosti. V letech 1945-1948 demokracie ještě oficiálně funguje a republika je svobodná – stejně jako dnes. Ve volbách v roce 1946 KSČ s volebním číslem 1 získává 40% hlasů a téměř vyluxuje hlasy ČSSD. Je už ale patrný i nátlak na ostatní, aby se vyjadřovali „správně“ – věřili „správným“ názorům“ a zastávali „správné“ postoje.

Dnes vidíme, že se situace ve společnosti opakuje. Dobře to dokumentuje i nadpis článku „Za dezinformace stíhá policie 73 lidí„. Co nám to připomíná? Staré heslo – republiku si rozvracet nedáme. Buď jde tedy o manipulaci seriozního mainstreamového média – tedy dezinformaci nebo policie skutečně lidi stíhá za dezinformace, protože jimi se dopustili trestného činu. Vidíte ten hon na čarodějnice? Čím více se šíří dezinformace, tím větší je hon na čarodějnice a čím větší jen hon na rozvraceče republiky, tím větší je boj proti cenzuře. Nervozita zkrátka v důsledku nestabilní geopolitické situaci roste – podobně jako po skončení druhé světové války, kdy byla atmosféra ve společnosti tak rozeštvaná a rozjitřená, že to vedlo až k vyhnání 3 000 000 našich německy mluvících krajanů ze země a nastolení nového, socialistického systému.

Nebo článek ze stejné doby Máte strach z občanů? ptal se Okamura při jednání o petici za referendum o EU. K tomu přišel zajímavý komentář, že „Vládnout se občas musí kvalifikovaně a vláda by měla dělat potřebná, ale často nepopulární opatření. Referendum může také demokracii omezit.“ O to však jde – do jaké míry může vláda omezovat demokracii, aby ji chránila? Do jaké míry je přípustná cenzura, omezování dezinformací a hlasu lidu, pokud se předpokládá, že by odpověď lidu nebyla dostatečně kvalifikovaná? Nelze referenda vyhlašovat pouze tehdy, když se předpokládá, že názor občanů bude dostatečně kvalifikovaný a naopak referendum vyloučit, pokud se předpokládá, že názor občanů nebude kvalifikovaný – tedy požadovaný. Referendum o výstupu z EU tak sice může demokracii ohrozit, ale zrovna tak ji mohlo ohrozit to o vstupu. Jestliže však existovala legální možnost někam vstoupit, měla by skutečně existovat i legální možnost vystoupit. V opačném případě je vnější podoba demokracie sice udržována pevnou skořápkou, ale uvnitř vyhnívá. Taková demokracie je jako sice pevná, ale dutá koule bez obsahu. Ve skutečnosti tedy neexistuje, protože neslouží lidem, ale kvalifikovaným elitám.

Elitářská demokracie

Buď tedy chceme pevnou dutou kouli bez obsahu, elitářskou demokracii, kterou udržují kvalifikované elity do jejichž rozhodování mohou lidé mluvit jen velmi omezeně, nebo skončí strach z populistů a nekvalifikované většiny plebsu a lidé se skutečně naučí vládnout si sami bez toho, že by je někdo jejich názory ignoroval. Ostatně elitářská demokracie není nic nového – tak se demokracie zrodila ve starověkém Řecku. Nebyla to rozhodně vládu všeho lidu, kde by si byli všichni rovni. Byla to pouze vláda těch rovnějších mezi rovnými. Hlasovací právo mohli mít tehdy jen ti nejrovnější z rovných. Elitářskou demokracii výrazně dnes v Evropě posílila a ukotvila Evropská Unie, které se však tímto způsobem stala jakýmsi novodobým skanzenem. A nejen to – také experimentálním kontinentem, který se má stát světovým lídrem dokonalé, sociálně spravedlivé a ekologicky udržitelné společnosti – vzorem pro celý svět, který se však mezitím o Evropu zajímá ve skutečnosti stále méně a Evropa vůbec nevidí, že jí ujíždí vlak.

Elitářská demokracie přinesla návrat do starých časů nesvobody nebo alespoň živila vzpomínku na ně. Za nepřátele jsou pokládáni ti, kteří netáhnou za jeden provaz s koalicí demokratických stran či provládním hnutím „Milion chvilek pro demokracii“ které však mezitím co dosáhlo odstranění Babiše a dočkalo se odchodu Zemana ukončilo svoji činnost a jeho předseda se stal koučem. Velmi často se hovoří o tom, že dnes už více, než 30 let žijeme ve svobodné demokratické společnosti, ve které žádná cenzura neexistuje a každý může říkat, co chce. Já to vnímám poněkud jinak a myslím, že tento názor je pravdivý jen částečně. Tedy, že demokracie rozhodně nefunguje tak, jak jsme v době, kdy svoboda přišla, věřili že bude. Těžko říci, kde se stala chyba a k čemu došlo, ale nevěřím tomu, že za vše prostě může ruská propaganda – což je velmi časté vysvětlení. Někde to zkrátka dost drhne a výsledkem je pokles úrovně komunikace a rozpadající se společnost.

Krize, kterou zažívají dnes demokratické systémy však vidíme od desátých let tohoto století po celém světě. Důvodem je možná to, že lidé zkrátka přicházejí na to, že demokracie není úplně tak nejlepší systém, jak jsme po sametové revoluci všichni věřili. Jakou houby po dešti se tak demokracie transformují v polodemokracie a nejrůznější hybridy, jak vidíme i v některých zemích EU. Ukazuje se, že demokracie je pouze systém, nic víc, a ani sebedokonalejší systém nemůže fungovat, když nemá dostatek kvalitního paliva, tj. vyspělé, moudré voliče, kteří vždy volí tzv. správně, ne pro svůj prospěch, ale pro prospěch všech, voliče, kteří vždy táhnou za jeden provaz ve společnosti, kde si všichni navzájem důvěřují. Je to sice velmi idealistická představa, jenže právě to demokracie předpokládá. Je to jako bychom měli luxusní špičkové auto, ale když do něj budeme místo kvalitního paliva lít nějakou břečku, asi dlouho jet nevydrží (pokud se rozjede) a ještě mu zničíme motor a palivový systém. A pokud nebude žádné palivo? Tak se rozhodně ani nerozjede a lidé provedou jeho postupnou demontáž, protože usoudí, že patří do šrotu. Jak řekl už kdysi dávno Platón: „A nakonec vám budou vládnout ti nejneschopnější z vás. To je trestem za neochotu podílet se na politice.“ Zkrátka kvalitní vůz předpokládá kvalitní palivo a demokracie předpokládá kvalitní voliče – jinak to nemůže fungovat. V takovém případě je lepší zvolit sice méně demokratický, ale funkčnější systém.

Systém elitářské demokracie EU je pokusem, jak si uchovat demokracii, jak ji ochránit proti nekvalitním voličům a zároveň se vyhnout tomu, abychom se stali autoritářským systémem. Ja to jakási potěmkinova vesnice 2.0, kdy hrajeme hru na demokracii, která je ale ve skutečnosti uzavřená v pevném krunýři, aniž by mohla svobodně dýchat. Předstíráme, že hlavní slovo mají lidé, kteří mohou o všem rozhodovat, ale ve skutečnosti mají hlavní slovo spíše elity a lidé mohou reálně věci v tomto chaotickém a nepřehledném, zkostnatělém, byrokratickém, neakceschopném, socialistickém, nepružném systému měnit jen velmi těžko a omezeně. To je příčinou, proč jsou lidé s takovou demokracií stále méně spokojeni a proč je EU stále více ohrožována tzv. populismem a nacionalismem.

Podle ministra pro evropské záležitosti Martina Dvořáka ze STAN je v současnosti suverenita národních států z 80% podřízena EU (podle pirátů dokonce z 95%, ale stále je to málo). Vyjádřil se, že je to ještě málo a že si umí představit, kdyby byla omezena i ve zbývajících zásadních otázkách (jako je např. migrace) a proto je třeba diskutovat o omezení nebo zrušení práva veta, aby se nikdo nemohl vzpírat a obstruovat. V podobném módu se vyjadřují všichni, kdo uvažují o tzv. reformě EU, zejména, pokud budou do svazku přijaty další země a proces rozhodování bude ještě zdlouhavější a náročnější. Podle mého názoru je ale jasné, že při 100% podřízenosti suverenity států EU de facto národní státy zanikají a EU by se stalo jedním státem. Státy by pak měli postavení pouhých regionů a národní vlády by měly úroveň místních samospráv – nic více. I když já jsem si pod slovem reforma EU představoval naopak defederalizaci, posilování národní suverenity a uvolnění vztahů, jiní si pod tímto slovem představují pravý opak.

Dialog hluchých

Jednou z dalších příčin je i neochota k dialogu, kdy si každá sociální skupina usmyslí, že jen ona má pravdu a tak musí svůj názor a svůj pohled na svět zakonzervovat tak, aby byl pevně daný, aby o něm nebylo vůbec možné diskutovat a tak ho zpochybňovat. Dobře to ilustruje i náš často rozdílný pohled na naší vlastní historii, zejména tu nedávno minulou. Jak se k ní postavit, jak jí vyučovat, aby se nikdo necítil dotčen? To je samozřejmě velmi těžké, protože trochu jiný pohled na ní budou mít liberálové, jiný komunisté, jiný konzervativci, anarchisté a jiní socialisté, jiní ti, co ji pamatují a ti, kdo jí znají jen z vyprávění nebo vůbec. Navíc, každý může mít jiné zkušenosti, jiné vzpomínky. A nejen jednotlivci, odlišný výklad historie a pohled na ní mohou mít i různé národy.

Například rozpad Rakouska-Uherska a Masaryk. Jiný pohled má ČR a jiný Rakousko přestože v obou případech jde o historiky. Nebo II. světová válka, kterou chápeme jinak my a jinak v Rusku, kde jde především o Velkou vlasteneckou válku. Nebo historie Ukrajiny. Zcela odlišný je pohled na Ukrajinu jako národ na Ukrajině a v Rusku, kde něco jako Ukrajina prakticky dodnes oficiálně neexistuje. Zkrátka to, co se někde učí je jen subjektivní pohled jednotlivce a národa samotného na sebe. Různé pohledy se často mohou velmi lišit a narativy jsou často z velké části silně ovlivněny aktuální politickou situací a ideologií. Lidé jsou někdy schopni radikálně změnit svůj pohled a přehodnotit události i dávno minulé, jak jsme to viděli v USA, kdy se bouraly stovky let staré sochy. A nejen obyčejní lidé, ale i historikové ovlivnění ideologií. Některé osobnosti mohou být v jedné době a někde hrdinové, zatímco v jiné době a jinde vyvrhelové. Přízní a náklonnosti lidu si člověk nikdy nemůže být jist a někdy přízeň či naopak nepřízeň davů vůbec neodpovídá tomu, co by si dotyčný skutečně zasloužil.

Každý si také fakta chce vykládat podle toho, jak to zapadá do jeho představy o správném fungování společnosti. Nakonec i já vám nenabízím nic jiného, než svůj pohled na svět – jinak to ani nejde. Na druhou stranu, o tom je demokracie – o tom, že se neustále mění a vyvíjí. A nejen ona, ale i pohled na  ní, včetně pohledu na naší historii, Jinými slovy – vše je tekuté a stále v pohybu.

Pokud se však pokusíme pohled na historii a demokracii uzákonit, obehnat ho plotem, zakonzervovat, určit jediný správný demokratický názor a výklad historie, děláme vlastně totéž, co dělají všechny autoritativní režimy – říkáme, jak se má správně kriticky myslet, aby to zapadalo do našich „evropských hodnot„. Určuje jiným, jak mají myslet, jaké mají mít postoje a jak mají hodnotit věci, aby to bylo na základě těchto hodnot správné. Myslím si, že pokud vedeme žáky k výchově k demokracii, měli bychom se toho úplně vyvarovat a přestat je chtít někam politicky směrovat, nabádat je k tomu jak by co měli správně hodnotit. Nikde není dáno, že současné evropské hodnoty jsou to nejdokonalejší na světě, zejména, pokud si pod nimi každý představuje trochu něco jiného. Neexistuje žádná posvátná kráva, něco jako Desatero politických přikázání demokracie, které nám říkají jak demokracie fungovat může a jak nemůže.

Demokracii nelze chápat jako dokonalý neměnný, ideální stav ke kterému máme směřovat, ale pouze jako cestu, po které jdeme. Tedy nikoliv jak cíl, ale jako pouhý nástroj. Problém je ale v tom, že naší společnosti chybí nějaká vize toho, kam bychom vlastně měli směřovat, smysl toho, proč všechno děláme. To je asi také důvodem, proč se demokracie jako taková stala jakýmsi náhradním fetišem, který se snažíme bránit za každou cenu a v důsledku toho si ji každý ohýbá podle svých potřeb, mnoho lidí ji zneužívá a současně se jí zaštiťuje.

To, co bychom měli dělat spíše, je učit děti výměně názorů, komunikace, umění se dohodnout, dělat kompromisy, nacházet společná řešení. Umět si udělat vlastní názor – přemýšlet o věcech, schopnost porozumět jiným názorům, postojům a jejich příčinám. Nestačí totiž myslet kriticky, ale povrchně – je třeba myslet skutečně do hloubky – pátrat po příčinách. V opačném případě, nejdeme-li ke kořenům věcí, nemůžeme se divit, že stále hasíme jen požáry, řešíme důsledky jiných příčin, nerozumíme si, bojíme se dialogu a konfrontace a proto dialog raději preventivně odmítáme a prosazujeme bezohledné a násilné prosazování vlastního názoru i za cenu odporu a štěpení společnosti. Ostatně vláda, která by měla být sestavena z těch nejmoudřejších lidí vybavených nadstandardními schopnostmi hledání řešení a dialogu, je nám toho příkladem. Byla sice zvolena demokraticky, ale jedná naprosto proti smyslu demokracie. Zdá se, že právě v tom naše společnost úplně selhala – navzdory více než 30 let svobody. Proto se kola historie už dlouho točí stále  spíše zpět, místo dopředu.

Možná, že i někteří z vás totiž vnímají, že porevoluční vývoj se dnes spíše vrací do minulosti a cenzura nejen v naší zemi nabírá na síle, ať už se o ní hlasitě mluví, nebo tiše a taktně mlčí. Již dnes je vidět, že se pořádá jakýsi virtuální hon na všechny občany, kteří šíří, píšou nebo hovoří jinak, než se oficiálně preferuje, na všechny kdo mají odlišný názor od toho, kteří šíří veřejnoprávní média a velké mediální domy. Společnost se nám téměř 30 let po revoluci začala dělit na MY a VY… Tedy na to rozumné a ty zmanipulované – či naopak (podle toho, na které straně kdo proti komu stojí).

/ Nedávno jsem viděli další případ honu na čarodějnice, kdy policie navrhla obžalovat učitelku pouze za to, že říkala něco jiného, než se smí říkat – tedy že popírala válku na Ukrajině. Jenže když kritizujeme Rusko za to, že kriminalizuje ty, kdo odmítají válku nazývat speciální vojenskou operací, ale sami kriminalizujeme lidi stejným způsobem, jaký je v tom rozdíl? Asi bych pochopil, kdyby učitelka byla ze školy propuštěna, ale co s tím má co společného policie? Měla se provinit proti § 405, kterým je popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia, kteří říká, že „Kdo veřejně popírá, zpochybňuje, schvaluje nebo se snaží ospravedlnit nacistické, komunistické nebo jiné genocidium nebo nacistické, komunistické nebo jiné zločiny proti lidskosti nebo válečné zločiny nebo zločiny proti míru, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta.“

Zákonodárci si zřejmě vůbec neuvědomili vágnost takového paragrafu – termíny genocida, zločin proti lidskosti, zločin proti míru nebo válečný zločin jsou věci, na které může mít člověk různý názor, nikoliv že jedna autorita prohlásí, že takto to je a kdo to popírá či zpochybňuje, bude potrestán. Pokud ctíme svobodu slova a názoru, nemá takový paragraf v trestním zákonu co dělat – ostatně to je i důvodem, proč v americkém trestním právu nic takového neexistuje. Každý má právo na různé názory, i v případě názoru na válku. A nejen to – má právo věřit i dezinformacím.

Nebo další podobný příklad – nedávno byl odsouzen muž za to, že měl na protivládní demonstraci na batohu písmeno Z – symbol Wagnerovy armády bojující proti Ukrajincům. A teď si představme, kdyby agresorem bylo Turecko a provedlo invazi do sousedního Iráku, přičemž jednotky soukromé turecké armády by jako symbol používaly písmeno T. Myslíte, že by byl souzen člověk s písmenem T na batohu? Říkám – ani náhodou. Nikdo by si toho ani nevšiml. Když jsem sledoval reportáž z tohoto politického procesu, hned mi to připomnělo 50. léta, kdy bylo prakticky nemožné jít proti proudu a nebýt za to souzen. Přijde mi naprosto neuvěřitelné, že tohle se děje dnes, tolik let po revoluci ve svobodné zemi. /

Rozmohlo se obrovské množství dezinformací, falešných zpráv, manipulací, polopravd, alternativních pravd, nejrůznějších narativů, z nichž každý může mít svým způsobem část pravdy. Informace se časem ukazují být dezinformacemi a dezinformace se časem ukazují být pravdou. Jedni vyráží do boje proti druhým za pravdu a za potlačení lží a manipulací. Lidé ztrácí důvěru v autority, kterým se nejenže nedaří důvěru získat zpět, ale někdy dělají naopak vše proto, aby utvrdili občany v jejich pravdě. Tak si každý trvá na svém, každý si existuje ve své vlastní neprůstřelné bublině a nikdo nechce poslouchat někoho jiného, pokud není součástí jeho sociální bubliny – jakýsi dialog hluchých. Čím více klesá důvěra v autority, tím více funguje propaganda a hra na strunu emocí – tedy ideální podhoubí vzniku davové psychózy jediné správné pravdy.

Dnes nám tu vznikly dvě hlavní reality – realita oficiální, veřejnoprávní a realita soukromá, která se dělí na různé neoficiální verze, které jsou však trnem v oku všem, kdo chtějí vytvářet jedinou správnou pravdu – jakési nadlidi, kteří se rozhodli, že budou ověřovat pravdu pro jiné lidé, aniž by ale tyto ověřovatele ověřoval někdo nad nimi. Jinými slovy to, co potřebujeme je, aby tito kontrolovatele pravdy byli sami pod větší kontrolou veřejnosti.

Mnozí lidé dodnes bláhově věří, že pravdu je možné ovládat nebo chránit silou či ji jinak „zabezpečit“ aby byla nedotknutelná a chráněná zvenčí. Snažili se o to celá staletí a snaží se o to dodnes. Čím více to dělají, tím snadněji jsou potom sami usvědčováni ze lži a pokrytectví. Stále ale věří, že za pravdu je třeba bojovat silou. Proč to dělají? Protože nevědí, co je skutečná pravda. Neznají její sílu a moc. A čím více o ní pochybují, tím více se o ní bojí. A čím více se o ní bojí, tím více se jim vzdaluje, takže nebojují za ní, ale proti ní.

Ve snaze regulovat informační chaos a potlačit neoficiální nepravdy, vytvářejí se stále nové a nové databáze a seznamy webů a osob, kteří šíří tzv. dezinformace a zásadně odlišné názory. Svoboda slova a právo na informace zaručované ústavou sice nadále platí, avšak stále se hledají způsoby, jak tuto svobodu narušit, omezit a přitom dodržet ústavu – jak znemožnit svobodné publikování názorů, tak přístup k určitým názorům a informacím, bohužel i v odporných kruzích, což je zvláště nepříjemné, neboť podobné metody snižují nejen důvěryhodnost vlád, ale i vědců a samotné vědy.

Důvěra společnosti v systém jako takový neustále klesá nejen vnějším vlivy, ale i vnitřní erozí, neboť zdaleka ne za vše lze svalovat vinu na vnější vlivy. Stále více se ukazují negativní vlivy, které s sebou přináší kapitalismus a koncentrace kapitálu do rukou elit, kteří si pak vodí na provázku politiky, neboť ať chceme či ne, byznys je obvykle na prvním místě. A to dokonce i v otázce samotného boje proti změnám klimatu a za udržitelnost. Vše je podřízeno lobbingu a výhodnosti z hlediska materiálních zisků. Kdosi tento systém nazval turbokapitalismem či kalamitním kapitalismem a je to asi trefné označení. Nabobtnal do takové míry, že je neschopný sám sebe změnit – diktát hospodářského růstu, spotřeby, materiálního a konzumního způsobu života je neúprosný. Překročit jeho limity je prakticky nemožné. Je to jako obrovské do sebe zacyklené monstrum, které se pohybuje svoji setrvačností stále dopředu, vstříc svému rozpadu, neboť je v udržitelném světě nadále neudržitelný.

Demokratické režimy si dnes berou stále více příklad z totalitních a autoritativních režimů a nechávají se jimi inspirovat. Učí se z jejich agresivního a sofistikovaného přístupu. Tím ale autoritativní režimy sami vyživují a posilují. Dávají jim legitimitu a ta je tím větší, čím větší mají demokratické režimy máslo na hlavě.

Vše začíná a padá otázkou do jaké míry mohou věci ovlivňovat běžní občané a tato míra se neustále zmenšuje. Není výjimkou, že ani ve vyspělých demokratických zemích vlády, organizace, společnosti a zastupitelstva občany raději záměrně zcela vylučují z rozhodování. Nebo jim ponechávají jen malý prostor a jen tam, kde to nemůže ohrozit jejich zájmy. Demokracie je neustále podkopávána a oslabována, nejen jejími nepřáteli, ale i jejími samotnými zástupci. Stále více se vzdaluje běžným lidem a je stále méně dostupná, což je zase částečně důvodem, proč o její fungováni lidé ztrácejí zájem, stejně jako zájem podílet se na ní, protože tuší, že jejich hlas stejně nebude slyšet. O stavu věcí rozhodují především velké, majetné společnosti – korporace. A samozřejmě, zkorumpovaní zástupci lidu. A někdy dokonce i lidem nevolení zástupci lidu.

Jinými slovy demokracie se transformuje v globální korporacii, kde rozhodují politické zájmy. Zájmy nikoliv běžných lidí, ale zájmy elit. To vidíme na nejvyšší úrovni také v geopolitickém boji o světovou moc. Lidé v korporacii mají jen omezený prostor, jehož mantinely v podstatné míře určuje globální oligarchická struktura – světová elita. Tu však podobné „konspirační teorie“ ohrožují, proto je pokládají ze nebezpečné. Protože se však zakládají na pravdě a mohou je snadno využívat pro svoji propagandu autokraté, jsou dvojnásob nebezpečné. Boj za jediný správný názor je tak do značné míry boj proti konspiračním teoriím, které elity usvědčují ze lží a manipulací.

Pokud se občané ozývají a protestují, jsou nálepkování jako lidé zmanipulovaní někým jiným, kde je nepřítelem demokracie, protože ONI jsou tím, kdo zastupuje demokratický systém – ne občané. Ti sice mají tu výsadu, že mohou volit, ale pak už by měli spíše raději být zticha a neplést se do toho. A pokud mají jiný názor, je to proto, že jsou pod vlivem ruské propagandy a strachu, protože kdyby nebyli, neměli by žádný důvod protestovat a byli by se vším spokojení a nic by nekritizovali. Nakonec i evropský volební systém je nastavený tak, aby lidé sice mohli volit, ale aby jejich hlas měl co nejmenší vliv. Zřejmě podle toho, že ten, kdo vládne a má moc, ten panuje a má právo řídit demokracii a diktovat jiným či za ně rozhodovat. To je i princip fungování demokracie EU nejpozději od doby, kdy země přistoupily na tzv. lisabonskou smlouvu a unie se dala na cestu federalizace a budování jednotného státu. Ostatně tento systém se už normalizoval tak, že už proti tomu nikdo ani neprotestuje.

V korporátním kapitalismu (korporacii) jsou dokonce politika a soukromé zájmy propojeny natolik, že soukromé organizace jako FED (státní federální banka USA), WTO (světová obchodní organizace), WHO (světová zdravotnická organizace) mohou diktovat nejen obyčejným lidem, ale i vládám. A dokonce nejen vlastní země, ale všem vládám zapojených zemí, které jsou povinni jejich rozhodnutí respektovat. Také EU funguje na podobném principu – rozhodnutím EK se musí řídit všechny národní vlády. Na národních úrovních si pak na úřady z rozšířenou pravomocí hrají soukromé neziskové organizace, které dělají prodlouženu ruku státu a jejichž rozhodnutím se občané musejí nebo by se měli jejich doporučením řídit.

Cenzura je dnes zatím prováděna potichu, neagresivně – tedy zatím ještě nikoliv kriminalizováním, ale nepohodlné informace jsou prostě vynechávány, nezobrazovány, upozaděny… V televizi či rozhlase uslyšíte často deset proliberálních komentátorů s podobným narativem, ale nikoho jiného. Nebo jen jednoho, v zájmu „objektivity“ a i toho moderátor rychle usměrní a příště už ho určitě nepozvou. Nebo, je-li to stálý spolupracovník, rozvážou s ním raději spolupráci, protože není schopen dodržovat ideový kodex a prezentuje příliš mnoho „osobních“ názorů, které do vysílání nepatří.

V televizi uvidíte několikrát denně zprávy z Ukrajiny či prezidenta Zelenského, ale ani náhodou vám neukážou masové demonstrace lidí v Bruselu proti EU. Nebo uvidíte jen krátký záběr, v zájmu objektivity, aby se pak pochlubili, že objektivně informují o všem. Následně provedou hlubokou analýzu a komentáře vás přesvědčí o tom, jak si tomu máte rozumět, kdo je na vině a kdo to myslí dobře. Lidem je předkládáno pouze to, co by si měli myslet a tak si často mohou dělat názor pouze na základě toho. Tedy podobně jak si mnozí pamatují z normalizačního vysílání před rokem 1989.

Od veřejnoprávních médií se očekává, že budou informovat v souladu s ideovými hodnotami EU, ne jako Polsko či Maďarsko, které se „utrhly ze řetězu“ takže polská TVP info byla raději preventivně vyřazena z vysílání některých českých TV platforem s vysvětlením že o tyto programy „není zájem“. O vyřazení ruských TV kanálů ani nemluvě. Naopak přibylo hned několik ukrajinských zpravodajských TV, aby názor na politické dění „byl jednotný“ – bez dezinformací a aby si lidé mohli udělat jeden správný názor.

Oficiálně tak máme jen informace v mezích zákona, kdy jsou „nevhodné zprávy“ vypuštěny (nebo jsou dokonce trestné). Jsou však stále dostupné na veřejných internetových platformách, které je nestíhají mazat a blokovat. Právě na i to se však má zaměřit nová unijní legislativa, která se právě připravuje.

Také česká vláda připravuje svůj vlastní zákon, podle kterého by mohla určovat, kdo šíří „protistátní myšlenky“ a může být legálně cenzurován i bez rozhodnutí soudu, pouze na základě vyhodnocení úřadů provádějících dohled a monitoring médií. Protože se však proti tomu zvedl silný odpor a hlavně se nepodařilo najít shodu na tom jak klasifikovat a definovat co je dezinformace a co ne, je příprava nového zákon prozatím odložen, za což zase ve veřejnoprávních médiích je jinak chválená vláda Petra Fialy kritizována, že v tomto málo koná. Zkrátka je to tak zbytečná a nevděčná věc, že se do toho ani nikomu nechce a není divu, že nikdo nechce být označován za šéfa nějakého cenzorního úřadu, který definuje a určuje co jsou dezinformace. Tím by si každá vláda pod sebou podřezávala větev, protože násilné potlačování svobody slova by se nakonec obrátilo proti ní. Ostatně asi bohatě nám stačí neomarxistické liberální regulace ze strany EU.

Z druhé strany v době ruské invaze na Ukrajinu snaha o omezování svobody slova k tomu přímo vybízela a skutečně stoupla i veřejná poptávka po omezování informací, takže někteří se rozhodli přistupovat k cenzuře i sami proaktivně, i bez rozhodnutí soudu, což vláda nejen tolerovala, ale přímo podporovala. Soudy možná dodnes ani nevědí, jak se k tomu postavit a tak stále záhadně mlčí a vyčkávají, jak se bude situace vyvíjet. Případy blokování webů sice byly podány k soudu, ale dosud nebyly uzavřeny. Propaganda se tak jednoduše strčila do jednoho pytle vše spolu s konspiracemi, populismem, opozičními vědeckými názory, konzervativními ideály – zkrátka vše, co se nehodí, může být pokládáno za dezinformace nebo propagandu, odporuje-li to jednotnému evropskému narativu…

Jsem přitom přesvědčen o tom, že mnozí, kdo provádějí a zabezpečují „ochranu informací“ a „hodnot demokracie“ si ani neuvědomují, co dělají a pokládají takové metody za samozřejmost, protože prostě pokládají každého, kdo nesdílí jejich narativ za hlupáka či zmanipulovaného člověka, který potřebuje být poučen a nasměrován na správnou cestu. A nejenže si neuvědomují, že by to bylo něco zlého, ale naopak pokládají omezování jiných názorů za správnou věc. Vždyť přece chráníme demokracii – chráníme naše hodnoty! A hlavně chráníme naše občany před dezinformacemi a propagandou! Nechceme, aby jim někdo vymýval mozky konspiračními teoriemi. Chceme jim pomoci, aby se uměli orientovat!

Jenže – opravdu neexistuje nic, podle čeho by bylo možné odlišovat informace a dezinformace, fakta a názory, narativy a postoje. Neexistuje pro to žádný úřad, ani počítačový algoritmus a tak mnozí berou věci do svých rukou a rozhodují za jiné, co může být publikováno a co ne. Tam, kde je vysoká veřejná poptávka se svoboda potlačuje snadno ve jménu vyšších hodnot a ideálů, jak to známe z počátků dob komunismu, kdy každý, kdo měl jiný názor (a měl tu drzost jej veřejně publikovat) byl veřejným nepřítelem společnosti.

Dnes už se opět dostáváme do situace, kdy jsou některé názory zkrátka nepřijatelné, kdy začíná fungovat autocenzura a formovat se nová ideologie, kdy něco jiného mohou lidé říkat doma a něco jiného si musí rozmyslet, co budou říkat veřejně tak, jako tomu bylo dříve. Samozřejmě zejména veřejně činná osoba si musí dávat velký pozor na to, co říká, protože pouští-li si tzv. hubu na špacír, musí počítat s problémy, ne-li s vyhrožováním soudy a vylučováním s odborných kruhů (jak jsme viděli např. u případu děkana Ševčíka). Ani vědec dnes už nemůže být úplně svobodný a nezávislý, ale musí být ideologicky názorově v souladu s vědeckou komunitou, aby nebyl vyloučen, ostrakizován, umlčován nebo mu nebyla odepřena podpora a granty… Nikdo nesmí být příliš nezávislý, ale musí se držet linie.

EU přijímá nová pravidla pro regulaci svobody slova na internetu, která ukládají velkým platformám rozsáhlejší odpovědnost za šířený obsah, „který sice není nezákonný, ale je škodlivý.“ Navrhuje také sledování všech soukromých konverzací chatovacích služeb, včetně dešifrování šifrovaných konverzací s odkazem boje proti dětské pornografii. V plánu sice zatím není sledování myšlenek všech lidí, ale již se pracuje na sledování zvyků a zvyklostí každého člověka (kam, kdo cestuje, co kupuje, co jí apod.) – údajně pro snadnější realizaci green dealu.

Úřady takto blokují (blokovali) desítky webů a tiše bez oznámení – s krze dohody s operátory připojení na základě dohody, doporučení, výzvy či prosby – ne nařízení, případně operátoři a platformy k cenzuře přistupují samy podle svého uvážení. Podobně někteří poskytovatelé e-mailových schránek nasazují roboty, kteří kontrolují každý e-mail a pokud vyhodnotí, že by se mohlo jednat o „dezinformace“ , e-mail jednoduše zahodí a nedoručí. Odesílateli se pak jednoduše vrátí pouze oznámení, že e-mail nemohl být doručen, protože byl vyhodnocen jako spam (osvědčilo se mi posílat odkazy jako prostý text a bez protokolu „https://“ před názvem domény). Zajímavé je, že u e-mailových schránek centrum.cz a atlas.cz toto filtrování (cenzuru) provádí poskytovatel služeb, kterým je sdružení nezávislých novinářů economia.cz. To je drzost, co říkáte? I když oni by se samozřejmě hájili, že je to ochrana uživatelů a pro jejich dobro – že vlastně dělají záslužnou práci. A oni tomu opravdu věří.

Operátor zase blokuje pouze přístup na weby – nejsou tedy odstavené a jsou stále v provozu. Pokud se na ně chcete dostat, stačí, když použijete VPN (některé prohlížeče jako Opera mají již funkci VPN zabudovanou, takže stačí ji pouze povolit). Mnoho poskytovatelů nabízí VPN zcela zdarma. Využít je možné speciální prohlížeče jako TOR, Epic, SRWare Iron, Comodo Dragon, proxy server či anonymní online prohlížeče. Bez použití těchto metod se vám načte jen stránka se sdělením o tom, že „tento web není dostupný.“ A návštěvník vy houby proč. Může si myslet, že  z technických důvodů nebo, že už neexistuje.

Pro upřesnění – to, že operátor zajistil, aby pro návštěvníky z některých zemí nebyl dostupný tedy nemusí znamenat to, že už není v provozu a nemohou ho sledovat lidé v jiných zemích nebo ti, kteří použijí metodu na obejití cenzury a připojí se k danému webu jakoby z jiného počítače v jiné zemi (nejlépe z Asie). Některé provozovatele nejen propagandistických webů financovaných Kremlem (ti s tím asi počítali a připravili se na to), ale především běžných alternativních webů cenzura natolik zaskočila, že skutečně ukončili provoz. V jiných případech jejich provoz ukončil poskytovatel hostingu nebo jsou pod útokem hackerů před kterým se zatím nedokázaly ochránit. Další fungují dál, ale přestěhovaly se po vypuknutí války na Ukrajině mimo doménu CZ nebo se přejmenovaly. Stejným způsobem provádí blokování informací i Rusko, které dosud nemá vlastní státní internetovou síť. To znamená, že opoziční i zahraniční weby jsou pro ruské občany i nadále dostupné uvedeným způsobem na obejití cenzury. Většina občanů v Rusku ani u nás však nemá snahu cenzuru obcházet a jsou spokojeni s tím, co se nabízí jako volně dostupné.

Odlišit, co je propaganda státu a co stejný názor (ať už odvozený nebo neodvozený od této propagandy) je většinou nemožné, i když asi příznivci cenzury a „boje proti dezinformacím“ si asi myslí něco jiného a hrozně rádi by vynalezli jednoduchý algoritmus, který by jednoduše všechno zlo jednoduše vymazal – tzv. jedním tlačítkem cancel culture. Neustále se v rámci boje proti dezinformacím snaží najít místo, jak  tok informací regulovat, usměrňovat či omezovat. Na jednu stranu je to pochopitelné, protože šíření dezinformací je nemorální, ale druhou stranu je ale třeba mít na paměti, že šíření dezinformací nemůže být pokládáno za trestný čin a tudíž ani nikdo nemá právo je omezovat a regulovat, pokud jsme dospělí a odpovědní lidé.

Proč? Protože je to něco podobného, jako kdybychom řekli, že šíření pornografie je nemorální a proto jde o trestný čin. Anebo, že se někdo dopustil nemorálního jednání a proto, se dopustil trestného činu. Např. i daňová optimalizace, kdy se vyhýbáme daním nebo je uměle snižujeme, se může zdá někomu nemorální, ale také nejde o přestupek, natož trestný čin. Nebo když si někdo stáhne pirátskou kopii svého oblíbeného zpěváka, místo toho, aby si jeho desku koupil a tak jeho tvorbu podpořil. Není to sice trestné, ale je to morální? Nelze klást rovnítko mezi slovem nemorální a trestný a na tom zakládat povinnost či právo jiným lidem omezit jejich svobodu, aby se chovali morálně. Anebo kdy nebudete povinně solidární s chudáky, kteří trpí – sice to zatím není trestné, ale morální také ne. To už tady bylo mockrát a je zřejmé, že se to neosvědčilo. Je tedy třeba vést mezi nemorálním a trestným činem jasnou hranici. Tu je třeba stanovit i v případě šíření dezinformací, musí být však co nejdále, vzhledem k tomu, že si zakládáme na svobodě slova a demokracii.

Vše je tedy především o důvěře v elity a vlády – tuto důvěru nelze však budovat a bránit pomocí cenzury a bojem proti „nepřátelské propagandě“ – vypínáním webů a rušením nepřátelských televizí a vysílaček. I když se ukázalo se už mnohokrát v minulosti, že je to neúčinný způsob, tento lákavý postup se opakuje stále znovu, přitom k tomu stačí třeba argument, že „jsme ve válce“. Jsme ale opravdu ve válce a jak dlouho budeme? Nebo snad válčíme sami se sebou? Nebo chceme vést válku proti všem, kteří nesdílejí oficiální, veřejnoprávní narativ na výklad reality?

Potřebujeme v lidech pěstovat nedůvěru v systém, aby si museli hledat cenzurované nebo zatajované informace jinde? A do jaké míry je skutečně třeba, aby jsme v zájmu ochrany demokracie některé názory cenzurovali, vynechávali nebo potlačovali tak jako to dělají ti, kdo chtějí naši demokracii poškodit? Je to stejná otázka, jako do jaké míry musíme omezovat svoji vlastní svobodu, abychom zajistili své bezpečí a nevylili s vaničkou i dítě. Zatímco stále čistíme špinavou vodu a vyléváme ji, tak každou chvíli hrozí, že jednou skončí i to děcko v kanálu.

Spornou otázkou ovšem zůstávají internetové platformy jako společenské sítě, kde si každý – více méně anonymně – může psát a říkat co chce a kde si lidé napíšou nebo vysloví i to, co by osobně a neanonymně nikdy nevypustili do éteru. Na jednu jsou tyto sítě soukromým vlastnictvím jejich provozovatelů, kteří si mohou určovat pravidla, na druhou stranu, vzhledem k jejich dosahu stávají se věcí do velké míry veřejnou. To, že soukromí vlastníci mohou do tak velké míry určovat veřejnou diskusi, názor a směřování společnosti, tu ještě nikdy nebylo. Klást na provozovatele odpovědnost (jako v případě porušování autorských práv) je ale podobné, jako ji přenášet na výrobce nožů, neboť jejich uživatelé je mohou používat k nemorálním činům. Je to podobný nesmysl, jako když se autorské odměny platí za prázdné nosiče, na který nikdo nikdy žádné autorské dílo podléhající odvádění odměn autorům nenahraje a nerozšíří. Odnesou to ale všichni. Vše jsou to takové bezradné, zoufalé snahy něco udělat.

Na příkladu internetu se ukazuje neřešitelnost problému a vlastní limity svobody a demokracie. Buď se svobodě slova nechá volnost a demokracie se s tím nějak vypořádá sama a lidé v digitální pubertě jednou dospějí, nebo je tato svoboda zničí. Nebo přijde nová elita a ta zavede digitální totalitu, ve které bude každý sledován. Zejména jeho digitální stopa. Podle mého názoru tu žádné řešení neexistuje. Tak jako nože se mohou stát jak prospěšným nástrojem, který používá například pro krájení potravin, tak zabijákem, kterým si lidé mohou podřezávat krky. Vše je to o vztazích, jejich kultivaci, o kultuře a vzájemné důvěře – žádné regulace a zákony to asi nevyřeší.

Nejednodušším řešením by bylo asi prodej a výrobu nožů preventivně zakázat a internet zcela vypnout. Těžko ale říct, do jaké míry by byl takový radikální krok rozumný, smysluplný a legální. Nasnadě je, že asi ne. A asi s musíme jen modlit, aby nám naše skvělé nástroje a vymoženosti jednou nepřerostly přes hlavu a když už jsou tak skvělé, abychom je uměli správně používat a ne aby ony ovládali nás nebo se stali naším prokletím. Zatím se zdá, že kvůli internetu lidstvo bojuje samo se sebou, vynalezlo nejen neuvěřitelný vynález komunikace a informací, ale také vynález odcizení a dezinformací. A nikdo neví, co s tím.

Mezitím se ze zahnívajícího internetu stal jeden velký odpadkový koš přesycený nejen (dez)informacemi, pornem, reklamou či jedním velkým tržištěm, kde se každý snaží prodat kde co, s množstvím sponzorovaných odkazů, které nikoho nezajímají či linků, které mají jediný cíl – abyste na ně klikli a tím přinesli jejich autorovi nějaký zisk. Tedy, pokud vám rovnou nechtějí nenainstalovat vir, špionážní software nebo vám podvrhnout falešné stránky pro vaši finanční transakci. Korporace a vlády pečlivě sledují každý krok uživatelů chování na síti, aby tomu mohli přizpůsobit svoji nabídku, reklamu či informace, takže mají profil všech, kdo se nechávají sledovat, aniž by si toho byli vědomi. Zcela jistě i tyto stránky jsou pod pečlivým dohledem internetových robotů, které je analyzují a doplňují profil o mé osobě…

Zejména seznam „dezinformačních“ zdrojů je dnes neustále monitorován a analyzován a weby případně blokovány, takže se zkracuje nebo kolísá, podle toho, zda blokované weby obnoví svůj provoz, posílí své zabezpečení, přejdou na jinou doménu či změní poskytovatele hostingu. Podobně blokovaných je podle správce národní domény aktuálně desítky českých webů.

Weby, které nejsou blokovány mohou být vyřazeny z výsledků vyhledávání Google či jiných vyhledávačů nebo vyřazeny z preferovaných Zpráv zobrazovaných na Google. Zkrátka přes vyhledávač najdete jen to, co je vám doporučeno. Nebo možná i to, co hledáte, ale až úplně na konci s varováním a dotazem, zda stránku chcete skutečně navštívit, protože šíří viry a je nebezpečná nebo dezinformace a je nedůvěryhodná… Nebo se vám neukáže vůbec a pouze uvidíte oznámení o tom, že nebyla nalezena nebo není dostupná…

Kdosi velmi trefně řekl, že lidé, kteří nedůvěřují stávajícími systému, nebo státu a autoritám mají pocit, že věci ve skutečnosti fungují jinak, než se oficiálně prezentuje a tak tvoří vůči systému jakousi opozici. Tito lidé jsou pak náchylní ke konspiračním teoriím, alternativním zdrojům či dezinformacím. Na druhou stranu ale některé teorie či dezinformace se pak později ukazují jako pravdivé a skutečně dokazují, že nedůvěra k systému je částečně oprávněná. A vlastně to není překvapivé, neboť stávající systém není ani zdaleka dokonalý a do jisté míry nedůvěru lidí sám podněcuje.

Platí tu velmi prosté pravidlo – lidé, kteří důvěřují systému, jsou konformní a bezproblémoví, protože jdou z davem. A ti ostatní, kteří jdou opačným směrem, jsou vždy nekonformní. Nebo až do té doby, kdy se systém změní podle jejich představ. Pak se situace může obrátit. Spory o systém tak asi do určité míry i patří k demokracii, možná do té doby, než se to dítě vylije a stávající systém nahradí nový. Vidíme, že stávající systém není tak špatný, ale současně asi většinou cítíme, že není ani zdaleka ideální a ani důvěryhodný.

Pokud si ještě pamatujeme na cenzuru, umlčování názorů jiných lidí, můžeme to vnímat zvlášť citlivě, i když mnoho mladších lidí v tom možná nebude vidět žádný větší problém – a často právě naopak. Právě senioři, kteří jsou dnes tak často dehonestováni jako lidé, kteří už neumí přemýšlet, měkne jim mozek a proto šíří dezinformace, si na dobu nesvobody a šíření dezinformací, na

Podpora důvěry v systém

V době krizí, kdy roste neschopnost vlád a států podnikat účinná opatření a kdy sílí nespokojenost, populismus a konspirační teorie, roste i hnutí na obranu demokracie a obnovení společnosti důvěry za kterým stojí obvykle stojí vládnout elity společnosti.  S aktivitou na podporu důvěry v systém a boje proti dezinformacím přišel také veřejnoprávní Český rozhlas na své stránce Společnost nedůvěry. S postoji a názory prezentované na stránkách projektu lze ne vždy souhlasit, nicméně  vedle alternativních webů je dobré i tyto oficiální mainstreamové zdroje sledovat, aby si člověk mohl udělat dobrý a objektivní obrázek o tom, jak uvažují ti, kteří mají plnou a neochvějnou důvěru v systém a jeho fungování a kteří často o konspiračních teorií nevědí nic nebo mají o tzv. alternativních pravdách či spiritualitě velmi zkreslené představy.  Věřím, že ne všichni pracují jen pro peníze a skutečně takovou důvěru mají.

Podle odborníka na extremismus Charváta „je klíčové zjistit, co vede u lidí ke ztrátě důvěry ve společenský systém.“ Podporovatelé důvěry v systém a demokracii by ale také měli podle mého názoru zjistit, co vede některé lidi naopak v zaslepenou a neochvějnou důvěru v systém a v nedůvěru ke všemu, co by jejich důvěru mohlo narušit a změnit jejich názor. Zastánci obrany důvěry v systém se pak prý shodují na tom, že cituji „spiritualita není žádná patologie a je klíčové, aby se lidé, kteří se k ní uchylují, nedémonizovali a ve společnosti neodsuzovali.“

Tady jsem se musel opravdu zasmát – kdyby totiž spiritualita byla patologie, pak by muselo být patologické jejich myšlení, která je čistě materialistické a ateistické. Na druhu stranu jsem rád, že tito zabedněnci dospěli alespoň k tolerantnímu názoru, že bychom neměli být démonizováni a měli bychom také dostat ve společnosti prostor.

Takže vážení obránci důvěry v systém – děkujeme vám za vaši důvěru a vaši blahosklonnost tolerovat naši víru a nedůvěru ve váš (náš) systém. To je od vás opravdu rozumné a šlechetné. Možná jednou také sami zjistíte, že náš systém rozhodně dokonalý není a proto přirozeně sám od sebe produkuje nedůvěru a snahu lidí ho změnit nebo dokonce i zcela nahradit. Nakonec, je to asi zcela přirozené. Nejhorší je podle mého názoru zaslepenost, zabedněnost a skálopevné přesvědčení, že věci jsou tak, jak se prezentují, i když to není pravda.

A ještě horší je možná chtít bojovat proti dezinformacím, konspiračním teorií a lžím, ale přitom současně lhát a dezinformace šířit. To je pak opravdu peklo a asi ani není divu, že s tím mnohé vlády států i v demokratických zemích mají problém. Včetně té naší. Ono se totiž těžko buduje důvěra v lidech, jestliže sice pěkně hovoříte, používáte vybraná slova a vystupujete rozumně, jestliže jim současně lžete a házíte klacky pod nohy. Ne všichni lidé jsou hloupí a věří takovým slovům, nechají se neustále oblbovat a vodit za nos. Ne všichni lidí jsou tak neochvějně přesvědčeni o vaší pravdě a nemají tak neotřesitelnou důvěru v systém a jeho fungování. Nedivte se pak, že to skřípe, že ztrácíte své voliče a že populismus, konspirace a antisystémové síly rostou. Není to jejich chyba – rostou pro vaši vlastní neschopnost. A nezachráníte to ani osvětovými weby či troly a elfy, které šíříte nejen na sítích, ale i prostřednictvím veřejnoprávních médií a neziskových organizací, které dotujete a živíte, aby vás a vaši demokracii bránily. Ta totiž neopatří jen vám, ale všem.

Jsou-li někteří lidé schopni uvěřit i úplným nesmyslům, bývá to někdy proto, že nenachází žádné odpovědi, protože jim je nedáváte, protože je přehlížíte, umlčujete a ignorujete – vy všichni, kteří máte zvláště odpovědnost a vedete společnost. Zejména na těch nejvyšších místech globální, světové společnosti a v jejich organizacích. Pokud jsou tito lidí frustrováni a propadají se do temnot, pokud žijí na okraji společnosti a propadají se do chudoby, je to z velké části i vaše vlastní vina. Nehledejte jiné nepřátele. Nevymýšlejte si výmluvy, že za to může někdo jiný, nebo že se to snažíte napravit, že za to může nepřítel nebo předchozí vlády. Věří vám stále méně lidí.

Globální systém je prohnilý skrz na skrz a demokracie je za svým zenitem. To je samozřejmě těžké změnit ze dne na den a nikdo rozumný to nečeká. Lidé čekají jen na jedno – že si přestaneme lhát do vlastní kapsy a předstírat, že je vše v pořádku a nic se neděje. To, že přiznáme, že problémy ve fungování systému jsou mnohem hlubší, než se na první pohled zdá a že kapitalismus spěje do své konečné fáze, stejně tak, jako demokracie. Osobně si myslím, že je to ještě větší problém, že globální oteplování a změna klimatu. Ostatně právě proto žijeme v revoluční a přelomové epoše lidstva a stojíme před zásadními proměnami celé společnosti, které budou mít dalekosáhlý vliv na náš život a vážně hrozí, že to většinou nebudou změny k lepšímu. Milí obránci důvěry v systém, probuďte se ze svého spánku. Bráníte něco, co je už dnes stále více přežitek, co je za zenitem. Svět se změnil a i systém se bude od základu měnit. Na jednu stranu jsme svědky velkého duchovního úpadku, ale na straně druhé se lidé začínají duchovně probouzet. A někteří i z ideologií, ve kterých našli dočasné útočiště.

Důvěra v systém versus blahobyt

Asi nebudu daleko od pravdy, když řeknu že důvěra v systém je nepřímo úměrný výši blahobytu. Nikoliv země jako takové obecně, ale jednotlivce. Jak se říká, sytý hladovému nevěří ani slovo a nejvíce nedůvěry vyjadřují ti, kdo mají hlouběji do kapsy. Ti kdo se mají dobře, nemají obvykle k žádný důvod zpochybňovat práci vlády či dokonce samotný systém.  Naopak, bojí se všech, kdo by tento systém (za kterého se mají dobře a který jim něco dává) chtěli zpochybňovat. Bojí se všech, kdo by chtěli vládu kritizovat. Lidé, kteří se mají nadstandardně dobře si přejí stávající poměry zachovat. Nezřídka také systém, který jim přináší blahobyt označují za demokracii, kterou je nutné chránit. Mají také pro tuto demokracii silně vyvinutý smysl, stejně jako pro rozpočtovou odpovědnost.

Situace se obrací v případě, když se úsporná opatření začnou dotýkat jich samých, když je sami začnou nějak osobně a nepříjemně pociťovat. Pak jejich smysl pro odpovědnost a pro demokracii začíná okorávat. Začínají soucítit s těmi, kdo mají také méně a naopak nenávidět pokrytce, kteří se mají dobře, ale na sobě šetřit odmítají. V extrémním případě, když už jsou hodně frustrovaní a vidí, že jejich problémy vláda ignoruje a neřeší je, může jejich smysl pro demokracii a hodnoty zcela vyprchat, stejně jako důvěra v systém. Zejména když vidí, že papaláši nabádají k úsporám, ale sami si opasek neutahují, rozhazují veřejné finance, vymlouvají se na chyby jiných a chtějí pak, aby to zaplatili daňoví poplatníci – zejména ti, kteří mají nejméně.

Nechci tvrdit, že pocit blahobytu s touhou bránit demokracii až natolik úzce souvisí, ale jasně se to ukazuje. Proto překvapivě mnoho lidí je ochotno vyměnit i svobodu a demokracii za blahobyt. Problém je spíše v tom, že jako kapitalismus, tak socialismus sám o sobě všem blahobyt zajistit nemůže a současně v tom, že oba systémy jsou ze své podstaty špatné. A asi také nelze říci, že jako ekonomické systémy je lze zaměňovat s demokracií nebo nedemokracií. V každém případě je rozpočtová odpovědnost je vždy správná a nezbytná, avšak pokud není provázena spravedlivým přístupem, vlastním příkladem a peníze jsou zase vyhazováni jinde, je to spíše jen mlácení prázdné slámy.