Krize identity

Obrovská část dnešní západní, liberální společnosti podlehla kolosální mediální manipulaci, která ji vnutila představu, že existuje více různých pohlaví, že je možné je měnit, že je to příjemné, že je fajn změnit identitu, že každý má pohlaví takové jaký má pocit, že existuje více druhů rodin a že čím více různých sexuálních orientací člověk má, tím lépe. A že ten, kdo tomu nerozumí je někdo, kdo se brání pokroku, protože trpí strachem z odlišných lidí. Mladí lidé (kteří jsou hlavní cílovou skupinou manipulátorů) jsou těmito myšlenkami bombardováni ze všech stran od seriozních médií až po své oblíbené influencery, což způsobilo, že za poslední dekádu se počet lidí, kteří se rozhodli procházet tranzicí a změnit svoji pohlavní identitu mnohonásobně zvýšil.

Počátek genderového chaosu

21 Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě. 22 Tvrdí, že jsou moudří, ale upadli v bláznovství: 23 zaměnili slávu nepomíjitelného Boha za zobrazení podoby pomíjitelného člověka, ano i ptáků a čtvernožců a plazů. 24 Proto je Bůh nechal na pospas nečistým vášním jejich srdcí, takže zneuctívají svá vlastní těla; 25 vyměnili Boží pravdu za lež a klanějí se a slouží tvorstvu místo Stvořiteli – on budiž veleben na věky! Amen. 26 Proto je Bůh vydal v moc hanebných vášní. Jejich ženy zaměnily přirozený styk za nepřirozený 27 a stejně i muži zanechali přirozeného styku s ženami a vzplanuli žádostí jeden k druhému, muži s muži provádějí hanebnosti, a tak sami na sobě dostávají zaslouženou odplatu za svou scestnost. 28 Protože si nedovedli vážit pravého poznání Boha, dal je Bůh na pospas jejich zvrácené mysli, aby dělali, co se nesluší.

Bible, List Římanům 1, 16-32

Když muži ve své roli selžou, nenaplní očekávání, kterou jsou na ně kladena společností, zatouží někteří z nich být ženami a uvěří, že jsou ženami. Začnou být zženštilí a rozněžnělí, začnou se líčit, oblékat se jako ženy a někdy i vzplanou žádostivostí jeden ke druhému. Někdy začnou i mutovat a procházet tranzicí, začnou jim růst prsa a mění se v muženy. Když se muži začali bát žen, začali raději chodit s muži, a když ženy zjistili, že s muži nic není, tak raději začaly chodit se ženami… A tak se původní jednota a harmonie začala rozpadat a měnit v chaos… Vznikla „nová“ pohlaví a nové sexuální orientace. Bůh však stvořil člověka pouze jako muže a ženu. A jeho plánem je také pouze spojení muže a ženy, protože žena je stvořena pouze pro muže a muž pouze pro ženu.

V dnešní době existuje obrovské množství lidí, kteří nemají jasno o své pohlavní identitě či orientaci nebo skutečně uvěřili, že existuje X pohlaví, které je možné libovolně měnit, že ženy mohou mít penis a plodit děti a že muži mohou rodit, pokud chtějí. Je možné, že nová ideologie a pseudo-náboženská víra změní celou společnost? A pokud ne, jaký vliv na ní bude mít?

Počátek genderového a sexuálního chaosu můžeme hledat možná už v pradávných dobách – není to asi úplně něco, co by bylo zcela nového. Jiný název pro krizi identity je duchovní vykořeněnost, co že je v podstatě dezorientace a dezintegrace osobnosti, může to být pocit vyhoření, porucha osobnosti, duševní porucha, chaos v genderové identitě a sexuální orientaci, ztráta vědomí a povědomí o tom kdo jsem, co jsem, proč jsem, jaký je můj smysl života, kde jsem a co tu dělám… V moderní době se tento problém rozmohl do dosud nevídaného rozměru a nutí zákonodárce, pedagogy a ideology, aby na něj našli odpověď a řešení. Západní společnost se ocitá na pokraji kulturních válek a neví, jak na něj reagovat. Krize identity tak přispívá dále k rozdělení společnosti.


Nebinární osoby, muženy a mužatky

Porucha vlastní identity či orientace má svůj duchovní, duševní a nakonec i fyzický rozměr. Je důsledkem krize jednak naší vlastní identity a hledání toho, kdo je vlastně člověk, jaký je jeho smysl života, odkud kráčí a kam, důsledek chaosu a zmatku ve vlastní identitě. A samozřejmě, nepřímo také důsledek narušeného ekosystému celé planety. Podle informací České televize v post-covidové době prudce narostlo množství lidí s psychickými poruchami a až o 12ti násobně (!!) stoupl počet lidí, kteří si nejsou jisti svým pohlavím. Alarmující však je také fakt, že žalostně chybí psychiatři. A nejen oni – také specialisté na poruchy pohlavní identity.

Jejich roli tak často přebírají aktivisté, novináři a média, kteří si hrají na odborníky a mají jasno. Ti, kteří stojí za genderovou ideologií, podle které je změna pohlaví jakási normální a běžná věc. A dokonce k tomu mladé lidi nepřímo nabádají, vytvářejí i nich poptávku po těchto tématech a čím je větší, tím více ji mohou uspokojovat pod pláštíkem osvěty, empatie a svobodné diskuse. Kdyby však měli publikovat článek který nevyznívá pozitivně na téma LGBT, hned by se bránila. Nejen proto, že by to nebylo výhodné pro jejich byznys, ale pod nálepkou „transfobie“ by je to mohlo poškodit. Skutečně otevřená diskuse na toto téma opravdu chybí a i vědecké výzkumy, které si objednávají propagátoři genderové ideologie asi moc důvěryhodné nejsou. 

Bylo by zajímavé vidět, zda vůbec opravdu nějaké nezávislé výzkumy existují, ale pokud ano, nejspíše jsou bojkotovány v důsledku drtivé převahy těch, kdo tzv. chrání práva LGBT lidí. Tito lidé totiž hrají důležitou úlohu v tzv. sociálním inženýrství a globalizaci, v tom, jak měnit lidskou společnost k lepšímu – jak si tito inženýři představují. Zkrátka skutečných odborníků je žalostně málo a umím si i představit, že pokud by měli odlišné názory od těchto novodobých inženýrů a tzv. sociálních specialistů – aktivistů byly by nejen umlčováni, nálepkováni, ale i velká masa samotných lidí by proti nim pořádala masové protesty třeba jako proti někomu, kdo ohrožuje demokracii, je homofob, transfob nebo pátá kolona Ruska.

Je docela hrozné sledovat, když i různí inteligentní lidé a mediální profesionálové bezmyšlenkovitě a s neuvěřitelnou lehkostí a samozřejmostí přebírají názory jiných médií a rádoby odborníků, když hovoří například o holce, která se narodila jako kluk. Berou to jako hotový fakt a ani je nenapadne uvažovat nad tím, že může jít o kluka, který jen věří, že je holka, neboť může jít o poruchu osobnosti, duševní poruchu nebo nemusí správně fungovat ta část mozku, která je odpovědná za identifikaci s tělem. Zkrátka tento problém je tak složitý že říci, že je někdo holka nebo kluk protože se tak cítí, rozhodně není možné, podobně jako není možné, že když se cítí, že je mimozemšťan nebo terminátor neznamená, že to tak vždy skutečně je.

Zavládl nám tu bezprecedentní genderový chaos, který mnozí novináři chápou jako senzaci a tak nás pravidelně zásobují zprávami o tom, kdo prochází tranzicí a kdo si nechal změnit pohlaví či jak jsou poškozována práva lidí, kteří si pohlaví nechali změnit. Ze změny pohlaví se tak do jisté míry stala jakýsi móda  a trend. I když ale lidí s nevyhraněnou genderovou identitou  a těch, kteří si jí nejsou jisti roste, nejedná rozhodně o nic nového, žádné nové, nebo nová pohlaví. Proč se zdá, že se krize identity stále více prohlubuje a mužen (shemale), pro které se vžilo nové označení „nebinárních“ lidé, přibývá?

Příčin může být více – od zmíněného narušeného ekosystému, znečištění (zejména antikoncepcí), to že se o tom prostě více mluví v důsledku snadného a rychlého šíření informací, větší otevřenosti a v neposlední řadě je to prý i jedním ze znamení konce věku, ke kterému se dnešní svět stále více přibližuje. Během toho času celá naše civilizace přestane na současné úrovni existovat a přesune se do jiné dimenze, kdy již pochopení vlastní identity, původu člověka a smyslu jeho života bude podstatně větší. Ne náhodou se proto dnes na Zemi inkarnuje mnoho duší z nižších, temných světů, aby dostali šanci, dokud to ještě jde. Je mezi nimi velmi mnoho duchů s narušenou, zastřenou identitou a součástí toho je někdy i narušená genderová identita. To může být jedna z mnoha příčin, ale myslím si, že často je to prostě velká duševní labilita, která se šíří zejména mezi mladými lidmi a spíše než problém poruchy identity jde mnohdy o psychickou poruchu. Bohužel specialistů, kteří by se tím vážně zabývalo je žalostně málo a jak jsem uvedl, jejich roli ideologové  a senzacechtivá i mejnstrýmová média.

Muženy (respektive nebinární osoby) by nebylo správné zaměňovat s osobami fyzicky oboupohlavními (tj. hemafrodity), i když v obou případech jde o poruchu nevyhraněné identity. Mužena má mužské pohlavní orgány (často nadstandardní velikosti) a je tedy schopná stejně jako muž plodit děti, nemůže však rodit a stát se matkou. Na rozdíl od mužů má však některé více či méně vyvinuté ženské rysy – ňadra, vyšší mutující hlas (mezzosoprán), obvykle mají ale stále silné kosti a mohutnější tělo, než „pravé“ ženy. Vzhledem k tomu, že mužena nemá žádná rodidla, má obvykle i nevýrazné boky. Muženy nejenže mají nevyhraněné fyzické pohlaví, ale ani duševně se necítí být muži, ani ženami (respektive nemají jasno o své identitě).

Nebinární lidé byly vždy v historii vyčleňovány z každé společnosti jako nežádoucí osoby, které nejsou ani ženy, ani muži. Nebo byli nuceny k operaci a k hormonální léčbě, aby se mohly přiřadit k tomu či onomu pohlaví. To v naší společnosti již není pravidlo a i když současná medicína dokáže zázraky, přece jen změnit pohlaví stále nedokáže – pouze člověka více či méně úspěšně předělat operací a podáváním hormonů, čímž se vytvářejí transgender ženy a muži.

Muženy a mužatky jsou obvykle lidé, kteří se tak již narodily, i když výjimečně mohou někteří lidé změnit své pohlaví i během života – zejména během dospívání, kdy se jejich identita stále, i když velmi opožděně ještě utváří. Mezi muženy můžeme zařadit i tzv. transženy či transgnder ženy – tedy muženy nebo muži, kteří byly předělány na ženy. Naopak, mezi muženy nepočítáme ženy, které byly předělány na muže nebo se cítí být muži či mají mužské rysy. Transmuži žádný umělý penis obvykle udělaný nemají a jde o ženy, pouze s mužskými rysy jako je výrazné ochlupení, úzké boky, hluboký hlas, vousy, silnější kosti – v tomto případě tehdy nejde o muženy, ale o mužatky.

Skutečné pohlaví dané fyziologií, hormonálními změnami a exaktně prokazatelné nelze také zaměňovat za gender – duševní pohlaví, které je spíše ideologickým či pseudo-náboženským konstruktem a které je založené pouze na pocitu jak se člověk identifikuje. V současné době se však vlivem genderové ideologie stává změna pohlaví do značné míry módním trendem i řešením, jak s novou identitou začít nový, lepší život.

Vzhledem k tomu, že také nebinární lidé, stejně jako jiné menšiny, touží po emancipaci a přijetí společností je přirozené a nakonec i správné. Genderové ideologové jim v tom vychází vstříc, snažíce se pro ně vymyslet nová pohlaví, která by byla oficiálně akceptovaná. Je však zřejmé, že tudy cesta pro jejich začlenění do společnosti asi nepovede. Na druhou stranu není politicky korektní říkat, že tito lidé trpí nějakou poruchou krize identity, vzhledem k tomu, že příčiny těchto poruch stále dostatečně neznáme a neumíme ji jednoduše opravit (podobně jako nestandardní sexuální orientace).

Nikdo neví, jak se k tomuto problému postavit a řešení stále žádné neexistuje. Zatímco jedni říkají, neřešme to, zameťme to po koberec, řekněme, že je to normální a nezabývejme se tím, trestejme každého, kdo bude tyto věci nadále nazývat deviací, úchylkou nebo vadou. Jiní zase říkají, odstraňme tyto postižené lidi ze svého prostoru, stejně jako to dělají zvířata. Každé takto postižené zvíře je ostatními vypuzováno a žádná tlupa nebo smečka ho mezi sebou nechce.

Jenže, stejně jako liberálové nemohou přinést se svojí ideologií řešení, tak ani konzervativci zarytě se držící svých představ odsuzujíce všechny, kdo nezapadají do představu tradiční rodiny, žádné řešení také příliš nenabízejí. Krize identity je tak jedním z nepřehlédnutelných problémů moderní společnosti. Kdo vlastně jsem, kam patřím? Kdo jsme my, lidé a proč jsme tady? Je jasné, že tuto krizi nevyřeší žádné ideologie ani lpění na tradicích, ale jen skutečné poznání toho, kdo vlastně jsme. Až se to stane, budeme opět žít v souladu s přírodou a jejími zákony a nebude nic, co by tyto zákony narušovalo, co by vybočovalo. Protože jsme ale narušili přirozený řád, trpí s ním i celá naše příroda. A nakonec – i my lidé sami. Ať už si to uvědomujeme nebo ne, ať už to chceme vidět nebo před tím zavíráme oči. Je to bolest našeho světa. Celý vyspělý západní svět po poznání vlastní identity skrytě touží a vědomě či nevědomě ho hledá.

Deviace (nepřirozenosti) a jakékoliv vady a nedokonalosti, ať už fyzické či duševní, jsou důsledkem pádu člověka a protože již nežijeme v ráji, celý náš svět je narušený… Vidíme to jako u lidí, tak zvířat. A protože nežijeme v ráji, je spoustu věcí jinak, než by mělo být a než by bylo přirozené. Celá naše příroda a ekosystém je narušen a my k tomu svým jednáním značně přispíváme. O tom kolik odpadu se dostane například do našich vod právě z naší hormonální antikoncepce, látek, které nelze jednoduše v čističkách vod odstranit, není třeba psát. Na jednu stranu nám umožňuje promiskuitní život, na druhou stranu látky z ní mohou způsobovat různé vývojové vady, od homosexuálně orientovaných lidí, až třeba právě po lidí s nevyvinutým, neurčitým pohlavím. Zdá se, že takových vývojových poruch je skutečně stále více.

Zatímco někteří lidé mohou mít oprávněný pocit, že lidé s narušenou identitou ohrožují naší společnost a tradice, měli bychom spíše přemýšlet, jak těmto lidem pomoci najít sebe sama (i když většinou je to asi nemožné). Nikoliv, jak se jim přizpůsobovat, ale jak je pochopit a přijímat. I kdyby snad hrozilo, že celý svět se obrátí naruby a tradiční hodnoty téměř zaniknou, není to žádným důvodem o nich pochybovat nebo dokonce uvěřit, že je tím ohrožena i naše vlastní identita. Není – jakkoliv se pochopitelně může zdát,  že ano. Jinými slovy, temnota nikdy nemůže porazit světlo.

Mnohé křesťanské a konzervativní kruhy již prošly určitou sebereflexí a zbavili se strachu z ohrožení tradičních hodnot, i když stále se zdá, že dnešní společnost je ovládaná strachem stále a možná i trochu více, než tomu bylo v dobách, kdy bylo opravdu čeho se bát. Jenže, lidé byli také otrlejší, nebyli tak zhýčkaní a byli emocionálně odolnější, přestože jim hrozilo mnohokrát mnohem větší nebezpečí, bída a strádání, než nám dnes, kdy máme prakticky vše, nač si vzpomeneme. Měli větší jasno v tom, kdo jsou, kam směřují nebo chtějí směřovat, mohli-li si ale vůbec vybrat. V minulosti navíc ani nebylo možné měnit pohlaví a vybírat si ho podle vlastního pocitu – žádné operace ani aplikace hormonů neexistovaly, takže otázku dalších pohlaví nikdo nikdy dříve ani řešit nemohl. Prostí lidé často neměli ani čas přemýšlet o své identitě.

Společenské dění stále více ovlivňuje nová tzv. rozněžnělá generace sněhových vloček, která odkojená politickou korektností je (někdy) extrémně přecitlivělá a má sklon vidět často věci jako urážlivé a nekorektní. Nemyslím si ale, že se jedná až o současnou generaci ani to, že je to možné nějak paušalizovat. Trend narůstání citlivosti mladých lidí lze pozorovat už delší dobu, jen v posledních letech ho silně zesílily společenské sítě. Společnost, medicína i technika nám dnes vůbec zcela netušené možnosti, že už často ani nevíme, co si z toho máme vybrat. Máme v tom chaos a zmatek a někteří z nás ani nechápou, kdo vlastně jsou nebo kam by se vlastně měli zařadit a za koho se pokládat, takže výrazně rostou poruchy identity a to nejen genderové, ale i duševní a duchovní. Psychiatrické ordinace praskají ve švech, zejména pro děti a dospívající. Uvádí se, že až 40% žáků devátých ročníků trpí středními a těžkými depresemi a potřebovala by pomoc. Jenže – můžeme navyšovat počty psychologů a psychiatrů, ale k čemu to je, jestliže nebudeme řešit příčiny? Nebo jde o příznak digitální demence způsobené závislostí na smart zařízeních, se kterou nelze nic dělat?

Spotřeba antidepresiv enormně narůstá, stále více lidí propadá nejistotě ohledně své vlastní identity. A aby toho nebylo málo, z každé strany jsme ubezpečováni o tom, že toto všechno je úplně v pořádku a vůbec nic se neděje, protože na výběr máme nespočet možností a záleží jen na nás, co si vybereme. O věcech, zda se cítím jako muž nebo spíše jako žena a zda bych si proto neměl nechat přeoperovat své tělo, až na výjimky, nikoho dříve nenapadlo vůbec ani přemýšlet. Toto tabu však již padlo.

Proč se dnes ze sexuální a genderové orientace, která byla dříve intimní a soukromou věcí, kterou nikdo neřešil, stala věc veřejná, kterou všichni řeší a leckdo se se svojí orientací i chlubí tak, aby každý na světě věděl s kým doma spí nebo to, že dříve byl ženou, ale dnes je mužem a naopak? Nebo zda má 56. pohlaví, více pohlaví současně nebo žádné? Koho to zajímá, proč to tolik lidí zajímá a koho to vůbec má zajímat? Nebo, co je komu vlastně do toho? A proč dnes takové nesmysly patří mezi hlavní každodenní zprávy dne v tisku i v televizi? Nakolik je problém s krizí identity skutečný, reálný a má skutečné příčiny a nakolik je také záměrně nafukovaný a podporovaný? Nevíme, ale zdá se, že krize identity, která je v dnešním světě stále patrnější a naléhavější je hlavním rozporem mezi konzervativci a liberály. Ve skutečnosti tedy nejde o lidi s odlišnou genderovou identitou či sexuální orientací a jejich práva, ani o naší identitu.

To, že trváme na tradičním manželství který jako svazek muže a ženy existuje od počátku věku, od nepaměti a odmítáme ho upgradovat na širší podobu však nemá nic společného s netolerancí. Příroda to už tak zkrátka zařídila, že každý nemůže všechno. Není tedy ani diskriminace, že dvě ženy či dva muži nemohou vytvořit rodinu, protože nemohou plodit děti a jak víme hlavním smyslem manželství je rodina (do slova rodit). Jestli tedy někdo bude pokládat za diskriminaci, že má místo penisu vagínu nebo že si pohlaví nemůže vybrat, pak ho asi těžko přesvědčíme. Ať chceme či ne, jsou některé věci dané, i když liberálové s tím souhlasit nikdy nebudou.

Pokud jde o příčiny krize identity, ani výzkum genderových a sexuálních poruch rozhodně není žádná priorita a není to pokládáno (i když by mělo) za tak závažnou věc, jako třeba covid19, kdy na jeho výzkum a na vakcíny proti němu šlo obrovské množství finančních prostředků. Místo toho, aby společnost pomáhala lidem s narušenou identitou a orientací tak, aby ji narušenou neměli, je jednodušší a levnější dělat, že o nic nejde, říci, že tyto věci nejsou porucha a že jsou normální, a nejde je změnit. Že je to na hlavou postavené? Ano, ale podobně postupujeme i v případě léčení nemocí. Místo odstraňování příčin a uzdravování je někdy asi výhodnější pouze nekonečné léčení – záměrné protahování nemoci, aby ji bylo možné co nejdéle léčit a co nejdéle na ní vyrábět léky. Zůstává tak prevence v podobě neustálých vyšetřování. Lékaři nedělají nic raději, než je předepisování léků a provádění preventivních kontrol. Je to mnohem jednodušší, pohodlnější a snadnější. Zkrátka raději řešíme následky, než bychom odstraňovali příčiny, protože to buď není výhodné, je to zdlouhavé nebo je to velmi drahé.

A od kdy a za jakých podmínek je možné akceptovat změněné pohlaví a jak často ho lze měnit? Vládní výbor pro sexuální menšiny usiluje o to, aby změna pohlaví byla úředně uznána i bez operace – např. že i muž s penisem bude uznán ženou… Podle nové právní úpravy z roku 2023 je v Německu možné si pohlaví nově prostě zvolit. A ne jednou, ale dokonce každý rok. Tedy prý maximálně jednou za rok – proto, aby nikdo nedělal „unáhlená rozhodnutí“.

Velmi zajímavé bude sledovat zařazení těchto genderově nevyprofilovaných či operativně a hormonálně upravených či předělaných lidí ve sportu – nepochybně nás čekají velké a dlouhé právní bitvy  ve kterých budou racionální argumenty padat proti ideologům rovných práv pro všechny. A nebude to zdaleka problém jen ve sportu, kde nebudeme vědět, kde začíná a končí kategorie žen.

Podle mého názoru, např. ten, kdo se narodí jako muž i po hormonální (nebo i operační úpravě) vždy bude mužem, i když bude více či méně věrohodně vypadat jako žena. Taková transgenderová žena by měla vždy ve sportu soutěžit s muži. Vzhledem k tomu, že nebinárních lidí stále není ve společnosti tolik, aby kvůli nim bylo třeba vytvářet nové kategorie (to ostatně ani sami nechtějí), jiné řešení asi neexistuje. Chápu ale, že z hlediska pocitu transžen je to diskriminační. Jenže – ještě více je to diskriminační vůči ženám a doslova to likviduje ženský sport.

Zdá se tedy, že nás ve společenském uspořádání čeká mnoho bizarních novinek. A jaké záchody mohou muženy nebo mužatky navštěvovat? Bude třeba pro ně mít další? Jak to bude s manželstvím, adopcemi…? Žádné jednoduché řešení neexistuje a prostě říci, nic se neděje, budeme tolerantní a budeme je považovat za to, co chtějí oni, to možné není. Víme, že normálně segregace mužů a žen stále funguje (jinak bychom měli záchody i sprchy či šatny všichni společné. Nelze tedy říci – nerozlišuje žádná pohlaví, zrušme všechny kategorie dělící lidi na muže a ženy. Někteří lidí prosazují právě takové řešení a začít se má tím, že ve školách mají být zaváděny společné toalety pro chlapce i dívky. Tak nevím, je to dobrý nápad?

Pokud bychom naopak zcela uznali jejich transidentitu, museli bychom je segregovat minimálně jako třetí pohlaví. Jenže – těch lidí ještě zdaleka není tolik, abychom další zařízení extra zvlášť ještě pro ně. A pak by to mohlo znamenat diskriminaci, protože oni většinou nechtějí být vnímáni jako třetí pohlaví, jako transženy a transmuži, ale jako plnoprávní muži nebo ženy. Oni ve skutečnosti nechtějí abychom rozlišovali XX různých typů pohlaví – to je pouze náš vynález. Pokud mluvíme o více, než dvou pohlavích, oni mají naopak pocit segregace a diskriminace. Náš názor byl, že takovým dělením na více pohlaví jim vyjdeme vstříc, ale ono je to úplně naopak. Abychom transidentitu klasifikovali jako poruchu, k tomu není žádná vůle, protože to nezapadá do politické korektnosti, protože pokud neumíme s poruchou nic dělat, o poruchu se prý nejedná. To je ostatně důvodem, proč i homosexualita byla vyškrtnuta ze seznamu poruch a akceptována jako přirozený jev a v budoucnu je možné, že stejně budeme přistupovat i pedofílii, kterou také neumíme „opravit“.

Problematická je i samotná genderová ideologie, která relativizuje tradiční rodinu, dělení pohlaví a práva menšin staví nad právo většiny, z anomálie a postižených lidí dělá přednost, něco, co by mělo být preferováno a mít zvláštní přednost a ochranu. O tom je i debata, zda pro příslušníky této komunity stanovit zvláštní status chráněných osob, kdy by v případě útoků na ně platila zvýšená trestní sazba. Neměly by ale v takovém případě mít zvláštní status i ženy či děti? Vždyť počet případů jejich zneužívání a znásilnění je mnohem více. Někteří věří, že ano – proto vznikla tzv. Istambulská úmluva, která nově definuje násilí, které je „genderově podmíněné“ a presumpcí viny zatěžuje všechny heterosexuální muže. Bylo by totiž asi paradoxní, kdyby za ublížení homosexuálovi hrozil vyšší postih, než třeba za ublížení ženě nebo dítěti. Někdy už dnes nejenže soudy rozhodují prapodivně, ale i nad výší sazeb za různé trestné činy člověk někdy musí kroutit hlavou, takže zatímco za lehké zločiny jsou tvrdé tresty a naopak, za těžké zločiny někdy až směšné.

Politicky nekorektní příběh Adama a Evy

Příběh Adama a Evy – pádu člověka je morální problém. Morálka je však věcí svědomí a sekulární, demokratický stát jí nemůže regulovat, natož nařizovat. Regulovat a omezovat může pouze nejkřiklavější případy při kterých dochází k bezprostřednímu ohrožení společnosti a státu – když hrozí jeho postupný rozklad. Jenže, kde je ona pomyslná hranice, kdy by měl stát morální prohřešky tolerovat a když by je již měkl omezovat či trestat? Protože tato hranice je nejasná a u každého jiná – s ohledem na individualitu svědomí, je tato otázka politické a právnické diskuse. Někteří říkají, že v této diskusi by neměly padat argumenty náboženského charakteru a s tím souhlasím – pochopitelně, ne všichni nemáme stejnou víru a nežijeme v teokracii.

Na druhou stranu víra může určovat naše názory, postoje a skutky a pokud nemůžeme použít náboženskou argumentaci, která je irelevantní, je nutné hledat argumentaci jinou, zástupnou nebo neargumentovat vůbec a odvolat se na svědomí, což ale může být chápáno zase jako ignorance a neochota k dialogu… Nelze argumentovat ovšem ani morálkou – např. říci – tento názor odmítáme, protože je nemorální, apod., protože by to nebylo politicky korektní. Vést politicky korektní diskusi na téma morálních problémů je prakticky nemožné, protože jedno druhé vylučuje. Proto se z pochopitelných důvodů ani žádné nevedou – nevedly by totiž nikam. Tak otázka morálky přirozeně zůstává soukromou věcí a ve veřejném prostoru tabu. Tedy až na výjimky, kdy to poškozuje stát (například, pokud jej okrádáme na daních) nebo fyzicky někoho neohrožuje. Problém je snad jen v tom, že po vytěsnění morálky z veřejného prostoru se jeho správa stala více méně technokratickou záležitostí, což může být zase opačný extrém a stinná stránka sekularismu.

Morální problém je podle mého názoru vždy spojen s otázkou svědomí a to je do značné míry závislé na tom, čemu věříme, takže náboženská víra v tom hraje obvykle podstatnou roli. Jak vidíme, i když žijeme v sekulárním, ba dokonce ateistickém státě, přesto uznáváme výhradu svědomí a morální zákony odvozené z náboženských tradic. Je to zkrátka základ naší kultury, ať už se nám to líbí – nebo ne. Tyto základy dosud zcela žádnou ideologií nahrazeny nebyly – komunistickou, humanistickou, ani genderovou ideologií. (Vzpomeňme si na slova Tomáše Bati, když před válkou mluvil o tom, že příčiny hospodářské krize jsou problémem morálním – jak nekorektně jeho slova by asi dnes zněla?).

Na počátku úpadku lidstva a vzniku morálního problému byla žena – Eva, která podala muži – Adamovi lákavé ovoce, které měl ovšem odmítnout, kdyby se jako muž zachoval. Mnoho mužů svádí vinu pouze na Evu, což jde nezřídka tak daleko, že v některých společnostech mají ženy dodnes velmi omezená práva (někde nesmějí dokonce ukázat ani svůj obličej). Málokdo si však uvědomuje, že kdyby muži nebyli slaboši, mohly by ženy tato práva klidně mít… Proč? Protože hlavní vina je ve skutečnosti u mužů, kteří přestali být muži. Ano, žena se sice provinila a neměla to dělat, avšak tím, že to udělala, nepřestala být ženou. Jenže tak to všechno začalo. Až jako důsledek hrubosti mužů se mnohé ženy emancipovaly v mužatky a tato emancipace (ale i feminizace) pokračuje. Zkrátka původní harmonie byla narušena a to přineslo na svět sexuální chaos, včetně chaosu v pohlavní identitě, která se stává zvrácenou a převrácenou.

Kdyby ďábel oslovil muže, místo ženy, zřejmě by pomyslné jablko muž odmítl, avšak od ženy si ho rád vzal (proto se říká, kam čert nemůže, tam nastrčí ženu, které je méně kritická a více důvěřivá, když nemůže na člověka přes rozum, jde na to přes emoce).

Krize mužství

Když muži ve své roli selžou, nenaplní očekávání, kterou jsou na muže kladena společností, zatouží někteří z nich být ženami a uvěří, že jsou ženami. Začnou se líčit, oblékat se jako ženy, začnou být zženštilí a rozněžnělí a někdy je začnou i přitahovat muži. Začnou mutovat a procházet tranzicí, začnou jim růst prsa a mění se v muženy. 

Z mužů se na jedné straně staly egocentričtí sexisté, na straně druhé zženštilí muži, kteří jsou už tak zženštilí, že neví, kdo jsou nebo pokládají za ženy. Reakce žen na sebe možná nechala dlouho čekat, nicméně se také dostavila – z mnohých žen se na reakci sexistických hrubiánů staly emancipované, feministiky, pochlapené ženy nebo dokonce lesbičky, které se naučily obejít se bez muže a vydávat to za přednost. Muži se začali bát žen, takže raději začali chodit s muži a ženy zjistili, že s muži nic není, tak raději začaly chodit se ženami… A tak se původní jednota a harmonie začala rozpadat a měnit v chaos…

Zatímco tedy v islámských kulturách se tato disharmonie projevuje omezením práv žen, v našich kulturách zase tím, že se úchylky vydávají na normalitu, ba dokonce za přednost. Patricharchální společnost je ve skutečnosti společnost slabochů, kterou ovšem nepolepší žádné kvóty ani jiné nápady socialistů a liberálů. Translidé, transmuži, transženy, homosexuálové, lesbičky (tj. lidé, kteří se sdružují a které zastupuje komunita LGBT) jsou však v moderní společnosti slabochů stále větší problém.

Zajímavostí „krize mužství“ je, že počet tzv. transžen začal rapidně stoupat od dob, kdy vyspělé západní země zrušily povinnou vojenskou službu – těžko říct, jestli je to náhoda, nebo zda někteří muži opravdu prostě určitý dril potřebují, aby si uchovali mužnost a nestávali se „ženami“. Možná je to ale do jisté míry také prostě velká móda. Tomu by napovídala i obliba „travesti show“ – nevinná zábava, při které se muži převlékají za ženy – nikdy ne naopak. Oproti „tranženám“ je totiž „transmužů“ – žen, kteří se cítí být muži, touží být muži a vypadat jako muži mnohem méně… Oproti stále většímu množství zženštilých mužů zase stoupá množství krásných, velmi emancipovaných, soběstačných a úspěšných žen, které mají vše, jen nemohou najít skutečného muže. Jakoby se potřeby a očekávání žen a mužů v moderní společnosti stále více rozcházely.

Zdá se, že sami sociální inženýři už přicházejí na to, že usilovat o zavádění X dalších pohlaví je přece jen nesmysl a začínají se soustředit na prosazení alespoň jednoho dalšího. Podle mého názoru je ale i to nesmysl, nehledě na praktické dopady. Pokud je člověk schopen plodit děti, je to muž a pokud je schopen je rodit, je to dle mého žena – otázka toho, jak se kdo cítí je spíše pro psychiatry a ne pro zákonodárce. Aktuální nutnost zavedení třetího pohlaví by mohla být teprve tehdy, pokud by evoluce vyvinula lidské jedince, které by byli schopni jak plodit, tak rodit – zatím však není znám takový případ.

Prosadit tzv. třetí, nebinární pohlaví se však mnohdy stále nedaří, protože by bylo nutné změnit legislativu, zavést třetí kategorii i pro sportovce, sprchy, toalety, apod. „Transženy“ zkrátka nelze řadit mezi ženy, pokud se mohou stát otcem a nemohou rodit děti. I nadále jde o muže, přestože mají některé ženské znaky. Protože ale máme i výjimečně transmuže, je jasné, že se třemi ani čtyřmi pohlavími si nevystačíme, takže bychom museli mít nejméně pět pohlaví (a pokud budeme uvažovat o duševních pocitech identity, může jich být skutečně bezpočet).

Transsexualitu spíše vnímám jako problém identity mužů. Nakonec vidíme to často i u homosexuálů. Ti se sice na rozdíl od transsexuálů necítí být ženami, zženštilí však bývají také. U lesbických žen se objevují ženy, které jsou naopak mužsky hrubé, chladné, jakoby pochlapené. Je to ale méně častý jev a také ne tak nápadný.

Myslím si, že lidé s nevyhraněným pohlavím by automaticky měli být považováni za muže, jestliže mají mužské orgány, bez ohledu na to, že mají i prsa, protože podstatné je, že mohou plodit, ale ne rodit. A pro prsaté muže by měla platit stejná pravidla jako pro normální chlapy – kategorie WC, zařazení do sportovních kategorií, apod. Tedy pokud opravdu nechceme vymýšlet nějaké nové, neutrální pohlaví, nové kategorie, apod., což je nesmysl. Jiná otázka je s muži, kteří byli předělány na ženy, takže mají uměle vytvořené ženské orgány, nejen uměle opravená prsa.

Zajímavý pokus, jak funguje evoluce. Když život zjistí, že nemůže prosperovat, sám řízeně a dobrovolně zanikne, aniž by ho někdo vyhubil.

Deviace a diverzita

Jedna věc je tolerance k LGBT lidem a zcela jiná věc je prosazování toho, nač nemají právo. Samozřejmě, v tomto pochopitelně nemohou být pro nás vzorem zvířata a tolerance či porozumění je správné. Je třeba ale pojmenovávat věci takové, jaké jsou. Preferujeme však diverzitu včetně úchylek, před zdravou jednolitostí, protože jsme uvěřili, že tak je to správné, prospěšné a spravedlivé.

Co jsou vlastně příčiny homosexuality či pedofílie? Nevíme. Předpokládá se, že do jisté míry může hrát svůj vliv výchova a tomu, čím je dítě obklopeno. Ne však, že by to mělo přímý vliv, spíše se zdá, že je v tom hraje úlohu duševní poškození získané, vnitřní frustrace, která vedla k tomu, že postižený člověk podvědomě odmítl vztah s opačným pohlavím. A tělo tento vnitřní impuls pouze přijalo a naprogramovalo se tak, aby člověka přitahovalo pohlaví stejné.

Zdá se, že i pedofílie může mít prapůvod v poškozené a nevyvinuté duši – psychice. Psychika je velmi mocná věc, která má vliv i na tělo. Vše je psychosomaticky propojené. Vše je ve skutečnosti program, nikoliv náhoda. Výsledek akce a reakce. Na druhou stranu pedofilů je ve skutečnosti jen málo a velká většina těch kdo na sítích lákají školačky jsou docela obyčejní chlapy a tátové od rodin, do kterých bychom nikdy neřekli čím se ve volných chvílích zabývají. Školačky na síti jsou však snadnou kořistí a je lákavé vzrušovat se něčím novým a zejména nevinným – přece jen je to zajímavější, než nudný sex s manželkou, dospělou ženou či sledování tisíckrát okoukaného porna, kde už člověka nic nepřekvapí a je to zkrátka nuda. Toto je opravdu zakázané a šťavnaté ovoce, které chutná nejvíce. Jeho kouzlu propadlo už snad tisíce normálních chlapů, jaké potkáváme v autobuse či v práci. Mnoho z nich si určitě ani neuvědomuje, co dělá. Jak jinak je možné vysvětlit takové zvrácené jednání, kdy si normální a jinak slušní lidé neuvědomují a nepřipouští, co dělají? Podle mého názoru pouze v důsledku krize identity, kterou společnost prochází. Internet tuto krizi ještě podporuje, zesiluje, ale také odhaluje.

Kdyby tito lidé neohrožovali děti, asi by také nebylo korektní říkat, že trpí nějakou poruchou. Určitě bychom slyšeli, že za svoji orientaci nemohou, protože se tak narodili, nemohou za to a proto mají právo na uspokojování svých potřeb. Možná bychom od některých z nich i slyšeli, že se identifikují jako děti a my bychom byli vyzváni k tomu, abychom to respektovali a chovali se k nim s úctou. Pokud ne jako k dětem. Protože – pokud je nebudeme uznávat jako děti se svými potřebami, budou strašně trpět. Střet s právy dětí je tu však tak markantní, že to zatím možné není, byť někteří z nich se o to už i snaží. To už je tedy hodně bizarní. Ale kdo ví, třeba budou jejich „práva“ jednou nadřazena právům dětí a ty jim budou moci legálně sloužit pro uspokojování jejich potřeb na což prý mají také právo.

O homosexualitě zase víme, že jde poruchou, ale protože se nám nepodařilo dosud objevit její příčiny a odstranit jí, nezbývá nám, že ji akceptovat jako normální věc. Podobně u pedofílie, kde sice také neznáme příčinu a neumíme ji léčit, nicméně ji zase jako normální věc nemůžeme akceptovat, protože zasahuje do práv dětí a proto o ní uvažujeme jako o úchylce, kterou je třeba na rozdíl od homosexuality (která je už dnes legální) mít pod kontrolou.

Trestat někoho za to, že se narodil s nějakou sexuální orientací, byť by to byla přitažlivost k dětem, ovcím, kalhotkám, stejnému pohlaví, k sadismu, mrtvolám, ohni, masochismu apod. je jistě nesmysl. Nakonec moderní sexuologie si stále častěji klade otázku co je deviace a co už ne? Zdá se, že hranice je poněkud zastřena mlhou a rozhoduje o ní spíše politika, ideologie a lobby, než věda a racionalita. Je možné, že je deviant tak trochu v každém z nás, jen se neshodneme, jak široký je onen perimetr normálnosti, protože to je velmi individuální.

Jednou možná věda přijde na to, jak to je a najde i způsob, jak se s těmito věcmi vypořádat. Jak opravit identitu člověka, skutečně změnit pohlaví a přeprogramovat jeho sexuální pud, aby nebyl deviantní, ale tvůrčí.

Sexualita a genderová identita je asi příliš citlivé osobní téma, tím citlivější, čím větší pozornost se mu věnuje. Přeci jen psychická porucha je stále chápána jako mnohem větší důvod proto, aby se člověk cítil být dotčen nebo uražen, než fyzická vada. Sexualita je citlivé téma – i v době po sexuální revoluci, proto se z mindráku dělá přednost a proto i někteří rozumní muži tančí na náměstích s holým pozadím.

Porušenost přírody a jejího přirozeného řádu je náš dědičných hřích, který si s sebou neseme, společná karma, která se tu a tam ukáže. Třeba i na tam, kdo je jakoby trestán neprávem, protože si nese genetické problémy z minulých generací, od svých předků.

Ostatně ne vždy to tak je, jak se dočteme v Janově evangeliu, když Ježíš potkal slepého člověka.

Jeho učedníci se ho zeptali: „Mistře, kdo zhřešil: on sám, nebo jeho rodiče, že se narodil slepý?“ Ježíš odpověděl: „Nezhřešil ani on, ani jeho rodiče, ale mají se na něm zjevit Boží skutky. Musíme konat skutky toho, který mě poslal, dokud je den. Přichází noc, kdy nikdo nebude moci pracovat. Pokud jsem na světě, jsem světlo světa.“

Nic není náhoda – onen člověk oslepl proto, aby mohl být Ježíšem uzdraven. Tedy aby Bůh mohl demonstrovat svoji moc. Spoustu lidí je nějak postižených a nemusí to být proto, že by si to zasloužili. Někdy si svůj osud vybrali záměrně. Totiž aby jiným umožnili, aby se o ně mohli starat a prokázat schopnost sloužit. Podobně LGBT lidé, nemusí tu být jen proto, že by se něčím provinili, ale také proto, aby se nich ukázala schopnost tolerance a porozumění ostatních lidí. Stejně jako naše schopnost podívat se pravdě do očí. Něco jiného je totiž však dělat těmto lidem reklamu a pomáhat LGBT komunitě – to je jako vyhánět čerta ďáblem.

Demokracie a technokracie

Tito lidé jakoby volali do světa – pomozte nám ujasnit si, kdo vlastně jsme. Pomozte nám najít místo ve společnosti, abychom byli její rovnocennou součástí. Pomozte nám vyřešit náš komplex méněcennosti. Jenže ideologie rovnosti, genderová ideologie, politická korektnost ani neohumanismus to vyřešit nemůže. Zrušením původních významů rodiny, matky, otce, synů a dcer a jejich nahrazení neutralizovanými, genderově neurčitými významy problém neodstraníme. Neodstraníme jej tím, že řekneme – žádný neexistuje. Nebo, změnili jsme významy slov, prosadili jsme povinné kvóty, změnili jsme rozložení sil a je to! Nestačí nám jedno pohlaví? Nevadí, tak vymyslíme ještě třetí, čtvrté, páté… Tak ať si každý vybere. Problém je vyřešen.

Připomíná mi to i snahu LGBT lidí. Neuznáváte moje identitu, tak se podívejte, ukážu vám jak je skvělá. Když si člověk neví rady sám se sebou a se svým problémem, často ho řeší tak, že jej tím více staví na odiv a chlubí se i tím, zač by se měl stydět. Inu, lidská hloupost nezná mezí.

Zatímco homosexualita a transsexualita již dávno přestaly být zásadní morální problém, přesunul se do oblasti politické ideologie, politické korektnosti, genderové rovnosti a vůbec do veřejné diskuse, obvykle velmi silně emotivní a nebývale ostré. Na celou problematiku je nahlíženo silně technokraticky. Snad proto, že technokratická řešení volíme proto, že jsou atraktivně jednoduchá a nevyžadují skutečné řešení, které je příliš složité a komplikované. Evropská unie dosáhla v technokratických řešeních snad největšího pokroku (jak ostatně vidíme i v „razantním“ řešení migrace). Jakoby pokaždé, když se soudruzi zamyslí, vymyslí ještě větší volovinu, než byla ta  předchozí. Nakonec i naše domácí garnitury si tato řešení někdy oblibují.

Na co vynakládat velkou námahu a chytat velké zločince, když je možné se vozit po těch malých? Na co řešit velké problémy, kdy můžeme řešit malé. Na co zkoušet obtížné možnosti, když napřed může vyzkoušet 10 snadných nesmyslných řešení? Vždyť i tak prokážeme, že něco děláme a že plníme vůli voličů. Když se něco nedaří, veškerá vina se pak hází na populisty, kteří nabízejí řešení, která jsou však nesystémová a příliš radikální.

Proč se tedy více nezabýváme tím, jak změnit systém, když ho nechceme odstranit a spoléháme se na technokratické povrchové úpravy a vnější vzhled fasády? Vymýšlet stále nové kvóty, pojmy a názvy, srovnávat věci do jedné lajny, vymýšlet tisíce a tisíce směrnic tak, že se v tom už nikdo nevyzná, zaměstnávat miliony úředníků, k čemu to je? Pojďme se zabývat raději podstatnými věcmi, řešit skutečně podstatné věci – namísto hloupé ideologie. Ale komu by se do toho chtělo a jaká by k tomu musela být motivace, abychom se pohnuli?

Demokracie je skvělý a spravedlivý systém, který ale může dobře fungovat jen tehdy, je-li pevně zakotven v jasné identitě toho, kdo jsme a jaké jsou naše hodnoty. Dochází-li postupem času k jejich zpochybňování a relativizaci, je ohrožena i samotná podstata demokracie, které eroduje a podléhá korozi. Zatímco někteří v tomto procesu vidí vývoj vpřed, varovné signály, které nám dávají vědět o tom, že demokracie chřadne a zadrhává se, jsou neklamným znamením toho, že jí začíná docházet dech. Jedním z těchto signálů je krize identity, morálních hodnot a nutnost sahat k omezování svobody tak, jak to známe z režimů, které jsou autoritářské.

Leckdo může namítnout, že tato věc přece vůbec není důležitá, že je přehnané mluvit o nějaké kulturní revoluci nebo o genderové ideologii. Těžko říct, možná, ale přesto si myslím, že tato věc nedůležitá není a je zkrátka znakem celkové duchovní a morální krize, otázky toho, kdo je vlastně člověk, kdo jsme my? I když logicky by bylo třeba zabývat se nejdříve touto otázkou a nikoliv technikáliemi jako je vytváření nových kategorií, přihrádek, nových pohlaví či narovnáváním práv. Je ale jasné, že řešení technikálií je mnohem jednodušší, než se zabývat filosofickými, sociologickými, kulturními a duchovními otázkami. To od úředníků, politiků a aktivistů jen sotva můžeme očekávat… Bohužel ale nikoli moudří lidé, ale často ti hloupí a psychopati určují běh světa. Ideály se vytrácejí a jsou nahrazovány zvrácenými představami o tom, co by mělo být normální a co je přirozené.

Status normálnosti

Co je vlastně normální? Normální je to co je správné nebo přirozené? Nebo je normální to, co se často opakuje a je to běžné? Dříve bylo mnoho věcí nepřijatelných a děly se proto výjimečně. Dnes se dějí často a proto se staly přijatelnými. Často slýchávám argument, že lidé by měli akceptovat nové věci, protože svět se zkrátka mění a vyvíjí. Neuvědomují si přitom, že takovým argumentem automaticky předpokládají, že vývoj znamená pohyb správným směrem. Podle mého názoru je vývoj pouze pohyb. To znamená, že může mít i zpětný chod, ať už dočasně nebo trvale (involuce). Vývoj tedy neznamená povinnost akceptovat automaticky vše nové, co přináší. Proč? Protože důležitým hybatelem vývoje jsme my lidé – to znamená, že nikoliv jen osud a okolnosti, ale my sami na základě své svobodné vůle určujeme, kudy se vývoj bude ubírat. Můžeme tak rozhodovat o tom, jak bude tento vývoj vypadat. Nenechme si namluvit, že pozitivní vývoj je daný evolucí a lidé se mu musí jen přizpůsobovat (jak často liberálové a progresivisté argumentují).

Mnoho lidí si dnes neklade otázku správnosti a přijatelnosti, protože ta je otázkou svědomí a etiky. I když i tady co je etické v jedné době, nemusí být stejně etické v jiné době. Ptát se po správnosti je ale náročnější, proto většinou řešíme jen otázku normálnosti a pokud je něco normální, další generace to již kopírují jako samozřejmý, nový standard – tedy správnou věc, která už je zažitá a „dělá se tak“. Jak řekl jeden starý bard „chlapče, takhle to dělám už 20 let“. Myšleno – takto správně, protože už vím jak na to. I když to bylo špatně. Pokud dítěti budeme od malička ukazovat, že něco co je špatné jako dobré, pak bude stále věřit tomu, že to tak je, pokud náhodou v něm něco nebo někdo nevyvolá později pochybnost o tom, že to, co ho učili, byl nesmysl.

Zkrátka hranice jsou pohyblivé a neustále se někam posouvají podle toho, jak se posouvá vnímání naší reality a jak ta se mění – vše se navzájem ovlivňuje. Tak se úchylná a nenormální věc může stát věcí normální a věc normální a přirozená divnou a úchylnou. Jestliže kdysi status normálnosti určovala většinou církev a v pozdějších dobách státní propaganda a ideologie, dnes ho určují média, včetně společenských sítí, bez ohledu na jejich vlastníka. To platí jak v politice, tak společenských hodnotách. To s sebou nese riziko úpadku demokracie a mravní a morální chaos, který je stále více nutné regulovat větším a větším množstvím zákonů a nařízení, aby tento chaos neohrožoval fungující společnost. A k těmto regulacím se pak musí přidávat i regulace svobody slova, případně i cenzura.

Lidé jsou jako stádo, které automaticky přebírá status normálnosti, do kterého přišlo na svět. Když se někdo narodí v noře a nikdy z ní nemá možnost vylézt ven, přirozeně předpokládá, že ta temná nora je celý jeho svět a nevidí v tom nic nenormálního. Naopak se bude cítit ohrožen a v nebezpečí, pokud ho někdo z té nory bude chtít násilím vytáhnout. Když budeme dítěti od malička vtloukat do hlavy, že rodina není otec, matka a děti, ale první, druhý rodič a děti, bez ohledu na pohlaví, tak to také přijme jako normální věc. Stejně jako to, že si může pohlaví vybrat či kdykoliv změnit, podle toho jak to cítí.

Iracionální debaty

Vzhledem k tomu, že otázky identity se dotýkají svědomí a víry, není divu, že debaty kolem nich často nejsou vůbec racionální, nikam nevedou, ani asi ani nemohou. Je to podobné, jako když je i některými liberálními kněžími ze skupiny LGBT či LOGOS v církvi prosazován názor, že homosexuální styk nejenže není hřích, ale takové vztahy jsou naopak požehnáním, protože prý na Bibli se lze dívat „různým způsobem“. Inu, lidé vždy toužili vykládat si boží zákony podle toho, jak vyhovuje jim – zejména, jsou-li sami homosexuály a nemohou si pomoci. Ostatně, je to každého věc, jediné co by asi nebylo možné akceptovat je, pokud k těmto debatám nutí ostatní.

Mé svědomí mi říká, že homosexuální vztahy jsou hřích a nejsou normální, ale nikomu nelze bránit, aby měl opačný názor, pokud ho nevnucují jiným lidem. Určitě nelze do této otázky míchat ani milosrdenství a odpuštění, které má význam pouze tehdy, pokud člověk uzná svůj hřích. Trvá-li však na svém výkladu hříchu a naopak říká, že je „vše v pořádku“ – pak lže nejen Bohu, ale především sám sobě. Ideologie politické korektnosti může možná zasahovat do občanskoprávních záležitostí, ale určitě by neměla v církvi zasahovat do otázek náboženských. Na to jsme zvyklí už z veřejnoprávních médií, které dnes už nepokrytě propagují progresivní levicovou ideologii.

Někteří jsou už z těchto a podobných debat na téma homosexuality a genderu tak unaveni, že jsou ochotni přistoupit i na to, aby sice „manželství“ zůstalo zachováno tak jak je, ale právně aby „registrované partnerství“ bylo postaveno na roveň manželství – tedy, že by šlo o totéž, jen s jiným názvem. To je ale podle mě také koucourkov, i když se to zdá jako jediný přijatelný kompromis. Ale proč ne – pokud si zákonodárci opravdu myslí, že podpora stejnopohlavním svazkům přinese státu tolik profitu, jako podpora oboupohlavních svazků… Podle mého názoru rozhodně ne, ale to je politická otázka. A také společenská, protože dotovat je budou ze svých daní všichni, celá společnost. Ne vždy ale rozhoduje ekonomika nebo společenský profit – někdy je to pouze ideologie, podle které se rozhoduje. Tedy politická korektnost a ideologie rovnosti postavená na technokratických principech, která se snaží přepečlivě přinášet rovnost i tam, kde není co narovnávat, z čehož pak vznikají různé absurdity a nesmysly.

Podobnou nesmyslnost debat vidíme nejen v USA i v otázce potratů. Jestliže věříme, že život není jen biologické tělo, ale že je to duch a jeho počátek je v tomto světě v okamžiku zplození (nikoliv až narození), těžko tím můžeme argumentovat, jestliže někdo jiný věří, že život je pouze biologické tělo, které do okamžiku narození není samostatnou bytostí, ale součástí těla matky, která má právo si o svém těle (tedy i svém plodu, který je pouze hmotou) rozhodovat sama? Kdyby život byl pouze hmotou, pak bych samozřejmě ani já neměl problém s jeho případnou likvidací nebo s tím, aby si o něm jeho nositel měl právo rozhodovat – to je jasné. A možná by mi nevadilo ani usmrcení narozeného člověka, pokud by šlo jen o kus hmoty, byť živé – když to vyjádřím ad absurdum…

Zkrátka jsou debaty, které nemají žádný smysl a význam – které nemají žádné racio. Mohu chápat rozdílné názory jiných lidí a nemohu nikomu sahat do svědomí, stejně tak, jak někdo jiný nemůže přesvědčovat mě. Zkrátka relevantní je ten názor, který je většinový, ale nikdo nemá právo nikoho umlčovat, aby nemohl mluvit. Platný je prostě většinový názor poslanců nebo soudců – bohužel, i kdyby byl špatný. Pokud je to v souladu s mým přesvědčením a mám takovou pravomoc, mohu omezit na svobodě jiného a naopak. Není rozhodující, zda je to etické, ale zda je to v pořádku právně. I když víme, že někdy jsou právní spory nekonečné a vždy záleží, kdo rozhoduje… A také jde samozřejmě o politiku, na jedné straně politik musí jednat podle svého svědomí, na druhou i stranu i respektovat vůli voličů – budu-li následovat hlas svého srdce, ale riskovat tím ztrátu podpory, pohybuji se vždy na tenkém ledě plném kompromisů. Můžeme se snažit prosazovat své záměry, ale bez podpory voličů to také nejde.

Otázka potratů je zkrátka eticky sporná, i když uvažujeme o znásilnění či postiženém plodu, protože záleží na tom, jak hlubokou víru máme a jak hluboce věříme, že vše má svůj smysl, tedy třeba i bolest a utrpení. Ne každý člověk – byť i věřící – je schopen takové hluboké víry, pokud je postaven před otázku nutnosti nesení kříže. Hned se ukáže jeho skutečná víra a často rychle odpadá. Kříž je velmi nepříjemná věc a i já se mu snažím vyhnout tak, abych měl vždy život snadný. Vím ale, že to není správné a je to někdy proti mému svědomí. Někdy mi hlavou zní slova „kdo chce jít za mnou, vezmi svůj kříž a zapři sám sebe“ nebo „kdo se ohlíží zpět, není mne hoden“ a přitom si uvědomuji, že zapírat sám sebe téměř nedokážu a také, že se neustále ohlížím zpět a snažím si najít nějaký důvod proč něco nejde a proč nemohu, protože se mi nechce.

Zkrátka realita je ideálu vzdálená jak ve stavu světa, tak ve mě samotném. Proto mám i pochopení pro každého, kdo jedná zbaběle a není ochoten k sebezapření. Nelze ale asi mít pochopení pro toho, kdo jedná lehkomyslně a bez úcty k životu i tam, kde pro to nemá jiný důvod, než je pouhý rozmar, jako kdyby o nic nešlo. Slabost je zkrátka a hříšnost je asi věc, která patří k padlému člověku, ale ignorance, to je znak hlupáka, který je pyšný na svoji vlastní hloupost a cítí se dotčen, když ho na ní někdo upozorní.

TV CNN Prima News uvedla 10.2.2021 v pořadu 360° Pavlíny Wolfové debatu manželů Jochových zastávající tradiční manželství a Aleše Cibulky a jeho přítele zastávající tzv. manželství pro všechny.  Měl jsem z ní pocit, že homosexuálové zřejmě dobře vědí, že v debatách nemohou uspět a jediná šance pro ně je své ideály protlačit silou, takže veškerá slušnost jde stranou. Sází na zoufalou, agresivní, bezohlednou rétoriku, kterou se to, o čem se domnívají, že na to mají právo, za každou cenu snaží vydupat, tím že chtějí vyprovokovat nějakou akci. A čekají, že si větší část národa před nimi konečně už sedne na zadek, nechá se jejich požadavky vyprovokovat a nakloní si veřejnost. Nikoli argumenty, ale řvaním, gestikulováním, překřikováním, máváním duhovými vlajkami, tancováním, vystrkováním holých zadků, urážením a dupáním…

Za vším vidíme dětinskou umanutost a frustraci homosexuálů, kteří mají pocit, že jejich život závisí na tom, zda se jejich vztah jmenuje manželství. Jen proto, že nejsou schopni akceptovat, že nejsou ve svých vztazích jako muž a žena. Domnívají, že pokud jejich vztah společnost nepřijme, jako svazek muže a ženy, který se jmenuje manželství, budou mít stále pocit méněcennosti a druhořadosti. Za chvíli snad budou tvrdit, že to, že nemohou plodit děti a zakládat rodiny je znevýhodňuje, je to handikep a proto je to třeba napravit.

Možná je to pravda, ale takový je život, který si snad nevybrali, ale který je součástí jejich dědičného hříchu, karmy, či chcete-li prokletí. Nevím. Bohužel, v životě to tak chodí, že asi každý nemůže mít úplně všechno. Každý máme nějaký život a nějaký osud, ale nemá žádný smysl kvůli tomu předělávat zákony přírody, dupat nožičkama, křičet, upozorňovat na sebe, že mě příroda znevýhodnila, ale že mám právo být jako ostatní a že mám právo po každém požadovat, aby mé vztahy chápal jako rodinu. To je každého věc a pokud homosexuály nikdo neuráží, ani oni nemají právo urážet jiné za jejich názor. Pokud takové show mají na požadavky homosexuálů hlavně upozornit – třeba i za cenu neomalenosti, trapnosti a drzosti, pak jistě splní svůj účel – podle hesla účel světí prostředky.

Homosexuálové a vůbec všichni LGBT lidé s nestandardní sexuální orientací, nestandardním či modifikovaným genderem požadují, aby je nikdo nijak nehodnotil a přijímal tak, jak přijímá jiné lidí, bez rozdílu. To je krásný požadavek ve jménu boje za rovné postavení v ideálním k světě, který se obejde bez jakéhokoliv hodnocení a kategorií. Tedy spíše hudba jakési vzdálené sci-fi budoucnosti. Požadavky, kterou jsou úplně mimo realitu. Aby tyto cíle mohly být naplněny, musel by být institut manželství zrušen nebo dostupný všem, bez rozdílu. Dále by muselo být zrušení rolí otce a matky a také zrušení kategorií pohlaví. Ani v jednom případě by se buď nepoužívaly žádné kategorie nebo by byly akceptované jakékoliv – opět bez rozdílu. Také koncept rodiny by musel být zrušen a nahrazen domácností, kde by příbuznost a pokrevní vztahy nehrály žádnou roli. Nebo by musely být akceptovány různé druhy rodiny (nukleární, mononukleární, tradiční, stereonukleární, smíšená apod.).

Samozřejmě, právě tyto požadavky se fanoušci, příznivci a promotéři LGBT komunit snaží neustále prosazovat a myslím, že za posledních nejméně deset let vytrvalého úsilí se jim podařilo některé kuriozity dotlačit i PS, aby o nich vážně jednala. Zaštiťují se rovnými právy, svobodou, demokracií, vědou a dokonce i judikaturou EU. Jejich vehementní a vytrvalý nátlak je skutečně obdivuhodný. Jejich požadavky jsou ale tak bizarní, že i samotní poslanci mají o nich často takové pochybnosti, že vůbec nevědí, co s nimi, jak vyjít vstříc požadavkům na práva menšin a zároveň neudělat z právního státu bramboračku. Se žádnými kompromisy se komunita LGBT rozhodně neuspokojí. Možná se jejich nesmyslné požadavky dostanou znovu i před ústavní soud, který bude rozhodovat o tom, kolik pohlaví vlastně existuje. Zkrátka zdá se, že zábavy s LGBT a jejich příznivci si užijeme ještě dost a dost. Minimálně na jejich každoročním karnevalu za spolupráce s politiky a hlavně velkými médii.

Evoluce nebo involuce?

Ideologie politické korektnosti nařízeného dobra a rovnosti dokonale vychovala a zformovala novou generaci lidí, která pokládá vše za samozřejmost, stejně jako naplnění svých potřeb, třeba i na úkor jiných, pokud jim k tomu pomáhá legislativa přijatá stejně ovlivněnými lidmi s vygumovaným mozkem, ale přesvědčených o svém konání dobra. Jenže – čím více je lidí mezi elitami s vygumovaným mozkem a psychopatů, tím méně lidí má strach se jim postavit, jednoduše proto, že je jich velká převaha. Tak vzniká ostatně každá davová psychóza, ideologie, politické i kulturní revoluce. Svět se zkrátka mění – ať se nám to líbí nebo ne a je to v podstatě daň, kterou platíme za ten luxus, že máme demokracii. Největším nepřítelem demokracie je morální rozklad, kterým podkopává samu sebe a proto je schopná překlopit se v totalitu.

Proč to tak je, pro to nemám žádnou odpověď – nevím. Napadá mě jen to, že jde o nějaký magický hypnotický vliv, kterému lidé podléhají, aniž by si toho byli vědomi. Těžko říci, zda jde jen o ideologii mající za cíl nějakou revoluci. Záhadné je také neustále zdůrazňování toho, že někdo patří k nějaké menšině. Proč se to děje? Proč ta propaganda? Proč ve zprávách uvádějí, že novou mluvčí americké vlády se stala černoška a lesba, jestliže dnes barva kůže a sexuální orientace nehraje roli? Nebo naopak hraje stále větší roli a jde o důležitou kvalifikaci? Mají být menšiny a úchylky přednostní právo, protože jde o důležitější věci, než osobnostní, charakterové, morální, profesní či umělecké kvality a předpoklady? Proč jsou důležitější kvóty na počet žen nebo černochů než to, o jaké lidi jde?

Vývoj neznamená vždy automaticky vývoj vpřed, k lepšímu. Někdy je to i úpadek a cesta zpět. To si mnoho lidí vůbec neuvědomuje a tak vítají vše nové jako to, co je také lepší, než to staré. Třeba protože je to nové, neokoukané. Sehrát může svojí roli i reklama, třeba na sexuální vztahy se stejným pohlaví nebo možnost vybrat si pohlaví a stát se opačným. Lidé vždy chtěli vyzkoušet něco nového, zažít něco nového, aniž by přemýšleli, co je správné a co ne. Chtějí to, protože jsou už znudění tím, co mají. A demokracie jim to přirozeně umožňuje.

Kdysi jsem viděl katastrofický sci-fi film Potomci lidí odehrávající se v budoucnosti, ve které lidstvo vymíralo, kdy schopnost reprodukce klesla na minimum, navzdory genetickým manipulacím a umělým oplodněním, dítě bylo vzácností. Samozřejmě, dnes nic takového nehrozí, ale je dobře vidět, jak je genderová ideologie, genové manipulace a mediální preference homosexuálních vztahů nebezpečná. Samozřejmě to neznamená, že taková praxe tradiční hodnoty zruší hned – na počátku lidé nepoznají vůbec nic, neboť k jejich erozi dochází velmi postupně. Film však ukazuje, jak důležitá ochrana tradičních hodnot je, protože bez dětí a tradičních rodin nemá společnost žádnou budoucnost.

Kdybych já byl homosexuálem, nevím, jak by to řešil a možná se neumím vcítit do tvého těla, které má jiné pudy a touhy – ale jedno vím jistě – určitě bych takto neblbnul a určitě bych se bez problému smířil i s tím, že se prostě nemohu nikdy oženit – respektive omužit. Nebo by se snad chtěli vdát? Pak by se mohli ozvat nejen zástupci muslimů, migrantů a všech mužů, kteří mají více přítelkyň, s argumentem že je všechny tak miluje a ony jeho, že by se je chtěl všechny vzít. Když manželství pro všechny, tak pro všechny – není možná diskriminace. Nebo by se mohly ozvat osamělé ženy, které tak milují svého čtyřnohého přítele, že by se na něj také chtěly vdát. Proč by ony měly být diskriminovány?

Dnes někteří sexuologové hovoří i o tom, jak může být blahodárné a přínosné, když lidé pěstují tzv. polyamorózní vztahy, tedy když nežijí v monogamním, ale přátelské polygamní skupině, kde mají všichni intimní vztah mezi sebou navzájem. Od sexuologů samozřejmě nelze čekat, že budou moralizovat a vyjadřovat se k tomu z hlediska toho, zda to je správné nebo ne. Každý si o tom může myslet své. Já sám to mohu pokládat za zvrhlé a nemorální, ale nemám žádné právo druhé soudit nebo jim do toho mluvit. Pokud by ale i oni začali být chtít považováni za rodinu nebo pokud by vznesli požadavek na manželství pro všechny – tedy i pro ně, aby se všichni mohli navzájem vzít, tak s tím samozřejmě také nemohu souhlasit. Dá se ale očekávat, že v budoucnu budou mít takové polyamorózní „rodiny“ také stále větší reklamu, propagaci a podporu. Ostatně již se o tom natáčí celovečerní film, který by se měl stát hitem. Tak uvidíme…

Obchod a manipulace s identitou

Jestliže někdo říká, že jsou to všechno jen předsudky, pak mu není jasná jeho vlastní identita, neuvědomuje si důležitost toho, aby člověk měl jasno o své identitě, ani to, jaké má základy. Jeho identita se potom odvozuje pouze od jeho komplexu méněcennosti a frustrace z nejasnosti o své identitě. Tu se snaží řešit zdánlivě jediným možným způsobem – vytvářením rovnosti, jaká nikdy nemůže existovat – předěláváním zákonů přírody.

Také by se vám nelíbilo, kdyby vám někdo vaši identitu ukradl nebo si jí část vzal pro sebe a své uspokojení? Kdy byste přišli na svět mezi lidi, kdo by nebyli vaši rodiče a stát by vám znemožnil, abyste své rodiče mohli poznat proto, že dal přednost práva na anonymitu jiným lidem? Třeba jen proto, že někdo obchoduje s pohlavními buňkami lidí a stát to podporuje jako legální věc?

Člověk by chtěl změnit svět kolem sebe a narovnat ho, místo toho, aby změnil a narovnal sám sebe. Změníme-li však význam slov rodina, rodič, otec, matka, nic tím nezískáme. Vytvoříme tím jen další falešný matrix, něco, čemu sice věříme, ale co ve skutečnosti neexistuje, co je nesmysl. Problém identity určité části lidstva zmizí jen zdánlivě – ve skutečnosti se přenese na celou společnost a jen se rozloží.

Anonymní spermobanky, pronájmy děloh, experimenty s DNA či umělá oplodnění je něco, co je stále častěji také v rozporu se základními právy člověka. Je to mnohdy obchod s lidmi, podobně jako obchod s ženami. Je to již dnes stále běžnější věc, zvláště když si jedna skupina lidí osobuje právo, které jí nepatří a bere jí jiné skupině lidí. V tomto případě dětí, kteří se nemohou bránit. Podobně jako v případě ukončených těhotenství, ve kterém si ženy osobují právo rozhodovat o cizím životě, protože se domnívají je jejich majetkem, když je zatím v jejich těle.

Je paradoxní, že se liberální západ tak podrobně zabývá ochranou práv nejrůznějších menšin a zasazuje se o rovnost všech, práva děti v hojné míře však přehlíží. Podle mého názoru je to tím, že křik dětí není slyšet, zatímco hlas homosexuálů je velmi silný, dokonce tak silný, že dokáže přesvědčit i ty, kteří homosexuály nejsou o tom, že mají právo na to, čeho se dožadují.

Příliš se nemluví ani o obchodu s dětmi, i v případech, že je nelegální. Není problém zaplatit si pronájem dělohy jiné ženy (mimochodem přijde to asi na 500 tisíc Kč). Je to podobné jako spermobanky a koupě semene od cizích anonymních dárců, kteří jsou ochotni za 2000 Kč své semeno rozdávat a je jim jedno, kolik, kde a jaké potomky budou mít, protože je nikdy neuvidí a ani ho to nezajímá. To, že je technicky dnes už možné „vyrábět“ děti jinak, případně také na zakázku neznamená, že je to správné. A to nemluvíme o genetických manipulacích, kdy by se „výrobky“ dětí na zakázku měly objednávat z katalogu podle barvy vlasů, výšky, váhy, barvy očí, pleti, talentu apod.

Problém je ale, že otázka morálky a etiky je spojena s hodnotami ve kterých vůbec nemáme jasno. Zatímco o technickém vývoji se diskutuje stále, otázka morálky, tedy nejen toho, čeho jsme schopni, ale co smíme a nač máme právo, je jakoby vedlejší. Prioritou je pro nás naplnění vlastních potřeb. Etické otázky stojí a padají na našich hodnotách a přístupu k životu. Je život spotřební zboží nebo je posvátný? Mnoho lidí říká, že etické otázky jsou příliš složité,  což je také důvodem, proč se neřeší. Jenže když se nebudou řešit, doplatí na to celá společnost. I když budeme hledat třeba viníky opět jinde.

Riziko máme i u genetických manipulací, jak víme, je to extrémně složitá věc a stačí malá chyba, celá program života se zhroutí nebo se může vymknout kontrole s nežádoucími výsledky takže poškodí životy jiných, nevinných lidí. A dále klonování lidí.. Zkrátka pokušení experimentovat a hrát si na Stvořitele je velmi silné. Stejně tak jako ignorovat zákony přirozenosti a života. Problém je v tom, že tyto věci nelze globálně omezit a zakázat. Není tedy pochyb o tom, že se na nich pracuje v soukromých laboratořích již dávno. Ostatně v genetických manipulacích je prý šedivá rasa mimozemšťanů mistry, i když není známo do jaké míry se jim podařilo zkřížit geny svoje a lidí tak, aby jejich rasa alespoň v této podobě přežila.

Liberálové často na tyto otázky odpovídají – no a co? Když se dítě narodí do milujícího prostředí, nezáleží na tom, kolik má rodičů nebo zda je má. Jenže to je právě velmi zjednodušený pohled, asi jako měli hippies se svým světem, ve kterém byla láska nade vše a žádné zákony, povinnosti ani odpovědnost u nich neexistovaly. Nebo že kouření marihuany vyřeší všechny problémy. Prostě vše vyřešila neviditelná náruč lásky, podobně jako někteří ekonomové si mysleli, že vše vyřeší neviditelná ruka trhu.

Je to velmi lehkomyslný a naivní pohled, jak řešit věci. Řešit je tak, že je nebudeme řešit vůbec a řekneme – žádné neexistují. Je tu nějaký problém? Nevíme o něm, etické problémy, svědomí, morálka. Co to je? K čemu je to dobré? Vždyť jsme milující. A předpokládáme, že všichni kdo experimentují s lidmi, jsou milující. A že naše děti a budoucí generace naši lásku ocení.

Na jednu stranu by to ale asi bylo pěkné, žít ve společnosti, která by taková byla. Nepotřebovat rodinu, ani rodiče, spoléhat se na společnost, která by byla naší rodinou, aniž by člověk měl problém se svojí identitou. Je to však nerealistický pohled. Žijeme ve společnosti, ve které základ naší identity netvoří globální společnost, ale konkrétní historie naše rodu. Přestože se svět globalizuje a význam slov rodina nebo vlast je relativizován a zpochybňován, není třeba se tím nechat mást.

Nejdůležitějším, nejbližším článkem jsou stále rodiče, zejména matka, o které se učíme vše od svého narození, než se od ní citově odpoutáme. Otec a matka jsou pro nás od malina také vzorem genderu, takže pokud tento vzor existuje a alespoň trochu funguje, máme obvykle jasno o své identitě, nejen duševní, ale i sexuální. Současná krize identity člověka je důsledek zapomnění a nepochopení sama sebe, vlastních tradic i své historie – smyslu a významu toho všeho. Moderní člověk se jakoby vznáší ve vzduchoprázdnu, neschopen o etických a morálních vůbec přemýšlet. Ne snad proto, že by nechtěl, ale prostě proto, že už ani neví, co to je. A protože to neví, myslí si, že může všechno.

Ostatně podívejme se, jak se krize identity projevuje v některých arabských společnostech, kterou jsou někdy semeništěm těch nejfrustrovanějších mužů z některých se rekrutují teroristi. To jsou společnosti, kde slovo rodina znamená někdy nebo i často skutečně něco jiného, než u nás – je to spíše komunita jednoho muže, mnoha žen-služek a kopy dětí. Dětí, které nikdy nevyrůstaly v normální rodině. Výsledkem je společnost frustrovaných lidí, kteří si naváží sami sebe, vykořeněných lidí utápějících se v krizi své vlastní identity. Zatímco ateistická sekulární západní společnost tuto duchovní krizi řeší navyšováním počtu specialistů, psychologů, psychiatrů, bezpečnostním složek a zlepšování monitorovacích systémů, arabské společnosti ji někdy řeší svoji náboženskou rigiditou nezřídka hraničící až s fanatismem. Důsledkem je společnost ušlápnutých, poslušných a mužům sloužících žen ochotných snášet téměř vše a na druh straně agresivních, frustrovaných, nedůtklivých a duševně zcela nezralých mužů, kteří si sami se sebou nevědí rady a tak svoji nenávist obracejí vůči každému, kdo nesdílí jejich pravdu. Ti jsou pro společnost podobným ohrožením jako radikální fanatické ublížené feministky, kteří by nejraději byli chlapem a za všem vidí křivdu, ponížení a sexismus.

Tady vidíme, jak důležitý je tradiční funkční model rodiny jako základní buňky společnosti. Není to samozřejmost, je nesmírně důležitá tradice, ke které naše kultura dospěla. V opačném případě ve společnostech, kde je polygamie rozšířená a žena není partnerem, ale jen ceněným majetkem muže to navíc znamená, že zatímco někteří bohatí muži mají takového „majetku“ hodně, zatímco mnoho ostatních zůstává chudých a silně frustrovaných (tedy bez jediné ženy). Touhou žen je pak vzdát se za nejbohatší muže, kteří jim zajistí, že v jeho harému budou mít nejvíce zdrojů a nejméně práce. V jejich mentalitě a kultuře je to ale zcela normální a samozřejmé, ať už to někdo chápe velmi konzervativně nebo jen ze zvyku.

Hodně se dnes mluví i migraci a terorismu, ale možná jen málokdo si možná uvědomuje tento obrovský kulturní a mentální rozdíl a rizika s ním spojená. Bohužel až dnes začínají mnozí procitat ze svých naivních ideálů, ale politické korektnosti a svých vizí liberální multikulturní společnosti se jen těžko zbavují. Někteří je dokonce tvrdošíjně hájí i nadále a některé mladé nadšené extrémní levičáky asi nic nepřesvědčí. Pro ty je zkrátka liberální multikulturní globální společnost cílem, kterého chtějí dosáhnout na každou cenu.

Když se ale zeptáme nikoliv ideologů, ale skutečných odborníků na problém etiky, většinou i oni vám řeknou – to je příliš, příliš složité… Jenže když už se těmito otázkami nejsou schopni zabývat ani profesionálové, kdo jiný? A přesně takový je postoj naší společnosti. Tak to raději přenecháme úředníkům a politikům. Ti se pak pochopitelně těmito filosofickými, duchovními a kulturními otázkami vůbec zabývat nebudou. Naštěstí mají – alespoň zatím – tolik soudnosti, že je například klonování lidí stále nelegální. Otázka je jak dlouho to vydrží, protože co je technicky možné, je také velmi lákavé. Bez ohledu na to, co z toho vyleze a co to způsobí. To však liberály vůbec netrápí a vidí v tom skvělou budoucnost. Ostatně etické otázky vidí jako nějaké překážky, které jim někdo předhazuje, ale jejich snahy omezoval. Jak řekl jeden člověk: „Na tyhle nové procedury si brzo zvykneme. Vývoj technologie nezastavíme. Naštěstí“.

Není to ale vůbec nic nového, tak kdysi dávno došlo i k pádu člověka. Vývoj lidstva v jisté době značně technicky pokročil. Dokonce tak daleko, že člověk dokázal sestrojit i umělou inteligenci. Začal mít dojem, že je pánem nad životem, že je stvořitelem, protože na prvním místě byl pro něj technický pokrok a jeho možnosti. A pak to prasklo – zničil krásný, neporušený svět, ve kterém dosud žil. Sám si pod sebou podřezal větev.

Člověk uvěřil tomu, že není svobodný a že Bůh a jeho zákony ho omezují. Kolik lidí, tomu dodnes věří? Věří tomu, že je Boží zákony omezují. A protože tomu věří, nechtějí je znát. Otázkou svědomí se vůbec nechtějí zabývat, protože z toho důvodu pro ně neexistuje. Chtějí si je totiž určovat sami, podle svého. Technický vývoj je opět prioritou, stejně jako kdysi. Otázkou je, do jaké míry je to z pouhé nevědomosti a do jaké míry neochotou zabývat etikou a svědomím. Tedy i tím to smím – nejen tím, co mohu. Schopnost tyto dvě věci rozlišovat je ve skutečnosti velmi důležitá. Není to jedno a totéž.

Mimochodem, protože tuto schopnost lidé ztratili, bylo prý speciálně kvůli tomu geneticky zablokována možnost křížení člověka se zvířaty. Jenže člověk dosáhl kdysi tak pokročilého vývoje nejen v oblasti umělé inteligence, ale i v oblasti genetiky, že našel způsob, jak tento blok odstranit či obejít. V důsledku toho se na Zemi rodily zrůdy, které měly třeba část těla zvířecí a část lidskou. To vše existovalo již předtím, než vznikla naše starověká civilizace po zániku starého světa, který se propadl na dno oceánu, kterou nejen Bible, ale i mnoho jiných nekřesťanských kultur označuje jako „potopu světa“. Jak dalece byl zkažený, to si můžeme jen domýšlet. I to, jak byl technicky vyspělý, když to byl svět, kde lidé byli schopni cestovat vesmírem a komunikovat s mimozemskými civilizacemi.

Může se zdát trochu zvláštní, že Evropská Unie zřizuje etickou komisi v otázkách umělé inteligence, které se podle jednoho průzkumu obává třetina lidí. Navzdory tomu, že jde o něco, co je stále v plenkách, na rozdíl od našeho pokroku v oblasti genetických manipulací. Myslím si, že etická komise by měla být zřízena především pro tyto otázky. Na prvním místě ochrana života a rodiny a až teprve potom bych řešil toto. I když samozřejmě obojí je důležité. Plánovat ale nějaká etická pravidla pro umělou inteligenci, když ještě ani nevíme, kudy vývoj půjde, se mi zdá předčasné.

Základy naší identity

Rodina je od slova rodit. Rodič je ten, kde se podílí na zrození svoji spermií nebo vajíčkem. Co to znamená? Že rodina může být vytvořena pouze mužem a ženou a že rodičem se nemůže stát někdo jen proto, že ho jako rodiče uznal stát. Pak to může být pouze pěstoun.

Stát se rodičem a vytvořit rodinu tedy není žádným právním nárokem. Je to součást zákonů přírody a tyto je nesmysl předělávat k našemu obrazu.

Dítě má mít možnost se narodit, když už bylo počato. Nenarozené dítě je sice součástí těla matky, ale je již samostatným životem, se kterým není možné nakládat podle libosti.

Dítě se nesmí stát rukojmím dospělých v důsledku pocitů jejich nerovnoprávnosti, jejich poptávky nebo nároků.

Dítě se nesmí stát předmětem obchodu mezi dospělými, kteří tak touží naplnit si své vlastní sobecké potřeby.

Dítě má mít možnost narodit se do rodiny, mít otce i matku, aniž by své mužské a ženské vzory muselo hledat jinde.

Dítě má právo znát své skutečné rodiče a nebýt vychováváno ve lži.