Krize identity

Otázky co je rodina, kdo jsou rodiče, co je národ, manželství se pro někoho mohou zdát jako nepodstatné a nedůležité, ve skutečnosti jsou však ale skutečně naprosto zásadní. Nikoli ale pro řešení domnělé nerovnoprávnosti, ale naopak pro naše tradiční hodnoty, respektive pro naše hodnoty vůbec. Pokud v těchto otázkách totiž nemáme jasno, nemáme jasno ani o svém ukotvení – o své vlastní identitě. A že je tato krize vědomí si sama sebe a svého původu dnes už skutečně velká, je jasné. Jeden zastánce manželství pro všechny řekl, že „základem společnosti odjakživa byla a je rodina, a ne manželství. Manželství je institut definovaný zákonnými předpisy, rodina žádnou definici nemá. – Tu jednoduše tvoří všichni, kteří se cítí být jejími členy, a nikdo jiný do toho nemá co mluvit“…

Tato slovo výborně ilustrují nevědomost lidí, kteří mají problém s vědomím identity. Ačkoli tito lidé vesměs asi chápou, že základem všeho je rodina, nechápou však co je to rodina. V jejich pohledu je to něco obecného, všeobjímajícího – prostě do rodiny patří každý kamarád a přítel, kterého mám rád. Bez ohledu na to, zda je příbuzný nebo ne. Z tradičního pohledu má však pojem rodiny jasnou definici – do rodiny patří jen ten, s kým sdílíme společné předky, tedy jsme pokrevně příbuzní. A v nejužším významu jsou to pouze rodiče a sourozenci. Je skutečně tristní, že něco tak banálního a jasného mnozí lidé už dnes nechápou a nerozumí tomu. Nebo nechtějí rozumět?  Mimochodem slovo rodina je od slova rod – rodit. Právě proto, že základem všeho je rodina v tomto tradičním slova smyslu (ne nějaká obecná rodina ve smyslu globálního národa, ve kterém jsme si všichni bližní duchovní bratři a sestry), je definována i zákonnými předpisy, které ji chrání a jasně vymezují. Jimi se také lišíme od zemí, kde mají ženy jen malou hodnotu a kde je možná polygamie a kde je pedofílie legální.

Občanské manželství pouze převzalo status náboženské formy, která je prazákladem naší kultury a která trvá tisíce let. Není rozhodně žádný důvod jí nyní měnit a označovat ji za nesprávnou či nespravedlivou. Stejně tak jako měnit význam slova „rodina“ s tradičního na globální. A tak by to mělo zůstat, dokud se lidstvo nebude rozmnožovat klonováním a dokud si budeme vážit našich rodičů, prarodičů a všech svých předků, díky kterým jsme tu i my… A pokud na ně nemůžeme být hrdi či za za svoji rodinu a příbuzenstvo stydíme, nebo nás dokonce opačné pohlaví nepřitahuje vůbec, tak ani to není důvodem měnit význam slova rodina. Samozřejmě – někdy nám mohou být bližší cizí lidé, že vlastní – ale z jejich přičinění jsme se nenarodili. Nemá žádný smysl utíkat před tím, kdo jsme a jaký je náš skutečný původ. Ani bránit jiným lidem, aby znali své rodiče a předky.

Základem všeho je skutečně rodina, manželství je však institut na její podporu. Nikoli institut na podporu globální či virtuální rodiny v přeneseném slova smyslu, ale té skutečné, která plodí a rodí děti. Krize identity, která je v dnešním světě stále patrnější a naléhavější je hlavním a největším rozporem mezi konzervativci a liberály. Otázky migrace a homosexuality jsou hlavním projevem přelomového období mezi starým světem, kterých odchází a novým světem. Ve skutečnosti tedy nejde o homosexuály a jejich práva, ani o nacionalismus, ale o naší identitu. A hlavně, co vůbec s tím,je-li narušena? Jak se k tomu postavit?

Zatímco v dřívějších dobách bylo mnohem méně lidí s narušenou sexuální nebo genderovou identitou, takže stačilo tyto věci ignorovat a nezabývat se jimi, dnes to možné není. Protože ale takových lidí je stále více a více, je třeba se tím zabývat. Obvyklým a nejčastějším řešením je podobně jako v případě homosexuálů říct, že se nic neděje, je ve v pořádku a stačí pro ně jen vytvořit nová pohlaví a nové přihrádky, kam ty lidi šoupneme a budeme je brát tak, jak jsou, Jenže to jednak nestačí a jednak to neodpovídá pravdě – porucha identity není v normální a není v pořádku. Problém je pouze v tom, že nevíme, co s tím. Nebo ano, ale ne v takovém měřítku.

Řešit je samozřejmě nutné právní, společenské i praktické otázky. Za koho tyto lidi považovat? Nakonec čeština pro ně ani nemá rod. A od kdy a za jakých podmínek je možné akceptovat změněné pohlaví a jak často ho lze měnit? A jaké záchody mohou muženy nebo ženmuži navštěvovat? Bude třeba pro ně mít další? A budou moci při sportu soutěžit s muži nebo se ženami?  Jak to bude s manželstvím, adopcemi…? Žádné jednoduché řešení neexistuje a prostě říci, nic se neděje, budeme tolerantní a budeme je považovat za to, co chtějí oni, to možné není. Víme, že normálně segregace mužů a žen stále funguje (jinak bychom měli záchody i sprchy či šatny všichni společné. Těžko si však představit jako tato zařízení navštěvují lidé, kteří nejsou ani muži ani ženy a vypadají tak.

Pokud bychom zcela uznali jejich transidentitu, museli bychom je segregovat minimálně jako třetí pohlaví. Jenže – těch lidí ještě zdaleka není tolik, abychom další zařízení extra zvlášť ještě pro ně. A pak by to mohlo znamenat diskriminaci, protože oni se nechtějí být vnímáni jako třetí pohlaví, jako transženy a transmuži, ale jako plnoprávní muži nebo ženy. Oni ve skutečnosti nechtějí abychom rozlišovali XX různých typů pohlaví – to je pouze náš vynález. Pokud mluvíme o více, než dvou pohlavích, oni mají naopak pocit segregace a diskriminace. Náš názor byl, že takovým dělením na více pohlaví jim vyjdeme vstříc, ale ono je to úplně naopak. Můj názor je, že někdy to bude snad možné, aby jejich pohlaví bylo rovnoprávné, ale ne vždy to bude možné. A nezbývá, než si přiznat, že to není normální stav, ale porucha. Ať už ji tedy tito lidé chtějí řešit, mohou řešit, nechtějí nebo nemohou.

Myslím si, že naše identita ale není ohrožena migranty, ani homosexuály a LGBT, ale my sami si ji podkopáváme. Národ totiž neohrožují migranti, ale ti, kdo o jejich pohybu rozhodují a rozhodují o střežení hranic – podobně jako rodinu neohrožuje komunita LGBT, ani lidé s narušenou pohlavní identitou či orientací, ale ti, kteří z těchto lidí dělají módu, kteří z narušené identity dělají nové trendy, kteří je propagují, medializují a preferují a ti, kteří je následují. Všichni ti, kteří z úchylky dělají nový přirozený, normální a zdravý stav. To rozhodně není něco co je nutné nebo něco, čím je možné se chlubit. I když je možné, že v pornografickém průmyslu anomálie budou vystupovat jako atrakce, jako něco, čím by chtěli být i jiní.

Evropská Unie ideologii genderové rovnosti převzala a učinila z práv migrantů a homosexuálů jeden ze základních pilířů tzv. evropských hodnot. Hodnot, o kterých říká, že jsou křesťanské, ve skutečnosti jsou však pouze liberální – křesťanské až na posledním místě. Nejdůležitější hodnotou EU je liberalismus, neboť zde má největší podporu. Konzervativní proud je v EU zcela okrajový a proto (či přesto) vyvolává takovou nevoli a odpor. EU považuje konzervativní myšlenky za nebezpečné, krajně pravicové a společnost rozdělující a tradiční hodnoty za překonané. Také v církvi se objevují hlasy, které chtějí konzervativní hodnoty nahradit novými, univerzálními.

Mezi ty, kdo velmi často kážou o hodnotách, ale současně mají velmi blízko k neoliberalismu patří i někteří duchovní – u nás je to velmi mediálně protežovaný Tomáš Halík, který se nejen netají svoji podporou pro masovou nelegální migraci, ale ani tím, že by církev měla akceptovat registrovaná partnerství lidí žijících ve vztahu s člověkem stejného pohlaví. Dokonce by podle něj měli mít i možnost požehnání svému vztahu v kostele. Kritizuje pseudonáboženství, ale sám ho propaguje a prosazuje. Jeho modlou je ve skutečnosti intelektuální univerzalita, nikoli spiritualita.  Lidé jako Halík nejsou nebezpeční proto, že jsou nějak zlí – to absolutně ne. Oni dělají věci v dobré víře. Jsou nebezpeční proto, že jsou mocným nástrojem ďábla, protože mají ve společnosti významný vliv, jako jeho advokáti.

Již dnes se ze strany liberálů stále ostřeji vede kampaň proti konzervativním hodnotám, jako těm, které jsou nebezpečné a nenávistné. Konzervativní, tj. křesťanské hodnoty a názory, které uznávají za svazek muže a ženy za posvátný, stejně jako manželství a proto nemůže být staven na roveň svazků homosexuálních, jsou dehonestovány jako šířící nenávist, jako radikální a agresivní. Těžko říci, zda je to ze strany liberálů záměr či zda opravdu věří, zda takové názory jsou založené na nenávisti. Já mám konzervativní názor, ale žádnou nenávistí proti jinak orientovaným lidem rozhodně netrpím. A také si cením toho, že v dnešní svobodné společnosti mám stále ještě možnost tento názor svobodně zastávat, aniž bych byl za něj postihován, pronásledován nebo vylučován. Doufám a věřím, že to tak zůstane pokud možno co nejdéle.

Respektuji názor liberálů, kteří křesťanské hodnoty nechápou nebo nechtějí pochopit či si je chtějí upravit podle svého. Nemohou ale po nikom chtít, aby jejich představy o rovnosti všech sdílel také. Pro mě má totiž slovo rovnost úplně jiný význam. Pro mě je to v tomto případě rovnost před Bohem, od kterého pochází manželství – není to lidská instituce. Neznamená to tedy, že manželství muže a ženy diskriminuje jiné lidi. Je to podobné, jako kdyby se muž cítil diskriminován za to, že se  nenarodil jako žena. Problém není v tom, co je kolem člověka, ale to, co je v něm. A protože je člověk stále více nespokojený sám se sebou, touží určovat Bohu, jak má uspořádávat věci. Namísto toho, aby změnil sám sebe.

Podle mého názoru pro měla být zakázána propagace homosexuality, podobě jako je zakázáno propagovat jiné nebezpečné myšlenky. Zakázána by měla být i propagace jakéhokoliv socialismu a marxismu, ať už nacionálního nebo komunistického. Není to šíření nenávisti – je to naopak ochrana svobodné společnosti. Na druhou stranu ale uznávám, že takový zákaz by mohl být zbytečně tvrdý a stačilo by, kdyby raději byla výlučnost manželství mezi mužem a ženou zakotvena v ústavě. Svoboda znamená toleranci, tj. že každý může svobodně sexuálně žít jak chce, tj. také toleranci homosexuálů. Znamená to ale také povinnost tuto svobodu chránit. Propagace homosexuality a neomarxismu nevede k větší svobodě, jak věří liberálové, ale naopak k jejímu omezení v budoucnosti. Jakmile jednou v budoucnu dostanou všichni stejná práva, všichni o svá práva pak najednou přijdou.

Samozřejmě, liberálové mají demokratické právo své představy o rovnosti prosazovat, nicméně my máme právo hájit své představy. A k demokratické diskusi rozhodně nepatří nějaké osočování z nějaké nenávisti k někomu. Nemá to nic společného s nenávistí, ani s populismem.

Nazývání věcí pravými jmény – to není šíření nenávisti ani populismus. Není to nic proti homosexuálům – jsou to lidé jako my všichni ostatní a zaslouží si naše pochopení. Je to proti nebezpečné ideologii falešné rovnosti, jaká nikdy nemůže existovat. Proti nové utopii. Proti vymývání mozků a nahrazování významů slov jako jsou rodiče a rodina nesmysly. Jak jinak lze označit protimluvy jako „jednopohlavní rodiče“ či jednopohlavní nebo mononukleární rodina? Samozřejmě, pokud budeme děti odmalička učit,  že černá je bílá, že pěkný je ošklivý, že domy jsou letadla a lodě vlaky nebo že dudy znamenají nebe, budou tomu věřit a nepřijde jim to divné. A asi uvěří i tomu, že každý má právo být považován za toho, za koho sám sebe prohlásí, i kdyby byl někým úplně jiným nebo že každý má právo prohlašovat za pravdu to, co mu vyhovuje, i kdyby byl přesvědčen o tom, že je to lež, protože s realitou je možné volně manipulovat a oblbovat jiné lidi.

Děti si zvyknou na všechno, napodobují a opakují vše co vidí. Zvyknou si i na to, že manipulace je normální, takže z nich vyrůstají psychicky a sexuálně nevyrovnaní lidé, manipulátoři, lidé s poruchou osobnosti, což má nedozírné následky – zvláště pokud se takoví lidé dostávají na vlivná místa nebo se stávají významnými influencery. A protože mají sami vygumovaný mozek, pokračují v jeho vymývání dalším lidem. Oni za svoji poruchu však nemohou. Oni tyto hříchy pouze zdědili po svých předcích a okopírovali je od svých influencerů.

Každý rozumný člověk ale ví, že násilně překrucovat realitu a vytvářet si vlastní, ničemu nepomůže. Je jen těžko uvěřitelné, že dnes musíme diskutovat na tak samozřejmými otázkami kdo jsou rodiče a co je rodina. A že ne všechno může být pro všechny – zejména ne manželství. Pokud tedy má být právoplatné nejen před lidmi a z nás lidí se ještě nestali úplní imbecilové a idioti, kteří proto, aby měli všechno, jsou ochotni udělat cokoliv a klidně i vydávat bílou barvu za šedou nebo dokonce černou.

Ostatně oblbování a vymývání mozků se stalo v době manipulací docela běžnou věcí a často můžeme být svědky toho, že lidé jsou z vážnou tváří přesvědčování i o úplných nesmyslech, proti kterým se ale mají obavy ozvat, aby se neukázalo, že jsou hloupí nebo aby neztratili kredit – pokud by nešli s davem. A tak raději mlčí, aby nebyli vyhozeni z práce, aby nebyli cenzurováni, aby neměli problémy… Viděli jsme to za minulého režimu a vidíme to znovu. Na druhou stranu dnes je přece jen situace výrazně lepší, postihy nejsou tak přísné a lidé jsou odvážnější. Dehonestace je sice velmi nepříjemná, ale zatím lidé nejsou hromadně zavíráni, natož popravováni jako dříve. Naopak větším problémem je to, že lidí s narušenou psychikou, sexualitou či s poruchou osobnosti neustále přibývá a ani stále vyspělejší medicína tento trend dosud nedokázala zpomalit. Již se proto dokonce vžil i termín „krize identity„.

Tzv. jednopohlavní rodina je problematická hlavně z toho důvodu, je-li dětem upíráno právo znát své skutečné rodiče nebo pokud musí vzory matky a otce hledat mimo okruh svých nejbližších ve vzdálenějším příbuzenstvu nebo známých, což je určitý hendikep. Jistě toto zrovna nemusí být věc nepřekonatelná, ale rozhodně to není něco, co je dobré preferovat nebo stavět na stejnou úroveň jako svazek muže a ženy. To by byl jakýsi návrat do prvobytně pospolné společnosti. V případě adopcí, cizích dětí, pokud budou povoleny, by i tak vždy měly mít přednost oboupohlavní páry a až teprve, pokud by se žádný dlouho nenašel, lze uvažovat o této variantě. Pokud ale vím, počet zájemců o adopci z řad manželských párů stejně převyšuje počet sirotků.

Příběh Adama a Evy

Příběh Adama a Evy – pádu člověka je morální problém. Morálka je však věcí svědomí a sekulární, demokratický stát jí nemůže regulovat, natož nařizovat. Regulovat a omezovat může pouze nejkřiklavější případy při kterých dochází k bezprostřednímu ohrožení společnosti a státu – když hrozí jeho postupný rozklad. Jenže, kde je ona pomyslná hranice, kdy by měl stát morální prohřešky tolerovat a když by je již měkl omezovat či trestat? Protože tato hranice je nejasná a u každého jiná – s ohledem na individualitu svědomí, je tato otázka politické a právnické diskuse. Někteří říkají, že v této diskusi by neměly padat argumenty náboženského charakteru a s tím souhlasím – pochopitelně, ne všichni nemáme stejnou víru a nežijeme v teokracii.

Na druhou stranu víra může určovat naše názory, postoje a skutky a pokud nemůžeme použít náboženskou argumentaci, která je irelevantní, je nutné hledat argumentaci jinou, zástupnou nebo neargumentovat vůbec a odvolat se na svědomí, což ale může být chápáno zase jako ignorance a neochota k dialogu… Nelze argumentovat ovšem ani morálkou – např. říci – tento názor odmítáme, protože je nemorální, apod., protože by to nebylo politicky korektní. Vést politicky korektní diskusi na téma morálních problémů je prakticky nemožné, protože jedno druhé vylučuje. Proto se z pochopitelných důvodů ani žádné nevedou – nevedly by totiž nikam. Tak otázka morálky přirozeně zůstává soukromou věcí a ve veřejném prostoru tabu. Tedy až na výjimky, kdy to poškozuje stát (například, pokud jej okrádáme na daních) nebo fyzicky někoho neohrožuje. Problém je snad jen v tom, že po vytěsnění morálky z veřejného prostoru se jeho správa stala více méně technokratickou záležitostí, což může být zase opačný extrém a stinná stránka sekularismu.

Morální problém je podle mého názoru vždy spojen s otázkou svědomí a to je do značné míry závislé na tom, čemu věříme, takže náboženská víra v tom hraje obvykle podstatnou roli. Jak vidíme, i když žijeme v sekulárním, ba dokonce ateistickém státě, přesto uznáváme výhradu svědomí a morální zákony odvozené z náboženských tradic. Je to zkrátka základ naší kultury, ať už se nám to líbí – nebo ne., tyto základy dosud zcela žádnou ideologií nahrazeny nebyly – komunistickou, humanistickou, ani genderovou ideologií. (Vzpomeňme si na slova Tomáše Bati, když před válkou mluvil o tom, že příčiny hospodářské krize jsou problémem morálním – jak nekorektně jeho slova by asi dnes zněla?).

Na počátku úpadku lidstva a vzniku morálního problému byla žena – Eva, která podala muži – Adamovi lákavé ovoce, které měl ovšem odmítnout, kdyby se jako muž zachoval. Mnoho mužů svádí vinu pouze na Evu, což jde nezřídka tak daleko, že v některých společnostech mají ženy dodnes velmi omezená práva (někde nesmějí dokonce ukázat ani svůj obličej). Málokdo si však uvědomuje, že kdyby muži nebyli slaboši, mohly by ženy tato práva klidně mít… Proč? Protože hlavní vina je ve skutečnosti u mužů, kteří přestali být muži. Ano, žena se sice provinila a neměla to dělat, avšak tím, že to udělala, nepřestala být ženou. Jenže tak to všechno začalo. Až jako důsledek hrubosti mužů se mnohé ženy emancipovaly v mužatky a tato emancipace (ale i feminizace) pokračuje. Zkrátka původní harmonie byla narušena a to přineslo na svět sexuální chaos, včetně chaosu v pohlavní identitě, která se stává zvrácenou a převrácenou.

Kdyby ďábel oslovil muže, místo ženy, zřejmě by pomyslné jablko muž odmítl, avšak od ženy si ho rád vzal (proto se říká, kam čert nemůže, tam nastrčí ženu, které je méně kritická a více důvěřivá, když nemůže na člověka přes rozum, jde na to přes emoce).

Z mužů se na jedné straně staly egocentričtí sexisté, na straně druhé zženštilí muži, kteří jsou už tak zženštilí, že neví, kdo jsou nebo pokládají za ženy. Reakce žen na sebe možná nechala dlouho čekat, nicméně se také dostavila – z mnohých žen se na reakci sexistických hrubiánů staly emancipované, feministiky, pochlapené ženy nebo dokonce lesbičky, které se naučily obejít se bez muže a vydávat to za přednost. Muži se začali bát žen, takže raději začali chodit s muži a ženy zjistili, že s muži nic není, tak raději začaly chodit se ženami… A tak se původní jednota a harmonie začala rozpadat a měnit v chaos…

Zatímco tedy v islámských kulturách se tato disharmonie projevuje omezením práv žen, v našich kulturách zase tím, že se úchylky vydávají na normalitu, ba dokonce za přednost. Patricharchální společnost je ve skutečnosti společnost slabochů, kterou ovšem nepolepší žádné kvóty ani jiné nápady socialistů a liberálů. Translidé, transmuži, transženy, homosexuálové, lesbičky (tj. lidé, kteří se sdružují a které zastupuje komunita LGBT) jsou však v moderní společnosti slabochů stále větší problém. Co s nimi, kam s nimi?

Na jednu stranu tu máme jednoduchá radikální řešení (postavit mimo zákon, zakázat apod.), na druhou stranu řešení socialistická (zavést třetí pohlaví a manželství pro všechny a pak také řešení liberálů – vůbec se tím nezabývat, protože to není žádný problém. Pak tu máme řešení konzervativní (které je nejbližší mě) – vést s těmito lidmi dialog, neodmítat je, ale ani jejich úchylky nepropagovat, jako by byly nějakou zdravou a přirozenou alternativou a jakoby o žádné úchylky nešlo, nezapojovat se do jejich akcí… Protože to se však děje stále častěji, je jich na jednu stranu stále více a na druhou stranu se za svůj stav už nestydí a neřeší ho. Ba dokonce jsou na něj hrdí. Naše hodnoty nejsou ujasněny v tom, zda lidstvo má v tomto směru být na něco hrdé nebo zda to není naopak něco, na co by pyšné být nemělo.

V dnešní západní společnosti existují silné lobbistické tlaky z řad socialistů a liberálů, které podporují integraci těchto lidí až na samou mez možností – tedy včetně manželství pro všechny a v této salámové metodě zbývá ukrojit asi už jen poslední kolečko salámu, čímž úchylka bude úředně a státem potvrzená jako normální. Jistě, stát má plné právo měnit zákony a jejich výklad – od toho tu naši zákonodárci jsou a pokud chtějí společensky i finančně podporovat taková pseudo-manželství, která nepřinášejí společnosti žádný profit, je to jistě možné. Ani to nebude znamenat nějaké bezprostřední ohrožení našich hodnot nebo rodiny. Jde však o precendes s daleko dlouhodobějším akčím rádiem, který udává, co vnímáme jako normální – je to tedy otázka našeho svědomí.

Když máme tedy diskutovat s lidmi, proč odmítáme manželství pro všechny, je to velmi náročná diskuse – vlastně bychom se o tom vůbec ani neměli bavit, protože jestliže je něco otázkou svědomí, jsou jakékoliv další argumenty poněkud nadbytečné a zavádějící. Proto se snažím oddělovat manželství státní, od manželství církevního, což není jedno a totéž. Státní je totiž jen právním aktem, zatímco církevní je kromě toho navíc i aktem duchovním.

Nakonec i mnoho nevěřících si podvědomě uvědomuje důležitost tohoto aktu a přestože v Boha nevěří a veškeré sliby před Bohem jsou pro ně jen divadlem, žádají o církevní sňatek a pokud splní určité podmínky, může jím církev vyhovět. Samozřejmě mohou existovat i výjimky, kteří pro svatbu v kostele dělají vše – dočasně konvertují na víru, přijmou křest a absolvují přípravu – vše jen proto, aby získali zážitek svatby v kostele. Těžko ale říct, jak smysluplné to je, protože je to stejně podvod – ač je takové manželství církevně uzavřené, před Bohem je neplatné, podobně jako jakékoli státní manželství. Vidíme ale, jak odbytý ten státní akt je a pokud bude uzákoněno státní manželství pro všechny, o co více se jeho symbolická hodnota ještě více devalvuje.

Rozumím tomu, že pro někoho symboly žádný význam nemají, možná dokonce ani státní vlajka či znak ne. Já osobně je ale považuji za důležité věci. A manželství je jedním z takových symbolů toho, k jakým hodnotám se hlásíme a za jak důležitý a pro společnost prospěšný pokládáme vztah muže a ženy. Ostatně právě toho tomuto typu vztahu dáváme privilegium. Výsadní právo je sice něco co představ dnešní liberálně-socialistické ideologie rovnosti vůbec nezapadá, přesto své místo rozhodně má a není žádný důvod privilegia rušit.

V islámských společnostech si svých symbolů drží zuby nehty a dokonce by je arabové chtěli prosazovat i u nás – zatímco my se těch našich symbolů klidně vzdáme snad dokonce i bez nátlaku – ve jménu jakéhosi domnělého pokroku a rovnosti. Proto se plně hlásím tomu, aby se ČR připojila k těm zemím, ve kterých bylo manželství muže a ženy zakotveno v ústavě.

Porucha vlastní identity má svůj duchovní, duševní a nakonec i fyzický rozměr. Je důsledkem krize jednak naší vlastní identity a hledání toho, kdo je vlastně člověk, jaký je jeho smysl života, odkud kráčí a kam, důsledek chaosu a zmatku v hodnotách. A samozřejmě, nepřímo také důsledek narušeného ekosystému celé planety.

Nikdo neví, jak se k tomuto problému postavit. Zatímco jedni říkají, neřešme to, zameťme to po koberec, řekněme, že je to normální a nezabývejme se tím, trestejme každého, kdo bude tyto věci nadále nazývat deviací, úchylkou nebo vadou. Jiní zase říkají, odstraňme tyto lidi ze svého prostoru, stejně jako to dělají zvířata. Každé takto postižené zvíře je ostatními vypuzováno a žádná tlupa nebo smečka ho mezi sebou nechce. Co je správné? Jistě ani jedno, jenže žádné řešení dosud neexistuje.

Krize identity jsou jedním z největších problému moderní společnosti. Kdo vlastně jsem, kam patřím? Kdo jsme my, lidé a proč jsme tady? Je jasné, že tuto krizi nevyřeší žádné ideologie o rovnosti, ale skutečné poznání toho, kdo vlastně jsme. Až se to stane, budeme opět žít v souladu s přírodou a jejími zákony a nebude nic, co by tyto zákony narušovalo, co by vybočovalo. Protože jsme ale narušili přirozený řád, trpí s ním i celá naše příroda. A nakonec – i my lidé sami. Ať už si to uvědomujeme nebo ne, ať už to chceme vidět nebo před tím zavírám oči. Je to bolest našeho světa.

21 Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě. 22 Tvrdí, že jsou moudří, ale upadli v bláznovství: 23 zaměnili slávu nepomíjitelného Boha za zobrazení podoby pomíjitelného člověka, ano i ptáků a čtvernožců a plazů. 24 Proto je Bůh nechal na pospas nečistým vášním jejich srdcí, takže zneuctívají svá vlastní těla; 25 vyměnili Boží pravdu za lež a klanějí se a slouží tvorstvu místo Stvořiteli – on budiž veleben na věky! Amen. 26 Proto je Bůh vydal v moc hanebných vášní. Jejich ženy zaměnily přirozený styk za nepřirozený 27 a stejně i muži zanechali přirozeného styku s ženami a vzplanuli žádostí jeden k druhému, muži s muži provádějí hanebnosti, a tak sami na sobě dostávají zaslouženou odplatu za svou scestnost. 28 Protože si nedovedli vážit pravého poznání Boha, dal je Bůh na pospas jejich zvrácené mysli, aby dělali, co se nesluší.

Bible, List Římanům 1, 16-32

Jakkoli bude liberální ideologie tvrdit a jakkoli budou školy dětem ve školách při sexuální výchově vysvětlovat, je homosexualita nebo přechodová pohlaví jsou jen normální alternativou sexuálního chování a identity, každému, kdo netratil soudnost je jasné, že je to lež.

Deviace (nepřirozenosti) jsou zkrátka důsledkem pádu člověka a protože již nežijeme v ráji, celý náš svět je narušený… Vidíme to jako u lidí, tak zvířat. A protože nežijeme v ráji, je spoustu věcí jinak, než by mělo být a než by bylo přirozené. Celá naše příroda a ekosystém je narušen a my k tomu svým jednáním značně přispíváme. O tom kolik odpadu se dostane například do našich vod z naší hormonální antikoncepce, látek, které nelze odstranit, není třeba psát. Na jednu stranu nám umožňují promiskuitní život, na druhou stranu mohou způsobovat různé vývojové vady, od homosexuálně orientovaných lidí, až třeba právě po lidí s nevyvinutým, neurčitým pohlavím, kdy lidem rostou prsa i koule. Takových vývojových pohlavních poruch je stále více a více.

Myslím si, že jedna věc je totiž tolerance k LGBT lidem a zcela jiná věc je prosazování toho, nač nemají právo. Samozřejmě,  v tomto pochopitelně nemohou být pro nás vzorem zvířata a tolerance či porozumění je správné. Je třeba ale pojmenovávat věci takové, jaké jsou.

I když se světová zdravotnická organizace v roce 1993 nakonec rozhodla, že homosexualitu se seznamu deviací odstraní. Odstranili ji jen proto, že si z ní nikdo neví rady a tuto vadu zkrátka dnes neumíme opravit – tak daleko naše věda ještě není. Jsem přesvědčen o tom, že kdyby například pedofilové nepředstavovali nebezpečí pro děti, i jejich deviace by dávno z tohoto seznamu byla vyřazena, neboť je dostatečně rozšířená, podobně jako homosexualita. Jenže je těžké se vrátit zpět a říci – udělali jsme chybu. A mnozí i dnes věří, že to chyba nebyla. Věci ale zašly až příliš daleko a cesta zpět neexistuje. Ideologie o rovnost také ne zcela funguje a jen dále pokřivuje naše vidění světa.

Co jsou vlastně příčiny homosexuality či pedofílie? Nevíme. Předpokládá se, že do jisté míry může hrát svůj vliv výchova a tomu, čím je dítě obklopeno. Ne však, že by to mělo přímý vlív, spíše se zdá, že je v tom hraje úlohu duševní poškození získané, vnitřní frustrace, která vedla k tomu, že postižený člověk podvědomě odmítl vztah s opačným pohlavím. A tělo tento vnitřní impuls pouze přijalo a naprogramovalo se tak, aby člověka přitahovalo pohlaví stejné. Zdá se, že i pedofílie může mít prapůvod v poškozené a nevyvinuté duši – psychice. Psychika je velmi mocná věc, která má vliv i na tělo. Vše je psychosomaticky propojené. Vše je ve skutečnosti program, nikoliv náhoda. Výsledek akce a reakce. Trestat někoho za to, že se narodil s nějakou sexuální orientací, byť by to byla přitažlivost k dětem, ovcím, kalhotkám, stejnému pohlaví, k sadismu, mrtvolám, ohni, masochismu apod. je jistě nesmysl. Nakonec moderní sexuologie si stále častěji klade otázku co je deviace a co už ne? Podle ní je deviant tak trochu v každém z nás, jen se neshodneme, jak široký je onen perimetr normálnosti, protože to je velmi individuální.

Jednou možná věda přijde na to, jak to je a najde i způsob, jak se s těmito věcmi vypořádat. Jak opravit identitu člověka a přeprogramovat jeho sexuální pud, aby nebyl deviantní, ale tvůrčí. Pokud tedy k tomu bude vůle a zájem na tom. Jak víme, věda je jedna věc a lobby zájmových skupin, které často vývoji brání, věc druhá. Ostatně podívejme se třeba na potravinářskou lobby, farmaceutickou či petrolejářskou. Její firmy vydělávají miliardy a miliardy. Nebýt této brzdy, už dávno by lidstvo mělo auta, která nepoužívají spalovací motory…

V koho zájmu by bylo ponechat homosexualitu mezi preferencemi, kterou nejsou deviací, si umím představit. Kdyby to padlo, mohlo by to znamenat obrovskou frustraci těchto lidí a možná i společenské nepokoje, takže je lepší šířit lži a žít ve lži, stále dokola opakované a ve školách vyučované. Místo aby se řeklo, je to tak a tak, ale nevíme si s tím rady. Je to příliš citlivé téma, tím citlivější, čím větší pozornost se mu věnuje. Sexualita je vůbec citlivé téma, i v době po sexuální revoluci.

Porušenost přírody a jejího přirozeného řádu je to náš dědičných hřích, který si s sebou neseme, společná karma, která se tu a tam ukáže. Třeba i na tam, kdo je jakoby trestán neprávem, protože si nese genetické problémy z minulých generací, od svých předků.

Ostatně ne vždy to tak je, jak se dočteme v Janově evangeliu, když Ježíš potkal slepého člověka.

Jeho učedníci se ho zeptali: „Mistře, kdo zhřešil: on sám, nebo jeho rodiče, že se narodil slepý?“ Ježíš odpověděl: „Nezhřešil ani on, ani jeho rodiče, ale mají se na něm zjevit Boží skutky. Musíme konat skutky toho, který mě poslal, dokud je den. Přichází noc, kdy nikdo nebude moci pracovat. Pokud jsem na světě, jsem světlo světa.“

Nic není náhoda – onen člověk oslepl proto, aby mohl být Ježíšem uzdraven. Tedy aby Bůh mohl demonstrovat svoji moc. Spoustu lidí je nějak postižených a nemusí to být proto, že by si to zasloužili. Někdy si svůj osud vybrali záměrně. Totiž aby jiným umožnili, aby se o ně mohli starat a prokázat schopnost sloužit.

Podobně LGBT lidé, nemusí tu být proto, že by se něčím provinili, ale proto, aby se nich ukázala schopnost tolerance a porozumění ostatních lidí. Stejně jako naše schopnost podívat se pravdě do očí. Něco jiné je totiž však dělat těmto lidem reklamu a pomáhat LGBT komunitě – to je jako vyhánět čerta ďáblem.

Tito lidé jakoby volali do světa – pomozte nám ujasnit si, kdo vlastně jsme. Pomozte nám najít místo ve společnosti, abychom byli její rovnocennou součástí. Pomozte nám vyřešit náš komplex méněcennosti. Jenže ideologie rovnosti humanismu to vyřešit nemůže. Zrušením původních významů rodiny, matky, otce, synů a dcer a jejich nahrazení neutralizovanými, genderově neurčitými významy problém ne odstraníme. Neodstraníme jej tím, že řekneme – žádný neexistuje. Nebo, změnili jsme významy slov, prosadili jsme povinné kvóty, změnili jsme rozložení sil a je to! Nestačí nám jedno pohlaví? Nevadí, tak vymyslíme ještě třetí, čtvrté, páté… Tak ať si každý vybere. Problém je vyřešen.

Připomíná mi to i snahu LGBT lidí. Neuznáváte moje identitu, tak se podívejte, ukážu vám jak je skvělá. Když si člověk neví rady sám se sebou a se svým problémem, často ho řeší tak, že jej tím více staví na odiv a chlubí se i tím, zač by se měl stydět. Inu, lidská hloupost nezná mezí.

Politický problém?

Zatímco homosexualita a transsexualita již dávno přestaly být zásadní morální problém, přesunul se do oblasti politické ideologie, politické korektnosti, genderové rovnosti a vůbec do veřejné diskuse, obvykle velmi silně emotivní a nebývale ostré. Na celou problematiku je nahlíženo silně technokraticky. Snad proto, že technokratická řešení volíme proto, že jsou atraktivně jednoduchá a nevyžadují skutečné řešení, které je příliš složité a komplikované. Evropská unie dosáhla v technokratických řešeních snad největšího pokroku (jak ostatně vidíme i v „razantním“ řešení migrace). Jakoby pokaždé, když se soudruzi zamyslí, vymyslí ještě větší volovinu, než byla ta  předchozí. Nakonec i naše domácí garnitury si tato řešení někdy oblibují. Na co vynakládat velkou námahu a chytat velké zločince, když je možné se vozit po těch malých? Na co řešit velké problémy, kdy můžeme řešit malé. Na co zkoušet obtížné možnosti, když napřed může vyzkoušet 10 snadných nesmyslných řešení? Vždyť i tak prokážeme, že něco děláme a že plníme vůli voličů. Když se něco nedaří, veškerá vina se pak hází na populisty, kteří nabízejí řešení, která jsou však nesystémová a příliš radikální.

Proč se tedy více nezabýváme tím, jak změnit systém, když ho nechceme odstranit a spoléháme se na technokratické povrchové úpravy a vnější vzhled fasády? Vymýšlet stále nové kvóty, pojmy a názvy, srovnávat věci do jedné lajny, vymýšlet tisíce a tisíce směrnic tak, že se v tom už nikdo nevyzná, zaměstnávat miliony úředníků, k čemu to je? Pojďme se zabývat raději podstatnými věcmi, řešit skutečně podstatné věci. Ale komu by se do toho chtělo a jaká by k tomu musela být motivace, abychom se pohnuli?

Rád bych se ale ještě vrátil k chaotické LGBT identitě. Všimli jste si, že pokud jde o translidi (resp. transsexuály), tak drtivá většina z nich vypadá spíše jako muži, než ženy? Mužské orgány mívají zpravidla bezvadně vyvinuté, avšak ne ženské. Chybí boky, normální ňadra i ženský hlas. Ten zní spíše jako vysoký mužský hlas (něco mezi eunochem a mužem, ale ne ženský hluboký hlas). Je také zvláštní, že téměř všichni z nich jsou lidé, kteří se cítí nebo touží být ženou, jakoby šlo o zženštilé muže, nikoliv o pochlapené ženy. Nakonec i ve všech travesti show vidíme vždy muže, kteří ze sebe dělají ženy – ne naopak. Nakonec možná i používání termínu „transženy“ evokuje touhu mužů být ženou. Ono ženské pohlaví je vůbec magicky přitažlivé – určitě více pro muže, než pro ženy to mužské. Zřejmě proto se termín „transmuži“ nepoužívá. Žen, které se cítí být mužem je mnohem méně, možná tak v poměru 1:100. Nebo 1:1000.

Je to tedy spíše vzácná výjimka. Pro to, že jde ve skutečnosti o zženštilé muže, nikoliv o pochlapené ženy svědčí i fakt, že ačkoli mohou plodit děti, nemohou je rodit. Ve skutečnosti by tedy bylo spíš správné nazývat je transmuži, nebo zženštilí muži. Transsexualitu proto spíše vnímám jako problém identity mužů, než že by s tím ženy měly větší problémy. Nakonec vidíme to často i u homosexuálů. Ti se sice na rozdíl od transsexuálů necítí být ženami, zženštilí však bývají také. U lesbických žen se objevují ženy, které jsou naopak mužsky hrubé, chladné, jakoby pochlapené. Je to ale méně častý jev a také ne tak nápadný.

Myslím si, že lidé s nevyhraněným pohlavím by automaticky měli být považováni za muže, jestliže mají mužské orgány, bez ohledu na to, že mají i prsa, protože podstatné je, že mohou plodit, ale ne rodit. A pro prsaté muže by měla platit stejná pravidla jako pro normální chlapy – návštěvě WC, zařazení do sportovních kategorií, apod. Tedy pokud opravdu nechceme vymýšlet nějaké nové, neutrální pohlaví, nové kategorie, apod., což je nesmysl. Jiná otázka je s muži, kteří byli přeoperovány na ženy, takže mají uměle vytvořené ženské orgány, nejen uměle opravená prsa.

Zajímavý pokus byl, když pánský časopis Playboy nedávno otisk na své obálce nový vzor krásy – prsatého muže. LGBT komunita byla nadšená, stejně jako příznivci politické korektnosti a genderové ideologie. Je to zajímavá zkouška, kam dalece jsou lidé ochotni zajít. Bohužel (či spíše bohudík) pokus nevyšel a setkal se se značnou nevolí čtenářů, z nichž někteří zrušili i předplatné. Kdo ví ale, zda někdy v budoucnu lidé skutečně nebudou tak hloupí a pokřiveným vkusem i morálkou, že jim to bude připadat krásné. Časy se mění, vždyť to, co bylo včera považováno za vrchol nevkusu, může být zítra trendy a ozdobou. A co se lidem líbilo kdysi, by dnes mnoho z nich neocenilo. Dobře to známe z historie. Každá doba má jiný vkus i ideály krásy. A také náš postoj k sexualitě se mění.

Vtip je pouze v tom, že vývoj neznamená vždy automaticky vývoj vpřed, k lepšímu. Někdy je to i úpadek a cesta zpět. To si mnoho lidí vůbec neuvědomuje a tak vítají vše nové jako to, co je také lepší, než to staré. Třeba protože je to nové, neokoukané. Sehrát může svojí roli i reklama, třeba na sexuální vztahy se stejným pohlaví nebo možnost vybrat si pohlaví a stát se opačným. Lidé vždy chtěli vyzkoušet něco nového, zažít něco nového, aniž by přemýšleli, co je správné a co ne. Chtějí to, protože jsou už znudění tím, co mají. A demokracie jim to přirozeně umožňuje.

Kdysi jsem viděl katastrofický sci-fi film odehrávající se v daleké budoucnosti, ve které byly heterosexuální páry výjimkou, asi jen 5% populace, lidstvo vymíralo, schopnost reprodukce klesla na minimum, navzdory genetickým manipulacím a umělým oplodněním, dítě bylo vzácností. Samozřejmě, dnes nic takového nehrozí, takový výhled by ale určitě pěkný nebyl. I když kdo ví, co bude za stovky let.

TV CNN Prima News uvedla 10.2:2021 v pořadu 360° Pavlíny Wolfové debatu manželů Jochových zastávající tradiční manželství a Aleše Cibulky a jeho přítele zastávající tzv. manželství pro všechny. Očekával jsem jako obvykle alespoň trochu seriozní debatu a těšil jsem se na svého oblíbeného moderátora Aleše Cibulku, které jsem jsem si vždy vážil (navzdory tomu že není heterosexuál) a pokládal jsem ho za gentelmana. To, co ale mohli diváci vidět, bylo docela šokující, pokud jde o frustraci, zlobu a napadání ze strany pana Cibulky a jeho přítele. Neustálé skákání do řeči a překřikování. Moderátorka celou debatu zjevně nezvládla. Nevím, jestli byla tak zaskočená nebo naopak ráda, že to pan Cibulka a jeho přítel to Jochovím pořádně „natře“. Asi nikdo nečekal, že pak Cibulka se svým přítelem, TV Prima a paní Wolfová předvedou tak ubohou show, která by se možná hodila do nějaké velmi pokleslé, bulvární televize. Nakonec není i názor, že homosexuálové jsou devianti legitimní, na který má člověk právo, aniž by byl napadán a dehonestován? Zkrátka, pokud se něco vymyká pravidlu a je to výjimka, je to úchylka – tedy deviace. A pokud by byla naopak většina homosexuálů a LGBT lidí, je samozřejmě, že heterosexuálové by byli deviantními osobami. To, že má název úchylka nebo deviant hanlivý přídech, to je už je jiná věc.

Homosexuálové zřejmě dobře vědí, že v debatách nemohou uspět a jediná šance pro ně je své ideály protlačit silou, takže veškerá slušnost jde stranou. Sází na zoufalou, agresivní, bezohlednou rétoriku, kterou se to, o čem se domnívají, že na to mají právo, za každou cenu snaží vydupat, tím že chtějí vyprovokovat nějakou akci. A čekají, že si větší část národa před nimi konečně už sedne na zadek, nechá se jejich požadavky vyprovokovat a nakloní si veřejnost. Nikoli argumenty, ale řvaním, gestikulováním, překřikováním, máváním duhovými vlajkami, tancováním, vystrkováním holých zadků, urážením a dupáním…

Celou tuto otřesnou debatu je možno shlédnout zatím na serveru televize CNN Prima zde. Myslím, že poskytuje docela dobrý obrázek o neskutečné hlouposti a trapnosti. Za vším vidíme dětinskou umanutost a frustraci homosexuálů, kteří mají pocit, že jejich život závisí na tom, zda se jejich vztah jmenuje manželství. Jen proto, že nejsou schopni akceptovat, že nejsou ve svých vztazích jako muž a žena. Domnívají, že pokud jejich vztah společnost nepřijme, jako svazek muže a ženy, který se jmenuje manželství, budou mít stále pocit méněcennosti a druhořadosti. Za chvíli snad budou tvrdit, že to, že nemohou plodit děti a zakládat rodiny je znevýhodňuje, je to handikep a proto je to třeba napravit.

Možná je to pravda, ale takový je život, který si snad nevybrali, ale který je součástí jejich dědičného hříchu, karmy, či chcete-li prokletí. Nevím. Bohužel, v životě to tak chodí, že asi každý nemůže mít úplně všechno. Každý máme nějaký život a nějaký osud, ale nemá žádný smysl kvůli tomu předělávat zákony přírody, dupat nožičkama, křičet, upozorňovat na sebe, že mě příroda znevýhodnila, ale že mám právo být jako ostatní a že mám právo po každém požadovat, aby mé vztahy chápal jako rodinu. To je každého věc a pokud homosexuály nikdo neuráží, ani oni nemají právo urážet jiné za jejich názor. Pokud takové show mají na požadavky homosexuálů hlavně upozornit – třeba i za cenu neomalenosti, trapnosti a drzosti, pak jistě splní svůj účel – podle hesla účel světí prostředky.

Jednou bude možná i naše politická reprezentace příznivě nakloněná jejich volání (zvláště pokud se dostane k moci levice v podobě Pirátů, ČSSD nebo Zelených) a tzv. manželství uzákoní. A rozhodne, že pro stát jsou svazky homosexuálů natolik významné, pro budoucnost přínosné a cenné, že je nutné, aby je stát právně chránil, umožnil jim jeden po druhém dědit a a finančně podporoval vyplácením vdovských důchodů. Nakonec, je možné, že homosexuálům jde o peníze ještě víc, než o to, aby se jejich svazek jmenoval manželství, protože když se tak jmenovat nebude, obávají se, že o tyto výhody přijdou.

Je možné, že vláda takové tzv. manželství schválí, i když my s tím souhlasit nebudeme, budeme podporovat ty, kteří tomu brání a budeme volit zase takové zástupce, kteří – pokud se tak stane, tento bizarní nesmysl zase zruší. Nejsme autoritativní stát a taková je demokracie, která přináší výhody i nevýhody. Nevýhodou je, že demokracie často není o argumentech, o debatě, ale o tom, kdo umí víc a hlasitěji křičet a někdy i o tom, kdo má více peněz a větší reklamu. Je to hnus, humus, ale těžko s tím někdo něco udělá. Je to obraz naší doby a moderní kultury, tedy stejně jako tyto debaty, které by se ještě nedávno zdály naprosto bizarní.

Kdybych já byl homosexuálem, nevím, jak by to řešil a možná se neumím vcítit do tvého těla, které má jiné pudy a touhy – ale jedno vím jistě – určitě bych takto neblbnul a určitě bych se bez problému smířil i s tím, že se prostě nemohu nikdy oženit – respektive omužit. Nebo by se snad chtěli vdát?

Pak by se mohli ozvat nejen zástupci muslimů, migrantů a všech mužů, kteří mají více přítelkyň, s argumentem že je všechny tak miluje a ony jeho, že by se je chtěl všechny vzít. Když manželství pro všechny, tak pro všechny – není možná diskriminace. Nebo by se mohly ozvat osamělé ženy, které tak milují svého čtyřnohého přítele, že by se na něj také chtěly vdát. Proč by ony měly být diskriminovány?

Dnes někteří sexuologové hovoří i o tom, jak může být blahodárné a přínosné, když lidé pěstují tzv. polyamorózní vztahy, tedy když nežijí v monogamním, ale přátelské polygamní skupině, kde mají všichni intimní vztah mezi sebou navzájem. Od sexuologů samozřejmě nelze čekat, že budou moralizovat a vyjadřovat se k tomu z hlediska toho, zda to je správné nebo ne. Každý si o tom může myslet své. Já sám to mohu pokládat za zvrhlé a nemorální, ale nemám žádné právo druhé soudit nebo jim do toho mluvit. Pokud by ale i oni začali být chtít považováni za rodinu nebo pokud by vznesli požadavek na manželství pro všechny – tedy i pro ně, aby se všichni mohli navzájem vzít, tak s tím samozřejmě také nemohu souhlasit. Dá se ale očekávat, že v budoucnu budou mít takové polyamorózní „rodiny“ také stále větší reklamu, propagaci a podporu. Ostatně již se o tom natáčí celovečerní film, který by se měl stát hitem. Tak uvidíme…

Nezbývá než doufat v celkový zdravý rozum volených zástupců lidu, ať už v senátu či sněmovně. Vzhledem k tomu, že tím si ale člověk nemůže být nikdy jist, protože vždy dovedou překvapit, pochybuji o něm. Kéž bychom měli zástupce, na které člověk může být hrdý, stát na který může být člověk pyšný. Politiky, kterých se nikdo nemusí obývat, když si ráno pustí televizi, protože to co vidí snad nejsou normální, chytří, vzdělaní, dospělí a zralí lidé, ale často spíše překřikující se puberťáci, kteří neřeší problémy země, ale to kdo koho utluče. Tedy nikoliv argumenty, ale sílou hlasu, délkou svého projevu, schopností nedoslýchavosti či obratností reagovat fundovaně a podrobně na jakýkoliv dotaz, bez poskytnutí odpovědi, ale s akcentem na to, co chceme zdůraznit…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *