Křesťanství versus liberalismus

ka

Při dnešních oslavách 700. výročí narození Karla IV. se často zdůrazňuje, že Karel byl zbožný křesťan. Víme však, že v jeho době byl prakticky každý křesťan? Křesťanství bylo tehdy hlavním proudem kultury, politiky i běžného života. Celá Evropa vzhlížela vzhůru. Nebylo možné, aby někdo byl něco jiného, ateismus ještě neexistoval a věřil každý. Jak a kdo vážně tuto víru chápal, je samozřejmě otázka jiná a to už se asi dnes nedovíme. O Karlu IV. jako osobnosti víme poměrně dost, tedy především, jak velmi schopný panovník. O jeho osobním, neoficiálním životě už mnohem méně. Jaký byl jako člověk bez romantických představ a legend, které se k němu přidaly později, se můžeme jen dohadovat a nehledáme-li v něm postavu světce, asi to není ani důležité. Jisté však je, že byl velmi oblíbený a vážený již během svého života, což se v našich zemích nestává často. Lidé a něm oceňovali vždy především to, že myslel v první řadě na jejich zemi a na ně. Již v době své smrti byl prohlášen za otce národa.

Často se hovoří o tom, že měl řadu nemanželských dětí. Ve skutečnosti je ale známo jen jedno – syn Guillaume z jeho milostného dobrodružství na cestě do Francie, ke kterému se sám oficiálně přiznal a kterého podporoval. Středověkou lidovou zbožnost nelze také přesně srovnávat s tím, jako známe u světců. Zbožnost v drsném středověku byla mnohem více protkána pověrčivostí a oddaností, stejně jako s povrchností. Mnoho vysoce postavených lidí, včetně církevních hodnostářů, kteří se prohlašovali za zbožné, bylo současně smilníky, kteří měli řadu levobočků (antikoncepce, jak ji známe dnes, neexistovala). Snad každý panovník měl řadu milenek – byl to důkaz jejich úspěchu, i když současně dávali na odiv svoji zbožnost, jak se tehdy slušelo a patřilo. Ačkoli se někdy o středověku hovoří jako o době prudérní, kdy byla sexualita potlačována a tabuizována, opak je pravdou – k tomu došlo paradoxně až v mnohem pozdějších dobách, kdy bylo křesťanství na ústupu. Musíme si také uvědomit, že mezi významnými rody žádné sňatky z lásky nepřipadali v úvahu – vše byla politika, případně i vladařské povinnosti.

Lidé ve středověku byli jednodušší, prostější mentality, drsné metody byly běžné i pro zbožné lidi, třebaže dnes bychom takové postupy označili jako nehumánní nebo nekorektní. Tím spíše to platilo pro panovníka, pokud měl být úspěšný. Nakonec i církevní hodnostáři mezi sebou soupeřili o moc, až došlo ke schizmatu. I když se může zdát, že křesťanství bylo dobou úpadku, je tomu celkem vzato naopak. I když ani tehdy se morálka nebrala příliš vážně, platila rytířská čest, hrdost a smysl pro pravdu – tedy dnes již věci téměř neznámé. A k této cti křesťanství neoddělitelně patřilo, třeba v době Karla se moc panovníků začala vůči moci papeže již vymezovat.

Samozřejmě jinak svoji dobu viděli současníci, jinak historii vidíme my s odstupem staletí. V důsledku přírodních pohrom a moru, které přišli po vládě Karla a také neutěšené situace po schizmatu v církvi lidé v důsledku těchto skutečností věřili, že jsou předzvěstí konce světa, že pohromy jsou božím trestem a vinu na tom nesou všichni, kdo se zpronevěřili Kristu. Začal hon na čarodějnice, husitské bouře a snaha o reformu církve. Následující doba však bohužel nepřinesla žádnou reformu, ale další rozpad církve. Tento pozdní středověk po vrcholné době Karla IV. byl skutečnou dobou temna, kterou končí i samostatnost Českého království.

V novověku si Čechy již podrobují Habsburkové ze Švýcarska, které ze střední Evropy budují své impérium, které potrvá až do vzniku Československa. Mnozí po převratu odchází do emigrace a význam Čech upadá, stejně jako slábne moc církve. Habsurkové však prosazují po celé říši cenzuru a katolicismus, které je státním náboženstvím. Duchovno je však i přesto později po době baroka stále více nahrazováno racionalismem a význam Boha je odsouván do pozadí, dokud nepřijde Darwin s revoluční myšlenkou, že vlastně Bůh neexistuje a vše lze vysvětlit vědecky. Od té doby se stával postupně dominantním vědecký názor na vznik života založený na samovolné evoluci a náhodě a ten je vyučován dodnes. Liberalismus a ateismus tak do značné míry vytlačil a nahradil původní křesťanství.

Jako bylo ve vrcholném středověku hlavním myšlenkovým a kulturním proudem duchovno a křesťanství (i když někteří jednali přesto naprosto nekřesťansky, podobně jako dnes), tak je dnes hlavním proudem liberalismus. Doba se od Karla IV. velmi, velmi změnila. Křesťanství a liberalismus jsou dva protipóly – jeden vertikální, kteří říká, že nade vším je Bůh, který dává morálku a druhý, vertikální, která říká, že žádný Bůh neexistuje a morálka je pouze kulturní výmysl, který vznikl z nutnosti korekce. 

Ideál křesťanství – přes všechny zvrhlosti a boje o moc – představuje jednotící proud dávající jasnou představu o člověku, smyslu života a morálce. Naproti tomu v liberalismu toto neexistuje. Máme tu pouze zákony, tradice a kulturní zvyky převzaté a zděděné z dob křesťanství, ovšem i ty z rozvojem liberalismu a úpadku víry, ustupují do pozadí. Liberalismus nezná totiž vertikálu, rozkládá se pouze do stran. Nezná morálku. Zná pouze materiální blahobyt. Život bez ideálů a pohodlné přežívání bez smyslu a cíle. Život bez cti a bez pravdy, život v relativismu, ve kterém je blahobyt jedinou hodnotou. Z toho plyne lhostejnost, faleš, přetvářka, obojakost, zkrátka nic neříkající rozplývající se nicota konzumu a konzumního života.

Politickým oponentem liberalismus je konzervativismus, který se snaží navazovat na ideály křesťanství. Na české politické scéně téměř neexistuje a pokud ano, má takové hnutí jen minimální volitelnost. Dokonce i KDU-ČSL se stále více kloní k liberalismu a TOP 09, která sama sebe označuje za stranu konzervativní, je ve skutečností spíše liberální. Zkrátka – kdo není liberální, jakoby nebyl. Liberalismus prosazuje také EU, byť ji za to kritizoval dokonce sám ultraliberální papež František (a to už je co říci – i když možná tak učinil jen na oko). Jít proti tomuto proudu se zdá být téměř nemožné. Z ideálů liberalismu totiž vychází i multikulturalismus či politická korektnost. Jít proti proudu by tak znamenalo být hrubě nekorektní a diskvalifikován.

Ať už je ale morálka otázkou svědomí nebo jen kulturním výmyslem, obojí určuje naší realitu a tím do jisté míry a dědičnou psychózu. Místo komunisty můžeme samozřejmě dosadit i křesťana.

Na gymnázium přijde nový učitel.

– Jmenuji se Pavel, jsem liberál.
A nyní se každý postaví a představí se, jako já.
– Jmenuji se Marie, jsem liberálka.
– Jmenuji se Petr, jsem liberál.
– Já jsem Honza, jsem komunista.
– Honzo, proč jsi proboha komunista?
– Moje máma je komunistka, můj táta je komunista, můj brácha je komunista, moji přátelé jsou komunisté, i já jsem komunista.
– Honzo, a kdyby byla tvoje máma prostitutka, tvůj táta kriminálník, tvůj brácha narkoman a tvoji přátelé homosexuálové, co bys pak byl ty?
– Pak bych byl liberál.

Tento vtip však ukazuje dobře, že když někdo neví kdo je nebo to nepokládá za důležité, je vždy liberál. Liberalismus totiž není založen na ideálu a dokonce ani na názoru. Je založen na tom, že všechno je relativní a každý si může dělat co chce bez ohledu na svědomí, pouze v rámci zákona. V liberalismu neexistuje svědomitost ani morálka. Existuje zde pouze korektnost, která plní funkci umělé náhražky morálky a svědomí. Je to v podstatě také ideologie, který má za cíl vytvořil ideální a kulturně vyspělou společnost, která by se obešla bez Boha a bez morálky. Je to ale opravdu možné? Samozřejmě, že ne. V době, kdy by tradice a morálka zcela zmizely a vše by určovala pouze korektnost a zákony, by bylo nutné vytvořit sofistikovaný systém Velkého bratra, který by zajistil ideální fungování společnosti. Velký bratr by se tak stal náhražkou za Boha, což už se dnes v podstatě začíná dít. On sám má každému určit co je správné a co je povinen dělat, aby byl šťastný, protože nebýt šťastný bude ilegální.

Bohem se chce stát někdo jiný, kdo chce řídit společnost, místo lidí, kteří si jí řídí sami. Někdo, komu lidé sami dobrovolně dávají svá práva a to na základě svobodné volby, demokracie a právě – paradoxně – liberalismu. Bezděčně tak v podstatě liberalismus mění v novou formu kontrolované společnosti a totality. Společnosti, ve které si bude moci každý dělat co chce, ale jen do té míry, jak mu bude dovoleno. Nikoli Bohem a jeho vlastním svědomím, ale tak jak mu dovolí někdo jiný, neboť se vlastním svědomí odmítl řídit a skutečného Boha vyměnil za jiného boha.

Jestliže Desatero je přirozeným zákonem svědomí svobodného člověka – zákon, na který není brán ohled, pak na jeho místo logicky musí nastoupit zákony lidské, které neberou ohled na lidskou svobodu. Mezi tyto zákony je nutné počítat ovšem i právo šaríja – zákony muslimské.

Někteří idealisté – a patří mezi ně i papež František – věří, že každý kdo věří v jednoho Boha je v podstatě křesťan. V křesťanství vidí jakousi ekumenickou základnu budoucí nové, reformované církve, odtržené od původních kořenů a postavené na liberalismu. Nazývají se křesťané, ale současně jsou plně konformní s liberalismem. Kde by takový vývoj pokračující globalizace skončil, je ale asi jasné. Rozhodně ne rájem na zemi, jak tito globalizátoři, ať už křesťanští či ateističtí, věří. Myslím si, že proces globalizace a sbližování křesťanských, ekonomických a politických elit je – bohužel – přirozeným jevem. Nevede však k vytoužené, ideální společnosti, ale do pekla. Podle mého názoru totiž nemůže žádný křesťanský liberalismus existovat. Je to podobný globální paradox, jako hovořit o duchovním komunismu nebo o spirituálním ateismu. Nebo o kyselém cukru či nešťastném štěstí.

Ale celá dnešní doba je vlastně plná paradoxů… I protiklady dnes existují vedle sebe a říkají, že mezi nimi není rozdíl. Možná ano. Pokud jsou všichni liberální… Záleží především na ekonomickém růstu. A pokud někdo nechce být liberální? Potom to bude nejspíš agresor. Liberalismus dnes uctíváme jako nejvyšší hodnotu a výdobytek západní společnosti a základ demokracie. Je jím ale skutečně? Liberalismus je ve skutečnosti velmi jednostranný a omezený. Naše demokracie má zase dost trhlin. Liberalismus je jen jiné slovo pro duchovní spánek. To je dost důvodů k tomu, abychom svoji pýchu a zahleděnost do sebe krotili.

Ve středověku bylo křesťanství pevně spojené s politikou. Každý byl křesťan a proto to, co patřilo církvi, patřilo i lidu. Nemohl být proto žádný spor o to, zda to či ono patří státu nebo církvi. Tento spor tu nebyl ani v době novověku, protože katolicismus byl státním náboženstvím podporovaným Habsburky. Objevuje se až v době liberalismu a zejména dnes po vládě komunistů, kteří ukradli a zkonfiskovali majetky všem – nejen církvi, ale i všem podnikatelům.

V dobách, kdy v Evropě vládlo křesťanství by nikdy nebylo možné, aby zde vznikl potenciální prostor pro islám, neboť tato náboženství byla vždy v protikladu a konfliktu. Tento prostor zde vznikl až v době moderního liberalismu, rozšířeného o cíleně budovaný multikulturalismus. Do té doby každý dobrý panovník hleděl především na ochranu hranic svého panství, křesťanství a svého lidu. Teprve liberální společnost, která se křesťanství vzdala, umožňuje šíření všeho možného – včetně terorismu. Křesťanství nebylo jen náboženstvím, ale i kulturou a státností. To dnes s pochopitelných důvodů dávno neplatí – ba co více. Vše, tedy i křesťanské ideály jsou dnes často jen zneužívány a využívány pro vlastní politický kapitál, prospěch a body. Ne jako něco, čemu ti, kdo tak činí, opravdu věří.

Dnes je vše podřízeno ideálu globální multikulturní společnosti bez hranic. Tento ideál konformní a šťastné společnosti sdílí často jak ti, kteří si říkají křesťané, tak nevěřící. Je to jakási nová forma komunismu, kdy se křesťanství a komunismus spojuje v jeden celek a kdy je láska, pravda a čest nahrazena humanismem, ať již dobrovolným či povinným. Paradoxně tak ti křesťané, kteří by dnes měli bránit svoji víru, dávají ve jménu humanismu prostor zejména těm, kdo vyznávají a prosazují jinou víru. A co je možná ještě větší paradox, že vrcholní představitelé EU, ačkoli sami většinou zastávají liberalismus nebo jsou i nevěřící, se odvolávají na křesťanské hodnoty, když se jim to hodí, zatímco jindy o nich nechtějí ani slyšet.

Jestliže ve středověku lidem šlo o pravdu, moc a čest, dnes jde především jen o moc a peníze. Náš život se zcvrknul na sledování nekonečného ekonomického růstu. A tomu je vše pragmaticky a účelově podřízeno. Získávat nová území dnes nemůžeme a ideály nepotřebujeme. Zdá se, jakoby nám stačilo jen existovat – či přesněji řečeno – vegetovat, profitovat, papouškovat, spotřebovávat, přežvykovat a konzumovat. Vlastní názor není mnohdy vyžadován a ani nemá velkou hodnotu, protože je také relativní. Na to máme experty a ideology, kteří nám poradí, co si máme myslet, co máme dělat a co je správné.

A tady se nabízí otázka: nemáme v dnešní postmoderní konzumní společnosti svůj kulturní vrchol již za sebou? Pokud ano, není ani divu, že žijeme v době absurdit a paradoxů a už jen z hrůzou očekáváme, jaký další nesmysl naše elity vymyslí.

Pokračování viz Existuje involuce a hloupnutí?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *