Ego a kříž

542416_329677537108827_1671053928_n

Co je to vlastně ego? My dnes používáme toto cizí slovo, ale stará čeština měla své vlastní, říká mu jho. Jho otroctví, jam můžete číst ve starých českých náboženských a duchovních překladech. Psychologie zase hovoří o jakési ochranné skořápce kolem člověka, která mu dává pocit jistoty, vlastní důležitosti a také ochrany. I to patří k egu. Duše, která je trpí pocitem oddělenosti od celku a od Boha hledá způsoby, jak tento pocit přehlušit nebo se s ním vypořádat, jak se s celkem spojit, jak překonat hranice této skořápky, která toto spojení znemožňuje. A jde na to různými způsoby. Všechno to jsou projevy ega, které se nemůže a nemůže z vlastní skořápky, kterou si kolem sebe vybudovalo, dostat ven a vysvobodit se. Jednou z metod jak toho dosáhnout, je duchovní úsilí a duchovní rozvoj.

Cesta k Bohu však není cesta k sobě, ale cesta k Tobě, ke tvůrci neboť on je v nás, překrývá ho však ego, takže když půjdete cestou k sobě, narazíte na ego – ukojíte svoji duchovní potřebu a ego bude spokojené – ale to je vše. Proč? Protože právě také ego touží po duchovním rozvoji a poznání – ale chce je samo pro sebe – pro svůj dobrý pocit. Proč? Protože ego se bojí. Člověk oddělený od Boha žije v otroctví strachu a ego mu poskytuje ochranu. Není však třeba tuto ochranu dále budovat, je třeba zcela změnit svůj přístup tak, abychom žádné ochranné ego nepotřebovali. Je to opravdu jen skořápka, která brání Bohu v nás, aby se mohl projevovat.

Duchovní odhalení nemůže být člověkem dosaženo žádným způsobem. Lidstvo se od pradávna snažilo nějakým způsobem dosáhnout Boha poté, co jej ztratilo. Snažilo se o návrat, ale už to nebylo možné – brány ráje už byly zavřeny.  Proto se Bůh sám k člověku sklonil a přišel mezi lidi. Bez toho, by se lidstvo už nikdy nevykoupilo a nikdy by Boha nedosáhlo. Již není třeba Boha dosahovat. Bůh již přišel mezi nás a je v našem středu. Bojíte se, že Boha nedosáhnete? Nebo máte strach z budoucnosti? Proč? On je už tady. A stará se o nás.

Ego se vždy pokoušelo se zbavit sebe sama. Na internetu existují možná tisíce rad návodů, jak se zbavit ega, pocitu oddělenosti od Boha a strachu, který produkuje. Výsledek je ale ten, že jejich dodržováním se ono ego právě ještě více posiluje až vede k tomu, čemu mystikové říkají duchovní pýcha. A pokud ne pýcha, tak deprese, že se vám to nepodařilo. Ego každý návod a každé Boží přikázání totiž chápe pouze buď jako příkaz nebo jako návod. Ego neumí uvažovat jinak, než v těchto kategoriích. Stále se domnívá, že existuje duchovní vývoj a způsob jak dosahovat Boha, protože i Boha chápe ne jako cíl, ale jako prostředek. Nedovede pochopit, že žádný duchovní vývoj neexistuje a že je to pouze dlouhodobá životní spirituální zkušenost a praxe – ne nějaká teorie, metoda nebo způsob.

Ti kteří to potřebují nejvíce, ti ego žádným způsobem neodbourají a ti, kteří již mají cit pro lásku a jsou probuzení, od těch ego již samo postupně odchází, protože láska je osvobozuje. Tyto návody vymýšlí právě ego, aby se posilovalo a získávalo pocit duchovního pokroku. Ale ne, nechci je zavrhovat, možná smysl mají. Ale je to běh na velmi, velmi dlouhou trať. Každý, kdo hledá, tomu bude dáno a kdo klepe, tomu bude otevřeno – jak je psáno. Každý, kdo upřímně hledá, jednou pravdu najde. Každý to zkouší různými způsoby. Někomu dříve a někomu až později stejně dojde, že je to jen slepá ulička a že člověk potřebuje být osvobozen – že se sám osvobodit nemůže.

I já jsem měl strach, i já jsem usiloval mnoho let o duchovní rozvoj. Potřeboval jsem se ujišťovat o věcech, které ve skutečnosti nebyly důležité. Potřeboval jsem poznat všechna tajemství různých dimenzí. Bojoval jsem se svým egem a oscilovat stále mezi depresí a duchovní pýchou. Věřím, že to smysl mělo, ale také už dnes vím, že to byla jen slepá ulička, že mě může ega zbavit jen Bůh – jen on má moc mě vykoupit a osvobodit. Vím, že mám stále velké ego a že jsme stále nedokonalý. Vím, že jsem stále na své cestě a že stále putuji. Ale také vím, že jsem již svobodný a že Bůh se o mně stará, ať se děje cokoliv. Víru nemůže nic nahradit, je to dar, který nelze žádnou snahou dosáhnout. A jen víra vás může osvobodit od vašeho jha.

Když se zamyslíme, co je vlastně křesťanství, není to nic jiného, než duchovní cesta Krista, respektive následování Krista. Cesta lásky, kříže a poslušnosti.  Není to cesta zrovna příliš zajímavá, přitažlivá, právě proto, že zahrnuje i tu poslušnost a kříž a ani proto neznamená, že být křesťan je patřit k nějaké vyvolené elitě, která již má cestu do nebe zajištěnou a již nemusí nic dělat. To že se Kristus sklání k člověku neznamená, že křesťanství nebo církev je nějaký uzavřený klub. To jedno z pokušení, kterému podléhali už staří farizejové. Také oni měli představu, že jsou VIP společenstvím.

Je to samozřejmě omyl a někteří věřící mohou být v pokušení takovému klamu podléhat. Zvláště ti, kteří mají křesťanství pevně zakotvené ve své zvykové rodinné tradici. Pak se mohou cítit zklamaní, jestliže někdo by mohl mít přednost před nimi – někdo, kdo nikdy o Bohu neměl ani páru, ba dokonce hřešil, zatímco oni tolik let dodržovali všechna přikázání, každou neděli chodili do kostela, zpovídali se, dělali dobré skutky… Jak k tomu přijdou, když jejich ego bylo zraněno?

Na všechny tyto věci najdeme odpovědi, jak jinak, znovu v Bibli. Někteří se mohou domnívat, že zde už nic nového nenajdou, že už všechno znají a tak dávají raději přednost složitým psychologickým analýzám ve stylu New Age. V Bibli však skutečně najdeme všechno a navíc psáno velmi srozumitelným a názorným obrazem pro každou dobu a pro každého člověka. Není od věci, si podobná slova stále připomínat. K onomu pokušení tu například najdeme v evangeliu toto:

„Jeden člověk měl dva syny. Ten mladší řekl otci: „Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá.“ On jim rozdělil své jmění. Po nemnoha dnech mladší syn všechno zpeněžil, odešel do daleké země a tam rozmařilým životem svůj majetek rozházel. A když už všechno utratil, nastal v té zemi veliký hlad a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho občana té země: ten ho poslal na pole pást vepře. A byl by si chtěl naplnit žaludek slupkami, které žrali vepři, ale ani ty nedostával. Tu šel do sebe a řekl: „Jak mnoho nádeníků u mého otce má chleba nazbyt, a já tu hynu hladem!“ Vstanu, půjdu k svému otci a řeknu mu: „Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem, přijmi mě jako jednoho ze svých nádeníků.“ I vstal a šel k svému otci.

Když ještě byl daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil. Syn mu řekl: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem hoden nazývat se tvým synem. Ale otec rozkázal svým služebníkům:“Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho, dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy. Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.“ A začali se veselit.

Starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to má znamenat. On mu odpověděl: „Vrátil se tvůj bratr, a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že ho zase má doma živého a zdravého.“ I rozhněval se a nechtěl jít dovnitř. Otec vyšel a domlouval mu. Ale on odpověděl: „Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz, a mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Ale když přišel tenhle tvůj syn, který s děvkami prohýřil tvé jmění, dal jsi pro něho zabít vykrmené tele.“On mu řekl: „Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé. Ale máme proč se veselit a radovat, poněvadž tento tvůj bratr byl mrtev a zase žije, ztratil se a je nalezen.“

(Lk 15, 11-32)

Když se snažím něco pochopit nebo někomu porozumět, říkám si, jak se na to díváš ty Bože, jak to vidíš? A často se mi pak brzy dostává odpovědi. A ten pohled z tak vysoké perspektivy je často úplně jiný, než náš. Často sám sebe vidím jako cizí osobu, sám sebe vnímám jako někoho jiného a k tomu neznámému člověku se snažím najít cestu – kdo jsi, proč děláš to či ono, proč si myslíš to a to?

Všichni jsme jeho děti a bariery mezi námi jsou jen virtuální zdi, které jsme si vybudovali. Neexistuje ve skutečnosti žádné JÁ a TY, ale pouze MY. To je ona božská trojjedinost. Když se na věci podíváte z této perspektivy, uvidíte i věci a souvislosti, které jinak není možné vidět a pochopíte i toho, komu jinak není možné rozumět.

Ono MY můžeme vztáhnout na všechna bytosti a náboženství, která nějakým způsobem uznávají nejvyšší bytost, včetně „individualistů“ z New Age, kteří částo hledají nějaké zázračné cesty a techniky rychlého duchovního postupu. Všichni jsou součástí téže jednoty, téhož těla. Ba dokonce nejen lidé a zvířata, ale všechny bytosti, pozemské i mimozemské. Všechny jsou projevem Boha, dokud jsou udržovány při životě jeho duchem a nejde jen i nějakou formu biorobotů. Nikdo však není nucen být součástí této jednoty, pokud nechce a má-li svobodnou vůli, nemusí se na ní podílet. Pak ale jeho duchovní i neduchovní život končí. Proč? Protože Bůh je život a jeho zdroj a odmítnout ho znamená odmítnout sama sebe.

Náboženství ve skutečnosti nemá žádné mantinely. Je to pouze pokus vstoupit do vztahu k tomu, co nás přesahuje. Mnoho pokusů a mnoho cest. Kristus je však výjimečný tím, že sám přichází k člověku a nabízí mu ruku – nečeká někde nahoře, až člověk dostatečně zvýší své vibrace a pochopí duchovní fungování kosmu. V tom je dílo spásy. A to je zase na druhou stranu to, co potřebuje obyčejný člověk, který je ochotný se před Bohem sklonit, přiznat si svoji slabost a to, že potřebuje být vykoupen – že se sám vykoupit nemůže.

Domnívám se, že právě zázrak vykoupení dokázal na křesťanství obrátit tolik lidí – i přesto, že cesta následování Krista skrze kříž je jinak duchovně neatraktivní. Akt vykoupení je to, co křesťanství odlišuje od všech ostatních náboženství i individuálních duchovních cest. Všechny ostatní jsou založeny na procesu samovykoupení, tj. na tom, že se lze dostat k Bohu vlastní silou a vůlí. Zde však existuje mnoho pokušení pro lidské ego, takže pokud se jej nepodaří překonat a najít skutečnou pokoru, není samovykoupení možné – stále zůstáváme v otroctví hříchů. Kolik lidí se o to už snažilo bičováním, trestáním sama sebe či zázračnými meditačními technikami zajišťující rychlé zvýšení vibrací.

Z toho důvodu existuje v církvi tzv. svátost smíření – zpověď. Tím, že se otevíráme někomu jiného se svými nejhlubšími tajemstvími a hříchy, očišťujeme se od nich, osvobozujeme se od ega. Podmínkou ale samozřejmě je, že je to zcela upřímné. V opačném případě je pokání spíše jen hra nebo nutnost dostát nějaké povinnosti. Pokud zpověď nechápeme jako příležitost ke smíření, ale jako něco, co je třeba udělat, abychom si splnili svoji povinnost, něco řekneme, něco zamlčíme, něco trochu překroutíme, je to zcela špatně. Taková zpověď je duchovně bezcenná a jen formální. Pokud máme strach se otevřít, je to důkazem toho, že jsme v moci ega a otroctví hříchu. Právě zpověď je pro mnohé nepřekonatelnou překážkou k tomu, aby mohli skutečně přijmout Krista.

Proto se hledají různé náhradní varianty, náhradní cesty a objízdné mimo církevní trasy ke Kristu. Lidé se Krista bojí, mají často strach z jeho požadavků. Na jednu stranu by se chtěli rychle spojit s Bohem, ale na druhou stranu si raději zakrývají tvář před Kristem – pokud jej znají, samozřejmě. Anebo se hlásí ke Kristu, ale jejich víra zůstává jen formální, zvyková a de facto mrtvá. Zpověď je často chápána jako něco, co člověkem manipuluje nebo něco, čím si církev získává moc nad lidmi. Tento pocit opět způsobuje pouze pýcha a ego – proto člověk odmítá svátost smíření a hledá jiné, přijatelnější alternativy, jak se zbavit ega a smířit se s Bohem. Člověk se v nich vědomě či podvědomě snaží uniknout svému svědomí a svému vlastnímu strachu.

A tak se snaží najít pokoj duše, osvícení a očištění jinými alternativními duchovními cestami, které mu dávají větší pocit nezávislosti a někom a na něčem. Právě i na tyto ovce, pokud jsou upřímně hledající, se zaměřuje Ježíš a také k nim se snaží hledat cestu tak, aby se zbavili strachu. Touží po Bohu a po smíření, ale jsou plné neklidu. Přestože nepatří do ovčince, mnohé z nich přesto mohou být Bohu blíže, než ty, kteří ke svátosti smíření přistupují jen formálně nebo z povinnosti.

Myslím si, že právě duchovní formalismus je něco, co duchovní společenství uzavírá před okolním světem a dělá z něho jakýsi elitní nebo rodinný klub, ale přitom duchovně skomírající a neživý. Na druhou stranu každé společenství vytváříme my sami, ne kněží nebo jiné elity. Ostatně, to neplatí jen pro duchovní, ale i světské společenství. Kdo je např. stát? Politici nebo my? Samozřejmě my. My jsme stát a pokud se hlásíme k církvi, jsme i církev.

Církev je společenství – „tam kde se dva sejdou v mém jménu, tam jsem i já“. My jsme ti, kdo pomáhají jeden druhému, bratr bratrovi, ne ti, kdo nastavují ruku a jen čekají na pomoc a na to, že budou někým řízeni a vedeni. Totéž se týká i zpovědi. Zpověď není něco, čím někdo někoho řídí a někdo někým manipuluje. I zde bratr nabízí pomoc bratrovi. Kněz není náš nadřízený, ale bratr.

Hierarchická představa ega je však v nás hluboko zakořeněná. Je správné Krista uznávat jako Boha a klanět se mu, zároveň je to ale náš bratr – jeden z nás, neboť všichni jsme údy jehož těla. Všichni jsme součástí jednoho Boha. Ego ale jinou, než hierarchickou představu není schopné pochopit a akceptovat. V jeho světě stále existuje nějaké kategorie, někdo, kdo se vyvíjí a proto stojí výše nebo níže, někdo kdo někoho řídí, svět, ve kterém jsou nadřízení a podřízení. Proto i slovo vládnout chápe nikoli ve smyslu spravovat, ale ve smyslu určovat, podmaňovat si, řídit, manipulovat.

Dokud se nezbavíme tohoto falešného matrixu, které si vytvořilo naše ego, budeme mu stále otročit. I Bůh nám bude v našich představách vládnout – přestože nikdo takový neexistuje. Tuto hierarchickou představu otroctví ve skutečnosti implantoval lidem Satan a také Bůh se takto ve Starém zákoně vyjadřoval, neboť člověk ničemu jinému, že „trestajícímu Bohu“ nebyl schopen rozumět. Ve skutečnosti to však není nic jiného, než klamná představa – falešný matrix.

I když v Evropě je křesťanství již delší dobu na významném ústupu, na světě se k této spiritualitě přihlásilo na dvě miliardy lidí, což je téměř 1/3 všech obyvatel planety. Není asi větší „dávno neexistující celebrity,“ která by dokázala přitáhnout i dnes tolik lidí. Rozpad jeho církve na mnoho církví je dílem obcování člověka s ďáblem. Avšak přesto je Kristus stále pouze jeden, tak jako je pouze jeden Bůh, bez ohledu na odpadlé. Nikdo odpadlý však není ztracen a je stále součástí jednoty. A každá církev a kdokoli kdo vyznává Krista, patří do této jednoty světla. Každá forma uctívání je jen jednou formou této jednoty a přestože máme různé způsoby uctívání a každému je blízký jiný, duch je jen jeden. Středobodem je však Kristovo božství a zmrtvýchvstání.

To, že církev není žádným elitním klubem, na který se zaměřuje pozornost Krista, vidíme i v následujícím úryvku z evangelia sv. Jana. Je tomu právě naopak. Když se Ježíšovi již podařilo shromáždil tolik lidstva, zaměřuje pozornost na ovce mimo toto společenství. Ježíš nevěnuje pozornost jen svým ovcím v ovčinci, ale také těm, kteří bloudí mi něj, neboť i ty jsou jeho. Také ty se snaží různými způsoby přivést do svého ovčince.

Mezi tím tu však hraje roli i vlk – nepřítel, který obchází ovčinec kudy by se dostal dovnitř a zmocnil se ovcí, zadávil je, nebo alespoň odvedl jejich pozornost od pastýře.

Jan 10

  • 1„Amen, amen, pravím vám: Kdo nevchází do ovčince dveřmi, ale přelézá ohradu, je zloděj a lupič.
  • 2Kdo však vchází dveřmi, je pastýř ovcí.
  • 3Vrátný mu otvírá a ovce slyší jeho hlas. Volá své ovce jménem a vyvádí je.
  • 4Když je má všecky venku, kráčí před nimi a ovce jdou za ním, protože znají jeho hlas.
  • 5Za cizím však nepůjdou, ale utečou od něho, protože hlas cizích neznají.“
  • 6Toto přirovnání jim Ježíš řekl; oni však nepochopili, co tím chtěl říci.
  • 7Řekl jim tedy Ježíš znovu: „Amen, amen, pravím vám, já jsem dveře pro ovce.
  • 8Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči. Ale ovce je neposlouchaly.
  • 9Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu.
  • 10Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a ničil. Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti.
  • 11Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce.
  • 12Ten, kdo není pastýř, kdo pracuje jen za mzdu a ovce nejsou jeho vlastní, opouští je a utíká, když vidí, že se blíží vlk. A vlk ovce trhá a rozhání.
  • 13Tomu, kdo je najat za mzdu, na nich nezáleží.
  • 14Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne,
  • 15tak jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce.
  • 16Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo, jeden pastýř.
  • 17Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, abych jej opět přijal.
  • 18Nikdo mi ho nebere, ale já jej dávám sám od sebe. Mám moc svůj život dát a mám moc jej opět přijmout. Takový příkaz jsem přijal od svého Otce.“
  • 19Pro tato slova došlo mezi Židy opět k roztržce.
  • 20Mnozí z nich říkali: „Je posedlý zlým duchem a blázní. Proč ho posloucháte?“
  • 21Jiní říkali: „Tak nemluví posedlý. Což může zlý duch otevřít oči slepých?“
  • 22Byly právě svátky posvěcení jeruzalémského chrámu; bylo to v zimě.
  • 23Ježíš se procházel v chrámě, v sloupoví Šalomounově.
  • 24Židé ho obklopili a řekli mu: „Jak dlouho nás chceš držet v nejistotě? Jsi-li Mesiáš, řekni nám to otevřeně!“
  • 25Ježíš jim odpověděl: „Řekl jsem vám to, a nevěříte. Skutky, které činím ve jménu Otce, ty o mně vydávají svědectví.
  • 26Ale vy nevěříte, protože nejste z mých ovcí.
  • 27Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou
  • 28a já jim dávám věčný život: nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve.
  • 29Můj Otec, který mi je dal, je větší nade všecky, a nikdo je nemůže vyrvat z Otcovy ruky.
  • 30Já a Otec jsme jedno.“
  • 31Židé se opět chopili kamenů, aby ho ukamenovali.
  • 32Ježíš jim řekl: „Ukázal jsem vám mnoho dobrých skutků od Otce. Pro který z nich mě chcete kamenovat?“
  • 33Židé mu odpověděli: „Nechceme tě kamenovat pro dobrý skutek, ale pro rouhání: jsi člověk a tvrdíš, že jsi Bůh.“
  • 34Ježíš jim řekl: „Ve vašem zákoně je přece psáno: ‚Řekl jsem: jste bohové.‘
  • 35Jestliže Bůh ty, jichž se týká toto slovo, nazval bohy – a Písmo musí platit –
  • 36jak můžete obviňovat mne, kterého Otec posvětil a poslal do světa, že se rouhám, protože jsem řekl: Jsem Boží Syn?
  • 37Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi!
  • 38Jestliže je však činím a nevěříte mně, věřte těm skutkům, abyste jednou provždy pochopili, že Otec je ve mně a já v Otci.“
  • 39Opět se ho chtěli zmocnit, on jim však unikl.
  • 40Odešel znovu na druhý břeh Jordánu, na místo, kde dříve křtil Jan, a tam se zdržoval.
  • 41Mnozí k němu přicházeli a říkali: „Jan sice neučinil žádné znamení, ale vše, co o něm řekl, je pravda.“
  • 42A mnoho lidí tam v Ježíše uvěřilo.

Tak co, jaký vztah máte ke svému EGU? Pokládáte ho za své JÁ? Nebo už jste přišli na to, že je to něco cizího, co k vám nepatří, ale stále si prosazuje nárok, abyste ho pokládali za své já? Anebo si myslíte, že jste ho již dokonce dokázali porazit? A jste si jisti, že vám to opět netvrdí jen vaše ego? Ne, porazit ho není možné. Není možné sama sebe vykoupit. Můžeme na své duchovní cestě jeho vliv výrazně omezit tak, že si uvědomíme, kdo jsme my a kdo je ono, ale nikdy ho zcela neporazíme, dokud se zcela neotevřeme Bohu a znovu se nenarodíme z ducha.

Je nutné opakované pokání, opakované obracení se, opakovaná svátost smíření. Znovuzrození z ducha je proces, který se tak trochu procesu samovykoupení může podobat, ale není jím. Zde totiž víme, že na něm nezáleží naše vykoupení, protože člověk nebude vykoupen za nějakých podmínek, ale již byl vykoupen skrze víru. To neznamená, že skutky již nejsou důležité a že pokání není třeba.

Vykoupení je konečný proces, avšak pokání a obracení se nelze udělat jednou a dost, přijetí odpuštění a vykoupení vám může dát solidní základ, protože víte, že jste již svobodný, ale práce na sobě zůstává. Není to už sice práce na sebevykoupení, protože to už není třeba, ale zdokonalení třeba je. A to už za člověka nikdo neudělá, ani Kristus. Očišťování vyžaduje aktivní spolupráci. Není v moci člověka, ale ani Boha, pokud člověk dostatečně nespolupracuje. Vykoupeni již jsme, pokud jsme ho skrze víru přijali a spaseni také. Stále je ale třeba co rozvíjet. Vykoupení znamená, že víme, že již jsme přijati do společenství Boha, že již nyní tvoříme jednu rodinu všech bytostí. Křest je iniciačním aktem přijetí do této rodiny a poskytuj i určitou ochranou před vlivem dědičného hříchu.

Člověk bez ega je božská bytost. A jednu takovou známe – je to Kristus. Byť má identitu i lidskou podobu, nemá žádné ego a protože nemá ego, je současně člověk a současně Bůh.  My všichni jsme bohy a v každém z nás je Bůh. Ne vždy se ale může tak dokonale projevovat, jako v Kristu, neboť místo mu zabírá právě ego. Ego nemusí být nutně součástí identity a duchovní individuality, v případě padlých lidských duší se však ujímá vlády nad člověkem. To se stalo i v případě pozemského lidstva, které upadlo do hlubokého duchovního spánku a zapomnění.

To, co mnozí dnes nazývají jako duchovní vývoj je však opět pouze jejich představa, kterou vytváří ego, který si nic jiného, než vývoj nedovede představit. Nemůže pochopit, že to není přesně vývoj, ale pouze návrat k původnímu stavu dokonalosti a opětovnému probuzení. Svým způsobem návrat do ráje.

Nikde se nebojte říct „promiňte“, „zmýlil jsem se“ nebo „tomu nerozumím“ – Zdá se vám to banální? Ano, ale pro mnoho lidí je téměř nemožné tato slova vyslovit a myslet je upřímně. Zkrátka je od nich nikdy v životě neuslyšíte, jak velké o sobě mají mínění. S takovými lidmi se možná můžete dlouho a dobře bavit, ale na konci (možná s překvapením) zjistíte, že to nikam nevede.

Hledáme-li jen lásku, najdeme jen to, co vyhovuje našich smyslům, hledáme-li jen uznání, najdeme jen to, co lichotí našemu egu. Hledáme-li jen duchovní dokonalost, propadneme jen domýšlivosti a pýše, že jsme lepší, než ostatní a Bůh se k nám neskloní. Abychom se mohli narodit z ducha, musíme zemřít sami sobě.

Boj s egem nemá konec, dokud není mrtvé, má stále hlad a žere všechno, co se nabízí. Dokonce i myšlenky nejušlechtilejší a cíle nejvznesenější. – Vše dovede využít ve svůj prospěch. Usmrtit ho dokáže jen Bůh. Duchovní dokonalost není výsledek našeho úsilí – je to dar. I samotná víra je dar. Ježíš zakončil své podobenství tím, že řekl: „Neboť každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *