Konzumní společnost

Život v éteru

Každý z nás tvoří svět, aniž by si to uvědomoval a jeho myšlenky proudí éterem. Éter, to není žádný prázdný prostor, ale duch, nositel myšlenky. Ty se navzájem přitahují a odpuzují. Když žijeme v České republice, jsme ovlivnění zdejší mentalitou a způsobem života, jakmile se však díváme na naši zem ze zahraničí, vidíme poněkud jinou Českou republiku, začínáme jinak vnímat svět a své okolí. A co teprve, kdybychom se dívali na život na Zemi z jiné planety či z onoho záhrobního světa? Opět bychom viděli realitu ze zcela jiné perspektivy, úplně jiný svět… Úhel pohledu a místo ze kterého se díváme na realitu do značné míry určuje naši pravdu, přestože máme někdy falešný dojem, že právě my jsme středobodem světa, ke kterému se vše vztahuje.

Toho využívají i ti, kteří vytváří realitu šitou přímo pro naše očekávání – naši sociální, zájmovou a názorovou bublinu. Problém však je, že do hlav lidí, kteří tak činí nevidíme – neznáme jejich motivaci – to, zda tuto realitu vymýšlí, aby manipulovali nebo to, zda jí sami věří a v dobré víře prosazují. Mnohdy je to tak, že si lidé vymyslí něco, čemu chtějí věřit, až tomu sami uvěří, že to tak je. Lidé tak vlastně manipulují a programují sami sebe a vytváří si novou bublinu – svět ve kterém se cítí dobře či svět, který odpovídá jejich představě.

Často je pro nás pravda to, čemu chceme věřit, co odpovídá našemu názoru. Bez ohledu na to, odkud svoji pravdu čerpáte. Většina z nás, aniž bychom si to vůbec uvědomovali, nehledá pravdu, ale potvrzení toho, čemu věří, že je pravda. Proto vyhledáváme takové lidi a takové zdroje, které by nás utvrzovaly v naší pravdě, bez ohledu na to,, jaké názory máte. Vyhovují vám veřejnoprávní názory? Pak určitě budete sledovat Českou televizi nebo rozhlas. Konvenují vám odlišné názory? Pak budete nejspíše sledovat (také) jiné zdroje. Každý zdroj si vybírá takové zdroje, které mu konvenují, i když se snaží budit dojem vyváženosti a objektivity. Máte rádi spíše zábavu a osobní život? Pak se nejspíše vůbec politikou zabývat nebudete…

Někdy ani nezáleží na tom, jak se věci opravdu mají, ale tom, kam vás víra a přesvědčení vede, jaký praktický dopad má na váš život. Teorie, víra a ideologie je jedna věc, ale praktický dopad je to, co je podstatné. Pokud někdo například uvěří lži, že mu nějaký lék pomůže a on mu pak v důsledku placebo efektu skutečně pomůže, je důležité, že šlo o lež?

Je skutečně rozdíl mezi lží a pravdou tak jasný a zřetelný? Do jaké míry jsou to věci relativní a dané úhlem pohledu? Často vykládáme něco za pravdu nebo za fakt, i když je to jen náš názor. Když třeba řekneme, že nějaké jídlo bylo dobré, protože všem chutnalo, vyjadřujeme náš názor na to jídlo nebo pravdu a fakt o chuti toho jídla? A když o někom řekneme, že je takový či onaký, je to pravda, protože jsme se na tom všichni shodli, anebo je to opět náš názor?

Možná to není nejlepším příklad, ale troufám si tvrdit, že většina toho, co pokládáme za fakta, jsou jen naše názory. A dokonce to možná platí i exaktní vědě, které něco předkládá za fakt na základě nějakého výpočtu, předpokladu či stavu za určitých podmínek, které pokládáme za neměnitelné konstanty, které ve skutečnosti ale mohou platit pouze v našem světě. Ostatně předpoklady a vědecké hypotézy nemají o mnoho větší váhu, než některé konspirační teorie. Vědci například předpokládají, že život nemůže existovat bez vody. Ale co když je vše úplně jinak? Co vůbec víme o životě, který posuzujeme jen na základě toho, co známe, co umíme spočítat a co si umíme představit?

Jaký je rozdíl mezi vírou, pravdou a lží? Mezi realitou a představou? Představy se snadno mohou stát realitou, protože věci přitahujeme podle našich myšlenek a víry. Jemná energie myšlenek se může transformovat v hmotný objekt, třeba jako parazit, které dříve existoval jen jako emocionální démon, než se změnil na cystu, nádor, červy rozežírající fyzické tělo… A naopak, když věříte v dobro, máte moc pozitivní myšlenky měnit ve věci. Ale myslím, že to není ani tak o pesimismu nebo optimismu, ale spíše o schopnosti vidět reálně a konstruktivně, neboť vše má vlastně konstruktivní jádro – není náhodou, ale je tu pro váš vývoj.

Život nám tak vlastně dává to, co potřebujeme a co si zasloužíme. Konfrontuje nás s tím, co jsme k sobě kdysi přitáhli a co se tak dávno stalo součástí našeho života, přestože třeba už dnes máme jiný názor a jsme někde úplně jinde. Jsme konfrontování se stíny naší minulosti a současně si vytváříme svoji vlastní budoucnost, která se může projevit i za velmi dlouhou dobu, kdy my už budeme jiní a snad i připravení nést důsledky svých dávných činů. Dnes stojí lidstvo nad propastí, kterou si samo vyhloubilo a mnozí si to uvědomili. Otázkou ale je, zda je skutečně ještě za minutu dvanáct nebo už po dvanácté.

Náš matrix

Akční rádius karmy je neuvěřitelně plastický, natahovací a může být velmi dlouhý. Kdykoliv nám může přinést něco s naší dávné minulosti a minulých životů, přestože my jsme dnes už někdo úplně jiný. Anebo nám umožnit splátku za pády jiných lidí, se kterými nemáme nic společného, pokud jsme se pro ní rozhodli. Když něco někde zašpuntujeme nebo překroutíme a zpackáme, vyvalí se to ven třeba někde úplně jinde a úplně jindy – časoprostor naší planety zase není tak velký, jak si myslíme. Je to dědičný hřích, který je součástí našeho života, ve kterém existuje negace a zlo. Proto existují nemoci, hlad, neštěstí, čas, vymezený prostor, smrt, zabíjení, nutnost pracovat a přežít. To, co kdysi v ráji neexistovalo – jen věčný život, věčné zdraví a krása, věčné prázdniny, nekonečný prostor a čas.

Tak jak si lidé svým jednáním, které porušuje Boží zákony vytvářejí karmu, tak nás jí Bůh zároveň zbavuje. Celý kosmos, příroda a její ekosystém je takový samočistící mechanismus, který funguje podobně jako imunitní systém. Ten se prostě ty buňky, které se utrhly ze řetězu a které škodí pokouší opravit a když to není možné, spustí likvidační proces a spustí evoluci od začátku.

Pád člověka a jeho upadnutí do spánku zapomnění vše změnilo, takže čím hlouběji se člověk propadal, začal na sebe nabalovat následky své karmy, stal se jejím vězněm, až nakonec zcela ztratil vědomí o tom, kdo vlastně je a kam kráčí. Upadl do spánku zapomnění. Kdyby se na Zemi tu a tam neobjevily různí poslové z jiných světů a realit či proroci, nebo kdyby lidstvo tu a tam nevyburcovala ze spánku nějaká velká pohroma, byl by svět již dávno ponořen do hlubokých temnot, baštou ďábla a jeho andělů, jejichž jedinou hodnotou je ovládat jiné a tvořit svět ke svému obrazu. Tedy mít člověka jako otroka. Moderní západní svět je jakoby po vzoru Česka stále více duchovně nevědomý, spící a lhostejný, přesto odkaz těchto poslů Světla je tu do jisté míry stále. A zcela jistě bude, i když v malé míře – až do konce světa.

Myslím si, že dnešní ideologie o rovnosti, korektnosti, humanismu a sociální spravedlnosti je do značené míry důsledkem bezradnosti člověka, který ztratil původní hodnoty, cítí tu prázdnotu, snaží se jí vyplnit a znovu nalézt pevné základy. Nelze to tedy vždy chápat jako vědomý odpor ke tradičním hodnotám nebo jako pocit, že tradiční hodnoty svazují, omezují a jsou překonané. Nelze to vždy chápat tak, že by člověk chtěl přirozené zákony vědomě měnit, ale tak, že je mění proto, že si význam těch přirozených již nepamatuje nebo neuvědomuje. Společnost žije zkrátka v zajetí konzumu a lidé hledají cestu, jak z toho ven.

Život je hra

Život je dnes svým způsobem hra, ve kterém jsme my všichni jen herci. Jak odlišit skrytou a sofistikovanou propagandu od šíření vlastních názorů, ovlivněných propagandou? Propaganda není totiž nic jiného, než uměle vytvářená bublina nereálného světa, který se ale posléze může stát reálným. Pravda se často tvoří ze lži, která se hodně často, dlouho a intenzivně opakuje. Když se lež stane běžnou a obecně přijímanou pravdou, stane se také realitou – naším matrixem. Snadno tak získáme dojem, že to co je otroctví, je svoboda a naopak. Navenek jsme sice relativně svobodní, ale uvnitř otroci, zatímco někteří žijí v nesvobodném světě, ale uvnitř jsou svobodní. Od dětství jsme programováni obecnými pravdami, které mohou být různě pokřivené. Asi jako když vám někdo řekne – hele chlapče, nepoučuj mě, takhle to dělám už 50 let. Ano, i tak dlouho někdo může dělat nějakou věc špatně… Nemusíme si toho ani všimnout, protože jsme součástí toho matrixu.

Nežijeme mimo nějakou bublinu, který by nebyla vytvořena našimi názory, ideologií nebo vírou. Boj mezi názorovými bublinami tak může být bojem o budoucí realitu světa. To ostatně není vůbec nic nového a je to od té doby, co lidé začali myslet. Dnes je to jen umocněno nebo lépe a zřetelněji patrné díky internetu a moderním médiím. Zajímavé jsou souvislosti mezi pohledem spirituality, filosofie, sociologie, psychologie, historie a v neposlední řadě směrů, které se zabývají věcmi tajemnými, na které dosud věda vůbec nezná odpověď a tedy je ani nemůže logicky uznávat (jinak by nebyla vědou). Že se tomu lidé, kteří věří jen vědě vysmívají a to, že na tyto otázky odpovědi neexistují je nezajímá a ani jim to nevadí, je jedno. Je to jejich bublina. A vůbec, když nad tím přemýšlíme, co je vlastně bublina celého našeho světa, kdo jí stvořil, kde se vzala, jaký je její smysl a kam směřuje? Je to jen náhodná bublina nějaké šumící pěny časoprostoru, která náhle obživla a začala přemýšlet, nebo je to výtvor? Já věřím, že je to to druhé.

To, že neznáme odpovědi na nejzákladnější otázky našeho původu a smyslu našeho bytí se sice někomu může zdát jako úplně bezvýznamné, podle mne je to ale naopak naprosto zásadní. To je totiž to, od čeho odvozujeme veškeré naše další jednání a myšlení, důvody našeho jednání, naše hodnoty morálkou počínaje a prostým pragmatismem konče. Máme ve svých hodnotách jasno a jsme v nich pevně zakotveni, nebo se vznášíme ve vzduchoprázdnu liberální relativity a prožíváme krizi identity, prázdnotu, kterou se snažíme vyplnit nesmyslnými ideologiemi, věcmi a zážitky?

Je to možné proto, že jsme vlastní identitu, naše vědomí, kdo vlastně jsme, odkud kráčíme a kam postupně prostě ztratili a odřízli se tak od zdroje a potažmo ostatních vyspělých civilizací v tomto vesmíru nebo v jiných paralelních světech, mimo viditelný vesmír. Že jsme sami sebe izolovali a dnes jen hledáme – či možná spíše nehledáme, cestu ven z této izolace. Výsledkem toho jsou pak náboženství. Svým způsobem může být tato izolace či karanténa (chcete-li) vlastně prospěšná, či dokonce nutná a potřebná, neboť nás má donutit přemýšlet o sobě, o tom, kam směřujeme a o smyslu našeho bytí. A proto jsme tady na této planetě, proto žijeme tento život, proto jsme sem přišli. Abychom znovu nalezli vlastní ztracenou identitu a smysl života. Kdybychom si pamatovali náš život před tímto životem, určitě by to nebylo nic, co by nám prospělo a možná bychom tu byli z velké části potom i zbytečně. Zcela jistě je to velmi šikovný záměr.

Tyto otázky můžeme úspěšně přehlušit konzumním způsobem života, hlukem a shonem, jednoduše je ignorovat a nezabývat se jimi, ale řešení to samozřejmě není. Je to jako utíkat sám před sebou. Žít jako zvíře v kleci a být spokojen se žrádlem, které nám někdo podstrčí. A jestliže se takto zvíře cítí dobře, nemusí cítit dočasně nutnost klec opustit. A tak si žije nějakou dobu spokojeně svůj konzumní život jen konzumováním a přežvykováním toho, co je mu naservírovaného, aniž by přemýšlelo o tom, proč vlastně žije v kleci. Aniž by ho vůbec napadla otázka, zda by nemělo změnit své myšlení, názory, postoje… Pochopitelně nemůže, vždyť je to zvíře…. Také my lidé se však chováme někdy podobně – jako stádo a zvířata v klecích. A možná dokonce – na rozdíl od zvířat – někteří lidé ani nevnímají svůj instinkt a chovají v podstatě ještě hůře, než zvířata…

Ačkoli se my lidé pokládáme za vrchol vývoje života, ve skutečnosti jsme jen jeho součástí, možná mnohem méně důležitou, než včely. A také nejvíce škodlivou pro planetu. Navzdory naší inteligenci. Je to obrovský paradox, který mě nutí přemýšlet, kde se stala chyba? A v čem to vlastně žijeme? Zdá se, že naše civilizace je takový konglomerát složený z nesmyslů, který je už tak velký a složitý, že ho nikdo nemůže změnit, protože jsme se všichni staly jeho otroky. Ten konglomerát se už pohybuje jen samospádem a setrvačnosti – jako lavina. Věci, kterým klademe zásadní význam tak mohou být jen nepodstatnými, dílčími věcmi a výsledkem naší snahy o lepší svět jsou spíše kosmetické úpravy vnější fasády. Prostě proto, že není v naší moci udělat více.

Leda, že by se celý svět dohodl na revolučních změnách, což je prakticky nemožné, i kdyby šlo jen o otázku skleníkových plynů. Ihned narazíme na další a další překážky tohoto složitého konglomerátu a různých jiných zájmů. Snad by muselo dojít k nějaké globální apokalypse, aby se lidé probudili ze spánku a sebeuspokojení. A možná právě to je cesta. Vědci říkají, že svět stojí na prahu velké globální katastrofy masového vymírání hmyzu a živočichů a k tomu ještě změn klimatu. Dodávají, že ještě není pozdě katastrofě zabránit, pokud dojde k okamžité, zásadní a globální změně našeho způsobu života. Jenže, co to je okamžitá a zásadní změna? Každému, kdo jen trochu přemýšlí musí být jasné, že něco takového je zcela nereálné… A ještě k tomu globální, na které by se domluvili všechny vlády? To je absurdní. To by ty důsledky musely být opravdu již brutálně vidět, protože lidé jsou často ochotni ke změně až tehdy, když vidí a cítí, že jim jde o život. A dokud se jich to netýká bezprostředně, není to něco, co by lidstvo až natolik vyrušilo ze spánku.

Období duchovní transformace

Žijeme v období postmoderní, kdy idea celospolečenského pokroku a vývoje mizí, historie pozbývá platnost, je něčím co bylo a co už nesouvisí se současností, vše se relativizuje. V rozhodující etapě vývoje lidstva, která určí, jak velká bude katastrofa, která je před námi a jak velká část lidstva bude pokračovat i v Novém Věku. Život člověka dnes přestává se odehrávat „odněkud někam“, bez poučení se z minulosti a bez vědomého vytváření nějaké budoucnosti. Žijeme tady a teď, bez přemýšlení o tom, co vytvoříme nebo co bude po nás. Bez zájmu o to, co bylo, abychom se z toho poučili. Tento moderní liberalismus je nekompatibilní s tím, co označujeme jako tradice, svědomí, morálka, závazek, odpovědnost. Naší nejvyšší hodnotou se stává svoboda jednotlivce a jeho právo, což je však málo.

Často se z nás stávají jen spotřebitelé věcí, zážitků a zkušeností, bez vize a směru. Postmoderní společnost je tvořena konzumenty a spotřebiteli a jejím hlavním cílem je vyrobit, spotřebovat a zažít co nejvíce, neboť to je jediným znakem pokroku. Postmoderní doba je jakýmsi zvláštním, ale veledůležitým předělem mezi starým věkem lidstva a novým, ve kterém bude náš svět existovat už nejen na zcela jiných základech a nebude se vůbec a v ničem podobat světu, ve kterém jsme žili až doposud. Bude oním pověstným návratem do ráje. Konzumní společnost zcela zmizí, stejně jako hranice mezi životem a smrtí, mezi námi pozemšťany a mimozemšťany…

Zatímco moderní doba byla vrcholem, kterého nedávno dosáhl náš svět, postmoderní svět je doba transformace a chaosu, doba velkého třídění, ve které bude rozhodnuto o tom, kdo bude kvalifikován pro život v nové době a kdo naopak svojí věčný život ukončí se zánikem starého světa, protože se nebude schopen přizpůsobit životu v nových podmínkách, ve světě, které zlo a cokoli negativního nebude schopné přežít a udržet se…

Liberální technokracie – Absurdistán?

Často hledáme konkrétní viníky, kteří polarizují společnost, přitom si neuvědomujeme, že oni všichni jsou jen jejím produktem a že jsou jedněmi z nás. Že jsou to vůdcové, kterým dal sílu a moc lid. Oni nepolarizují společnost, ale odpovídají na požadavky polarizované společnosti a reprezentují ji. I největší diktátory zrodila demokracie – náš systém. Není otázka, KDO polarizuje společnost, ale CO a PROČ? Jak často se řeší konkrétní osoby, namísto témat a důvodů…

Otázky morálky a etiky chápeme jako velmi složité, protože o našich vlastních hodnotách nemáme jasno. Proto je nemáme příliš chuť řešit. A také je pokládáme za vedlejší, i když jsou zásadní. Čím méně jasno máme o hodnotách, které vyznáváme, tím více je nahrazujeme hodnotou neomezené svobody a mamonem, takže i věci šokující, zvrhlé, zvrácené se nám postupně začínají zdát jako normální a přirozené.

Zajímá nás často jen vlastní profit, zisk a technický vývoj. Více, než ochrana života, ať už lidského, zvířecího nebo celkově celého ekosystému naší planety. Věci řešíme, až když nastanou problémy a krize. Až když dojde ke katastrofě. To jsou výsledky našich západních hodnot, o kterých se sice často mluví, avšak většinou jen v souvislosti se svobodou, tolerancí s humanismem – nikoliv morálkou, odpovědností a tradicemi, neboť to příliš politicky korektní není.

Naše demokracie je silně omezena zájmy lobbystů, ale i liberálními ideology, kteří vymýšlejí nové ideologie, jak by vylepšili svět, ale přitom se nemuseli zabývat otázkou svědomí. Globalizace a virtuální realita zcela změnila a pokřivila naše hodnoty a vnímání světa, ve kterém se vše scvrklo na jednoduchá hesla a nálepky, na svět, ve kterém končí diskuse a kde se příkopy mezi lidmi zdají být nepřekonatelné. Napětí mezi liberály a zbytkem společnosti roste v Evropě i USA. Na straně liberálů jsou veřejnoprávní a větší část soukromých médií, stejně jako větší část bohatých a úspěšných lidí. Na druhé straně jsou pak všichni ostatní, kteří jsou zastánci liberalismu házeni do jednoho pytle jako „temné proudy“ společnosti ohrožující demokracii a systém.

Uvěřili jsme, že si vystačíme pouze s hodnotou svobody, demokracie a humanismu. Ve skutečnosti je to však velmi málo a proto naše společnost podlehla sebeklamu. Často navíc jen z nevědomosti, egoismu a vlastního pohodlí. Neochotě zabývat se tím co smíme a na co nemáme právo. Navíc to ani nejde dohromady to s naší představou o svobodě.

Navzdory tomu existuje i mnoho upřímných lidí, kteří se s tím perou, ale díky zmatku, který tento svět vnáší do našich hodnot a postojů, je to asi mnohem těžší, než to bývalo kdysi… A vůbec nejhorší je to pro děti, kteří ještě nemají vlastní rozum a často ani dobré rodinné zázemí a výchovu v hodnotách. Ony přebírají vše co vidí, jako normální. Zkrátka hranice mezi normalitou a nenormalitou v důsledku krize hodnot splývají dohromady. Je to matrix, který je jako temná deka mraků pokrývající svět, kterými jen tu a tam pronikne slunce, aby člověku řeklo – člověče, co blbneš? Já jsem tady.

Naše demokracie narazila na své limity udržitelnosti a může se kdykoliv poměrně snadno a nenápadně překlopit v novou, avšak globalizovanou totalitu. Systém, který jsme zvykli nazývat liberální demokracie se změnil na technokracii,  která někdy nemá daleko k absurdistánu, ve kterém jsou ti nejúspěšnější často ti největší blbci a ve které jsou ta největší umělecká díla zároveň ta nejvíce nevkusná. Absurdistán je sice systém demokratický, ale protože je někdy ovládaný blbci, je často absurdní, takže může být někdy i horší, než vláda osvíceného a moudrého panovníka v čase, kdy si lidé neumí nebo nechtějí vládnout sami…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *