Komunismus a liberalismus

Strašidlo komunismu a jeho tzv. lidové demokracie (ve skutečnosti totality) obcházelo svět už od velké bolševické revoluce v Rusku, neboť tato velká, slavná revoluce se stala vzorem pro proletáře celého světa. Komunisté na jednu stranu snili a spravedlivé společnosti ve které nikdo nemůže vykořisťovat nikoho, avšak neváhali svého síle dosáhnout jakýmikoliv prostředky, i cestou přes hromady mrtvol.

Také USA byly ochromeny strachem ze šířícího se „rudého moru“. Podezřelý byl každý, kdo by nějak mohl s komunisty spolupracovat a vlády napříč světem se obávaly komunistického převratu. Zatímco v některých zemích napětí vyústilo jen v méně významné šarvátky, v jiných konflikty s komunisty vyústily v mnohaleté krvavé války, které si vyžádaly miliony lidských životů. Komunistickému převratu se někdy podařilo zabránit, jindy komunisté převzali moc, ať už spolupracovali se svými sovětskými soudruhy a průkopníky nebo si nakonec šli vlastní cestou, jako tomu bylo později v Jugoslávii.

Rakousko se nakonec po válce komunistům ubránilo a většina Rakušanů je odmítla volit, u nás však byla situace zcela opačná. Většina lidí v Československu se naopak rozhodla komunisty volit a dala jim důvěru. Díky tomu u nás komunisté provedli téměř sametovou revoluci a záhy provedli velmi důkladné čistky, tažení proti všem odpůrcům, změnili si ústavu a dali v ní sami sobě trvalou vedoucí úlohu. I když mnozí lidé po volbách prohlédli jejich plány a úmysly, změna již nebyla možná. Šíření komunismu se snažili marně zabránit i USA ve Vietnamu. Vietnam, podobně jako např. Čína, Kuba, Venezuela či Korea dodnes zůstává jednou z posledních komunistických zemí na světě a je také jednou z mála zemí, kde systém funguje a prosperuje.

Také v Československu soudruzi plánovali přestavbu od socialismu k tržní ekonomice, stejně jako ukončení omezení svobody pohybu, ale bylo již pozdě. Komunistické režimy ve východní Evropě se zhroutily ještě dříve, než mohlo dojít k nějakým zásadnějším změnám. Jejich zavádění bylo příliš pomalé, zatímco tempo doby příliš rychlé. Přestavbu zvládla především Čína, neboť dění zde bylo odděleno od toho, co probíhalo v Evropě. Komunistické země, ve kterých žádná přestavba neproběhla a dál setrvali v socialismu se naopak propadly na úroveň rozvojových zemí či obskurních mrtvých skanzenů minulosti.

Rusko komunismus transformovalo na nový systém, který sice nemá žádný název, avšak převzal autoritativní systém vlády, kterou trochu zmodernizoval a uvolnil. Zavedl prvky větší demokracie, tržní ekonomiku, svobodu pohybu a cestování. Ukončil náboženskou nesvobodu, ateistickou doktrínu a začal stavět na tradici náboženství a částečně i na náboženské pluralitě. Na západě je tento systém často nazýván jako „putinismus“ podle prezidenta Putina, který je západním liberálům trnem v oku. Putin totiž dokázal Rusko významně proměnit a po Jelcinově vládě podporované západem ho doslova vytáhl z trosek.

Asi i to je důvodem jeho trvale vysoké popularity v Rusku a extrémně vysoké neobliby mezi západními liberály, kteří doufali, že Rusko přijme evropské hodnoty a evropský způsob života, který je založený na neoliberalismu. Nejspíše věřili, že čím častěji a více budou Rusko kritizovat za nedostatek demokracie a lidských práv, tím větší šance bude, že se jim podaří ho získat na svoji stranu. Zatím se ovšem zdá, že po invazi Ruska na Ukrajinu je opak pravdou, veškerá diplomatická komunikace byla ukončena a na řadu přišly ostré náboje. Uvidíme tedy, jaký bude výsledek a cena. V dohledné době asi nulový, zatímco cena velmi vysoká.

Původní komunistické myšlenky založené na ideálech socialismu jsou už dnes téměř mrtvé. Komunisté, kteří této utopii ještě věří a odmítli se s komunismem dosud rozejít nebo komunismus transformovat v životaschopnější systém s tržní ekonomikou, jsou dnes vzácností. Komunisté už dávno většinou pochopili, že jejich ideály nelze prosadit silou a nejenže nejsou životaschopné, ale ani plně slučitelné s liberální demokracií. Ideály socialismu ve společnosti již téměř nikde nerezonují a lidé oslovují jiná témata a hrozby. Autoritativní systém vládnutí jaklo takový však zůstává v některých zemích stále běžný a může být většinovou společnosti i vyžadovaný, nebo je dosud tradicí (absolutistické monarchie). Mezi tyto země patří dnes i Rusko, Čína či Saudská Arábie, které tvoří hlavní opozici vůči koalici západních států, které jsou založeny na principu liberální demokracie.

Ani více než 230 let po první velké demokratické revoluci se systém demokracie nerozšířil do všech zemí a stále bojuje o své udržení i v zemích, které mají nejdelší demokratickou tradici. Největší část lidstva však žije ve smíšených společnostech, které nejsou vyhraněné, tj. jsou řízeny jak autoritativními, tak demokratickými principy. Západní, demokratické země jsou často kritizovány za to, že používají tzv. dvojí metr. Kritizují jiné země za nedostatek demokracie, ale samy měří dvojím metrem a nechovají se vždy demokraticky. Poukazují také na to, že kritizují nedostatek lidských práv v jiných zemích podle toho, jak se to se to právě hodí a strkají nos do věcí, do kterých jim nic není. V posledních letech se terčem jejich kritiky stalo zejména Rusko, bez ohledu na to, že v jiných zemích jsou lidská práva porušována ještě mnohem více a častěji.

Vzhledem k tomu, že nejsou pro západ žádným geopolitickým soupeřem a nejde o světově významné země, nikomu na západě nestojí za to, aby se tamních utlačovaných obyvatel zastával. Zatímco tak okupace Krymu přinesla velké pozdvižení a ostré reakce, mnohem déle trvající okupace Tibetu nikoho nezajímá, protože pro západ není výhodné Čínu zlobit. Také Arábii západ potřebuje mít nutně na své straně. Zájem však trvá o ohrožený Tajvan, neboť je pro západ strategicky mnohem zajímavější, stejně jako Ukrajina. USA razí dokonce politiku, že v případě invaze Číny na Tajvan ho budou bránit silu. I přesto, že respektují politiku jedné Číny a neuznaly Tajvan jako nezávislý stát, takže by se vměšovaly do občanské války.