Kodifikace češtiny

Slovanština a staroslověnština

Čeština, stejně jako ostatní slovanské jazyky vznikla postupně z místních, českých a moravských dialektů slovanštiny, kterým se u nás hovořilo až do prvních století druhého tisíciletí. Během této doby se český dialekt slovanštiny postupně měnil v samostatný  jazyk – češtinu. To však neznamená, že předtím neexistovala žádná písemná forma rodného jazyka. Ta byla kodifikována již v 9. století Cyrilem a Metodějem jako staroslověnština. Ta byla společným spisovným jazykem pro všechny slovanské dialekty.

Cyril s Metodějem pro ní vymysleli písmo tzv. hlaholici. Staroslověnština byla ale spíše liturgickým a náboženským jazykem, používaným především v církevních kontextech. Běžně se mluvilo českým dialektem slovanštiny. Staroslověnština však byla více méně dobře srozumitelná všem slovanům.

Staroslověnština byla využívána po několik staletí, ale její význam jako spisovného jazyka postupně klesal v průběhu 12. a 13. století. Počátkem 14. století byla již staroslověnština jako spisovný jazyk v podstatě nahrazena národními jazyky slovanských národů, jako je čeština, polština, ruština a další. Přestože staroslověnština jako spisovný jazyk ustoupila latině a národním jazykům, přetrvala ve specifických kontextech a měla vliv na další vývoj slovanských jazyků. Například liturgická slovanština (staroslověnská církevní slovanština) zůstala jako liturgický jazyk v pravoslavných církvích a v některých katolických oblastech až do současnosti.


Bible svatováclavská (9. století)

Autorství Bible svatováclavské, která byla přeložena do staroslověnštiny, je připisováno skupině slovanských kněží a učenců, známých jako Cyrilometodějský kroužek. Tato skupina pracovala na překladu Bible a dalších náboženských textů do staroslověnštiny pro potřeby slovanského křesťanství ve střední Evropě, zejména v Moravských a českých zemích. Mezi nejznámější členy tohoto kroužku patřili svatý Cyril (Konstantin) a svatý Metoděj, kteří byli byzantskými misionáři a vyslanci.


Vznik českého písemnictví (12. – 13. století)

Ve 12. století začaly vznikat první písemné památky v češtině, což byl důležitý krok pro ustálení a rozvoj českého nářečí jako samostatného jazyka. Tyto památky zahrnují například Kosmovo kroniku a další historické záznamy. Latinské texty byly překládány do češtiny, což vedlo k rozšíření slovní zásoby češtiny o nové termíny a fráze. Během 13. století došlo k reformě českého písemnictví, kdy se začaly ustavovat nové pravidla pro psaní a pravopis. To pomohlo k větší stabilizaci a standardizaci českého jazyka. V 13. století se začaly psát první verše v češtině, které jsou považovány za začátky české literatury. Čeština se stále více odlišovala od ostatních slovanských jazyků, ale Češi stále ještě dobře rozuměli ostatním slovanským jazykům, podobně jako my dnes rozumíme Slovenštině.


První překlady částí Bible (14. století)

Prvním známým částečným překladem Bible do češtiny je například „Překlad knihy Genesis“ z 14. století. Tento překlad obsahoval části z první knihy Starého zákona, která byla zřejmě používána v liturgických textech. Dalším známým částečným překladem je „Překlad evangelií“ z konce 14. století, který obsahuje části z evangelií Nového zákona. Tyto částečné překlady byly zpravidla překládány ručně a uchovávány v rukopisech. Právě díky těmto překladům mohli čeští věřící číst vybrané části Bible v jejich rodném jazyce.


Založení Karlovy univerzity (1348)

Založení Karlovy univerzity v roce 1348 mělo významný vliv na rozvoj vzdělanosti a výzkumu v českých zemích. To se projevilo i ve vývoji českého jazyka.

14. století bylo celkově obdobím kulturního rozmachu v Čechách, kdy se rozvíjela literatura, hudba a vzdělanost. Vznikaly nové literární žánry. Čeština začala být používána jako jazyk vědy, literatury a filosofie. To vedlo k dalšímu rozvoji českého slovníku a pravopisu. Latinské vlivy z univerzity a německé vlivy z obchodu a politiky přinesly do češtiny nová slova a výrazy. Čeština se stále více odlišovala od ostatních slovanských jazyků, ale Češi stále ještě více méně poměrně dobře rozuměli ostatním slovanským jazykům.


Jan Hus a další reformátoři a humanisté (15. století)

Díla humanistů a reformátorů měla v 15. století významný vliv na rozvoj češtiny. Hus a jeho spolupracovníci usilovali o standardizaci pravopisu, aby byla čeština jasná a srozumitelná pro všechny. To vedlo k vytvoření prvních pravidel pro český pravopis. Jan Hus prosazoval použití diakritických znamének, jako jsou háčky (čárky) a kroužky nad písmeny, aby se lépe zaznamenávala výslovnost českých slov. Tímto způsobem se odlišovala dlouhá a krátká samohlásky, což bylo novinkou v pravopise té doby. Preferoval jednoduchý a srozumitelný pravopis, aby byl jeho text přístupný širšímu obecenstvu. To se projevilo v odstranění nadbytečných písmen a zjednodušení pravopisu. Díky těmto snahám a Husově důrazu na jasnou a srozumitelnou češtinu se jeho vliv na český pravopis stal trvalým. Jeho práce a myšlenky o jazyku a pravopisu ovlivnily další generace spisovatelů a jazykovědců v českých zemích.

Jan Hus je považován za prvního, kdo se pokusil na přelomu 14. a 15. století o kompletní překlad celé Bible do češtiny. Jeho práce na překladu Bible, i když nebyla kompletní, byla mimořádně důležitá pro českou kulturu a jazyk.

Celkově se v 15. století čeština stala uznávaným jazykem pro vědu, literaturu a náboženství. Rozvoj literatury, standardizace pravopisu a vliv humanismu a renesance přispěly k formování nové, středověké češtiny, která je z velké části srozumitelná už i pro dnešního čtenáře.


Jednota bratrská (1457)

Jednota bratrská, známá také jako Jednota českých bratří, byla protestantská církevní organizace, která byla jedním z prvních protestantských hnutí a měla významný vliv na náboženský život a kulturu v českých zemích.


První tisk v češtině (1497)

Rozvoj tisku a vznik prvních českých tiskových děl měly velký vliv na šíření českého jazyka. Tiskové dílo „Krátká česká kronika“ od Václava Hájka z Libočan (1497) je jedním z prvních známých tiskových textů v češtině.


Jan Blahoslav – „Gramatika česká“ (1541)

Jan Blahoslav, humanista a reformátor, napsal první českou mluvnici. Tato práce byla zaměřena na výuku české gramatiky a měla vliv na rozvoj českého jazyka.


Bible Kralická (1579-93)

Jednou z nejvýznamnějších událostí pro češtinu bylo přeložení Bible do češtiny, známé jako Bible Kralická. Tato Bible měla zásadní vliv na formování moderní češtiny a stanovila základy pro spisovný jazyk.


Daniel Adam z Veleslavína – „Rozmlouvání o jazyku českém“ (1592)

Tato práce, byla jednou z prvních mluvnic češtiny. Daniel Adam z Veleslavína se v ní zabýval českou gramatikou a pravidly pro správné užívání češtiny.


Adam Erdman Trčka z Lípy – „Naučení mladých k službě boží“ (1611)

Tato práce obsahovala pravidla pro správné užívání češtiny a byla určena k výuce mládeže. Obsahovala i ukázky z Bible a modliteb.


Germanizace a rekatolizace  (17. – 18. století)

Po bitvě na Bílé hoře padli České země pod vládu Habsburků a ti zrovna neměli zájem češtinu příliš podporovat. Byla dokonce období, kdy ji přímo cíleně omezovali, aby preferovali Němčinu. Během baroka tak čeština začala značně upadat a zaostávat, ale navzdory těžkých dobách se ani tehdy vývoj zcela nezastavil. Čeština ale ztratila krok s dobou a stala se pouhým lidovým, hovorovým a zaostalým jazykem nevzdělaných lidí, zatímco vzdělaní a lépe situovaní Češi používali oficiálně němčinu.


Bohuslav Balbín – „Nauka reči české“ (1653)

Tato mluvnice češtiny byla součástí díla Bohuslava Balbína „Nauka reči všecky západní, aby se kdo do té řeči v cizím kraji dovedl podle potřeby v cizím městě řeči co nejdříve naučiti“. Balbín se v ní zabýval gramatikou a pravidly českého jazyka. Balbín ve svém díle popisuje základy mluvnice a výslovnosti latiny a řady evropských jazyků, včetně češtiny, němčiny, italštiny, španělštiny, francouzštiny a dalších. Cílem bylo pomoci studentům a cestovatelům rychle se naučit základy místních jazyků, aby se lépe dorozuměli při cestách a studiu v zahraničí.


Matěj Václav Šteyer – „Dobrý a nejlepší nauk jazyka českého“ (1663)

Matěj Václav Šteyer vydal tuto mluvnici v roce 1663. Obsahovala pravidla českého pravopisu a gramatiky.


Jan Amos Komenský – „Grammatica Slavica“ (1672)

I když tato práce není přímo mluvnicí češtiny, Jan Amos Komenský se v ní ve své emigraci v Nizozemsku zabýval gramatikou slovanských jazyků, včetně češtiny. Tyto mluvnice představovaly počátky kodifikace českého jazyka a první snahy o stanovení pravidel pro správné užívání češtiny. Postupem času se tyto práce vyvíjely a ovlivňovaly další mluvnice a gramatická díla.


J. F. Hammerschmidt –  Lexicon bohemicum  (1679)

Jan František Hammerschmidt, německý učenec působící v Čechách, pracoval na prvním českém slovníku „Lexicon bohemicum“. Tento slovník měl původně za cíl kodifikovat a standardizovat český jazyk, k čemuž ale doba nepřála.


Václav Jan Rosa – Nový slovník česko-německý (1765-71)

Václav Jan Rosa, kněz a učenec, pracoval na rozvoji českého jazyka a vytvořil rozsáhlý slovník, který přinesl další standardizaci češtiny.


Kutnohorské noviny (1719)

V roce 1719 začaly vycházet první noviny v české jazyce, což byl důležitý krok k šíření a uznání češtiny jako literárního jazyka. Tím byl podpořen proces vedoucí ke kodifikaci.


Národní divadlo (1783)

Vznik národních divadelních scén, jako například vznik Národního divadla v Praze, umožnilo divadlo v češtině a popularizovalo českou kulturu.


Sbor pro zvelebení českého jazyka a literatury (1791)

Podpora českého jazyka: Sbor se snažil o podporu českého jazyka a literatury a měl vliv na rozvoj českého národního uvědomění.


Josef Dobrovský – „Geschichte der böhmischen Sprache und Literatur“ (1792)

Tato práce se zabývala historií českého jazyka a literatury a byla jedním z prvních děl svého druhu. Dobrovský zde popsal vývoj češtiny od starých českých nářečí až po moderní podobu.


Josef Dobrovský – „Česká mluvnice“ (1809)

Jedna z nejznámějších Dobrovského prací, kde popsal gramatické jevy češtiny a stanovil pravidla pro správné používání jazyka. Tato práce měla velký vliv na kodifikaci a standardizaci češtiny.


Josef Dobrovský – „Slovesnost“ (1810–1815)

Dobrovský zde zpracoval historii české literatury a její vývoj od středověku po svou dobu. Tato práce je důležitým zdrojem informací o českých spisovatelích a jejich dílech.


Kwěty české (1818)

Tento časopis byl jedním z prvních českých periodik a sloužil k šíření české kultury a literatury. Vychází dodnes pod prostým názvem „Květy“. Věřme, že to vydrží ještě alespoň dalších 200 let, budou-li v té době ještě existovat nějaké časopisy.


Josef Jungmann – Slovník česko-německý  (1835–1839) 

Josef Jungmann byl významný český jazykovědec, spisovatel, básník a lexikograf, který sehrál klíčovou roli v kodifikaci a standardizaci českého jazyka. Jeho práce ovlivnily podobu moderní češtiny a dodnes jsou považovány za významné. Jedno z nejvýznamnějších Jungmannových děl, které je považováno za první moderní česko-německý slovník. Tento slovník obsahuje bohatou slovní zásobu, etymologie a definice, a měl zásadní vliv na standardizaci českého jazyka. Jeho práce na „Slovníku česko-německém“ byla zásadní pro kodifikaci a standardizaci češtiny.

Jungman a další obrozenci přejímali mnoho slov zejména z němčiny, ale stejně tak vymysleli mnoho vlastních, ryze českých slov, ať už jde o různé složeniny jiných slov nebo úplné výmysly. Přestože mnoho se jich neujalo nebo zůstalo jen ve slovnících té doby, mnoho jiných naopak používáme dodnes. Češtinu tak výrazně obohatili a dalo by se s trochou nadsázky říct, že vymysleli novočeštinu, znovu češtinu vrátili mezi vyspělé, konkurenceschopné a uznávané jazyky a pomohli ji srovnat krok, když během baroka začala značně upadat a zaostávat.


Josef Dobrovský – Bible kralická podle nejstarších vydání s výkladem (1846)

Tento překlad Bible, který byl připravován na základě staršího kralického překladu, obsahoval také výkladový materiál, který byl nově přeložen. Tento výklad byl z velké části dílem Josefa Dobrovského.


Národní listy (1848)

Další české noviny staly se důležitým médiem pro šíření národního hnutí a českého jazyka.


Karel Jaromír Erben – „Gramatika česká“ (1878) 

Erbenova gramatika byla určena zejména pro střední školy. Obsahovala stručné a jasné vysvětlení českého pravopisu a gramatiky.


 Jan Gebauer – „Mluvnice česká pro školy“ (1889) 

Tato mluvnice byla určena pro vyučování na školách. Obsahovala jednoduchá pravidla českého pravopisu a gramatiky s důrazem na praktické použití.


František Bartoš – „Mluvnice českého jazyka“ (1895) 

Bartošova mluvnice byla zaměřena na vyšší školy a univerzity. Obsahovala podrobné a rozsáhlé informace o české gramatice, syntaxi a slovní zásobě.


František Trávníček – „Mluvnice českého jazyka“ (1901-1904) 

Trávníčkova mluvnice byla komplexním dílem, které se zabývalo nejenom pravidly českého pravopisu a gramatiky, ale také syntaktickými jevy a slovní zásobou.


Masarykova-Rejčkova reforma pravopisu (1920)

Jedna z klíčových událostí pro český jazyk ve 20. století. Tato reforma měla za cíl zjednodušit a sjednotit český pravopis a mluvnici.


Nová průmyslová revoluce (1930)

Na přelomu 20. a 30. let přijala čeština mnoho cizích slov z němčiny, francouzštiny, angličtiny a dalších jazyků. Zpočátku se psala v původním pravopise, ale během doby mnoho z nich zdomácnělo a začala se psát v českém pravopise. Tato záplava nových slov se nesetkávala vždy s pochopením, zejména u starší generace. Dnes si však ani neuvědomujeme, že jde o převzatá slova.


Jan Gebauer a Jan Husák – „Mluvnice českého jazyka pro obecné a vyšší školy“ (1922)  

Tato mluvnice byla určena pro obecné a vyšší školy. Obsahovala jednoduchá pravidla a vysvětlení českého pravopisu a gramatiky.


František Trávníček – „Mluvnice česká“ (1929) 

Trávníčkova mluvnice byla dalším významným dílem v oblasti popisu českého jazyka. Obsahovala moderní přístup k české gramatice a syntaxi.


Ekumenická Bible (1985)

Vychází ekumenický překlad Bible do současné češtiny a nahrazuje tak dosud používaný staročeský překlad Bible Kralické ze 16. století.


Petr Karlík, Miloslav Sedláček, Aleš Svoboda – „Mluvnice češtiny“ (1995) 

Tato mluvnice je jedním z nejnovějších a nejkomplexnějších děl v oblasti popisu českého jazyka. Obsahuje podrobné informace o české gramatice, pravopisu, syntaxi a slovní zásobě.


Globalizace a digitalizace (po 2000)

S nástupem digitálních médií a internetu dochází k rychlému šíření nových slov a zkratkových forem vyjadřování. Globalizace přináší do češtiny výrazy zejména v oblasti technologií a velké množství slov z angličtiny. Přetrvává však tendence ponechávat jim původní pravopis, na rozdíl od jiných slovanských jazyků. Sílí tendence k přechylování slov také na formu v ženském rodě, s výjimkou příjmení, kde je tendence opačná. Místo českých slov se často používají slova z angličtiny.