Karma a reinkarnace

O re-inkarnaci už bylo napsáno velmi mnoho, tolik, že to vypadá, jakoby to byla nějaká samozřejmá, automatická součást věčného koloběhu života. Zcela určitě je ale taková představa spíše přehnaná a možnost dalších životů v tomto světě pokládám spíše za jakousi možnost reparátu, která ale není samozřejmá, není něco, co by si člověk mohl zasloužit nebo snad nějak zaplatit  dokonce ani něco, čím by se měl kdo chlubit. Není to ani povinnost a každý, komu je tato možnost nabídnuta nebo jeho žádost přijata a jsou pro to vhodné podmínky (vhodné volné místo), přijde na tento svět. Nikdo, kdo nemá žádné resty a nemusí, nemá žádný úkol ani poslání, tak se sem již nevrací – není proto důvod. Reinkarnace pochopitelně úzce souvisí i s tím, čemu se říká karma.

Kdybychom měli popsat velmi zjednodušeně co je karma, možná bychom řekli, že je to jakýsi informační automat, který vás hodí tam, kam patříte. Nejvyspělejší jedinci jsou po svém odchodu z tohoto života ihned do světa antihmoty, jiní se předtím zdrží ve vyšších astrálních světech. Méně vyspělí, neprobuzení jedinci uvíznou na astrálních zónách 2-4. Těch je převážná většina. Část z nich se reinkarnuje znovu na úroveň 0, většinou znovu na Zemi, neboť se zdejší společností jsme karmicky svázáni. Jen ve výjimečných případech jinam, na jinou planetu, do jiného světa. Týká se to nejvíce problematických jedinců *). Protože temné světy jsou technicky zaostalé, barbarské úrovni, nemohou zde napáchat tolik škody. V zcela ojedinělých případech se tito jedinci mohou znovu narodit jako zvíře. Menší část těch, kdo znovu přicházejí na Zemi se inkarnuje na úrovni 1 – ne do naší reality.

*) nebo naopak nejvyspělejších, kteří ale ještě mají nějaký úkol

Jak jsem uvedl, k inkarnaci se může člověk dobrovolně rozhodnout, pokud je mu doporučena a je volné místo, ke kterému je přitahován. Každému jsou známy základní okolnosti budoucího života, včetně času odchodu z něho, pokud není výjimečně nastaven nebo ukončen. Nikoli však podrobnosti, jako je národnost, země, apod. O tom, zda člověk projde až do ráje, aniž by se potřeboval znovu inkarnovat nikdo nerozhoduje. Každý tam vystoupí automaticky, pokud je touto rovinou přitahován. To se týká všech úrovní. Pro každého je připraveno jeho „místo“ – budoucí svět.

Reinkarnace není povinnost, ale pouze možnost, kterou si každý dobrovolně volí. Může mu totiž lépe pomoci najít sama sebe a postoupit výše. Problém je v tom, že při inkarnaci dojde k přerušení paměti, takže všechno člověk pamatuje, všechny vzpomínky, se nezkopírují do mozku nového těla. Zůstávají sice uloženy ve vědomí ducha, v podvědomí, nikoli ale ve vědomí. Každý tak přichází na svět jako nepopsaný list a začíná znova. Inkarnace nabízí ale možnost rychlejšího pokroku, vzhledem k tomu, že v této realitě se každý může setkávat i s těmi, kteří jsou na jiném stupni duchovního vývoje, ať už výše nebo níže a to může být dobré pro každého.

Jsou ale i takoví, kteří po opuštění tohoto světa přicházejí ihned do ráje (respektive do nebe, chcete-li) a přesto se znovu inkarnují. Jsou to ale spíše výjimky, osvícené duše, které přicházejí na svět proto, aby pomohly lidstvu. Opustit ráj a znovu se vrátit do světa, který rozhodně není tak skvělý, není nic, po čem každý touží. Navíc, zatímco oni se musí na dlouho rozloučit s těmi, které mají rádi, protože je neuvidí třeba desítky let, na onom světě je to doba, jako kdybyste si odskočili na toaletu.

Poslednímu soudu říkáme okamžiku, kdy zanikne vesmír nebo místo, kam je možné se inkarnovat. Pak všichni, kteří zůstanou ve realitách mezi rájem a naším světem (v temných nebo šedých zónách), tady mohou zůstat uvězněni na velmi dlouhou dobu, protože si nebudou moci pomoci inkarnací, ani nebudou schopni vystoupit výše. V případě těch v temných zónách se předpokládá, že v nich zůstanou uvězněni navždy, tj. dokud zůstane jejich vědomí a identita zachována a nebude možné je odsud dostat. V případě těch v šedých zónách se předpokládá, že všichni dříve či později vystoupí výše.

Možná někoho napadla otázka, zda všichni lidé padli. Mimozemšťané říkají, že ne. Kolik civilizací lidí v ráji ale existovalo a existuje a kolik jich selhalo podobným způsobem nebo zda je Země vzácnou výjimkou, nevíme. Další věc ale je, že nikdo nemusí být čistokrevný pozemšťan, tak jako nemusí být čistokrevný Čech a někteří pozemšťané na Zemi přišli z úplně jiných světů. Výjimky potvrzují pravidlo, které je, že rody, rodiny, národy, kultury a civilizace drží pohromadě. Tady i tam nahoře – i když čím výše, tím menší význam to má.

Co je to dědičný hřích? To je vina, za kterou přímo nemůžete. Je to následek toho, že se někteří zachovali špatně a v důsledku svého jednání nás strhli s sebou. Je to vlastně velká nespravedlnost, ale takový je život a patří do zákona svobodné vůle. Mohou tak existovat i ti, kteří nikdy nepadli a přesto je lavina strhla až do této reality. Ti jsou však během jednoho života zase ihned zpět. To, že byl někdo uchráněn dědičného hříchu znamená, že nikdy nepadl a nemá žádnou karmu, ale přesto se inkarnuje.

Ostatní tu obvykle zůstávají delší dobu, protože nedokonalá hmota, která vytváří nežádoucí rozměry, vytváří i síť příčin a následků, tzv. karmu, která se však na rozdíl od dědičného hříchu týká pouze těch, kteří mají nějakou odpovědnost za to, co se stalo. Kromě toho, že je člověk uvězněn v prostoru a času, je karma nežádoucí duchovní gravitační síla, která ducha spoutává a drží v nové realitě tak dlouho, dokud není neutralizována a nedojde ke jejímu vybití nebo vaši karmu dobrovolně nepřevezme někdo jiný, pokud vás to posune vpřed. Často to ale není možné a není to umožněno. Je to z toho důvodu, že byste dotyčnému nepomohli. V těchto případech funguje karma jako brzda k tomu, aby si dotyčný neškodil ještě více a jeho karma se ještě nezvětšila. To jsou tzv. karmické situace, typicky nemoci.

Součástí karmy je vždy dědičný hřích. Součástí dědičného hříchu ale nemusí být karma. Karma je náš vlastní problém, do kterého jsme se zapletli, ale dědičný hřích je pouze problém, který jsme zdědili po někom jiném. Ne vždy je ale samozřejmě vše jen důsledkem karmy nebo dědičného hříchu – tedy negativní informace. Z Bible známe, že jsou věci, které Bůh dopustil jen proto, aby se na jejich odstranění ukázala jeho moc. Těžko říci, jak to přesně chápat, ale některé tyto věci bychom určitě mohli zařadit i mezi tzv. zástupnou karmu, kdy někdo bere karmu jiného na sebe.

A co je to vlastně osud a existuje? Podle většinu jasnovidců, kteří komunikují s vyššímu duchy osud existuje, ale ne zcela. Osud je jakási hmotná identita člověka, do které se duch inkarnuje. Tato nová identita je součástí božského plánu, která má duchovi umožnit co nejlepší podmínky, které potřebuje pro svůj duchovní postup. Tato nová identita je součástí smlouvy či dohody, kterou se duch může rozhodnout uzavřít před tím, než se rozhodne pro život v našem světě. Tuto identitu tvoří i dědičný hřích – tedy vše co zdědíme, tedy genetické predispozice, povahu, psychologický, mentální program vložený do našeho mozku a daný do určité míry okolím, které nás od mládí formovalo… Tvoří jí vrozený stupeň inteligence, vrozené sklony, nadání, talent, tělesný stav, tělesný vzhled… Zkrátka, jak se říká, co nám dají sudičky. Hlavní okolnosti života jsou dané a nelze je žádným způsobem měnit – to je skutečný osud, tedy i karmické nemoci či životní situace, kterým se nevyhneme apod.

Další část naší hmotné identity tvoří okolnosti, které nemůžeme změnit sami, můžeme však žádat o to Boha, aby byly změněny a ten pak může rozhodnout, zda je změní a přizpůsobí novým okolnostem podle našeho přání nebo nikoliv. Zrovna tak je může změnit i bez naši žádosti. V tomto programu je i délka našeho života, která může být zkrácena nebo naopak prodloužena nebo bylo naplánováno. Až teprve poslední a nejmenší část je vyhrazena naší svobodné vůli – pro věci o okolnosti, o kterých rozhodujeme sami a můžeme je skutečně svobodně měnit, případně se jim vyhnout.

Vidíme tedy, že v tomto životě jsme do značné míry pouze hráči v předem připravené hře, režií a scénářem a na nás je, jak tu hru zahrajeme, přičemž máme jen poměrně malý prostor pro improvizaci a změnu děje, ne však zase bezvýznamnou. Můžeme se sami na sebe dívat do jisté míry jako na jiného člověka, jako na někoho, kdo nejsme my. Jako na někoho, kdo se rozhodl stát se tím člověkem a přijmout jeho roli, podobně jako když herec ztvárňuje roli jiné osoby. Stejně tak musíme chápat i jiné lidi. Nejsou totiž úplně tím za koho se vydávají (i nevědomky) nebo tím, kým si myslí že jsou, nebo by chtěli být (i podvědomě). Také oni jsou jako hráči, kteří přijali určitou osudovou roli, na kterou sice mohou nadávat, netušíce, že se pro ní dobrovolně rozhodli před svým příchodem na svět.

Není tajemstvím, že lidé, kteří prožili klinickou smrt a viděli z dálky své vlastní bezvládné tělo se někdy shodovali na jedné věci – dívali se na své tělo jako na něco, co jim nepatří – jako na cizího člověka. )*

Všichni tak máme určitou roli, respektive životní úkol, které jsme si předsevzali naplnit – ostatně to je důvod, proč jsme sem přišli a proč jsme dočasně tady. Bez ohledu na to, zda je ten společenský úkol důležitý (jsme významnou společenskou osobností, máme důležité postavení a odpovídáme za mnoho osudů jiných lidí či na ně máme vliv) nebo zdánlivě nevýznamný (nejsme nikdo významný, ale musíme se třeba jen o něco či někoho postarat) či zdánlivě bezvýznamný (jsme nemohoucí a jiní se musí postarat naopak o nás). To je jen jedna stránka věci – druhá, stejně důležitá věc je vnitřní duchovní proměna, během které se během svého života změníme z člověka nízkých duchovních a morálních kvalit na člověka s vyšším stupněm vědomí, s vyšším stupněm pokory, moudrosti, porozumění a chápání. To je samozřejmě cesta často strastiplná, plná nepříjemného poznání či odříkání, ale nezájem o vlastní duchovní vývoj neznamená nic jiného, než stagnaci a mnohem pomalejší postup, než by mohl být.

Negativní fixované emoce – předsudky, staré mentální vzorce a programy, vše, čeho se uvnitř sebe nechceme vzdát, na čem lpíme a co nám bránit vidět věci, tak jak jsou, – to je hlavní překážka. Není to svět, ale my sami a naše velké, pyšné, nedůtklivé, mocichtivé a bojovné ego. Ego, které si myslí, že má moc diktovat podmínky, určovat za každých okolností řád věcí a považovat sebe za vrchol inteligentního vývoje a evoluce.

Položme si tedy otázku, jak dlouho jsme už na světě a co se nám podařilo z hlediska toho, co je důležité? Byl to ztracený čas nebo si na konci života nebo po svém odchodu ze světa řekneme – ano, mělo to smysl, jsem spokojen. Nebo ano, mělo to možná nějaký smysl, ale mohl jsem udělat víc? Nebo dokonce, nemělo to smysl – byla to promarněná šance? Pak jí třeba budeme muset opakovat a v méně příjemném a náročnějším životě. A ještě budeme rádi, pokud se naskytne. Mnoho lidí, kteří prožili klinickou smrt uvádí, že jim byla položena právě tato otázka – mělo to nějaký smysl? A často na ní neměli připravenou žádnou odpověď.


*) Ti, kteří se již nechtěli vracet na tento svět. Naopak ti, kteří nebyli připraveni zemřít byli zděšení a chtěli se za každou cenu vrátit do těla.