Společnost » Karel Gott – symbol

Zamyšlení nad Karlem Gottem jako symbolem normalizace

Někteří kritici dodnes připomínají, že Karel Gott byl symbolem normalizace nebo, že byl normalizační zpěvák. S prvním tvrzením je možné snad souhlasit, ale se druhým určitě ne, vzhledem k tomu, že se na vrcholu držel šest dekád, zatímco normalizace trvala jen dvě dekády. Sama normalizace byla tedy jen taková delší epizoda.

Jako normalizace je nazýváno období 70. a 80. let po potlačené revoluci koncem 60. let a okupaci – situace se měla uklidnit, normalizovat. A skutečně se tak stalo, revoluční nálady až do konce tohoto období zmizely a kromě několika málo lidí kolem Václava Havla, Charty´77 prakticky neexistoval žádný jiný větší, ani symbolický odpor vůči komunistickému režimu. Lidé se smířili s tím, že nežijí ve svobodné zemi a bez odporu se podíleli na chodu státu svým každodenním životem a plněním svých povinností, včetně povinných úliteb režimu, pokud tyto osoby patřili k exponovaným a požívali výhod, jako byla například možnost studovat nebo dělat kariéru. Největší symbolem tohoto období byl Karel Gott, protože tvořil vrchol pyramidy – byl nejvýznamnější a nejpopulárnější osobností, ale vezli se téměř všichni, každý podle významu své osoby. Pokud tomu tak nebylo, nesměli vystupovat, ani studovat, apod.

K úlitbám režimu patřilo např. členství v KSČ, účast na politických akcích, potvrzujících angažovanost a věrnost soudruhům režimu. Jednou z takových úliteb byl i tzv. Anticharta, politická demonstrativní akce věrnosti režimu, odsuzující Chartu ´77. Povinnost pravidelných úliteb se netýkala pouze průměrných lidí, kteří neměli žádné významnější postavení – např. dělníci, topiči, uklízečky, prodavači, apod.

Karel Gott mě vysoce nadstandardní výhody, zejména pokud jde o svobodný pohyb a možnost volného cestování. Tedy výhody, které měli jen vysoce postavení papaláši. Výměnou za to musel Karel Gott téměř všechny své vydělané miliony (a byly to obrovské částky ve tvrdých měnách) odevzdat komunistickému státu. Příjmy měl sice vysoce nadstandardní (pokud nepočítáme příjmy z koncertů, které byly podle tabulek), ale ve srovnání s tím, co vydělal ve skutečnosti a co by mu bývalo náleželo, to byl jen malý zlomek.

V roce 1971 se Karel Gott rozhodoval, zda zůstane v emigraci nebo se vrátí do Československa a bude dále zpívat také pro domácí publikum. O dohodu stály obě strany, jak Karel Gott, který nechtěl přijít o československé fanoušky, tak komunistický režim, který si byl dobře vědom toho, že Karel Gott je továrna na peníze a může skvěle reprezentovat komunistický blok, jako nikdo jiný. Netýkalo se to však KSČ včele s Gustávem Husákem, který řekl, ať se Gott nevrací, že takových Gottů můžeme mít spousty. Teprve až na zásah Moskvy a příkaz Leonida Brežněva, aby si to s ním Českoslovenští komunisté dali do pořádku, protože „socialistický tábor nemůže o takového zpěváka přijít“ bylo zpěvákovi přislíbeno, že se může vrátit bez obav, že mu bude omezován pohyb. Komunisté věděli, že si nemohou dovolit mezinárodní skandál, kdyby zakázali vystupování tak významnému zpěvákovi a že by to byla pro ně velmi negativní reklama.

Karel Gott se tedy nakonec rozhodl pro návrat z emigrace, podstoupil riziko a vydal se všanc Gustávu Husákovi, který však skutečně splnil, to co slíbil, prootože byl jen loutkou Moskvy. Vznikl tak mezi nimi oboustranně respektovaný vztah. Gott získal zpět své domácí publikum a možnost vystupovat doma bez obav, že se nebude moci vracet ke svým fanouškům za železnou oponou a bude moci svobodně vystupovat kdekoliv na světě a brát s sebou i svoji kapelu, své pěvecké kolegy a přátele. Komunisté si byli dobře vědomi, že je Gott mimořádná osobnost, kterou by možná ani nebylo možné jen tak zakázat, aniž by to nevzbudilo revoluční protirežimní nálady ve společnosti, proto se snažili se s ním dohodnout. Gott tak získal klid na svoji práci a komunisté klid na svoji.

Co by se stalo, kdyby Karel Gott odmítl podepsat Antichartu? A skutečně všichni antichartisté věděli, co podepisují? Anticharta se prý prezentovala jako prezenční listina, podpis potvrzení účasti na povinné politické akci, nikoli prý ještě jako podpis něco odsuzující. Jak to bylo doopravdy, nevíme. O tom, co by se stalo, kdyby nepodepsal, můžeme jen spekulovat. Musel by i on skončit s vystupováním podobně jako kolegové? Podle mého názoru ne, vzhledem k tomu, jak bezkonkurenční postavení měl. Na druhou stranu ale chápu, že nechtěl režim dráždit a provokovat, takže pokud věděl, co podepisuje, přistoupil i na tuto úlitbu, stejně jako tisíce dalších kolegů, kteří ale většinou nebyli tak významní (snad kromě Jana Wericha). Já bych to asi udělal také, i když bych na to pyšný nebyl – neřešil bych to. Podle mého názoru to byl bezcenný pamflet – cár papíru. Komunisté s ním mohli mávat a pyšnit se tím, jakou mají podporu, ale každý věděl, jak to ve skutečnosti je a že je to celé jedno velké divadlo.

Myslím si, že někteří lidé dnes antichartě přikládají daleko větší význam, než skutečně měla. Nebyl bych pyšný na to, že nejsem hrdina, ale ani bych se za to nestyděl a myslel bych si o tom svoje. Morální postoje pokládám za velmi důležitou věc, ale je vždy třeba je zasadit do kontextu, ne je z něho fanaticky vytrhávat a pak s nimi jako moralista a farizej poutavě mávat a moralizovat. Jsou zkrátka věci, které nemají žádné jednoznačné hodnocení a myslím, že je v tomto případě nenabídne ani historie. Je to zkrátka jen jedna z mnoha epizod na misce vah života. Určitě bych se tím netrápil a myslím si, že jsem člověk bez zásad. Někdy se objevují názory, že Gott byl apolitická osobnost. Já si myslím, že ne, naopak že se o politiku docela intenzivně zajímal, zvláště o tu globální. Spíše si myslím, že byl vysoce nadpolitická osobnost a díval se spíše za horizont. že chápal politiku jako nutné zlo, stejně jako úlitby režimu.

Milan Kundera žijící v emigraci, který zanevřel na svoji vlast i média i v době porevoluční kdysi nazval Gotta idiotem hudby, i když správnější by bylo říct, že byl mistrem hudby, ale idiotem politických postojů. Neřekl bych, že morálních, protože na druhou strany se Gott choval ke každému slušně, laskavě a všem pomáhal a rozdával se. A navíc, pak by bylo třeba polemizovat o tom, do jaké míry jsme byli všichni idioti, když jsme se nezachovali jako Kundera či Havel, protože jsme neemigrovali ani jsme nešli na barikády, ani jsme se nepřidali do undergroundu, jako oni. Kdo ví proč to většina lidí neudělala. Možná je to tím, že už byla příliš líná, zbabělá, ale možná také tím, že prostě minulý režim zase až tak špatný a zlý nebyl, aby kvůli tomu někdo riskoval.

Myslím si, že Gott byl už ve své době nejen symbolem sjednocování lidí, ale do jisté menší míry i silné polarizace, i když v té době skryté. Naplně se to projevilo až po revoluci, kdy se na něj snesla kritika a moralisty byl nazván normalizačním zpěvákem, špínou, odpadem, kýčem, apod. Zkrátka těmi nejhoršími jmény. Na druhou stranu nebylo těchto kritiků moc a jejich hlas neustále slábl. Znovu se objevil až v době jeho úmrtí, když využili šanci veřejně plivat jedovaté sliny a ventilovat svoji frustraci z toho, že ne každý je tak morálně dokonalý a čistý, jako oni. Nicméně byl to krásný důkaz toho, jak velkým symbolem a osobností Gott byl a do jaké míry se Česko (respektive někteří lidé) nedokázali stále vyrovnat s dnes už dávnou minulostí komunismu a tahle frustrace je v Českém národě stále trochu přítomná. Možná jako na Balkáně bolesti z občanské války. Co s tím? Opravdu nevím. Změna vědomí, to je věc na generace. Tedy pokud zase nepřijde nějaká jiná totalita, nebo válka.

Přál bych všem zaujatým kritikům, aby se dokázali osvobodit z pout nenávisti, závisti a frustrace z toho, že svět není ráj a že není v moci člověka ho vybudovat. Říkám to proto, že sám jsem podobnými pocity kdysi tak trochu také trpěl, dobře to znám a měl jsem docela silný sklon moralizovat a neustále někoho soudit. Je to opravdu k ničemu a jen člověk ničí sám sebe. Pokora a schopnost pochopit a odpouštět – to je to, co osvobozuje.

Samozřejmě to neznamená vzdát se ideálů a důrazu na morální postoje, ale podléhat nějakému fanatismu je nesmysl. Jedna věc je také být po bitvě generálem nebo prokazovat morální postoje, když není co ztratit a jiná věc je prokázat, když o něco jde. Nelze kázat vodu a pít víno. Ostatně nejtěžších hříchem není nemorálnost, ale pýcha. Bible nám říká, že jakýkoli hřích může být odpouštěn, ale pýcha nikdy. Pýchu předchází pád do propasti, i když člověk nepřestane lpět na morálních postojích. Žádné právo na to být spasen totiž neexistuje. Je to nezasloužená milost.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *