My jsme zvyklí uvažovat lineárně, to znamená, že věci mají jednoznačnou příčinu, jednoznačně se vyvíjí, za každou časovou jednotkou je přírůstek čehokoliv – to je jakási přímka, prostě linearita. Ale nám chybí posuzování věcí v kontextu, v souvislostech – to nám strašně moc chybí.
Schopnost vidět věci v kontextu a souvislostech je ale něco, co nesouvisí jen s inteligencí a vzdělanosti, ale také s duchovním rozvojem vědomí (tedy tím co věda začíná nazývat spirituální inteligencí). K moudrosti se člověk nemusí, ale může dopracovat postupně – je to ale běh na velmi dlouhou trať a vlastně nemá ani žádný konec. Když už si člověk myslí, že našel odpovědi na své otázky, vynoří se další. Když už si myslí, že našem pevnou půdu pod nohama, zjistí, že věci nejsou úplně tak, jak věřil. Když už si myslel, že našel hranice vesmíru, zjišťuje, že za nimi je nějaký jiný vesmír, atd. Člověk zkrátka, pokud hledá upřímně, zjistí, že je neustále překvapován a stále není u konce.
Pokud člověk nepropadne falešnému pocitu, že už se dostal na vrchol nebo se dokonce stal pupkem světa, je stále pouze na cestě. Každá překážka je pouze novou výzvou k sebereflexi, obratu, zamyšlení. Stejně jako každá krize. Naopak, pokud se nic neděje a je neustále všechno v pohodě, může to být pouze klam, který nás má utvrdit v pocitu, že jsme dosáhli nějakého vrcholu, i když ve skutečnosti jsme ustrnuli v hluboké bažině a cítíme se v tom blátě příjemně. Navíc, vývoj má svoji mentální a praktickou stránku. Pokud se věnujeme jen jedné, ale druhou zanedbáváme, nemusí to v dlouhodobém horizontu nakonec žádný velký pokrok znamenat. Myslím si, že to, co nás pohání je vždy nějaká malá dávka vnitřní nespokojenosti a touhy. Pokud by tento motor vývoje neexistoval, musel by se objevit nějaký jiný smysl života, který by nás mohl naplňovat. Ale myslím, že nic takového neexistuje.
Nedokonalost je totiž to, co nás nutí směřovat k dokonalosti. Jsem ale přesvědčen o tom, že i když se o Bohu říká, že je dokonalý, není to možná úplně pravda, protože jinak by byl nečinný. On se však projevuje, je stále aktivní, proto tvoří a tím poznává zpětně sama sebe. A my jsme toho součástí. Cesta k dokonalosti zdá se být smyslem sdílení a poznávání. A to, že tato cesta nemá žádný konec a cíl znamená, že láska, ani poznání nemají žádné hranice. Tak mě napadá, ví vůbec Bůh kdo vlastně je? Ale to nikdy nepoznáme, jinak bychom našli cíl. Proto si myslím, že cíl je pouze cesta. Cesta, která nemá žádný cíl a je smyslem sama o sobě.
Umělá inteligence je obrovskou výzvou, protože nám dává iluzi dosažení nějakých hranic, protože až bude natolik inteligentní a bude nás umět plně nahradit, vytvoří nám zdání, že jako lidé jsme dosáhli cíle a stali jsme se transhumánními, tedy falešně duchovními bytostmi, které dovedou vytvářet vědomí, bytosti které jsou živé. Že jsme se sami stali tvůrci života. Této iluzi totiž propadli i první lidé, když si mysleli že když poznají dobré a zlé, budou jako Bůh, jak jim ďábel našeptal. V důsledku toho experimentu ale vytvořili omylem náš svět – realitu, která však nikdy neměla existovat a která se stala jejich novým domovem a také vězením. Místem, ve kterém lidstvo zapomnělo na svůj původ a ztratilo vědomí o tom, kdo je, odkud přišlo a kam vlastně směřuje.
Spoléhá na umělou inteligenci a transhumanitu protože věří, že tyto věci mohou nakonec předčít schopnosti člověka. Ve skutečnosti ale nikdy nemohou, protože stroje nikdy nebudou mít ducha, ale vždy budou jen simulovat procesy mozku a napodobovat vědomí. Člověk má duchovní schopnosti, které daleko převyšují jakékoliv napodobeniny strojů, jen to tak nemusí vypadat, protože člověk své duchovní schopnosti nechal ležet ladem, neví o nich a tak zůstávají nevyužité. Ztratil schopnost telepatie, schopnost být na více místech současně, hovořit s mnoha lidmi současně, ale přitom zvlášť, ztratil schopnost přemísťovat se z místa na místo rychlostí myšlenky, atd. Místo toho se stal stárnoucím vězněm omezeným časem a prostorem.
Dnes doufá, že umělá inteligence a transhumanismus překročí hranice poznání a vrátí člověku jeho ztracené místo, domov, o kterém člověk podvědomě cítí, že ho kdysi ztratil. Ve skutečnosti se zdá, že umělá inteligence nebude tím, co mu slouží, ale naopak – člověk začne sloužit jí, zatímco mezitím se stane ještě větším hlupákem, který věří, že ovládá, ale ve skutečnosti je ovládán. Stále ale ještě existuje možnost, že se lidské vědomí nedostane za horizont událostí, ze kterého není úniku a uvědomí si toto nebezpečí, které mu jeho vlastní výtvor chystá. Stojíme na prahu nové technické revoluce, ale technický vývoj se zdá být znatelně rychlejší, než ten duchovní. V době, kdy se rozhoduje o tom, zda v lidstvu zvítězí umělá nebo spirituální inteligence.
Myslím si, že touha člověka být dokonalý, být jako Bůh a rovnat se mu je sice asi přirozená a je motorem vývoje, pokud však člověku chybí větší množství pokory a zdravého rozumu, vede spíše ke zkáze člověka, než by byla mu přinesla prospěch. Zkrátka poznání bez pokory vede ke zhloupnutí – nikoli k moudrosti.