Kapitalismus a nová normalizace

Proletáři všech zemí – Spojte se!

Často připomínáme dobu normalizace a přitom dnes v době postdemokratické zažíváme novou normalizaci, kdy se věci absurdní stávají normálními. Znovu se ukazuje, že myšlenky socialismu, ať už toho národního, mezinárodního či dnes globálního jsou cestou do pekla, která vede vždy k nové a nové totalitě v nejrůznějších jejích podobách. Stále znovu se ukazuje, že socialismus, ať už s myšlenkami komunistů, humanistů, neomarxistů nebo neoliberálů nemůže regulovat a usměrnit kapitalismus tak, aby nedal vzniknout novým oligarchickým strukturám. Jinými slovy, vytvoření skutečné demokracie, spravedlivého řádu je dodnes utopií, neuskutečnitelnou myšlenkou. Díkybohu ale, že v roce 1989 došlo ke změně režimu a že dnes žijeme relativně stále ve svobodné zemi, i když není všechno tak jak by mohlo být.

Je jakýmsi paradoxem, že nový socialismus na nás dnes dýchá ze západu, ze zemí, ke kterým jsme ještě poměrně nedávno vzhlíželi jako ke svému vzoru, při našem usilovném navracení se do Evropy (ze které jsme ale ve skutečnosti fyzicky samozřejmě nikdy neodešli).

Kondolence předsedy Evropské komise Jeana-Clauda Junckera, který nazval zesnulého Fidela Castra „hrdinou pro mnohé“, vyvolala o víkendu lavinu nesouhlasných reakcí. Když zpravodaj ČT Bohumil Vostál v dotazu poukázal na Castrovu podporu sovětské invaze do Československa, mluvčí eurokomisaře mu odvětil, že jde o příliš úzký pohled na realitu.

více na iDnes


Ostatně EU se stala hlavním nositelem „moderní“ neomarxistické idelogie, kdy elity mají opět snahu určovat, jaké myšlenky jsou správné a jaká jsou závadné. Ne sice přímo cenzurou, ale „přátelsky“ – ale opět je to tady. Svět, kdy se elity znovu začínají myšlenkově znovu oddělovat od zbytku společnosti a tím také od reality. Samozřejmě, tradiční komunismus je něco zcela jiného, než ideologie EU, je ale jasné, čím se nechávají inspirovat a co je jím sympatické. Je paradoxem, že právě západní Evropu dnes přitahuje to, co jsme my kdysi opustili. Myslím ale, že je to tím, že jim chybí zkušenost se socialismem. A rádi by jí získali. V tomto máme před nimi náskok – a proto si často nerozumíme.

Zkrátka Marx a Engels jsou stále inspirací, stále v nás přetrvává pocit, že jejich sny o spravedlivé společnosti nejsou utopie, ale že je lze realizovat. Prosím, proč ne. Obávám se ale, že bez omezování demokracie to není možné. K tomu jsem opravdu skeptický. I když přiznávám, že socialismus je do značné míry stále atraktivní. Hlavně pro ty, kteří ho nikdy nepoznali a pro ty, kteří ho poznali, ale cítí nostalgii. Mám pro to pochopení, ostatně rád mluvím o tom, co se mi za socialismu líbilo více a co všechno se od té doby zhoršilo, nicméně svoboda je svoboda.

Otázka zní, jak se vrátit k tomu dobrému co bylo a přitom neomezit svobodu? V některých věcech by to možná šlo, kdyby politici byli schopní dialogu a neřešili jen sami sebe – jenže to je další neuskutečnitelná myšlenka. Protože to je zase daň za svobodu. Máme totiž i svobodu žádný dialog nevést a házet po sobě kamení. Dialog se totiž nedá nařídit – stejně jako solidarita ne… To bychom zase museli omezit svobodu a jsme tam kde jsme byli.

I na západě demokracie stále více slábne, z jedné straně je napadána neonacisty, z druhé strany aktivisty politické korektnosti, ale i dalšími. Diskuse se mění v přetlačovanou kdo z koho, v osočování, urážení… Nakonec viděli jsme to i v nejvyspělejší a nejstarší demokracii světa – v parlamentu Spojeného Království, kde to vypadalo hůře, než na Ukrajině. USA a ani my ovšem příliš nezaostáváme, protože politici neřeší problémy občanů, ale sami sebe. Zdá se, jako by se vyspělý svět stále více potápěl do chaosu – co bylo dříve absurdní a nepředstavitelné, stává se dnes normou. Zkrátka svět je dnes úplně jinde a srovnávat různé epochy vývoje je často nemožné. V každém případě vzhledem k tomu, že jsem dobu, která tu byla u nás před revolucí měl možnost ještě zažít a tak ji porovnat se současností, některé nepamětníky možná bude další z mnoha pohledů zajímat. Jaký byl život u nás za socialismu podle mého názoru?

Princip kapitalismu

Ti, kteří jsou stále bohatší skupují dnes nemovitosti ve velkém na investici, takže bydlení je čím dál nedostupnější a dražší. Developeři se už dokonce přestali tajit tím, že prodávají nemovitosti na investici. Vedle nás postavili novou bytovku a všechny byty se rychle prodaly – jenže jen asi 30% z nich je skutečně obydlených. Ostatní jsou prázdné – skoupili je bohatí spekulanti (podle výpisu z katastru většinou z Ruska) nebo se pronajímají přes AirBnB, Booking apod. A podobně Berlín, Barcelona… Zatímco investičních nabídek pro bohaté je mnoho, bydlení za rozumnou cenu velice málo. Jak to však vyřešit, aniž bychom omezili svobodné podnikání, jestliže obce a města své byty za regulované nájemné rozprodala?

Vždyť princip kapitalismu je takový, že bohatí jsou stále bohatší, protože mají co množit, zatímco ostatních se to netýká. To bylo už od samého počátku, problém je jen v tom, že jak se svět globalizuje, tak narůstá. Nakonec, dnes tu tedy máme pár nejbohatších lidí, kteří již vlastní větší majetek, než celý zbytek světa. Těžko očekávat socialistický systém, kdy za komunismu bylo dostupné bydlení pro všechny prioritou a stát ho řešil za cenu masivní výstavby panelových sídlišť a „rozdávání“ nájemních bytů za symbolickou cenu na příděl pro každého, kdo se zapsal na čekající listinu. Fronta byla dlouhá a čekání bez úplatku také, ale každé narozené dítě, než dospělo, mělo už bydlení připravené, zajištěné. Nic nebránilo rychlému vstupu do manželství, osamostatnění se a založení rodiny. Bez závazků hypoték, strachu že nezaplatím nájem a honbou za penězi.

(Pokud jde o růst cen těchto věcí, není to možná ani tak naše specifikum, protože rostou všude, i v USA. Za poslední roky šly cenu nahoru doslova raketově. Z velké míry za to může právě globalizace. Ostatně proto se prezidentkou Spojených států nestála liberální demokratka hájící práva menšin a úspěšných lidí, ale republikán hájící práva lokálních výrobců a dělníků. Situace už je tak neudržitelná, že lidé raději volili kontraverzní osobnost, než zkušenou političku). Nespokojenost s globálním kapitalismem roste zvláště od světové hospodářské krize a hnutí Okupuj Wall Street.

Nový odpor proti systému

Přestože průměrná globální celosvětová životní úroveň se stále zvyšuje, obrovské procento lidí si dodnes nemůže dovolit naplnit ani základní potřeby. Jich jakoby se tento vývoj vlastně vůbec netýkal. Mnoho lidí si sice může dovolit chytrý telefon, ale zase nemá přístup k čisté vodě nebo vlastní záchod. Anebo třeba v nejbohatší částí světa ano, ale nemá vlastní bydlení. Životní úroveň to je hodně složitá věc. Vždy vám vyjde něco jiného, podle toho, jaký vzorec pro její výpočet zvolíte. A také záleží na tom, jaké máte nároky. Zatímco v rozvojových zemích lidé někdy přivádějí děti do hrozných podmínek tak, že mnoho generací žije pod jednou chatrnou střechou (podobně jako to bylo i u nás ještě začátkem 20. století), dnes lidé váhají, pokud nemají prostornější byt s vlastním vytápěním a vodovodem. Navíc mezigenerační vztahy bývají dnes špatné, takže málokdo touží bydlet se svými rodiči a vytvářet více-generační rodiny, i když dříve to bývala normální věc a dodnes to tak v mnoha zemích běžně funguje.

Naše nároky rostou a s tím i naše nároky na systém, který vytváříme. Lidé nebudou spokojení, dokud nebude existovat ideální, plně funkční systém a nakonec, je to přirozené, normální a je to znak vývoje.

Změnit korporátní kapitalismus, to bude znamenat, abychom zcela změnili své myšlení a objevili zdroje volné energie. Experimenty s úpravou korporátního kapitalismu tak, že na něj naroubujeme socialismus a neomarxismus, to není nic jiného, než technokratický přístup byrokratů a liberálních ideologů. V současnosti s ukazuje, že je to další slepá ulička, která nikam nevede a že to žádným řešením systémovým není. V důsledku toho nám tu roste odpor proti tomuto systému, který nabral na síle zvláště po roce 2010. Tento odpor sice nenabízí většinou žádná konkrétní nebo reálná řešení, je však výrazem frustrovaných lidí z toho, že takto to dál nejde.

Je velkou chybou to ignorovat a vymlouvat se na to, že za vše mohou ti druzí – vnější nepřátelé, Rusko, Čína či záškodníci a třídní nepřátelé – radikálové, xenofobové, homofobové, extrémisté… Ne nemohou – jen tvoří novou opozici vůči stávajícímu systému, který z nějakého důvodu nefunguje. Bylo by chybou opakovat své představy o třídním boji tak, jak jsme byli zvyklí slyšet na socialismu i v dnešní době. Ne – žádní vnější nepřátelé, ani žádní vnitřní „nepřátelé systému“ – jak se dnes často mluví. Žádné síly reakce – žádné antisystémové síly.  To je způsob myšlení 50. let, z doby, kam bychom se vůbec neměli vracet. To je něco, co demokracii a svobodné diskusi vůbec nepřispívá. Takové nálepkování je jen obrazem toho, že se tu vyčleňuje jakási nová elita.

Na druhou stranu mi dnešní doba v něčem připomíná i konec 80. let. Není otázka zda dojde k nové revoluci po roce 1989, ale kdy. Nejspíše to bude tehdy, až dojde k nějakému zásadnímu odhalení a objeví se nové možnosti, jak stávající systém nahradit. Pak bude situace už neudržitelná. Každá revoluce má svůj čas. A každá revoluce končí, když se nová prasata dostanou ke korytům, jak kdysi někdo řekl. Od revoluce v roce 1989 jsme se nepochybně posunuli dále. V tomto posunu bychom však měli pokračovat, jinak se vrátíme zpět do historie a ta se znovu zopakuje. Stojíme totiž na prahu velké duchovní revoluce a možná i velkého odhalení.

V roce 1989 jsem věřil nejen tomu, že do 20 let budeme mít takové platy jako na západě, ale že jsme konečně dosáhli cíle. Dnes vím, že to byl pěkný nesmysl. Nejen ty platy, ale i ten cíl. Je mi už dávno jasné, že podobných platů jako mají tam se nikdy nedožijeme a ani naše děti ne. A že ten cíl, o kterém jsme věřili, že jsme ho dosáhli, byl vlastně jen pouhý začátek nekonečné cesty ve stále sjednocujícím se a současně rozpadajícím se chaotickém světě v tekuté době globalizace. A protože to byla opravdu velká změna a rok 1989 jsem prožíval opravdu emocionálně velmi intenzivně, rozhodl jsem se na tu dobu podívat i dnes, po 30 letech.

Je fantastické, že máme tak dlouho mír a že je všeho nadbytek, ale určitá pachuť a odpor tu stále zůstává. Pachuť z toho, že bychom mohli být mnohem dále než jsme, pachuť z nevyužitých možností i z globálního vývoje špatným směrem a odpor k tomu. Zkrátka zklamání ze socialismu vystřídalo po mnoha letech zklamání s korporátního kapitalismu a z globalizace. Je to něco co nás utvrzuje v tom, že rok 1989 opravdu byl jen jedním z mnoha důležitých předělů, ale nic víc. Byla to zkrátka doba, kdy globalizace začala naplno, globalizace, která nás nutí vyrovnávat se s novými  výzvami a která přináší i nová rozdělení, nové problémy i nové války. Svět se změnil, ale zlo nezmizelo. Jen změnilo svoji podobu a používá nové, dokonalejší metody ovládání, takže skuteční nepřátelé nejsou vidět tak, jak tehdy. Umí se lépe maskovat, manipulovat s pravdou, měnit svoji podobu… To je něco, co dříve neexistovalo a co uměl jen ďábel.

Nový absurdistán

V mnoha věcech jsme zmoudřeli, pokročili a jsme mnohem dále – a naopak, v mnoha věcech jsme zhloupnuli a zdegenerovali – ostatně právě proto se tak těžko srovnává doba, protože vše se mění. Tu k lepšímu – tu k horšímu. Není to žádný konstantní, jednotvárný, kompaktní, lineární vývoj odněkud někam. Jsou to posuny na všechny strany a někdy i přešlapování na místě. Skutečně si myslím, že ta rychlost, chaotičnost a zmatenost je tou největší změnou oproti minulosti. A také to, co nás vede k novému absurdistánu, který ovšem bude vypadat již zcela jinak, než ten, který jsme prožili za komunismu. Společným jmenovatelem bude ale opět to, že svoboda jednou opět zanikne. Ti, kteří chtějí ovládat jiné, nikdy nepoužijí stejné postupy a nikdy nevejdou stejnými dveřmi, jako kdysi. To se nikdy nestane.

Je známo, že každé kvalitní dílo, každá kvalitní věc a i každý kvalitní vztah vyžaduje čas, úsilí, námahu, trpělivost a odpovědnost. To je chápání, které se z dnešní doby poněkud vytratilo a možná i něco, co je nepochopitelné nebo nepřijatelné. A snad i proto nás vede k absurdním věcem, absurdním postojům, absurdním požadavkům a absurdním představám o tom, co je život. Velké sebevědomí se tak mísí s neskutečnou hloupostí a vede nás zkrátka k pokřiveným hodnotám, ve kterém jsme svobodu povýšili nad všechno ostatní. Jenže – to přece není svoboda, za kterou jsme tehdy demonstrovali a bojovali… Svoboda bez morálky, bez zásad a bez odpovědnosti vede opět  do jha, ze kterého jsme se už jednou dostali. Vede nás zpět. Zpět do hluboké minulosti, do nových nepokojů a válek, které sice zatím ještě nehrozí, ale kdykoli v budoucnu se stanou novou realitou. Jak kdysi někdo řekl – když přijde doba temna, změní se i slušní lidé v šelmy, protože ta doba to z nich udělá. Tak jako se vyčerpal socialismus a rozpadl se, tak se pomalu vyčerpává i globální kapitalismus a jednou přijde čas, když se zhroutí také on… O tom vůbec nepochybuji.

Co pokládám za největší rizika do budoucnosti? Kdy nebudeme brát v úvahu politickou či ekonomickou nestabilitu, přírodní pohromy, změny klimatu, pády asteroidů, výbuchy vulkánů a já nevím co ještě, pak se domnívám, že jsou to jednoznačně arzenály jaderných zbraní. Tedy zbraní, o které bude jistě do budoucna usilovat kde kdo a jejich získání bude dostupnější – nejen pro země, které je dosud nemají, ale i pro teroristy. Myslím si, že tahle otázka nemá žádné řešení, jediné by bylo, aby žádný stát tyto zbraně nevlastnil, protože těžko mohou USA po někom chtít, aby je neměl, když je sami mají… Je to asi jako – podívej, my jsme velmoc a proto je mít můžeme, ale ty na to nemáš právo a jestli se ti to nelíbí, zavedeme proti tobě sankce. Vlastně se ani nelze divit, že se takový povýšenecký, mocenský přístup ne vždy setká s pochopením. Na druhou stranu žádné jiné řešení neexistuje. Myslím si, že jaderné zbraně jsou skutečná časovaná bomba a je nejspíše jen otázkou času, kdy a kde budou nasazeny. Zbraně hromadného ničení, to je prokletí lidstva.

Největším problémem je podle mého názoru blízký východ (Izrael-Palestina-Irán), Severní Korea, Indie-Pákistán a také možná i Rusko po odchodu Vladimíra Putina. Mnoho lidí věří, že poté tam jaksi automaticky začne demokratizační proces, ale k tomu jsem spíše skeptický. Spíše bych se obával občanské války, což je v zemi, která vlastní největší jaderný arzenál na světě riziko. Zvláště, pokud tam existuje dostatek šílenců, kteří jsou schopni čehokoliv. Do budoucna nevyzpytatelná je i Čína, která se usiluje nahradit USA a stát se velmocí č. 1., ale samozřejmě další a další země, kteří třeba dnes jaderné zbraně nemají, ale jednou se k nim dostanou.

Těžko lze očekávat, že Rusko se přidá na stranu USA – to už spíše uzavře mocenský pakt s Čínou. Pro nás na západě to však bude znamenat jediné – cestu k novému světovému pořádku, ve kterém už nebudeme jako západ (navíc oslabený hordami migrantů a přemírou seniorů) hrát dominantní roli. Je tu doba, kdy se mění rozložení sil, podobně jako před více, než tisíci lety po rozpadu Římské říše, v době stěhování národů. A konflikt mezi východem a západem, jak na konec světa prorokoval Nostradamus může mít svoji reálnou podobu. Dnes zkrátka žijeme na prahu nové éry lidstva. Nejen však v oblasti technického pokroku, který může být jen nafouknutou bublinou, která může kdykoliv pod náporem hluboké krize splasknout a sám o sobě nic nevyřeší. Naopak – spíše způsobí naši totální nepřipravenost pro život bez moderních technologií. Ostatně už dnes vidíme, co dokáže způsobit jen malý lokální výpadek proudu na pár dní…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *