Zdá se, že si s Francií, respektive hlavně sami Francouzi se sebou užijí ještě hodně legrace při hledání cesty s chaosu a při hledání své vlastní velké, slavné a světové identity, která se jim drobí pod rukama pod náporem neschopných a ještě neschopnějších a také po náporem muslimů. Nepomůže jim ani to, když budou neustále demonstrovat, což je už takový národní sport, který je možná i hodně baví. Francouzi jsou rození revolucionáři, ale tentokrát se opět pravicové revoluce zalekli a v poslední chvíli se proti „krajní pravici“ sešikovali a spojili se v účelové koalici čtyř levicových stran. Tím ale položili základ v jinou revoluci – „krajně levicovou“ s vůdčím silou extrémní levicové strany, která navíc ještě patří mezi největší vítače muslimů a také nepřátele Izraele. Bylo zajímavé sledovat, že v davu neměly převahu vlajky Francie, ale spíše vlajky Palestiny, Alžírska, Ukrajiny, duhové vlajky či vlajky komunistické internacionály. Až z toho lezl mráz po zádech. Nezaujatý pozorovatel tak nejspíše musí mít velmi smíšené až negativní pocity a dívat se do budoucnosti s velkými obavami. Jsou Francouzi ještě stále takoví patrioti nebo sem jim jejich identita skutečně rozpadá?
Jedno je však jisté – i když se v Německu téměř slaví a lidí cítí úlevu z toho, že „krajní pravice nezvítězila“ , francouzsko-německý motor EU se zadrhnul. Navíc ani pozice „krajní pravice“ – i když volby nevyhrála – rozhodně není nijak slabá. Právě naopak – je velmi silná a nadále sílí. Myslím si, že její čas teprve přijde a nejen ve Francii. Bez ohledu na to, kdo ji bude vést. Toto je pouze předehra a možná i poslední vzepětí socialistů a liberálů. Ti mají zatím stále mají výraznou převahu i v EU a budou se snažit vystavět jakýsi ochranný val vůči patriotům a dalším silám usilujícím o posílení suverenity národů na úkor centrální moci v Bruselu, ale i jejich čas přijde. Jedinou šancí jak by tomu mohly mejnstrýmové strany zabránit by bylo skutečné řešení migrace a věcí, které lidi pálí – to by však svoji politiku musely zcela změnit.
Zdá se ale, že oni mají svoji vlastní, odtrženou od velké části společnosti, jakoby žili v nějaké svoji vlastní bublině, či jiném, paralelním světě. Jakoby chtěli lid neustále vychovávat a měnit ke svému obrazu a ztrácely schopnost naslouchat. Svět se mění, ale oni nadále zůstávají v ideálech politické korektnosti a progresivistické ideologie, takže místo toho aby se se svými odpůrci bavili, ignorují je a nálepkují tak, že se z populistů a extrémistů stává standardní a relevantní síla. Oni jim v podstatě svoji nečinností dávají legitimitu tak, že se jednou mohou stát novým mejnstrýmem, zatímco oni (současný mejnstrým) bude odsunut na okraj politického spektra. To se zatím sice nestalo a pro Macrona nedopadly volby až tak zle, nicméně posun to příjemný není.
Změna se ale bohužel příliš očekávat nedá, proto je možná vzestup „krajní pravice“ a „populistů“ pravděpodobnější. A také neodvratný. Výsledky voleb tak sice možná pro mejnstrýmové strany přinesly úlevu, ale opravdu jen krátkou a dočasnou. Procházka růžovým sadem to rozhodně nebude – a „krajní pravice“ z toho bude opět těžit a nadále posilovat. Francie se nejspíše střelila opět do své vlastní nohy a dostat se z této šlamastyky bude nesmírně obtížné.