Vazbu na církev je prý třeba ve jménu akademických svobod zpřetrhat. Mluvíme-li o katolické teologii, dává to stejný smysl, jako bychom chtěli v medicíně zpřetrhat vazbu na lidské tělo.
Ano, buď rozhádat lidi tak, aby fakulta přestala být nejen budoucí kněze v církvi anebo je předělat na univerzální ekumenickou a sekulární fakultu, která nemá s církví a církvemi nic společného. Katolické univerzity stále nejsou něčím, co by bylo progresivistům nějak příznivě nakloněno a jsou to takové problematická „nesvobodná“ místa, která církev ovládá, Ďábel se nejspíše musí smát až se popadá za břicho. Pro lidi je to ale další příležitost, aby se nad sebou zamysleli.
Mimochodem, musím se přiznat, že slovo „vyakčňování“ jsem ještě neslyšel. Není to nějaká novinka? Slovníky ho vůbec neznají a umělá inteligence, která přečetla většinu knih a půl internetu ve všech jazycích ho také nezná. Asi souvisí s akcemi – ale zřejmě ne v obchodech. Spíše bude odvozen od akčních výborů, které byly významné zejména v období převratu v Československu (po roce 1948) a pravděpodobně odkazuje na proces odstraňování či eliminace nežádoucích osob, názorů nebo prvků z veřejného, politického nebo pracovního života. Tady něco jako „provádění čistek“?
Ale ano, tak mě napadá, že tak jako není lehké udržet jednotou ideologii a názorové pnutí může existovat v každém kolektivu, straně, partaji a společnosti, podobné je to i s vírou a církví. Co je ještě v rámci ideologie nebo víry a co už je za hranou? Kdo je ještě v normě a kdo už je kacíř a někdo, kdo by měl být uvržen do klatby? Pamatujeme, že v minulosti kolem toho byly vždy rozbroje, boje a války. Nakonec i kdysi dávno jednotná církev se proto rozpadla na mnoho církví. Stalo se to proto, že lidé nepochopili to, čemu říkáme duch a začali stavět na rozumu a vlastních výkladech víry, takže každý se začal cítit být nositelem té „pravé“ víry. Jednoduché duchovní učení a starozákonní desatero, Boží zákon a novozákonní milosrdenství tak vystřídaly a často nahradily zákony a přikázání lidí. Vznikly ideologie, které začaly narážet na víru a být s ní v rozporu.
Dnešní svět začala ovládat ideologie progresivismu, diverzity a genderu, která také nutně musí narážet na víru. Liberalismus se dostal do ostrého střetu s konzervativními, tradičními představami o tom, co je svoboda. Možná také na české katolické fakultě tento ideologický střed hraje svoji ne nevýznamnou roli. Nebo je dokonce obětí kulturní války?
Kulturní válka před nás staví otázky svobody, jejíž chápání se v historii stále měnilo. Limity svobody se neustále měnily a posouvaly. Příliš svobody vede k anarchii a k rozpadu společnosti a příliš málo svobody vede k nesvobodě, šikaně, diktatuře. Kde je ta hranice ideálního poměru mezi svobodou a dodržováním zákonů a pravidel? Bez ohledu na to, že dříve byly lidské zákony spíše odvozované od zákonů náboženských, zatímco moderní zákony jsou více sekulární? Zdá se, že na to se nikdy neshodneme. Zatímco část společnosti bude vždy požadovat pevnější ruku a silnější autority, druhá část bude vždy volat pro větší svobodě, které nikdy nebude dost. Jenomže posouvání limitu svobody musí jít ruku v ruce s růstem odpovědnosti a zralosti, jak v osobností, tak duchovní rovině. V opačném případě směřujeme zase k rozkladu.
Je to obrovské dilema toho, jak má fungovat stát, demokracie, ale třeba i církev jako instituce. Pokud to není jasné dané, neexistuje jasná dělba moci a hierarchie, vše se hroutí. Nebo, pokud mezi sebou soupeří hlavní pilíře dělby moci. Pak přicházejí revoluce, čistky a občanské války. Jako mnohokrát v historii – ať už na půdě států, církve nebo menších celků a společností, jako třeba univerzity. Stačí se podívat, jak se progresivismus a jeho ideologie rozbujel na amerických univerzitách. Úplně se to vymklo kontrole, až to proniklo do těch nejvyšších pater politiky. Téměř celý západní svět se v tom dnes potácí. Donald Trump výrazně zamíchal kartami, ale rozhodně to neznamená, že progresivismus a ona kulturní válka skončila. Ta tady s námi bude asi ještě poměrně dlouho.