Možná se nám zdá, že současný svět je místem velkého úpadku, ve skutečnosti ten je tu přítomný stále. To, co se mění, je jen jeho podoba. Dříve byl úpadek více ohraničený a viditelný, v kontrastu s velkým důrazem na zbožnost, která hraničila s idealismem až fanatismem. Později, s příchodem osvícenství a pak sekularismu se ale situace začala měnit. Role Boha a ideálu jeho řádu začala stále více ustupovat do pozadí a roli náboženství začaly přebírat různé ideologie a ještě později média. Společnost se posunula dále směrem k humanismu (dnes dokonce až ke korektnosti, diverzitě a povinné solidaritě), vytvořila si množství zákonů, brzd a protivah, výrazně se kultivovala, zajistila si bezpečnost a vymáhání práva, ale zevnitř pokračuje její vyhnívání a koroze.
Vytvořili jsme si dokonalý systém, ale bez lidí, kteří dodržují Boží řád zjišťujeme, že stejně nemůže fungovat. Jediné co můžeme dělat je neustále vylévat vodu ze člunu do kterého neustále teče. I výborně zabezpečená moderní a demokratická společnost je tak stále v ohrožení úpadkem své vlastní morálky a svých vlastních hodnot. Na papíře mohou vypadat skvěle, ve skutečnosti je ale ctí a drží se jich málokdo. Ať už proto, že jim lidé nevěří, nedůvěřují jim nebo je navenek dodržují, ale ve skutečnosti jednají jinak – něco jiného říkají a něco jiného dělají. Anebo světský řád a jeho systém otevřeně zpochybňují a často bohužel i zcela právem.
Tam kde neplatí náboženské hodnoty,, musí být tyto nahrazeny světskými zákony, které je ale vždy možné obejít a zpochybnit. Navíc lidé kteří ztratili víru, nemají čeho jiného se chytit. To způsobuje i erozi jejich vlastní osobnosti a její integrity. Nedokážou rozeznávat co je dobro a co zlo, protože jim vše splývá dohromady jako něco, co je relativní a nemá tedy ani žádný smysl. Je pouze výmyslem lidí, společnosti, státu…
Duchovní úpadek dnešní společnosti se projevuje jinak, než v době Komenského. Je mnohem více skryt za pěknou fasádou občanské a demokratické společnosti, pod ochranou státu a jeho orgánů. Lidé neřádí jako pominutí, nejsou barbary. Jako neviditelná síla ale rozkládá společnost zevnitř zase mnohem rychleji, než dříve. Může být jen otázkou času, kdy přesáhne své meze a pohltí i celý systém, který se třeba i nenápadně změní a pohltí celou společnost tak, aby nastolil novou formu zotročování lidí. Jinak řečeno, Komenský je i dnes stále aktuální. Proč?
Boží řád nikdy nepřestal platit a Bůh nikam nezmizel, pouze lidé ho odsunuli do pozadí jako někoho, kdo možná neexistuje a pokud ano, tak nemá žádný vliv. Svět i dnes nadále zůstává oním labyrintem a srdce člověka tím, kde se ukrývá ztracený ráj.
„Labyrint světa a ráj srdce“ je alegorické filozofické dílo napsané kolem roku 1623 (v době jeho vyhnanství během třicetileté války). Patří k nejvýznamnějším dílům české barokní literatury a zároveň k nejhlubším duchovním textům své doby. Dílo má dvě části:
1. Labyrint světa
Vypravěč, „poutník“, se vydává na cestu světem, aby poznal, jak to v něm chodí. Má s sebou dva průvodce:
Všudybud (Všezvěd Všudybud) – symbol lidské zvídavosti a touhy po poznání,
Mámení (Mámení Všudyklam) – symbol klamu, předsudků a falešných zdání.
Poutník dostává růžové brýle Mámení a svěrák na uši, takže nevidí a neslyší skutečnou pravdu. Prochází městem světa, které představuje lidskou společnost – stavy, povolání, moc, vzdělání, náboženství – a všude vidí klam, pokrytectví, sobeckost a marnost. Lidé se honí za slávou, bohatstvím a rozkoší, ale jsou nešťastní, protože ztratili duchovní smysl života. Tento „labyrint“ symbolizuje chaos světa a ztrátu Boha v lidské společnosti.
2. Ráj srdce
Zklamaný poutník se rozhodne obrátit se dovnitř, do vlastního srdce. Tam nachází Boha – a s ním vnitřní klid, řád a smysl.
Pochopí, že skutečné štěstí nelze nalézt ve světě, ale jen v Bohu a v nitru člověka, které se stává „rájem“.
Tím se z labyrintu dostává – spása je nalezena v duchovním obrácení.
Hlavní myšlenky:
- Svět je zmatený a klamný, lidé jsou zaslepeni touhou po moci, bohatství a slávě.
- Pravdu nelze nalézt v tomto „labyrintu“, ale jen ve spojení s Bohem a v čistém srdci.
- Člověk má hledat vnitřní řád, pravdu a víru, nikoli vnější úspěchy.
- Dílo je výrazem barokní zbožnosti, ale i humanistického idealismu.
Komenský psal dílo v době osobního utrpení – po porážce stavovského povstání musel odejít do exilu. Alegorie připomíná starší díla jako Danteho Božskou komedii, ale má vlastní osobitou formu. Jazyk je bohatý, symbolický a místy i satirický. Komenský později text upravoval, ale základní poselství zůstalo stejné.
Pokud se vám zdá Komenského texty nesrozumitelné, vězte, že i pro posluchače jeho doby nebyly úplně jednoduché na porozumění. Tehdy už byl velký rozdíl mezi psaným a mluveným jazykem, a právě Komenský je jedním z posledních autorů, kteří psali ještě v tradici starší, „knižní“ češtiny, která už pro jeho čtenáře byla velmi archaická, knižní a učená. Taková jakou byli lidé tehdy ještě zvyklí slýchávat v náboženských kázáních, kdy museli sami hodně přemýšlet, co jim kněz vlastně říká. Tehdejší mluvená, lidová čeština by už mnohem blíže té dnešní. Mizely archaické tvary (jsú → jsou, dieť → dítě), přechylování a skloňování se zjednodušovalo, slovosled byl volnější, pronikaly lidové a německé výrazy, v různých regionech se mluvilo odlišnými nářečími…
Komenský psal jazykem, který už dávno nebyl mluvenou češtinou, ale spíš jazykem písemné kultury Jednoty bratrské — udržovaným v knihách a kázáních. Vycházel z jazykové normy, kterou ustálili humanističtí autoři 16. století (Bible kralická, bratrská literatura). Tento jazyk byl velmi spisovný, ustálený a knižní, silně ovlivněný biblickým stylem, měl mnoho tvarů a slov, která se už v mluvě téměř neužívala,dodržoval přísnou gramatickou stavbu (např. užívání dvojného čísla, archaických tvarů typu jsú, bylť, svéhožto, všecken, nežádný apod.). Nabízí se otázka, proč se Komenský této staré normy tak držel. Po Bílé hoře (a během rekatolizace se český jazyk z veřejného života vytrácel a stal se jazykem hlavně náboženské menšiny a lidu. Komenský chtěl zachovat vysokou úroveň češtiny, a tak psal „učenou“ češtinou, kterou považoval za posvátné dědictví národa.
(výběr z knihy)
O PŘÍČINÁCH V SVĚT PUTOVÁNÍ (1. kapitola)
Když sem v tom věku byl, v kterémž se lidskému rozumu rozdíl mezi dobrým a zlým ukazovati začíná, vida já rozdílné mezi lidmi stavy, řády, povolání, práce a předsevzetí, jímiž se zanášejí, zdála mi se toho nemalá býti potřeba, abych se dobře, k kterému bych se houfu lidí připojiti a v jakých věcech život tráviti měl, rozmyslil. Na kterouž věc mnoho a často pomýšleje a s rozumem svým pilně se radě, na tom mi se ustanovovala mysl, abych sobě takový života způsob, v kterémž by co nejméně starostí a kvaltování, co nejvíc pak pohodlí, pokoje a dobré mysli bylo, oblíbil. Než tu mi se opět nesnadné zdálo, které a jaké by to takové povolání bylo, poznati; a s kým se o to dostatečně poraditi, nevěděl sem; aniž mi se hrubě chtělo s někým se raditi, mysle, že mi každý svou věc chváliti bude. Sám také kvapně k něčemu sáhnouti, abych nepřebral, boje se, nesměl sem. Ač, přiznám se, jednoho, druhého i třetího tajně chytati sem se počal, ale každé hned zase pustil; proto, že sem při každé věci i nesnadnosti i marnosti (jakž mi se zdálo) něco znamenal. Mezitím bál sem se, aby mi má neustavičnost hanby nepřinesla: i nevěděl sem co dělati. Až natrápě a navrtě se dosti sám v sobě, na toto sem přišel, abych nejdříve všecky lidské věci, co jich pod sluncem jest, prohlédl, a teprv jedno s druhým rozumně srovnávaje, jistý sobě stav vyvolil a své sobě věci k užívání pokojného na světě života pěkně nějak spořádal. Načež čím sem myslil více, tím mi se ta cesta líbila lépe.
ZPŮSOB ROZKOŠNÝCH SVĚTA (25. kapitola)
ROZMAZANÍ ROZKOŠNÍCI.
Všezvěd dí: „Poďmež tedy zhůru, tam jinakší věci uhlédáš, slibujiť, samy rozkoše.“ I vejdeme po schodech do první síně; a aj, tu loží, měkkými peřinami postlaných, visutých a kolíbavých, několik řadů, po nichž se někteří váleli, služebníků s oháňkami, fochry a jinými nástroji k všelijaké službě hotových plno vůkol sebe majíce. Vstával-li který, ruce se hned ze všech stran podkládaly; oblékal-li se, na jiná než hedbávná, měkká roucha se podávala; bylo-li kam přejíti potřebí, na stolicích polštáři postlaných přenášeli. „Nu, tu, hle, máš pohodlí, jehožs hledal!“ dí tlumočník. „Co nad to žádati můžeš? tak mnoho všeho dobrého míti, aby se o nic nestaral, ničeho nedotýkal, co duše ráčí, všeho hojnost měl a ani zlému větru na sebe vanouti nedal, není-li to blahoslavená věc?“ Odpověděl sem: „Ovšem, žeť tu hned veseleji než v dolních těch mučírnách: ne všecko mi se však i tu podobá.“ „Co opět?“ řekl on. A já: „Že ty lenochy s vypuklýma očima, odutou hlavou, oteklým břichem, nedotklivými oudy, jako bolavým vředem, vidím; zavadí-li kde, neb se kdo oň otře, neb na něj odporný vítr zavane, hned mu zle. Stojatá voda hnije a smradí se, slýchával sem, tuto pak toho příklady vidím. Také tito života nic neužívají, poněvadž ho přespějí a přezahálejí: nic to pro mne není.“ „Divnýs ty filozof,“ dí tlumočník.
HRY A DIVADLA.
A vedou mne na druhou síň, kdež já očím a uším plno vnady spatřím: zahrady rozkošné, rybníky a obory, zvěř, ptactvo, ryby, muziku všelijakou libou a tovaryšstva veselého houfy: ani sobě skáčí, honí se, tancují, štvou, fechtují, hry provodí a nevím co víc netropí. „Toto není stojatá voda,“ dí tlumočník. „To pravda,“ dím já, „ale nech mne, ať sobě na to pohledím.“ Podívaje se pak, řekl sem: „Vidím, že se žádný těch kratochvílí nenají a nenapije: nýbrž unavě se každý běží v stranu, jiným zase něčím vyražení hledaje. Malá mi se to zdá rozkoš.“ „Hledáš-li tedy v jídle a pití rozkoše,“ dí on, „poďme sem!“
HODOVNÍCI.
Takž vkročíme na třetí síň; kdež, aj, spatřím plné stoly a tabule hodujících, ani před sebou všeho hojnost mají a veseli sou. Tu přistoupě spatřím, jak někteří pořád do sebe mecí a lejí, až jim břicha nestačovalo, popasovati museli: někteří, až se jim vrchem i spodkem přelévalo. Jiní lahůdky jen vybírali, pomlaskávajíce sobě a krku tak dlouhého, jak řeřábi mají (aby chutnost dlouho cítiti mohli), sobě vinšujíce. Někteří se chlubili, že od desíti neb dvacíti let slunce vycházeti a zapadati neviděli: protože, když zapadalo, nikdá střízví, když vycházelo, nikdá vystřízvělí nebyli. Neseděli pak tu zasmušile, než muzika všelijaká musila zníti, k níž každý také připojoval hlas svůj, takže tu všelikého ptactva a zvířat zpěvové slyšáni byli: jeden vyl, druhý řval, třetí kvákal, čtvrtý štěkal, pátý hvízdal, šestý šveholil, sedmý lkal etc. s divnými při tom posuňky.
POUTNÍK MEZI HODOVNÍKY JAKÉ MĚL HODY.
A tu se mne tlumočník ptal, jak mi se ta harmonia líbí? „Kusa nic,“ řekl sem. Kterýž řekl: „I cožť se pak líbiti bude? stonek-liž si pak, že tě ani tato veselost rozvrzati nemůž?“ Vtom mne někteří z nich před stolem uhlédají, a jeden mi připíjeti; druhý, abych přisedl, očima blíkaje, návěští dávati; třetí, kdo sem a co tu chci, examinovati začne; čtvrtý se na mne udeří, proč „Rač Bůh žehnať“ neříkám? Načež já rozhorle se dím: „A což aby Bůh takovým sviňským hodům také žehnal?“ To než já dobře dopovím, aj, toť talířů, mis, koflíků a sklenic krupobití na mne, že sem se sotva uhýbati a schytě se preč vypadnouti stačil. Ač ještěť mně střízvému snáz utíkati, než jim ožralým mne trefovati přišlo. A tlumočník mi: „Hle, nepravil-liť sem dávno: Měj jazyk za zuby, a nemudrůj; hleď se spravovati lidmi, a ne aby jiní tvé kotrby šetřiti musili.“
ZASE TAM ŠEL.
Všudybud pak zasmáv se a za ruku mne ujma: „Poďme tam ještě jednou,“ řekl; a já nechtěl. On: „Ještě se tam nač dívati máš a mohls, kdyby byl mlčel. Poď, jen sobě opatrně počínej, zdaleka třeba stoje.“ I dám sobě říci a vejdu zase: a co zapírati? i navésti sem se dal, že sem přisedl, připíjeti sobě dal, splňoval sem, a chtěje vždy nakonec, jaká pak v tom veselost jest, vyzkusiti, začal sem i přizpěvovati, přivyskovati a přivyskakovati sobě: summou, co jiní dělali, dělati. Ale to vše nesměle jaksi: protože mi se naprosto, že mi to nesluší, zdálo; jakož pak někteří vidouce, že v to trefiti nemohu, smáli mi se, jiní, že nesplňuji, bouřili se. Mne mezitím cosi pod kabátem hrýzti, cosi pod čepicí loupati, cosi mi se z hrdla vydírati, nohy potáceti, jazyk drkotati, hlava kolem choditi, a já teprv na sebe i na své vůdce hněvati se začnu, zjevně již volaje, že to hovadství jest a ne lidství: zvláště když sem na jiných těch rozkošníků rozkoše trochu ještě lépe se podíval.
BÍDNĚ ZPŮSOB ROZKOŠNÍČKŮ.
Tu zajisté některé sem naříkati slyšel, že jim jídlo a pití ani šmakovati, ani do hrdla jíti nechce; kterýchž jiní litovali, a aby jim spomoženo bylo, museli kupci sem tam po světě, co by se k chuti najíti mohlo, vyhledávajíce běhati; museli kuchaří všelijakých mustrů svých, jak by lahůdkám zvláštní vůni, barvu, chut dadouc, do žaludka vlouditi mohli, ohledávati; museli lékaří, aby jedno druhému ustupovalo, zvrchu i zespod po trychtýřích nalévati. Takže s velikou prací a nákladem, co do sebe vecpati a vlíti měli, jim se shledávalo; a velikými do nich chytrostmi a obmysly vpravovalo; s velikou bolestí a svíráním aneb v břiše třpělo aneb ven dobývalo. A sic napořád byli plní nechutenství, šťkání, říhání a škrkání, spali zle, chrkali a frkali, slinili se a soplili, vývratků a lejn plní byli stolové a všickni koutové; chodili neb váleli se s shnilým břichem, podagrovatýma nohama, třeslavýma rukama, kyšícíma očima etc. „A mají toto rozkoše býti?“ řekl sem. „Ach, poďme odtud, abych něco víc mluviti nemusil a zase sobě něco neutržil.“ Tak odvrátě oči a zacpaje nos, šel sem.
VENERIS REGNUM.
I přijdem, v týchž pokojích ještě, na jinou síň, kdež obojího pohlaví houfy spatřím, ani se za ruce vodí, objímají, líbají; a nechť nepravím, co tu více bylo.
LIBIDINIS AESTUS.
Toto povím toliko, což sem k výstraze své spatřil, že všickni tu od paní Fortůny zavřeni zákožní pálčivou prašivinu měli, kteráž jim ustavičný svrab působila, že pokoje míti nemohouc, kam přišli a oč mohli, česali se až do krve; tím však drbáním svrab ten upokojiti se nikoli nedal, ale jen více rozněcován byl; začež oni sic se styděli, avšak tajně a po koutech nic nedělali, než drbali se.
MORB. GALL.
Což že mrzutý a nezhojitedlný neduh, patrné bylo souditi. Nejedněm z nich i po vrchu se ošklivost vysýpala, takže se sami jedni druhých štítili, těžcí a odporní sobě vespolek jsouce; ovšem pak zdravým očím a mysli nesnesitedlno bylo hleděti na ně a puchu od nich jdoucího cítiti.
LIBIDO DESPERATIONIS PRAECIPITIUM.
Naposledy viděl sem, že to na těch rozkoše palácích poslední již byl, odkudž se ani zpátkem, ani dál nemohlo, kromě díry jakés vzádu tam, skrze níž nejedni hlouběji se v bůjnost dávající propadali a za živa do těch za světem temností se dostávali.