Absurdistán

Dnes se mi zdál velmi zvláštní sen. Zdálo se mi, že jsem se ubytoval v jednom levném hotelu, jsem v pokoji, vybaluji si věci, rozhlížím se z okna, prohlížím si okolí. Jsme v nějakém rušném městě,  v moderní budově na malém náměstí u nějaké hlavní, rušné ulice. Jsem tu ubytován ještě s přítelkyni. Po nějaké době se ale pokoj kolem mě náhle zmizel a já se náhle ocitl na ulici a sám – přítelkyně nikde. Rychle jsem začal pátrat potom, co se stalo a rychle mi došlo, že jsem na tom stejném místě, jenže ne v hotelu, ale na tom malém náměstí. Tedy přesně na tom místě mého pokoje, ve kterém jsem byl ubytován, jenže budovat hotelu tu už není a vše se jakoby změnilo. Došlo mi, že jsem se asi ocitl v jiní době a tak mě napadlo, že musím zjistit, jaký je rok. Zastavil jsem prvního člověka, kterého jsem uviděl – byla to starší paní a ptám se jí, jestli tady nestál dříve hotel. Byla to taková slušně vypadající, ale zamlklá, nepříliš komunikativní a otrávená. K mému překvapení mi odpověděla, že ano, že slyšela, že tam kdysi stával hotel, ale nedokázala mi překvapivě odpovědět na tak jednoduchou otázku, jaký je rok. Všem mi bylo už jasné, i když jsem stále nechápal, jak mohlo dojít k tomu časovému skoku. Co bylo ale horší bylo, že přítelkyně nikde a měla začalo být jasné, že už ji asi neuvidím, protože zůstala v minulosti. Ale stále jsem věřil, že jsme nějak duchovně spojeni. Vydal jsem se tedy dál do města, které vypadalo dosti chaoticky a neutěšeně, místy dokonce až někdy jako nějaký jeden velká squat, který nikdo neřídí. Dál jsem zastavoval lidi a ptal se jich jaký je rok, ale nikdo mi nedokázal odpovědět. Lidé však věděli, na co se ptám, ale vypadalo to, jako bych jim dával nějakou záludnou a složitou otázku – nějaký matematický kvíz. Každý přemýšlel, v duchu si počítal, ale nikdo nedokázal přesně odpovědět.

Co bylo zvláštní, jako by to byla společnost bez pravidel, ale i se zákony, se kterými si ale málokdo lámal hlavu. Byla to společnost zcela svobodná, bez hranic, ale téměř bez jakékoliv morálky a řádu. Zkrátka choas, v kterém žili i lidé poměrně slušní a tzv. normální, či spíše se snažili nějak přežívat existovat. Narážel jsem na obrovské množství pochybných, i nebezpečných lidí, kriminálních živlů, narkomanů, bezdomovců, ale i lidí, zjevně bohatých a velmi dobře vypadajících. Někteří s nich jezdili auty, jiní jako kovbojové na koních. Nebyly to ale koně, jak je známe ne, byla to jakýsi větší a pak menší vyšlechtěná rasa. Viděl jsem, jak někteří lidé žijí doma – bylo to otřesné, spíše, než byty to připomínalo jakési kutlochy. Všude bylo plno špíny, odpadků, i na ulicích. Jako bych se ocitl v nějaké prapodivné kombinaci středověku a budoucnosti. Co mě také zaujalo, že jsem narážel na velké množství různě znevýhodněných, postižených a špinavých lidí – duševně, mentálně i tělesně, ale nikdo se jim nevěnoval. Všichni se buď bavili nebo se prostě snažili nějak přežívat. Když jsem se probudil, bylo to tak skutečné, jak kdyby se právě vrátil z nějakého výletu. Tak mi to nedalo, si to zapsat.

Bohužel, jak to skončilo nevím – obvykle se vždy probudím, před koncem snu. Pokud to nebyl jen sen, tak je jasné jak to skončilo – bohudíky, jsem zase tady. Tenhle se mi ale připomněl film Absurdistán, který jsem kdysi před lety viděl. Pojednává o životě v budoucnosti a v některých věcech se mu podobá, Rozdíl je v tom, že film je hlavně zábavné komedie, kdežto můj sen vyzněl jako zcela reálná situace. Je zajímavé, jak se vytváří sen. Není asi moc pravděpodobné, že bych ve snu navštívil skutečně budoucnost nebo nějakou verzi budoucnosti, která se ale přesně v této podobně nikdy neodehraje, i když zřejmě vyloučit to nelze. Stejně jako to, že se vše odehrálo v jiném světě – v jiné realitě. A to svým způsobem určitě ono. Naše identita, naše já není ve snu zcela potlačena, i ve snu se rozhodujeme a do určité míry si i uvědomujeme sami sebe (nebo dokonce i zcela, a pak jde o tzv. lucidní sen nebo může jí i o prorocký sen). Ve snu vstupujeme sami so sebe, do svého vnitřního světa a vše co se ve snu děje kolem nás je tvořeno a režírováno naším podvědomím a vším, co v něm nosíme. Respektive naším zastřeným vědomím, které z obsahu podvědomí vytváří různé děje a obrazy. Tedy alespoň většinou, pokud není záměrně režírované někým jiným, což se prý také někdy děje.

Toto podvědomí zřejmě není tak iracionální, jak se domníváme a může vykazovat překvapivě i jisté známky logického myšlení (když např. ve snu umíme vypočítat  jednoduchý matematický příklad). Zároveň naše podvědomí není fyzicky uzavřeno někde v hranicích mozku, ale naše identita je mimo prostor a čas – není tvořena činností mozku. Je součástí obecného kolektivního podvědomí, tj. mohou se v něm odrážet skutečné děje z jiných realit, jiných světů a jiných časů poskládané v nejrůznějších asociacích, od bizarních až po ty jevící známky určité logiky a smysluplnosti. Od narození nevidomý člověk však nemá sny vizuální, ale pouze sluchové a hmatové. Ne proto, že by se nemohl setkat s jinými vjemy nebo že by mimo své tělo nemohl vidět, ale spíše zřejmě proto, že jeho mozek neumí vizuální vjemy interpretovat, protože se se žádnými nesetkal. Zdá se dokonce, že potřebu spánku mají všechny živé formy na světě, dokonce i ty, o kterých jsme se ještě nedávno domnívali, že nepotřebují spát. Je pravděpodobné, že všechny mají i sny, ačkoliv nemají natolik rozvinuté vědomí, že by si v bdělém stavu uvědomovali sami sebe.

Nedá mi to ale nevrátit se ke zmíněné sci-fi komedii Absurdistán (Idiokracie), která je o dvou lidech, kteří byli jako dokonale průměrní lidé vybráni pro pokus hibernace. Nechali se hibernovat, ale probudili se omylem až v roce 2505, kdy už neexistovala demokracie, ale idiokracie. Ocitli se v době postapokalyptické, která je dobou po velkém krachu technických systémů, kdy lidstvo dosáhlo nejvyššího stupně technického rozvoje. Mnoho technických vymoženosti z té doby lidem ještě zůstalo, jenže mezitím lidé úplně zhloupli a duševně zdegenerovali, jak se stali otroky techniky. Do toho světa tak přicházejí lidé z hluboké minulosti, kdy digitální technologie byly ještě na počátku a kdy společnost ještě celkem normálně fungovala.

Film jako takový není sice nějaký debut a pokud nic takového uměleckého nečekáte, docela se pobavíte. Je to něco tak ujetého a pitomého, že je to až k zamyšlení. K zamyšlení co by se mohlo stát, kdyby naše evoluce měla ve skutečnosti již svůj vrchol za sebou.

Existuje involuce a hloupnutí?

Může nás pak napadnout – je vlastně evoluce nějaký zákon neustálého vývoje k lepšímu nebo může existovat také opačný – vývoj směrem k horšímu – involuce, postupné hloupnutí, degenerace… Když se díváme na dnešní svět, jeho kulturu, fungování společnosti, nezdá se vám, že vrcholné období naší civilizace máme už těsně za sebou a dnes pomaličku a postupně duševně hloupneme? Pokud bude svět existovat i v roce 2505, co bychom tu našli? Velmi dokonalou, vyspělou společnost nebo primitivy, kteří se vrací na úroveň lidoopů a směřují neodvratně ke svému zániku? Evoluci dnes často chápeme jako nezvratný proces automatického zdokonalování, ale co když může existovat mutace, která nasadí zpětný chod…

Takový zpětný vývoj může trvat stovky let a involuce může zpočátku postupovat pomalu a nenápadně. Většina lidí nic nepozoruje a naopak si užívá vymožeností moderní doby. Čím jsou lidé ale časem duševně omezenější, tím menší schopnost si to mají i uvědomit, až se involuce a úpadek začne zrychlovat. Podobně jako v případě evoluce: Zpočátku trvá velmi dlouho, tisíce a pak stovky let. Na konci, jak jsme toho byli svědky v 19. a zejména 20. století ale lidstvo dosáhlo již takové úrovně dokonalosti, že se evoluce nesmírně zrychlila. Později jakoby dosáhla svého vrcholu, přehoupla se přes něj a dnes se mění v involuci – nabírá zpětný chod.

Možná, že k tomuto vrcholu naše kultura dospěla na začátku digitálního věku a úzce souvisí s tzv. digitální demencí. Mámu tu závislost na sítích, na mobilech, počítačích… To všechno úžasně zrychluje komunikaci a přináší netušené možnosti, ale zároveň má schopnost pohlcovat duši, vztahovat do neskutečné virtuální reality a tak člověka ochuzovat o to, co je skutečné a reálné. Na jednu stranu nás to okrádá o čas, můžeme komunikovat s kýmkoli na druhé straně planety, můžeme se vydávat za kohokoli, žít život jiných lidí, ale na druhé straně děti už ani neumí udělat kotrmelec, zavázat si tkaničku, člověk ztrácí schopnost navázat kontakt se sousedem od vedle, zavázat si tkaničky od bot nebo něco napsat rukou…

Virtuální realita nám dává možnost plnit si své sny, i se do ní utéct, takže pak žijeme jakoby na jiné planetě. Ne tady. Všechno je jiné, čas v této realitě plyne mnohem rychleji. Naše skutečné hodnoty se mění na virtuální a ztrácí konkrétní smysl a platnost. Stejně jako tradice a vše, co děláme či máme dělat v tomto reálném světě. Někteří už i přestávají mít schopnost rozlišovat mezi tím, co je skutečné a co je jen virtuální hra. Jako by se celý svět posouval do virtuální reality, takže ztrácíme schopnost rozlišovat, co je skutečné a co ne, co je důležité a co nikoliv, co je pravda a co fejk, co je morální a co ne a vůbec, kdo jsme vlastně my, kdo jsem já? Máme tu krizi duchovní, pohlavní, sexuální i genderové identity.

Sítě člověku umožňují komunikovat s kdykoliv rychle a jednoduše, často bez nutnosti dobývání žen muži nebo pěstování osobních vztahů. Digitální vztahy jsou jednoduché, zatímco osobní složité a také časově náročné. Osobní vztah vyžaduje celého člověka, nejen čas, ale i schopnost komunikace. Problém, je v tom, že tato schopnost se nemá šanci kultivovat a pěstovat, jestliže je nahrazována virtuální realitou a neosobním stykem. Lidé se pak neumí spolu bavit, jsou uzavření do svého světa, do své sociální bubliny nebo je jejich zábava na velmi pokleslé úrovni, stejně jako jejich osobní komunikace. A někdy to ani bez notné dávky alkoholu prostě vůbec nejde.

poster

O digitální demenci – hloupnutí společnosti vlivem digitálních médií, virtuálních realit a internetu  se občas mluví, i když nikdo přesně nedokázal jaký ten vliv na člověka je. Jistě je to do jisté míry také individuální. O tom, že je významný a že má své kladné i negativní stránky se ale shodují všichni. S digitální demencí může souviset i nárůst agresivity ve společnosti. Přemíra informací, které nejsme schopni zpracovat se na nás valí ze všech stran a technika nám dává možnosti nejrychlejších a nejúžasnějších zkratek jak co do komunikace, tak co do konzumace audio a video obsahu. Vše si můžeme okamžitě vygooglit, shlédnout, nahlédnout, aniž bychom museli ztrácet čas a hledáním nějakých skrytých významů nebo příběhů. Jenže čím více toho stihneme, tím méně toho skutečně chápeme, tím více nervozní a netrpěliví jsme, neboť se na nás valí další informace a další zážitky, které chceme zpracovat a prožít. Elektromagnetický datový smog nás tak dostává do stále většího stresu, pod stále větší tlak a ne každý je schopen tento začarovaný kruh přetnout, protože většinou si ani žádný stres vůbec neuvědomuje, neboť působí podvědomě.

Pak nastupují civilizační nemoci, jako vysoký tlak, kardiovaskulární potíže, infarkty, rakovina, cukrovka… Naše tělo reaguje, ale my netušíme, jaké jsou skutečné příčiny, protože jsou skryté v neviditelném, podvědomém stresu. A s těmito příčinami neumí pracovat ani lékařská věda, neboť je to široký a komplexní soubor příčin, která vycházejí z toho, jaké je dnes životní tempo a jaký je způsob našeho života a náš žebříček hodnot – způsob myšlení a naše priority. Proč? Protože také lékařská věda je obětí falešného matrixu, který je postaven na zisku a produktivitě. Nikoliv na pochopení toho, co je skutečně duše a vědomí a jaké jsou jejich potřeby. Celostní medicína je zatím stále na začátku a dosud ani není vědecky akceptována – naopak, výrobci léčiv mají zájem na tom, aby byla omezována. Tak, aby se lidé stále mohli účinně léčit, ale aby se nikdy nemohli nemocí zbavit. Aby se účinně potlačovali symptomy, ale aby se nikdy nemohly odstranit příčiny.

Agresivita ve společnosti prý za posledních 30 let stoupla až o 60-70%. Šikana na školách a pracovištích, domácí násilí nejen na ženách a seniorech… Sexuální násilí a zneužívání – zejména v dobách silně stresově zátěžových stoupá do extrémních výšin, až se stává jakýmsi standardem. Hodně se dnes hovoří o tom, jak to řešit, máme všude kamery, které nás sledují na každém kroku, máme nejrůznější linky a kruhy bezpečí, čipy, bezpečnostní vstupy, všemožné zabezpečení. Stačí to ale? Není třeba spíše pátrat po příčinách, které vedou k úpadku? Nebo si myslíme, že velký bratr a technika za nás vše vyřeší?

Často mluvíme o IQ, ale o EQ – emoční inteligenci, která je mnohem důležitější, se už tolik nehovoří. Snad je to ale proto, že dnešní společnost je orientovaná hlavně na pracovní výkon, nikoliv na to, co dělá člověka člověkem. Nakonec mnozí ani nevěří, že člověk není jen biologický robot a že vědomí není nehmotné, ale jen jakýsi dosud neznámý produkt mozkové činnosti. Pokud ale někdo věří, že je pouze biorobotem, pak je pochopitelné, že pokládá za nejdůležitější IQ.

Sen a sci-fi o nepříliš pěkné budoucnosti nás může upozornit, jak by vypadala společnost bez odpovědnosti, s neomezenou svobodou. U budoucnosti, které je pravým opakem totalitní verze budoucnosti, kdy je pořádek nařízen elitami a kdy vše hlídá Velký Bratr, který rozhoduje o osudu každého. Znovu vidíme, jak důležitá je moudrost a rovnováha mezi svobodou a odpovědností. To, že bez odpovědnosti neexistuje žádná svoboda – buď chaos, zmar a rozklad na jedné straně nebo vláda Velkého Bratra a řád pevné ruky. Pokud se necháme zlákat druhou možností a domníváme se, že je správné odpovědnost nařídit zákonem, solidaritu si vynutit pod pohrůžkou či že je možné nepravdu trestat, pak se přikláníme ke druhé verzi budoucnosti. Přikláníme-li se naopak k názoru, že svoboda je nejvyšší hodnotou a každý si může dělat, co chce a má na všechno právo, přikláníme se k první verzi.