Systém » Idiokracie

Nedávno jsem viděl docela pěknou sci-fi komedii Absurdistán (Idiokracie), která je o dvou lidech, kteří byli jako dokonale průměrní lidé vybráni pro pokus hibernace. Nechali se hibernovat, ale probudili se omylem až v roce 2505, kdy už neexistovala demokracie, ale idiokracie. Film jako takový není sice nějaký debut a pokud nic takového uměleckého nečekáte, docela se pobavíte. Je to něco tak ujetého a pitomého, že je to až k zamyšlení. K zamyšlení co by se mohlo stát, kdyby naše evoluce měla ve skutečnosti již svůj vrchol za sebou.

Existuje involuce a hloupnutí?

Může nás pak napadnout – je vlastně evoluce nějaký zákon neustálého vývoje k lepšímu nebo může existovat také opačný – vývoj směrem k horšímu – involuce, postupné hloupnutí, degenerace… Když se díváme na dnešní svět, jeho kulturu, fungování společnosti, nezdá se vám, že vrcholné období naší civilizace máme už těsně za sebou a dnes pomaličku a postupně duševně hloupneme? Pokud bude svět existovat i v roce 2505, co bychom tu našli? Velmi dokonalou, vyspělou společnost nebo primitivy, kteří se vrací na úroveň lidoopů a směřují neodvratně ke svému zániku? Evoluci dnes často chápeme jako nezvratný proces automatického zdokonalování, ale co když může existovat mutace, která nasadí zpětný chod…

Takový zpětný vývoj může trvat stovky let a involuce může zpočátku postupovat pomalu a nenápadně. Většina lidí nic nepozoruje a naopak si užívá vymožeností moderní doby. Čím jsou lidé ale časem duševně omezenější, tím menší schopnost si to mají i uvědomit, až se involuce a úpadek začne zrychlovat. Podobně jako v případě evoluce: Zpočátku trvá velmi dlouho, tisíce a pak stovky let. Na konci, jak jsme toho byli svědky v 19. a zejména 20. století ale lidstvo dosáhlo již takové úrovně dokonalosti, že se evoluce nesmírně zrychlila. Později jakoby dosáhla svého vrcholu, přehoupla se přes něj a dnes se mění v involuci – nabírá zpětný chod.

Možná, že k tomuto vrcholu naše kultura dospěla na začátku digitálního věku a úzce souvisí s tzv. digitální demencí. Mámu tu závislost na sítích, na mobilech, počítačích… To všechno úžasně zrychluje komunikaci a přináší netušené možnosti, ale zároveň má schopnost pohlcovat duši, vztahovat do neskutečné virtuální reality a tak člověka ochuzovat o to, co je skutečné a reálné. Na jednu stranu nás to okrádá o čas, můžeme komunikovat s kýmkoli na druhé straně planety, můžeme se vydávat za kohokoli, žít život jiných lidí, ale na druhé straně děti už ani neumí udělat kotrmelec, zavázat si tkaničku, člověk ztrácí schopnost navázat kontakt se sousedem od vedle nebo něco napsat rukou…

Virtuální realita nám dává možnost plnit si své sny, i se do ní utéct, takže pak žijeme jakoby na jiné planetě. Ne tady. Všechno je jiné, čas v této realitě plyne mnohem rychleji. Naše skutečné hodnoty se mění na virtuální a ztrácí konkrétní smysl a platnost. Stejně jako tradice a vše, co děláme či máme dělat v tomto reálném světě. Někteří už i přestávají mít schopnost rozlišovat mezi tím, co je skutečné a co je jen virtuální hra.

Sítě člověku umožňují komunikovat s kdykoliv rychle a jednoduše, často bez nutnosti dobývání žen muži nebo pěstování osobních vztahů. Digitální vztahy jsou jednoduché, zatímco osobní složité. Osobní vztah vyžaduje celého člověka, nejen čas, ale i schopnost komunikace. Problém, je v tom, že tato schopnost se nemá šanci kultivovat a pěstovat, jestliže je nahrazována virtuální realitou a neosobním stykem. Lidé se pak neumí spolu bavit, jsou uzavření do svého světa, do své sociální bubliny nebo je jejich zábava na velmi pokleslé úrovni, stejně jako jejich osobní komunikace.

poster

O digitální demenci – hloupnutí společnosti vlivem digitálních médií, virtuálních realit a internetu  se občas mluví, i když nikdo přesně nedokázal jaký ten vliv na člověka je. Jistě je to do jisté míry také individuální. O tom, že je významný a že má své kladné i negativní stránky se ale shodují všichni.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *