Absurdistán

Nedávno jsem viděl docela pěknou sci-fi komedii Absurdistán (Idiokracie), která je o dvou lidech, kteří byli jako dokonale průměrní lidé vybráni pro pokus hibernace. Nechali se hibernovat, ale probudili se omylem až v roce 2505, kdy už neexistovala demokracie, ale idiokracie. Ocitli se v době postapokalyptické, která je dobou po velkém krachu technických systémů, kdy lidstvo dosáhlo nejvyššího stupně technického rozvoje. Mnoho technických vymoženosti z té doby lidem ještě zůstalo, jenže mezitím lidé úplně zhloupli a duševně zdegenerovali, jak se stali otroky techniky. Do toho světa tak přicházejí lidé z hluboké minulosti, kdy digitální technologie byly ještě na počátku a kdy společnost ještě celkem normálně fungovala.

Film jako takový není sice nějaký debut a pokud nic takového uměleckého nečekáte, docela se pobavíte. Je to něco tak ujetého a pitomého, že je to až k zamyšlení. K zamyšlení co by se mohlo stát, kdyby naše evoluce měla ve skutečnosti již svůj vrchol za sebou.

Existuje involuce a hloupnutí?

Může nás pak napadnout – je vlastně evoluce nějaký zákon neustálého vývoje k lepšímu nebo může existovat také opačný – vývoj směrem k horšímu – involuce, postupné hloupnutí, degenerace… Když se díváme na dnešní svět, jeho kulturu, fungování společnosti, nezdá se vám, že vrcholné období naší civilizace máme už těsně za sebou a dnes pomaličku a postupně duševně hloupneme? Pokud bude svět existovat i v roce 2505, co bychom tu našli? Velmi dokonalou, vyspělou společnost nebo primitivy, kteří se vrací na úroveň lidoopů a směřují neodvratně ke svému zániku? Evoluci dnes často chápeme jako nezvratný proces automatického zdokonalování, ale co když může existovat mutace, která nasadí zpětný chod…

Takový zpětný vývoj může trvat stovky let a involuce může zpočátku postupovat pomalu a nenápadně. Většina lidí nic nepozoruje a naopak si užívá vymožeností moderní doby. Čím jsou lidé ale časem duševně omezenější, tím menší schopnost si to mají i uvědomit, až se involuce a úpadek začne zrychlovat. Podobně jako v případě evoluce: Zpočátku trvá velmi dlouho, tisíce a pak stovky let. Na konci, jak jsme toho byli svědky v 19. a zejména 20. století ale lidstvo dosáhlo již takové úrovně dokonalosti, že se evoluce nesmírně zrychlila. Později jakoby dosáhla svého vrcholu, přehoupla se přes něj a dnes se mění v involuci – nabírá zpětný chod.

Možná, že k tomuto vrcholu naše kultura dospěla na začátku digitálního věku a úzce souvisí s tzv. digitální demencí. Mámu tu závislost na sítích, na mobilech, počítačích… To všechno úžasně zrychluje komunikaci a přináší netušené možnosti, ale zároveň má schopnost pohlcovat duši, vztahovat do neskutečné virtuální reality a tak člověka ochuzovat o to, co je skutečné a reálné. Na jednu stranu nás to okrádá o čas, můžeme komunikovat s kýmkoli na druhé straně planety, můžeme se vydávat za kohokoli, žít život jiných lidí, ale na druhé straně děti už ani neumí udělat kotrmelec, zavázat si tkaničku, člověk ztrácí schopnost navázat kontakt se sousedem od vedle, zavázat si tkaničky od bot nebo něco napsat rukou…

Virtuální realita nám dává možnost plnit si své sny, i se do ní utéct, takže pak žijeme jakoby na jiné planetě. Ne tady. Všechno je jiné, čas v této realitě plyne mnohem rychleji. Naše skutečné hodnoty se mění na virtuální a ztrácí konkrétní smysl a platnost. Stejně jako tradice a vše, co děláme či máme dělat v tomto reálném světě. Někteří už i přestávají mít schopnost rozlišovat mezi tím, co je skutečné a co je jen virtuální hra.

Sítě člověku umožňují komunikovat s kdykoliv rychle a jednoduše, často bez nutnosti dobývání žen muži nebo pěstování osobních vztahů. Digitální vztahy jsou jednoduché, zatímco osobní složité. Osobní vztah vyžaduje celého člověka, nejen čas, ale i schopnost komunikace. Problém, je v tom, že tato schopnost se nemá šanci kultivovat a pěstovat, jestliže je nahrazována virtuální realitou a neosobním stykem. Lidé se pak neumí spolu bavit, jsou uzavření do svého světa, do své sociální bubliny nebo je jejich zábava na velmi pokleslé úrovni, stejně jako jejich osobní komunikace.

poster

O digitální demenci – hloupnutí společnosti vlivem digitálních médií, virtuálních realit a internetu  se občas mluví, i když nikdo přesně nedokázal jaký ten vliv na člověka je. Jistě je to do jisté míry také individuální. O tom, že je významný a že má své kladné i negativní stránky se ale shodují všichni. S digitální demencí může souviset i nárůst agresivity ve společnosti

Přemíra informací, které nejsme schopni zpracovat se na nás valí ze všech stran a technika nám dává možnosti nejrychlejších a nejúžasnějších zkratek jak co do komunikace, tak co do konzumace audio a video obsahu. Vše si můžeme okamžitě vygooglit, shlédnout, nahlédnout, aniž bychom museli ztrácet čas a hledáním nějakých skrytých významů nebo příběhů. Jenže čím více toho stihneme, tím méně toho skutečně chápeme, tím více nervozní a netrpěliví jsme, neboť se na nás valí další informace a další zážitky, které chceme zpracovat a prožít. Elektromagnetický datový smog nás tak dostává do stále většího stresu, pod stále větší tlak a ne každý je schopen tento začarovaný kruh přetnout, protože většinou si ani žádný stres vůbec neuvědomuje, neboť působí podvědomě.

Pak nastupují civilizační nemoci, jako vysoký tlak, kardiovaskulární potíže, infarkty, rakovina, cukrovka… Naše tělo reaguje, ale my netušíme, jaké jsou skutečné příčiny, protože jsou skryté v neviditelném, podvědomém stresu. A s těmito příčinami neumí pracovat ani lékařská věda, neboť je to široký a komplexní soubor příčin, která vycházejí z toho, jaké je dnes životní tempo a jaký je způsob našeho života a náš žebříček hodnot – způsob myšlení a naše priority. Proč? Protože také lékařská věda je obětí falešného matrixu, který je postaven na zisku a produktivitě. Nikoliv na pochopení toho, co je skutečně duše a vědomí a jaké jsou jejich potřeby. Celostní medicína je zatím stále na začátku a dosud ani není vědecky akceptována – naopak, výrobci léčiv mají zájem na tom, aby byla omezována. Tak, aby se lidé stále mohli účinně léčit, ale aby se nikdy nemohli nemocí zbavit. Aby se účinně potlačovali symptomy, ale aby se nikdy nemohly odstranit příčiny.

Agresivita ve společnosti prý za posledních 30 let stoupla až o 60-70%. Šikana na školách a pracovištích, domácí násilí nejen na ženách a seniorech… Hodně se dnes hovoří o tom, jak to řešit, máme všude kamery, které nás sledují na každém kroku, máme nejrůznější linky a kruhy bezpečí, čipy, bezpečnostní vstupy, všemožné zabezpečení. Stačí to ale? Není třeba spíše pátrat po příčinách, které vedou k úpadku? Nebo si myslíme, že velký bratr a technika za nás vše vyřeší?

Často mluvíme o IQ, ale o EQ – emoční inteligenci, která je mnohem důležitější, se už tolik nehovoří. Snad je to ale proto, že dnešní společnost je orientovaná hlavně na pracovní výkon, nikoliv na to, co dělá člověka člověkem. Nakonec mnozí ani nevěří, že člověk není jen biologický robot a že vědomí není nehmotné, ale jen jakýsi dosud neznámý produkt mozkové činnosti. Pokud ale někdo věří, že je pouze biorobotem, pak je pochopitelné, že pokládá za nejdůležitější IQ.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *