A nedají si pokoj… Docela by mě zajímalo, zda tato smlouva v zemích které ji ratifikovaly ženám skutečně něco přinesla, nebo zda jde jen o další z řady nástrojů progresivistů jak prosazovat svoji ideologii na zlepšování světa. Nástroj, kteří přináší více zlého, než dobrého. Nakonec memorand, mezinárodních institucí a úmluv je mnoho, ale záleží na tom, kdo je jak respektuje a pokud ne, kdo to hlídá a jaké sankce uplatňuje. V každém případě je to další střípek do mozaiky ve které se můžeme dobrovolně vzdát další části své suverenity a říkáme tím, že naše vlastní zákony nám nestačí, proto potřebujeme aby nás hlídal a sledoval někdo zvenčí na základě mezinárodní spolupráce, vnucoval nám své zákony a svoji ideologii s tím, že tím někoho chráníme.
Rozumím tomu, že existuje mezinárodní snaha chránit ženy a že tato snaha je nutná a správná, ale přijetí této úmluvy vidím jako zbytečné a kontroverzní – ať už jde o ideologický balast, umělé feministické koncepty genderu a tzv. femicidy, boj proti patriarchátu, zasahování do suverenity států či nemožnost při porušení úmluvy něco nařizovat, sankcionovat a vymáhat. V neposlední řadě navíc ty země, ve kterých jsou práva žen porušována nejvíce tuto úmluvu neakceptují, zatímco země, kde je nejvyšší genderová rovnost ano. Co jiného to tedy je, než ideologický pamflet sloužící spíše jako podklad pro práci neziskovek, psychologický a politický nátlak? Nátlak na ty země, které ho ani nepotřebují? To asi nemáme příliš zapotřebí. Ženám v zemích ve kterých skutečně trpí nepomůže – tyto země úmluvu nepřijímají. A my ji zase nepotřebujeme… Myslím si, že doba velkých symbolů a gest skončila.
Opravdu by mě zajímalo, jak se zlepšila situace v zemích, které tuto úmluvu přijaly – nejen zlepšila na papíře, ale fakticky. To ale nevíme – nejspíše vůbec nijak. V některých případech se naopak zvýšil počet hlášení o násilí na ženách, což prý ale naznačuje, že ženy se cítí bezpečněji a mají větší důvěru v právní systém. Jestli to tak ale skutečně je, to je velký otazník. Vše je více méně jen teorie. A samozřejmě ideologie a politika.
Istanbulská úmluvu se zaklíná rovností, tím že bojuje za genderovou rovnost, ale současně zdůrazňuje pouze ochranu jednoho pohlaví. I když se v ní uvádí, že ochrana se týká všech, výslovný důraz na ženy a gedner zůstává v celém jejím textu. Myslím si, že kladení důrazu pouze na ochranu žen může být jedním z faktorů, proč je odmítána některými státy. Pokud by úmluva kladla důraz na rovnost pro všechny oběti násilí a nepreferovala žádné konkrétní pohlaví, mohla by být přijatelnější pro širší spektrum zemí. Tento přístup by mohl mít širší politickou podporu a vedl by k efektivnější implementaci ochrany pro všechny oběti násilí, ať už jsou to muži, ženy nebo jiné skupiny.
Nerozumím tomu, že – pokud je úmluva myšlena upřímně – proč nabádá a svádí k myšlence diskriminace mužů, jak jsme od některých feministek už zvyklí. Nechce se mi věřit, že by šlo o záměr, ale pokud chceme skutečně někoho chránit, je nezbytné, abychom se veškerého ideologického balastu zbavili, abychom přestali zdůrazňovat ochranu pouze jednoho pohlaví a abychom nezaváděli do naší legislativy slova jako gender anebo femicida. Nechceme přece chránit jen ženy, ale každého, komu je ubližováno, zejména, pokud se sám nemůže bránit. Tedy dokonce i dosud nenarozené děti, na které ale žádná úmluva nemyslí. Ale třeba i už narozené děti či seniory. Jednak všichni slabší potřebují ochranu a za druhé – muže či patriarchát nelze považovat za něco, co je a priori špatné, nebo potencionálně nebezpečné. Boj za rovnost a spravedlnost nemůže být veden z ideologických pozic. Tak fungoval třídní boj.