V dalším díle se podíváme v našich médiích asi na dnes nejzmiňovanější zemi – Ukrajinu. Z východu a i západu neustále ukrajované území, o které se od nepaměti vedly války velmocí.
Je to historie národa, který se postupně vyprofiloval na území Polska, Rakouska, Ruska, Turecka, území, které bylo okrajovou a spornou částí těchto velmocí (tehdy to byka bezejmenná země ležící U KRAJE Rakouska, Polska a Ruska – tedy UKRAJINA, nebo též okrajina“). O něj se velmoci pravidelně přetahovaly a UKRAJOVALY si z něj, až se nakonec celé stalo stala součástí Sovětské Unie jako jeho Ukrajinská svazová republika. Sovětský Svaz území Ukrajiny výrazně rozšířil o historická území Polska a Rakouska na západě a na východě o území Ruska. Nikdo však nepočítal s rozpadem SSSR a s tím, že Ukrajina získá poprvé svůj vlastní stát – a to včetně dříve od Ruska získaných území, i když s výraznou částí rusko-jazyčného obyvatelstva, zejména na Krymu.
Emancipace Ukrajiny začala již ke konci první světové války, kdy se o zemi znovu strhl boj. Po začlenění do SSSR její emancipace pokračovala, ale překročila meze, které byl Stalin ochoten tolerovat. Po jeho zásahu vymizela, ale Ukrajinci se znovu chopili šance během války SSSR a Německem. Nejprve začaly vznikat konflikty s polskou menšinou, která se stala terčem čistek tzv. jednotek boje za ukrajinskou nezávislost pod vedením Stepana Bandery, který jich nechal přes 110 tisíc vyvraždit. Po rozpadu SSSR začalo růst znovu napětí také s ruskou menšinou, která odmítla akceptovat novou, protiruskou vládu v Kyjevě a také jazykové zákony upřednostňující Ukrajinštinu na úkor Ruštiny. Začalo docházet k novému vraždění, do něhož se zapojily i soukromé (a možná i státní) vojenské jednotky z Ruska.
Nakonec Rusko oficiálně vpadlo na Ukrajinu a obsadilo východní území, které předtím připojilo k Ukrajině, včetně Krymu, a začalo si je nárokovat zpět. Války o území Ukrajiny dodnes neskončily a snaha si od ní něco ukrojit pokračuje. Stejně tak pokračuje i hledání ukrajinské národní identity. Hrdost Ukrajinců v důsledku obrovské podpory západu výrazně roste. I když ukrajinský nacionalismus (nacismus) se dnes zdá být okrajovou záležitostí, je dodnes v ukrajinském národním povědomí v boji za nezávislost zřejmý. Nacismus je na Ukrajině úzce propojený s touhou po samostatnosti a není totožný s německým nacismem.
Ukrajina je dosud mentálně a historicky velmi mladý národ, který hledá své místo a sám sebe. Podpora západu ho posouvá obrovský kus dopředu, není ale jasné, jak realistické jsou jeho cíle, potenciál a možnosti. Ukrajinu čeká ještě dlouhá cesta mezi civilizované, stabilní a zralé země, ať už její boj za samostatnost skončí jakkoliv.
882 – 1649 | Kyjevská Rus a její postupné ovládnutí
Po té, co budoucí oblast dnešní Ukrajiny opustily kočovné kmeny z předního východu, osídlili ji postupně z jihovýchodní Evropy slovanské kmeny – praotcové dnešních Rusů a Ukrajinců. Koncem prvního tisíciletí si přes celý kontinent východní Evropy od arktického pobřeží, až k Černému moři a pohoří Uralu vytvořili velmi rozlehlou říši, jejíž centrem se stal Kyjev.
Tato obrovská říše však pochopitelně nebyla nijak jednotná a součástí říše se stala různá knížectví. Z nich se později vyprofilovaly tři velké říše – Kyjevská země (centrální), Novgorodská země (severní), Velkoknížectví moskevské (severovýchodní). Mezi předky Rusů a Ukrajinců tak dochází k prvním bojům o moc, v nichž Rusové začínají dominovat a Moskva začíná ovládat Kyjev a poté ho okupují i další velmoci, které často soupeří o vliv nad tímto územím.
882 | Vikingové a Slované zakládají Kyjevské knížectví a osvobozují tamní lid od poddanství Chazarské říši
1000 | na severovýchodě vzniká Vladimirsko-suzdalské knížectví
1154 | Vliv severovýchodního knížectví je stále významnější, Rusové zde kolonizují původní ugrofinské obyvatelstvo a stále úspěšněji konkurují Kyjevskému knížectví, kterého si i několikrát podrobují.
1169 | Kyjevská Rus je definitivně ovládnuta a rozpadá se i pod nájezdy kočovných kmenů. Mnoho Slovanů migruje na severovýchod. Centrum moci východních Slovanů se tak přesouvá z Kyjeva do Vladimiru ve Vladimirsko-suzdalském knížectví (zárodku budoucího Ruska).
1480 | Kyjevská Rus se stává součástí Litvy, zatímco jih začíná od Krymu (dosud téměř liduprázdné území) obsazovat Turecko.
1569 – 1806 | Polsko-Litevská Unie, Turecko a Rusko
Kyjevská země se stává součástí Polsko-Litevské unie (na západ od Kyjeva) a součástí Ruska (na východ od Kyjeva). Jih budoucí Ukrajiny ovládá zase Turecko a Turci se dostávají až na hranice Kyjeva.
1649 – 1775 | Kozácká říše a vznik „Ukrajiny“
Ve východní části unie vznikají povstání záporožských Kozáků, kteří se bouří proti vládě a usilují o nezávislost. Toho využívá Rusko ve válkách s Polskem a bere je pod svoji ochranu. Dlouhá léta probíhá přetahovaná o jejich poměrně velká území v oblasti dnešní centrální Ukrajiny. Kozáky tak můžeme s trochou nadsázky možná považovat za první přímé předky Ukrajinců, i když jejich říše nikdy nebyla zcela nezávislá.
V této době je také poprvé zmiňován název „Ukrajina“ kterým se označuje okrajové, sporné území mezi Polskem a Rakouskem na západě a Ruskem na východě (území ležící U KRAJE těchto velmocí). Ačkoliv šlo o okrajovou oblast mocností, kterou nakonec dobyla ruská vojska Kateřiny II., nebylo bezvýznamné a ani nebylo jejich okrajovým zájem. Zatímco většina Kozáků se v roce 1654 přidala na stranu Rusů, menší část utekla a spojila se s Turky.
Pozn. k mapě: žlutou barvou jsou poněkud nepřesně označená území jako „dar Ukrajině od Ruských carů během let 1654-1917“. Ve skutečnosti v té době žádný nezávislý stát Ukrajina ještě vůbec neexistoval, a to ani na mapě v červeně označených hranicích. Ukrajina v těchto letech stále zůstávala součástí okolních velmocí. Tedy včetně žlutých oblastí, který byly také Ruskem. Červeně označené území s popiskem „Ukrajina“ byla ona nesamostatná a neuznaná Kozácká država.
1806 – 1914 | Rakousko, Polsko a Rusko
1806 – 1815 | Budoucí území dnešní Ukrajiny je součástí Rakouska (jihovýchod), Velkoknížectví Varšavského (severovýchod) a Ruska (východ).
Rusko se táhne od Japonska na hranice Moldavska na jihovýchodě a téměř až k Varšavě na severovýchodě.
1815 – 1917 | Rakousko a Rusko
Celé Polsko a celé území budoucí, dosud oficiálně neexistující Ukrajiny se po napoleonských válkách a uzavření míru stávají součástí obrovského carského Ruska, takže Rusko přímo sousedí s Německem (s výjimkou nejzápadnější části od Lvova, která nadále patří Rakousku). Ukrajina je stále územím, které nemá žádnou státnost, ani národnost. Ukrajinština je považována za dialekt Ruštiny, tj. za nesamostatný jazyk.
1917 – 1922 | Válka o Ukrajinu
Po vyvraždění cara a jeho rodiny se po velké bolševické revoluci (puči) v Rusku koncem první světové války poprvé na Ukrajině zformovalo národní hnutí za nezávislost, které vyhlásilo samostatnou Ukrajinou, nezávislou na rozpadajícím se Rakousku a Rusku. Nezávislost země však vydržela pouhý rok, než ji obsadila rudá armáda nově vzniklého SSSR a současně musela znovu čelit i polské invazi. Většina Ukrajinců se však přidala na stranu Moskvy a po čtyřech letech války o Ukrajinu byla nakonec připojena jako součást velké Sovětské Unie.
1922 – 1991 | Ukrajina v SSSR a její rychlý územní růst
Sovětská vláda rozhodnutím svých nejvyšších představitelů připojuje k Ukrajině další území a výrazně zvětšuje její rozlohu. Z Ukrajiny se náhle stává jeden z největších správních celků SSSR. Rusové však považují Ukrajince nadále za součást své identity, podobně jako Češi považují za součást sebe Moravany (a někteří i Slováky) – jako jakési mladší, nesamostatné bratry se zvláštním starobylým dialektem, které potřebují výchovu a vedení. Nikdo nepočítá s tím, že se Sovětský svaz jednou rozpadne a že by tato území měla být jednou na Rusku nezávislá a Ukrajině zůstat.
1922 – 1945 | Ukrajinská emancipace a nacionalismus
Ukrajina dostala v rámci SSSR prostor ke své emancipaci a její kultura se úspěšně rozvíjela. Zároveň s tím rostl i nacionalismus a odpor k centrální vládě. Proti tomu se ve 30. letech postavil Stalin, který se pokusil Ukrajinu vyhladovět. Odhaduje se, že kolem třech milionů lidí v letech 1932-33 zemřelo hlady a mluví se o genocidě ukrajinského národa. Otázka ukrajinské národní identity pak upadla v zapomnění.
Znovu se krátce objevila během Velké vlastenecké války, ve které Sovětský svaz bojoval s nacistickým Německem. V té době Ukrajinci využili příležitosti a na Ukrajině se zformovalo nacionální (nacistické) hnutí odporu Stepana Bandery. Někteří Ukrajinci se prostřednictvím tohoto hnutí přidávali na stranu Němců bojujících proti Polsku a Rusku, odvěkým nepřátelům Ukrajinské nezávislosti.
1922 | Rozhodnutím V. I. Lenina je k Ukrajině připojena jihozápadní část Ruska, dříve zvané jako Novorusko.
1939 | Rozhodnutím J. V. Stalina je k Ukrajině připojena východní část Polska (západně od Lvova). Jde o válečnou kořist.
1945 | Rozhodnutím J. V. Stalina je k Ukrajině připojena východní část Československa, tzv. Podkarpatská Rus. Jde o dar Sovětskému svazu za osvobození. Občané to akceptují, neboť mezi lidem Československa je Sovětský Svaz na vrcholu popularity.
1954 | Rozhodnutím S. N. Chruščova je k Ukrajině připojena jihovýchodní část Ruska – poloostrov Krym. Bylo to dar Ukrajině při příležitostí třístého výročí příklonu Kozácké říše k Rusku a jako poděkování za nadstandardní kulturní a ekonomické vztahy Ruska a Ukrajiny.
1991 – 2023 | II. Ukrajinská republika
Získaná území, které Světská vláda připojila k Ukrajině zemi zůstávají. Československo, Maďarsko ani Polsko nevznášejí nároky na jejich vrácení a návrat do stavu před rok 1945. Jiná situace však nastává s původně Ruskými územími, Krymem a tzv. Novoruskem. Rusko varuje Ukrajinu a západ, že pokud Ukrajina nevyhlásí neutralitu, území obsadí. Západ tento požadavek považuje za nepřijatelný a nevěří, že by to Rusko udělalo. To se však stává realitou a začíná okupace. Diplomatické styky byly prakticky ukončeny a na řadu přišly zbraně.
1991 – 2013 | Emancipace Ukrajinců a etnické konflikty s ukrajinskými Rusy
Po rozpadu Sovětského Svazu se Ukrajina stává sice chaotickým, ale nezávislým neutrálním státem vojensky spolupracujícím s Ruskem i NATO. Později se však začíná stále více orientovat na Rusko, ale ve společnosti sílí s touto politikou nespokojenost a napětí. Boj Ukrajinců za emancipaci roste a země se ocitá ve stádiu permanentních politických šarvátek mezi těmi, kdo se přejí spolupráci s Ruskem posilovat a těmi, kdo si naopak přejí posilovat partnerství s EU. Ukrajinská propaganda se snaží ukrajinské Rusy převychovat na Ukrajince a Ruská propaganda se snaží Ukrajince převychovat na Rusy.
Etnické konflikty hrozily přerůst v občanskou válku a vyústily až k revoluci (puči), kdy byl dříve legitimně zvolený prezident nucen uprchnout a moci se ujímají zastánci EU a NATO. To však odmítá akceptovat Rusko a nechtějí se s tím smířit ani ukrajinští Rusové. Ve východních částech Ukrajiny proto vypuká občanská válka s podporou Ruska a západu.
2014 | Rusko obsazuje Krym a anektuje ho jako svoji součást, NATO tak již nemůže strategický poloostrov využít pro své vojenské základny namířené proti Rusku.
od 2022 | Rusko obsazuje jihovýchodní části Ukrajiny, tzv Novorusko a anektuje ho jako svoji součást. Situace se stále jeví jako neřešitelná a zcela zablokovaná, kdy ani jedna strana nechce ustoupit.