Dějiny Slovanů, které ukazují, že k emancipaci může vést velmi dlouhá cesta. Dodnes nemají ani žádné jméno a tak jim hovorový název pro Slovany – „Slováci“ zůstal. Svoji vlastní svobodnou zemi získali teprve nedávno. Se Slovenskem máme společnou historii na úplném počátku, kdy se oba naše národy vyprofilovaly ze společných základů velké Moravy, která ve své době zasahovala na západě až na území dnešních Čech a na východě na území dnešního Slovenska. Na druhou stranu už v nejranější době vznikaly konflikty mezi východem a západem mezi moravskými knížectvími. Po rozpadu společné Velkomoravské říše našich prapůvodních slovanských předků se naše cesty na více, než tisíc let rozdělily, aby se nedávno na krátkou dobu spojily ve společném státě zvaném Československo. Společný stát a idea jednoho československého národa a jazyka však nebyla poháněna ani tak z bratrských pocitů lásky a silné sounáležitosti, jako spíše z čistě praktických důvodů a potřeby emancipace obou národů v nové Evropě. Tak vzniklo manželství z rozumu, které splnilo svůj účel.
Slovensko se vymanilo z více než tisíciletého područí Uher, kde bylo jen zaostalou periférií Maďarů, kteří o jeho rozvoj nejevili zvláštní zájem. Po jeho připojení k Česku se však díky masivním investicím z české strany začalo ekonomicky i kulturně zvedat – Slovensko začalo procházet za první republiky jakýmsi druhým, opožděným národním obrozením, kdy se původně zaostalá zemědělská země začala poprvé přibližovat k nepoměrně vyspělejšímu Česku (byť ve srovnání s Rakouskem zaostalejšímu). Naopak Česko získalo „prodloužením svého státu“ silnější postavení v rámci Evropy a vůči obrovské německé menšině. Češi skutečně chápali pragmatické připojení Slovenska ani ne tak za společný stát, jako spíše za prodloužení svého státu. To však ještě v té době na Slovensku nikdo neřešil, neboť Slováci byli rádi, že mohou čerpat pomoc a podporu ze západu. Zkrátka projekt zvaný Československo by oboustranně výhodný.
Naše cesty se nakrátko rozešly až během nacismu, kdy jsme se (ne)dobrovolně stali německou kolonií formálně závislou, zatímco Slovensko německou kolonií, formálně nezávislou. Když byl po válce a nástupu komunistů k moci společný stát obnoven, byl držen pohromadě spíše už jen společným režimem, neboť hlavním společným zájmem jak českých, tak slovenských komunistů bylo udržet celou zemi v sovětském bloku. Nic na tom nezměnily ani snahy reformního křídla komunistů o liberalizaci, nezávislost a socialismus s lidskou tváří po vzoru Jugoslávie. KSČ na rozdíl od Jugoslávských komunistů nebyla ve společném postupu a nátlaku na Moskvu jednotná a tak nakonec zvítězili ti, kdo si přáli zachovat své „přátelství se Sovětským svazem na věčné časy“.
Po rozpadu sovětského bloku bylo zřejmé, že myšlenka a smysl společného česko-slovenského projektu se vyčerpaly a země spěje k rozpadu, který však měl mnohem klidnější průběh, než v Jugoslávii, kde se bojovalo o zachování společného sátu a pak o sporná území. Na otázku, zda bylo možné a mělo by smysl společný stát zachovat, neexistuje jednoznačná odpověď. Rozdělení státu a samostatný vývoj však dal úplně nový impuls a přirozenou dynamiku vývoje pro oba národy, které po letech peripetií našly opět cestu k sobě a zjistily, že jako nezávislé země spolu mohou vycházet jako rovným s rovným lépe, než dříve – dokonce tak dobře, že jejich vztahy jsou dnes označovány jako nadstandardní. Zdá se dokonce, že mnoho lidí již dnes ani nostalgii po společném státě nevnímá. Zejména, když hranice v podstatě existují už jen na mapách.
Po rozdělení státu se jasně ukázalo, že odlišná historie, odlišný vztah k náboženství a hodnotám oba národy navzdory podobnému jazyku také nemálo odlišují a že rozpad společného státu nakonec přinesl více užitku, než škody, takže i kdyby občané o rozpadu státu rozhodovali v referendu, nejenže by to nemuselo přinést žádné řešení, ale mohlo by způsobit i větší komplikace, které by dodnes zatěžovaly společnou politickou česko-slovenskou scénu. Ukazuje se totiž, že oba narody mají i dnes dělat co samy se sebou, natož, aby měly ještě řešit společnou federální politiku.
Prehistorie
350 př. Kr. | Keltové,
10 | Keltové se stahují a území obsazují Germáni
20 – 50 | Vanniovo království Germánů a Kvádů
179 | první římské tábory soupeřící s Germány
400 | příchod Avarů, Hunů a Slovanů, Germáni se stahují
568 | poslední Germáni opouštějí Moravu
624 – 661 | Sámova říše, říše franckého kupce Sáma chránící Slovany před Avary
úpadek vlády Avarů a emancipace Slovanů
791 – 833 | Moravské a Nitranské knížectví Slovanů, která mezi sebou vedou boj
Moravský kníže Kníže Mojmír vítězí nad nitranským Pribinou, zabírá jeho území a vytváří Velkomoravskou říši.
833 – 907 | Velkomoravská říše
904 – 906 | Zavražděn Uherský velkokníže a válka Uhrů proti Bavorům a Moravanům, rozpad Velkomoravské říše. Uhry zabírají území dnešního Slovenska, včetně Nitranskému knížectví.
Nadvláda Uhrů a Habsburků
907 – 1000 | Uherská knížectví Arpádovců
1000 – 1300 | Uherské království Arpádovců (Štěpán I.)
1301 – 1526 | Uherské království
Arpádovci nemají dědice a tak se výhodnými sňatky podílejí postupně na vládě nad Uhry zástupci různých rodů, nejprve krátce Přemyslovci, dále Lucemburkové či Jagellonci
1490 – 1526 | Unie Česko – Uhersko
1526 – 1699 | Habsburská monarchie (Unie několika států pod vládou Habsburků)
1541 – 1699 | válka s Turky (1541), ztráta 2/3 území Uherska, Slovensko centrem Uherska, zbytek Uherského království je ovládnut Turky a připojen k jejich Osmanské říši, zbytek připadá Habsburkům
1699 – 1718 | opětovné sjednocení Uherska, ale bez Sedmihradska
1699 – 1867 | Rakouská monarchie
1867 – 1918 | Unie Rakousko-Uhersko
Emancipace Uhrů a jejich částečná suverenita. Společná zůstává jen osoba panovníka, zahraniční politika, armáda a finance.
Počátky Slovenské státnosti
1918 – 1939 | Československo – 1. republika
1939 – 1945 | Slovensko – 1. republika (nacistická)
1945 – 1948 | Československo – 2. republika (Sovětský protektorát)
1949 – 1989 | Československo – 3. republika (Sovětský protektorát)
1989 – 1992 | Československo – 4. republika
od 1993 | Slovensko – 2. republika (demokratická)
od 2004 | Evropská Unie