Historie manželství

O otázkách hodnot a svědomí nelze diskutovat, o jejich významu ano

Manželství bylo pro všechny odpradávna. Manželství bylo a je pro všechny. Nikdy ale nebylo pro každého a s kýmkoliv, vyjma nejtemnějších údobí lidské existence, nejhlubšího mravního úpadku. Pokud někdo mluví o manželství pro všechny, nerozumí významu tohoto slova. To je důvodem toho, proč se mylně domnívá, že manželství které není s kýmkoliv, není fér. Média náš občas zahlcují (dez)informacemi o tom, že ten který věřící říká, že je věřící a vyznává tradiční hodnoty, ale zároveň bojuje za manželství s kýmkoliv. Buď jde tedy o manipulaci, nebo takoví lidé mají skutečný chaos ve svých hodnotách, který je asi ještě větší, než o komunistů, kteří chodili do kostela a současně šířili ateistický světonázor.

Ostatně chaosu ohledně výkladu Bible je zejména v odštěpeneckých protestantských církvích více, než dost. Protestanté kladou velký důraz na Bibli a její znalost, ale zároveň u nich platí velká kreativita a svoboda si je vykládat podle svého, takže stále vznikají nové a nové výklady, nové interpretace a tím někdy i nové a nové církve. Tento choas se týká i otázky homosexuality, které nejenže v některých těchto církvích přestala být považována za hřích, ale je dokonce nazývána alternativou láskyplného vztahu – jiný slovy to, co je hnusné a odporné bylo povýšeno na krásné a inspirující. Ani fundamentální církve nejsou v této otázce úplně jednotné a probíhá zde diskuse. Nakonec papež po dlouhém odmítání přistoupil na naléhání progresivních kardinálů a povolil možnost žehnání homosexuálním párům (možná proto, že sami tito kardinálové jsou homosexuálové a tak se na tento problém pochopitelně dívají jinak – z druhé stany a pozitivně).

Pavel Pokorný, farář a synodní senior této církve řekl, že mu vadí když si jakákoliv skupina silou vynucuje souhlas těch, kteří s ní nesouhlasí. A právě tak je podle něj třeba přistupovat k lidem, kteří žehnání homosexuálním svazkům nepodporují a vystupují ostře i proti stejnopohlavním sňatkům. O těchto hluboce hodnotových tématech je podle něj třeba diskutovat v klidu a bez emocí. Nelze na konzervativní část populace za každou cenu tlačit. Obě skupiny by si podle něj měly vzájemně naslouchat a neostrakizovat sem, řekl.

Já si ale myslím, že o těchto věcech nelze vůbec diskutovat, s emocemi, ani v klidu a bez emocí. Zkrátka tato hodnotová věc nemá logické řešení a je tak mimo diskusi. Naopak mi vadí, že jsme k diskusi tlačeni k něčemu, co nepodporujeme to je proti našemu svědomí a co neustále musíme zdůvodňovat a obhajovat, proč to odmítáme. Když jsme silou tlačeni k tomu, abychom to přijali. Pokorný říká, že nelze na konzervativní část populace za každou cenu tlačit. Jenže pokud někoho stále nutíte k diskusi o něčem, o čem nelze vůbec debatovat, jde o nátlak.

Nemyslím si, že by konzervativci někomu dnes nutili své hodnoty – oni je pouze brání. Ti, kdo naopak své hodnoty vnucují jiným, jsou spíše liberálové a progresivisté. Konzervativci jsou tak trochu od přírody spíše introverti, ti kteří jsou někdy v ústraní a potichu, kteří nemají zapotřebí se předvádět, stavět se na odiv, prosazovat své hodnoty, ukazovat holé zadky, volat do světa a chlubit se tím, čím jsou, mluvit o sobě, něco propagovat a prosazovat, o nečem zbytečně diskutovat, co nikam nevede. Nestojí o to někoho přesvědčovat a zároveň nemají rádi, když někdo přesvědčuje je,

Nelze obhajovat něco, co je neobhajitelné, nelze logicky vysvětlit, proč by měla být černá bílá nebo proč by červená měla být vnímána jako zelena. Nicméně, souhlasím s tím, že je třeba respektovat jakýkoli pohled, třeba i lidí, kteří jsou barvoslepí nebo to prostě mají jinak. Nebo to, že některé muže nepřitahují ženy, ale třeba muži či traktory. Nejsem tedy proti tomu, aby si někdo zakládal nové církve nebo ve volbách demokraticky voli to, čemu věří pokud nenutí o tom někoho diskutovat. To skutečně můžeme jen o věcech, které se netýkají svědomí a hodnot. Přesto v jistém ohledu mám zato, že by se diskuse vést měla – a to o smyslu manželství jako takového. Nic podobného však neprobíhá…

Jestliže mu chceme vzít exkluzivitu a chceme ho degradovat tak, aby ho mohli uzavírat i stejnopohlavní páry, pak by se měla vést i nějaká diskuse o tom, proč je vlastně manželství a proč ho vůbec potřebujeme, jaký má význam pro nás a pro společnost obecně. Není na místě tento institut na úrovni státu zrušit jako přežitek? Nemá smysl ho nechat jen pro náboženské účely? Pokud uznáváme různé sexuální orientace a vícero různých pohlaví, která je možné měnit a pokud stále více lidí nevidí v manželství smysl a společnost o něj ztrácí zájem, proč ho nadále udržovat v našem právním systému?  A pokud to má být jen smlouva z praktických důvodů, tak proč je nutný svatební obřad? Není i to přežitek? Nestačí podat žádost on line, počkat na schválení úřadem a je manželství uzavřeno? Jestliže chceme dělat z toho svazku něco více a proto vyžadujeme obřad, proč a jaký to má jiný význam? Často mluvíme v případě tradic o stereotypech, pokud se to někomu hodí, avšak skutečná a hlubší debata o významu tradic nebo o tom, kdy jsou tradice stereotypy, neexistuje.

I pokud bude schválen název manželství pro homosexuály a budou mít slavnostní obřad, není z zničeho zřejmé, že jde skutečně o svatbu, pokud se budou brát dva ženichové nebo dvě nevěsty. Je to jen další registrovaný svazek. Záleží tedy a tam, zda chce svazek jehož podstatou je exkluzivní smlouva nebo registrované partnerství které není exkluzivní a je skutečně pro všechny. Projde-li manželství pro všechny a jeho exkluzivita zaniká, je fakticky nahrazeno registrovaným partnerstvím pro všechny, přestože i nadále ponese název manželství.

Stát tím na jednu stranu podpoří prvá homosexuálů, ale současně potvrdí, že vztah muže a ženy nemá mít žádnou exkluzivitu a speciální výsadu, protože již nemá pro společnost žádný zvláštní význam. Řekne, že smyslem manželství již není plození, ani ochrana dětí a rodiny, protože rodina je jen komunita či domácnost. Rodinu tak mohou zakládat nejen lidé mimo manželství, ale i stejného pohlaví. Jinými slovy redefinujeme význam pojmu manželství a rodina.

Můžeme redefinovat i význam slova tradice jako stereotyp, ale není to možné udělat jen povrchní diskusí na základě požadavků jedné skupiny lidí, kteří se necítí být rovnoprávní jen proto, že něco nemohou nebo jím to není shůry dáno. Takto by se tisíce let stará tradice neměla rozhodně měnit. Tradice může být jen prázdný obyčej, ale musíme si říct, proč je tady tradice a proč je vyprázdněná. Zda za to může tradice nebo my. A klást si otázku proč by tady měla být – ne pouze usilovat povrchně o její redefinici. V takovém případě by bylo serioznější jí úplně zrušit. Jestliže je podstatou nějaké smlouvy exkluzivita, pak odstraníme-li tuto podstatu, smlouva ztrácí smysl a zaniká, i když název necháme.

Lepší by pak bylo vymyslet nový typ smlouvy pro všechny, která bude mít i jiný název. Samozřejmě i redefinice je možná, ale myslím si že název manželství je až příliš historicky spjatý se svojí podstatou exkluzivity. I když je možné, že budoucí generace jednou skutečně budou vnímat manželství jen jako registrované partnerství, který může být rozšířeno třeba i na větší počet lidí či jiní živočišné druhy.

Svět se samozřejmě mění, ale tradice mají svůj historický smysl. Rušit a bourat něco, co se tvořilo stovky let je jednoduché, ale znovu vytvářet nějakou tradici či dobrou značku trvá nesmírně dlouho. Mnozí říkají, že redefinici manželství a rodiny homosexuálům pomůžeme, ale nikomu neublížíme. Tradice jsou ale úzce svázány s hodnotami, které vyznáváme – tradice jsou jejich formálním vyobrazením. Změna tradice znamená změnu hodnot, to se však týká osobního svědomí každého člověka. Každý tyto hodnoty může vnímat jinak, proto si myslím, že nelze diskutovat o manželství pro všechny, aniž by nešlo o protichůdný nesmysl a redefinici. Je to podobné jako diskutovat o tom, proč by neměla být bílá považována za odstín šedé a proč by bílá jako barva neměla být zrušena. Tím nikomu přímo neublížíme, ale tradiční hodnoty tak devalvujeme a říkáme tím, že již nejsou správné. Dotýkáme se tak samotné podstaty naší kulturní identity, pro kterou má definice manželství a rodiny zásadní význam a ve které nemže existovat více druhů manželství či rodin, podobně jako více druhů pohlaví.

Náboženská, kulturní a občanská forma

O historii manželství má každá kultura a náboženství své vlastní legendy. Je to historie tak stará, že nikdo přesně neví, kde se manželství vzalo a kdy skutečně vzniklo, zda je ustanovil Bůh, zda platilo už od dob Adama a Evy či zda ho vynalezli (či znovuobjevili) postupem času lidé. Zdá se, že manželství muže a ženy existuje již od pravěku kdy se z lidoopa stal člověk rozumný, respektive minimálně od doby kamenné respektive od doby ledové, od zániku Atlantidy a předpotopní civilizace, což je historie straší, než deset tisíc let… Jenže z té doby pochopitelně žádné písemné záznamy neexistují.

První zaznamenané doklady o svatebních obřadech spojujících muže a ženu se datují přibližně do doby před 4370 lety ve starověké Mezopotámii. Manželství už od svého počátku zahrnuje určité povinnosti a závazky, které k sobě žena a muž mají či možnost rozvodu, vše v závislosti na kultuře a náboženství. Historicky daleko nejrozšířenější a tradiční formou manželství je verze svazku muže a ženy, kdy je podle patriarchálního vzoru hlavou muž.

Zatímco na patriarchátu je založena téměř celá naše civilizace, a tento řád navzdory jeho ústupu a ženské emancipaci stále ještě přetrvává, o straší době pravěku předpokládáme, že na Zemi převládala matriarchální společnost, ve které měly vedoucí úlohu ženy. Zda tedy vznik manželství nějak souvisí s náboženstvím nebo patriarchátem, není jasné. Patriarchát se může zdát více založený na sexuálním pudu a potřebě vládnout, zatímco matriarchát více na emocích a mateřském pudu pečovat, oba typy však mohou být vlastnické, bez ohledu na to, zda jde o mužské sexuální uspokojení nebo ženskou potřebu citového naplnění.

Ať tak či onak, manželství vždy dávalo jakási pocit vlastnění druhého, pocit (alespoň zdánlivé) opory a toho, že člověk není na všechno sám. Snad možná proto, že člověk nebyl stvořen proto, aby žil sám, ale pro někoho, vzniklo manželství. Možné ne ani jako povinnost, jako nabídka k hlubšímu prožívání vztahu a pocitu sdílení. Důležitý však nebyl jen osobní rozměr manželství, ale i jeho společenská úloha. Manželství dalo společnosti pevný řád, který byl důležitý zejména pro vytvoření stabilního zázemí pro výchovu dětí – rodiny. Je tedy možné, že manželství vzniklo v době, kdy pravěká prvobytně pospolná společnost založená na rodech a občinách přešla na společnost, která je založená na rodinách. Manželství proto mohli uzavírat jen páry muže a ženy, neboť je takové mohly plodit děti a vytvářet rodiny – zajišťovat kontinuitu rodů a lidského plémě obecně. Původně neorganizovaná pravěká společnost přešla ze zvířecích tlup na komunitní a rodové uspořádání a od něho pak na rodinné. Genetická  a pokrevní linie, osobní pokrevní vazby, schopnost plodit, rodit a zajišťovat si budoucnost svými potomky, vždy hrála vždy zásadní roli, nejen mezi vládnoucí elitou.

Náboženství pak dalo manželství punc posvátnosti, a potvrdilo, že pouze v něm se mohou plodit a rodin děti, takže rodina bude základní stavebním jednotkou společnosti. Že by to snad mohlo být i naopak – první bylo pohanské nebo monoteistické náboženství a až pak manželství, je sice také možné, ale to už nikdo nezjistí. Zkrátka náboženství a manželství jsou obě téměř tak staré jako lidstvo samo.

Když Bible zmiňuje manželství, nepokládá ho však za preferovanou volbu – za lepší volbu pokládá to, že když se člověk plně oddá Bohu (na základě toho vznikl nebo se rozšířil ideál celibátu). Nemluví sice o tom, že by sex a Bůh stáli proti sobě, nicméně říká, že nelze dělat obojí plně – oddávat se Bohu a současně ženě. Současně takovou snahu ale zřejmě ani nezakazuje. Bible zároveň manželství pokládá za jakousi ochranu před nelegálním sexem, protože říká, že je „lepší vstoupit do manželství, než se trápit“. Kdo však jednou do manželství vstoupí, je podle Bible již povinen sexuálně partnera uspokojovat, aby manžele „nepokoušel ďábel „. Na základě toho by se mohlo zdát, že manželství snad kdysi ustanovil Bůh.

Když se Ježíše ptali na možnosti rozvodu, mluvil o tom, že na počátku tak liberální podmínky neexistovaly, ale že Bůh vyšel člověku vstříc. Mluvil tedy o jakémsi počátku, ale jakém? Zmiňuje se však také to, že institut manželství je přechodné ustanovení, neboť v ráji „se lidé nežení, ani nevdávají“.

Sex mimo manželství (cizoložství) či před manželstvím (smilstvo) byl považován za porušení přirozeného řádu. Ideál na dodržování tohoto řádu se však časem vytratil a zejména v moderní době znamená stále méně, takže v důsledku toho manželství ztrácí de facto smysl a význam. Největšího úpadku manželství však dosáhlo manželství zřejmě v Evropě už v období před chaotickým rozpadem Římské říše, která si v té době ocitla v úplném mravním chaosu a začala se rozpadat pod nájezdy migrantů ze všech koutů světa. Tehdy bylo jeho uzavírání čistě soukromou záležitostí, platilo i pro děti, každý si ho mohl uzavírat kdykoli a s kýmkoli chtěl, stejně jako se kdykoliv rozvádět a říši to vůbec nezajímalo – platila absolutní tolerance. I když raná církve se to už tehdy pokoušela změnit, nové křesťanské náboženství bylo ještě velice malé, slabé, nešířilo se rychle, ani lehce. Morální rozklad tehdejší společnosti byl obrovský a římští císaři byli často elitou tohoto rozkladu (zejména Caligula).

To se postupně změnilo až když migranti rozebrali Římskou říši a dali vzniknout po celé Evropě novým národům, které později začaly přijímat křesťanství. Jakmile se začala užívat příjmení, stalo se zvykem, že si nevěsta brala příjmení svého muže. Podmínky uzavírání svazku se postupně zpřísňovaly a po roce 1545 už byl zpravidla k uzavření manželství vyžadován i souhlas církve, a v případě snoubence či snoubenky mladší 21 let také souhlas rodičů. Církev navzdory tomu vždy preferovala vlastní rozhodnutí těch, kdo chtějí do manželství vstoupit a jen neochotně akceptovala sňatky dohodnuté rodiči nebo je i rušila.

V katolické a později také protestantské západní Evropě manželství v době renesance a baroka omezilo patriarchát. Průměrný věk nevěsty byl 25 let, ale mnohé ženy uzavíraly manželství až ve 30 či 40 letech, zejména ve městech, podobně, jako dnes. V pravoslavné východní Evropě bylo naopak dosud zvykem uzavírání sňatku s děvčaty ještě před začátkem dospívání. Ženy byly chápány stále sice jako méněcenný tvor, ale jako vysoko ceněný majetek, takže zůstávaly v silně podřadném postavení, podobně jak to dodnes funguje v některých kulturách. Ani v západní Evropě však dětské sňatky nebyly nelegální, ani výjimečné. Nejnižší věk pro vstup do manželství byl v církvi 12 let. V případě výjimky a dohodnutého sňatku u dětí mladších, žili tito dětští manželé odděleně a společné lože mohly sdílet až od 12 let věku, případně ještě později. Ve velké většině případů se nízký věk týkal pouze nevěsty, neboť kromě mládí bylo téměř v každé kultuře a době vysoce ceněno její panenství – často bylo absolutní podmínkou pro vstup do manželství, takže hrozilo, že pokud by nevěsta pannou nebyla, nikdy by se už nevdala, protože by o ní neměl nikdo zájem.

Minimální věk pro uzavírání manželství dívek byl obvykle i mimo katolickou církev 12 let, podle Koránu 9 let. V USA byla v Delaware stanovena kdysi hranice na 7 let. Většina států USA však dodnes nemá stanovený žádný minimální věk (což lidskoprávní organizace tvrdě kritizují), nicméně většina vyspělých západních zemí již dětské sňatky zakázala. Běžné však nadále zůstávají zejména v jihovýchodní Asii, Karibiku, Jižní Americe a subsaharské Africe.

(Pozn.: Do těchto zemí jezdí spoustu sexuálních turistů, neboť zejména v chudších oblastech je nabídka dětí jako sexuálních otroků velmi bohatá. Rodiče jsou vděčni za každý dolar a zatímco v západních zemích by v jejich domovech hrozily těmto návštěvníkům i výjimečně tvrdé tresty za zneužívání dětí, zde svoje libido mohou dosytosti a někdy i zcela legálně uspokojovat. Vlády těchto zemí to tolerují či dokonce vítají, neboť neutuchající příval těchto sexuchtivých turistů toužících po velmi mladém masíčku je významnou podporou nejen pro turistický průmysl. I když o sexuální turistice a její prospěšnosti se mluví velmi často, o tom, že jde o zneužívání dětí se vždy taktně mlčí. Zatímco v Evropě hrozí někdy až drakonické tresty a vidíme hon na čarodějnice, stejně jako sebemrskačství za nedostatek ekologie, velký zbytek světa má úplně jiné priority).

V době protestantské reformace a později osvícenství začala postupně povinnost evidovat manželství, oddávat a rozvádět z církve na stát. Manželství se tak částečně stalo občanskoprávní, státní záležitostí. Některé země však vyžadovaly k uznání manželství aby bylo uzavřeno jako před církví, tak státním úřadem. I v těchto zemích však v 19. století byla rušena povinnost obojího – buď církevního sňatku, kdy stačil civilní sňatek, který začal být uznáván jako rovnocenná alternativa nebo naopak civilního sňatku, kdy stačil pouze církevní.

Manželství a současnost

Během posledních několika desítek let prochází manželství krizí. Ženy přestávají rozumět mužské mentalitě a naopak, muži nerozumí mentalitě žen. Moderní neoliberální ideologie se snaží potírat všechny rozdíly mezi pohlavími, neuznává ani tradiční rozdělení rolí. Přesto to vše mělo vždy svůj význam – muž totiž není totéž, co žena a naopak. Kdysi se říkalo, že muž, který není schopen pochopit myšlení ženy, není mužem. Platí to ale samozřejmě i naopak. Je to samozřejmě ideál, nicméně cesta k boje mezi pohlavími ke vzájemné opoře. Jinými slovy – láska není vždy procházkou růžovým sadem (kromě úvodní zamilovanosti), často naopak. Neoliberální ideologie a výchova, která nebere do úvahy duševní a mentální rozdílnosti obou pohlaví přinesla však více škody, než užitku. Přinesla sice do určité míry více rovnoprávnosti do vztahů mužů a žen, zároveň ale i více odcizení, vzájemného neporozumění a neschopnosti vzájemné komunikace. Nevěra, domácí násilí, sex mimo manželství i před manželstvím se stala téměř běžnou věcí.

Hodnota panenství výrazně poklesla, někdy dokonce do záporných čísel. V osobní rovině manželství ztrácí smysl a i jeho společenský význam je často zpochybňován. Stále méně lidí chápe význam manželství, vidí ho jako přežitek, zbytečnost, vzhledem k tomu, že partnery je třeba měnit v rychlých intervalech, hned jak se ukáže, že dochází k vzájemnému nedorozumění. Závazek manželství to pak tuto výměnu výrazně (a pro mnoho lidí zbytečně) komplikuje. Lidé jsou zkrátka opatrní, bojí se trvalých závazků, nechtějí dávat žádné sliby a už vůbec ne na celý život. Myslí takříkajíc na zadní kolečka a nechají si zadní vrátka raději otevřená. To jim nabízí větší svobodu a v případě potřeby rychlého, snadného útěku. Věci se neřeší, ale spíše vyměňují a platí to i u lidí.  Je to obrovská změna, ve srovnání s tisícovkami let tradice, ve které hrálo manželství, věrnost a panenství významnou či zcela zásadní roli.

Vzhledem k tomu, že ve společnosti převládá levicová ideologie, která popírá rozdíly mezi pohlavími a neuznává tradiční role, tyto rozdíly se naopak vyostřují. Na jednu stranu pokračuje ženská emancipace a extrémní levicový feminismus, na druhou stranu stále více mužů je zženštilých, cítí se být nebo se touží stát ženou (shemale) anebo naopak vytváří tzv. manosféru (opozici vůči feminismu). Vzniká tak prostředí vhodné pro radikalizaci, zejména na ultrapravicové scéně, kterou se však snaží levicová scéna potlačovat, namísto hledání řešení. Zatímco poptávka frustrovaných žen byla díky silnému levicovému feministickému hnutí alespoň do jisté míry uspokojena, na problém frustrovaných mužů dosud nebylo nalezeno žádné řešení. Příkladných, harmonických heterosexuálních párů je málo a zejména pozitivních mužských vzorů je vážný nedostatek – jak v rodinách, tak na školách a v ústavech. Mezi bezdomovci, radikály či trestanými osobami tak končí v drtivé většině případů stále muži, kteří se nikdy nesetkali s pozitivními mužskými vzory…

Hlavní problém frustrovaných mužů, kteří nemohou najít ženu pro život a kteří se sdružují v sociální bublině zvané manosféra je ten, že chápou ženy pouze jako sexuální objekty a věci, které mají sloužit jejich zájmům. Je zde patrný vyostřený sexismus a osobnostní nezralost. Ženy jsou chápány jako podřadné lidi, které musí muž zkrotit, ochočit si a dostat pod svoji kontrolu. To se však jen málokdy daří. Hodnota žen je těmito muži určována jejich věkem, krásou a povolností. Jakmile krása pomine a věk se zvýší, ztrácí tyto ženy rychle svoji atraktivitu a jsou vzápětí odhozeny. Tito muži jsou pak překvapeni, že i ženy s nimi zachází jako s věcmi, neberou je vážně, hrají si s nimi, využívají je, berou si je jako věci, aby je vzápětí odhodily. Ženy pak hodnotí muže podle sexuálního výkonu, velikosti mužské výbavy a svalstva nebo množstvím financí na bankovním účtu a podle dosaženého postavení ve společnosti. Mužů se pak drží jen tak dlouho, dokud podávají potřebný výkon či poskytují finanční zajištění. Pak je rovněž odhazují.

Popularita manželství se celkově dlouhodobě spíše snižuje a lidé raději volí život v konkubinátu – partnerském vztahu, kdy manžele nahrazuje přítel či druh, který nevyžaduje závazky, práva a povinnosti. Objevuje se zároveň nový trend tzv. singles dovolených, kdy lidé raději zůstávají sami, sami tráví volný čas i sami jezdí na dovolenou. Zatímco u heterosexuálních párů zájem o manželství klesá, zcela naopak je tomu u párů homosexuálních, kde spíše stoupá. A to i přesto, že mezi nimi paradoxně existuje vyšší promiskuita, než u párů heterosexuálních, zejména mezi muži – homosexuály. Těžko ale říci proč – zda to není jen z principu tolikrát zmiňované údajné rovnoprávnosti. A také, zda o něj usilují hlavně ti, kterých se to týká, nebo spíše aktivisté a progresivní ideologové. Manželství jedinců stejného pohlaví však není úplná novinka – existují důkazy o takových výjimečných svazcích u některých domorodých primitivních kultur, zejména tam, kde někteří muži vystupovali jako ženy. Podobná neformální manželství existovala např. i ve starém Řecku, avšak byla přísně trestána.

V posledních letech tuto formu kontraverzního manželství přijalo již několik desítek zemí, i když některé jen formálně. Je uznáváno v západní Evropě (kromě Itálie), v severní Americe a v některých zemích latinské Ameriky, v Austrálii a Jihoafrické republice. Mezi první země, která toto manželství schválila byla Francie, kdy proti tomu protestovali v ulicích stovky tisíc lidí, zatímco policie proti nim zasahovala vodními děly a slzným plynem. Zákon přesto prošel parlamentem a další země ho pak často zaváděly v tichosti a bez velké medializace. V některých případech ho soudy sice schválili, ale vlády ho raději nakonec stejně neuzákonily.

Dnes se tzv. manželství pro všechny stalo základním heslem boje lidí za rovnost. Církve ho však zpravidla nemají povinnost akceptovat, některé protestantské církve to však dělají dobrovolně. Manželství pro „všechny“ stále není možné zejména v zemích východní Evropy, v Asii a Africe (kromě Jihoafrické republiky) a homosexuálové ho vnímají jako velkou nespravedlnost, stejně jako to, že jim příroda neumožňuje plodit děti. Není náhodou, že v případě manželství osob stejného pohlaví ďábel vystupuje v masce anděla a jako argument používá lásku a pokrok, aby v lidech vzbudil pocit viny za to, že brání lásce a pokroku. Zajímavé je, když tento argument používají i ti, kdo v Boha vůbec nevěří a přáli by si určovat církvím, jak by měli správě jednat, aby tu církev byla i pro ně. Jak by je měla správně milovat a přijímat. Jak by měla změnit svoji věrouku, aby se přizpůsobila modernímu světu a pokroku. Aby se přizpůsobila jim – když už k tomu nejsou ochotní vždy politici.

Argument lásky, pokroku a maska anděla je jedna z nejoblíbenějších masek, kterou ďábel používá – není to nový vynález, ale stále je velmi mocný. Dokáže totiž lidem namluvit, že jsou špatní, protože milují nedostatečně. Dokáže je zahanbit, vzbudit v nich pocit viny a přesvědčit je, že jejich víra špatná. Argument hrající na city a pocity viny je starý známý trik jak lidmi manipulovat. I lidé dopouštějící se těch nejodpornějších věcí často jednali mírně, láskyplně, důstojně, s úctou a asertivně, aby přesvědčili jiné lidi, že milují nedostatečně a proto se potřebují změnit. Ďábel je ochoten i ke kompromisům – nenabízí povinnost oddávat stejnopohlavní páry, ale pouze možnost pro ty kněze, kteří chtějí. Chová se jako Jezinky – jen dva prstíčky tam strčíme, jen co se ohřejeme. Kdo bude tak zlý, že je chudinky mrznoucí nepustí alespoň trochu se ohřát a dopřát jim trochu lidského tepla a lásky? A věřte – i křesťané některých církví jim jako Smolíček uvěřili…

V běžném životě se velmi často stává, že nic není pro všechny a nikdo to nechápe jako diskriminaci nebo něco zlého. Vždy existují nějaká pravidla limity a omezení na základě našich hodnot a pravidel. Manželství od nepaměti existuje (s výjimkou některých excesů) pouze jako svazek muže a ženy. Nemyslím si, že je důvod to měnit a jsem přesvědčen o tom, že to má i hluboký společenský, ba dokonce i duchovní význam. Lidé však mají právo tento požadavek vznášet a myslím si, že je každého osobní věc, k jakému názoru se přikloní. Myslím si, že v této otázce logické argumenty příliš neplatí (jakkoliv se o nich můžeme přít) a je možné je vždy zpochybnit. Jde spíše o otázku víry či svědomí a hodnotového ukotvení. Já pro tuto věc nejsem z principu, ale respektuji, pokud by většina byla pro. Myslím si, že tato otázka nemůže být předmětem diskuse, protože nemá racionální smysl.

Přestože ale z duchovního a náboženského hlediska může být snad představa o manželství většinou stále jasná, z občanskoprávního hlediska stále existuje možnost volby a vše záleží na tom, zda, koho a proč chce stát privilegovat, zda se mu to vyplatí a zda z toho něco má. Zda upřednostnit pragmatismus nebo ideologii je čistě politické rozhodnutí. Stát musí uvážit, jaké benefity pro něj přináší manželství, jaký smysl má jeho podpora, stejně jako podpora rodin a jaké benefity pro něj přinese případná podpora manželství lidí stejného pohlaví. Každý benefit je vždy vykoupen podporou, která není zadarmo. Když někdo nabízí finanční podporu, očekává za to nějaký benefit.

Záleží také na tom, do jaké míry to může zasahovat do práv dětí mít matku a otce nebo na jejich právo je znát. Víme totiž, že děti jsou i dnes brány spíše za majetek státu či toho, kdo je vychovává a toto právo se běžně nerespektuje a porušuje i s posvěcením státu. Práva homosexuálů nebo i jiných lidí, kteří nemohou mít děti jsou často nadřazována nad právem těch, kteří se nemohou o svá práva přihlásit. Nemluvě o nenarozených dětech v případě potratů, kdy dítě, dokud nevykoukne z matčina lůna, je chápáno pouze jako kus hmoty a majetek. Pohlavní buňky či pronájem dělohy zase jako předmět obchodu.

Otázky co je rodina, kdo jsou rodiče, co je národ, manželství se pro někoho mohou zdát jako nepodstatné a nedůležité, ve skutečnosti jsou však ale skutečně naprosto zásadní. Nikoli ale pro řešení domnělé nerovnoprávnosti, ale naopak pro naše tradiční hodnoty, respektive pro naše hodnoty vůbec. Pokud v těchto otázkách totiž nemáme jasno, nemáme jasno ani o svém ukotvení – o své vlastní identitě. A že je tato krize vědomí si sama sebe a svého původu dnes už skutečně velká, je jasné. Jeden zastánce manželství pro všechny řekl, že „základem společnosti odjakživa byla a je rodina, a ne manželství. Manželství je institut definovaný zákonnými předpisy, rodina žádnou definici nemá. – Tu jednoduše tvoří všichni, kteří se cítí být jejími členy, a nikdo jiný do toho nemá co mluvit“…

Tato slova výborně ilustrují nevědomost lidí, kteří mají problém s vědomím identity. Ačkoli tito lidé vesměs asi chápou, že základem všeho je rodina, nechápou však co je to rodina. V jejich pohledu je to něco obecného, všeobjímajícího – prostě do rodiny patří každý kamarád a přítel, kterého mám rád. Bez ohledu na to, zda je příbuzný nebo ne. Z tradičního pohledu má však pojem rodiny jasnou definici – do rodiny patří jen ten, s kým sdílíme společné předky, tedy jsme pokrevně příbuzní. A v nejužším významu jsou to pouze rodiče a sourozenci. Je tristní, že něco tak banálního a jasného mnozí lidé už dnes nechápou a nerozumí tomu. Mimochodem slovo rodina je od slova rod – rodit. Právě proto, že základem všeho je rodina v tomto tradičním slova smyslu (ne nějaká obecná rodina ve smyslu globálního národa, ve kterém jsme si všichni bližní duchovní bratři a sestry), je definována i zákonnými předpisy, které ji chrání a jasně vymezují. Jimi se také lišíme od zemí, kde mají ženy jen malou hodnotu a kde je možná polygamie a kde je pedofílie legální.

I když dnes se stále častěji vedou debaty o zavedení manželství pro všechny, málokdo tuší skutečný smysl tohoto svazku v naší kultuře, který vyrostla na křesťanských, židovských a římských základech díky kterým se stala nejvyspělejší kulturou světa, přestože dnes již zase směřuje ke svému úpadku a rozkladu. Existují samozřejmě i kultury, kde muž může mít více manželek, ba dokonce primitivní kultury, ve kterých je možné uzavřít sňatek i se zvířetem. Naše kultura byla před tisícovkami let založena na manželství muže a ženy a tento svazek považujeme za posvátný – posvěcený Bohem. I když dnes už na to většina lidí dávno zapomněla, ztratila víru a má pocit, že nová doba se vyvíjí tak, že je třeba naplňovat její nové požadavky. Chápou to vývoj jako v před, aniž by si uvědomovaly základní kámen a jeho význam, na kterém naše civilizace vyrostla.

Význam manželství totiž změnil prvobytně pospolnou společnost založenou na rodech ve vyspělejší civilizaci, založenou na rodinách – tedy než již pouze na domácnostech – komunitách lidí, jako tomu bylo dříve. Smyslem manželství je přivádět na svět potomstvo a vychovávat je – nejen jako otčín a macechy nebo jako pěstouni, ale jako skuteční rodiče, kteří plodí a rodí své potomky – jako otec a matka, které má každé dítě právo znát – znát svoji historii a ty, kteří ho přivedli na svět. To je jedno ze základních práv člověka. Jedině tak vzniká rodina (které je také v češtině od slovesa „rodit“ – což mohou jen muž a žena). Každé jiné společenství nebo stejnopohlavní svazek s adoptovanými dětmi může vytvářet domácnost a komunitu, ale nikdy ne skutečnou rodinu (ať jí dáme jakýkoliv přívlastek). Lesby často říkají „tatínek nám vůbec nechybí“ a homosexuálové „maminka nám nechybí“ – ale to, že „svému“ dítěti (které si nechávají vyrábět na zakázku) odpírají znát svého rodiče, to je jim jedno, protože důležitější, než zájem dítěte je pro ně naplnění své vlastní sobecké potřeby. Ne samozřejmě vždy, ale není to zanedbatelný závažný problém.

Občanské manželství pouze převzalo status náboženské formy, která je prazákladem naší kultury a která trvá tisíce let. Není rozhodně žádný důvod jí nyní měnit a označovat ji za nesprávnou, překonanou nebo dokonce nespravedlivou. Nebo dokonce tvrdit, že kdo na ní lpí, odklání se od Boha a podobné nesmysly. Stejně tak jako měnit význam slova „rodina“ z tradičního na globální. A tak by to mělo zůstat, dokud se lidstvo nebude rozmnožovat klonováním a dokud si budeme vážit našich rodičů, prarodičů a všech svých předků, díky kterým jsme tu i my… A pokud na ně nemůžeme být hrdi či za za svoji rodinu a příbuzenstvo stydíme, nebo nás dokonce opačné pohlaví nepřitahuje vůbec, tak ani to není důvodem měnit význam slova rodina. Samozřejmě – někdy nám mohou být bližší cizí lidé, než vlastní – ale z jejich přičinění jsme se nenarodili. Nemá žádný smysl utíkat před tím, kdo jsme a jaký je náš skutečný původ. Ani bránit dětem, aby znali své rodiče a předky.

Ovšem, na onom světě bude prý všechno jinak, ale stále jsme ještě v tomto světě, který má jiné zákony a pravidla. Stále se rozmnožujeme a většinou stále i normálním způsobem. Stále se dělíme na muže a ženy… Stále vytváříme rody a rodiny, pokrevní vztahy… Nežijeme v prvobytně pospolném pravěké společnosti a ještě ani na onom světě. Ani na jiné planetě a v jiném světě. Základem všeho je tedy skutečně stále rodina, manželství je však institut na její podporu. Nikoli institut na podporu globální či virtuální rodiny v přeneseném slova smyslu, ale té skutečné, která plodí a rodí děti. O definici rodiny, která je založena na pokrevních svazcích však pochopitelně ti, kteří nemohou plodit či rodit děti, ani slyšet.

Neexistuje biologický rodič a rodič – pouze rodič, stejně tak jako neexistuje nukleární či jednopohlavní rodina a rodina, pouze rodina. Je to podobné, jako kdybychom řekli že existuje biologický otec a otec, protože vždy může být jen otec nebo otčín. Změna definice manželství a rodiny je v demokratické společnosti samozřejmě možná (jako každá kulturní revoluce) – jde totiž pouze o otázku politickou. Každý by si měl být vědom toho, jak velká je jeho odpovědnost za změnu paradigmatu. Je možné se rozhodnout jinak a říci, že od zítřka přeřadíme slony z kategorie opic do kategorie druhů kočkovitých šelem, proč ne? Svět se určitě nezboří, ale budoucnost ukáže, že takové rozhodnutí nebylo moudré. I když těžko říci – možná ukáže, ale je otázka jestli si to budou schopné další generace uvědomit.

Možná ne, lidé se adaptují na novou realitu, protože jsou schopní přijmout jakýkoliv nesmysl, který se často opakuje. Proč bychom do budoucna nemohli orangutany nazývat třeba slony, místo opicemi? Nakonec můžeme se dohodnout, že černá bude od zítřka odstínem šedé, nikoliv černou barvou – tu zrušíme. Co se stane? Nic. Stane se vlastně jen to, že se současný matrix, který se od původních hodnot odchýlil už dávno, od nich odchýlí ještě více. Bude to znamenat vývoj nebo krok zpět? Opět – podle víry, ideálů nebo svědomí každého. Víra, ideály, hodnoty ani svědomí obvykle nemají žádný pevný racionální základ – je to věc pocitu.

A: Celou dobu se vyrábí pouze auta s kulatými koly. Co kdybychom začali vyrábět auta s hranatými koly? Už jsme v 21. století a musíme se posunout zase dál…

B: Co je to za blbost, vždyť by to nejezdilo?

A: Ale auto přeci není jenom o ježdění, kde je psáno, že auto musí jezdit? To má přeci i spoustu dalších využití – posezení, poslech rádia, klimatizované prostředí, schovat se před deštěm, možnost dívat se z oken, možnosti jsou široké. Nesmíte se tolik upínat jen na jednu nepodstatnou věc.

B: Ale auto musí jezdit, bez toho je k ničemu!

A: Vy jste jen hrozně omezený. Navíc i takové auto může normálně jezdit. Ano, ne samo, ale můžete ho naložit třeba na odtah a také s ním dojedete kam chcete. Je to naprosto normální, když se podíváte na ulici, často uvidíte auto na odtahu.

B: No ale to jsou porouchaná auta, proto nejedou. To chcete vyrábět rovnou porouchaná auta?

A: Jaká porouchaná, hranaté kolo není porucha, je to jen jinakost!

B: Navíc kolo je od slova kulatý, hranaté kolo je oxymóron, tomu musíte říkat jinak.

A: Nesmysl, význam slov se v čase mění, to nevíte?

Jestliže bylo řečeno, že na počátku bylo „slovo“ nebo to, že „slovo“ se stalo tělem a přebývalo mezi námi, je to sice biblicky přesný citát, který ukazuje na důležitost významu našich slov a toho, co je jimi vyřčeno, ale tím argumentovat opravdu nelze, pokud někomu na významu slov nezáleží a domnívá se, že je možné je uměle kamkoliv a kdykoliv posouvat. Jenže právě o tom debatujeme. Podle mého názoru z toho důvodu o „manželství pro všechny“ nelze vůbec diskutovat tak, aby to mělo nějaký racionální smysl.

Je těžké na argument, že slova mohou měnit svůj význam a nejsou důležitá, protože jazyk se vyvíjí argumentovat tím, že to opak je pravdou, protože slova jsou naopak velmi důležitá, stejně jako v některých případech i jejich význam, aby bylo jasné, o co jde. Pro mě je správný ten druhý argument, ale mohu samozřejmě chápat i argument první, i když s ním nesouhlasím. A tak podobně v dalších otázkách, kde padá argument jednoho ideálu, proti argumentu jiného ideálu. Nelze se navzájem logicky přesvědčovat o tom, co je věcí víry, ideálů a svědomí – nelze o tom diskutovat. Můžeme to dělat donekonečna a stále si navzájem vyvracet argumenty, ale nikam to nemůže vést. Alespoň jsem dodnes nebyl svědkem ani jedné debaty, která by někam vedla nebo ze které bych si něco odnesl – a to už jsem jich zažil hodně. Je to stále dokola a vlastně se nedivím, že mnozí se těch debat už ani nechtějí účastnit nebo se na ně dívají skrz prsty.

Spíše mám pocit, že jde o silné lobbistické tlaky z řad socialistů, homosexuálů a liberálů, které podporují integraci znevýhodněných lidí až na samou mez možností – tedy včetně manželství pro všechny a v této salámové metodě zbývá ukrojit asi už jen poslední kolečko salámu, čímž úchylka bude úředně a státem potvrzená jako normální. Jistě, stát má plné právo měnit zákony a jejich výklad – od toho tu naši zákonodárci jsou a pokud chtějí společensky i finančně podporovat taková pseudo-manželství, která nepřinášejí společnosti žádný profit, je to jistě možné. Ani to nebude znamenat nějaké bezprostřední ohrožení našich hodnot nebo rodiny. Jde však o precendes s daleko dlouhodobějším akčním rádiem, který udává, co vnímáme jako normální – je to tedy otázka našeho svědomí.

Když máme tedy diskutovat s lidmi, proč odmítáme manželství pro všechny, je to velmi náročná diskuse – vlastně bychom se o tom vůbec ani neměli bavit, protože jestliže je něco otázkou svědomí, jsou jakékoliv další argumenty poněkud nadbytečné a zavádějící. Proto se snažím oddělovat manželství státní, od manželství církevního, což není jedno a totéž. Státní je totiž jen právním aktem, zatímco církevní je kromě toho navíc i aktem duchovním.

Nakonec i mnoho nevěřících si podvědomě uvědomuje důležitost tohoto aktu a přestože v Boha nevěří a veškeré sliby před Bohem jsou pro ně jen divadlem, žádají o církevní sňatek a pokud splní určité podmínky, může jím církev vyhovět. Samozřejmě mohou existovat i výjimky, kteří pro svatbu v kostele dělají vše – dočasně konvertují na víru, přijmou křest a absolvují přípravu – vše jen proto, aby získali romantický zážitek svatby v kostele. Těžko ale říct, jak smysluplné to je, protože je to stejně podvod – ač je takové manželství církevně uzavřené, před Bohem je neplatné, podobně jako jakékoli státní manželství. Vidíme ale, jak odbytý ten státní akt je a pokud bude uzákoněno státní manželství pro všechny, o co více se jeho symbolická hodnota ještě více devalvuje.

Rozumím tomu, že pro někoho symboly vůbec žádný význam nemají, možná dokonce ani státní vlajka, hymna či znak ne. Já osobně je ale považuji za důležité věci, i když je to možná už zastaralý a nacionalistický postoj. Manželství je jedním z takových symbolů toho, k jakým hodnotám se hlásíme a za jak důležitý a pro společnost prospěšný pokládáme vztah muže a ženy. Ostatně právě toho tomuto typu vztahu dáváme privilegium. Výsadní právo je sice něco co představ dnešní liberálně-socialistické ideologie rovnosti vůbec nezapadá, přesto své místo rozhodně má a není žádný důvod privilegia rušit.

V islámských společnostech si svých symbolů drží zuby nehty a dokonce by je arabové chtěli prosazovat i u nás – zatímco my se těch našich symbolů klidně vzdáme snad dokonce i bez nátlaku – ve jménu jakéhosi domnělého pokroku a rovnosti. Proto se plně hlásím tomu, aby se ČR připojila k těm zemím, ve kterých bylo manželství muže a ženy zakotveno v ústavě.

To je můj konzervativní názor, ale žádnou nenávistí proti jinak orientovaným lidem rozhodně netrpím. Nestydím se za to, že jsem heterosexuál a že pohled na líbající se dva muže (ale i ženy) se mi prostě hnusí a je mi odporný. Stejně jako exhibující tanečníci v průvodu homosexuálů ukazující na odiv své nahé zadky, vrtíce jimi ze strany na stranu a mezi nimi maminky s dětmi a rodiny, které je obdivují, tleskají jim a fandí jakoby to bylo něco krásného a obdivuhodného, když se chlapy na veřejnosti svlékají a muchlují. Pro mě je to zvrhlost, ale uvědomuji si, že máme demokracii a nemůžeme zavádět žádnou mravnostní policii, která by diktovala druhým, jak se má mravně chovat.

Respektuji názor liberálů, kteří křesťanské hodnoty nechápou nebo nechtějí pochopit či si je chtějí upravit podle svého. Nemohou ale po nikom chtít, abychom jejich představy o rovnosti všech sdíleli také. Pro mě má totiž slovo rovnost úplně jiný význam. Pro mě je to v tomto případě rovnost před Bohem, od kterého pochází manželství – není to lidská instituce. Neznamená to tedy, že manželství muže a ženy diskriminuje jiné lidi. Je to skutečně podobné, jako kdyby se muž cítil diskriminován za to, že se  nenarodil jako žena. Problém není v tom, co je kolem člověka, ale to, co je v něm. A protože je člověk stále více nespokojený sám se sebou, touží určovat Bohu, jak má uspořádávat věci. Namísto toho, aby změnil sám sebe.

Zajímavý komentář, který jsem našel v jedné diskusi a který mluví za vše:

Když jsem se narodil, byla homosexualita trestným činem (v Norsku do r. 1972).
Když jsem chodil do školy, léčilo se to.
V devadesátých letech se to tolerovalo.
Dnes se to doporučuje..

Doufám, že umřu dřív, než to bude povinné..

Děti si zvyknou na všechno, napodobují a opakují vše co vidí. Zvyknou si i na to, že manipulace je normální, takže z nich vyrůstají psychicky a sexuálně nevyrovnaní lidé, manipulátoři, lidé s poruchou osobnosti, což má nedozírné následky – zvláště pokud se takoví lidé dostávají na vlivná místa nebo se stávají významnými influencery. A protože mají sami vygumovaný mozek, pokračují v jeho vymývání dalším lidem. Oni za svoji poruchu však nemohou. Oni tyto hříchy pouze zdědili po svých předcích a okopírovali je od svých influencerů. Každý rozumný člověk ale ví, že násilně překrucovat realitu a vytvářet si vlastní, ničemu nepomůže.

Tzv. jednopohlavní rodina je problematická hlavně z toho důvodu, je-li dětem upíráno právo znát své skutečné rodiče nebo pokud musí vzory matky a otce hledat mimo okruh svých nejbližších ve vzdálenějším příbuzenstvu nebo známých, což je určitý hendikep. Jistě toto zrovna nemusí být věc nepřekonatelná, ale rozhodně to není něco, co je dobré preferovat nebo stavět na stejnou úroveň jako svazek muže a ženy. To by byl jakýsi návrat do prvobytně pospolné společnosti. V případě adopcí, cizích dětí, pokud budou povoleny, by i tak vždy měly mít přednost oboupohlavní páry a až teprve, pokud by se žádný dlouho nenašel, lze uvažovat o této variantě. Pokud ale vím, počet zájemců o adopci z řad manželských párů stejně převyšuje počet sirotků.