Historie manželství

Veřejnoprávní narativ říká, že dezinformátoři vymýšlejí liberální konspirace, z nichž hlavní je spiknutí duhového Bruselu, který chce zničit tradiční hodnoty. To ale není úplně přesné, protože lidé si je likvidují sami a dobrovolně. Veřejnoprávní média a progresivisté tento trend pouze masově podporují, protože je v souladu s jejich světonázorem. Nejde tedy o konspiraci v pravém slova smyslu, ale o kulturní rozpor, který je důsledkem měnící se společnosti a jejího vidění světa, se kterým můžeme i nemusíme souhlasit. Pokud Rusko zastává stejný tradiční narativ, není jeho hlavním smyslem boj proti západním hodnotám, ale přirozeně to tak vypadá a toto téma je využíváno.

Náboženská, kulturní a občanská forma

O historii manželství má každá kultura a náboženství své vlastní legendy. Je to historie tak stará, že nikdo přesně neví, kde se manželství vzalo a kdy skutečně vzniklo, zda je ustanovil Bůh, zda platilo už od dob Adama a Evy či zda ho vynalezli (či znovuobjevili) postupem času lidé. Zdá se, že manželství muže a ženy existuje již od pravěku kdy se z lidoopa stal člověk rozumný, respektive minimálně od doby kamenné respektive od doby ledové, od zániku Atlantidy a předpotopní civilizace, což je historie straší, než deset tisíc let… Jenže z té doby pochopitelně žádné písemné záznamy neexistují.

První zaznamenané doklady o svatebních obřadech spojujících muže a ženu se datují přibližně do doby před 4370 lety ve starověké Mezopotámii. Manželství už od svého počátku zahrnuje určité povinnosti a závazky, které k sobě žena a muž mají či možnost rozvodu, vše v závislosti na kultuře a náboženství. Historicky daleko nejrozšířenější a tradiční formou manželství je verze svazku muže a ženy, kdy je podle patriarchálního vzoru hlavou muž.

Zatímco na patriarchátu je založena téměř celá naše civilizace, a tento řád navzdory jeho ústupu a ženské emancipaci stále ještě přetrvává, o straší době pravěku předpokládáme, že na Zemi převládala matriarchální společnost, ve které měly vedoucí úlohu ženy. Zda tedy vznik manželství nějak souvisí s náboženstvím nebo patriarchátem, není jasné. Patriarchát se může zdát více založený na sexuálním pudu a potřebě vládnout, zatímco matriarchát více na emocích a mateřském pudu pečovat, oba typy však mohou být vlastnické, bez ohledu na to, zda jde o mužské sexuální uspokojení nebo ženskou potřebu citového naplnění.

Ať tak či onak, manželství vždy dávalo jakási pocit vlastnění druhého, pocit (alespoň zdánlivé) opory a toho, že člověk není na všechno sám. Snad možná proto, že člověk nebyl stvořen proto, aby žil sám, ale pro někoho, vzniklo manželství. Možné ne ani jako povinnost, jako nabídka k hlubšímu prožívání vztahu a pocitu sdílení. Důležitý však nebyl jen osobní rozměr manželství, ale i jeho společenská úloha. Manželství dalo společnosti pevný řád, který byl důležitý zejména pro vytvoření stabilního zázemí pro výchovu dětí – rodiny. Je tedy možné, že manželství vzniklo v době, kdy pravěká prvobytně pospolná společnost založená na rodech a občinách přešla na společnost, která je založená na rodinách. Manželství proto mohli uzavírat jen páry muže a ženy, neboť je takové mohly plodit děti a vytvářet rodiny – zajišťovat kontinuitu rodů a lidského plémě obecně. Původně neorganizovaná pravěká společnost přešla ze zvířecích tlup na komunitní a rodové uspořádání a od něho pak na rodinné. Genetická  a pokrevní linie, osobní pokrevní vazby, schopnost plodit, rodit a zajišťovat si budoucnost svými potomky, vždy hrála vždy zásadní roli, nejen mezi vládnoucí elitou.

Náboženství pak dalo manželství punc posvátnosti, a potvrdilo, že pouze v něm se mohou plodit a rodin děti, takže rodina bude základní stavebním jednotkou společnosti. Že by to snad mohlo být i naopak – první bylo pohanské nebo monoteistické náboženství a až pak manželství, je sice také možné, ale to už nikdo nezjistí. Zkrátka náboženství a manželství jsou obě téměř tak staré jako lidstvo samo.

Když Bible zmiňuje manželství, nepokládá ho však za preferovanou volbu – za lepší volbu pokládá to, že když se člověk plně oddá Bohu (na základě toho vznikl nebo se rozšířil ideál celibátu). Nemluví sice o tom, že by sex a Bůh stáli proti sobě, nicméně říká, že nelze dělat obojí plně – oddávat se Bohu a současně ženě. Současně takovou snahu ale zřejmě ani nezakazuje. Bible zároveň manželství pokládá za jakousi ochranu před nelegálním sexem, protože říká, že je „lepší vstoupit do manželství, než se trápit“. Kdo však jednou do manželství vstoupí, je podle Bible již povinen sexuálně partnera uspokojovat, aby manžele „nepokoušel ďábel „. Na základě toho by se mohlo zdát, že manželství snad kdysi ustanovil Bůh.

Když se Ježíše ptali na možnosti rozvodu, mluvil o tom, že na počátku tak liberální podmínky neexistovaly, ale že Bůh vyšel člověku vstříc. Mluvil tedy o jakémsi počátku, ale jakém? Zmiňuje se však také to, že institut manželství je přechodné ustanovení, neboť v ráji „se lidé nežení, ani nevdávají“.

Sex mimo manželství (cizoložství) či před manželstvím (smilstvo) byl považován za porušení přirozeného řádu. Ideál na dodržování tohoto řádu se však časem vytratil a zejména v moderní době znamená stále méně, takže v důsledku toho manželství ztrácí de facto smysl a význam. Největšího úpadku manželství však dosáhlo manželství zřejmě v Evropě už v období před chaotickým rozpadem Římské říše, která si v té době ocitla v úplném mravním chaosu a začala se rozpadat pod nájezdy migrantů ze všech koutů světa. Tehdy bylo jeho uzavírání čistě soukromou záležitostí, platilo i pro děti, každý si ho mohl uzavírat kdykoli a s kýmkoli chtěl, stejně jako se kdykoliv rozvádět a říši to vůbec nezajímalo – platila absolutní tolerance. I když raná církve se to už tehdy pokoušela změnit, nové křesťanské náboženství bylo ještě velice malé, slabé, nešířilo se rychle, ani lehce. Morální rozklad tehdejší společnosti byl obrovský a římští císaři byli často elitou tohoto rozkladu (zejména Caligula).

To se postupně změnilo až když migranti rozebrali Římskou říši a dali vzniknout po celé Evropě novým národům, které později začaly přijímat křesťanství. Jakmile se začala užívat příjmení, stalo se zvykem, že si nevěsta brala příjmení svého muže. Podmínky uzavírání svazku se postupně zpřísňovaly a po roce 1545 už byl zpravidla k uzavření manželství vyžadován i souhlas církve, a v případě snoubence či snoubenky mladší 21 let také souhlas rodičů. Církev navzdory tomu vždy preferovala vlastní rozhodnutí těch, kdo chtějí do manželství vstoupit a jen neochotně akceptovala sňatky dohodnuté rodiči nebo je i rušila.

V katolické a později také protestantské západní Evropě manželství v době renesance a baroka omezilo patriarchát. Průměrný věk nevěsty byl 25 let, ale mnohé ženy uzavíraly manželství až ve 30 či 40 letech, zejména ve městech, podobně, jako dnes. V pravoslavné východní Evropě bylo naopak dosud zvykem uzavírání sňatku s děvčaty ještě před začátkem dospívání. Ženy byly chápány stále sice jako méněcenný tvor, ale jako vysoko ceněný majetek, takže zůstávaly v silně podřadném postavení, podobně jak to dodnes funguje v některých kulturách. Ani v západní Evropě však dětské sňatky nebyly nelegální, ani výjimečné. Nejnižší věk pro vstup do manželství byl v církvi 12 let. V případě výjimky a dohodnutého sňatku u dětí mladších, žili tito dětští manželé odděleně a společné lože mohly sdílet až od 12 let věku, případně ještě později. Ve velké většině případů se nízký věk týkal pouze nevěsty, neboť kromě mládí bylo téměř v každé kultuře a době vysoce ceněno její panenství – často bylo absolutní podmínkou pro vstup do manželství, takže hrozilo, že pokud by nevěsta pannou nebyla, nikdy by se už nevdala, protože by o ní neměl nikdo zájem.

Minimální věk pro uzavírání manželství dívek byl obvykle i mimo katolickou církev 12 let, podle Koránu 9 let. V USA byla v Delaware stanovena kdysi hranice na 7 let. Většina států USA však dodnes nemá stanovený žádný minimální věk (což lidskoprávní organizace tvrdě kritizují), nicméně většina vyspělých západních zemí již dětské sňatky zakázala. Běžné však nadále zůstávají zejména v jihovýchodní Asii, Karibiku, Jižní Americe a subsaharské Africe.

(Pozn.: Do těchto zemí jezdí spoustu sexuálních turistů, neboť zejména v chudších oblastech je nabídka dětí jako sexuálních otroků velmi bohatá. Rodiče jsou vděčni za každý dolar a zatímco v západních zemích by v jejich domovech hrozily těmto návštěvníkům i výjimečně tvrdé tresty za zneužívání dětí, zde svoje libido mohou dosytosti a někdy i zcela legálně uspokojovat. Vlády těchto zemí to tolerují či dokonce vítají, neboť neutuchající příval těchto sexuchtivých turistů toužících po velmi mladém masíčku je významnou podporou nejen pro turistický průmysl. I když o sexuální turistice a její prospěšnosti se mluví velmi často, o tom, že jde o zneužívání dětí se vždy taktně mlčí. Zatímco v Evropě hrozí někdy až drakonické tresty a vidíme hon na čarodějnice, stejně jako sebemrskačství za nedostatek ekologie, velký zbytek světa má úplně jiné priority).

V době protestantské reformace a později osvícenství začala postupně povinnost evidovat manželství, oddávat a rozvádět z církve na stát. Manželství se tak částečně stalo občanskoprávní, státní záležitostí. Některé země však vyžadovaly k uznání manželství aby bylo uzavřeno jako před církví, tak státním úřadem. I v těchto zemích však v 19. století byla rušena povinnost obojího – buď církevního sňatku, kdy stačil civilní sňatek, který začal být uznáván jako rovnocenná alternativa nebo naopak civilního sňatku, kdy stačil pouze církevní.

Manželství a současnost

Během posledních několika desítek let prochází manželství krizí. Ženy přestávají rozumět mužské mentalitě a naopak, muži nerozumí mentalitě žen. Moderní neoliberální ideologie se snaží potírat všechny rozdíly mezi pohlavími, neuznává ani tradiční rozdělení rolí. Přesto to vše mělo vždy svůj význam – muž totiž není totéž, co žena a naopak. Kdysi se říkalo, že muž, který není schopen pochopit myšlení ženy, není mužem. Platí to ale samozřejmě i naopak. Je to samozřejmě ideál, nicméně cesta k boje mezi pohlavími ke vzájemné opoře. Jinými slovy – láska není vždy procházkou růžovým sadem (kromě úvodní zamilovanosti), často naopak. Neoliberální ideologie a výchova, která nebere do úvahy duševní a mentální rozdílnosti obou pohlaví přinesla však více škody, než užitku. Přinesla sice do určité míry více rovnoprávnosti do vztahů mužů a žen, zároveň ale i více odcizení, vzájemného neporozumění a neschopnosti vzájemné komunikace. Nevěra, domácí násilí, sex mimo manželství i před manželstvím se stala téměř běžnou věcí.

Hodnota panenství výrazně poklesla, někdy dokonce do záporných čísel. V osobní rovině manželství ztrácí smysl a i jeho společenský význam je často zpochybňován. Stále méně lidí chápe význam manželství, vidí ho jako přežitek, zbytečnost, vzhledem k tomu, že partnery je třeba měnit v rychlých intervalech, hned jak se ukáže, že dochází k vzájemnému nedorozumění. Závazek manželství to pak tuto výměnu výrazně (a pro mnoho lidí zbytečně) komplikuje. Lidé jsou zkrátka opatrní, bojí se trvalých závazků, nechtějí dávat žádné sliby a už vůbec ne na celý život. Myslí takříkajíc na zadní kolečka a nechají si zadní vrátka raději otevřená. To jim nabízí větší svobodu a v případě potřeby rychlého, snadného útěku. Věci se neřeší, ale spíše vyměňují a platí to i u lidí.  Je to obrovská změna, ve srovnání s tisícovkami let tradice, ve které hrálo manželství, věrnost a panenství významnou či zcela zásadní roli.

Vzhledem k tomu, že ve společnosti převládá levicová ideologie, která popírá rozdíly mezi pohlavími a neuznává tradiční role, tyto rozdíly se naopak vyostřují. Na jednu stranu pokračuje ženská emancipace a extrémní levicový feminismus, na druhou stranu stále více mužů je zženštilých, cítí se být nebo se touží stát ženou (shemale) anebo naopak vytváří tzv. manosféru (opozici vůči feminismu). Vzniká tak prostředí vhodné pro radikalizaci, zejména na ultrapravicové scéně, kterou se však snaží levicová scéna potlačovat, namísto hledání řešení. Zatímco poptávka frustrovaných žen byla díky silnému levicovému feministickému hnutí alespoň do jisté míry uspokojena, na problém frustrovaných mužů dosud nebylo nalezeno žádné řešení. Příkladných, harmonických heterosexuálních párů je málo a zejména pozitivních mužských vzorů je vážný nedostatek – jak v rodinách, tak na školách a v ústavech. Mezi bezdomovci, radikály či trestanými osobami tak končí v drtivé většině případů stále muži, kteří se nikdy nesetkali s pozitivními mužskými vzory…

Hlavní problém frustrovaných mužů, kteří nemohou najít ženu pro život a kteří se sdružují v sociální bublině zvané manosféra je ten, že chápou ženy pouze jako sexuální objekty a věci, které mají sloužit jejich zájmům. Je zde patrný vyostřený sexismus a osobnostní nezralost. Ženy jsou chápány jako podřadné lidi, které musí muž zkrotit, ochočit si a dostat pod svoji kontrolu. To se však jen málokdy daří. Hodnota žen je těmito muži určována jejich věkem, krásou a povolností. Jakmile krása pomine a věk se zvýší, ztrácí tyto ženy rychle svoji atraktivitu a jsou vzápětí odhozeny. Tito muži jsou pak překvapeni, že i ženy s nimi zachází jako s věcmi, neberou je vážně, hrají si s nimi, využívají je, berou si je jako věci, aby je vzápětí odhodily. Ženy pak hodnotí muže podle sexuálního výkonu, velikosti mužské výbavy a svalstva nebo množstvím financí na bankovním účtu a podle dosaženého postavení ve společnosti. Mužů se pak drží jen tak dlouho, dokud podávají potřebný výkon či poskytují finanční zajištění. Pak je rovněž odhazují.

„Manželství pro všechny“

Popularita manželství se snižuje a lidé raději volí život v konkubinátu – partnerském vztahu, kdy manžele nahrazuje přítel či druh, který nevyžaduje závazky, práva a povinnosti. Objevuje se zároveň nový trend tzv. singles dovolených, kdy lidé raději zůstávají sami, sami tráví volný čas i sami jezdí na dovolenou… Zatímco u heterosexuálních párů zájem o manželství klesá, zcela naopak je tomu u párů homosexuálních, kde spíše stoupá. A to i přesto, že mezi nimi paradoxně existuje vyšší promiskuita, než u párů heterosexuálních, zejména mezi muži – homosexuály. Těžko ale říci proč – zda to není jen z principu tolikrát zmiňované údajné rovnoprávnosti. A také, zda o něj usilují hlavně ti, kterých se to týká, nebo spíše aktivisté a progresivní ideologové. Manželství jedinců stejného pohlaví však není úplná novinka – existují důkazy o takových výjimečných svazcích u některých domorodých primitivních kultur, zejména tam, kde někteří muži vystupovali jako ženy. Podobná neformální manželství existovala např. i ve starém Řecku, avšak byla přísně trestána.

V posledních letech tuto formu kontraverzního manželství přijalo již několik desítek zemí, i když některé jen formálně. Je uznáváno v západní Evropě (kromě Itálie), v severní Americe a v některých zemích latinské Ameriky, v Austrálii a Jihoafrické republice. Mezi první země, která toto manželství schválila byla Francie, kdy proti tomu protestovali v ulicích stovky tisíc lidí, zatímco policie proti nim zasahovala vodními děly a slzným plynem. Zákon přesto prošel parlamentem a další země ho pak často zaváděly v tichosti a bez velké medializace. V některých případech ho soudy sice schválili, ale vlády ho raději nakonec stejně neuzákonily.

Dnes se tzv. manželství pro všechny stalo základním heslem boje lidí za rovnost. Církve ho však zpravidla nemají povinnost akceptovat, některé protestantské církve to však dělají dobrovolně. Manželství pro „všechny“ stále není možné zejména v zemích východní Evropy, v Asii a Africe (kromě Jihoafrické republiky) a homosexuálové ho vnímají jako velkou nespravedlnost, stejně jako to, že jim příroda neumožňuje plodit děti. Není náhodou, že v případě manželství osob stejného pohlaví ďábel vystupuje v masce anděla a jako argument používá lásku a pokrok, aby v lidech vzbudil pocit viny za to, že brání lásce a pokroku. Zajímavé je, když tento argument používají i ti, kdo v Boha vůbec nevěří a přáli by si určovat církvím, jak by měli správě jednat, aby tu církev byla i pro ně. Jak by je měla správně milovat a přijímat. Jak by měla změnit svoji věrouku, aby se přizpůsobila modernímu světu a pokroku. Aby se přizpůsobila jim – když už k tomu nejsou ochotní vždy politici.

Argument lásky, pokroku a maska anděla je jedna z nejoblíbenějších masek, kterou ďábel používá – není to nový vynález, ale stále je velmi mocný. Dokáže totiž lidem namluvit, že jsou špatní, protože milují nedostatečně. Dokáže je zahanbit, vzbudit v nich pocit viny a přesvědčit je, že jejich víra špatná. Argument hrající na city a pocity viny je starý známý trik jak lidmi manipulovat. I lidé dopouštějící se těch nejodpornějších věcí často jednali mírně, láskyplně, důstojně, s úctou a asertivně, aby přesvědčili jiné lidi, že milují nedostatečně a proto se potřebují změnit. Ďábel je ochoten i ke kompromisům – nenabízí povinnost žehnat stejnopohlavním párům, ale pouze možnost pro ty kněze, kteří chtějí. Chová se jako Jezinky – jen dva prstíčky tam strčíme, jen co se ohřejeme. Kdo bude tak zlý, že je chudinky mrznoucí nepustí alespoň trochu se ohřát a dopřát jim trochu lidského tepla a lásky? A věřte – i křesťané některých církví jim jako Smolíček uvěřili…

V běžném životě se velmi často stává, že nic není pro všechny a nikdo to nechápe jako diskriminaci nebo něco zlého. Vždy existují nějaká pravidla limity a omezení na základě našich hodnot a pravidel. Manželství od nepaměti existuje (s výjimkou některých excesů) pouze jako svazek muže a ženy. Nemyslím si, že je důvod to měnit a jsem přesvědčen o tom, že to má i hluboký společenský, ba dokonce i duchovní význam. Lidé však mají právo tento požadavek vznášet a myslím si, že je každého osobní věc, k jakému názoru se přikloní. Myslím si, že v této otázce logické argumenty příliš neplatí (jakkoliv se o nich můžeme přít) a je možné je vždy zpochybnit. Jde spíše o otázku víry či svědomí a hodnotového ukotvení. Já pro tuto věc nejsem z principu, ale respektuji, pokud by většina byla pro. Myslím si, že tato otázka nemůže být předmětem diskuse, protože nemá racionální smysl.

Přestože ale z duchovního a náboženského hlediska může být snad představa o manželství většinou stále jasná, z občanskoprávního hlediska stále existuje možnost volby a vše záleží na tom, zda, koho a proč chce stát privilegovat, zda se mu to vyplatí a zda z toho něco má. Zda upřednostnit pragmatismus nebo ideologii je čistě politické rozhodnutí. Stát musí uvážit, jaké benefity pro něj přináší manželství, jaký smysl má jeho podpora, stejně jako podpora rodin a jaké benefity pro něj přinese případná podpora manželství lidí stejného pohlaví. Každý benefit je vždy vykoupen podporou, která není zadarmo. Když někdo nabízí finanční podporu, očekává za to nějaký benefit.

Záleží také na tom, do jaké míry to může zasahovat do práv dětí mít matku a otce nebo na jejich právo je znát. Víme totiž, že děti jsou i dnes brány spíše za majetek státu či toho, kdo je vychovává a toto právo se běžně nerespektuje a porušuje i s posvěcením státu. Práva homosexuálů nebo i jiných lidí, kteří nemohou mít děti jsou často nadřazována nad právem těch, kteří se nemohou o svá práva přihlásit. Nemluvě o nenarozených dětech v případě potratů, kdy dítě, dokud nevykoukne z matčina lůna, je chápáno pouze jako kus hmoty a majetek. Pohlavní buňky či pronájem dělohy zase jako předmět obchodu.

Typy partnerských vztahů

Vztahy dělíme podle stupně požadované důvěry a intimity od vztahů uzavřených, polootevřených až po zcela otevřené:

  • monogamní (tradiční) – závazný, uzavřený vztah (obvykle za účelem rodinného či společného života) , ve kterém nevěra není tolerována, s vysokým požadavkem důvěry
    • manželský
    • nemanželský (konkubinátní)
  • monogamní (netradiční) – závazný, ale otevřený vztah (obvykle za účelem rodinného či společného života), ve kterém je nevěra tolerována či vyžadována
    • manželský
    • nemanželský (konkubinátní)
  • monogamní (nezávazný) – vztah za primárním účelem sexu
    • náhodný (s neznámým člověkem)
    • závislý (s využitím těch, kdo se nemohou bránit – děti, žáci, studenti, podřízení, postižení)
    • milenecký (flirt)
    • přátelský a kolegiální (kamarádský)
    • přátelský s výhodami (sex za poskytované služby či jiné výhody)
  • komunitní (polyamorie) – závazný vztah uzavřené komunity, kde je nevěra možná jen rámci dané komunity, experimentální vztah, když lidé nemají jasno, jaký stupeň důvěry vyžadují, nejsou si jistí svoji identitu či sexuální orientací nebo si chtějí vyzkoušet něco nového (součástí komunity mohou být také páry v otevřeném monogamním vztahu)
  • komunitní (polygamie) – závazný či nezávazný vztah jednoho muže s několika ženami či naopak jedné ženy s několika muži, (závaznou manželskou formu zatím náš právní řád neumožňuje), komunitu mohou vytvořit i páry v otevřeném monogamních vztahu, které intimně žijí ještě s dalším přítelem / přítelkyní
  • komunitní (incest) – sexuální vztahy v rámci jedné rodiny (v našem právním řádu je legální pouze mezi dospělými nebo pouze dětmi)
  • komunitní (swingers) – tento typ otevřených komunit je tvořen nejen svobodnými lidmi, ale často lidmi, kteří žijí v monogamních, otevřených, ale závazných vztazích, přičemž jejich koníčkem je především hromadný, skupinový sex se vzájemným střídáním partnerů