Historie Chorvatska

Chorvati jsou dědici prastarého starověkého národa Ilyrů, když jej osídlili pravděpodobně ze severovýchodu ze Zakarpatí a z jihovýchodu z Bulharska. Není to země tak germanizovaná jako Česko, které bylo od svých počátků vystaveno přímému německému a židovskému vlivu a po celou dobu své historie musela bojovat o své místo na slunci tak, jak musí malý národ bojovat s mocnými. Nejdříve to byli Avaři později Benátčané, Turci, Maďaři, Habsburkové a nakonec i bývalí spojenci, Srbové, se kterými usilovali o vytvoření společného státu, aby se v něm nakonec po 130 letech začali lézt na nervy a hádat se o to, kdo za co může a kdo by měl dominovat, protože zjistili, že pro bratrské vztahy a vzájemné porozumění ani téměř stejný jazyk nestačí. Zatímco se tedy komunistická idea vyčerpala, spěl společný stát k rozpadu. Ostatně, co nám to jen připomíná? Ale i vzhledem k velikosti našich zemí, ke slovanské příbuznosti a k podobné historii v rámci Habsburské říše máme nemálo věcí společných a i možná to je důvodem, proč někteří Češi stále ještě i dnes považují Chorvatsko a jeho moře tak trochu i za součást svoji země.

Jsou tu však i mnohé rozdíly. Chorvatsko bylo od počátků stále silně katolickou zemí. Neproběhly tu žádné husitské bouře a revolty proti církvi, takže v tomto smyslu Habsburkové neměli co potlačovat. Proti jejich absolutistické vládě tu vládl přesto větší odpor, než v Českých zemích. Chorvati mají přece jen výrazně větší hrdost, než Češi. To se projevilo jak mnohem dřívějším úsilím o vystoupení z Rakouska-Uherska, tak o vystoupení z komunistického bloku SSSR, kdy si Jugoslávští komunisté, na rozdíl od těch Československých, trvali ve svorné jednotě na svém a později byli všichni i pro reformy, liberalizaci a socialismus s lidskou tváří. Moskva tedy nemohla dělat nic jiného, než už v polovině padesátých let uznat jejich rozhodnutí a respektovat ho, protože v případě tak silné jednoty by žádný vojenský zásah neměl smysl. Ani reformy, svoboda a socialismus s lidskou tváří nezávislý na Kremlu však stejně nakonec  nezabránily postupnému úpadku a rozpadu podobně, jako tomu bylo po celé východní Evropě.

Chorvatsko bylo v novověku podobně zaostalou zemí jako Slovensko, nicméně od konce 19. století se začalo postupně měnit, zejména díky investicím Rakouska. A začalo se měnit rychleji, než Slovensko, které čekalo až mu pomohou Češi, když pro Maďary bylo periférií na okraji zájmu. Za Jugoslávie se stalo po Slovinsku druhou nejrozvinutější republikou společného státu. Dnes se snaží vrátit se opět na výsluní a je třeba uznat, že celkem se mu to daří. Zatímco Česko stagnuje, Chorvatsko zatím stále roste. V krátké době vstoupilo do Schengenu, EU i přijalo Euro. Zdá se, že zatímco v Česku převládá spíše skepse, v Chorvatsku panuje o něco lepší nálada – nejen nad nedávným vybojováním vlastní nezávislosti.

Zajímavé také je, že Chorvatsko je jedinou zemí bývalé Jugoslávie, kde nepřevládají nostalgické vzpomínky na bývalý společný stát. Jsou velmi hrdí na to, že si dokázali znovu vydobýt nezávislost a uhájit ji. Chorvati se stále dívají s optimismem vpřed a jsou dnes více-méně relativně spokojeni. Jistě jim v tom ale pomáhá slunečné počasí, mírné zimy, menší potřeba topit a trápit se cenami energií, příjemné klima a krásné, čisté, klidné moře bez nepříjemných velkých vln. V tom mají tak trochu výhodu. A jako jiné jižní národy možná tak nespěchají, jako my, takže moc neřeší ani jízdní řády. Zkrátka je znát, že tady jsem už jsme jednou nohou na Balkáně, i když částečně i u naší rakousko-uherské kuchyně obohacené vedle vídeňských řízků a vynikajících šlehačkových zákusků o značné množství mořských plodů a vařené zeleniny. Za zvuky melodií libozvučných tamburín je to pořád lákavá představa. Navíc obvykle ani není třeba trápit se s angličtinou či němčinou, protože se znalostí základů a hlavních odlišností se domluvíte poměrně rychle a snadno. Ačkoliv si myslíme, že Chorvatsko známe, jak dobře známe i jeho historii? Tady je pár základních dat:

Prehistorie

5000 př. Kr. | Důkazy o rozvinuté kultuře zemědělců a chovatelů, ze kterých se během tisíců let vyprofiloval starověký národ Ilyrů (oblast však byla osídlena již v pravěku člověkem Neandrtálským)

800  – 600 př. Kr. |  Kolonizace jadranského pobřeží Řeky

Starořecké kolonie jsou založeny zejména na pobřeží a na ostrovech – Tragyrion (dnešní Trogir), Aspálathos (Split), Pharos (Stari Grad), Kórkyra Mélaina na Korčule, Issa na Visu nebo Dimos na Hvaru. Někteří Illyrové spolupracovali s Řeky, zatímco jiné kmeny Illyrů se s Řeky dostávaly až do příchodu Římanů do konfliktu. V jaké míře docházelo ke konfliktům s Kelty, kteří se v oblasti Chorvatska také usazovali není známo.

400  – 200 př. Kr. |  Vrcholné období Ilyrů

Římská Říše

9 | Ovládnutí území velké části budoucího Chorvatska Římany a zřízení provincie Illyricum (později zvaná Panonie)

Dochází k postupné romanizaci a asimilaci Ilyrů Římskou říší. V průběhu 1. a 2. století našeho letopočtu je kultura a identita Ilyrů postupně absorbována římským vlivem, což přispělo ke zániku samostatného Ilyrského národa.

102 – 107 | Rozdělení provincie na Horní Panonii (Pannonia superior) a Dolní Panonii (Pannonia inferior), jejímž správním centrem se stalo město Aquincum (dnešní Budapešť). Dalšími významnými sídly byly: Cibalae (Vinkovci), Mursa (Osijek), Poetovio (Ptuj), Savaria (Szombathely), Scarbantia (Sopron), Singidunum (Bělehrad), Sirmium (Sremska Mitrovica) a Vindobona (Vídeň).

251 – 269 | barbaři kolonizují celý Balkánský poloostrov

Římanům se nakonec daří barbary zatlačit, ale kmeny Juthungů, Markomanů a Vandalů i nadále provincii ohrožují.

296 | Panonie je rozdělena do čtyř provincií – Pannonia Prima na severozápadě, Pannonia Valeria na severovýchodě, Pannonia Savia na jihozápadě a Pannonia Secunda na jihovýchodě.

310 – 568 | Panonie je postupně stále více pustošena různými barbarskými kmeny (Markomané, Vandalové, Sarmatové, Kvádové, Alani, Germáni, Hunové, Gótové)

Byzantská říše

395 | Římská říše se rozpadá na západní a byzantskou, východní, jejíž součástí se stává Panonie.

433 – 453 | Panonie je postoupena Hunům výměnou za to, že poskytli pomoc římskému vojevůdci Aetiovi během bojů o moc v Římě. Po Hunech, kteří ovládali Panonii až do Attilovy smrti kontrolovali provincii nejprve Ostrogóti, pak Langobardi a nakonec Avaři.

568 | Nájezdy Avarů antickou civilizaci v Chorvatsku rozvrátily, téměř všechna města byla zničena.

600 | Brzy poté s Avary zemi kolonizují Slované, kteří se s nimi dostávají do konfliktu. Postupně však Avaři ztratili svou dominanci a jejich vliv na území Chorvatska a dalších oblastí postupně slábl. Slované se naopak začali usazovat a rozvíjet svou kulturu a státnost.

Podle císaře Konstantina VII. sem přišli na pozvání císaře Herakleia Chorvaté, kteří sídlili v Zakarpatí tehdy nazývaném jako Bílé Chorvatsko. Porazily Avary a s Herakleiovým souhlasem se tu usadily. (dle výzkumu DNA je dodnes největší genetická příbuznost s dnešními Rusíny)

Chorvatská knížectví

626 – 925 | Knížectví Panonie na severu a Dalmácie na jihu (nové Bílé Chorvatsko), na jihovýchod byly čtyři malé státy, Slavonie, Neretva (Paganie), Zahumlje, Travunja a Duklja (Červené Chorvatsko – Slované z jihovýchodu?)

626 – 803 | Chorvaté kteří osídlili nejprve byzantské území při jadranském pobřeží (Dalmácii) po pádu avarské říše osídlují také Dolní Panonii.

O vládu na Chorvaty usiluje Byzantské, Francká říše, Arabové a Benátky, nejsilnější postavení mají v Dalmácii. Na rozdíl od Srbska má v Chorvatsku větší vliv Francká říše, než Byzantská a římského papeže, než Konstantinopole. Vláda a vliv Byzantské říše postupně slábne až zůstávají jen obchodní kontakty.

845 – 1091 | Chorvatsku vládne první dynastie – Trpimírovci než vymře po meči po bojích s Uherským králem

864 – 873 | Chorvatsko se stává součástí moravsko-panonské arcidiecéze, v jejímž čele stojí arcibiskup Metoděj. Jeho žáci zde šíří slovanskou liturgii a písemnictví

910 | připojení větší část Panonského Chorvatska obsazeného maďarskými kočovníky – Slavonie

Chorvatské království

925 – 1868 | Chorvatské království

První králem je Tomislav I. Vrcholu dosáhlo království v 11. století. Rod Trpimírovců vymřel mečem ve válce s Uhry a Maďaři přinutili Chorvaty k personální unií. 

1102 – 1493  | Unie Chorvatsko-Uhersko

Chorvatsko se zmenšuje, až se z něho stává v podstatě jen malé nezávislé území Dalmátského království a nezávislé Dubrovnické republiky. Istrie spadá po dlouhá staletí pod italské Benátky. Ostatní části země jsou stále často ohrožovány Turky, zejména ve Slavonii.

1493 – 1593 |  Stoletá válka mezi Chorvatskem a Osmanskou říší, s pomocí Maďarů se jim však daří uchránit alespoň malou část zbytku země

Rakouská monarchie

1527 – 1699 | Habsburská monarchie 

I v této době pokračují snahy Osmanské říše o dobytí Chorvatska pokračují, avšak vzhledem k tomu, že země je pod ochranou Habsburků, Turkům se po celou dobu nedaří území trvale ovládnout.

1671 – 1790 | Habsburkové vítězí nad chorvatskými šlechtickými stavy a prosazují podobně jako v Čechách a Uhrách postupnou germanizaci, centralistickou a absolutistickou vládu.

1699 – 1867 | Rakousko

1700 | osvobození Slavonie od turecké nadvlády, země se stává nově vzniklou rakouskou korunní zemi Království Slavonie

1781 | Josef II. v rámci reforem omezuje nevolnictví a rozšiřuje osobní svobodu poddaných

1790 | Chorvaté se v boji proti Habsburkům spojují s Maďary, jenže ti vycítí příležitost a obrací se proti nim, Chorvaté tak až do rozpadu monarchie bojují o svoji nezávislost jak s Rakouskem, tak Uhry, počátek národního obrození 

1809 – 1816 | Během napoleonských válek a porážce Rakouska je Chorvatsko postupně anektováno Francií jako Ilyrská provincie

Emancipace Uhrů a jejich částečná suverenita. Společná zůstává jen osoba panovníka, zahraniční politika, armáda a finance. Rovněž se začíná emancipace Chorvatů, vnikají první politické strany a koalice Srbů a Chorvatů usilující o vystoupení z Rakouska-Uherska a o vytvoření společného státu Jihoslovanů.

1868 – 1918 | Chorvatsko-Slavonského království, uznání zvláštní autonomie

Jugoslávské království

1918 – 1929 | Království Srbů, Chorvatů a Slovinců

1929 – 1939 | Království Jugoslávie

1939 – 1941 | Chorvatská bánovina

Chorvatský stát

1941 – 1945 | Vazalský stát fašistického Německa a Itálie pod vládou ultranacionalistů (formálně monarchie), sympatizantů fašistů. Začátek teroru a genocidy pravoslavných Srbů, Židů a Cikánů. V čele protifašistického odboje je budoucí jugoslávský prezident Josip Tito.

Federativní republika Jugoslávie

1945 – 1963 | Chorvatská lidová republika (v rámci Federativní lidové republiky Jugoslávie)

1948 – 1955  | Rozchod a napětí mezi komunistickým režimem v Jugoslávii a Sovětském svazem. Nakonec je dosaženo dohody o normalizaci vztahů a o usmíření, Moskva přistupuje na politiku vzájemného respektu a uznává nezávislost komunistické strany Jugoslávie na ní. Chápe, že lid Jugoslávie i KSJ je pod vedením Tita jednotná a že potlačování odporu by nemělo smysl.

1963 – 1990 | Chorvatská socialistická republika (v rámci Socialistické federativní republiky Jugoslávie)

1966 | Změny ve vedení strany a přijetí novely trestního zákona vedou k počátku liberalizace a decentralizace země, zahájení ekonomických reforem a zavedení možnosti pracovat na v západních zemích

1974 | Přijetí nové ústavy vede k postupné liberalizaci a decentralizaci země

1980 – 1990 | Postupný růst napětí mezi Chorvaty a Srby v důsledku rozdílných představ o směřování státu. Srbové usilují o dominantní postavení a centralistickou vlád, což Chorvaté odmítají. Nastává ekonomický úpadek a radikalizace poměrů, rozklad Komunistické strany a rozpad společného státu.

Chorvatská republika

1991 – 1995 | Občanská válka mezi Srby a Chorvaty o sporná území

1995 – 1998 | Východní Slavonie pod správou OSN, následně předána v Chorvatsku

2013 | Evropská Unie