Čechové, dědici bájného praotce Čecha se brzy spojily s Moravany, ale později se jejich společný Český stát stal územím čím dále méně oblíbených Habsburků. Dodnes mají v sobě trauma z toho, že jejich emancipace byla pošlapána a často si jako národ příliš si sami sebe neváží, takže když je někdo z nich úspěšný, bývá podezřelý. Češi mají historicky tak trochu sklon sami sebe často litovat, připomínat si a opakovat staré bolesti, kdy jim někdo ublížil. Mnohem raději se dívají do historie, rozebírají a řeší ji, než by se dívali do budoucnosti nebo oslavovali to, nač mohou být hrdí. Nejčastějšími tématy sebelítosti a pocitu ublíženosti jsou – strašlivé a hrozné Rusko, násilná normalizace, bolestná okupace v roce 1968, podlý komunistický puč v roce 1948, II. světová válka, ublíženost ze strany zlých a nepřátelských Sudetských Němců, vypálení Lidic a Ležáků, Mnichovská zrada v roce 1938, ale i porážka českých stavů na Bílé Hoře a nadvláda Habsburků utiskujících malý český národ.
Češi se často považují za patrioty, jejích národní sebevědomí ale ve skutečnosti příliš silné není. Je poněkud spojeno s patolízalstvím ve vztahu k vyspělejším zemím a masochizmem spojeným se závistivostí a pohodlností v důsledku které si Češi často nechají líbit i to, co by jinde rychle vzbudilo aktivní odpor. Baví je neustále se vyrovnávat s minulostí, se kterou už ale dávno měli být vyrovnáni a někdy jim nevadí ani to, když jim jiní kálejí na hlavu, pokud za to dostanou pochvalu.
Vzhledem k poměrně vysoké míře sebekritičnosti, oblibě rozebírat raději to, co je v dějinách země špatného než vyzdvihovat to dobré, nemá česká národní mentalita stále tolik sebevědomí a národní hrdosti, kterou velmi často vídáme u jiných zemí. Někdy jsou národní hrdost či vlastenectví dokonce přirovnávány k nemístnému nacionalismu, který je pokládán za záležitost extrémistů a radikálů. Pojmy národní hrdosti a vlastenectví mají v Česku obvykle velmi nejasný či prázdný obsah a z důvodu jeho konotace s nacionalismem se ani příliš nepoužívají. Zdá se, že většina Čechů přesně neví, co je národní hrdost a vlastenectví nebo nač by měli být hrdí – jsou rádi, že mají pro koho pracovat, spokojí se s tím, že mají pro koho montovat a komu dodávat stavební díly, zatímco finální výrobky s přidanou hodnotou prodávají pod svoji značkou jiní.
Česká republika také zůstává do jisté míry „odpadkovým košem“ v regionu východní Evropy, druhořadým hráčem a trhem, kde se prodávají výrobky s větším množstvím levných náhražek a často i za vyšší cenu, která je způsobena i zamrzlým, velmi málo konkurenčním prostředím a neschopností konkurovat pružnějším a aktivnějším zemím. Zdá se také, jakoby byl malý český trh v zajetí velkých hráčů a kartelových dohod, což způsobuje, že lidé platí za vše mnohem více, než by museli.
Nedostatek národní hrdosti a sebevědomí je podle mého názoru stále jednou z brzd větší otevřenosti České republiky, oslabující schopnosti postavit se na odpor, říci si svoje, nebát se být potížistou, nebát se být aktivní a prosazovat své zájmy i na úkor velmocí, navrhovat a prosazovat řešení, aktivně tvořit a spolupracovat – nebýt jen divákem a poslušným hráčem, kterého všichni plácají po zádech, který nikomu nevadí, nikomu neškodí, ale ani nic nepřináší. Či dokonce užitečným idiotem, který však dostane pochvalu za svůj „aktivní“ a „pozitivní“ přístup. Ačkoli je Česká republika dnes moderním a relativně vyspělým státem, nedostatek národního sebevědomí a hrdosti ji stále limituje, neumožňuje se prosadit více a překročit standard průměrnosti EU nebo se alespoň přiblížit úrovni západních zemí či dokonce zařadit se mezi TOP státy na úroveň nejvyspělejších zemí. Potenciál proto však existuje.
Další možnou příčinou, proč se Česku stále nedaří překonat hranici slabšího průměru a bránit tomu, aby u nás lidé museli nakupovat stejné produkty za vyšší cenu než v zemích, kde mají lidé mnohem vyšší příjmy je vysoká propojenost politiky a byznysu, velmi špatné hospodaření s veřejnými financemi a to, že Česká republika do značné míry zdědila a přejala systém z předrevoluční doby a nebyla ho schopná dostatečně změnit v úplně nový, konkurence schopný. Další možnou příčinu vidím v tom, že Česká republika se stala do značné míry majetkem zahraničních korporací a stát se vzdal vlastnictví důležité infrastruktury a klíčových podniků – kromě rozkradení a vytunelování státu došlo o k jeho rozprodání, takže velká část peněz, která by měla jít do státní kasy, končí v zahraničí. Za těchto okolností se zdá téměř nemožné dohnat vyspělé země – ani v dalších 30 letech, takže země bude stále oscilovat kolem průměru. Není vyloučeno, že nás předběhnou i dnes chudší země.
Prehistorie
450 př. Kr. | Keltové
10 př. Kr. | Keltové se stahují a území obsazují Germáni
179 | první římské tábory na Moravě soupeřící s Germány
550 | příchod Slovanů z jižní Evropy
Podle legendy je zakladatelem českého rodu Přemyslovců Přemysl Oráč z příbuzenstva praotce Čecha, kterého si vyvolila za manžela Krokova dcera Libuše. Ta byla nejmladší dcerou Římana a Slovanky. Mezi jejich následovníky byl Hostivít a jeho synem první český kníže Bořivoj I.
Velmi podobné legendy o praotcovi zakladateli národa mají i ostatní Slované. Poskytují nám tak ucelený obraz doby, kdy Slované osídlovali celou východní Evropu a každý kmen se svým vůdcem – praotcem národa se vydal jiným směrem. Kde byla původní pravlast Slovanů, o tom se dodnes vedou spory. Podle jasnovidců Slované osídlili Evropu z jihu, z oblastní dnešního Bulharska, odkud k nám později přišli i Cyril s Metodějem).
568 | poslední Germáni opouštějí Moravu
624 – 661 | Sámova říše, říše franckého kupce Sáma chránící Slovany před Avary
úpadek vlády Avarů a emancipace Slovanů
791 – 833 | Moravské a Nitranské knížectví Slovanů, která mezi sebou vedou boj
Moravský kníže Kníže Mojmír vítězí nad nitranským Pribinou, zabírá jeho území a vytváří Velkomoravskou říši.
Raný středověk – Česká a Moravská knížectví
Proč se začalo Čechám říkat Čechy? To se přesně neví, ale patrně ze slovanského slova „čiechy“ – tj. vrchoviny, kopcovité krajiny.
833 – 907 | Velkomoravská říše
872 | válka mezi Velkou Moravou a Východofranskou říší, Čechové se přidávají na stranu Moravanů a Franky odrážejí
874 | Sňatek Bořivoje I. s Ludmilou, dcerou pšovského knížete a rozšíření moci Přemyslovců v Čechách. Velkomoravská říše zabírá velkou část území dnešního Rakouska, Slovenska, Maďarska a Rumunska až k Dunaji.
904 – 906 | Zavražděn Uherský velkokníže a válka Uhrů proti Bavorům a Moravanům, rozpad Velkomoravské říše. Uhry zabírají území dnešního Slovenska a v Čechy ovládají Přemyslovci, kteří se zmocňují i Moravy.
915 – 1198 | České a Moravské knížectví Přemyslovců
1002-1806 | Unie Říše Římská (Německá)
Vrcholný středověk – České království
1198 – 1306 | České království Přemyslovců (původní česká dynastie)
Zavraždění krále Václava III. (1306) a odstavení Přemyslovců, boje o moc. 1310 si Eliška Přemyslovna, dcera Václava II., bere Jana Lucemburského.
1310 – 1437 | České království Lucemburků (původní lucembursko-belgická dynastie)
1380 – 1436 | Občanská válka mezi katolíky a protestanty
1437 – 1471 | boje o moc, spory mezi katolíky a protestanty, později i války s Uhry, Jiří z Poděbrad je nucen žádat o pomoc polsko-litevského krále Kazimíra IV. Jagellonského výměnou za to, že se stane i českým králem a uchrání Čechy
1471 – 1526 | České království Jagellonců (původní litevská dynastie)
Sňatek Anny, dcery Vladislava Jagellonského a Ferdinanda I. Habsburského v roce 1526. Vzhledem k tomu, že jediný syn Vladislava později zahynul, mohli se Habsburkové dostat k moci.
1490 – 1526 | Unie Česko – Uhersko
Novověk – Rakouská monarchie
1526 – 1918 | České království za Habsburků (původní německo-švýcarská dynastie)
1526 – 1699 | Habsburská monarchie (Unie několika států pod vládou Habsburků)
Po smrti tolerantního Rudolfa nastoupil na Habsburský trůn jeho bratr Matyáš, přesvědčený katolík a začalo pronásledování všech protestantů – odplata za husitskou revoluci.
1618 – 1648 | Třicetiletá válka mezi Habsburky (katolíky) a českými stavy (protestanty)
1699 – 1867 | Rakouská monarchie
1749 | Faktické zrušení autonomie Českého království Marií Terezií a jeho sloučení s Rakouskou korunou.
1781 | Josef II. v rámci reforem omezuje nevolnictví a rozšiřuje osobní svobodu poddaných, počátek národního obrození
1815 – 1866 | Unie Německý spolek
Mezi nejvýznamnější členy unie jsou Rakouské císařství a Pruské království. V Prusku a Rakousku však patřila do spolku jen ta území, která předtím patřila do Svaté říše římské, tj. včetně Čech a Moravy. Unie zahrnuje i část Istrie. Svazek měl svého předsedu, kterým byl rakouský císař, společné instituce, jako byl Sněm a Spolková rada. Jinak má každý stát vlastní ústavy a zákony.
1819 | Rakousko, Prusko a některé německy státy zavádějí cenzuru
1848 | Revoluční hnutí za lidská práva, právo na sebeurčení s občanskou společnost prochází Evropou, avšak v Rakousku není příliš úspěšné. Přesto není bez výsledku a formálně je absolutistický režim nahrazen konstitučním, i když prakticky se ho daří realizovat až v 60. letech. Rodí se občanská společnost, feudalismus je nahrazen kapitalismem – nevolnictví je definitivně zcela zrušeno.
1867 – 1918 | Rakousko-Uhersko
Emancipace Uhrů a jejich částečná suverenita. Společná zůstává jen osoba panovníka, zahraniční politika, armáda a finance.
Počátky republiky
1918 – 1939 | Československo (ČSR) – 1. republika (demokratická)
1939 – 1945 | Německý Protektorát Čechy a Morava
1945 – 1948 | Československo – 2. republika (Sovětský protektorát)
1949 – 1989 | Československo (ČSSR) – 3. republika (Sovětský protektorát)
1989 – 1992 | Československo (ČSFR) – 4. republika (demokratická)
od 1993 | Česká republika
od 2004 | Evropská Unie