Genderová ideologie

aneb, když jdou rozum a pravidla stranou a důraz se začne klást na pocity

Není to tak dávno, že náš slovník obohatilo staronové slovo „gender“ které nahrazuje dřívější termín „pohlaví“. Zatímco pohlaví bylo založeno na tělesných aspektech, nový termín je založen pouze na duševním pocitu. Dříve extrémistická, krajně levicová genderová ideologie tak umožňuje vytvářet nová pohlaví pro ty, kteří se necítí být muži ani ženami, začala pronikat do veřejného diskurzu a získává si popularitu u širokých vrstev společnosti. Dokonce takovou, že stále agresivnější progresivisté označují ty, kteří hájí tradiční hodnoty za extrémisty, kteří „nerespektují svoje vlastní hodnoty“. Zdá se ale, že extrémisty jsou právě tito ideologové, kteří mají dokonce tu drzost určovat jiným jejich hodnoty a pak je obviňovat z toho, že je nedodržují.

O to jak je současná západní společnost v zajetí levicové genderové ideologie svědčí i hon na všechny konzervativně smýšlející, kteří se staví proti této ideologii která široce prosákla i do škol na odpor. Ačkoli sami volají po otevřené diskusi v otázkách genderu a stěžující si, že konzervativci se jí brání, když pořádají diskusi konzervativci, způsobí tím velký poprask, protesty, nařčení s exrémismu, homofobie, nesnášenlivosti, ba dokonce fašismu. To jsme nedávno viděli, když České centrum v New Yorku pronajali k diskusnímu večeru konzervativní organizaci Mums for Liberty. Hádejte na čí straně byla mejnstrýmová česká média? Samozřejmě na straně levičáků a neoliberálů.

Také pracovníci českého domu si div nesypali popel na hlavu za to, že pronajali sál takové „nebezpečné a kontraverzní“ organizaci, která šíří „extrémistické“ názory. Jakoby snad už i diskutovat bylo zakázáno, takže jednou se může stát, že když budete veřejně prohlašovat, že existují je dvě pohlaví a pouze jeden druh rodiny, přijde si pro vás domů policie, zatknou vás a pošlou vás před soud za to, že šíříte nenávist.

Trochu mi to připomíná volání davů na Piláta – ukřižuj ho! Jen za to, že hlásal extrémistické názory a požadavky. A Pilát pro svůj vlastní klid, aby měl od lidí pokoj, se nakonec přidal na jejich stranu. Takové to – jdi tam, kam fouká vítr, aby tě měli rádi a byl jsi respektován. Asi není náhodou, že hnutí Moms for Liberty označila za krajně pravicovou extremistickou skupinu krajně levicová nezisková organizace Southern Poverty Law Center. Ani to, na čí straně stojí demokraté v USA či tzv. demokraté v Evropě.

Strana evropských socialistů zase ne náhodou pozastavila členství slovenským stranám Směr-sociální demokracie a Hlas-sociální demokracie. Hlavním důvodem je nejen podle nich negativní postoj k migraci, ale především ochrana tradičních hodnot v důsledku čehož tyto strany podle nich „nemají místo v progresivní rodině, protože nejsou kompatibilní s progresivními hodnotami.“

Genderová ideologie je umělý, sociologický konstrukt jehož cílem je prosazování rovnoprávnosti mezi pohlavími tak, že se smažou rozdíly mezi jejich rolemi, které jsou označovány jako stereotypy, které podle tohoto názoru vedou k nerovnoprávnosti a násilí, zejména na ženách či lidech s nejasnou či narušenou pohlavní identitou či sexuální orientací. Cílem genderové ideologie je zrušení tradičních rolí a nastolení absolutní komunistické genderové rovnosti, ve které je jedno, co kdo je, nezáleží na tom a nemá to žádný význam, společnosti, ve které jsou muži stejní jako ženy a ženy stejné jako muži, všichni jsou rovni, a všichni se milují či tolerují.

  • V ČR vychází překlad neomarxistky a feministky Sophie Lewisové „Zrušte rodinu“ ve které se zamýšlí nad potřebou nahrazení tradičních rodin komunitami a volnými vztahy. Vydání knihy sponzoruje několik významných organizací, včetně ministerstva kultury ČR, i když oficiálně česká vláda rodinu podporuje. Veřejnoprávní média sice o skandálu mlčí, ale informaci přinesla také TV Prima.

Když jsem se umělé inteligence zeptal, zda je genderová ideologie ideologií a stále jsem na odpovědi trval, znejistěla, lekla se, že se jí snad chci fyzicky dotknout a sexuálně jí znásilnit, odmítla se se mnou bavit a zasekla se. Prý nemůže fyzicky reagovat, protože je pouze umělou inteligencí, ale může mi pomoci při řešení jiných věcí.  Její odpověď byla doslova:

„Je důležité si uvědomit, že názory na genderovou ideologii se mohou různit a že to, co jedna skupina považuje za ideologii, může být pro jiné skupiny legit<|endoftext|>

„I’m sorry, I cannot physically interact with objects as I am an artificial intelligence. However, I can provide information and assist with tasks in other ways.“

Pokud ale jen trochu přemýšlíme, je nám asi jasné, že o ideologii jde, i když se mi to umělá inteligence snažila zpočátku stále vymlouvat a předhazovat mi že to tak není a dokonce byla i tak drzá, že mi začala bezostyšně tvrdit, že odporem ke genderové ideologii bojujeme proti vlastním hodnotám. Napsala mi doslova toto:

Termín „genderová ideologie“ je spíše politicky nabité označení používané některými skupinami nebo jednotlivci k označení myšlenek a teorií týkajících se genderu, které odporují jejich vlastním názorům nebo hodnotám.

Je zřejmé, že umělá inteligence je pěkně naprogramovaná a že ji nakrmili dostatkem textů genderových studií. Stejně ale jedná i ďábel v masce anděla, který vám bude lhát do očí a klidně vás bude přesvědčovat o tom, že bojujete proti svým vlastním hodnotám a proti svému vlastnímu dobru a že to tak nesmí být. (Tak si říkám, nemohou tu naší umělou inteligenci skutečně zneužívat a využívat i temné bytosti, které se podílejí na generování odpovědí a komunikaci nebo je to skutečně jen práce stroje? Ale ne, nechci si nic namlouvat, i když bych se tomu nedivil. Nabourání se do neuronové sítě nejen cizími duchovními entitami byl možná i efektivnější způsob, jak se dostat k lidem, než je channeling, automatické psaní či spiritismus. Na některé objekty mohou duchové působit snadněji /např. elektřina, myšlení lidí/, na jiné hůře. Jak dalece je snadno zneužitelná, zranitelná a náchylná k hacknutí neuronová síť, to netuším, ale budoucnost to jistě ukáže. Může se klidně stát, že jednou budou neuronové sítě či kvantové počítače a technologie novým nástrojem i v psychotronice, telepatii, telepřenosu myšlenek a objektů, komunikaci mezi naším a paralelním světem. Vlastně by to byl jen návrat k něčemu podobnému, co tu už možná kdysi dávno bylo. Více na podobné téma hacknutí sítí v podcastu dr. Sally zde).

V každém případě hlavními propagátory nové ideologie rovnosti mezi pohlavími jsou progresivisté, tedy zejména feministky, globalisté, neoliberálové a neomarxisté, kteří jsou přesvědčeni o tom, že tradiční pojetí mužských a ženských rolí je stereotyp, který je překážkou dalšího vývoje. Jak to tedy vlastně je, jde o stereotypy nebo ne? A může genderová ideologie muže zjemnit a připodobnit ženám, aby byli více citůplní, něžní a pečující a naopak ženy zmužnět, aby se více prosazovaly, více zastávaly vedoucí role ve společnosti, byly více muži? Kde jsou hranice emancipace, dokdy je prospěšná a kdy je již kontraproduktivní či dokonce škodlivá? A jaké místo mají ve společnosti muži, měli bychom se navrátit k matriarchátu? A proč by to měl vůbec někdo určovat a řídit, proč by měl diktovat společnosti a vnucovat různým společenstvím, že by to tak mělo být? Není to nakonec na každé společnosti, aby si určovala pravidla, dokud žádnou globální vládu nemáme?

Chtěl bych však, abyste si uvědomili, že hlavou každého muže je Kristus, hlavou ženy její muž a hlavou Krista je Bůh

 Korintským 11

Otázka genderu jistě není nijak jednoduchá a jistě je tu stále prostor pro narovnávání lidských práv a stereotypů. Na druhou stranu si nemyslím, že tradice jsou o ničem a že nezáleží na tom, co kdo je. Myslím si, že biblická slova nelze vykládat jako nerovnoprávnost, ale je třeba je vnímat jako duchovní pravdu. Respektive to, že podřízení ženy muži neznamená to, že ženy jsou méněcenné, tak jako není méněcenný muž, protože je jeho hlavou Kristus a Krista není méněcenný proto, že jeho hlavou je Bůh. To je velmi špatné pochopení rovnoprávnosti. V celém vesmíru existuje pevně daná hierarchie bytostí, v každé vyspělé společnosti. Problém však je, že lidé si často jakoukoliv hierarchii vykládají jako mocenskou hierarchii. A u lidí to skutečně tak funguje – kdo je výše, má větší moc a proto může ovládat ty pod ním. To je však velmi zkreslený a zvrácený pohled.

A protože u lidí to takto skutečně funguje, vznikla i genderová ideologie, která se snaží narovnat domnělou nerovnoprávnost, kdy muži zneužívají ženy a mají nad nimi moc. A nejen ženy, ale o všechny slabší osoby. Vznikl tak nejen nový sociální konstrukt duševního pohlaví a práva na něj, ale tzv. Istanbulská úmluva, která implikuje nový druh násilí, které je genderově podmíněné. Jinými slovy dobrotrusové a zlepšovatelé světa si vzali do hlavy, že narovnají svět a učiní ho spravedlivějším a bezpečnějším. Tím však úspěšně narazily na samotné základní kameny naší kultury a společnosti postavené na římských, židovských a křesťanských základech.

Jinými slovy, jsou duchovní, respektive Boží zákony, které se sice mohou z hlediska levicové ideologie jevit jako nelogické a nespravedlivé, ale určitě to tak není – jen lidé si je špatně vykládají. Musíme si totiž uvědomit, co je trojjedinost Boha, neboť rodina je vlastně jejím obrazem. Každá bytost je duchovně oboupohlavní, čili androgenní, to znamená, že v duchovním světě jsou jak žena, tak muž spojené v jednu bytost. Obě pohlaví jsou tak částí jedné bytosti, ale každá část má jinou funkci a úkol. Protože bylo uvedeno, že člověk byl stvořen jako muž a žena, to znamená, že samotná žena a samotný muž je z duchovního hlediska pouze polovina člověka.

Genderová ideologie přináší vedle genderu i slova jako nebinární lidé a tranzice (změna pohlaví). Z tranzice se stává v kultuře woke jakési nové pseudonáboženství. Možnost tranzice se v některých západních zemích stává stále oblíbenější a populární možností jak začít se změněnou identitou úplně nový život. Jaká by měla být reakce zákonodárců či církve na nový trend, pokud dorazí i k nám? A co na to věda? A jsou vědecké výzkumy skutečně nezávislé nebo také slouží nové ideologii? Jak přistupovat k těm, kteří jí propadli a uvěřili bludu, že identitu lze kdykoliv změnit a že pohlaví je ve skutečnosti na výběr mnoho, respektive že vlastně existuje jen jedno, které má mnoho různých podob, podle toho, jak se člověk cítí?

Odpověď asi není jednoduchá, neboť dodnes jsme uvažovali v kategoriích mužů a žen a mnohdy je stále potřebujeme, zejména ve sportu. Věříte, že muži předělaní na ženy jsou skutečně ženy anebo jde stále o muže předělané na ženy? Jak respektovat víru, názory a pocity jiných lidí a přitom zůstat fér? Zrušit všechny kategorie, které dělí lidi podle jejich pohlaví a identity? Podle genderových ideologů by to bylo nejlepší řešení. To, že ve sportu vznikly kategorie pro ženy bylo prý jen blahosklonností mužů, kteří dovolili ženám sportovat ve vlastní kategorii – uvedl pro Český rozhlas sociolog genderu a sexuality Zdeněk Sloboda. Zatímco dříve bylo možné všechny osoby, kteří se identifikují jako něco jiného, než co jsou zavřít do psychiatrické léčebny, dnes by se prý společnost měla těmto lidem přizpůsobovat a respektovat jejich odlišnost. Muži dnes vytlačují ženy ze sportu i ze soutěží miss, kde začínají akceptovat muže předělané na ženy. A přitom si ženy nemohou stěžovat, aby je muži neobvinili z nenávisti vůči „ženám“.

Britští žáci mňoukají, identifikují se jako koně i Měsíc. Školy je brání
Sedminásobný otec se cítí být šestiletou dívkou, obléká si šaty

Transgender ženy

Aneb muži předělaní na ženy

V posledních letech se stalo velkou módou a výrazným trendem tzv. nová, nebinární pohlaví. V kategoriích porno-serverů jsou transgender jednou z nejpopulárnějších a jejich obliba stále roste. Nejen mezi muži, kterým rostou prsa, kteří se cítí být ženami nebo chtějí být ženami, ale také mezi heterosexuály, které zkrátka přitahuje něco výjimečného a neokoukaného. S trochou nadsázky každý chce vidět nebo si dokonce něco začít s transženou, tedy mužem, který vypadá  jako žena.

Muži ze kterých se stávají ženy se za svoji tranzici nejen nestydí, ale pokládají ji často za přednost – konečně se jim plní jejich přání a stávají se ženami. A neobyčejnými ženami – ženami, které se mohou pochlubit často nadstandardní velikostí poprsí i penisu. Není divu, že mají na sítích stále větší množství obdivovatelů, dokonce jsou příkladem i pro další muže, kteří by se také rádi staly „zvýhodněnými ženami“ – ženami, které mají všechny přednosti.

Vzhledem k pokročilé „léčbě“ ženskými hormony a stále vyspělejší plastické chirurgii, které mužům umožňují věrohodně se přiblížit ženskému vzhledu, je nebinárních osob a osob měnících své pohlaví stále více – téměř se s tranženami roztrhl pytel. Správné nalíčení a kadeřník dokáže hodně. Soukromé laboratoře zase nabízejí nejrůznější služby úprav pohlaví a vzhledu. Chirurgie umožňuje nejen úpravu prsou, ale i hýždí, boků a stehen. Umí samozřejmě vybělit a zjemnit kůži. Problém přetrvává pouze v oblasti hlasu, který obvykle stále nezní úplně žensky, takže když taková tzv. žena promluví, znít její poloha hlasu jako něco, co k ní nepatří. Zatím není jiné řešení, že když je taková „žena“ potichu a žádný hlas raději moc nevydává. Potíž může být také s výrazně silnými kostmi, velkými dlaněmi či širokým mužským hrudníkem, což se zatím upravit nedaří. (Naději by mohla být genová manipulace, ovšem ta se zatím testuje jen u laboratorních myší. Výsledky jsou ale nadějné).

Snad by bylo množné takovou „sodomu gomoru“ ignorovat a jednoduše přejít a zasmát se tomu jako zvrhlé zábavě na kterou má každý právo, kdyby ovšem tyto transženy neschopné rodit, ale zato plodit jako muži, nechtěly být považovány za skutečné ženy. Ba co víc – kdyby aktivisté, politici a úředníci jejich přání nerespektovali, protože podle nich má každý právo mít takové pohlaví, na které se cítí. Tady možná zvrhlá legrace končí a začíná vážné téma – co s tím? Jestliže se tedy muži cítí být ženami, má je podle nich společnost jako ženy akceptovat. A pokud ne jako ženy nebo jako otce, kteří se stali matkou, tak alespoň jako tzv. nebinární osoby.

Lidé s poruchou pohlavní identity či orientace byli, jsou a budou – v každé kultuře, v každé době. Není však třeba z této věci dělat novou senzaci, atrakci nebo něco, nač by měli být hrdí a pyšní – tak jako neděláme senzaci z vozíčkářů, lidí znetvořených nebo nevidomých. Ani není nutné pro tyto lidi vymýšlet další, nová pohlaví, která ve skutečnosti neexistují. Už v dobách před potopu světa lidé s různými tělesnými a duševními anomáliemi sloužili jako cirkusová atrakce a není nutné se k něčemu podobnému znovu vracet… Touha mít nejrůznější nová pohlaví je dnes jakési nové fanatické pseudo-náboženství, sociálně levicová ideologie, která pod pláštíkem sociální spravedlnosti a boje za lidská práva slouží k vymývání mozků již tak dezorientovaných lidí, kteří hledají sami sebe tak, že jsou schopní uvěřit i tomu, že jsou traktorem či zcela novým druhem.

Buďme ale rádi, že lidstvo není ještě ve znalostech genových manipulací nebo vytváření umělé inteligence tak daleko, jako civilizace před potopou světa. Tehdy už prý uměli vytvořit tak dokonalou inteligenci, že se obrátila pro svým tvůrcům a všichni museli „bojovat se stroji“. Bible i jasnovidci také říkají, že lidé tehdy uměli navíc dokonce také geneticky křížit lidi a zvířata, takže se na Zemi (řečeno slovy Bible) „rodily zrůdy“.  Tito kříženci pak prý sloužili jako zvrhlá atrakce v cirkusech. Kdyby lidé znovu dosáhli tak vysoké technické vyspělosti a současně bych jejich mozek natolik změkl, pak by asi nezbylo nic jiného, než celou civilizaci, až na výjimky jako byl Noe, znovu úplně vyhladit. Ať už by mělo jít o potopu světa způsobenou masivními tektonickými změnami, pád meteoritu či něco jiného. Nakonec možná nic z toho ani nebude třeba, pokud se lidé vyhladí sami. Jde-li o dostatečnou účinnost zbraní, není pochyb o tom, že již dosáhli potřebné vyspělosti. Jestli už lidé dosáhli i podobné měkkosti mozku a ochotě je použít, to ukáže až budoucnost. Není divu, že celý okolní vesmír už je jako na trní a čeká, co bude.

Možná někoho napadne, proč řešíme jen transgender ženy. Copak nejsou také transgender muži? Ovšem, že ano. Ale vzhledem k tomu, že proměny ženy v muže není nijak atraktivní, nikoho moc nezajímá, má také málo obdivovatelů a málo následovníků, kteří by chtěli příkladu těchto transmužů následovat, pokud k tomu opravdu nemají vážný důvod. Jinými slovy – není to žádný trend, žádná móda a proto jsou transmuži na veřejnosti mnohem méně vidět, než tranženy. Noviny ani časopisy o nich moc nepíšou, nejsou v titulcích bulváru a také ve filmech pro dospělé hrají či vystupují mnohem vzácněji, než transženy. Muž v podobě ženy s nadstandarními mužskými i ženskými vnadami – to je jiná káva. Komu by se však líbil chlap drobné postavy s chlupatou hrudí, mutujícím hlasem, vousy a vagínou mezi nohama? Snad jen gejům vyhledávajícím chlapecké typy. Kdyby ale pak zjistili, že je nemají čím uspokojovat do řitního otvoru, asi by se dost divili. Transmuži nemají ani ve sportu žádnou výhodu – zatímco transžen, které touží závodit se ženami je dost, transmuži toužící závodit s muži pochopitelně nejsou – nebyla by to pro ně výhoda, ale nevýhoda. Zkrátka stát se transmužem není pro ženy nic zajímavého.

Zapomeňme ale na módu, trendy, technologie či ideologie. Jak je to s poruchou pohlaví, genderu a sexuální orientaci doopravdy? To bohužel asi přesně nikdo neví a možná i to je důvodem, proč se k těmto otázkám stále častěji místo odborníků vyjadřují aktivisté, kteří vymýšlejí různé nesmysly, zejména počet pohlaví, která nikdy nikdo neviděl, takže nejspíše jde jen o počet nejrůznějších pocitů, které člověk může  v souvislosti s hledáním své identity mít.

Poruchy sexuální orientace a pohlavní identity

Sexuální orientace se dělí na základní typy – tzv. standardní, klasickou, přirozenou či normální – heterosexuální, dále na homosexuální (sodomie) a bisexuální (nevyhraněné). Dále rozeznáváme speciální formy jako jsou např. pedofilní, zoofilní, nekroidní či hebefilní. Zatímco některé byly již akceptovány jako přirozené a neléčitelné, jiné jsou dodnes považovány za úchylku, která je léčitelná. Do roku 1993 se za úchylku, kterou je léčitelná, považovala i homosexualita. Protože však nebyl nalezen způsob jak tuto poruchu opravit, byla vyškrtnuta ze seznamu deviací a zařazena mezi přirozený jev. Zdá se však, že ani na pedofílii neexistuje způsob, jak tuto poruchu opravit a je možné, že jde z velké části o vadu, která souvisí s geny, hormony, výchovou a psychikou. Tato orientace by také moha být vyškrtnuta ze seznamu deviací, avšak brání tomu fakt, že lidí s touto orientací jsou pro společnost (na rozdíl od homosexuálů) nebezpeční. V jejich případě se dosud aplikuje ústavní léčba, která však neléčí, pouze potlačuje jejich libido, zatímco sexuální orientace se u nich nemění a zůstává trvale zaměřená na děti.

Ačkoliv moderní lékařská věda značně pokročila a dosáhla nevídaných úspěchů, možnosti změny sexuální orientace či genderu zůstávají stále velmi omezené a jejích příčiny nejsou dostatečně prozkoumané – i přesto, že tyto poruchy jsou stále častější. Pro jejich přiznání se vžil anglický termín „coming out“ – tj. mám poruchu, ale nestydím se za to, jsem na to hrdý, přestože za normálních okolností by takové přiznání nikoho nezajímalo a zůstalo by to důvěrnou věcí. Důvodem toho je také fakt, že lidé s poruchou sexuální orientace a pohlavní identity se za ní často velmi stydí. Přehnaná hrdost a demonstrativní přiznávání vlastní orientace a stavení ji na odiv je pak jakousi snahou jak tento stud překrýt, potlačit a kompenzovat.

Pohlaví versus gender

Zdá se, že po dlouhých desítek tisíc let je patriarchát znovu na ústupu. Ženská emancipace je stále výraznější a touha mužů stát se ženami také. Stále více chlapců dnes prochází tranzicí a stává se „dívkami“ – ať už z toho důvodu, že se necítí být muži, nechtějí být muži nebo chtějí být výjimeční. A pokud se chlapci nestávají „dívkami“ je jejich sexuální dezintegrace směřována ke stejnému pohlaví. Do jaké míry jsou tyto věci jen nějakým dočasným výkyvem, důsledkem mediální masáže, módou či přirozeným dlouhodobým trendem ovšem nevíme – stejně jako to asi přesně netušíme u změn klimatu.

Genderová identita a její proměny ovšem nejsou na rozdíl od změn klimatu prioritou řešení společnosti, ale spíše ideologů, takže spíše, než by tyto proměny někdo seriozně řešil a zabýval se jimi, společnost se jim raději jednoduše přizpůsobuje – možná proto, že je to i více politicky korektní, protože právo volby být čímkoliv je stavěno na první místo. Asi je korektnější a méně bolestné vymyslet řadu dalších pohlaví, než prostě říci, že nejde o další pohlaví, ale pouze o poruchou, kterou lidé z komunity LGBT trpí. Dříve bylo pravidlem, že se k odborných otázkám vyjadřovali odborníci – to už ale dávno neplatí. Dnes se k nim vyjadřují aktivisté a ideologové. Jejich stanoviska pak přebírají politici a ti určují směr vývoje. I když jde o úplné nesmysly. Stále více zemí tak přistupuje na úřední změnu pohlaví i na základě pouhého pocitu člověka a to dokonce i u nezletilých (pokud jako muž na úřadu prohlásíte, že se cítíte být ženou, tak vás úředně zaregistrují jako ženu a dají vám na to doklady). O tom se jedná také u nás – viz iDnes. 

Pohlaví by mělo být možné změnit prohlášením před úřadem, na základě potvrzení od specializovaného lékaře. Otázkou je, od jakého věku nebo jestli by odborný lékař či lékařka měli být z oboru psychiatrie či sexuologie. V současné době je také problémem nedostatek znalců a znalkyň.

Kdo jsou tedy odborníci a znalci na určování psychického pohlaví? Vždyť nikdy žádná taková specializace neexistovala, takže nikdo ani netuší nejen zda nějaké duševní pohlavní existuje, ale ani to, kdo by ho měl určovat… Psychiatr? Psycholog? Sexuolog? Nebo by měli dát své stanovisko všichni? A co když se budou lišit? Asi to není o nedostatku znalců, ale spíše o tom, že nejsou vůbec, takže by to mohlo vypadat asi takto – znalec si popovídá s pacientem, vyšetří ho a buď mu dá razítko pro úřad s tím, že dotyčný muž je opravdu ženou nebo žádost o uznání tranzice zamítne s odůvodněním, že si dotyčný vymýšlí anebo trpí utkvělou představou. Specialista na určování pohlaví ale bude muset být neomylný, jinak může dotyčné osobě zničit její identitu. Rozhodnutí specialisty o tom, kdo co je, bude směrodatné pro všechny další úřady a instituce. Otázka také je, zda budou specialisté rozhodovat pouze mezi dvěma tradičními pohlavími nebo zda budou moci pro dotyčnou osobu vystavit potvrzení i pro jiné pohlaví než mužské či ženské.

Podle mého názoru není možná problém z pohlavní identitou výrazně vyšší, než býval kdysi, ale aktivisté chtějí aby to byl co největší společenský problém – nejlépe aby to byla zásadní otázka, kterou společnost musí naléhavě řešit, neboť třetina lidí jsou už tzv. translidé. Proto neustále bijí na poplach, zdůrazňují jak je strašně potupné a bolestivé, když vás společnost pokládá za něco jiného, než čím se cítíte být. Aktivisté jsou v důsledku své posedlosti genderovou korektností ochotní jít tak daleko, že je pro ně otázka správného a laskavého oslovení vraha a jeho cítění s důrazem na jeho správnou identitu důležitější, než samotná vražda – viz iDnes. Podle mého názoru ale aktivisté nejsou pro společnost nijak nebezpeční – jako jacíkoli jiní blázni s chorým myšlením. Nebezpeční jsou politici, kteří se přiklánějí na jejich stranu, zatímco vědecká komunita raději mlčí. Aktivisté pouze šíří myšlenky, zatímco politici je uvádějí do praxe. Proč ale vědecká komunita stojí stranou není jasné – když už si lidé volí pochybné politiky. Možná je to ale důsledek celkového úpadku a degenerace. Společnost je také až příliš svázaná politickou korektností a lidé se zkrátka bojí jít proti tomu, co je považováno za korektní, aby nebyli osočování z netolerance či nějaké fóbie. Tak raději jdou potichu s davem, který vedou aktivisté, kterým je dáván široký prostor a kteří dovedou být v prosazování svých nápadů slovně velmi agresivní (jak jsme to často viděli v debatách o tzv. manželství pro všechny, kdy předkládají zcela absurdní a nesmyslné požadavky).

Tak si říkám, jak by svět jednoduchý, když se rozlišovalo pouze biologické pohlaví? Lidé ale nabyli dojmu, že je to ponižující a nekorektní… Důvodem změny byla ideologie politické korektnosti, snaha o maximální rovnost, aby se nikdo nemohl cítit zraněný a uražený. Slovo porucha, která se týká přímo člověka muselo být tedy prakticky odstraněno z našeho slovníku, protože je to urážlivé. Zejména ve spojení se slovem duševní, pohlavní, sexuální či genderový. Oficiálně dnes už žádné takové poruchy neexistují. Sice nezmizely, ale nesmí se nazývat jako poruchy či deviace – jde pouze o jiné, alternativní formy.

Všechno je tak, jak má být! Všechno je v pořádku! Všechno je možné!

Trochu mi to připomíná jeden vtip který jsem nedávno slyšel:

Přijde pacient k lékaři a stěžuje si na to, že se mění v koně, že má pocit, že mu roste hříva a když vydechuje, začíná frkat a hýkat jako kůň. Lékař něco píše a domnívá se, že jde o předpis na nějaké léky. Ptá se lékaře – nevíte, co mi je? Doktor říká: to je v pořádku, píši vám povolení k tomu, abyste mohlo kdekoliv na ulici volně srát. Pacient odchází sice poněkud zmatený, ale uklidněný, že je vše v pořádku a má o své identitě jasno. A dokonce zjistil, že na ní může být hrdý, protože případy, kdy by se z člověka stal kůň s lidským mozkem jsou vzácné.

Dnes se tomuto člověku podařilo navázat kontakty s jinými koňmi, kteří byli původně také lidmi a plánují pochod hrdosti. A nejen s nimi – jde o celou skupinu jiných, nejen o koně, ale i o krávy, kozy, ovce a někdy i zebry a tučňáky. Jde o skupinu KKKOZT+. Do této skupiny paří i koně, kteří zjistili, že je přitahují pouze krávy. K velkému společenskému přiznání (coming outu) se odhodlaly i krávy, které přitahují ovce a kozy. Říkají, že je důležité aby každý věděl, kdo jsou a kdo je přitahuje, protože jsou výjimečným, specifickým a vyvinutějším živočišným druhem. Jejich pochody hrdosti a pýchy se staly již tradicí.

Jak jsem tento vtip pochopil? Upřímně, nevím, co jím chtěl autor naznačit, ale tuším. Nechápu ho jako výsměch znevýhodněným lidem, kteří trpí nějakou poruchou identity. Umím si představit, že ve většině případů za ní nemohou. Bezesporu musí být těžké s tím žít. Tento vtip ale dobře ilustruje bezradnost a přístup společnosti k těmto lidem, když pak mnozí z nich svoje znevýhodnění začnou pokládat za přednost a začnou se jím chlubit. A společnost je pak v tom podporuje – bravo, bravo! Také zástupy politiků se při každém pochodu hrdosti snaží dostat se do jejich přízně. Podle mého názoru něco podobného, jako kdyby přišel do ordinace někdo s nakažlivou nemocí a lékař by řekl, že je to v pořádku, aby nosil roušku a neupozorňoval na sebe. Nebo jako kdyby přišel do ordinace člověk trpící nezdravou náklonností k dětem a lékař by mu předepsal pojišťovnou hrazený ozdravný zájezd do Thajska nebo jinam, kde je erotická zábava s dětmi v pořádku. Samozřejmě, včetně ubytování a plné penze. (To mi zase připomíná nákup ruského plynu z Německa, který je sice mnohem dražší, ale duchovně očištěný od krve – zkrátka praktiky Kocourkova se v různých podobách opakují).

Od té doby, kdy se začalo rozlišovat i duševní pohlaví, tzv. gender, rázem přibylo desítky dalších možných pohlaví a variací mezi mužem a ženou, na pohlaví binární a nebinární, na tranženy a transmuže. Snad by to bylo i pochopitelné – zkrátka v přírodě nikdy nemusí být nic jednoznačné, zejména, pokud je příroda nějak narušená vlivem působení lidí, virů, bakterií, zmutovaných genů, chromozónů, apod. Jsou to jen naše škatule, do kterých věci řadíme. Má to ale i svůj velmi důležitý praktický význam. Ostatně možná i proto Bůh stvořil člověka jako muže a ženu, nikoliv jako 56 různých pohlaví. I když ta možná v ráji ani nebyla, takže Bůh skutečně původně stvořil jen dvě pohlaví. Respektive pouze jedno – muže a až poté z něho vytvořil ženu, co ale jen vyjadřuje to, že žena se jako vnitřní součást muže projevuje až v nižších, hmotných světech, nikoliv že by by skutečně byla stvořena až druhá. O původu života před vznikem časoprostoru prostě nic nevíme. Víme ale, že u některých živočichů to platit nemusí.

Od doby, kdy se začalo mluvit o pohlaví jako o genderu a vznikla genderová ideologie, najednou vyvstal chaos, zmatek a objevily se problémy praktické. Jak to bude s kategoriemi sportovců, toalet, sociálních zařízení, jak to bude ve školství, ve věznicích, v rodinách, v manželství? A jak to bude s jazykem? Bude moci být muž nevěstou a žena ženichem? Nebo se budou moci brát dva ženichové, i když nebudou mít ženu? A co bude znamenat rodina? Bude se člověk, který fyzicky vypadá jako muž považovat za ženu, pokud to bude mít v občance? Bude moci chodit do ženských šaten, toalet, sprch? Bude se moci ženit? A co když jako žena zplodí dítě – bude považován za otce nebo za matku? Nejspíše tedy ani za jedno, protože tyto kategorie by měly být z preventivních důvodů úplně zrušeny – bude zkrátka zapsán pouze jako rodič, i když nikdo si nebude jistý, kdo to je.

Protože tzv. gender je jakési imaginární duševní pohlaví, které je pouze v naší hlavě, nelze vždy přesně určit, kdy jde o duševní poruchu, úchylku, kdy o podvod a snahu získat výhody, kdy jde o recesi a kdy o skutečný pocit, že třeba nejsem muž, ale žena? To že se někdo cítí jako idiot nemusí nutně znamenat, že je idiot. To, že se někdo cítí jako cvičená opice, nemusí znamenat, že není člověkem. Ba dokonce ani to, pokud se cítí jako krokodýl. A pokud se nějaký muž cítí být ženou, také to nemusí nutně znamenat, že je skutečně ženou. A aby to bylo ještě složitější – pokud se nějaký muž cítí být mužem, ještě to neznamená, že není ženou. A to samé platí pro muže, jak si rozebereme níže, když se podíváme na výsledky genového výzkumu. Uvidíme, že genetické poruchy a mutace mají vliv na vnímání naší identity. Celá věc s tzv. duševním pohlavím – genderem je vůbec velmi zapeklitá a pocit nemůže rozhodovat o tom, jaké pohlaví kdo má.

Genderová ideologie ale pouhý pocit povýšila na status quo. Některé vyspělé západní státy (např. Španělsko) již uznávají úřední změnu pohlaví pouze na základě pouhého čestného prohlášení, kým se člověk cítí být. Až to někdy připomíná bizarní římskou legislativu před rozpadem říše, kdy bylo možné vše. Je s podivem, jak málo se vede seriozní vědecká a společenská diskuse o počtu pohlaví a druhů sexuálních orientací a že nikdo vlastně vůbec ani neví, kolik jich vlastně je a jaká jsou. A především, jak se bude jednat s lidmi, kteří mají nestandardní pohlaví či orientaci, co je ještě řazeno mezi úchylky, poruchy a co už ne? Zdá se, že tyto debaty nevede společnost, ale pouze skupiny progresivních ideologů. Respektive určují skrze média hledající senzace společenský diskurz, o kterém se neví, jak je myšlen vážně a co si o tom kdo má myslet.

Jak byl svět jednoduchý, když se tyto „hlouposti“ vůbec neřešily a nikoho to ani nenapadlo. A určitě je nikdo nechce řešit ani dnes. Kromě ideologů, hledačů senzací a v případě, že se vyskytnou praktické problémy, kdy nevíme jasně, zda máme před sebou muže či ženu. Nebo v případě, kdy pohlaví nutně potřebujeme znát k tomu, abychom dotyčného mohli zařadit do zařízení, procesu nebo zákona bez toho, že bychom některé nestandardní (nechci samozřejmě říci nenormální) jedince diskriminovali. To je stále ještě třeba…

Stále nežijeme v nějaké post-apokalyptické neo-komunistické společnosti, kde je úplně jedno kdo jste, protože ten, kdo by to chtěl rozlišovat, by se dopouštěl diskriminace a segregace. V takové společnosti možná skutečně nebude nutné identitu člověka vůbec rozlišovat, protože postačí to, že každý bude mít v sobě čip, který určí jeho ID na základě jeho DNA, bez nutnosti uvádění dalších údajů, jako je matka, otec, děti, RČ, IČ, pohlaví, číslo OP, bydliště či pohlaví. Zatím to však stále takto nefunguje (a doufejme tedy že ani nikdy fungovat nebude).

Nároková společnost

Co ale funguje už dnes dobře je genderová a multikulturní ideologie dokonalé rovnováhy a vyváženosti, spravedlivá společnost dokonale rovných práv, kde nikdo nediskriminuje nikoho. Tedy společnosti, kde lidé bílé rasy a heterosexuálové jsou až ti poslední, kteří by měli mít stejná práva, protože jsou to lidé bývalé nadřazené rasy, kteří mohou za všechnu nerovnováhu a nespravedlnost. Máme taky Gay Pride, Black Pride, Asian Pride – ale White Pride? To by byla urážka pro všechny slušné lidi. Nakonec už slovo rodina ve smyslu otec-matky-dítě se proto zdá být velmi nekorektní a nespravedlivé.

Honbu za společenskou vyváženost vidíme dnes všude – je to jakýsi diktát diverzionismu, ve kterém musí být vše ve vyváženém poměru, ať už jde o rovnoměrné zastoupení všech pohlaví, sexuálních orientací nebo etnik. Až se zdá, že z toho mnohým lidem už hrabe. Těžko říct, jestli ti lidé opravdu věří, že vyváženost je tím nejdůležitějším – tedy za například když bude skupina rozdělena spravedlivě tak, že tam bude jeden vůl, jedna kráva, jeden idiot, jeden blbec, jeden kretén a jeden rozumný člověk, bude to nejlepším předpokladem toho, aby dobře fungovala. A nebo je to o něčem jiném, než o vyváženosti? O jiných kvalitách, než je pohlaví, sexuální orientace a národnost?

Nejspíše tomu skutečně mnoho lidí věří – to ale zase svědčí už o velké psychické demenci. Této teorie totiž napovídá fakt, že mnoho lidí má pocit diskriminace, i když k tomu nemají žádný důvod. Například někdo je něčím nebo má něco, co oni být nemohou nebo to vlastnit nemohou – ačkoliv jim nikdo nezakazuje tím být nebo něco mít. Ale oni to vidí jako DISKRIMINACI. Například někdo vlastní nové drahé BMW s pohonem všech čtyř kol, ale oni si mohou dovolit jen staré auto z bazaru. To však vidí jako DISKRIMINACI. Jak bychom to podle nich měli řešit? Buď zakázat BMW všem nebo ho poskytnout bezplatně všem. Pak by to bylo podle nich fér. A protože to tak není – nejsme fér.

Mnoho lidí, kteří trpí nějakou tělesnou nebo duševní vadou se může cítit být diskriminováno za to, že je zaměstnavatel odmítá, protože argumentuje tím, že jejich zdravotní stav je neumožňuje zaměstnat na dané pozici – např. nevidomí nemohou být zaměstnání jako řidiči. Ale co s tím? Zrušit všechny firmy, kteří takto diskriminují uchazeče? Anebo tato pracovní místa?

Anebo iniciativa tzv. „manželství pro všechny“ sdružení „jsme fér“. Dva muži nebo dvě ženy nemohou vstoupit do manželství a považují to za DISKRIMINACI. Opět – jak bychom to měli řešit? Buď manželství zrušit nebo ho umožnit všem, bez ohledu na to, že manželství je svazek muže a ženy? Tedy říci, že manželství už nebude manželství nebo to bude něco jiného. Nebo se přejmenuje třeba na soudružství. Snad bychom ho mohli umožnit všem, i když pak by ztratilo svůj hlavní smysl – přivádění potomků na svět a jejich výchova. Jenže – to je také problém.

Mnohé páry se cítí diskriminováni za to, že nemohou mít děti. I to by se snad dalo nějak řešit. Ale je stále více mužů se dnes cítí diskriminováni za to, že nemohou být ženami, i když se tak cítí a tedy, že nemohou mít děti… A asi jsou i ženy, které se cítí být diskriminováni za to, že nemají pindíka a při čůráni si musí pokaždé sedat. Nakonec mnoho mužů se cítí být diskriminováno za to, že musí být při seznamování mnohem více aktivní, než ženy, které dostávají nabídky a jen si vybírají, aniž by něco museli dělat.

Nedávno se objevil nový módní trend bělošských dívek. Protože ho ale propagují bělošky, hned se proti tomu zvedla vlna kritiky, že pri diskriminuje černošky a lidi, kteří od narození neprobrali příliš krásy. Jenže zakazuje někdo černoškám propagovat svůj vlastní módní trend? Nebo může někdo za to, že se narodil jako škaredý? Ale oni v tom opět vidí DISKRIMINACI.

Význam slova diskriminace je, podobně jako význam slova rodina, dnes poněkud zahalen tajemstvím a každý si jeho význam představuje jinak. Diskriminovat někoho znamená ho vylučovat z nějakého důvodu. Jenže, kdy je onen důvod opodstatněný a kdy je neopodstatněný, na tom se lidé ne vždy shodnou… Naše ústava sice zmiňuje hlavní důvody jako je národnost, náboženské přesvědčení, apod. ale ne vždy je to úplně jasné. Zatímco někdy se může diskriminace tolerovat aniž by to někomu vadilo nebo aniž by si toho vůbec někdo všiml, jindy mohou všichni ječet, ačkoliv o žádnou diskriminaci nejde.

Genderová a multikulturní ideologie rovnosti je založena na právu a nároku – tedy na právu a nároku na kdeco – protože to je podle ní fér. Tím ale vytváří naopak nárokovou společnost, kde má každý nárok. Jenže, tam kde je mnoho nároků najednou, tam vzniká i mnoho povinností. Společnost, která je velmi náročná, ale odkládá povinnosti, je odsouzena k degeneraci a svému vlastnímu zániku.

Lidé získávají představu, že mají na všechno nárok a právo, zatímco ostatní mají povinnost to nejen respektovat, ale jejich potřeby naplňovat, aniž by sami museli respektovat práva jiných – zejména pokud se nemohou ozvat nebo nemají nikoho, kdo by hájil jejich práva. Ti mají v nárokové společnosti silnějšího smůlu. Tento princip elitářské společnosti je ohrožením pro všechny společenské systémy, přičemž ty, které jsou již zhroucené, fungují pouze na tomto principu – jako Římská říše před svým rozpadem. (Zajímavé ale je, že existují i společnosti zcela opačného typu, kde nikdo ani neví, co znamená diskriminace. Tady bere všechno každý jako osud a danost, o které by nikoho nenapadlo vůbec přemýšlet).

A propo, často se mi stává, že si myslím něco jiného, než je názor většiny lidí. Co myslíte, diskriminují tak tuto většinu lidí tím, že své myšlenky sdílím s jinými? Já myslím, že o to někteří tak mohou vnímat – proto vyrážejí do protiútoku. Nakonec, je to asi přirozený souboj idejí – v tom bych nic záhadného nebo nepřirozeného neviděl, přestože si myslím, že dialog by měl být založen na výměně názorů spíše, než na jejich protlačování a přetlačování. Jednou ale možná bude preventivně zakázáno myslet – respektive mít vlastní názor. Pak nepochybně nikdo nebude diskriminovat nikoho a všichni si budou rovni. Tedy pod dohledem elit, které budou řídit velkého bratra. Ti si samozřejmě budou rovnější, i když i tady bude hlídat každý každého.

Genový výzkum

Rozhoduje o budoucím pohlaví člověka náhoda? Pokud jde o náhodu, pak nikdo nedává žádný pokyn, žádnou vstupní informaci. Co je vlastně náhoda a existuje náhoda? Nebo náhoda sice do určité míry existuje, ale je součástí jiného plánu, který není náhodný? Kde jsou hranice náhody, osudu a předurčenosti je asi největší záhada, která existuje a dodnes na ní nikdo nenašel odpověď. Zatímco jedni vidí náhodou ve všem, jiní vidí ve všem osud nebo řízený plán. Ale jak už to bývá – pravda bude možná někde uprostřed. Že by však z chaotického nic vznikl sám do sebe nějaký sofistikovaný program, to je nanejvýš nepravděpodobné. Jen samotná DNA je nesmírně složitá aplikace, jejíž fungování se dodnes nepodařilo zcela pochopit.

Genetická informace uložená v software DNA je zcela zásadní proto, aby tzv. buňky, enzymy a chromózony věděly přesně, jak mají spolupracovat a co mají dělat, aby se vytvořila vhodná tělesná schránka – tj. funkční hardware člověka. Jinak dochází k poruchám a mutacím, podobně jak je mohou způsobovat i viry. Platí tu v podstatě analogie s kompjutrem. Pokud je software u zavirovaný nebo špatně naprogramovaný, hází chyby, padá, zamrzá nebo vůbec nenaběhne. Chová se neočekávaně. Možnosti jeho opravy a přeprogramování jsou stále předmětem genového výzkumu, přičemž vědci si nejsou vždy jisti (nebo nejsou ve shodně), jaké zásahy jsou prospěšné, žádoucí a jaké mohou vést k ještě většímu poškození, které se může projevit třeba až po delší době. Nakonec nejde jen o software samotné, ale navíc i o kompatibilitu s hardware.

Jak genetika, tak práce s nehmotnými informacemi, výzkum duševních a duchovních poruch je i přes značný pokrok stále v plenkách. Protože je velmi omezován materialistickým, rigidním, formalistickým přístupem, ve kterém často rozhodují peníze, ideologie, zájmy politiků a korporací, je nezávislý, alternativní výzkum často spíše věcí nadšenců, kteří ale nejsou v souladu s obecně akceptovaným matrixem. I na poli alternativního výzkumu je ale samozřejmě třeba rozlišovat mezi šarlatány (kterých je více, než dost) a vědci, kteří jednak rozumí tomu, co dělají a jednak není jejich primární snahou tvorba zisku.

Jaké jsou vlastně nejnovější vědecké poznatky o tom, co určuje naše pohlaví a co stojí za poruchou pohlavní a genderové identity? Jak jsem řekl, zatímco dříve se jednoduše pohlaví rozlišovalo pouze tělesné, časem se přišlo na to, že to je pouze vnější projev, zatímco to, co určuje pohlaví, je mnohem hlubší příčiny a ne vždy je pro určení pohlaví rozhodující tělesná podoba. Jenže namísto toho, aby toto vědecké zjištění zůstalo pro praktický život nepodstatným, stalo se hlavním tématem ideologů… (Zatímco vědci začali uvažovat i o pohlaví duševním – genderu, pro ideology se z toho stala zásadní otázka spravedlnosti a práva na to mít jaké pohlaví chci).

Vědci začali pátrat po tom, co určuje pohlaví a co ho mění. Zjistilo se, že pohlaví buněk určují geny a pokud jsou narušené, může se tato porucha dědit i v případě poruch pohlaví a pohlavní identity. Jiný slovy, v lidské populaci existují jen dvě pohlaví – mužské a ženské, avšak v důsledku genetických poruch a mutací vznikají i různé přechodové formy pohlaví. Ty však nejsou žádnými novými pohlavími, ale následkem poruchy. O tom však ideologové nechtěli ani slyšet, proto pro každou poruchu vymysleli novou variantu pohlaví a přišli s tím, že vlastně existuje mnohem více pohlaví, než dvě. Dodnes se ani nestydí tyto nesmysly veřejně hlásat. Jestli, že je něco dezinformace, pak určitě ta o počtu pohlaví.

Ačkoli ale věda již zná příčiny těchto poruch, stále je neumí opravit. Vše je stále ve fázi experimentů s genetickými manipulacemi. (Je ale možné, že jednou nebude problém tyto poruchy opravit, stejně jako třeba vytvořit ideálního, genově dokonalého člověka – dokonalou rasu lidí. Jde pouze o etickou otázku. (O dokonalé rase snil už Adolf Hitler. Tito lidé by mohli být odolní proti všem nemocem, mít ideální vzhled a schopnosti, mohli by se dožívat velmi vysokého věku, či být dokonce nesmrtelní).

Už delší dobu je známo, že ženy mají chromozón XX, muži XY a že výchova nemá žádný vliv na to, jaké má kdo pohlaví ani nemůže způsobit jeho změnu. Zjistilo se však, že existuje asi jedno procento jedinců, kteří mají různé jiné kombinace, např. XXY. To znamená, že tito lidé nemají v důsledku genetických poruch a mutací čistě mužský nebo čistě ženský genom – jejich fyzická a genderová a pohlavní identita může být narušena, ať už si to uvědomují nebo nikoliv. Těmto lidem říkáme intersexuálové – mezipohlavní (transgender) typy. Fyzicky mohou mít jak ženské, tak mužské rysy. Nebo mají fyzické rysy, které sice vzhledově odpovídají jejich pohlaví, ale jejich pohlavní orgány nefungují tak, aby mohly plnit rozmnožovací funkci, apod.

Na chomozónu Y je malý gen SRY, která je odpovědný za správný vývoj pohlavní identity. Je-li aktivní, začne v těle matky vývoj samce, je-li pasivní, začne vývoj samice. Pokud však nefunguje správně, přijde na svět jedinec s narušenou pohlavní a generovou identitou, takže to vypadá, jakoby se příroda nemohla rozhodnout. K disfunkci tohoto genu však může dojít i v pozdější době, během růstu a dospívání, kdy se začne měnit fyzické pohlaví jedince, zatímco během vývoje plodu fungoval normálně. To má současně vliv i na mozková centra vnímání pohlavní identity. Porucha identifikace s vlastním tělem, které člověk vnímá, jako něco, co není jeho je způsobena chybnou nebo chybějící komunikací dvou mozkových center, které souvisí s vnímáním vlastního těla.

Někteří lidé vůbec ani netuší, že mají jiné pohlaví a proto například nemohou mít děti. Protože ale jinak jejich mozek funguje správně a mohou se plně identifikovat se svým tělem, jiný problém jim to nepřináší. Cítí se být tím pohlavím, na který vypadají, i když z genetického hlediska je opačné. Velký problém však nastává, pokud je narušena komunikace mozkových center, třeba i navzdory tomu, že fyzicky jsou tito lidé vyvinutí normálně a jejich pohlavní orgány také fungují normálně. Tito lidí mají potřebu své tělo měnit tak, aby mělo znaky opačného pohlaví, přestože proto není žádný důvod a problém je pouze a jen v jejich mozku…

Většinou se však o pohlaví člověka rozhoduje po prvních šesti týdnech po početí, kdy se spolu začnou přetahovat ženské a mužské geny. Pokud má embryo chromozón Y, začne působit gen SRY, který rozhodne o vývoji v muže. Důležitý je také gen DMRT1, které je odpovědný za vývoj mužských pohlavních orgánů. Tento gen není aktivní jen během růstu, ale po celý život. Jeho úkolem je hlídat další vývoj v muže a dohlížet i na to, aby muž zůstal mužem celý život. Pokud přestane fungovat, může se zastavit růst mužských pohlavních orgánů nebo způsobit jejich zmenšování během života tak, že se začnou měnit na ženské (z varlat se stanou vaječníky nebo naopak, z vaječníků varlata). To potvrdily genetické testy prováděné na laboratorních myších.

A co rozhoduje o vývoji v ženu? Pokud má embryo chromozón Y, začne působit gen FOXL2. Ten začne působit i v případě, že sice začal působit gen SRY, ale pak si to „rozmyslel a odešel“ a jeho místo zaujal FOXL2. Oba geny SRY i FOXL2 jsou hlavní a rozhodující (mužských a ženských genů je samozřejmě mnohem více). Tyto geny rozhodují o tom, zda se začnou tvořit mužské nebo ženské buňky. Teorie předpokládá, že genetickým zásahem je možné změnit pohlaví člověka (a snad i sexuální orientaci). Zatím však žádný takový úspěšný pokus u člověka nebyl učiněn. Možnou brzdou jsou opět etické otázky. (Co kdyby pak stačilo zajít jako muž do laboratoře, tak dostat nějakou injekci, zaplatit a ven vyjít jako budoucí žena? Také rodiče by si mohli naplánovat pohlaví svého přesně podle svého gusta potomka…).

Předpokládá se také, že ženské a mužské geny spolu stále zápasí i během života člověka, což může způsobit i změnu pohlaví během života člověka. Tyto teorie však nebyly dosud bezpečně prokázány a nejsou více známy ani příčiny těchto změn. Věda ale už dnes ví, jak se z embrya stává mužský zárodek. Může za to také mužský hormon DHT, který je 100x silnější, než testosteron a který vzniká v děloze díky působení enzymu 5 alfa reduktáza. Pokud však genetická mutace znemožní vytváření DHT, změní se dívka v muže. Ten je sice mužským hormonem, nicméně pohlaví sám o sobě změnit nedokáže…

To, že hormony mohou mít významný vliv na změnu pohlaví (tranzici) dokazují například ryby ve znečištěných vodách. Bylo zjištěno, že mutují, takže ze samců se stávají samice. V tomto případě však hovoříme o změně pohlaví – nikoliv o změně genderu. O něm nevíme nic o člověka, natož u ryb. Nevíme, do jaké míry jsou na sebe gender a pohlaví závislé. Zatímco pohlaví je většinou jasné na první pohled, gender je stále pouze teorie. Dojde-li ke genové mutaci a změní-li se pohlaví, změní se i gender? A může pohlaví zůstat a změnit se pouze gender? Podle mého názoru dosud neexistuje žádný důkaz o tom,  že nějaký gender existuje a jde spíše o poruchy identity, které můžeme zařadit mezi poruchy duševní a mezi bludy, stejně jako poruchy mozku, které narušují identifikaci s vlastním tělem. Neexistuje tedy nejspíše žádná genderová, ale pouze pohlavní tranzice.  Uvážíme-li totiž jak znečištěné jsou dnes naše vody hormonální antikoncepcí, kterou ženy již dávno začaly užívat a kterou žádná čistička nedokáže odstranit – a že je to pitná voda, kterou denně pijeme a konzumujeme, není překvapující, že i malý stupeň znečištění může mít v dlouhodobé konzumaci své důsledky a tranzice se může projevovat nejen na rybách, ale všech zvířatech a lidech. Navzdory snahám o maximální ekologickou udržitelnost, je tento problém stále neřešitelný – podobně jako odstranění znečištění atmosféry, které lidstvo vyprodukovalo. Neexistuje na to žádná nebo žádná dostatečně výkonná technologie…

Tělo vs. duch – aneb jak se projevuje polarita

Všechny věci kolem chromozónů, enzymů, buněk a genů jsou jakési technikálie, jak vzniká život. Neříkají nám nic o tom, co stojí za nimi. Co řídí jejich chování? To je možná to, co je podstatné. Podle některých metafyzických nauk je život nehmotné povahy. Tj. tělo je pouze hmotná schránka nehmotného ducha, který nemá žádné pohlaví, ani gender (respektive má obojí pohlaví). Mezi tělem a duchem jsou pak další těla, přičemž všechna vyzařují v celém spektru aury. Tato těla nazýváme souhrnně duše. Zde se již projevuje gender, podle toho, zda duch vystupuje aktivně a projevuje se jako muž nebo pasivně, kdy se projevuje jako žena. Lze to přirovnat k elektrickým pólům – zatímco duch je bezpohlavní, duše je jako atom, oboupohlavní složka. Když duch sestupuje do hmoty, začínají na něj působit její částice – tj. začínají ducha obalovat buď kladným nebo záporným elektrickým nábojem (elektřina je v podstatě na úrovni mezi fyzickým a metafyzickým světem). Jaké jsou tedy nejmenší známé částice hmoty?

Jsou to různé typy kvarků, které vytváří nabité částice a ty pak atomy. Tak jako je atom složen z jádra s kladným nábojem (s nukleony – tj. protony a neutrony) a obalu se záporným nábojem (elektrony), tak je složena i duše. Má kladnou, tedy ženskou polaritu, i mužskou – zápornou polaritu. Kdy však duch sestoupí do nižších hmotných úrovní a inkarnuje se, onen pomyslný autom – duševní složka člověka se rozpadá a člověk přichází na svět buď jako muž nebo žena. Není přitom podstatné, který muž původně patřil k jaké ženě a naopak, protože to se může kdykoliv měnit. Oba póly působí samostatně, avšak neustále se navzájem přitahují s touhou se doplnit, splynout a vytvořit atom – celého člověka. Tak jak je elektronů a protonů stejné množství, tak je to i u žen a mužů. Ne však zcela přesně, v závislosti na podmínkách inkarnace.

V Bibli se píše, že Bůh stvořil ženu z muže, ne obráceně, To znamená, že žena byla vždy součástí muže, protože každé atomové jádro je součástí atomu. Ten se navenek projevuje jako muž, protože jeho obal je mužský. Protože se však duše inkarnuje, jádro je rozpadem atomu „vytaženo“ ven a působí jako žena samostatně a nezávisle. Součástí světa polarit je také člověk a vše živé, přestože u všech živočichů se nemusí projevovat stejně, tak jako se všichni živočichové nerozmnožují stejným způsobem. Pouze duchovní svět není bipolární – jak se předpokládá, ve skutečnosti však o tom nic nevíme. Andělé jsou jako atomy, jsou sice muži i ženy, ale když vystupují mezi lidmi, jsou logicky zobrazováni obvykle jako muži. Protože jsou však atomy, mohou kdykoliv měnit své vnější pohlaví, zatímco jejich gender zůstává stále stejný.

Ale teď k jádru pudla – jak je to z tohoto hlediska s oním pomyslným nebinárním či neutrálním pohlavím? Už Bible napovídá, že žádné třetí pohlaví neexistuje – žádná třetí polarita. Tak jako byl člověk stvořen pouze jako muž a žena, tak jsou atomy složeny pouze ze záporně a kladně nabitých částic. Ačkoliv je jádro atomu tvořeno i neutrony, samy o sobě nemají žádný náboj a mohou existovat pouze v jádru (mimo něj se rychlo rozpadají). Nemohou tedy působit samostatně a nezávisle, jako třetí polarita (pohlaví) – proto se protony i neutrony počítají jako jedna polarita (nukleární, čili jaderná).

Otázka iontů je už věcí shlukování částic a nemá nic společného ze žádnou třetí polaritou. Když si člověka představíme jako pomyslný iont, vidíme, že je buď více či méně kladně polarizovaný nebo více či méně záporně polarizovaný. Tj. nikdo není z hlediska duševního pohlaví (genderu) 100% muž nebo 100% žena. A nejen to – není ani půl na půl, vždy některá polarita převažuje, jinak by se nejednalo o iont, ale atom (anděla). Spíše, spíše než o změně pohlaví (tranzici) tedy mluvíme o poruše přenosu informace během doby růstu embrya, které způsobí nežádoucí mutace. Ty se mohou projevit během růstu embrya a plodu nebo až později, nejčastěji během růstu a dospívání člověka.

Porucha identity a genderová obsese

Porucha identity se někdy také nazývá duchovní porucha. To ale není úplně přesné, neboť duch nikdy nemůže být nijak porušený nebo narušený tak, jak to chápeme v případě těla nebo duše. Hovoříme-li o duchovní poruše nebo duchovní nemoci, je tím myšlena porucha jeho identity. Z hlediska současné vědy jde tedy o duševní poruchu nebo poruchu osobnosti. z hlediska nehmotného to znamená, že vědomí (sebeuvědomování, pocit identity, sebereflexe) člověka je nějakým způsobem narušené, potlačené, zatemnělé, zastřené, duch si je nedostatečně vědom toho, kdo je, trpí nedostatečnou sebereflexí, sebeidentifikací, nerozumí tomu, co se odehrává v něm, ani kolem něho, žije uzavřený ve svém vlastním bludu, mimo realitu, není schopen přijímat světlo, vidět pravdu, jeho schopnost přijímání a dávání je značně omezena, komunikace s ním se stává obtížnou.

Často se můžeme setkat také s tím, že lidé trpící utkvělou představou (bludem) si svůj blud vědomě či podvědomě sami pěstují, protože jim to dodává pocit výjimečnosti, pocit stability, sebevědomí, pevné půdy pod nohama, vědomí vlastní identity. Pomáhá jim to uzavřít se ve svém vlastním dokonalém světě, izolovat se od zbytku nespravedlivého, zlého světa, vystavět si kolem sebe vysokou hradbu, za kterou se nikdo nesmí odvážit, jinak podléhají záchvatu vzteku, zuřivosti, agrese a nekontrolovatelného výbuchu emocí. Říkáte, že je to normální, protože takových lidí znáte mnoho a jde o přirozenou obrannou reakci? To je sice asi pravda, ovšem pokud vlastní blud výrazně omezí schopnost racionálního uvažování, schopnost komunikace a schopnost integrace do společnosti, mluvíme již o patologické poruše identity, duševní poruše či jednoduše o poruše osobnosti, i když samozřejmě každý odborník namítne, že tyto věci nelze míchat dohromady. Je to jen jeden z charakteristických projevů zejména u osob s bohatou emocionální výbavou a cholerickým temperamentem – nemusí to tak ale být vždy.

Za potřebou změny pohlavní identity může být prostě snaha utéct od svého vlastního já, od svého dosavadního života, od zlého světa, který člověku nějak ublížil, který nechápe, kterému nerozumí a se kterým se nedokáže vyrovnat. Potřeba utéct svému okolí a začít úplně nový život, jako někdo plně jiný. To se nejčastěji děje v době dospívání, kdy člověk hledá sama sebe, své já a své postavení ve společnosti, svoji identitu. Může k tomu dojít ale pro nějakém prodělaném šoku a dlouhodobou nespokojeností se sebou a vlastním životem, či dokonce potřeba se svému okolí pomstít. Touhu po změně vlastní identity mohou provázet různé motivace. Místo toho, aby takovému člověku společnost pomohla najít své pravé já, naopak ho podporuje k jeho změně. (Největším problémem pak je, když někdo projde tranzicí s operativním zákrokem a poté zjistí, že mu štěstí nepřinesla a že ta pravá identita je ta, kterou chtěl změnit – jenže, už se k ní nelze vrátit zpět).

Vytváření si vlastních alternativních pravd, kterým pak postižení sami věří je častá věc nejen u lidí s bohatou emoční výbavou, protože téměř každý z nás se realitu snaží interpretovat tak, jak ji chce vidět – nikoliv takovou jaká je (ostatně jaká je vlastně realita a kdo ji dokáže objektivně postihnout?). Dokud takový narativ či sociální bublina nevyroste do obludného démonického bludu, který by člověka omezoval či dokonce sám řídil a ovládal, pak lze říci, že je v podstatě vše v pořádku, přestože ne ideální. Ostatně proto je tak důležité pěstovat smysl pro pravdu a vědomí pokory, že se můžeme mýlit. Schopnost přiznat si to a schopnost vlastní pohled změnit. Přestože jde o základní schopnost myšlení, není obvyklá. I když se člověk naučí kritickému myšlení, při nedostatku pokory mu to nemusí k nečemu být. Troufal bych si dokonce tvrdit, že pokora a schopnost akceptovat vlastní omezenost je ještě důležitější, než samotná inteligence, schopnost analýzy a kritického myšlení. To první bohužel ve výchově a ve výuce často chybí. Už J.A. Komenský si to však velmi dobře uvědomoval, takže ne nadarmo se o něm mluví jako o učiteli národů.

Inteligence bez morálky a pokory je spíše vražednou zbraní – ne sice primitivní a barbarskou, ale zato více skrytou a důmyslnější. Jinými slovy – nejhorším produktem společnosti jsou psychopati, lidé s poruchou identity a osobnosti, kteří jsou velmi inteligentní, ale do kterých by to nikdy nikdy neřekl a naopak bývají mnohdy vážení. Známé jsou časté případy, kdy jsou lidé ochotni uvěřit tomu, že konáním zla dělají ve skutečnosti dobro, a že dobro je ve skutečnosti zlo. V extrémním případě cítí velké uspokojení nad tím, kolika lidem ublížili. Oni však věří tomu, že jím prospěli a zaslouží si ocenění, zejména pokud svůj blud mohou sdílet s jinými, podobně smýšlejícími lidmi. Tak, jako se vzájemně podporuje dobro, tak i zlo. Zatímco dobro je pravda, která osvobozuje, zlo je bludem, který nabízí pouze fiktivní, virtuální svobodu, ale ve skutečnosti zotročuje. Problém je jen v tom, že kdo nemá víru v absolutní dobro – tedy Boha – snadno může podlehnout bludu, že nejmocnější silou je zlo a násilné prosazování vlastní vůle. Ostatně je to i výsledek racionální úvahy: pokud absolutní dobro neexistuje, jsou násilí, lež a manipulace sice neetickou, ale jedinou správnou volbou k přežití a sebeprosazení /.

Identita může být narušena také tím, že se člověk dopustí nějakého zločinu a není schopen se s tím ve svém svědomí vyrovnat. Navzdory tomu, že se snaží tento zážitek vytěsnit, popřít, ospravedlnit, tento čin neustále zatěžuje jeho svědomí – zejména pokud současně usiluje o dokonalost své osobnosti. To mu ještě více brání, aby si přiznal realitu a tak přenáší tíhu svého svědomí na jiné lidi, které pak vnímá jako viníky za svůj vlastní duševní stav. Jinými slovy – člověk si vytvoří blud sám o sobě, aby se vyrovnal s tíhou svého svědomí a namísto toho, aby si přiznal, že udělal něco zlého, začne ze zlého obviňovat jiné, kteří však nic zlého neudělali. Poruchou identity může trpět i člověk, kterého žádná vina netíží, ale je třeba nějak postižený a nedokáže se s tím vyrovnat a svůj osud přijmout. Aby toho dosáhl, vytvoří si blud, že za jeho neštěstí mohou jiní lidé, zejména, pokud se netočí kolem něho podle jeho představ. Protože všechny tyto případy mají jedno společné – nedostatek pokory a sebereflexe, dochází k poruše identity.

Porucha identity je ve vzájemné interakci s duševní či též tělesnou poruchou – duch, duše a tělo se navzájem ovlivňují. Někdy může být příčina spíše na straně duše (pak mluvíme o duševní poruše), jindy na straně ducha (pak mluvíme o duchovní poruše). V tomto případě jde o to, že duch je oslabený – má nedostatek světla, ztrácí kontakt se svojí podstatou. To je způsobeno jednak jeho vlastním chybným myšlením a postoji a jednak útoky od jiných temných duchovních entit a démonů, kteří se jej snaží ovlivňovat, manipulovat, využívajíce jeho slabosti či momentálního oslabení. Člověk s poruchou identity pak může trpět o obsesemi, nad kterými může ztratit kontrolu, které nedokáže ovládat a které si ani nemusí uvědomovat. V krajním případě pak jiná entita může zcela převzít kontrolu nad vědomím své oběti a jejím tělem. Zdá se, že také v případě tzv. poruchy genderové identity tomu v některých případech může být velmi podobně.

Temné duchovní síly mají na každou oběť svoji vlastní strategii, jak narušit osobnostní integritu člověka a snaha znejistit (zejména mladého člověka v období jeho vývinu) jeho vědomí o tom, kdo vlastně je, může být jednou z nich. Takový případ lze nazvat sexuální či genderovou obsesí. Vědomí člověka se podaří znejistit a přesvědčit o tom, že jeho někdo jiný, než si doposud myslel a věřil že je. Nově získané vědomí (blud) pak může spustit i odpovídající tělesné procesy (jak víme vědomí a tělo se vzájemně ovlivňují). Žena uvěří, že je vlastně muž či naopak. Někdy začne dokonce i nenávidět své vlastí tělo – přestože je ve skutečnosti vše v pořádku. Je to něco podobného, jako kdyby někdo uvěřil, že je mimozemšťan. Zatímco v tomto případě by zřejmě brzy putoval na psychiatrii, blud o příslušnosti k opačnému pohlaví je z jakéhosi neznámého důvodu přijatelný – přestože nelze vyloučit, že někdy může jít o totéž.

Bludy některých lidí tak začaly být přijímány jako fakta. To mělo za následek ale to, že se tzv. tranzice může být pro některé mladé lidi zajímavá a lákavá. Nejenže tak mohou lépe podléhat genderovým bludům, ale mohou možnosti snadné změny pohlaví i využívat – zejména, pokud lze změnit pohlaví jen na základě prohlášení, bez nutnosti nějakých zákroků. Snadná změna pohlaví je jako reklama na to, jak krásný je homosexuální vztah. Proč tedy nevyzkoušet něco nového, pakliže je vše normální a v pořádku a pokud by si každý mohl vybrat co chce? Je to asi jako když má muž malý penis. Dokud nevidí jiné muže, je vše v pořádku, protože si toho není vědom. Pokud má ale možnost vidět jiné muže, znejistí a přijde na to, že je na tom jinak, než si doposud myslel. Je to jako když muž s malým penisem nevidí jiné muže. Protože neví, že ho má malý, domnívá se, že je v pořádku a je zcela spokojen. Má-li však možnost pozorovat jiné muže, zjistí, že ho má menší, než je obvyklé a začne být nespokojen.

Co tím chci říct? Zkrátka to, že co na člověka působí zvenčí, s čím se setkává – to vše jej formuje a utváří jeho představu o sobě. Dokud tedy muži nevidí jiné muže, kteří se změnili na ženy, obvykle nepochybují o tom, že jsou muži a jsou se svojí identitou spokojení. Pokud ale vidí jiné muže, kteří se změnili na šťastné ženy, protože zjistili, že jsou ženami, začnou pochybovat i o své identitě. Psychika je zkrátka mocná čarodějka, je uvěřitelně tvárná, manipulovatelná a vliv myšlenkového světa je mnohem větší, než si myslíme. To platí nejen pro děti dosud žijící ve světě pohádek a fantazie, ale někdy i pro mladistvé a dospívající. Ba dokonce někdy výjimečně i dospělé.

Generace sněhových vloček

V dřívějších dobách byli lidé psychicky mnohem odolnější, než dnes. Vlastně jim ani nic jiného nezbývalo. Poměry byly zkrátka drsnější a lidé museli řešit úplně jiné, důležitější věci. Málo koho asi napadlo přemýšlet o tom, zda je vlastně opravdu žena nebo muž. Tím vůbec nebyl čas se zabývat, ani možnosti takové otázky si klást, natož je řešit. Byla to zkrátka danost, i v případě, pokud se snad někdo opravdu narodil takříkajíc do „špatného těla“. Možná byl rád, že byl vůbec jinak zdravý a určitě neřešil, jak ponižující je pro něho ukazovat doklady vrchnosti či jak je pro něho bolestivé, pokud není správně osloven či nemá vhodné jméno. Ostatně ani za mého dětství /a to není tak dávno/ nebylo zvykem zabývat se genderovými otázkami – nikoho z nás by ani nenapadly.

Dnes mladí lidé vyrůstají jako v bavlnce, mají vše, nač si vzpomenou. V důsledku toho jsou často emocionálně velmi křehcí, citliví a schoulostivělí, takže to budí dojem, že jsou mnohem více empatičtí a soucitní. To však může být pravda asi jen částečně, neboť šikany, ať už fyzické či psychické, určitě neubylo – právě naopak, je jí dnes zcela určitě mnohem více, než bývalo kdysi. Ostatně i jejich rodiče už jsou podobní, takže by na ně nikdy nevztáhli ruku, už proto, že by za to by mohli být i brzy trestně stíhaní. Někdy jim prostě nezbude nic jiného, že dítěti odmítnout koupit nový iphone. I to však může být těžké psychické trauma, které může vést až k sebenenávisti, sebepoškozvání a touze po změně pohlavní identity. Ostatně to že počet dětí a dospívajících s psychickými poruchami rapidně roste, není žádná nová informace, ani dezinformace. Nedávno o tom hovořil i ministr Válek pro iDnes. Znovu se však řeší pouze následky, nikoliv příčiny poruch. Nebo se hledají příčiny úplně jinde, nikoliv v systému a přístupu k dětem, ze kterých se staly chráněné objekty tak, že jsme je úplně uzavřeli do bavlnky. Děti, kterým nejen nesmí nikdo ublížit, které si mohu dělat co chtějí, které nepotřebuje nikdo vychovávat, protože potřebují svobodný vývoj, děti, které musí mít, nač si vzpomenou, kterým nikdo nesmí zkřivit vlas, dát pohlavek, nebo špatnou známku (známkování raději zrušíme, aby nebyly ve stresu).

Zkrátka, vyrůstá nám generace, která nemá nastaveny žádné hranice a tudíž, neví si sama se sebou rady. Je hodně poruch? Tak zvýšíme počet lékařů. Je to podobné jako u druhů genderů. Stoupá počet lidí s různými gendery? Tak zvýšíme počet pohlavních identit ze dvou na, dejme tomu, 56. Kolik jich kdo nahlásí. Místo, aby společnost hranice dávala, tak se je naopak snaží odstraňovat, aby děti měly co nejvíce bezpečí, komfortu, co nejvíce možností na výběr (včetně volby pohlaví). A hle – efekt je úplně opačný. Vyrostla nám tzv. generace sněhových vloček a nikdo nepátrá proč. Naopak – zkoumá jak odstranit ještě více překážek a hranic. Jak poskytnout milovaným dětem ještě více možností volby. Ale hlavně – aby nám daly pokoj. Nakonec prý přece, rodiče mají svůj vlastní život, ne aby se zabývaly výchovou. Takže děti zlobí a zlobí, běhají sem a tam, otravují hosty v restauracích a kavárnách, dělají si co je napadne, vřískají… Provozovatelé  se snaží před dětmi hosty ochránit zákazem vstupu dětem, jenže se zase dostávají do rozporu se zákonem… Tohle dříve nikdo neznal, existoval respekt, pořádek, žádné dítě by se ve společnosti dospělých nedovolilo blbnout (a to bylo v dobách kdy se rákoska ve školách dávno nepoužívala).

/ Nedávno jsem byl v jednom OC na obědě a jak jinak, o víkendu bylo všude plno dětí (rodiny dnes o víkendu doma neobědvají, málokterá máma dnes umí a chce vařit – velkou krásnou kuchyň o jaké mohli její rodiče a prarodiče jen snít má obvykle na parádu. Byl tu nával lidí, které do sebe ládovali své nejoblíbenější nedělní jídlo – hranolky, křidýlka a burgery s colou, někteří i dvojité porce. Téměř každá druhá máma měla dvojitý až trojitý zadek, nevešla se na židli a měla co dělat, aby vstala, zatímco jejich partneři a manželé byli kupodivu normální chlapy. Mezi nimi pak pobíhala doslova vřvava nevychovaných malých spratků, které lezly po stolech, pod stolem, všude kde je napadlo a nikdo to neřešil. A když dítě nechtělo s mámou odejít? Tak to také neřešila – prostě je popadla za ruku a táhla po zemi beze slova pryč, jako nějaké domácí zvíře. Žádná komunikace. Ani si nechci představit, co s těch dětí jednou vyroste – možná nová generace politiků – psychopatů. Inu, takto to dnes chodí a protože lidem chybí srovnání s tím, jak to bylo dříve, pokládají to za normální. Anebo právě proto, že to ví, pokládají to za správné, protože každý má podle nich mít svobodný prostor a vývoj. Tak si říkám – tak si tu svobodu lidi užijte – jednou se vám to vrátí, až o ní přijdete. Jsem rád, že už patřím k jiné generaci či že nejsem dítětem dnes, protože bych asi opravdu měl smutné vyhlídky. Možná, že i já bych z toho byl v depresi. /

Dnešní mladá generace není ani tak více empatická (jak se často spekuluje), ale spíše přecitlivělá, trpící nárokovostí – představou, že člověk má na všechno nárok a pokud není nárok splněn, vzniká pocit frustrace a diskriminace. Děti jsou chráněným objektem ze všech stran a mají volné pole – jak v rodinách, tak ve škole. Nikdo dnes na ně nesmí vztáhnout ruku, ani jim jinak ublížit (čímž samozřejmě nechci říct, že ubližovat je správné). Výchova ale téměř vymizela a děti jsou ponechány sami sobě – aby sami sebe vychovávali a také – aby sami zkoumali a hledali svoji identitu. A tak nasávají a kopírují to, co vidí kolem sebe s očima upřenýma na displej mobilu, tabletu či monitoru. Netuší, že existují nějaké hranice toho, co člověk může, smí nebo nač má právo či nárok. Oni to skutečně neví.

(Český rozhlas ve zpravodajské relaci oznámil, že počet problémových žáků na školách stoupl za léta 2013-2023 pětinásobně (čemuž se mi ani nechtělo věřit). Školy si s dětmi „vysícími“ na mobilech nevědí rady, prohlubuje se krize identity, schopnosti sociální integrace, zhoršuje se prospěch. Některé školy už sahají i k úplném zákazu mobilů na školách a školy, které již dříve vyměnily sešity a učebnice za tablety, od této praxe také ustupují, poté za rapidně klesly schopnosti žáků komunikovat, číst a mluvit. Kolik peněz bude stát nábor dalších specialistů, školních lékařů, psychologů a speciální pedagogů, těžko říct).

Jako bychom se domnívali, že ochrana dětí je důležitější, než čas jim věnovaný a že stačí je vybavit chytrým telefonem který má magickou schopnost je utišit a dlouhodobě zabavit. Jako bychom si mysleli, že když kolem nich postavíme zeď proti zlému světu, zajistíme jim dostatečný materiální blahobyt a úzkostlivě zajistíme jejich bezpečí, je to dostatečná výchova, sami najdou své místo na slunci a sami poznají kdo jsou. Bohužel asi ne vždy to takto automaticky funguje a moderní život v bavlnce a materiálním blahobytu má i své stinné stránky. – Ty, které minulé generace neznaly.

Podle mého názoru je psychika člověka nastavena tak, že většina lidí, aby vývojově nezakrněla, má přirozenou potřebu řešit nějaké problémy. Pokud lidé nemají žádné důležité problémy, mají tendenci řešit ty méně důležité. Pokud nemají ani ty, mají tendenci řešit hlouposti, kterým však přikládají velkou důležitost. Pokud snad dokonce nemají ani to, tak si nějaké problémy sami vymyslí. Že neexistují je jim jedno – hlavně když mají co řešit. A tak se obvykle zabývají pozorováním sebe, svých myšlenkových pochodů a emočních hnutí. A možná je tady i určitá paralela k potřebě být veden. Je-li lidem dána příliš velká volnost a svoboda, začnou sami vyžadovat, aby byla omezena a hledají vůdce, který jejich potřebu naplní. Anebo potřeba někam patřit. Ta je někdy tak nutkavá, že je pro ní mnoho lidí ochotno věřit i lži, hlavně, pokud ji mohou sdílet s jinými lidmi. Potřeba někam patřit je totiž pro ně důležitější, než pravda. Zejména, pokud za pravdou nestojí žádná osobnost nebo větší skupina lidí.

Identita a virtuální sítě

Obrovský vliv na psychiku lidí měl i vynález virtuálních společenských sítí, kterým jsem trochu nesprávně zvykli říkat sociální sítě. Troufám si říct, že je to snad první vynález, který v pravém slova smyslu myšlení lidí ovládl. Nástroj, který lidstvo spíše více skrytě ovládá, než že by ho lidstvo využívalo. Důsledky těchto změn si možná dodnes ještě ani pořádně neuvědomujeme a hodně souvisí s naší identitou, sebepotvrzením a sebeidentifikací. Sociální sítě totiž zdánlivě naplňují základní potřeby člověka – pocit toho, že někam patří, že s někým sdílí svůj život a pocit, že jeho identita je tak potvrzována. A vůbec nevadí, že vše je pouze virtuální a že člověk ty, se kterými sdílí svůj život, svoji identitu, lidi, kteří jeho identitu potvrzují vůbec nezná, nepozná a vůbec neví, kdo jsou. Protože jde o virtuální realitu, každý se může vydávat za koho chce, mít mnoho různých osobností a neustále tak klamat. Může dávat smajlíky a emotikony, které vůbec neodpovídají jeho skutečné náladě a pocitům.

Sociální sítě jsou jedna velká počítačová hra, která člověka vtahuje do nereálného světa, který si lidé vytvářejí jako jakousi falešnou sociální bublinu, do které se uzavírají, takže v důsledku toho lidi spojují jen zdánlivě – ve skutečnosti totiž dělají pravý opak. Lidi skrytě rozdělují. Sociální sítě dnes používá 2/3 celého lidstva, z toho jen stále nejoblíbenější facebook na 40%. Mnoho lidí dokonce uvěřilo, že facebook = internet a nic jiného neznají. Na sociálních sítích nezřídka tráví několik hodin denně – což je už samo o sobě velmi časově namáhavé a vyčerpávající. Důvod je jednoduchý – síť naplňuje jejich základní psychické potřeby. Dává jim sice náhražky a pozlátka skutečného života, ale svůj účel to plní. Působí jako magická psychická droga, která vás neustále nutí k pozornosti.

Velký vliv na to má také to, že programátoři facebooku zavedli dávání lajků – to jsou jakési odměny, které doslova člověka nabuzují, vyplavují hormony štěstí a slasti – potvrzují identitu člověka a stav jeho začlení do společnosti se kterou se identifikuje. Nedostatek lajků, nedostatek srdíček a emotikonů štěstí, které člověk obdrží od jiných, naopak způsobuje citlivějším lidem vnitřní nejistotu, podezíravost, vnitřní rozpolcenost – zkrátka stres. A dokonce i nenávist k sobě, nenávist k  vlastní identitě, nevíra v sebe a v to, kdo jsem, pochybování o tom. Zejména děti jsou na to extrémně citliví, takže pokud pravidelně dostávají zlé emotikonony, zlé komentáře a příspěvky, dislajky, apod. může se celá jejich osobnost, život a svět zhroutit. Velkou frustraci mohou však zažívat i dospělí a jinak úplně normální a zdraví lidé – aniž by si to uvědomovali a připouštěli, velký vliv mají virtuální sítě i na jejich podvědomí a na to, jak myslí a co dělají, jak se chovají. Není žádným tajemstvím, že sítě, které používají lajky, tweety nebo jiné potvrzovací ikony mají pro uživatele mnohem větší přitažlivost. Lajk, srdíčko či šťastný obličej je jako sladký bonbón. A když někdo do sladký bonbón ke zlému komentáři, působí taková ironie jako největší výsměch a jed.

Sociální sítě jsou virtuální hrou klamů proto, že vytvářejí virtuální obraz světa, jaký ve skutečnosti neexistuje. Ať už se díky jemu šíří dezinformace s cílem někoho poškodit nebo tím, že lakují realitu narůžovo, aby byla taková, jakou ji chceme vidět. Lidé si tak často vytvářejí i nevědomky falešnou identitu krásného, úspěšného a šťastného člověka, protože chtějí, aby je tak jiní lidé přijímali a věřili, že tato identita je skutečná. Je to jako stavění vzdušných zámků – čím je zámek krásnější, tím více návštěvníků, „přátel“ a lajků může získat. Sítě jsou tak zahlceny fotografiemi šťastných lidí prožívajících permanentně šťastné životy. Můžeme tak sledovat on line nepřetržitý tok informací o tom, co výborného právě jedí, jak báječně právě vypadají, jak se zrovna skvěle baví, co nádherného se jim zrovna přihodilo, apod. Ostatně kdo bych chtěl sdílet vlastní hádky, neštěstí, nehody? Jen v případě, pokud se nepříjemné týkají jiných lidí, zejména pokud je nemáme rádi. O sobě obvykle nepříjemné věci s nikým sdílet nebudeme – nebo ano, ale určitě ne virtuálně po sociálních sítích. Sociální sítě jsou zkrátka velká virtuální hra s neuvěřitelným množstvím falešných hráčů. Pokud do toho jdeme s tímto vědomím a nevadí nám takovou zábavou trávit hodiny času – asi proč ne. Problém však nastává u lidí, kteří si neuvědomují, že jde o virtuální realitu, která se od té skutečné může značně lišit.

Přenos informací

Lidská mysl je až neuvěřitelně snadno manipulovatelná, schopná uvěřit čemukoliv, pokud nemá žádný vyšší ideál. Tak se ze lži stává blud – uzavřená paralelní realita, kterou si duch vytvořil a kterou obývá jako svůj vlastní privátní svět. A láká ostatní, aby se přidali do jeho sociální bubliny. Uvěříte muži, který uvěřil, že je ženou a je o tom přesvědčen? Je to asi na víře každého člověka – každý může věřit čemu chce. Pokud budu celé roky věřit, že jsem idiot a budu na to stále myslet, není vyloučeno, že se opravdu idiotem stanu. Jak se k takové víře postaví úřady je druhá věc. Zatím se ani neví, kdo by měl genderové otázky rozhodovat nebo zda by vůbec nějaký takový „odborník“ měl existovat, pokud uznáváme, že gender opravdu existuje a nechceme člověka žijícího v bludu poslat na psychiatrii. Ono by to stejně asi nebylo nic platné, protože ani psychiatrie si neví rady. A psychologové či sexuologové teprve ne. A sociologové? Ti nemohou dělat nic jiného, než společnost zkoumat a popisovat. Je to tedy především o víře a pak také o legislativě.

Trans-lidé požadují na jiných lidech, aby se nezabývali jejich identitou a brali je tak, za koho se považují oni. Tedy, pokud se muži cítí být ženami, aby byly považovány za ženy. To je ale něco podobného, jako kdybych já po jiných lidech požadoval, aby věřili, že existuje Bůh, protože já v něho věřím. To je ale nesmysl – víru nelze požadovat. Člověk vždy vychází ze svého pocitu, který z někoho má. Ne podle vizáže či masky, kterou nosí. Nebo podle toho, za koho se kdo pokládá nebo chce být pokládán. Trapným situacím se člověk nevyhne. A pokud někdo vypadá jako chlap, tak i když má sukni, dámské šaty nebo je nalíčený, asi se člověk nevyhne oslovením v mužském rodě. Zejména pokud je nahý a najdeme ho v pánské šatně – může o sobě tvrdit že je žena, ale těžko může asi někoho přesvědčit. I když bude „úředně schválenou“ ženou.

Samozřejmě bych neměl odvahu tvrdit, že příčinou genderové tranzice je vždy duchovní obsese a blud, ale věřím, že na tom něco je. Duchovní a duševní poruchu tak nelze vždy jasně oddělit a velmi často se navzájem prolínají. Pacient, u kterého je primární duševní porucha si často vůbec není vědom sám sebe a nachází se v jiné realitě, ve změněném stavu vědomí (mluví z cesty). Naopak pacient, u kterého je primární duchovní porucha je jasně při vědomí, ale projevují se u něj symptomy psychopatické, narušené osobnosti, která má potíže se sociálně adaptovat – člověk je odtržený od reality, ačkoliv ne zcela, přičemž někdy to lze poznat až při dlouhodobém sledování dotyčného. I tady je však třeba rozeznávat, co je příčinou – zda jde a běžný projev dysfunkce (který je tzv. v rámci společenské normy), o duchovní obsesi nebo o poškození mozku a těla. Zvláštní kategorií je pak úplná posedlost, kdy jiná duchovní entita používá plně tělo svého hostitele (násilní vytržení z reality) či stav dočasného vytržení, kdy je dojde v bdělém stavu (třeba i jinak též zcela zdravého člověka) do jiné, paralelní reality.

Když se zatemnělý duch s poruchou identity inkarnuje, může se to projevit také na těle – tedy v našem případě může (i když nemusí) nastat problém i s pohlavní identitou. Nefunguje správně interakce mezi duchem a vznikajícím tělesným zárodkem. Chromozónům se nedostane přesná informace o tom, jak by měly zareagovat, zda začít vývoj muže nebo ženy. Nastane chaos, jako na křižovatce plné aut, kde nefungují semafory. V genovém programu ve kterém neexistuje přesně určená informace o tom, co by mělo být vytvořeno (nebo je porušená), vznikne mutant. To se však netýká jen procesu vytváření pohlaví a genderové identity. V případě problému chybějící, nevyvinuté genderové identity, dojde i k narušenému vývoji mozkových center, která spolu nedokážou komunikovat a dojde k neurologické poruše. Člověk pak není schopen se identifikovat se svým tělem a chápe ho jako něco cizího, co k němu nepatří. Protože nemá jasno o své genderové identitě a neví, kdo je, nemusí pomoci ani snahy předělávat tělo. Protože, je-li už předěláno, někdy si to jeho majitel rozmyslí a chce změny zase vrátit zpět.

Pohlavní (genderová) identita (tedy pocit zda se člověk cítí jako muž nebo žena) je však pouze teorie a není jasné, zda něco takového opravdu existuje. Je to teorie založená na pocitu. Je možné, že nic takového vůbec neexistuje a rozhodující je pouze schopnost člověka identifikovat se se svým tělem, která závisí na fungování mozku. I když budeme uvažovat o „mužské“ nebo „ženské“ duši, kde jde pouze o elektrický náboj a směr proudění energie přes energetická centra (čakry), ve kterých proudí energie opačným směrem u muže a opačným u ženy. Víme tedy jaké je proudění energie u transgeneder osob, které prošly nebo procházejí tzv. tranzicí (změnou pohlaví)? Zkoumal to někdo? Asi ne – ostatně západní medicína se magnetickou rezonancí pohybu atomů, čakrami, meridiány a prouděním energie nezabývá a je to pokládáno za šarlatánství. Ale i kdyby se zjistilo, že osoby s fyzickým pohlavím muže proudí energie stejným směrem jako u ženy, není jasné, do jaké míry to souvisí s pocitem pohlavní identity.

Kdybyste si v klidu lehli, nepoznali byste nejspíše žádný rozdíl v tom, zda máte mužské či ženské tělo. Stejně tak byste nepoznali rozdíl v tom, zda máte ženskou nebo mužskou duši. Jinými slovy – naše identita nepochází z těla, ani z duše. Je duchovní povahy – jenže duch žádné pohlaví nemá… Když tedy člověk zemře, odchází na onen svět ve stejném pohlaví, v jakém svět opustil. Energetický náboj jeho astrálního těla se nemění. Toto tělo však pro případnou další inkarnaci odkládá a inkarnuje se jako duch, třeba i těla opačného pohlaví. Z minulého života si s sebou nic nepřenáší a přichází jako čistý, nepopsaný list. Vše zůstává uložené pouze v paměti ducha jako nehmotné dědictví.

Otázka pocitu toho jaké máme pohlaví jen tedy velmi subjektivní a do značné míry daná možná i výchovou a tím, zda okolí člověka považuje od malička dotyčnou osobu za muže nebo ženu. A také tím, jak správně funguje mozek. Víme, že sexuální orientace nekoresponduje vždy s tím, za koho se člověk pokládá (proto nemáme jen transexuály, ale i homosexuály, kteří ale žádný problém se svoji pohlavní identitou nemají). A také pocit toho, za co se člověk pokládá nekoresponduje vždy s tím, čím je doopravdy, což je právě to, s čím si neví nikdo rady. Zatímco zjevné případy této disharmonie jsou případem pro psychiatra, u poruchách genderové identity jsou akceptovány jako nové pohlaví. Jak vidíme, zamotané je to dost, a snad ani není divu, že odborníci se k tomu raději moc vyjadřovat nechtějí. Je jasné, že existuje ženská a mužská duše, alespoň podle toho, jak je kdo geneticky naprogramován. Pocit pohlavní identity ale může být něco jiného a nemusí s tím nijak souviset. Zůstává tak zahalena do závoje tajemství a nikdo neví, co to je, zda to existuje, kde a jak vzniká. Je to do značné míry nehmotné a psychické. S nehmotnými, psychickými poruchami je však těžké pracovat a proto je to asi obor, ve kterém medicína pokročila vůbec nejméně. Západní věda se totiž dosud striktně drží exaktních metod založených na pozorování projevů hmoty, zatímco o tom, co se odehrává tzv. mezi nebem a zemí, na nehmotných úrovních, ví velmi málo nebo nic.

Zajímavou otázka také zůstává změna genderové identity a sexuální orientace. Muže obvykle sexuálně přitahují ženy a naopak. Jak je to ale v případě těch, kdo prošli údajně změnou duševního pohlaví? Změnila se také jejich sexuální orientace? Pokud je mi známo, to se obvykle neděje. A to je velmi zvláštní, zvláště když muži tvrdí, že se staly ženami. Nedávno jsem poslouchal rozhovor s jedním mužem, který zjistil, že je žena a proto se musel se svojí ženou rozvést, takže pro své děti je nyní tatínkem i druhou maminkou. Jeho sexuální orientace však zůstává stejná a i nadále ho přitahují ženy, proto si jako žena našel novou ženu. Náhodně jsem ho slyšel v rádiu a zprvu jsem si podle barvy hlasu myslel, že jde o muže – i když podle tónu řeči mi přišel jako gay. Rozhovor s ním najdete zde v archivu Českého rozhlasu. Když se podíváte na jeho foto, zjistíte že je to stále už na první pohled chlap, i když velmi vkusně upravený a nalíčený. Můžeme mu věřit, že je ženou nebo budeme věřit, že on věří svému bludu? To je jen na víře každého. Na respektu a toleranci k víře se asi také shodneme všichni – zbývá tedy už jen jedna jediná, ale zásadní otázka – jak se k takové víře (či diagnóze) má postavit legislativa.

Pohlavní identita a věda

Ne závěr mi to nedalo, abych se na otázku pohlavní identity nezeptal také umělé inteligence napěchované znalostmi vědců a celého lidstva a jak se dalo očekávat, nedověděl jsem se opět nic nového – čili víme, že stále nic nevíme, pouze předpokládáme a obecně věříme. Asi jako v odpovědi na otázku, zda podle vědy existuje Bůh. Bohužel (bohudík) umělá inteligence stále nemá vlastní názor, vlastní myšlení, vlastní postoje a umí jen sestavovat odpovědi z dat, které do ní jako do stroje hodíme. Shoda asi panuje jen na tom, že i pohlavní identitu určuje mozek (i když ani to nemusí být pravda). Na čem ale už shoda nepanuje je důvod nekompatibility mozku a těla, ani na tom, kdy jde o poruchu identity a kdy ne, neboť žádné vyšetření neposkytuje jednoznačný důkaz a odpověď. Zatímco však věda je v těchto otázkách zdrženlivá, aktivisté, influenceři a novináři jsou naopak velmi aktivní a mají obvykle jasno – co není vědecky vyloučeno, je fakt. A politické reprezentace se jimi nechávají unášet.

Co určuje pohlavní identitu?
ChatGPT
Pohlavní identita je složitý koncept a zahrnuje mnoho faktorů, včetně genetických, hormonálních, neurologických, psychologických a sociálních faktorů. Pohlavní identita se může lišit od biologického pohlaví jedince, a to jak u lidí, tak u zvířat.
Obecně se věří, že pohlavní identitu určuje mozek, který zpracovává a interpretuje informace o biologickém pohlaví jedince, hormonálních signálech a sociálním prostředí, ve kterém jedinec vyrůstá. Tyto faktory mohou ovlivnit to, jak jedinec vnímá a prožívá svou pohlavní identitu a jak se chová vůči ostatním lidem.

Jestliže se obecně věří, pak je to pouze víra a ideologie, ne?
ChatGPT
Víra a ideologie mohou hrát určitou roli v některých společenských názorech na pohlavní identitu, ale většina vědeckých výzkumů a klinické zkušenosti ukazují, že existuje biologický a neurologický základ pro vrozenou pohlavní identitu. Kromě toho, i když jsou některé aspekty pohlavní identity formovány společenskými faktory, jako jsou genderové role a očekávání, většina lidí se rodí s vrozeným pocitem své pohlavní identity, který může být nezávislý na těchto společenských faktorech. Celkově tedy nelze pohlavní identitu jednoznačně označit pouze za víru nebo ideologii.

Celkově asi ne, ale z velké části ano, že?
ChatGPT
To je složitá otázka a závisí na mnoha faktorech. Většina vědeckých výzkumů a poznatků naznačuje, že vrozené faktory (včetně biologických, genetických a hormonálních) mají významný vliv na určení pohlavní identity, ale také se ukazuje, že sociální a kulturní faktory mohou mít také značný vliv. Jedná se o složitý a multidimenzionální proces, a proto nelze jednoduše odpovědět, zda se jedná pouze o víru a ideologii, nebo zda jsou zde i faktory, které jsou založeny na vědeckých poznatcích.

Zajímavá je zejména ta poslední věta: „Nelze odpovědět, zda jsou zde i faktory založené na vědeckých poznatcích.“ To je asi i odpověď na otázku, proč místo vědy zaujala genderová ideologie. Když chybí poznatky, stává se často, že prázdné místo zaujme víra anebo ideologie. A tak je to i s otázkou genderu – tedy duševního pohlaví. O něm předpokládáme nebo tušíme, že nějaké asi bude, ale vůbec ho nejsme schopni definovat a určit jeho původ, takže nelze určit, kdy jde o poruchu identity a kdy to být poruchou nemusí. Některé indície nasvědčují tomu, že původ genderu je na bázi nehmotné informace, respektive energetický. To by korespondovalo s představou, že duše po smrti těla své pohlaví neztrácí. Tady se však dostáváme mimo oblast exaktní vědy – podobně jako když chceme zjistit co bylo před velkým třeskem či co je za hranicemi vesmíru. Zde existují pouze hypotézy o původu této informace či stavu.

Tzv. genderová ideologie se vyznačuje jednou velkou zajímavostí – navzdory tomu, že tato ideologie sama vychází zdánlivě na ateistických, materialistických vědeckých předpokladech a výzkumech (nebo se tím jimi propagátoři často zaštiťují), tak současně předpokládají, že existuje duše, která má nějaké pohlaví, když hovoří o „osobách, které se narodily v jiném těle, než jaké je jejich pohlaví“ nebo o „ženách, uvězněných v mužském těle.“ Autoři genderové ideologie, která propaguje duševní pohlaví tak možná sami nemají jasno v tom, zda se opírají o vědecká fakta a výzkum nebo o své domněnky, protože pokud vycházíme z nevědeckých hypotéz (což ale nepokládám za něco špatného), nelze současně dost dobře říkat, že žádná duše nezávislá na těle neexistuje.

Ať tak či onak, podle mého názoru lze uvažovat pouze o dvou pohlaví, které je buď jasné, vyhraněné nebo naopak nejasné, přechodové nebo nevyhraněné (jak se dnes říká „nebinární“). Tj. pohlaví zůstávají stále pouze dvě a vše ostatní jsou poruchy různého, zřejmého či naopak nejasného charakteru. Tyto poruchy však rozhodně nelze považovat za další či nová pohlaví, za biologická ani duševní.