Transgender ženy – nové pohlaví či nová atrakce?
V posledních letech se stalo velkou módou a výrazným trendem tzv. nová, nebinární pohlaví. V kategoriích porno-serverů jsou transgender jednou z nejpopulárnějších a jejich obliba stále roste. Nejen mezi muži, kterým rostou prsa, kteří se cítí být ženami nebo chtějí být ženami, ale také mezi heterosexuály, které zkrátka přitahuje něco výjimečného a neokoukaného. S trochou nadsázky každý chce vidět nebo si dokonce něco začít s transženou, tedy mužem, který vypadá jako žena.
Muži ze kterých se stávají ženy se za svoji tranzici nejen nestydí, ale pokládají ji často za přednost – konečně se jim plní jejich přání a stávají se ženami. A neobyčejnými ženami – ženami, které se mohou pochlubit často nadstandardní velikostí poprsí i penisu. Není divu, že mají na sítích stále větší množství obdivovatelů, dokonce jsou příkladem i pro další muže, kteří by se také rádi staly „zvýhodněnými ženami“ – ženami, které mají všechny přednosti.
Vzhledem k pokročilé „léčbě“ ženskými hormony a stále vyspělejší plastické chirurgii, které mužům umožňují věrohodně se přiblížit ženskému vzhledu, je nebinárních osob a osob měnících své pohlaví stále více – téměř se s tranženami roztrhl pytel. Správné nalíčení a kadeřník dokáže hodně. Soukromé laboratoře zase nabízejí nejrůznější služby úprav pohlaví a vzhledu. Chirurgie umožňuje nejen úpravu prsou, ale i hýždí, boků a stehen. Umí samozřejmě vybělit a zjemnit kůži. Problém přetrvává pouze v oblasti hlasu, který obvykle stále nezní úplně žensky, takže když taková tzv. žena promluví, znít její poloha hlasu jako něco, co k ní nepatří. Zatím není jiné řešení, že když je taková „žena“ potichu a žádný hlas raději moc nevydává. Potíž může být také s výrazně silnými kostmi, velkými dlaněmi či širokým mužským hrudníkem, což se zatím upravit nedaří. (Naději by mohla být genová manipulace, ovšem ta se zatím testuje jen u laboratorních myší. Výsledky jsou ale nadějné).
Snad by bylo množné takovou „sodomu gomoru“ ignorovat a jednoduše přejít a zasmát se tomu jako zvrhlé zábavě, kdyby ovšem tyto transženy neschopné rodit, ale zato plodit jako muži, nechtěly být považovány za skutečné ženy. Ba co víc – kdyby aktivisté, politici a úředníci jejich přání nerespektovali, protože podle nich má každý právo mít takové pohlaví, na které se cítí. Jestliže se tedy muži cítí být ženami, má je podle nich společnost jako ženy akceptovat. A pokud ne jako ženy nebo jako otce, kteří se stali matkou, tak alespoň jako tzv. nebinární osoby.
Buďme ale rádi, že lidstvo není ještě ve znalostech genových manipulací nebo vytváření umělé inteligence tak daleko, jako civilizace před potopou světa. Tehdy už prý uměli vytvořit tak dokonalou inteligenci, že se obrátila pro svým tvůrcům a všichni museli „bojovat se stroji“. Bible i jasnovidci také říkají, že lidé tehdy uměli také geneticky křížit lidi a zvířata, takže se na Zemi (řečeno slovy Bible) „rodily zrůdy“. Tito kříženci pak prý sloužili jako zvrhlá atrakce v cirkusech. Kdyby lidé znovu dosáhli tak vysoké technické vyspělosti a současně bych jejich mozek natolik změkl, pak by asi nezbylo nic jiného, než celou civilizaci, až na výjimky jako byl Noe, znovu úplně vyhladit. Ať už by mělo jít o potopu světa způsobenou masivními tektonickými změnami, pád meteoritu či něco jiného. Nakonec možná nic z toho ani nebude třeba, pokud se lidé vyhladí sami. Jde-li o dostatečnou účinnost zbraní, není pochyb o tom, že již dosáhli potřebné vyspělosti. Jestli už lidé dosáhli i podobné měkkosti mozku a ochotě je použít, to ukáže až budoucnost. Není divu, že celý okolní vesmír už je jako na trní a čeká, co bude.
Možná někoho napadne, proč řešíme jen transgender ženy. Copak nejsou také transgender muži? Ovšem, že ano. Ale vzhledem k tomu, že proměny ženy v muže není nijak atraktivní, nikoho moc nezajímá, má také málo obdivovatelů a málo následovníků, kteří by chtěli příkladu těchto transmužů následovat, pokud k tomu opravdu nemají vážný důvod. Jinými slovy – není to žádný trend, žádná móda a proto jsou transmuži na veřejnosti mnohem méně vidět, než tranženy. Noviny ani časopisy o nich moc nepíšou, nejsou v titulcích bulváru a také ve filmech pro dospělé hrají či vystupují mnohem vzácněji, než transženy. Muž v podobě ženy s nadstandarními mužskými i ženskými vnadami – to je jiná káva. Komu by se však líbil chlap drobné postavy s chlupatou hrudí, mutujícím hlasem, vousy a vagínou mezi nohama? Snad jen gejům vyhledávajícím chlapecké typy. Kdyby ale pak zjistili, že je nemají čím uspokojovat do řitního otvoru, asi by se dost divili. Transmuži nemají ani ve sportu žádnou výhodu – zatímco transžen, které touží závodit se ženami je dost, transmuži toužící závodit s muži pochopitelně nejsou – nebyla by to pro ně výhoda, ale nevýhoda. Zkrátka stát se transmužem není pro ženy nic zajímavého.
Zapomeňme ale na módu, trendy, technologie či ideologie. Jak je to s poruchou pohlaví, genderu a sexuální orientaci doopravdy? To bohužel asi přesně nikdo neví a možná i to je důvodem, proč se k těmto otázkám stále častěji místo odborníků vyjadřují aktivisté, kteří vymýšlejí různé nesmysly, zejména počet pohlaví, která nikdy nikdo neviděl, takže nejspíše jde jen o počet nejrůznějších pocitů, které člověk může v souvislosti s hledáním své identity mít.
Poruchy sexuální orientace a pohlavní identity
Sexuální orientace se dělí na základní typy – tzv. standardní, klasickou, přirozenou či normální – heterosexuální, dále na homosexuální (sodomie) a bisexuální (nevyhraněné). Dále rozeznáváme speciální formy jako jsou např. pedofilní, zoofilní, nekroidní či hebefilní. Zatímco některé byly již akceptovány jako přirozené a neléčitelné, jiné jsou dodnes považovány za úchylku, která je léčitelná. Do roku 1993 se za úchylku, kterou je léčitelná, považovala i homosexualita. Protože však nebyl nalezen způsob jak tuto poruchu opravit, byla vyškrtnuta ze seznamu deviací a zařazena mezi přirozený jev. Zdá se však, že ani na pedofílii neexistuje způsob, jak tuto poruchu opravit a je možné, že jde z velké části o vadu, která souvisí s geny, hormony, výchovou a psychikou. Tato orientace by také moha být vyškrtnuta ze seznamu deviací, avšak brání tomu fakt, že lidí s touto orientací jsou pro společnost (na rozdíl od homosexuálů) nebezpeční. V jejich případě se dosud aplikuje ústavní léčba, která však neléčí, pouze potlačuje jejich libido, zatímco sexuální orientace se u nich nemění a zůstává trvale zaměřená na děti.
Ačkoliv moderní lékařská věda značně pokročila a dosáhla nevídaných úspěchů, možnosti změny sexuální orientace či genderu zůstávají stále velmi omezené a jejích příčiny nejsou dostatečně prozkoumané – i přesto, že tyto poruchy jsou stále častější. Pro jejich přiznání se vžil anglický termín „coming out“ – tj. mám poruchu, ale nestydím se za to, jsem na to hrdý, přestože za normálních okolností by takové přiznání nikoho nezajímalo a zůstalo by to důvěrnou věcí. Důvodem toho je také fakt, že lidé s poruchou sexuální orientace a pohlavní identity se za ní často velmi stydí. Přehnaná hrdost a demonstrativní přiznávání vlastní orientace a stavení ji na odiv je pak jakousi snahou jak tento stud překrýt, potlačit a kompenzovat.
Pohlaví versus gender
Zdá se, že po dlouhých desítek tisíc let je patriarchát znovu na ústupu. Ženská emancipace je stále výraznější a touha mužů stát se ženami také. Stále více chlapců dnes prochází tranzicí a stává se „dívkami“ – ať už z toho důvodu, že se necítí být muži, nechtějí být muži nebo chtějí být výjimeční. A pokud se chlapci nestávají „dívkami“ je jejich sexuální dezintegrace směřována ke stejnému pohlaví. Do jaké míry jsou tyto věci jen nějakým dočasným výkyvem, důsledkem mediální masáže, módou či přirozeným dlouhodobým trendem ovšem nevíme – stejně jako to asi přesně netušíme u změn klimatu.
Genderová identita a její proměny ovšem nejsou na rozdíl od změn klimatu prioritou řešení společnosti, ale spíše ideologů, takže spíše, než by tyto proměny někdo seriozně řešil a zabýval se jimi, společnost se jim raději jednoduše přizpůsobuje – možná proto, že je to i více politicky korektní, protože právo volby být čímkoliv je stavěno na první místo. Asi je korektnější a méně bolestné vymyslet řadu dalších pohlaví, než prostě říci, že nejde o další pohlaví, ale pouze o poruchou, kterou lidé z komunity LGBT trpí. Dříve bylo pravidlem, že se k odborných otázkám vyjadřovali odborníci – to už ale dávno neplatí. Dnes e k nim vyjadřují aktivisté a ideologové – Jejich stanoviska pak přebírají politici a ti určují směr vývoje. I když jde o úplné nesmysly.
Stále více zemí tak přistupuje na úřední změnu pohlaví i na základě pouhého pocitu člověka a to dokonce i u nezletilých (pokud jako muž na úřadu prohlásíte, že se cítíte být ženou, tak vás úředně zaregistrují jako ženu a dají vám na to doklady). Tak si říkám, jak by svět jednoduchý, když se rozlišovalo pouze biologické pohlaví? Lidé ale nabyli dojmu, že je to ponižující a nekorektní… Důvodem změny byla ideologie politické korektnosti, snaha o maximální rovnost, aby se nikdo nemohl cítit zraněný a uražený. Slovo porucha, která se týká přímo člověka muselo být tedy prakticky odstraněno z našeho slovníku, protože je to urážlivé. Zejména ve spojení se slovem duševní, pohlavní, sexuální či genderový. Oficiálně dnes už žádné takové poruchy neexistují. Sice nezmizely, ale nesmí se nazývat jako poruchy či deviace – jde pouze o jiné, alternativní formy.
Všechno je tak, jak má být! Všechno je v pořádku! Všechno je možné!
Trochu mi to připomíná jeden vtip který jsem nedávno slyšel:
Přijde pacient k lékaři a stěžuje si na to, že se mění v koně, že má pocit, že mu roste hříva a když vydechuje, začíná frkat a hýkat jako kůň. Lékař něco píše a domnívá se, že jde o předpis na nějaké léky. Ptá se lékaře – nevíte, co mi je? Doktor říká: to je v pořádku, píši vám povolení k tomu, abyste mohlo kdekoliv na ulici volně srát. Pacient odchází sice poněkud zmatený, ale uklidněný, že je vše v pořádku a má o své identitě jasno. A dokonce zjistil, že na ní může být hrdý, protože případy, kdy by se z člověka stal kůň s lidským mozkem jsou vzácné.
Dnes se tomuto člověku podařilo navázat kontakty s jinými koňmi, kteří byli původně také lidmi a plánují pochod hrdosti. A nejen s nimi – jde o celou skupinu jiných, nejen o koně, ale i o krávy, kozy, ovce a někdy i zebry a tučňáky. Jde o skupinu KKKOZT+. Do této skupiny paří i koně, kteří zjistili, že je přitahují pouze krávy. K velkému společenskému přiznání (coming outu) se odhodlaly i krávy, které přitahují ovce a kozy. Říkají, že je důležité aby každý věděl, kdo jsou a kdo je přitahuje, protože jsou výjimečným, specifickým a vyvinutějším živočišným druhem. Jejich pochody hrdosti a pýchy se staly již tradicí.
Jak jsem tento vtip pochopil? Upřímně, nevím, co jím chtěl autor naznačit, ale tuším. Nechápu ho jako výsměch znevýhodněným lidem, kteří trpí nějakou poruchou identity. Umím si představit, že ve většině případů za ní nemohou. Bezesporu musí být těžké s tím žít. Tento vtip ale dobře ilustruje bezradnost a přístup společnosti k těmto lidem, když pak mnozí z nich svoje znevýhodnění začnou pokládat za přednost a začnou se jím chlubit. A společnost je pak v tom podporuje – bravo, bravo! Také zástupy politiků se při každém pochodu hrdosti snaží dostat se do jejich přízně. Podle mého názoru něco podobného, jako kdyby přišel do ordinace někdo s nakažlivou nemocí a lékař by řekl, že je to v pořádku, aby nosil roušku a neupozorňoval na sebe. Nebo jako kdyby přišel do ordinace člověk trpící nezdravou náklonností k dětem a lékař by mu předepsal pojišťovnou hrazený ozdravný zájezd do Thajska nebo jinam, kde je erotická zábava s dětmi v pořádku. Samozřejmě, včetně ubytování a plné penze. (To mi zase připomíná nákup ruského plynu z Německa, který je sice mnohem dražší, ale duchovně očištěný od krve – zkrátka praktiky Kocourkova se v různých podobách opakují).
Od té doby, kdy se začalo rozlišovat i duševní pohlaví, tzv. gender, rázem přibylo desítky dalších možných pohlaví a variací mezi mužem a ženou, na pohlaví binární a nebinární, na tranženy a transmuže. Snad by to bylo i pochopitelné – zkrátka v přírodě nikdy nemusí být nic jednoznačné, zejména, pokud je příroda nějak narušená vlivem působení lidí, virů, bakterií, zmutovaných genů, chromozónů, apod. Jsou to jen naše škatule, do kterých věci řadíme. Má to ale i svůj velmi důležitý praktický význam. Ostatně možná i proto Bůh stvořil člověka jako muže a ženu, nikoliv jako 56 různých pohlaví. I když ta možná v ráji ani nebyla, takže Bůh skutečně původně stvořil jen dvě pohlaví. Respektive pouze jedno – muže a až poté z něho vytvořil ženu. O původu života před vznikem časoprostoru prostě nic nevíme. Víme ale, že u některých živočichů to platit nemusí.
Od doby, kdy se začalo mluvit o pohlaví jako o genderu a vznikla genderová ideologie, najednou vyvstal chaos, zmatek a objevily se problémy praktické. Jak to bude s kategoriemi sportovců, toalet, sociálních zařízení, jak to bude ve školství, ve věznicích, v rodinách, v manželství? A jak to bude s jazykem? Bude moci být muž nevěstou a žena ženichem? Nebo se budou moci brát dva ženichové, i když nebudou mít ženu? A co bude znamenat rodina?
Protože tzv. gender je jakési imaginární duševní pohlaví, které je pouze v naší hlavě, nelze vždy přesně určit, kdy jde o duševní poruchu, úchylku, kdy o podvod a snahu získat výhody, kdy jde o recesi a kdy o skutečný pocit, že třeba nejsem muž, ale žena? To že se někdo cítí jako idiot nemusí nutně znamenat, že je idiot. To, že se někdo cítí jako cvičená opice, nemusí znamenat, že není člověkem. Ba dokonce ani to, pokud se cítí jako krokodýl. A pokud se nějaký muž cítí být ženou, také to nemusí nutně znamenat, že je skutečně ženou. A aby to bylo ještě složitější – pokud se nějaký muž cítí být mužem, ještě to neznamená, že není ženou. A to samé platí pro muže, jak si rozebereme níže, když se podíváme na výsledky genového výzkumu. Uvidíme, že genetické poruchy a mutace mají vliv na vnímání naší identity. Celá věc s tzv. duševním pohlavím – genderem je vůbec velmi zapeklitá a pocit nemůže rozhodovat o tom, jaké pohlaví kdo má.
Genderová ideologie ale pouhý pocit povýšila na status quo. Některé vyspělé západní státy (např. Španělsko) již uznávají úřední změnu pohlaví pouze na základě pouhého čestného prohlášení, kým se člověk cítí být. Až to někdy připomíná bizarní římskou legislativu před rozpadem říše, kdy bylo možné vše. Je s podivem, jak málo se vede seriozní vědecká a společenská diskuse o počtu pohlaví a druhů sexuálních orientací a že nikdo vlastně vůbec ani neví, kolik jich vlastně je a jaká jsou. A především, jak se bude jednat s lidmi, kteří mají nestandardní pohlaví či orientaci, co je ještě řazeno mezi úchylky, poruchy a co už ne? Zdá se, že tyto debaty nevede společnost, ale pouze skupiny progresivních ideologů. Respektive určují skrze média hledající senzace společenský diskurz, o kterém se neví, jak je myšlen vážně a co si o tom kdo má myslet.
Jak byl svět jednoduchý, když se tyto „hlouposti“ vůbec neřešily a nikoho to ani nenapadlo. A určitě je nikdo nechce řešit ani dnes. Kromě ideologů, hledačů senzací a v případě, že se vyskytnou praktické problémy, kdy nevíme jasně, zda máme před sebou muže či ženu. Nebo v případě, kdy pohlaví nutně potřebujeme znát k tomu, abychom dotyčného mohli zařadit do zařízení, procesu nebo zákona bez toho, že bychom některé nestandardní (nechci samozřejmě říci nenormální) jedince diskriminovali. To je stále ještě třeba…
Stále nežijeme v nějaké post-apokalyptické neo-komunistické společnosti, kde je úplně jedno kdo jste, protože ten, kdo by to chtěl rozlišovat, by se dopouštěl diskriminace a segregace. V takové společnosti možná skutečně nebude nutné identitu člověka vůbec rozlišovat, protože postačí to, že každý bude mít v sobě čip, který určí jeho ID na základě jeho DNA, bez nutnosti uvádění dalších údajů, jako je matka, otec, děti, RČ, IČ, pohlaví, číslo OP, bydliště či pohlaví. Zatím to však stále takto nefunguje (a doufejme tedy že ani nikdy fungovat nebude).
Nároková společnost
Co ale funguje už dnes dobře je genderová a multikulturní ideologie dokonalé rovnováhy a vyváženosti, spravedlivá společnost dokonale rovných práv, kde nikdo nediskriminuje nikoho. Tedy společnosti, kde lidé bílé rasy a heterosexuálové jsou až ti poslední, kteří by měli mít stejná práva, protože jsou to lidé bývalé nadřazené rasy, kteří mohou za všechnu nerovnováhu a nespravedlnost. Máme taky Gay Pride, Black Pride, Asian Pride – ale White Pride? To by byla urážka pro všechny slušné lidi. Nakonec už slovo rodina ve smyslu otec-matky-dítě se proto zdá být velmi nekorektní a nespravedlivé.
Honbu za společenskou vyváženost vidíme dnes všude – je to jakýsi diktát diverzionismu, ve kterém musí být vše ve vyváženém poměru, ať už jde o rovnoměrné zastoupení všech pohlaví, sexuálních orientací nebo etnik. Až se zdá, že z toho mnohým lidem už hrabe. Těžko říct, jestli ti lidé opravdu věří, že vyváženost je tím nejdůležitějším – tedy za například když bude skupina rozdělena spravedlivě tak, že tam bude jeden vůl, jedna kráva, jeden idiot, jeden blbec, jeden kretén a jeden rozumný člověk, bude to nejlepším předpokladem toho, aby dobře fungovala. A nebo je to o něčem jiném, než o vyváženosti? O jiných kvalitách, než je pohlaví, sexuální orientace a národnost?
Nejspíše tomu skutečně mnoho lidí – to ale zase svědčí už o velké psychické demenci. Této teorie totiž napovídá fakt, že mnoho lidí má pocit diskriminace, i když k tomu nemají žádný důvod. Za diskriminaci tak označují vše, co se jim nějak nelíbí. Například někdo je něčím nebo má něco, co oni být nemohou nebo to vlastnit nemohou – ačkoliv jim nikdo nezakazuje tím být nebo něco mít. Ale oni to vidí jako DISKRIMINACI. Například někdo vlastní nové drahé BMW s pohonem všech čtyř kol, ale oni si mohou dovolit jen staré auto z bazaru. To však vidí jako DISKRIMINACI. Jak bychom to podle nich měli řešit? Buď zakázat BMW všem nebo ho poskytnout bezplatně všem. Pak by to bylo podle nich fér. A protože to tak není – nejsme fér.
Mnoho lidí, kteří trpí nějakou tělesnou nebo duševní vadou se může cítit být diskriminováno za to, že je zaměstnavatel odmítá, protože argumentuje tím, že jejich zdravotní stav je neumožňuje zaměstnat na dané pozici – např. nevidomí nemohou být zaměstnání jako řidiči. Ale co s tím? Zrušit všechny firmy, kteří takto diskriminují uchazeče? Anebo tato pracovní místa?
Anebo iniciativa tzv. „manželství pro všechny“ sdružení „jsme fér“. Dva muži nebo dvě ženy nemohou vstoupit do manželství a považují to za DISKRIMINACI. Opět – jak bychom to měli řešit? Buď manželství zrušit nebo ho umožnit všem, bez ohledu na to, že manželství je svazek muže a ženy? Tedy říci, že manželství už nebude manželství nebo to bude něco jiného. Nebo se přejmenuje třeba na soudružství. Snad bychom ho mohli umožnit všem, i když pak by ztratilo svůj hlavní smysl – přivádění potomků na svět a jejich výchova. Jenže – to je také problém.
Mnohé páry se cítí diskriminováni za to, že nemohou mít děti. I to by se snad dalo nějak řešit. Ale je stále více mužů se dnes cítí diskriminováni za to, že nemohou být ženami, i když se tak cítí a tedy, že nemohou mít děti… A asi jsou i ženy, které se cítí být diskriminováni za to, že nemají pindíka a při čůráni si musí pokaždé sedat. Nakonec mnoho mužů se cítí být diskriminováno za to, že musí být při seznamování mnohem více aktivní, než ženy, které dostávají nabídky a jen si vybírají, aniž by něco museli dělat.
Nedávno se objevil nový módní trend bělošských dívek. Protože ho ale propagují bělošky, hned se proti tomu zvedla vlna kritiky, že pri diskriminuje černošky a lidi, kteří od narození neprobrali příliš krásy. Jenže zakazuje někdo černoškám propagovat svůj vlastní módní trend? Nebo může někdo za to, že se narodil jako škaredý? Ale oni v tom opět vidí DISKRIMINACI.
Význam slova diskriminace je, podobně jako význam slova rodina, dnes poněkud zahalen tajemstvím a každý si jeho význam představuje jinak. Diskriminovat někoho znamená ho vylučovat z nějakého důvodu. Jenže, kdy je onen důvod opodstatněný a kdy je neopodstatněný, na tom se lidé ne vždy shodnou… Naše ústava sice zmiňuje hlavní důvody jako je národnost, náboženské přesvědčení, apod. ale ne vždy je to úplně jasné. Zatímco někdy se může diskriminace tolerovat aniž by to někomu vadilo nebo aniž by si toho vůbec někdo všiml, jindy mohou všichni ječet, ačkoliv o žádnou diskriminaci nejde.
Genderová a multikulturní ideologie rovnosti je založena na právu a nároku – tedy na právu a nároku na kdeco – protože to je podle ní fér. Tím ale vytváří naopak nárokovou společnost, kde má každý nárok. Jenže, tam kde je mnoho nároků najednou, tam vzniká i mnoho povinností. Společnost, která je velmi náročná, ale odkládá povinnosti, je odsouzena k degeneraci a svému vlastnímu zániku.
Lidé získávají představu, že mají na všechno nárok a právo, zatímco ostatní mají povinnost to nejen respektovat, ale jejich potřeby naplňovat, aniž by sami museli respektovat práva jiných – zejména pokud se nemohou ozvat nebo nemají nikoho, kdo by hájil jejich práva. Ti mají v nárokové společnosti silnějšího smůlu. Tento princip elitářské společnosti je ohrožením pro všechny společenské systémy, přičemž ty, které jsou již zhroucené, fungují pouze na tomto principu – jako Římská říše před svým rozpadem. (Zajímavé ale je, že existují i společnosti zcela opačného typu, kde nikdo ani neví, co znamená diskriminace. Tady bere všechno každý jako osud a danost, o které by nikoho nenapadlo vůbec přemýšlet).
A propo, často se mi stává, že si myslím něco jiného, než je názor většiny lidí. Co myslíte, diskriminují tak tuto většinu lidí tím, že své myšlenky sdílím s jinými? Já myslím, že o to někteří tak mohou vnímat – proto vyrážejí do protiútoku. Nakonec, je to asi přirozený souboj idejí – v tom bych nic záhadného nebo nepřirozeného neviděl, přestože si myslím, že dialog by měl být založen na výměně názorů spíše, než na jejich protlačování a přetlačování. Jednou ale možná bude preventivně zakázáno myslet – respektive mít vlastní názor. Pak nepochybně nikdo nebude diskriminovat nikoho a všichni si budou rovni. Tedy pod dohledem elit, které budou řídit velkého bratra. Ti si samozřejmě budou rovnější, i když i tady bude hlídat každý každého.
Genový výzkum
Pojďme ale od nesmyslné ideologie k tomu, jaké jsou vlastně nejnovější vědecké poznatky o tom, co určuje naše pohlaví a co stojí za poruchou pohlavní a genderové identity. Jak jsem řekl, zatímco dříve se jednoduše pohlaví rozlišovalo pouze tělesné, časem se přišlo na to, že to je pouze vnější projev, zatímco to, co určuje pohlaví, je mnohem hlubší příčiny a ne vždy je pro určení pohlaví rozhodující tělesná podoba. Jenže namísto toho, aby toto vědecké zjištění zůstalo pro praktický život nepodstatným, stalo se hlavním tématem ideologů… (Zatímco vědci začali uvažovat i o pohlaví duševním – genderu, pro ideology se z toho stala zásadní otázka spravedlnosti a práva na to mít jaké pohlaví chci).
Vědci začali pátrat po tom, co určuje pohlaví a co ho mění. Zjistilo se, že pohlaví buněk určují geny a pokud jsou narušené, může se tato porucha dědit i v případě poruch pohlaví a pohlavní identity. Jiný slovy, v lidské populaci existují jen dvě pohlaví – mužské a ženské, avšak v důsledku genetických poruch a mutací vznikají i různé přechodové formy pohlaví. Ty však nejsou žádnými novými pohlavími, ale následkem poruchy. O tom však ideologové nechtěli ani slyšet, proto pro každou poruchu vymysleli novou variantu pohlaví a přišli s tím, že vlastně existuje mnohem více pohlaví, než dvě. Dodnes se ani nestydí tyto nesmysly veřejně hlásat. Jestli, že je něco dezinformace, pak určitě ta o počtu pohlaví.
Ačkoli ale věda již zná příčiny těchto poruch, stále je neumí opravit. Vše je stále ve fázi experimentů s genetickými manipulacemi. (Je ale možné, že jednou nebude problém tyto poruchy opravit, stejně jako třeba vytvořit ideálního, genově dokonalého člověka – dokonalou rasu lidí. Jde pouze o etickou otázku. (O dokonalé rase snil už Adolf Hitler. Tito lidé by mohli být odolní proti všem nemocem, mít ideální vzhled a schopnosti, mohli by se dožívat velmi vysokého věku, či být dokonce nesmrtelní).
Už delší dobu je známo, že ženy mají chromozón XX, muži XY a že výchova nemá žádný vliv na to, jaké má kdo pohlaví ani nemůže způsobit jeho změnu. Zjistilo se však, že existuje asi jedno procento jedinců, kteří mají různé jiné kombinace, např. XXY. To znamená, že tito lidé nemají v důsledku genetických poruch a mutací čistě mužský nebo čistě ženský genom – jejich fyzická a genderová a pohlavní identita může být narušena, ať už si to uvědomují nebo nikoliv. Těmto lidem říkáme intersexuálové – mezipohlavní (transgender) typy. Fyzicky mohou mít jak ženské, tak mužské rysy. Nebo mají fyzické rysy, které sice vzhledově odpovídají jejich pohlaví, ale jejich pohlavní orgány nefungují tak, aby mohly plnit rozmnožovací funkci, apod.
Na chomozónu Y je malý gen SRY, která je odpovědný za správný vývoj pohlavní identity. Je-li aktivní, začne v těle matky vývoj samce, je-li pasivní, začne vývoj samice. Pokud však nefunguje správně, přijde na svět jedinec s narušenou pohlavní a generovou identitou, takže to vypadá, jakoby se příroda nemohla rozhodnout. K disfunkci tohoto genu však může dojít i v pozdější době, během růstu a dospívání, kdy se začne měnit fyzické pohlaví jedince, zatímco během vývoje plodu fungoval normálně. To má současně vliv i na mozková centra vnímání pohlavní identity. Porucha idetifikace s vlastním tělem, které člověk vnímá, jako něco, co není jeho je způsobena chybnou nebo chybějící komunikací dvou mozkových center, které souvisí s vnímáním vlastního těla.
Někteří lidé vůbec ani netuší, že mají jiné pohlaví a proto například nemohou mít děti. Protože ale jinak jejich mozek funguje správně a mohou se plně identifikovat se svým tělem, jiný problém jim to nepřináší. Cítí se být tím pohlavím, na který vypadají, i když z genetického hlediska je opačné. Velký problém však nastává, pokud je narušena komunikace mozkových center, třeba i navzdory tomu, že fyzicky jsou tito lidé vyvinutí normálně a jejich pohlavní orgány také fungují normálně. Tito lidí mají potřebu své tělo měnit tak, aby mělo znaky opačného pohlaví, přestože proto není žádný důvod a problém je pouze a jen v jejich mozku…
Většinou se však o pohlaví člověka rozhoduje po prvních šesti týdnech po početí, kdy se spolu začnou přetahovat ženské a mužské geny. Pokud má embryo chromozón Y, začne působit gen SRY, který rozhodne o vývoji v muže. Důležitý je také gen DMRT1, které je odpovědný za vývoj mužských pohlavních orgánů. Tento gen není aktivní jen během růstu, ale po celý život. Jeho úkolem je hlídat další vývoj v muže a dohlížet i na to, aby muž zůstal mužem celý život. Pokud přestane fungovat, může se zastavit růst mužských pohlavních orgánů nebo způsobit jejich zmenšování během života tak, že se začnou měnit na ženské (z varlat se stanou vaječníky nebo naopak, z vaječníků varlata). To potvrdily genetické testy prováděné na laboratorních myších.
A co rozhoduje o vývoji v ženu? Pokud má embryo chromozón Y, začne působit gen FOXL2. Ten začne působit i v případě, že sice začal působit gen SRY, ale pak si to „rozmyslel a odešel“ a jeho místo zaujal FOXL2. Oba geny SRY i FOXL2 jsou hlavní a rozhodující (mužských a ženských genů je samozřejmě mnohem více). Tyto geny rozhodují o tom, zda se začnou tvořit mužské nebo ženské buňky. Teorie předpokládá, že genetickým zásahem je možné změnit pohlaví člověka (a snad i sexuální orientaci). Zatím však žádný takový úspěšný pokus u člověka nebyl učiněn. Možnou brzdou jsou opět etické otázky. (Co kdyby pak stačilo zajít jako muž do laboratoře, tak dostat nějakou injekci, zaplatit a ven vyjít jako budoucí žena? Také rodiče by si mohli naplánovat pohlaví svého přesně podle svého gusta potomka…).
Předpokládá se také, že ženské a mužské geny spolu stále zápasí i během života člověka, což může způsobit i změnu pohlaví během života člověka. Tyto teorie však nebyly dosud bezpečně prokázány a nejsou více známy ani příčiny těchto změn. Věda ale už dnes ví, jak se z embrya stává mužský zárodek. Může za to také mužský hormon DHT, který je 100x silnější, než testosteron a který vzniká v děloze díky působení enzymu 5 alfa reduktáza. Pokud však genetická mutace znemožní vytváření DHT, změní se dívka v muže. Ten je sice mužským hormonem, nicméně pohlaví sám o sobě změnit nedokáže…
Tělo vs. duch – aneb jak se projevuje polarita
Všechny věci kolem chromozónů, enzymů, buněk a genů jsou jakési technikálie, jak vzniká život. Neříkají nám nic o tom, co stojí za nimi. Co řídí jejich chování? To je možná to, co je podstatné. Podle některých metafyzických nauk je život nehmotné povahy. Tj. tělo je pouze hmotná schránka nehmotného ducha, který nemá žádné pohlaví, ani gender (respektive má obojí pohlaví). Mezi tělem a duchem jsou pak další těla, přičemž všechna vyzařují v celém spektru aury. Tato těla nazýváme souhrnně duše. Zde se již projevuje gender, podle toho, zda duch vystupuje aktivně a projevuje se jako muž nebo pasivně, kdy se projevuje jako žena. Lze to přirovnat k elektrickým pólům – zatímco duch je bezpohlavní, duše je jako atom, oboupohlavní složka. Když duch sestupuje do hmoty, začínají na něj působit její částice – tj. začínají ducha obalovat buď kladným nebo záporným elektrickým nábojem (elektřina je v podstatě na úrovni mezi fyzickým a metafyzickým světem). Jaké jsou tedy nejmenší známé částice hmoty?
jsou to různé typy kvarků, které vytváří nabité částice a ty pak atomy. Tak jako je atom složen z jádra s kladným nábojem (s nukleony – tj. protony a neutrony) a obalu se záporným nábojem (elektrony), tak je složena i duše. Má kladnou, tedy ženskou polaritu, i mužskou – zápornou polaritu. Kdy však duch sestoupí do nižších hmotných úrovní a inkarnuje se, onen pomyslný autom – duševní složka člověka se rozpadá a člověk přichází na svět buď jako muž nebo žena. Není přitom podstatné, který muž původně patřil k jaké ženě a naopak, protože to se může kdykoliv měnit. Oba póly působí samostatně, avšak neustále se navzájem přitahují s touhou se doplnit, splynout a vytvořit atom – celého člověka. Tak jak je elektronů a protonů stejné množství, tak je to i u žen a mužů. Ne však zcela přesně, v závislosti na podmínkách inkarnace.
V Bibli se píše, že Bůh stvořil ženu z muže, ne obráceně, To znamená, že žena byla vždy součástí muže, protože každé atomové jádro je součástí atomu. Ten se navenek projevuje jako muž, protože jeho obal je mužský. Protože se však duše inkarnuje, jádro je rozpadem atomu „vytaženo“ ven a působí jako žena samostatně a nezávisle. Součástí světa polarit je také člověk a vše živé, přestože u všech živočichů se nemusí projevovat stejně, tak jako se všichni živočichové nerozmnožují stejným způsobem. Pouze duchovní svět není bipolární – jak se předpokládá, ve skutečnosti však o tom nic nevíme. Andělé jsou jako atomy, jsou sice muži i ženy, ale když vystupují mezi lidmi, jsou logicky zobrazováni obvykle jako muži. Protože jsou však atomy, mohou kdykoliv měnit své vnější pohlaví, zatímco jejich gender zůstává stále stejný.
Ale teď k jádru pudla – jak je to z tohoto hlediska s oním pomyslným nebinárním či neutrálním pohlavím? Už Bible napovídá, že žádné třetí pohlaví neexistuje – žádná třetí polarita. Tak jako byl člověk stvořen pouze jako muž a žena, tak jsou atomy složeny pouze ze záporně a kladně nabitých částic. Ačkoliv je jádro atomu tvořeno i neutrony, samy o sobě nemají žádný náboj a mohou existovat pouze v jádru (mimo něj se rychlo rozpadají). Nemohou tedy působit samostatně a nezávisle, jako třetí polarita (pohlaví) – proto se protony i neutrony počítají jako jedna polarita (nukleární, čili jaderná).
Otázka iontů je už věcí shlukování částic a nemá nic společného ze žádnou třetí polaritou. Když si člověka představíme jako pomyslný iont, vidíme, že je buď více či méně kladně polarizovaný nebo více či méně záporně polarizovaný. Tj. nikdo není z hlediska duševního pohlaví (genderu) 100% muž nebo 100% žena. A nejen to – není ani půl na půl, vždy některá polarita převažuje, jinak by se nejednalo o iont, ale atom (anděla). Spíše, spíše než o změně pohlaví (tranzici) tedy mluvíme o poruše přenosu informace během doby růstu embrya, které způsobí nežádoucí mutace. Ty se mohou projevit během růstu embrya a plodu nebo až později, nejčastěji během růstu a dospívání člověka.
Porucha identity
Porucha identity se někdy také nazývá duchovní porucha. To ale není úplně přesné, neboť duch nikdy nemůže být nijak porušený nebo narušený tak, jak to chápeme v případě těla nebo duše. Hovoříme-li o duchovní poruše nebo duchovní nemoci, je tím myšlena porucha jeho identity. To znamená, že jeho vědomí je zatemnělé, zastřené, duch si je nedostatečně vědom toho, kdo je, trpí nedostatečnou sebereflexí, sebeidentifikací, nerozumí tomu, co se odehrává v něm, ani kolem něho, žije uzavřený ve svém vlastním bludu, mimo realitu, není schopen přijímat světlo, vidět pravdu, jeho schopnost přijímání a dávání je značně omezena, komunikace s ním se stává velmi obtížnou.
Na poruchu identity je ve vzájemné interakci s duševní či též tělesnou poruchou – duch, duše a tělo se navzájem ovlivňují. Někdy může být příčina spíše na straně duše (pak mluvíme o duševní poruše), jindy na straně ducha (pak mluvíme o duchovní poruše). Duchovní a duševní poruchu nelze vždy jasně oddělit a velmi často se navzájem prolínají. Pacient, u kterého je primární duševní porucha si často vůbec není vědom sám sebe a nachází se v jiné realitě, ve změněném stavu vědomí (mluví z cesty). Naopak pacient, u kterého je primární duchovní porucha je jasně při vědomí, ale projevují se u něj symptomy psychopatické, narušené osobnosti, která má potíže se sociálně adaptovat – člověk je odtržený od reality, ačkoliv ne zcela, přičemž někdy to lze poznat až při dlouhodobém sledování dotyčného. I tady je však třeba rozeznávat, co je příčinou – zda jde a běžný projev dysfunkce (který je tzv. v rámci společenské normy), o duchovní obsesi nebo o poškození mozku a těla. Zvláštní kategorií je pak úplná posedlost, kdy jiná duchovní entita používá plně tělo svého hostitele (násilní vytržení z reality) či stav dočasného vytržení, kdy je dojde v bdělém stavu (třeba i jinak též zcela zdravého člověka) do jiné, paralelní reality.
Když se zatemnělý duch s poruchou identity inkarnuje, může se to projevit také na těle – tedy v našem případě může (i když nemusí) nastat problém i s pohlavní identitou. Nefunguje správně interakce mezi duchem a vznikajícím tělesným zárodkem. Chromozónům se nedostane přesná informace o tom, jak by měly zareagovat, zda začít vývoj muže nebo ženy. Nastane chaos, jako na křižovatce plné aut, kde nefungují semafory. V genovém programu ve kterém neexistuje přesně určená informace o tom, co by mělo být vytvořeno (nebo je porušená), vznikne mutant. To se však netýká jen procesu vytváření pohlaví a genderové identity. V případě problému chybějící, nevyvinuté genderové identity, dojde i k narušenému vývoji mozkových center, která spolu nedokážou komunikovat a dojde k neurologické poruše. Člověk pak není schopen se identifikovat se svým tělem a chápe ho jako něco cizího, co k němu nepatří. Protože nemá jasno o své genderové identitě a neví, kdo je, nemusí pomoci ani snahy předělávat tělo. Protože, je-li už předěláno, někdy si to jeho majitel rozmyslí a chce změny zase vrátit zpět.
Pohlavní (genderová) identita (tedy pocit zda se člověk cítí jako muž nebo žena) je však pouze teorie a není jasné, zda něco takového opravdu existuje. Je to teorie založená na pocitu. Je možné, že nic takového vůbec neexistuje a rozhodující je pouze schopnost člověka identifikovat se se svým tělem, která závisí na fungování mozku. I když budeme uvažovat o „mužské“ nebo „ženské“ duši, kde jde pouze o elektrický náboj a směr proudění energie přes energetická centra (čakry). Je to asi stejné jako z fyzickým tělem. Kdybyste si v klidu lehli, nepoznali byste nejspíše žádný rozdíl v tom, zda máte mužské či ženské tělo. Stejně tak byste nepoznali rozdíl v tom, zda máte ženskou nebo mužskou duši. Jinými slovy – naše identita nepochází z těla, ani z duše. Je duchovní povahy – jenže duch žádné pohlaví nemá… Když tedy člověk zemře, odchází na onen svět ve stejném pohlaví, v jakém svět opustil. Energetický náboj jeho astrálního těla se nemění. Toto tělo však pro případnou další inkarnaci odkládá a inkarnuje se jako duch, třeba i těla opačného pohlaví. Z minulého života si s sebou nic nepřenáší a přichází jako čistý, nepopsaný list. Vše zůstává uložené pouze v paměti ducha jako nehmotné dědictví.
Otázka pocitu toho jaké máme pohlaví jen tedy velmi subjektivní a do značné míry daná možná i výchovou a tím, zda okolí člověka považuje od malička dotyčnou osobu za muže nebo ženu. A také tím, jak správně funguje mozek. Víme, že sexuální orientace nekoresponduje vždy s tím, za koho se člověk pokládá (proto nemáme jen transexuály, ale i homosexuály, kteří ale žádný problém se svoji pohlavní identitou nemají). A také pocit toho, za co se člověk pokládá nekoresponduje vždy s tím, čím je doopravdy, což je právě to, s čím si neví nikdo rady. Zatímco zjevné případy této disharmonie jsou případem pro psychiatra, u poruchách genderové identity jsou akceptovány jako nové pohlaví. Jak vidíme, zamotané je to dost, a snad ani není divu, že odborníci se k tomu raději moc vyjadřovat nechtějí. Jenže – když místo nich mluví aktivisté, je to ještě horší…
Zbývá asi už jen jedna nezodpovězená otázka a to je, zda o budoucím pohlaví člověka rozhoduje „náhoda“. Pokud jde o náhodu, pak nikdo nedává žádný pokyn, žádnou vstupní informaci. Co je vlastně náhoda a existuje náhoda? Nebo náhoda sice do určité míry existuje, ale je součástí jiného plánu, který není náhodný? Kde jsou hranice náhody, osudu a předurčenosti je asi největší záhada, která existuje a dodnes na ní nikdo nenašel odpověď. Zatímco jedni vidí náhodou ve všem, jiní vidí ve všem osud nebo řízený plán. Ale jak už to bývá – pravda bude možná někde uprostřed. Že by však z chaotického nic vznikl sám do sebe nějaký sofistikovaný program, to je nanejvýš nepravděpodobné. Jen samotná DNA je nesmírně složitá aplikace, jejíž fungování se dodnes nepodařilo zcela pochopit.
Genetická informace uložená v software DNA je zcela zásadní proto, aby tzv. buňky, enzymy a chromózony věděly přesně, jak mají spolupracovat a co mají dělat, aby se vytvořila vhodná tělesná schránka – tj. funkční hardware člověka. Jinak dochází k poruchám a mutacím, podobně jak je mohou způsobovat i viry. Platí tu v podstatě analogie s kompjutrem. Pokud je software u zavirovaný nebo špatně naprogramovaný, hází chyby, padá, zamrzá nebo vůbec nenaběhne. Chová se neočekávaně. Možnosti jeho opravy a přeprogramování jsou stále předmětem genového výzkumu, přičemž vědci si nejsou vždy jisti (nebo nejsou ve shodně), jaké zásahy jsou prospěšné, žádoucí a jaké mohou vést k ještě většímu poškození, které se může projevit třeba až po delší době. Nakonec nejde jen o software samotné, ale navíc i o kompatibilitu s hardware.
Jak genetika, tak práce s nehmotnými informacemi, výzkum duševních a duchovních poruch je i přes značný pokrok stále v plenkách. Protože je velmi omezován materialistickým, rigidním, formalistickým přístupem, ve kterém často rozhodují peníze, ideologie, zájmy politiků a korporací, je nezávislý, alternativní výzkum často spíše věcí nadšenců, kteří ale nejsou v souladu s obecně akceptovaným matrixem. I na poli alternativního výzkumu je ale samozřejmě třeba rozlišovat mezi šarlatány (kterých je více, než dost) a vědci, kteří jednak rozumí tomu, co dělají a jednak není jejich primární snahou tvorba zisku.
Rodina a její budoucnost
To, co se ještě před pár lety zdálo jako naprosté sci-fi se nyní stává realitou. Zařízení pro umělou inkubaci lidí, by měla být uvedena do chodu během následujících deseti let. Jediná z budov zařízení zvládne „zplodit“ až 30 000 dětí ročně. Jaká je skutečná pravda skrytá za tímto projektem?
jak obstojí rodina v budoucnosti, jaké bude její postavení, kdo ji bude tvořit a vůbec – co bude slovo „rodina“ znamenat? Neoliberální ideologie progresivních aktivistů usiluje o možnost volby pohlaví či manželství pro každého, o přechod od ideálu tradiční rodiny, která před tisícovkami let změnila prvobytně pospolnou společnost, na nový univerzální model.
Podle nich by rodiče již neměli být chápání ve smyslu genderu, pohlaví, plození a rození, ale jako kdokoliv, kdo vychovává dítě a rodina nikoliv jako rodové společenství rodičů a jejich potomků, ale jako jakákoli domácnost a lidé žijící tzv. na hromádce. Argumentem je, že rodové pojetí rodiny a rodičů již není korektní, neboť diskriminuje ty, kterým se ideálu tradiční rodiny nepodařilo dosáhnout, nemohou ho dosáhnout nebo o něj nestojí. Je tedy na svědomí každého, zda s touto ideologií souzní nebo zda se chce raději držet tradičního, tisícovkami let proměřeného modelu co je rodina a co jsou rodiče – modelu který je založen na genetické a rodové příbuznosti.
Pokud se více prosadí genderová ideologie a zejména, pokud se komerčně prosadí genetické manipulace a každý bude moci mít třeba několik rodičů nebo se lidé budou množit klonováním či bůhví jak jinak, tradiční model rodiny zcela jistě zanikne. Už dnes je ohrožen prodejem pohlavních buněk, pronájmy děloh, apod. Právo dětí znát či poznat své rodiče je výrazně omezeno, ačkoliv jde o základní právo člověka. Anonymita, individualismus, byznys a sobectví má přednost. Právo člověka na to znát svoji historii a předky společnost pokládá za méně důležité. Děti se jednak nemohou ozvat, ani za své právo dostatečně zaplatit. A pokud se ve společnosti někdo ozvat nemůže nebo nemá za sebou dost jiných, kteří by se za jeho práva postavili – má prostě smůlu.
Naopak lidé z komunity LGBT mají vysokou mediální, státní a společenskou podporu, takže jejich hlas je výrazně slyšet a ani se o nich nesmí říkat, že trpí nějakou poruchou. Ideologové politické korektnosti, neoliberálové a progresivisté jim jdou přímo vstříc, až se jim podbízí. Progresivisté na argument tradiční rodiny už dnes reagují obvykle tak, že tento model nemůže být brán jako alfa a omega, protože ani v ráji se lidé nežení, nevdávají, ani nezakládají rodiny. Pokud jsme věřící, nemůžeme s tím asi nesouhlasit.
Ostatně, slyšel jsem o tom, že na některých jiných planetách to funguje podobně – všichni jsou tam jako jedna rodina. Někteří mimozemšťané údajně lidem měli sdělit, že i nich to funguje tak, že žádná manželství ani rodiny nezakládají a že ději jsou u nich ihned odebrány rodičům a o jejich výchovu se stará „globální společnost“ která k tomu vyškoluje vychovatele a pečovatele. Děti i pohlavní buňky jsou majetkem globální společnosti a všichni přicházejí na svět zcela anonymně. Funguje to jako jakýsi globální komunismus na n-tou, ale je to u nich tradice, na které se už dávno shodli jejich předkové. Zda jde o civilizace lidí, jakým způsobem se množí, zda mají emoce, jaký význam má pro ně věrnost, nic z toho ovšem není blíže známo…
Je možné, že v každém světě to funguje jinak, co funguje někde neznamená, že to stejně dobře může fungovat i jinde… Já osobně jsem ale rád, že své předky znám, měl jsem a mám s nimi osobní vztah a jsem rád, že tvoříme rodinu – i když rozhodně ideální bohužel není. Je ale pochopitelné, že lidé, kteří nikdy neměli ani to, nebo žili vždy v rozvrácené a nefungující rodině, mohou mít jiné pocity. A třeba by byli i rádi, kdyby je byli vychovávali pěstouni či globální vládou dočasně přidělení vychovatelé. Úplně chápu jejich frustraci a pocity a je jasné, že pro ně může být prakticky nemožné pochopit význam manželství a rodiny – i když pro mě osobně je to stále nejlepší ideál a nejlepší možná organizace společnosti, je-li její základní jednotkou manželství a rodina. Tedy alespoň zatím – na tomto světě a v této realitě.
Pokud jde o organizaci společnosti v ráji, o tom ovšem nevíme vůbec nic, kromě oné zmínky v Biblie, že se tam lidé nežení, ani nevdávají, nerodí se a neumírají. Srovnávat to s tímto světem ale zdaleka nemůžeme. Lepší by tedy asi bylo zůstat nohama na Zemi a nevymýšlet nový typ fungování společnosti. I když – to by asi progresivní sociální inženýři neměli žádnou práci… Jedna věc jsou však ideály a tiché obcházení zákonů a druhá věc věci oficiálně a právně skutečně změnit. K tomu je třeba však buď to, aby lidé stejného pohlaví mohli uzavírat manželství nebo aby bylo manželství zrušeno. Anebo bylo pouze soukromou záležitostí, ze které nevyplývají žádné právní závazky. Ani to však zdaleka nestačí.
Aby se komunitní život stal alternativou rodinného života a aby význam slova rodina mohl být redefinován a chápán pouze jako domácnost či komunita a rodiče pouze jako pěstouni, muselo by být napřed právo člověka na to, aby znal své biologické rodiče, zrušeno. Nejvyšší soud by jasně musel říci, že takové právo neexistuje. Zatím to však, pokud vím, žádný stát, ani totalitní, neudělal. Chodí se kolem toho jako kolem horké kaše a žádný soud dosud nezrušil jedno z práv člověka, které je dosud řazeno mezi základní. Na druhou stranu, soud to udělat ani nemůže, protože soudí jen podle ústavy a zákonů, které vymýšlejí politikové – zákonodárci. Politici by se tedy museli shodnout, že toto právo bude zrušeno. Bez tohoto nikdy tradiční model nebude moci být nahrazen modelem komunitním, po kterém aktivisté z komunity LGBTQIA2S+ volají…
Zda to udělají progresivisté, pokud se někdy dostanou k moci, uvidíme. Možná ano, ale nejspíše potichu, v utajení a bez medializace. Nesměli by ovšem mít žádnou opozici, protože bez uzákoněné vedoucí úlohy to těžko půjde. Dokud budou mít opozici, musí se zdržet zpátky a své myšlenky prosazovat citlivě – podobně jako to dělali komunisté, než uchopili celou moc. V tom jsem ale optimista a věřím, že naše generace se už ničeho takového nedožije. Vyloučeno to však v budoucnu rozhodně nikdy není. Vidíme, že mnoho lidí si důležitost těchto věcí vůbec neuvědomuje – podobně jako práva na soukromí, kdy vám mnoho lidí řekne, že žádné nepotřebuje, protože nedělá nic zlého nebo proto, že jim naopak dělá dobře se svým soukromím každému chlubit a potěšilo by je, kdyby je doma sledoval celý svět.