V souvislosti s nynější českou debatou o zrušení koncesionářských poplatků a jejich nahrazením přímou platbou ze státního rozpočtu je zajímavý pohled na čelo žebříčku států s nejsvobodnějšími médii. Prvních šest států totiž svá veřejnoprávní média nefinancuje z koncesionářských poplatků, ale ze státního rozpočtu. Z toho tedy vyplývá, že svoboda médií není přímo závislá na tom, zda je financuje státní rozpočet, nebo zda si je platí lidé pomocí zvláštních poplatků.
Samozřejmě, pouze opozice z toho udělala u nás téma existence nebo neexistence svobody a demokracie. Boj na život a na smrt. Historický boj dobra se zlem. Zkrátka – absurdistán.
Většina vyspělých i velmi levicově orientovaných zemí – pochopila, že 100 let staré koncesionářské poplatky jsou v dnešní době už dávno přežitek. Je vlastně neuvěřitelné, že nejen u nás vydržely tak dlouhou dobu. Nejde samozřejmě ani tak o jejich výši, ale o samotný princip. Na složenkách inkasa zkrátka tyto poplatky nemají co dělat. I když by to byly třeba jen drobné. Ať chceme nebo ne, veřejnoprávní služba je také služba státu. Není to nějaký stát ve státě, jak si někteří představují, když neustále argumentují nezávislostí a tím, že jedině poplatky mohou zajistit nezávislost. Je to samozřejmě nesmysl.
Mimochodem v USA jsou financována primárně z darů a dobrovolných příspěvků, z federálního rozpočtu jde jen část. Také britská BBC dnes propouští přehršel zaměstnanců a plánuje rušení poplatků. Česká veřejnoprávní média nejsou nějaký skanzen dob minulých, s monopolem. Jsou standardní součástí dnes opravu širokého mediálního trhu. Ne jako v dobách jednoho provozovatele široko daleko.
Sláva koncesionářským poplatkům. Ale jen pro ty, kdo je chtějí platit – mohou i nadále. I vyšší.