Všichni se asi shodneme na tom, že rozdělení politické scény na pravici a levici už dnes neplatí. Ono ale neplatilo tak úplně ani v minulosti. Politické spektrum dnes dělíme spíše na liberály, konzervativce a socialisty. Každá krajní levice má v sobě prvky pravice a každá krajní pravice má v sobě prvky levice, proto se mohou přitahovat. Krajní znamená ale pouze radikální – nic víc. Krajní znamená, že strana je na kraji spektra – stále však zůstává zcela legitimní a demokratická (i když může být i neprávem podezírána, že v případě uchopení moci by se chovala jinak).
Radikální je to, co je přijatelné, tedy v rámci ústavy. Naopak extrémistické je to, co překračuje ústavu – strana která není demokratická. Extrémisté jsou ti, kdo by ji a systém dělby moci chtěli většinou svých vlastních hlasů revolučně měnit a mají to v programu. Je tedy velký rozdíl mezi radikály a extrémisty. Na druhou stranu i tradiční a umírněné politické strany mohou ústavu překračovat, nicméně soudy mají stále poslední slovo.
Socialisté mohou ve své extrémní podobě směřovat ke komunismu, liberálové k anarchismu a konzervativci k fašismu. Ve všech případech jde ale o směr k totalitní společnosti. Totalitní společnost budoucnosti ale vůbec nemusí být takto vyhraněná – může být i různou a sofistikovanou kombinací těchto směrů.
Populisté jsou však další kategorie. Populismus je běžnou součástí každodenní politiky. Populista je ten, kdo slibuje něco o čem ví, že to nesplní, ať už protože že nechce nebo nemůže. Buď je to tedy lhář, manipulátor nebo hlupák. To se často ale pozná až po volbách, když zjistíme kolik je nesplněných slibů a kolik věcí politici dělali jinak, než slibovali. Populismus je bohužel běžnou praxí nejen populistů, ale často i seriozně tvářících se politiků, kteří se proti populistům vymezují.
Dnes se často používají nálepky demokratická a nedemokratická strana. Ve skutečnosti všichni, tedy i radikálové a populisté jsou zcela legitimní součástí demokratického systému. Používání těchto nálepek je tedy nesmyslné a slouží jen pro politický boj a vymezování se vůči těm, kdo „to s demokracií nemyslí tak dobře“. Nelze tedy říct, že někdo je větší demokrat a někdo menší, protože všichni jsou legitimní součástí demokracie a liší se pouze v názorech, které jsou legitimní. Tato bouře ve sklenici vody a nálepkování může ale ve společnosti vyvolávat pocit nejistoty a permanentního strachu, což společnost ještě více polarizuje a politiky nutí používat nálepky a zbraně stále silnějšího kalibru.
Také slova extrémista nebo fašista se dnes extrémně nadužívají a používají s v nesprávném kontextu. Velmi často s těmito slovy žonglují i komentátoři veřejnoprávních médií, kteří by si při jejich užívání měli dát obzvláštní pozor, když se ve svých komentářích snaží vymezovat vůči všem, kdo jsou proti tzv. liberální demokracii nebo politice EU. Když si pustíme Český rozhlas, neustále slyšíme o extrémistech, ohrožení liberální demokracie, fašistech, apod.
Myslím si ale, že takto úplně zbytečně rozeštvávají lidi a vytvářejí na ně jakýsi „výchovný“ nátlak, místo toho, aby je prostě nechali volit svobodně, podle jejich svědomí. Lidé však nejsou hloupí a vnímají to – cítí ten nátlak a proto tím spíše budou volit opačně, než si tito komentátoři přejí. Proč? Protože nálepkovat někoho jako extrémistu nebo fašistu je urážlivé. Takovou výchovou totiž lidi vedou k tomu, že jednou fašismus skutečně získá moc. Už dnes stále více lidí vnímá, že je jim něco vnucováno nebo „přikazováno“. A i kdyby to nebyla pravda, vzniká proti tomu přirozený odpor. Opět ale ne díky populistům, ale díky chybné politice tradičních stran. A také hloupých a silně zaujatých komentátorů kteří často mluví o extrémistech a starší jimi, přestože žádná extrémistická strana v EU ve skutečnosti neexistuje.
Kdyby vznikla, byla by zakázána, protože soud by musel jasně říci, že porušuje ústavu. Ta je v každé zemi trochu jiná, proto je i vnímání toho, co je extrémistické a co ne všude trochu jiné. Zatímco tedy ve Francii je např. Jean-Luc Mélenchon vnímán jen jako radikál, u nás by byl extrémista, jehož strana by u nás tedy nemohla možná ani existovat.
V Evropském parlamentu chtějí obě vládnoucí frakce vytvořit jakýsi obranný val proti antifederalistickým silám, aby se s nimi nemusely bavit a odstřihly jen od vlivu. Jenže, je taková politika správná? Já si myslím, že tak jen dávají najevo pohrdání všemi, kdo nesdílejí jejich pohled na evropskou integraci. Respektive, pohrdání jejich voliči, přestože nová frakce bude už třetí největší. Podle mě je to velmi špinavá politika a politici jako zástupci svých voličů by se měli umět bavit se všemi. V konečném důsledku to tedy může skončit tak, že když antifederalistické síly získají jednou v EP většinu, tak zase oni vytvoří nějakou ochrannou hráz proti federalistickým stranám. Umím si představit, kolik povyku k tomu bude pak v našich médiích. Jak je to nedemokratické, že fašisté přebírají moc, aby se společnost mobilizovala, atd.
Ano čtete správně – fašisté – to je nové označení pro všechny, kteří jsou pro opětovné posilování suverenity států a jsou proti federalizaci a hlubší integraci. Ti, kteří nechtějí, aby EU vystupovala a chovala se jako stát. Tak je nedávno označil jeden filozof v rozhovoru pro Český rozhlas. Jenže právě takovým lidem dává nejvíce prostor. Ti, kteří používají taková silná slova tak dávají najevo, jak nesmírně jim federalizace Evropy leží na srdci. I když o ní samozřejmě otevření nemluví nebo dokonce popírají, že by něco takového chtěli. Ve skutečnosti je ale stále hlubší integrace to, o co jim jde. Ale kdo ví, třeba si svoje soudružství a svoji internacionálu ani neuvědomují a nebezpečnou internacionálu vidí jen na odpůrcích integrace… Každopádně se zdá, že nálepka nacionalistů už nestačí a je třeba použít proti nacionálním internacionalistům silnější kalibr.
Tak se ale demokracie skutečně může jednou změnit v novou diktaturu, i když dnes pro to ještě nejsou žádné důvody. Nebude to ale kvůli zlým lidem – bude to kvůli selhání těch dobrých. Nelze vyhánět ďábla ďáblem. Tak totiž ďábla necháme vyrůst a dáme mu moc. Vlastně se z našich sporů může radovat a směje se nám do tváře.