Experimenty se životem

Základy naší identity

Rodina je od slova rodit. Rodič je ten, kde se podílí na zrození svoji spermií nebo vajíčkem. Co to znamená? Že rodina může být vytvořena pouze mužem a ženou a že rodičem se nemůže stát někdo jen proto, že ho jako rodiče uznal stát.

Stát se rodičem a vytvořit rodinu tedy není žádným právním nárokem. Je to součást zákonů přírody a tyto je nesmysl předělávat k našemu obrazu.

Dítě má mít možnost se narodit, když už bylo počato. Nenarozené dítě je sice součástí těla matky, ale je již samostatným životem, se kterým není možné nakládat podle libosti.

Dítě se nesmí stát rukojmím dospělých v důsledku pocitů jejich nerovnoprávnosti.

Dítě se nesmí stát předmětem obchodu mezi dospělými, kteří tak touží naplnit si své vlastní sobecké potřeby.

Dítě má mít možnost narodit se do rodiny, mít otce i matku, aniž by své mužské a ženské vzory muselo hledat jinde.

Dítě má právo znát své skutečné rodiče a nebýt vychováváno ve lži.


Jsou toto všechno jen předsudky nebo hlas svědomí, kterému nechceme naslouchat protože neodpovídá našim představám o rovnoprávnosti? V rovnoprávnosti, ve které se má dítě stát jen prostředkem k seberealizaci dospělých a k naplnění jejich potřeb. Jestliže někdo říká, že jsou to všechno jen předsudky, pak mu není jasná jeho vlastní identita, neuvědomuje si důležitost toho, aby člověk měl jasno o své identitě, ani to, jaké má základy. Jeho identita se potom odvozuje pouze od jeho komplexu méněcennosti a frustrace z nejasnosti o své identitě. Tu se snaží řešit zdánlivě jediným možným způsobem – vytvářením rovnosti, jaká nikdy nemůže existovat, předěláváním zákonů přírody.

Chtěl by změnit svět kolem sebe a narovnat ho, místo toho, aby změnil a narovnal sám sebe. Změníme-li však význam slov rodina, rodič, otec, matka, nic tím nezískáme. Vytvoříme tím jen další falešný matrix, něco, čemu sice věříme, ale co ve skutečnosti neexistuje, co je nesmysl. Problém identity určité části lidstva zmizí jen zdánlivě – ve skutečnosti se přenese na celou společnost a jen se rozloží.

Anonymní spermobanky, pronájmy děloh, experimenty s DNA či umělá oplodnění je něco, co je stále častěji také v rozporu se základními právy člověka. Je to mnohdy obchod s lidmi, podobně jako obchod s ženami. Je to již dnes stále běžnější věc, zvláště když si jedna skupina lidí osobuje právo, které jí nepatří a bere jí jiné skupině lidí. V tomto případě dětí, kteří se nemohou bránit. Podobně jako v případě ukončených těhotenství, ve kterém si ženy osobují právo rozhodovat o cizím životě, protože se domnívají je jejich majetkem, když je zatím v jejich těle. Je to velké zlo, které je dnes rozšířené téměř všude a zároveň také to, které je jevíce přehlíženo a bagatelizováno.

Je paradoxní, že se liberální západ tak podrobně zabývá ochranou práv nejrůznějších menšin a zasazuje se o rovnost všech, práva děti v hojné míře však přehlíží. Podle mého názoru je to tím, že křik dětí není slyšet, zatímco hlas homosexuálů je velmi silný, dokonce tak silný, že dokáže přesvědčit i ty, kteří homosexuály nejsou o tom, že mají právo na to, čeho se dožadují.

Příliš se nemluví ani o obchodu s dětmi, i když je nelegální. Není problém zaplatit si pronájem dělohy jiné ženy (mimochodem přijde to asi na 500 tisíc Kč). Je to podobné jako spermobanky a koupě semene od cizích anonymních dárců. To, že je technicky dnes už možné „vyrábět“ děti jinak, případně také na zakázku neznamená, že je to správné.

Problém je ale, že otázka morálky a etiky je spojena s hodnotami ve kterých vůbec nemáme jasno. Zatímco o technickém vývoji se diskutuje stále, otázka morálky, tedy nejen toho, čeho jsme schopni, ale co smíme a nač máme právo, je jakoby vedlejší. Prioritou je pro nás naplnění vlastních potřeb. Etické otázky stojí a padají na našich hodnotách a přístupu k životu. Je život spotřební zboží nebo je posvátný? Mnoho lidí říká, že etické otázky jsou příliš složité,  což je také důvodem, proč se neřeší. Jenže když se nebudou řešit, doplatí na to celá společnost. I když budeme hledat třeba viníky opět jinde.

Riziko máme i u genetických manipulací, jak víme, je to extrémně složitá věc a stačí malá chyba, celá program života se zhroutí nebo se může vymknout kontrole s nežádoucími výsledky takže poškodí životy jiných, nevinných lidí. A dále klonování lidí.. Zkrátka pokušení experimentovat a hrát si na Stvořitele je velmi silné. Stejně tak jako ignorovat zákony přirozenosti a života.

Liberálové často na tyto otázky odpovídají – „no a to? když se dítě narodí do milujícího prostředí, nezáleží na tom, kolik má rodičů nebo zda je má“. Jenže to je právě velmi zjednodušený pohled, asi jako měli hippies se svým světem, ve kterém byla láska nade vše a žádné zákony, povinnosti ani odpovědnost u nich neexistovaly. Nebo že kouření marihuany vyřeší všechny problémy. Prostě vše vyřešila neviditelná náruč lásky, podobně jako někteří ekonomové si mysleli, že vše vyřeší neviditelná ruka trhu.

Je to velmi lehkomyslný a naivní pohled, jak řešit věci. Řešit je tak, že je nebudeme řešit vůbec a řekneme – žádné neexistují. Je tu nějaký problém? Nevíme o něm, etické problémy, svědomí, morálka. Co to je? K čemu je to dobré?  Vždyť jsme milující. A předpokládáme, že všichni kdo experimentují s lidmi, jsou milující. A že naše děti a budoucí generace naši lásku ocení.

Na jednu stranu by to ale asi bylo pěkné, žít ve společnosti, která by taková byla. Nepotřebovat rodinu, ani rodiče, spoléhat se na společnost, která by byla naší rodinou, aniž by člověk měl problém se svojí identitou. Je to však nerealistický pohled. Žijeme ve společnosti, ve které základ naší identity netvoří globální společnost, ale konkrétní historie naše rodu. Přestože se svět globalizuje a význam slov rodina nebo vlast je relativizován a zpochybňován, není třeba se tím nechat mást.

Nejdůležitějším, nejbližším článkem jsou stále rodiče, zejména matka, o které se učíme vše od svého narození, než se od ní citově odpoutáme. Otec a matka jsou pro nás od malina také vzorem pohlaví, takže pokud tento vzor existuje a alespoň trochu funguje, máme obvykle jasno o své identitě, nejen duševní, ale i sexuální. Současná krize identity člověka je důsledek zapomnění a nepochopení sama sebe, vlastních tradic i své historie – smyslu a významu toho všeho. Moderní člověk se jakoby vznáší ve vzduchoprázdnu, neschopen o etických a morálních vůbec přemýšlet. Ne snad proto, že by nechtěl, ale prostě proto, že už ani neví, co to je. A protože to neví, myslí si, že může všechno.

Když se zeptáme odborníků na problém etiky, většinou i oni vám řeknou – to je příliš, příliš složité… Jenže když už se těmito otázkami nejsou schopni zabývat ani profesionálové, kdo jiný? A přesně takový je postoj naší společnosti. Tak to raději přenecháme úředníkům a politikům. Ti se pak pochopitelně těmito otázkami vůbec zabývat nebudou. Naštěstí mají – alespoň zatím – tolik soudnosti, že je klonování lidí stále nelegální. Otázka je jak dlouho to vydrží, protože co je technicky možné, je také velmi lákavé. Bez ohledu na to, co z toho vyleze a co to způsobí.

To však liberály vůbec netrápí a vidí v tom skvělou budoucnost. Ostatně etické otázky vidí jako nějaké překážky, které jim někdo předhazuje, ale jejich snahy omezoval. Jak řekl jeden člověk: „Na tyhle nové procedury si brzo zvykneme. Vývoj technologie nezastavíme. Naštěstí“.

Není to ale vůbec nic nového, tak kdysi dávno došlo i k pádu člověka. Vývoj lidstva v jisté době značně technicky pokročil. Dokonce tak daleko, že člověk dokázal sestrojit i umělou inteligenci. Začal mít dojem, že je pánem nad životem, že je stvořitelem, protože na prvním místě byl pro něj technický pokrok a jeho možnosti. A pak to prasklo – zničil krásný, neporušený svět, ve kterém dosud žil. Sám si pod sebou podřezal větev.

Mluví se o vyhnání z ráje, ale Bůh nikdy nikam nikoho nevyhání a ani netrestá, protože je láska. Člověk se z tohoto světa vyhnal sám a také se sám potrestal. Nerespektováním Božích zákonů, tím že propadl pýše a začal si hrát na Boha. Uvěřil hadovi, že může být jako Bůh, umět a znát to, co Bůh. Že může sám tvořit svět, aniž by musel respektovat Boží zákony. Právě k tomu ho ďábel napadá: Bůh nechce, abyste byli svobodní, nechce, abyste znali dobré a zlé.

Člověk tedy uvěřil tomu, že není svobodný a že Bůh a jeho zákony ho omezují. Kolik lidí, tomu dodnes věří? Věří tomu, že je Boží zákony omezují. A protože tomu věří, nechtějí je znát. Otázkou svědomí se vůbec nechtějí zabývat, protože z toho důvodu pro ně neexistuje. Chtějí si je totiž určovat sami, podle svého. Technický vývoj je opět prioritou, stejně jako kdysi. Otázkou je, do jaké míry je to z pouhé nevědomosti a do jaké míry neochotou zabývat etikou a svědomím. Tedy i tím to smím – nejen tím, co mohu. Schopnost tyto dvě věci rozlišovat je ve skutečnosti velmi důležitá. Není to jedno a totéž.

Mimochodem, protože tuto schopnost lidé ztratili, bylo prý speciálně kvůli tomu geneticky zablokována možnost křížení člověka se zvířaty. Jenže člověk dosáhl kdysi tak pokročilého vývoje nejen v oblasti umělé inteligence, ale i v oblasti genetiky, že našel způsob, jak tento blok odstranit či obejít. V důsledku toho se na Zemi rodily zrůdy, které měly třeba část těla zvířecí a část lidskou. To vše existovalo již předtím, než vznikla naše starověká civilizace po zániku starého světa, který se propadl na dno oceánu, kterou nejen Bible, ale i mnoho jiných nekřesťanských kultur označuje jako „potopu světa“. Jak dalece byl zkažený, to si můžeme jen domýšlet. I to, jak byl technicky vyspělý, když to byl svět, kde lidé byli schopni cestovat vesmírem a komunikovat s mimozemskými civilizacemi.

Může se zdát trochu zvláštní, že Evropská Unie zřizuje etickou komisi v otázkách umělé inteligence, které se podle jednoho průzkumu obává třetina lidí. Navzdory tomu, že jde o něco, co je stále v plenkách, na rozdíl od našeho pokroku v oblasti genetických manipulací. Myslím si, že etická komise by měla být zřízena především pro tyto otázky. Na prvním místě ochrana života a rodiny a až teprve potom bych řešil toto. I když samozřejmě obojí je důležité. Plánovat ale nějaká etická pravidla pro umělou inteligenci, když ještě ani nevíme, kudy vývoj půjde, se mi zdá předčasné.