EU » Diktát dobra

Počátek snu o Evropské říši

Myšlenka Evropy, který by fungovala jako jedna říše – jeden stát není nijak nová. Přišel s ní už Napoleon, když prohlásil:

Chci splnit to, co zatím bylo jen načrtnuto. Chci evropský zákoník, evropský apelační soud, společnou měnu, stejné váhy a míry, stejné zákony. Ze všech národů Evropy musím udělat jediný…. Francie především…

Všimněme si toho „Francie především“. Jinými slovy Celá Evropa se v jeho vizi měla stát Francií – francouzským územím. Napoleon byl velmi schopný, inteligentní, ale zároveň agresivní a bojovné povahy. Těžko říci, do jaké míry si uvědomoval reálnost svých plánů. Spíše vůbec – jednal sice pragmaticky, ale živelně tak, jak se situace vyvíjela. Zřejmě žil v přesvědčení, že on je Francie. V jakémsi sebeklamu vyvolené osoby, s pocitem mesiáše, který má za úkol nastolit nový světový řád a toho chtěl docílit silou a mečem. Na jednu stranu položil základy moderní francouzské, ale i světové občanské společnosti, na druhou stranu má krev na rukou na nespočet zbytečně vyhaslých životů pro svoji ideu. To by přelom 18. a 19, století. Napoleon zemřel, avšak jeho myšlenky a sny o novém světovém řádu a jednotě žili dál a podle mého názoru se staly i příčinou první světové války. Přestože po porážce Francie byla uzavřena dohoda o novém uspořádání Evropy založena na spolupráci a geopolitické rovnováze, myšlenka o dobytí Evropy žila dál a sílila během sjednocování Německa a Itálie. Zkrátka poměry v Evropě se měnily. Během 19. století se velká část Evropy polarizovala na dva mocenské bloky Německo / Rakousko-Uhersko / Itálie a Francie / Rusko / Velká Británie mezi nimiž postupně rostlo napětí, které vyvrcholilo otevřeným konfliktem, kterým začala první světová válka.

Ta sice přinesla znovu nové uspořádání Evropy, ale nikoliv Evropy jednotné. Iluze klidu netrvala dlouho, neboť Němci se nesmířili tím, že nedosáhli svého a ve svých náladách „posíleni“ hospodářskou s nadšením přijali vizi Hitlera, vůdce nové doby, který konečně svět sjednotí a z celé Evropy udělá jednu říši. Tentokrát ovšem ne Francii, ale Německo. Rakousko-Uhersko se sice již dávno rozpadlo, ale to nezabránilo tomu, aby Hitler oba státy znovu spojil v jeden blok. Tak začal další pokus o vytvoření jednotné Evropy – druhá světová válka.

Jednotnou Evropu se ovšem opět vytvořit silou nepodařilo. Z toho se Německo do značné míry poučilo a sen o jednotné Evropě neskončil. Do jasné míry se však změnila strategie – novým plánem je budovat společnou Evropu na základě volného obchodu a poté zavádění jednotných zákonů a rušení hranic. Tak vznikl velký projekt Evropské unie, kterému však přecházela unie pro volných obchod s tehdy strategicky důležitými surovinami – uhlím a ocelí a později i dalších komodit (EHS). Jak se říká – tam kde se obchoduje – tam se neválčí.

Spojené státy Německé

Současná unie, zdá se, dosáhla už maximálních možností integrace a narazila na své limity. Nabízí se tak otázka, co dál. Další integrace by znamenala novou vládu Německa nad Evropou (což už je ostatně patrné již nyní),. Máme tak na vybranou – podporovat a budovat takovou Evropu, jakési Spojené státy Německé, v nichž ČR bude novou spolkovou zemí nebo zcela přehodnotit a změnit koncept, který ale zase předpokládá zásadní reformy, které jsou zcela proti integračním snahám Německa, podporovaného Francií. Velká Británie, která  se rozhodla tento pakt opustit a zahájit tak novou éru „Splendid Isolation“ podobně jako v 19. století, za námi již stát nebude, takže se velmi těžko najde síla, která by mohla tento nový mocenský blok vyvážit. Buď se necháme dobrovolně do jejich konceptu vtáhnout a stát se novými spolkovými zeměmi sjednocené Evropy bez vlastní suverenity nebo ne. Volba je jen na nás, jaký koncept nové Evropy akceptujeme.

Je sice pravda, že Německo je dnes, bohudíky, demokratickou zemí a poučeno svoji stovky let dlouhou agresivní a výbojnou historií, ale otázka je, zda se sadistické nálady nemění v masochistické. Po tom co se dělo, není divu, že je v Německu zakořeněný silný pocit viny a touha se jí co nejrychleji zbavit, podobně jako odčinit vše, na čem se podíleli bývalý kolonizátoři vyspělého světa dnes v chudých rozvojových zemích. Zřejmě na těchto základech se zrodila nová ideologie – politická korektnost, jejíž součástí se zdá být nejen genderová ideologie, ale i multikulturalismus – tedy solidarita se všemi, kterým naši předkové vykořisťovali. Tak se zrodil neohumanismus i povinná solidarita, která byla vrcholem toho, co si Německo vůbec dovolilo – naprosto nepochopitelných, šokujícím, neboť do té doby nic jako povinná solidarita nebo povinná charita neexistovalo. Zdálo se mi to nejen jako úplný nesmysl, jako něco, co nemůže myslet nikdo vážně, protože povinnost a dobročinnost je něco co jde k sobě dohromady asi stejně jako nebe a dudy. Odhalilo snad Německo znovu svoji pravou tvář a rozhodlo se, že do své zlé karmy vtáhne celou Evropu, kterou si vezme jako rukojmí?

Tady je na místě si položit otázku, zda máme usilovat o to, abychom se tohoto projektu nejen účastnili, ale také tento koncept podporovali. Už dnes vidíme, že každý, kdo ho kritizuje, neschvaluje, je nazývám potížistou nebo nálepkován různými nálepkami. Jako někdo, kdo je překážkou integrace, kdo škodí demokracii, jako někdo, kdo se bojí měnícího se světa a proto chce zachovat jeho starou podobu. A další a další nesmysly, které si vymýšlejí ti, kdo podporují neomezenou integrace všech mezi všechno a tento chaos a bordel nazývají demokracií.

Jak by se možná dalo očekávat, vedoucí silou tohoto proudu jsou levicové síly (socialisté), neoliberálové, zatímco lidovci se více-méně ochotně vezou. Pravicové a skutečně konzervativní síly nemají v EU moc cokoliv určovat. Zatím tedy vývoj v EU jede ve více méně vyjetých kolejích a jakýmsi samospádem, přičemž hlavní slovo má Evropská komise, která nemá žádný přímý mandát od voličů. Evropský parlament sice ano, ale ani zdaleka nemá takové pravomoci jako třeba náš parlament, takže jde o jisté míry jen o divadlo.

Neomarxismus EU

Občas slýchávám, že EU je jediné možné řešení, jak kapitalismus účinně regulovat a tak demokracii chránit. Já si to nemyslím, naopak to pokládám za další socialistický experiment – nic jiného. Alespoň až do teď, kde Evropě vládnou socialisté, liberálové a lidovci a kdy pravicové názory jsou nekorektní či dokonce téměř sprostými slovy. Výsledkem je přemíra regulací a ochrnutá demokracie, stagnace a odtržení elit od lidu, byrokraticky, nesmírně složitý a neprůhledný aparát, na kterém parazituje nespočet lidí. Jakýsi nový, modernější druh RVHP, SSSR – zkrátka neomarxismus, ve kterém  jsou komunisté tolerování sice jako trochu pomatení, ale přátelé, zatímco pravičáci mají téměř masku ďábla.

Opravdu nám takovýto pořádek zajistí spokojený život a blaho?

a (2)

b

Jak zabránit diktátu dobra? Podle mého názoru by to totiž znamenalo odstranit liberální demokracii a nahradit jí standardní demokracií. Tomu se však liberálové usilovně brání. Nechtějí se vzdát svého politicko-ideologického mocenského projektu, který si vytvořili a který se stal nesmyslnou nadstavbou Evropské unie. Nechtějí si přiznat chybu, nechtějí vidět věci takové, jaké jsou. Než aby to udělali, budou říkat, že všichni jejich odpůrci podléhají propagandě, lžím a manipulacím. To je věc, která je dnes hlavním tématem mediální války.

Kdyby Evropská unie zůstala pouze tím, co byla kdysi – tedy společným prostorem pro volný pohyb osob a zboží, jsem přesvědčen o tom, že by k žádnému rozdělování, polarizaci a fragmentování společnosti v Evropa jak se toho svědky dnes, nedošlo. Nemluvili bychom dnes o populistech, radikálech, extrémistech, xenofobech, homofobech, a možná dokonce ani o ruské propagandě – nic z toho by neexistovalo, protože by neexistovala žádná nesmyslná politická nadstavba a diktát dobra. Diktát, ve které jednotlivé země nemohou rozhodovat o všech svých zákonech a své politice. Ve které musí implementovat zákony pod hrozbou sankcí. Jsem přesvědčen o tom, že by neexistovaly ani nesmyslné ideologie politické korektnosti, rovnosti, genderová a multikulturní.

Jinými slovy, lidé se stali nástrojem manipulace, budování jakési jednoty, aniž by se někdo ptal na jejich názor.  A zřejmě i proto se rozhodla Británie unii opustit a není se čemu divit. Jsem přesvědčen o tom, že lidé u nás v referendu hlasovali pro vstup do Unie, protože si nebyli vědomi, kam se toto společenství bude v budoucnu směrovat. A ni nemohli. Také já jsem hlasoval pro, neboť jsem to chápal jako završení naší cesty návratu do Evropy. O tom, jak tato cesta povede dále, jsem samozřejmě tehdy neměl ani tušení. Ani by mě nenapadlo, že to povede k omezené naší suverenity a k vzestupu nacionalismu v Evropě či k vytvoření nesmyslné propagandy.

Věřím, že kdyby politická nadstavba Evropské unie byla zrušena a kdyby byla obnovena plná suverenita všech zemí, situace by se uvolnila a odblokovala. Zanikl by i nacionalismus, extrémismus, radikalismus, populismus a mnoho věcí by se tím vyřešilo. A znovu bychom tu měli Unii, která slouží lidem a ne jen těm, kteří vydělávají na její politizaci, na vytváření superstátu a na upevňování své ideologie a moci. Vcházím z toho, že tlak vyvolává protitlak, jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá – jak praví české přísloví. Nic není náhodné a každá reakce má svoji počáteční akci.

Reforma – federalizace či návrat zpět?

Nedávno jsem sledoval zajímavou večerní debatu na ČT24 k výročí našeho vstupu do unie (29.4.). Hosty byli mimo jiné Štefan Fülle, Mirek Topolánek a Vladimír Špidla. Když se diskuse stočila na reformy, Fülle řekl, že jsou potřeba. Ba dokonce že je jich potřeba opravdu mnoho. Hned ale vyjmenoval, v čem je třeba hlubší integrace. Takže reformy ano, ale tak, že se šrouby bude stále více utahovat… Špidla zase vidí reformy spíše v kosmetických změnách v důsledku toho, jak se svět mění – žádná revoluce prý není třeba. Naopak Topolánek řekl, že současná garnitura není žádných reforem schopná, že musí přijít úplně noví lidé, nová generace. Je vidět, že reformy si každý představuje jinak – někdo jako federalizaci Evropy, jiný jako opak. Stejně jako já.

Reformovanou EU si představuji pouze jako společenství jehož smyslem je volný pohyb zboží a osob, ochrana životního prostřední a kvality potravin, ochrana životního prostředí, odstraňování překážek sociální a ekonomické nerovnosti, propojování infrastruktury… Tedy žádná další politická nadstavba a integrace, EU pouze v roli koordinátora, nikoli společného diktátora. Aby se Unie vyjadřovala k vnitrostátním záležitostem jednotlivých zemí pokládám za nemyslitelné. To je opravdu něco, do čeho nikomu nic není.

Jsem přesvědčen o tom, že všichni, kteří si to myslí, nesdílí protievropské hodnoty, ale naopak – že protifederalistický postoj je proevropský – nikoliv protievropský.  Přesto jsme neustále v médiích svědky masáže o tom, že ten, kdo je proti federalizaci je proti „evropské myšlence“ a proti „evropským hodnotám“.

Věřím, že taková radikální reforma EU a návrat ke kořenům není žádnou ostudou, ani krachem tohoto projektu, ale jeho znovuoživení – renesance. A pokud některé země chtějí Euro? Proč ne. Ale opět by to nemělo být součástí žádného politického projektu a závazku, ale čistě svobodné rozhodnutí občanů. Stejně, jako pokud by chtěli chránit své hranice. Nikdo by jim v tom neměl bránit, natož rozhodovat o tom, kdo který migrant má žít.

Z principu ale vlastně nejsem proti federalizaci – jen si myslím, že je to něco, co je hudbou vzdálené budoucnosti, co by mělo být otázkou pro budoucí generace, ne něco, co bychom měli připravovat my – něco co je nerealistické. Bohužel snílkové evropské myšlenky, kteří si reformu Unie představují jako ještě „více a více Evropy“ jsou to skutečnou brzdou jejího rozvoje. A nejen to – také příčinou prohlubující se krize a polarizace společnosti, (i když nás samozřejmě budou přesvědčovat o tom, že naopak většina lidí je s jejím fungováním spokojena a za vše může vnější nepřítel, radikálové, extrémisté nebo ustrašení, nevzdělaní a neinformovaní lidé). Ostatně s podobným despektem a pohrdavě se dívala na lid i kdysi naše strana, která si dala do ústavy svoji vedoucí úlohu. Nemohu si pomoci, ale připomíná mi to postoj dnešních eurohujerů. Ale to je možná proto, jak oni sami profitují z EU a jak dobře se mají. Bodejť by ne – za peníze daňových poplatníků a ze platy europoslanců, komisařů i obyčejných úředníků. Kolik ten kolos spolyká peněz na svůj projekt a jak by se daly vynaložit lépe. Třeba právě na pomoc pro chudé země.

Příkop mezi elitami a lidem

Federalizace, stejně jako globalizace by měl být přirozený, samovolný proces, ne něco, co je budováno shora jako politický projekt. Ať už ve jménu jakékoliv myšlenky, pod jakýmkoliv praporem. Jak řekl Milouš jakeš –

…abychom mohli říct, že lidé (to dobro) chtějí, ne my si to přejeme, my pouze plníme jeho vůli a ne abychom tam byli sami, jak kůl v plotě, neměli jedinýho slova podpory a oni nás mohli proti tomu lidu postavit…

A to je právě toho, čeho se dnešní eurohujeři a podporovatelé integrace strašně bojí – aby neztratili tu podporu lidu. Proto tak brojí proti všem, kdo narušují jejich vizi o demokracii, o jednotné Evropě, proti všem, kdo jí nesdílejí. Proto si vymýšlejí tolik nadávek a nálepek – od populistů, přes nacionalisty, xenofoby, homofoby, až po radikály. A všechny házejí do jednoho pytle jako agenty Moskvy. Zkrátka cítí ohrožení svých snů o jednotě a tak bijí na poplach a varují před nepřátelskými silami, které by se mohli v budoucnu spojovat, naučit se spolupracovat a jednou získat hlavní slovo. Samozřejmě, k tomu, aby se pravicové, ale i konzervativní síly zmátořily je asi ještě daleko, ale to, že by k tomu mohlo dojít, je realistický odhad. Pak by totiž jejich sen skutečně skončil a s ním i dominantní úloha Německa a Francie, které jsou ovládané socialisty a liberály.

Velmi často se dnes mluví o liberální demokracii, ale stejně tak často se ohýbá. Velmi často slyšíme o nutnosti bránit se manipulacím a lžím od těch, kteří buď sami lžou anebo jsou zmanipulováni, anebo prostě proto, že svému snu o politické Unii věří a jsou o něm přesvědčení. Těm je třeba se demokraticky postavit – ne vykřikováním v ulicích, ale argumenty, protože pokud populistické síly nevystupují profesionálně a ani spolu dostatečně nespolupracují, nemají vůči současnému establišmentu žádnou šanci a nemohou tento proces unifikace, globalizace a budování superstátu zabránit. A právě tato nedostatečná opozice je vůči těm, kteří prosazují politickou Unii, největší problém. Sama nespokojenost občanů nic nevyřeší… Můžeme vyjadřovat kritiku, ale EU to nijak nezmění. Jediným výsledkem bude destabilizace a společenská krize, která nebude mít řešení. A v konečném důsledku nepomůže nikomu, protože nikdo nebude vítězem, ani poraženým. K čemu je to dobré?

Pokud nebude možná zásadní reforma EU do 5-10 let, je možná dokonce namístě přemýšlet i o vystoupení z ní. Není na tom nic nelegitimního, k čemu by občané neměli mít právo. Nemělo by to být tabu. Převážit by měl zdravý rozum nad touhou patřit na západ. Není vyloučeno, že nevýhody našeho členství budou převyšovat výhody. Nic není na věčné časy. Buď nová platforma vzájemnosti nebo návrat zpět. Další pokračování je jen cestou sice na vyjeté, ale slepé koleji.

Andrej Kiska řekl, že je to národní egoismus, který ohrožuje Evropskou unii a že základním ohrožením Unie je to, když budeme nejednotní. Podle něj to vede k tomu, že poroste extremismus nebo dostanou prostor noví lidé. Stále a znovu slyšíme důraz na jednotu, ale zvláště komunisté často mluvili o potřebě jednoty. Je však nejednotnost skutečně to, co je třeba řešit a není spíše důsledkem problému? Zdá se, že národním egoismem jsme jen pojmenovali nového třídního nepřítele a ještě zbývá pojmenovat záškodníky, diverzanty a nepřátele systému. To je ale postoj, který je jen prázdnou floskulí. Evropskou unii neohrožuje národní egoismus, ale spíše idealismus jejích představitelů. Kiska je velký idealista a bude tedy záležet na tom, koho chce měnit. Zda to budou jen prázdné řeči nebo se bude zasazovat a zásadní reformu Unie. Tak, aby se měnila natolik, aby jí žádný národní egoismus neohrožoval. Ostatně to je úkol pro celou Evropu. Nová Slovenská prezidentka Čaputová je myslím také velká idealistka a bude mít možná větší zájem na podporování vedoucí úlohy Německa, než zájmů své vlastní země. Je to paradox, zatímco někteří mají odvahu říci jasné ne i za cenu nadávek, kritiky, sankcí a dehonestace, jiné lezou jiným až do… Otázka je proč. Možná jen pro to, aby se vyhnuli nadávkám a nebyly černou ovcí společenství. Zvláště česká mentalita má k tomu už od dob Rakouska-Uherska blízko. Ohnout hřbet, plnit vůli mocných a současně si z toho dělat legraci nebo brblat v hospodě a v internetových diskusích. Ale každá země má takovou vládu, jakou si zaslouží – nadávat může každý jen sám na sebe…

Lidé jako je Kiska sami sebe pokládají za ochránce demokracie a všechny ostatní, kdo s jejich přístupem nesouhlasí označují nálepkami. A myslí to dobře. To je ale také všechno.  Jen praktické kroky ale mohou něco ukázat, po tom, se dáme stranou růžové brýle. Opět se začíná mluvit o potřebě jednoty a umlčení nepřátel demokracie – nepřipomíná vám to tak trochu situaci před nástupem komunismu? Vždy když slyším někoho mluvit o rozdělené společnosti a potřebě jednoty, začíná se mi to zdát podezřelé. Jakoby tu někdo záměrně vytvářel příkopy s cílem budovat jednotu a nový řád.

Pokud ale jejich snaha povede k sebereflexi a vystřízlivění z ideálů jednotné Evropy – namísto potlačování odporu, pak muže být i reforma Evropské unie úspěšná. Šance tu určitě je. Jestliže v době Václava Havla byl jeho idealismus zcela pochopitelný a omluvitelný (všichni jsme byli plni očekávání a naději), dnes už si ho nemůžeme dovolit. Na druhou stranu nejde jistě nejde jen o napětí mezi liberálními a konzervativními proudy a situace na Slovensku je specifická, podobně jako v jiných zemích. Jestliže dříve jsem si myslel, že by bylo lepší EU opustit, dnes se přikláním k názoru, že by bylo lepší se jí snažit opravdu změnit a reformovat – ovšem ne tak, jak si představují liberální demokraté. O tom, že je to běh na dlouhou trať a že bohužel ani Evropské volby toho mnoho nezměnily, je zřejmé (pokud vůbec tyhle volby mohou něco změnit, když se nezmění pravidla…).  Je to rozhodující doba, ve které půjde o to, zda Unie bude sloužit lidem nebo se lidé skutečně stanou v budoucnu jejími otroky. Nebo jestli bude stačit je omezit práva Evropské komise – to asi ne. Na druhou stranu lidé jsou už z toho i dost unaveni a je jim to jedno. Možná i proto důvěra v EU globálně stále klesá. Stále více se ukazuje, že i když si hraje na stát, je jen neschopným konglomerátem, který skutečně může něco měnit a spíše, než hnacím motorem je brzdou vývoje ( i když samozřejmě eurohujeři si myslí opak).

Problém dnešní západní společnosti – paradoxně navzdory tomu, že je kolébkou a nositelem demokracie, je její stále větší příkop mezi elitami a lidem. Demokracie má být vláda lidu, jenž je ale tak těžkopádná, byrokratická a komplikovaná, že je to jen těžko naplnitelná. Elity se uzavírají do sebe, za zdi svých skleněných paláců, volby se stávají jen divadlem pro voliče, kteří ve skutečnosti nemohou doopravdy něco měnit… Čím více roste nespokojenost lidí, klesá i legitimita a autorita elit. A čím klesá jejich autorita, tím více se bojí o svá místa, posilují svojí moc a utahují šrouby, aby ještě více diktovali ostatním, co mají dělat, aby byli spokojení a šťastní. Pletou se do věcí, do kterých jim nic není a věci, které by skutečně měli řešit, neřeší. Je to začarovaný kruh…

Z Evropské unie se tak stalo monstrum, které je stále více ohrožováno nikoli Ruskem a nějakým vnějším nepřítelem, ale svými vlastními vnitřními problémy. Svádět vše na ruskou propagandu, na populisty, radikály, extrémisty je samozřejmě nesmysl. Stejným způsobem postupuje totiž každý autoritativní režim, zatímco my chceme EU jako vzor demokracie, svaz svobodných zemí – ne jako unitární monolit s centrálním řízením, ve kterém prakticky rozhoduje to, na čem se shodne Německo s Francií a ostatní buď poslechnou anebo dohromady utvoří koalici rebelů, která by to zvrátila.

To je unie, která nemá velkou budoucnost a hrozí, že od tohoto německo-francouzského jádra budou odpadávat další. Tedy pokud nenastane demokratická obroda, oproštění se od ideologie, nezmění se základní principy. Do té doby to v unii bude stále bublat. A stále budeme vystaveni nebezpečí, že se někdy objeví další člen, který se rozhodne VIP klub raději opustit. Jenže o to větší moc bude mít Německo a Francie a o to silnější bude jejich diktát. Nám nezbývá nic jiného, než posilovat koalici V4 a nejlépe, pokud by to byla V5 nebo V6, protože ta současná nemá příliš velkou moc.

Podle mého názoru ale skutečně z reforem nic nebude, protože, jak řekl Mirek Topolánek, současná elita toho není schopna. O nějakém naslouchání hlasu veřejnosti bohužel nemůže být řeč – naopak. Čím větší je odpor veřejnost, tím více se elity uzavírají a potlačují odpor. Za vše může vnější nepřítel. Za vše může Putin a jeho propaganda, která chce rozložit Evropskou unii. Opravdu je to ale takto jednoduché? A není to třeba tak, že onen nepřítel je z velké části vnitřní? A že to nejsou lidé, kteří by byli Ruskem zmanipulovaní, ale jen mají jiný názor, protože umí přemýšlet? Zajímavé je, že tuto otázku si nikdo neklade. Stále se hovoří jen o nepříteli vnějším a o zmanipulovaných lidech, kteří uvěřili lživé propagandě.

Liberální demokracie

Demokracie, které jsme zvykli říkat „liberální“ se zkrátka přežívá. V Evropě je to ještě posílené imigrační politikou, která se zásadně liší od americké. Co udělají USA když se na jejich území objeví nelegální migranti? Jsou samozřejmě okamžitě zatčeni, vzati do vazby a vyhoštěni. A co udělá EU? Udělá úplně pravý opak toho, co Spojené státy. Pozve je dále, dá jim práci, sociální karty, ubytování, peníze… O jejich navracení nemůže být řeč. Tedy řeč ano, ale to je vše. Ostatně kvóty na přerozdělování migrantů měly být jen povinnou splátkou za tento komfort. Stejně jako vzdání se národní suverenity.

V každém případě i koncept Evropské unie, tak jak ji známe, patří minulosti, i když krize opadla a nedosahuje takových rozměrů. Ve své době to bylo to nejlepší, čeho jsme byli schopni, narazil však na své limity a možnosti. Od Lisabonské smlouvy se nachází ve stádiu trvalého úpadku a není připravena pro budoucnost, přičemž migrační krize její limity jen odhalila a upozornila nás, že takhle to dál nejde. Bylo to takové první varování pro budoucnost. Varování, které Unie už dávno přestala brát vážně, takže elity, dočasně vyrušené z klidu, se opět zabydleli ve svých pohodlných a teplých místech.

Občas slýchávám výtku, proč vlastně pořád kritizujeme liberální demokracii? Vždyť bychom měli být rádi, že jí máme, díky ní se můžeme svobodně vyjadřovat. Myslím si ale, že je to spíše nedorozumění. Tito lidé totiž chápou jako liberální demokracie jako jedinou možnou. A kde není liberální demokracie, není žádná demokracie. Podle mého názoru je ale demokracie jen jedna. Jinak by musela existovat také konzervativní demokracie – víme ale, že nic takového není. Každý z nás je určitě rád, že demokracii máme, i když není dokonalá.

To, co kritizuji není vždy princip demokracie, ale názorový, ideový proud, který se již stal ideologií, v důsledku toho, že v naší západní demokracii mají většinou výraznou převahu lidé, kteří neprosazují konzervativní, ale liberální hodnoty. Systém je v pořádku, ale jeho obsah je špatný. Není to ani tak o systému, ale o lidech a myšlenkách. Slovem „antisystémový“ nemyslím něco, co chce systém zbourat, ale to, co jej naplňuje, protože to pak zpětně může změnit i systém – avšak řádnou, demokratickou formou – ne násilím a válkami. Myslím si, že slovo „liberální“ vůbec nemá co dělat s demokracií – lépe by bylo mluvit o parlamentární a přímé demokracii.

Nekritizuji demokracii, ale ideologii. Ta je dnes už tak silná, že sousloví liberální demokracie spoustu lidí pokládá za synonymum demokracie. Už si ani neuvědomují, co to znamená. Možná si to uvědomí, když se objeví nějaká strana, která se bude jmenovat konzervativní demokracie. Ale kdo ví, možná si budou ťukat na čelo, co je to za provokatéry a dostanou různé nálepky, takže budou již předem hozeni do pytle spolu s xenofoby a populisty. Tedy mezi všechny, kdo si dovolí kritizovat systém či jít proti proudu a prosazovat své názory. Přestože to vlastně do demokracie patří… Jak už to bývá, i liberálové bývají velmi neliberální, když jsou konfrontováni s opačným názorem.

Ein Kessel buntes

Někteří dále dodávají, že v západní Evropě zdaleka neexistuje tolik xenofobie, jako u nás – to si myslím také není tak úplně pravda, i když tu opravdu může být mnohem méně jejích projevů. Nemyslím si, že je to pouze kulturně vyspělejší společností – z velké části je to už také otupělost. Západoevropané jsou nejen na cizince dlouho zvyklí, ale také na problémy s nimi – je tak nějaký útok hned tak je nepřekvapí. My jsme určitě mnohem citlivější a vnímavější, což je největší rozdíl mezi námi a západoevropany, proto těžko hledáme společnou řeč.

Víte o tom, že již více, než 50% obyvatel Londýna netvoří běloši, ale přistěhovalci barevné pleti? Velká Británie je i dnes vedle Německa a Švédska hlavním cílem migrantů. Je to obrovský multikulturní kotel, snad nejvíce multikulturní a nejrozmanitější město světa. Je také výjimečným důkazem toho, že multikulturní společnost může do značné míry dobře fungovat, pokud se každý vzdá potřeby prosazovat a bránit svoji kulturu, své hodnoty, zvyky a názory. Pokud se lidé rozhodnou, že pestrá, multikulturní společnost je právě to, co chtějí – pokud svoji kulturu chtějí vyměnit za multikulturu, pokud svoji národnost chtějí vyměnit za nadnárodnost – jde to. Lidé to ale musí chtít. Nebo nemusí – ale nesmí tomu bránit.

Londýn byl vždy zvyklý na to, že byl centrem vyspělého světa. Odedávna se tu střetávaly různé světy a odedávna přitahoval nejrůznější kategorie lidí z celého světa. Tím více, čím více se Anglie stávala ekonomicky a kulturně vyspělou zemí. Na druhou stranu se ale Londýňanů nikdo neptal na to, jakou společnost chtějí mít a s kým a vedle koho chtějí žít. Svoboda se tak pro většinu z nich stala větší prioritou, než vlastní kultura, neboť to byla velmoc s mnoha koloniemi po celém světě. Nikdo proto neměl žádnou potřebu vlastní kulturu bránit.

Dodnes je mnoho Londýňanů pyšných na to, v jak rozmanité společnosti žijí, i když i tady už začínají sílit hlasy, zda tato rozmanitost všeho možného není už příliš a zda není třeba více omezovat příliv migrantů, který zvláště rychle rostl a roste především v posledních letech. Zvláště těch z východní Evropy, kteří jsou pokládány za méněcenné, na rozdíl od lidí i bývalých kolonií, jako je Indie, Kanada, USA, Austrálie a mnoha (oficiálně) anglicky mluvících rozvojových zemí. Ostatně i to bylo důvodem, proč mnoho Angličanů hlasovalo pro odchod z Evropské unie, třebaže Londýn či Skotsko byli proti.

Londýn prostě září všemi barvami, stále roste a praská doslova ve švech. Není to už dávno typicky anglické město, je to jakési prapodivné multiměsto (podobně jako švédské Malmö, ve kterém nevíme, kde vlastně jsme). Město plné umění i bizarností, krás i šíleností vedle sebe, směsice černých, žlutých a bílých tváří, směsice jazyků, kultur, náboženství, tradic a zvyků. Směsice všeho, co člověka napadne, i když nás možná napadne otázka – kde jsou ti Angličané? Co se jim to stalo a co to dovolili? Co způsobilo, že se stará dobrá Anglie konzervativních a tradičních hodnot nakonec stala kolébkou liberalismu a svobodomyslnosti, zvláštní směsicí vyspělé kultury a dekadence. Proč Londýňané přestali být Angličany a stali se národem bez identity?

Chceme něco takového i u nás a líbila by se nám taková Praha? Je nepochybné, že mnoho lidí právě toto chce a možná by se jim líbila taková i ona. Zejména strana Pirátů považuje takovou společnost za ideální. Také straně Zelených jsou takové představy určitě sympatické. Čím více odlišností – tím více různorodosti, říkají. To se nám líbí. Různorodost je jistě prospěšná, obohacující, ale pokud je jí moc, vlastní identita pak v tomto estrádním parku zaniká. To není dobré ani v případě, že se integrace daří a nehrozí žádné vážné problémy.

V Londýně či Bruselu se zatím zdá, že se daří pestrou společnost držet jakž takž fungující a pohromadě – především díky toleranci a ochotě vzdát se z velké části vlastní kultury ve prospěch jiných. Je ale je otázkou času, kdy a jak bude naše kultura nahrazena jinou. Možná klidně, pokojně a bez našeho odporu, ale bude. A vlastně bychom mohli říci, že se ani neděje nic zvláštního. Prostě svoji civilizaci přenecháváme jiným a mnoho lidí to možná ani nezajímá a chtějí se hlavně dobře bavit.

Civilizace neschopná sama sebe bránit, která si neváží sama sebe, která je přestárlá a není schopna se ani reprodukovat, nemá právo existovat a bude vytlačena a nahrazena jinou – početnější, mladší, vitálnější, energičtější, průbojnější. I když třeba primitivnější. Ale tak to chodí, pokud je nám to jedno a není opravdová vůle to řešit. Nakonec i primitivní barbaři si rozebrali Římskou říši, do té doby jednu z nejvyspělejších společností světa. A něco podobného – časem – potká možná i Evropu. A možná i bez válečných nájezdů a chřestění zbraní.

Návrat ke kořenům Evropské myšlenky

Schengenský virtuální prostor tím ztrácí smysl, evropské hodnoty a Evropská unie sama také. Jsou to ideály, která jsou stále prázdnější, navzdory tomu, že socialisté a liberální nekonzervativní lidovci mají v Evropské unii stále velkou převahu. V případě odchodu Velké Británie z Evropské unie ale trpělivost lidí narazila na maximální limit udržitelnosti. Přece jen si Angličané, kromě Londýna, udrželi poslední zbytky konzervativismu a odmítli ideologii Evropské unie, jejíž představitelé sní o tom, že své představy o šťastné společnosti nadiktují všem. A to navzdory tomu, že právě Británie měla největší příležitost to sama změnit a tyto socialisty, neomarxisty a neoliberály zkrotit. Od populistů to lze jen těžko očekávat – ti mohou způsobit jen rozpad Evropské unie. Změnit ji však mohou jedině silné konzervativní proudy, jejichž formace jsou ovšem v liberální Evropě v nedohlednu. A o České republice to platí dvojnásob. Hrozí tedy nebezpečí, že se šelmu zkrotit nepodaří, takže nebude sloužit lidem, ale my jí. A to stále více a více, neboť šelmy jsou stále hladové. A pokud nedojde k zásadním a radikálním reformám, bylo by v krajním případě dobré uvažovat i odchodu z tohoto klubu.

Co jsou ony zásadní reformy? Podle mého názoru jsou to: návrat před Lisabonskou smlouvu, navracení pravomocí jednotlivým státům a zrušení centrálního řízení Evropy, redukce byrokratického aparátu, zrušení atributů státnosti, odmítnutí integračního procesu a jednotné politiky. Zabezpečení vnějších hranic a zachování volného hospodářského prostoru za podmínky, že na tom nebudou tratit místní výrobci a lokální podnikatelé, že nebudou znevýhodněni vůči nadnárodním korporacím. Výhody globalizace pro všechny, nejen pro nadnárodní, globální společnosti. Za asi nejdůležitější ale považuji počet hlasů, které státy v unii mají – ten by neměl být podle podle obyvatel jednotlivých států, ale každý stát by měl mít stejné slovo – malí i velcí. To by se jistě Německu ani Francii nelíbilo, ale bylo by to skutečně fér, nikdo by se necítil méněcenný a závislý na hledání koalic tak, jako dnes.

Mimo to by měly zůstat zachovány jen základní principy a sdílení základních hodnot, tak aby společných věcí nebylo tak málo, aby unie neměla smysl, ale ne tam moc, aby byla žalářem otroctví a šikany. Měla by to být unie pro lidi, ne lidé pro unii a pro nenaplněné ambice a sny elit. Unie pro každého jasná, srozumitelná a jednoduchá, hlásící se nikoli k liberálním, ale ke tradičním hodnotám. Tj. návrat ke kořenům Evropské myšlenky, očištění jí od toho balastu, který se na ní nalepil.

Dalším problémem jsou obrovské rozdíly v platech v různých zemích, protože dokud nebudou odstraněny, lidé těžko budou přesvědčeni o smysluplnosti EU. Socialistické přerozdělování peněz v rámci dotací není žádné systémové řešení, ale spíše úplatky za loajalitu. Potřeba je skutečné řešení. Je smutné, že ani tři dekády po začátku globalizace se nenašlo. Globalizace spojuje celý svět, než však životní úroveň, když z ní opět profitují jen bohatí, kteří navíc ještě vnucují solidaritu všem. To je ale přirozené, protože za cizí peníze a štědré dotace je radost pomáhat. Když jsou ale lidé solidární z vlastních prostředků, je to něco jiného. Prosazování povinné solidarity byla jedním slovem – neskutečná drzost a arogance největšího rozměru. Možná, že EU získala dojem, že už jen státem a že euro úředníci jsou vládou Evropy, zatímco státy jsou jen regiony. To je něco, na co se nezapomíná a ukazuje to, jaký je jejich cíl.

Lidé těžko mohou věřit, že globalizace a proevropská myšlenka je k něčemu, když nejsou vidět konkrétní výsledky. Neschopnost bránit tradiční hodnoty a vlastní hranice to jen ukazuje. S argumentem, že EU byla vytvořena proto, aby v Evropě nebyla válka, s tím si opravdu už nevystačíme. Stejně tak s argumentem volného pohybu osob, který ale nemá s EU nic společného a je to věc dohody ze Schengenu. V něm mohou být i státy, které nejsou součástí unie. Nebo volný obchod, které se rovněž může týkat i zemí, které nejsou v EU. Na to stačí jednoduché smlouvy – žádné ideologie. Zkrátka mnoho argumentů o výhodností EU jsou spíše pohádky, než realita. Pohádky pro dospělé, stejně jako porno. Pěkné, líbivé, vzrušující, ale nepravdivé – navzdory tomu, že oni říkají, že nepravdám věříme my.

Myslím si, že jsme si ony „západní struktury“ až příliš zidealizovali. Že jsme si vytvořili takovou vlastní babylónskou věž, která se sice pomalu rozpadá, ale stále se k ní upínáme jako ke své modle, mající nás ochránit před zlým a nebezpečným Ruskem. Je to další pohádka o tom, že bez ní jsme neschopní a ztracení. Bylo by dobré vrátit se ke kořenům Evropské myšlenky. Byl to skutečně sen o Evropské federaci a není to už něco více?

Pravděpodobná budoucnost bude ale nejspíše taková, že se velmi dlouho bude přešlapovat na místě a čekat, jaké budou reakce lidí. Že by se unie sama od sebe měnila k lepšímu, aniž by k tomu byla tlačena, lze jen těžko očekávat. Na to je až příliš hluboko zakořeněna ve své nesmyslné ideologii. Její lídři určitě nepůjdou naslouchat lidem a pokud ano, tak jen pro objektivy kamer. Ne snad že by nechtěli, ale prostě to neumí. Jsou tak zahleděni do sebe, že jim to život ve vlastním blahobytu ani neumožňuje. Žijí tak trochu na jiné planetě. Nakonec být euro úředníkem nebo euro poslancem za euro peníze je pro mnohé vrcholem jejich kariéry.

Vůle k zásadním reformám bude zřejmě jen velmi malá, možná dojde k nějakým kosmetickým úpravám kompetencí, ale pojede se v podstatě ve stejných kolejích. A naopak bude sílit tlak po ještě větší integraci. Integrace je zásadní otázka reformy EU. Obávám se, že čím déle bude reforma trvat, tím větší bude nespokojenost a proto také utahování šroubů, aby se unie nerozpadla. Bude nutné ji držet pohromadě násilím. Politická unie a federalizace bude možná jen násilně a změnou demokratických hodnot. Věřme, že tak daleko to nedojde, rozhodně si ale nemyslím, že je to vyloučeno. Lidé mnohokrát ve jménu vyšších a zdánlivě bohulibých ideálů popřeli i sami sebe a své svědomí. Vše bude záležet na tandemu Německo-Francie.