Eurosocialismus

… aneb postupná přeměna VIP klubu ve skanzen a panoptikum

Žijeme ve zvláštní době, kdy se z extrémní levice se stala standardní levice a z pravice se stala buď levice nebo pravice, která je dnes chápána jako extrémní pravice. Z liberálů a eurofederalistů se stali progresivisté a z konzervativců se stali buď liberálové nebo jsou pokládání jsou za fašisty. Nová generace politiků a jejich voličů posunula západní svět výrazně doleva a z EU začal vát velmi chladný závan ideologie, kolektivizace, solidarity a socialismu 50. let. Buduje se nová jednota levicového myšlení a kdo jde proti proudu je nepřítelem.

Tomuto poblouznění neunikla ani EU, která se stala skvělým nástrojem levicových ideologů, kteří prostřednictvím ní mohou provádět své experimenty a utvrzovat svoji moc, což hraničí až s diktaturou – jak to vidíme např. u povinné solidarity. Vůdcové nové doby uvěřili, že ve jménu morálních hodnot mohou diktovat jiným, určovat jejich hodnoty, myšlení i způsob života.

Nejlepší by bylo z EU vystoupit, protože ta už dávno není to, do čeho jsme vstupovali a stává se nezadržitelně federativním státem. Takový požadavek je ale nereálný, vzhledem k tomu, že členství v ní má stále poměrně vysokou podporu. Nezbývá tedy, než postupovat pomalu krůček po krůčku a snažit se unii měnit zevnitř. Přestože je to nesmírně zdlouhavý proces a socialističtí ideologové, liberálové a federalisté mají stále neotřesitelnou pozici. Liberálně socialistická ideologie má nejen převahu, ale také jasný cíl – udělat z Evropy zachránce lidstva ve všech ohledech. K tomu jí napomáhá i budování obrazu silného vnějšího nepřítele i vnitřních nepřátel společnosti.

Politické strany ve snaze zalíbit se voličům se snaží být co nejvíce liberální a levicové, včetně těch, které si říkají jako konzervativní či pravicové. Ve skutečnosti jsou zahleděné do sebe, trpí autocenzurou a nedostatkem svobodné diskuse. Získaly jakoby dojem, že jejich strana tu není pro voliče, ale voliči pro ní. Uvěřili, že jim stačí vymezovat se proti populismu, dezinformacím a proti nepřátelům demokracie, aniž by sami přinášeli něco nového nebo jim skutečně záleželo na voličích více, než na udržení své moci. Stávají se z nich prospěcháři a pokrytci, kteří se raději ukazují před fotoaparáty v dobré společnosti, aby se mohli chlubit svojí prestiží, než by se zajímali o to, co skutečně voliče trápí, čehož pak skutečně populisté mohou využívat.

ČR se kdysi symbolicky navrátila do Evropy tím, že vstoupila do EU. Jenže věci se mění, svět se mění a také EU se mění. Z původní bohulibé nadstavby EHS, tedy EU zaměřené pouze na hospodářskou spolupráci se od té doby začal stále více stávat velký evropský politický a ideologický projekt s ambicí stát se jedním velkým federativním státem bez vnitřních hranic, s jednou vládou a měnou. Jednu velkou evropskou říší pokroku, rovnosti, solidarity inkluze, diverzity, dobra a lásky, která nemá nejen žádné vnitřní, ale prakticky ani vnější hranice, neboť v říši dobra je každý vítán, i když v ní bude možná jednou i každý sledován, jakmile bude mít svoji povinnou evropskou digitální identitu, aby se vědělo, jak je poslušný či solidární a jak plní program nové levicové ideologie, jejíž cílem je vybudovat, nový, lepší a spravedlivější svět pro všechny. Tedy, kromě nepřátel nepřejících dobru – samozřejmě.

Slovo prounijní získalo tak nový význam – proevropský, tj. ten, kdo je kritický vůči EU, není pro Evropu. EU začala být synonymem pro celou Evropu podobně jako kdysi RVHP či Sovětský svaz – říše pokroku pro všechny spřátelené země. Téměř nelze říci že je možné být proevropský, ale ne pro EU, protože EU sama sebe začala pokládat za Evropu a namlouvat si, že má mandát všech Evropanů.

EU přinesla mnoho dobrého ve spolupráci mezi národy, dokázala spojit a integrovat o to, co se zdálo jako těžko spojitelné. Díky EU jsme získali mnoho výhod, které jsem nakonec ani my sami nedokázali ani zdaleka plně využít (tak jako např. naši bratranci Poláci). Na druhou stranu tím jak v unii stále více začala převládat levicová ideologie, regulace a byrokracie, začala být stále méně akceschopná pod tíhou svých vlastních ideálů o solidaritě, ekologii, humanismu, diverzitě, rovnosti a inkluze. Začala si sama pod sebou podřezávat větev, ztrácet dech a směřovat k tomu, aby se stala jakýmsi novodobým socialistickým mauzoleem a skanzenem pokroku, blahobytu a dobra, zatímco okolní svět se jí začíná vzdalovat.

Vybudovala masivní socialistický systém spoutaný obludnou přemírou regulací, směrnic a nařízení, ve kterém se často ztrácí i sami jeho autoři, natož aby mu rozuměli běžní lidé. Vybudovala systém demokracie, který je na jednu stranu široce a masivně zajištěn a obrněn proti těm, kdo by ho chtěli poškodit, ale zároveň je zakuklený sám do sebe, neschopný rozvoje, systém, který je překážkou sám pro sebe a kteří vytvořil demokracii, který je daleko vzdálená lidem, kteří nejenže tomuto systému mohou jen těžko rozumět, ale mají jen velmi omezené možnosti, jak tento kolos ovlivňovat. Je to proto, že sdílená suverenita v rámci velkého množství zapojených zemí dosáhla takové šířky a hloubky, takové obludné velikosti, že změnit setrvačnost a směr plavby takového monstra  je zejména pro malou zemi prakticky nemožné, protože jí zbývá jen nepatrné procento vlastní suverenity, která není sdílená. Ostatně o záludnostech sdílené suverenity se rozepíšu v následující kapitole „Správná orientace“.

EU dnes reprezentuje přesný opak systému, než jak by měla demokracie fungovat. Ta by měla podle mě fungovat tak, aby byla co nejblíže lidem a měla co nejvíce přímých prvků, aby byla co nejjednodušší, nejméně byrokratická a nejvíce transparentní. To je však možné jen v malých správních územích. V rámci větších nadnárodních celků by měl existovat správní systém jen na nezbytně nutné úrovni. EU ale funguje naopak centralisticky a mocensky, kdy ke svým voličům co nejdále.

Centrum rozhoduje prakticky o všem na obrovském území, o zákonech a nařízeních které se týkají stovek milionů lidí najednou bez ohledu na specifika a přání voličů v té které zemi, kraji a národě, zatímco místní vlády států mají jen omezené pravomoci, neboť se musí řídit nařízeními centrály – tedy EU. Voliči tak mají jem minimální vliv něco změnit, protože jsou součástí obrovské masy jiných voličů, tak jako kapka v moři. Jejich hlas nemá žádný přímý vliv. EU tak de facto funguje jako stát s vlastní vládou, vlastním prezidentem, vlastní hymnou, vlastní vlajkou, vlastní vnitřní i zahraniční politikou, kdežto jednotlivé země jako kraje. Z tohoto důvodu u tak malé země jako my je pochopitelné, že ani neexistuje velká chuť účastnit se voleb do EP. A to paradoxně i přesto, že Evropská vláda ovlivňuje naše životy mnohem více. než ta domácí.

EU reprezentuje sice stále demokratický systém, ale tak složitý a těžkopádný, že je brzdou sám pro sebe. Radost z něho mohou mít snad jen eurohujeři a federalisté, kteří milují moc a to, když mohou diktovat co největší mase lidí, což je pro ně jako fetiš, který jim přináší velké uspokojení. Jim je v podstatě úplně jedno co si myslí řadový volič nebo jak blízko nebo daleko mu demokracie je. Pro ně jsou důležitější jejich ideály o jedné zemi pod jednou vlajkou, než cokoliv jiného. Ti, kdo jejich myšlenky nesdílejí jsou jejich nepřátelé – tedy ti, kterým oni říkají populisté, dezinformátoři, nacioanalisté apod. Zkrátka všichni, kdo takovou unifikovanou federaci nechtějí a tzv. společné evropské hodnoty odmítají. Doba dokonce došla až tak daleko,  že dnes je v podstatě legitimní pouze jeden názor – pro EU. Jiný je pokládán za antisystémový – tedy nelegitimní. Pro tyto lidi se jejich novým státem stala EU, která pro ně znamená víc, než vlast. Víc, než skutečná demokracie.

Jak asi každý ví, zcela zásadní vliv a rozhodování má v EU tzv. Evropská komise, která má armádu 27 viceprezidentů  a komisařů, každého z jiné země. Je to mnohem větší armáda „ministrů“ než má jakýkoli stát a je velká tak proto, aby zajistila, že EU bude fungovat jako silný socialistický stát v každé, i nejmenší oblasti, od ideologie, hodnot, hlídání demokracie až po ekonomiku. Komisařů, víceprezidentů, ale i obyčejných úředníků musí být tolik, aby byli schopni kontrolovat a regulovat úplně každou oblast života lidí a dohlížet na ní tak, aby ji mohli neustále a intenzivně pracovat na jejím zlepšování. Měsíční plat komisaře je cca 800 000 Kč. Jde o tyto „ministry“ EU, kterým předsedá předseda EK, což je jakýsi premiér vlády EU (nyní Ursula von der Leyen, která zrovna čelí trestnímu stíhání za obchodní dohodu na dodávku vakcín):

• Výkonný viceprezident pro Evropu, která funguje jako silný stát.
• Vysoký představitel pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku.
• Výkonný viceprezident pro hospodářství.
• Viceprezident pro interinstitucionální vztahy a prognózy.
• Viceprezident pro zelenou dohodu.
• Viceprezident pro demokracii a demografii.
• Viceprezident pro hodnoty a transparentnost.
• Viceprezident pro hospodářskou soutěž.
• Viceprezident pro ekonomiku.
• Komisař pro inovace, výzkum, kulturu, vzdělání a mládež.
• Komisař pro vnitřní trh.
• Komisař pro zaměstnanost a sociální práva.
• Komisař pro spravedlnost.
• Komisařka pro regionální politiku.
• Komisař pro cestovní ruch.
• Komisař pro zemědělství.
• Komisař pro energetiku.
• Komisař pro životní prostředí, oceány a rybolov.
• Komisař pro zdraví.
• Komisař pro vnitřní záležitosti.
• Komisař pro migrační záležitosti.
• Komisař pro mezinárodní partnerství.
• Komisař pro rozšiřování.
• Komisař pro krizové řízení.
• Komisař pro rozpočet a administraci.
• Komisař pro sousedskou politiku a rozšiřování.
• Komisař pro dopravu.

Ministry EU však nevolí běžní voliči a dokonce ani předseda EK. Volí je Evropský parlament a následně jmenuje Evropská rada, tedy šéfové či zástupci států. To už je ale spíše formalita, neboť jen zřídkakdy se stává, že by zvolené euroministry odmítla jmenovat. EP je vybírá z nominovaných osobností, přičemž každý stát si vybírá jednoho člena. To aktuálně vychází přesně, protože počet rezortů je stejný, jako počet členů a není to tedy problém. Problém je ve složení EP, které má zásadní vliv na to, koho z nominovaných EP schválí a koho ne. A nyní jsme u zakopaného psa, neboť EP má už tradičně drtivou převahu socialistů, progresivistů a liberálů. Také frakce, které se nazývají jako lidové či konzervativní jsou ve skutečnosti spíše liberální, které mají  žádný nebo jen vlažný vztah ke konzervativním hodnotám. Společné je navíc pro ně to, že jsou převážně eurofederalistické.

Síly, které jdou proti proudu směřování EU, jsou skutečně konzervativní a bojují za zachování národní suverenity a identity mají jen malý vliv. Složení EP se přitom už desítky let nijak výrazně nemění. I pokud bychom tedy jako člena komise jako stát navrhli kandidáta, který jde proti směřování EU k silné liberální a socialistické federaci je jasné, že parlamentem by jeho nominace v žádném případě neprošla. Změna systému či jen jeho reforma je prakticky vyloučena. Je to demokracie elit, uzavřená sama do sebe, protože většině lidí, zejména na západě, takový systém stále vyhovuje. Zejména velkým zemím, které mají přece jen výraznější zastoupení v Evropském parlamentu, zatímco zde nemáme ani 3%. Eurohujeři nám budou namlouvat, jak jsou naši europoslanci úspěšní a jaký mají vliv, ale reálně je v tom obrovském kolosu opravdu malý. Rozhodující je tandem Německo-Francie, který je skutečným motorem EU, zatímco my patříme jen k jakýmsi přívěskům. Skupina zemí V4 má dohromady už nějakou sílu, ale ani ta se ani zdaleka tomuto motoru nevyrovná.

Je možné systém EU přesto nějak reformovat? Na tom se shodne málokdo, ale především po nějakých zásadních reformách není ze strany elit vůbec ani poptávka. A pokud ano, směřují tyto reformy plně opačným směrem a pokud možno jí ještě více poškodit a potopit. Změna kurzu by byla možná jen v případě opravdu velké nespokojenosti obrovské části lidí, kteří by buď mohli systém změnit zevnitř EU nebo dotlačit vlastní elity k vystoupení z EU. K tomu je však stále daleko a zdá se, že i vystoupení Británie byla jen epizoda, během které se o nutnosti reformy EU krátce hovořilo. Nemusí se nám to vůbec líbit, ale veřejnost zejména v západní Evropě je dnes silně socialisticky, levicově a mnohdy až extrémně levicově naladěná a místo rozumné, racionální diskuse se objevují spíše radikální nápady za které by se nemuseli stydět ani komunisté v roce 1948.

• Berlíňané v referendu odsouhlasili vyvlastnění čtvrt milionu bytů.

Pokud nejde rovnou o vyvlastnění nemovitostí, tak padají návrhy na několikanásobně zvýšení daní pro ty, kdo odmítají svoji nemovitost pronajmout. Jen málokdo se zabývá otázkou proč a jak posílit práva majitelů, jak je k solidaritě motivovat tak, aby nemusela být nařízená. Jak ochránit práva vlastních obyvatel. Je to svým způsobem také povinná solidarita, která hraje důležitou roli i v ochraně práv migrantů či různě sexuálně a genderově orientovaných lidí. EU řeší ochranu práv pouze menšin, nikoliv práv většiny, což je jakýsi opačný extrém kapitalismu a typický rys, kterým unie přistupuje k narovnávání práv a zlepšování života lidí. Tak, že společnost polarizuje, rozděluje, vytváří chaos a zmatek, ve kterém se pomalu nikdo nevyzná.

EU je velkým korytem pro všechny, kdo jsou u něho a ti nemají potřebu tento systém socialismu a demokracie elit měnit – je to zakonzervovaný stav s podporou velké části společnosti. Nejspíše se o nějakých kosmetických změnách bude v případě krizí dlouho mluvit, ale nikdy k ničemu skutečně nedojde, pokud nedojde na skutečné lámání chleba. Tím by mohlo být zrušení práva veta a odebrání posledních zbytků suverenity národních států ve prospěch celku, což má být paradoxně pokládáno za reformu a posílení akceschopnosti unie. Anebo přijetí dalších chudých zemí, čímž ty země, které dosud byly příjemci dotací, by se staly čistými plátci. V těchto věcech mohou mít elity problém je před lidmi obhájit a nespokojenost může narůst.

Socialistické přerozdělování a dotace nejsou jen pomocí chudším, ale fungují současně jako jakési úplatky za poslušnost a loajalitu. Je to zároveň chytře vymyšlený systém, jak držet státy pohromadě, mocná páka a nástroj šikany, jak je dirigovat a zasahovat do jejich suverenity pod hrozbou zablokování přísunu peněz nebo odebrání hlasovacího práva. Je to v podstatě zneužití principu solidarity. Je ale samozřejmě možné, že původní myšlenka dotací – tedy pomoc chudším zemím a regionům byla bohulibá a dobře míněna. Není asi důvod o tom pochybovat. Díky tomu, že jsme byli čistými příjemci, jsme na tom hodně vydělali. Přesto si ale myslím, že nejde o správnou věc a že jakékoliv dotace a přerozdělování bohatství pokřivuje trh i morálku. Zejména, pokud se dotace používají jako nástroj pro vymáhaní nějakých pravidel.

Podle mého názoru je jediná možná reforma unie taková, že se navrátí ke svému původnímu smyslu nadstavby EHS a odstoupí od ideologického a politického projektu stát se evropským federativním superstátem. Dobrovolným svazkem suvereních států, bez nutnosti svoji suverenitu sdílet, s právem rozhodovat o své vlastní politice. V opačném případě je odsouzený stát se novým postmoderním skanzenem, který se jednou začne drolit a rozpadat tak jako tak, protože přestane být atraktivní a výhodný. Z původního VIP svazku se tak stane jen torzo. Vzpomínka na období prosperity a na dobu, kdy byla EU ekonomickým tahounem nejvyspělejších zemí, spolku jehož součástí chtěl každý být, včetně ČR, která se také toužila vrátit se do Evropy.

Někdy zaznívají hlasy, že ideál federativní Evropy je dnes již za svým zenitem a že EU je dnes bez jasného směřování. Já si to rozhodně nemyslím. Federalisté ale zjistili, že se svým konceptem těžko mohou uspět, takže o federaci již otevřeně nemluví, ale to je vše. Rozhodně to neznamená, že by se svých ideálů o federativní Evropě vzdali. Naopak – jen se přizpůsobili době, změnili kabát a z eurohujerů se stali liberálními progresivisty. Zjistili, že k tomu, aby mohli vytvořit z Evropy jeden stát nesmí mluvit o federaci, ale o nutnosti jednoty. Že musí vytvářet a posilovat krize, aby pak mohli argumentovat, že abychom mohli krize řešit, musíme budovat jednotu, protože svrchované a samostatné státy dnes nic neznamenají a nejsou schopné velké krize zvládat. Chtějí lidem vnutit představu, že svrchovanost je přežitek a překážka dalšího rozvoje. Že je to to, co brání, aby Evropa byla silnější. Jsme tak svědky budování nového typu levicové jednoty, přičemž každý, kdo jde proti proudu je pokládán za nepřítele a za ohrožení jejich snu o federativní Evropě.

Bez skutečných reforem a bez návratu k původním hodnotám se však unie může stát říší chaosu, kulturního a ekonomického úpadku. Říší plnou nejrůznějších kultur migrantů, nejrůznějších úchylů, psychopatů, byrokratů, darmožroutů a ideologů, kteří z VIP klubu udělají dokonalé panoptikum, které skončí podobně jako kdysi slavná a prosperující Římská říše rozvrácená pod náporem migrantů a barbarů, kteří jí nakonec dobyli a chopili se moci. Už tehdy, v době svého největšího úpadku a na konci své životnosti umožňovala manželství pro všechny a pro každého. Není to výdobytek současnosti, který se falešně označuje jako narovnání lidských práv. Ostatně na podobné trajektorii neomarxistického úpadku není jen EU, ale i USA – i když v jiné, poněkud méně uhlazené podobě.

• Nenápadný zákon, který měl ve Skotsku pomoci v boji proti nenávistným projevům, se stal během pár hodin celosvětovým tématem.

Na druhou stranu je ale možná i jiná varianta vývoje, vzhledem k tomu, že technika za 2000 let značně pokročila a máme tu možnost elektronického sledování každého, digitální měnu, umělou inteligenci a možná i dálkového elektronického ovlivňování mysli a další tzv. vychytávky jak kontrolovat a ovládat masy lidí. Nakonec globalizátoři mají i EU jen jako pouhý nástroj a jako své hřiště pro testování svých nápadů jak tzv. zlepšovat svět, kontrolovat populaci a množství lidí na planetě, jak vytvořit socialistického člověka nového, rovného typu, který jim bude sloužit.

Jak přispět k reformě EU ze které stále ještě většina z nás ve skutečnosti vystupovat nechce a jsme si vědomi, že její pozitiva stále ještě (byť jen už velmi málo) převyšují negativa? Jak zabránit tomu, aby se nedostala za svůj zenit?

Jediná šance by byla pouze provést to demokratickým způsobem tak, že většina lidí ve svobodných volbách zvolí takovou stranu nebo strany, které politický systém změní, případě demokraticky systém zcela zruší a nahradí jiným. Paradox demokracie je to, že může a má mít svobodu změnit sama sebe. Pokud demokracie není tak svobodná, aby se mohla svobodě rozhodnout pro sebevraždu, není podle mého demokracií. Demokracie, která tuto možnost nemá není skutečná demokracie, ale demokraticky elitářský systém, které demokracii do určité míry spíše předstírá – tak jak jsme toho svědky v těžkopádném, socialistickém, centrálně řízeném, byrokratickém systému EU, které má ke svobodě a demokracii tak, jak si ji představuji, daleko.

Žádná nadnárodní autorita nemá právo zasahovat do záležitostí jiné země a jejího systému a pokud jsme se k omezení naší suverenity dobrovolně zavázali, je to náš problém. To není demokratické, ale je to ve skutečnosti poručnické. Podle mého názoru je suverenita nedělitelná. Pro každého, kdo je svéprávný. Nikdo nemá mandát rozhodovat za jiné, pokud mu tento mandát nebyl dán jeho zmocnitelem. Příklad Maďarska nám dobře ilustruje, jak těžké je sedět na dvou židlích – bojovat za vlastní suverenitu, ale současně nechtít vystoupit z EU… Změna systému je možná a není třeba ozbrojený puč. Změna systému je možná i demokratickým způsobem i když je to velmi pomalé a vyžaduje to změnu myšlení lidí, kteří se k této změně sami demokraticky rozhodnou. K tomu, že si chtějí o věcech rozhodovat sami, že chtějí zastupitelskou demokracii omezit, posílit přímou demokracii a také obnovit národní suverenitu.

Možná by bylo nejlepší z EU už nyní vystoupit, ale takový požadavek je bohužel velmi nereálný, vzhledem k tomu, že členství v unii má stále poměrně vysokou podporu a není to jako otázka Eura. Nezbývá tedy, než postupovat pomalu krůček po krůčku a snažit se unii měnit zevnitř. Je ale jasné, že je to nesmírně zdlouhavý proces, vzhledem k tomu, že jsme malá země a náš hlas v unii je slabý, takže musíme hledat o to více spojenců. Můžeme ale doufat že vliv liberálů a socialistů bude v celé EU stále více oslabovat neboť to, čeho jsme svědky dnes, už je skutečně do nebe volající. Opět ale záleží na naší účasti ve volbách, které nám sice nedávají možnosti mnoho změnit, ale něco přece.

Vše je neustále v pohybu a mění se.  Nic není rozhodně navždy a vše má svoji životnost – včetně EU a jejího systému. Vše je možné změnit, ale záleží je na jednom. Kolik lidí se dokáže spojit proti přesile a vládnoucí elitě, lidem, kteří často rozhodují ze své kanceláře o věcech, o kterých nic neví a kterým nerozumí a mají o nic možná dobré, ale velmi nereálné ideály, zkreslené a naivní představy. A možná toho moc neví ani o běžných lidech, neznají jejich potřeby a problémy. Podlehli představě, že mohou, musí a mají povinnost udělat z Evropy říši dobra a kontinent, který zachrání svět a všechny nešťastné lidi, zatímco světu je to úplně jedno a kráčí úplně jinam. A nejen to – ujíždí jí někam do dáli. Záleží tedy jen na lidech, zda si nenechají dobrovolně kálet na hlavu těmi, kdo si myslí, že jsou demokracie a že my (plebs) ji ohrožujeme.

Věřím, že změna systému je vždy možná. I bez velké revoluce. Nakonec vidíme, že stejnou taktiku používají i oni. Novodobí extrémisté (liberálové a socialisté) mění systém ke svému obrazu – nenápadně a bez velkých fanfár tak, aby si toho nikdo nevšiml. Pomalu svazují Evropu potichu do milionů dalších a dalších provázků, ze kterých se zdá, že je skoro nemožné se vymotat tak, že se už Evropa nemůže hýbat, nemůže dýchat. Tak, aby nebyl důvod příliš protestovat. Dokud se tomu evropané ale nepostaví, zůstane vše při starém a také naše veřejnoprávní média pojedou neustále ve svém normalizačním narativu, pro který je EU něco podobného jako pro soudruhy kdysi Moskva. Je možné ji kritizovat, ale pouze soudružsky, v mezích. Není možné překračovat narativ.

/ Paradoxní je, že v západní Evropě je překračování narativů celkem běžné, zatímco u nás jsou v tomto zejména veřejnoprávní média velmi citlivá a upjatá a tak jsme svědky docela manipulativních debat a někdy až agresivních moderátorů, který jsou zřejmě dobře soudružsky proškolení k tomu, aby striktně dodržovali evropský neomarxistický narativ. Dávají si dobrý pozor s jakým komentátorem budou spolupracovat či jakého hosta si pozvou, aby ho nemusela useknout, vzít mu slovo a odkázat ho do patřičných mezí. Bylo to vidět i na debatách na takové téma jako je manželství pro homosexuály, kdy ne aby se veřejnoprávní média alespoň tvářila nezávisle, ale nepokrytě dávala najevo na čí straně stojí a nutila účastníky debaty k tomu, aby říkali to, co od nich chtějí slyšet. Mnohokrát se argumentovalo lidskými právy a tzv. vyspělým západním světem, jakoby to bylo v nějakém rozporu s našimi kulturními hodnotami, zatímco ti, kteří je hájí byli zcela nesmyslně prezentováni jako nějací extrémisté či dokonce pátá kolona Ruska.  /

Představa správného fungování světa podle představ soudruhů eurosocialistů. K tomu je samozřejmě třeba přičíst nové a nové kategorie pro upřesnění regulace za základě tabulek a statistik. Pro každou zemi stejně. Znamená to popření diverzity a příklon k unifikaci? Nikoliv. Diverzita je základ nového pořádku, ale musí být přesně vyvážená do stejně velkých kategorií. Unifikovaná diverzita je podstata sociálního inženýrství na kterém jsou založena i genderová studia, která zkoumají možnosti unifikace a diverzity pro vytváření chaosu a zlepšování jeho organizace. Že je to zbytečná činnost? Je, ale pokud se vytvoří problém, je co zlepšovat a je důvod měnit svět, aniž by bylo nutné zabývat se skutečnými problémy. K těm se pak přistoupí stejným způsobem, tedy neřeší se, ale regulují, diverzifikují a zkoumají se. K tomu například slouží pořádání samitů, plenárních zasedání a komisí.

Možná ale mají pravdu nakonec ti, kteří zastávají názor, že současná EU je zkrátka už nereformovatelná. Do tohoto mezinárodního politického VIP projektu se nainvestovalo už tolik peněz a tolik peněz z něj těží jiní, že je velmi nereálné, aby byť jen k nějakým serioznějším pokusům o reformy skutečně došlo. .O jejich nutnosti se mluvilo již po vystoupení Británie z EU, ale od té doby se nestalo zhola nic – jak se dalo očekávat. Naopak, eurohujeři ještě přitvrzují a jejich cílem je dovést tento projekt dokonce – tedy do odebrání všech zbytků suverenity národních států a k vytvoření federativních Spojených států Evropských. (Jak by si možná představovali Piráti a TOP09, tedy největší extrémisté a eurohujeři, kterým občas sekundují Starostové).

A pokud se jim to nebude dařit? Pak na tom podle jejich vidění světa samozřejmě ponesou vinu populisté – tedy pátá kolona Ruska. Ti kteří takovou říši dobra nechtějí a tím se vzpírají demokratickým hodnotám a jsou na straně Ruska.

Ne, současná podoba EU může trvat ještě dlouho, ale je jasné, že udržitelná není. Může se nejspíše jen rozpadnout nebo se změnit v novou totalitu, která si slovo demokracie ponechá jen v oficiálních dokumentech a názvech. Samozřejmě, ne příliš rychle, aby se nikdo nebouřil. Postupně a nenápadně – tak aby si to lidé ještě nechali líbit a akceptovali to jako nutné změny. Necháme si to líbit nebi převládne lhostejnost a elity budou mít volný prostor na další experimenty jak zlepšovat svět, populaci a kulturu?

Mladá generace pokládá EU už dávno za jakousi samozřejmost, protože už v tomto světě vyrostli. Buď ji automaticky pokládají za dobro a přejímají narativy kterými je krmí média a škola nebo o jejím smyslu a fungování nepřemýšlejí vůbec. Právě tato generace bude mít ale výrazný vliv na to, zda se EU změní v ono panoptikum nebo lidé dobrovolně přijmou novou totalitu jako fakt, protože budou přesvědčeni o tom, že totalita je přece jen na východ od nás. S nadšením či s lhostejností přijmout vše, co jim bude naservírováno.

Zajímavé tak je, že ani mnozí zkušení politologové a komentátoři nechápou nebo nevidí jasné příčiny dnešní polarizace, úpadku politické kultury a bulvarizace politiky. Zatímco se shodují, že v minulosti byla vždy příčinou nějaká výrazná ideologie, dnes ji nevidí – a přitom se historie znovu opakuje. Možná ji ale nevidí opět proto, že historie se znovu opakuje, ale zase s jinou obměnou, která vytváří nový typ závoje, který lidem znovu zatemňuje zrak a myšlení. Já tu tedy onu ideologii jasně vidím, přestože se dobře ukrývá a maskuje.

Ostatně všichni v EP mluví o evropských hodnotách, na kterých je postavena. Nikdo je ale nedokáže definovat, protože jde ve skutečnosti o prázdná slova a floskule, kterým ani sami politici a lidé ve skutečnosti nevěří. Čemu tedy věří? Hlavně asi vlastnímu zisku a způsobům, jak si udržet koryto. Vše ostatní jsou jen prohlášení a proklamace. Prázdné ideály, prázdné řeči – kecy. Umělá a falešná neomarxistická ideologie. Prázdný nafouknutý balón, který nese celý západ vlastně bůhví kam. Nikdo to neví, protože nemá žádný směr a žádnou vizi. Vypadá ale velmi ambiciozně, nablýskaně a bombasticky – zkrátka, tak nějak soudružsky…

Často ten, kdo odejde do Bruselu a zjistí, jak velké a chutné zdejší koryto je, je schopen převléknout i kabát a změnit svoji politiku tak, že je odlišná od té, kterou prosazoval předtím, než se sem dostal. I z některých kritiků EU se tak pod tlakem penězovodů stávají noví eurosoudruzi, kteří tu našli svůj smysl života a vrchol své kariéry, neboť se dostali velmi vysoko nad standard běžných lidí. Kromě toho mají nárok odejít do důchodu již v 63 letech (snad proto, že jejich práce je mimořádně fyzicky namáhavá, pracují v těžkých podmínkách ve vysoké hlučnosti, chemických výparů, prachu, mrazů, horku a ve vysokých vibracích).

Zachrání tuto prázdnotu evropské solidarity a evropských hodnot vytvoření Spojených států Evropských a zrušení práva veta, jak mnozí věří? Já si myslím, že ani to ne. Spíše to bude pokus, jak se udržet u moci a bude to spíše hřebíček do rakve celé EU. Alespoň tak, jak ji známe. Ale je fakt, že ten pohled na tu krásnou modrou barvu a ty zářivé hvězdičky je pěkný. Dává to pocit bratrství a symbolizuje jednotu. I když je  často jen hraná a soudružská a jde v ní hlavně o to jak se držet u toho koryta a určovat jiným, co je dobré a co by si měli myslet. Ostatně, za tolik peněz je třeba ukázat, že něco děláte a že chcete zlepšovat svět. Takže co vy na to soudruzi, uděláte nové plenární zasedání? Nebo je čas jít už od toho válu? Jasně, kapři si rybník určitě nevypustí, takže to bude asi trvat trochu déle, než se to samo rozpadne – jako v roce 1989. Kosmetické reformy už nepomohou, ani nová perestrojka (tedy spíše reconstruction či Umgestaltung).

To, že si kapři rozhodně svůj rybník nevypustí a možná snad i postaví EU i obrovskou monumentální sochu svědčí i to, že schválili, že 1. května bude v kalendáři uvedeno, že jde o významný den – Den přistoupení České republiky k Evropské unii. Snad proto, aby si každý dobře uvědomil, že z EU není možné nikdy odejít, protože je to přátelství na věčné časy a nikdy jinak. Na to, že by snad o takové věci mohli rozhodovat znovu občané můžeme nejspíše zapomenout, protože velká většina našich současných zákonodárců považuje takovou věc za šílenou a vyloučenou. Lidé prý nemají právo rozhodovat o věcech, který nerozumí – zejména ne o mezinárodních smlouvách a bezpečnostních otázkách. Ne aby vláda řešila to, co občany trápí – zabývala se skutečně důležitými věcmi, podstatnější je pro ně jejich rybník a vlastní image. Mezinárodní uznání a prestiž.

Je tedy na čas vystavit alespoň těm největším liberálům a eurofederalistům jasnou stopku. Na úrovni Evropského parlamentu k tomu sice můžeme přispět jen velmi málo, protože naše země disponuje jen velmi malým počtem hlasů, ale v našich národních volbách to udělat můžeme. Záleží jen na nás, jak dlouho a kolik prostoru jim budeme nechávat.

O tom, že se EU rozpadne není žádný pochyb, to je jasné už dnes. Otázkou jen zůstává, jak dlouho si na to počkáme. Ať už její rozpad nebo vystoupení z EU by zcela jisto pro nás znamenalo velmi těžké období, ale rozhodne ne konec světa a katastrofu, jak se nám snaží eurohujeři a eurofederalisté namluvit. Není pochyb, že bychom to přežili a v dlouhodobém horizontu by se tím mnohé vyřešilo. Ale hlavně – opět bychom byli suverénní zemí a svobodní. Bez diktátu, bez ochranných křídel, bez opatrovníka za zadkem, bez velkého bratra a bez dozorce. Myslím si, že někteří z nás se toho ještě mohou dožít. Na druhou stranu nedělejme si iluze, že život bez EU je automaticky výhra – dnešní svět je velmi složitý a přináší stále nové výzvy všem, ať už jsou nezávislí nebo jsou součástí většího celku. Není ale daleko doba, kdy pro nás EU bude více přítěží, než prospěchem – jestli ten čas už nenastal. Připravme se na to a počítejme s tím. EU je na trajektorii zániku, ale může to trvat ještě delší dobu. Nic rozhodně nenasvědčuje tomu, že by se to změnilo a nějaký radikální obrat je ještě dále, že mírové rozhovory na Ukrajině. Tedy – v nedohlednu.

Viz také související příspěvek

Solidarita a diverzita – hlavní nástroje pro vytváření nového typu společnosti