Petr Bartheldi, který se od roku 2018 domáhá práva na eutanazii, se obrátí na Ústavní soud (ÚS). V pátek podá stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle kterého na dobrovolné ukončení života nemá nárok. Muž s bolestivým poraněním páteře trvá na tom, že mu Listina základních práv a svobod zaručuje právo na zachování lidské důstojnosti, potažmo tedy i právo na důstojnou smrt.
Právo na nedůstojnou sebevraždu má každý – vyžaduje ale odvahu dělat nedůstojné věci a nést za ně odpovědnost. Důstojná sebevražda (asistovaná eutanázie) znamená, že člověk tuto odpovědnost za vlastní smrt žádá po jiných lidech – respektive po státu. Člověk má bezpochyby právo na vlastní smrt a na sebevraždu – má však právo žádat po jiných, aby ho utratili nebo mají jiní právo takovou žádost odmítnout? Jde o milosrdenství pokud děláme za někoho něco, na co on sám nemá odvahu nebo ne? Je povinností státu uznat asistovanou sebevraždu jako právo člověka, které nemůže být odmítnuto? A pokud ano, má právo jiný člověk odmítnout zavraždění jiného, pokud si to přeje?
Pokud bychom uznali, že eutanázie je lidské právo, pak by musela existovat i povinnost jiných eutanázii provádět. Předpokládejme ale, že bude dost asistentů, kteří nebudou mít žádné výhrady svědomí. Není to však jen odpovědnost a věc svědomí žadatele a asistenta, ale i odpovědnost státu, aby tento postup nebyl nikdy a nikým zneužit. A protože to nelze na 100% nikdy garantovat, není podle mého správné tento postup legalizovat. Nelze totiž argumentovat tím, že nic nelze nikdy garantovat na 100%, protože pokud jde o život, jehož ztrátě jsme mohli zabránit, nejde v takovém případě jen o pouhé nehody. I když akceptujeme, že přece vše se zdá zneužít, v případě asistence při sebevraždě je taková úvaha nemorální – tedy opět věc svědomí.
Myslím si, že ačkoliv na první pohled nelze proti dobrovolné smrti nic namítat (je to každého věc), je to nepřekonatelný etický problém a věc svědomí, takže nelze hovořit o lidském právu. Pokud však někdo opravdu chce ukončit svůj život, není toto právo nijak dotčeno – i když tento konec nebude důstojný a nikdo člověku nepomůže. Pokud ale žadatel o pomoc při sebevraždě říká, že raději bude žít, než by spáchal sebevraždu, znamená to, že na tom zase není tak zle a v takovém případě má i utrpení svůj význam a smysl. Utrpení totiž dává člověku sílu morálně růst a překonávat i to, co by pro jiné lidi bylo za hranicí únosnosti. Utrpení vyžaduje silnou osobnost, která se může projevit jen tehdy, když se zdá, že už nic nemá smysl. Je to opak zbabělosti a slabosti.
Přirozenost člověka je ale slabost, zbabělost a pohodlnost, snaha vyhýbat se nepříjemnému. Je to zcela normální a pochopitelné, ale morálně nikam člověka neposouvá. Na druhou stranu nikdo nemá povinnost se nikam dále posouvat, stejně jako nemá třeba povinnost dělat dobré skutky. Tak jako ale nikdo nemůže požadovat po jiných povinnou solidaritu, která může být vždy jen dobrovolná, tak nemůže argumentovat tím, že stát má povinnost mu pomoci umírat nebo tím, že jde o lidské právo to požadovat. Věci, který se týkají morálky a svědomí podle mého názoru nikdy nespadají mezi povinnosti nebo práva.
Pokud politickou reprezentaci otázka svědomí a morálky nebude příliš trápit, stejně jako odpovědnost za případné zneužití nebo omyly při „nespravedlivě“ zavražděných a pokud bude existovat dostatek asistentů na tuto práci, pak je jistě teoretický možné eutanázii legalizovat. Benefitem může být, že stát ušetří hodně peněz za sociální, psychologickou či psychiatrickou péči o mnohé z těchto žadatelů. Myslím si ale že medicína by měla i nadále být spíše léčitelkou a zachraňovatelkou života a nejít opačným směrem. Řešením jsou dnes široké možnosti jak tlumit utrpení a bolest, přičemž ani pouhé ukončení léčby či odpojení od přístrojů není žádná eutanázie. Přirozené a normální odcházení ze života, ať už doma nebo v hospicových zařízeních je tím nejlepším způsobem a je-li člověk obklopen přátelským prostředím, je i utrpení snesitelné a není nutné sahat k takovým zoufalým a extrémním činům jako je sebevražda. Ať už důstojná nebo nedůstojná.