Finanční reforma

Nesplatitelné dluhy

Transformace od soukromého vlastnictví na virtuální

Zadluženost států stoupla tak vysoko, že je prakticky nemožné tyto dluhy někdy splatit. Zejména nejvyspělejší státy svoji zadluženost dále klidně zvyšují – vědí, že jde jen o čísla a že tyto dluhy stejně nikdo nikdy nezaplatí. Jedinou šancí na jejich smazání je přechod na digitální měnu – změnu systému ve kterém hodnota měny a vše bude pod kontrolou elity a nikdo nebude moci nic reálně vlastnit. Tedy nenápadné vyvlastnění všech a přechod ze skutečného vlastnictví na virtuální.

Mnozí lidé jsou dnes přesvědčeni o tom, že nic tak radikálního jako finanční reforma v roce 1953 se už nemůže opakovat a že komunisté ji tehdy provedli, protože jim nic jiného nezbývalo, jinak by stát zbankrotoval. Nyní prý žijeme v době liberálního kapitalismu a pružná ekonomika si poradí. Já si myslím, že je to omyl a že podobná reforma – ba ještě horší – v budoucnu hrozí a nepůjde o hrozbu státního bankrotu, ale globálního. Aby se mu zabránilo, bude hotovost i soukromé vlastnictví de facto zrušeno, i když de jure zůstane. Všechna aktiva budou už pouze digitální – virtuální pod kontrolou elity. Není otázka zda taková reforma přijde, ale pouze kdy. Myslím si, že jak bude tato reforma obludná, tak bude zároveň i nenápadná a nikdo ji ani reformou nazývat nebude – naopak, bude snaha vyvolat dojem, že se nic zvláštního neděje a jde jen o další fázi digitalizace. Samozřejmě, pokud mezitím nedojde k nějaké velké katastrofě, který by vše výrazně urychlila a umožnila nový sytém zavést prakticky ihned.

Je tradiční konflikt chudí versus bohatí opět na obzoru? Odhalí krachující sociální systém, který nás po mnoho let chránil před důsledky rozevírání nůžek propast mezi chudými a bohatými? Dříve, když ještě neexistoval a kdy chudí bojovali za svá práva proti bohatým, zrodily se komunistické sny o spravedlivé společnosti. Ty se ukázaly jako utopie, ale ani moderní kapitalistický sociální systém zdá se není udržitelný.

Zatímco v některých zemích jsou běžné obrovské rozdíly mezi chudými a bohatými, zástupy bezdomovců, jejich skromné stany vedle paláců ze skla a betonu a téměř neexistující sociální systém, také u nás si budeme muset vybrat, zda chceme jít touto cestou nebo vymyslet reformu, která zajistí další fungování našeho evropského sociálního systému. Česká republika je dnes na rozcestí zda udělat socialistickou reformu nebo se vydat spíše americkou cestou – nic mezitím asi moc fungovat nebude. Některé země jdou skandinávskou socialistickou cestou silného sociálního státu, velké daňové progrese a přerozdělování financí od bohatých k chudším a naopak jiné (jako Irsko, USA či Nový Zéland) liberální cestou minimálního státu, ve kterém si občané zajišťují a platí téměř vše sami, což ale u nás v moderní době nemá tradici a ani po tom není poptávka. Jediné, na čem se asi shodnou všichni, jak levice, tak pravice, je štíhlý, efektivní stát, ať už spíše socialistický nebo spíše kapitalistický.

Peněz sice neubývá, ale hromadí se jen mezi bohatými a nejbohatšími (ostatně to je přirozenost kapitalismu). Na jednu stranu se můžeme pyšnit vyspělým sociálním systémem, na druhou stranu tlak globálního turbo-kapitalismu je také obrovský. I když nás tento systém dokázal velmi dlouho chránit, začíná se ukazovat, že přestává stačit… Tím spíše, čím rychleji populace stárne a výdělečné práce ubývá, protože lidi nahrazují roboti a umělá inteligence. To všechno je souhra okolností, která zcela změní naše životy. Obrovským problém však není jen penzijní systém, ale dluhová krize sama. USA, největší ekonomika světa, se již ocitá na hranici platební neschopnosti. Už dnes je státní dluh USA tak velký, že kdyby se ty bankovky daly na palety a ty palety naskládaly vedle sebe a na sebe, vytvořily by několik mrakodrapů.

Celosvětový dluh dosáhl v roce 2023 (podle informace která proběhla na ČRo) 367 bilionů USD, přičemž nejvíce dluží nejvyspělejší země, zadluženost neřeší a fungují normálně dál, jakoby se nic nedělo. Jinými slovy – mohou si ho dovolit. Ale pozor – tento dluh se za pouhých posledních deset let zvýšil o 1/3. Že by to byl důvod psychologické přípravy na velkou válku? U nás sice vláda prosadila drakonický daňový balíček, nicméně ani mnohé další země s námi srovnatelné dluh neřeší a naopak pokračují v zadlužování. Opět – jakoby to byla normální věc. A kdo ví – možná je. Možná je to jen hra s čísly a oni to vědí? Že peníze ve skutečnosti hodnotu nemají?

Možná je jen otázkou času, kdy začnou padat banky a peníze úplně ztratí hodnotu. (A ani nebude co si za ně koupit). Nejde o to zda, ale kdy to přijde. Ideálním řešením může být tedy možná jen radikální měnová finanční reforma, zrušení hotovosti a přechod na digitální měnu. Případně vše urychlené globálním válečným konfliktem, na který se dnes všichni připravují a po které dokonce někteří otevřeně volají. Když uvážíme, že téměř všichni něco dluží, když celý svět je zadlužený, kdo to asi zaplatí? Mimozemšťané? Zatímco v případě extrémního zadlužení ČR česká vláda bije na poplach a vymýšlí úsporné balíčky, americká vláda si s tím tak těžkou hlavu nedělá – extrémní zadluženost je tu zkrátka tradicí. Stejně jako minimální odvody na státní penzi, důraz na individuální spoření a neexistující povinné zdravotní pojištění. Jsme připraveni jít touto cestou? Asi moc ne.

Ale zpátky z oblaků na zem. Důchodová reforma podle mého názoru neznamená úpravu parametrů jako je prodloužení věku odchodu do důchodu nebo úprava valorizačního vzorce. To nic neřeší a jen si kupujeme čas. Důchodová reforma znamená radikální zásah – úplnou změnu systému, nikoliv jeho úpravu. Součástí změny systému by pak mělo být i stanovení jednotného základního důchodu stejného pro všechny a zrušení zásluhové části. Nebo naopak zrušení solidární části a ponechání pouze zásluhové, což by ale znamenalo, že spoustu lidí by skončilo na ulici. Naše společnost není natolik vyspělá a odpovědná, aby byla připravená existovat bez socialistického, přerozdělovacího systému a řady bezdomovců, žebráků, somráků a kriminálních živlů potulujících se kolech našich škol a domovů asi nechceme. V tomto asi USA a jiné země se spíše kapitalistickým systémem a minimální péčí státu pro nás vzorem nejsou. Nezbývá tedy, než jít spíše skandinávskou cestou. Respektive – musíme se už konečně rozhodnout a nemůžeme chtít obojí – zachovat si výhody robusního sociálního systému a zároveň ho odmítat spolufinancovat. Protože v tom však dodnes nemáme jasno, není v podstatě žádná penzijní reforma do budoucna možná – pouze úpravy parametrů stávajícího systému, které nejsou trvalým, udržitelným řešením.

Na obojí totiž asi nebude, má-li se stát pokusit v budoucnu ufinancovat sám sebe. V nedaleké budoucnosti bude totiž velká část obyvatel příjemci dávek a penzí, zatímco jen o málo více lidí je bude muset ze svých odvodů živit a sociální systém začne kolabovat. Prostředky pro vyplácení obou částí penzí, jak základní, tak zásluhové prostě nebudou. Není také možné donekonečna stále více přidávat těm, kdo mají hodně a stále méně přidávat těm, kdo mají nejméně. Jediné možné řešení je zvyšovat důchody všem o stejnou částku, což by sice bylo rozumné, ale asi dlouho těžko průchodné, pokud vůbec. Bohatí a pravicoví voliči udělají všechno proto, aby tomu zabránili a budou to nazývat populismem a extrémismem. (Zaměstnanci se budou bouřit, protože budou mít pocit, že OSVČ jsou tak zvýhodněni, ale neuvědomují si, že by se systém jen narovnal, protože oni jsou zvýhodněni tím, že jim zaměstnavatel přispívá a ještě jim platí dovolenou a poskytuje jiné benefity). Myslím si tedy, že žádná jiná reforma neexistuje, proto se jí každý bojí jako čert kříže. A také naše vláda se nezmohla na nic jiného, než na úpravu parametrů stávajícího systému. Někteří říkají – bohudíky alespoň za to, ale nejenže to nepřinese řešení, ale ani tolik úspor, kolik se očekává. Lidé to však pocítí nemálo, ale vláda si zalepením děr koupí čas, aby alespoň mohla dovládnout, protože ji nic jiného nezbývá. Je to jako tragikomický příběh, který by byl k smíchu, kdyby se jednalo jen o nepříjemný, bizarní sen.

A proč si myslím, že je zrušení zásluhové části ještě spravedlivější, než zrušení spravedlivé solidární části? Právě proto, že penze roste tím více, čím jí má kdo vyšší. Zrušení solidární části by navíc bylo rozumné jen tehdy, kdyby každý měl stejnou startovací čáru – stejně dobré zázemí, stejně vysokou inteligenci, stejně zdraví, stejně dané schopnosti a možnosti, stejně bohaté rodiče, stejný výchozí kapitál… Jenže v tom jsou hodně velké rozdíly. Peněz není málo, ale vysávají je ti nejbohatší, takže je třeba se zaměřit na to, aby se tato koncentrace bohatství omezila, nejen pokud jde o důchody. Myslím si, že je na tom třeba celoevropská dohoda, i když je to nerovný boj, protože bohatí a mocní jsou vždy o krok dále a vědí, jak své bohatství ochránit a proto vždy nezbude nic jiného, než opět šetřit na těch nejchudších. Myslím si, že skandinávský model kontroly bohatství je možná jedinou šancí jak v budoucnu předejít populistům, kteří budou volat po novém typu socialismu – nebo dokonce po zrušení hotovosti, aby vytvořili nový „spravedlivý“ systém. Těžko ale říci, zda už vlastně není pozdě a zda se vlastně už nepřipravuje. Bohatí asi tuší, že jejich čas se krátí a proto budou chtít mít na volání populistů připravenou odpověď, jakmile se systém přiblíží na pokraj krachu. Součástí bude jistě i nabídka zaručeného základního příjmu bez práce, ale za cenu převodu soukromého vlastnictví na virtuální, které bude moci být kdykoliv zrušeno či omezeno.

Do té doby je možné (a pravděpodobné) i to, že prostě kromě posouvání věku odchodu do penze žádná reforma nebude, takže důchod, ze kterého je možné existovat budou mít jen ti nejbohatší, kteří ho však beztak potřebovat nebudou. Všichni ostatní si rozhodně nebudou moci dovolit platit za nájem ani si dovolit bydlení v domě pro seniory (to bude velký luxus) a pokud nebudou mít členy rodiny, kteří by se o ně postarali, půjdou rovnou na ulici žebrat – podobně jako to bývávalo kdysi. Dnes je totiž model vícegeneračních rodin či mezigenerační pospolitosti spíše vzácností a mnozí prostě nemají spořit na důchod z čeho.

Během desítek let bobtnajícího kapitalismu se nůžky mezi bohatými a chudými opět nebezpečně rozevírají. Ani sociální systém, které jsem si vybudovali už nebude schopen tomu donekonečna čelit. Bohatí jsou stále bohatší, chudí stále chudší, zatímco střední třída mizí. I když nás ve střední Evropě stále ještě chrání sociální systém, dostává se na svůj maximální limit udržitelnosti a je jen otázkou času, kdy začne kolabovat. Ba co více, peníze stále více ztrácí svoji hodnotu a veřejný dluh stoupá do nadoblačných výšin. Je jasné, že používání hotovosti, platby v hotovosti, stejně jako výběry hotovosti z bank a bankomatů bude třeba maximálně omezit.

Současná snaha okrást důchodce a tak systém podržet, je vážným varováním, že tímto způsobem ho při životě držet nelze. Jak ale rozevírání nůžek zastavit? Existuje na to nějaký lék, aniž bychom jednou nepřišli o možnost používat hotovost, nebyli otroky permanentní kontroly závislými na přídělech centrální vlády či umělé inteligence? A nejsou neokomunistické myšlenky o udržitelné a kreativní společnosti jen další utopií, jak společnost udržet spravedlivou a funkční? Je zřejmé, že žádný jiný plán na dobu, kdy se svět utopí v dluhové krizi a finanční systém se zhroutí, neexistuje. Kromě krajního řešení, kterým je snad jen světová válka. Nebo právě ona digitální finanční totalita. O tom všem rozhodne možná už toto desetiletí. A pokud nerozhodne, rozhodně hodně napoví. Ostatně není asi nic divného na tom, že ve snaze zachránit finanční systém před krachem a podržet si nad ním kontrolu vlády už pracují na zavedení oficiální digitálních měn. Jejich smyslem je prý zabránit praní špinavých peněz a zejména závislosti za měnách nepřátelských států jako je Rusko a Čína. Opravdu? Více o tom zde.

Není možné, aby každý dlužil každému a v oběhu byly virtuální peníze, které nemají žádnou hodnotu. Není možné si donekonečna hrát s čísly a dělat, že peníze lze těžit tak jako uhlí. Nebo že někde rostou na stromě a stačí je trhat. Ještě, že si je lidé nechtějí hromadně vybírat z bank, protože by se dostalo jen na ty první a i ti by si mohli vybrat jen omezenou částku. Nelze samozřejmě vybrat peníze, které ve skutečnosti neexistují. Podle oficiálních informací dosáhla globální výše zadluženosti 320 bilionů USD (!!) Ve všech bankách světa bylo uloženo 21,5 bilionu USD a z toho pouhých 133 miliard je pojištěno, ve fondech na ochranu vkladů – tedy pouze tato částka reálně existuje a je možné ji v hotovosti vybrat. Chápete, jak malý zlomek to v globálním měřítku je? Je to téměř nic. Všechny ostatní peníze jsou pouze virtuální jednotky – de facto neexistují. Banky ty peníze prostě nemají – museli by se natisknout. Kdyby se však dotiskly, inflace by stoupla tak vysoko, že ceny by byly naprosto extrémní, protože peníze by ztratily téměř veškerou hodnotu.

Existují tedy prakticky již jen aktiva, o kterých věříme, že jsou aktivní. Je to jen naše víra, která jim dává hodnotu. Je to takové čarování. Nebál bych se říci – finanční magie či náboženství. Vlastně ani není divu, že mnoho lidí se penězům klaní – respektive věřících (v jejich moc). A vlastně nejsou daleko od pravdy – finanční systém je základ fungování našeho světa. Možná i proto snížení valorizace důchodů vzbudila u nás takový rozruch – jde přece o to základní…

Vláda u nás rozhodla o faktickém snížení důchodů o 1010 Kč a rozhodla se zpětně změnit již přijatý zákon o valorizaci penzí o inflaci, protože zaspala a doufala, že inflace bude nižší. A také proto, že na růst inflace kašle, takže ji máme stále jednu z nejvyšších v Evropě a potraviny o 100% dražší, než Polsku, nemluvě o dalším zboží. Je to sice velmi neférové a neseriozní (až téměř podrazácké) jednání, ale protože je státní kasa prázdná, je pochopitelné, že se vláda snaží ušetřit, kde se dá. A ti, kteří patří mezi nejzranitelnější skupiny se nabízejí jako první (asi určitě ale nezůstane jen u nich a na řadu přijdou i podnikatelé a další). Také investice do armády jsou letos opět enormní a dalece převyšují náklady na covid19. Zkrátka členství v NATO a závazky něco stojí a je to jedna z nejvyšších položek vysávajících rozpočet. Armáda a platy politiků je asi to jediné, kde se nejenže nebude šetřit, ale výdaje půjdou ještě nahoru. A také na zbrojení pro posilování dodávek Ukrajině.

Někteří důchodci nutnost zbrojení i opatření chápou, rozumí vládě a říkají, že nemají problém se uskromnit, protože jsou s výší svého důchodu spokojeni. Proč ne? Je dobře, že všichni na tom nijak špatně nejsou a lidí s nadprůměrnými důchody není málo – zejména, když vláda zvyšuje důchod podle toho, jak ho má kdo velký, takže čím jsou lidé bohatší, tím více také dostanou přidáno. Zatímco chudý důchodce tak dostane maximálně pár stovek, bohatý dostane přidáno i několik tisíc. Nebylo by proto lepší valorizaci nechat jak je a každého důchodce se zeptat, zda chce, aby mu byl zvýšen důchod anebo zda chce pomoci státu ušetřit? Bylo by správné, aby každý důchodce měl právo zvýšení svého důchodu odmítnout a tak vládě pomoci. Nejen slovní podporou. Je ale množné, že velká část důchodců by si to navzdory pochopení a slovní podpoře rozmyslela. I přesto, že mají peněz dost.

Do budoucna bude ale třeba rozhodně valorizační vzorec skutečně změnit – nejen kosmetickou úpravou, ale radikální – tak, aby základní minimální důchod tvořil absolutní většinu výše důchodu a jen velmi malá část byla zásluhová (nebo nejlépe byla zrušena). Ti, kteří měli během života nadstandardní, vysoké příjmy sice hodně odváděli do státní kasy, ale i tak měli nejvíce možností z čeho spořit na důchod, proto vysoké penze už rozhodně nepotřebují. To skutečně rozpočet zatěžuje. Navíc mají často nakoupené nemovitosti, takže mnozí z nich dokonce nepotřebují vůbec žádný důchod – jsou zkrátka bohatě zajištění.

Státní rozpočet nezatěžují lidé s minimálními důchody, ale ti s nadprůměrnými. Lidé kteří počítají každou Korunu a kteří se děsí enormní inflace a cen by měli být ve skutečnosti až ti poslední, na kterých by vláda měla šetřit. Začít by měla odshora – těmi nejbohatšími. Tedy samozřejmě i u sebe a nezvyšovat si platy o desítky tisíc Korun, jako letos v lednu. Babiš sice navrhoval zmrazení platů politikům, ale koalice se o tom odmítla bavit. Anebo, co takhle jednat o snížení nehorázně vysokých poslaneckých náhrad, což je vlastně jakýsi druhý plat zákonodárce? Ne, o tom se samozřejmě nebude jednat ani náhodou – namísto toho se zruší třeba školkovné pro rodiny s malými dětmi…

Skandální je i to, že ministr Jurečka se nechal slyšet, že politici by si za svoji náročnou práci zasloužili mnohem více peněz, protože jsou to vlastně vrcholoví manažeři. Zapoměl ovšem dodat, že politici jsou především ve službách lidu a je to jejich poslání. Pokud chtějí politiku dělat kvůli penězům, neměli by podle mého názoru do ní raději vůbec vstupovat a jít dělat raději manažera do oné soukromé firmy, kde by asi museli chodit do práce každý den a ne podle toho, jak se vyspí nebo zda mají jinou, důležitější práci. Jinak to vypadá tak, jak to vypadá a v politice máme pomalu více darmožroutů, než těch, kdo chtějí po tuhle zemi něco dobrého udělat. Vláda si ještě navíc vytváří co nejvíce koryt sama pro sebe, zvyšuje počet ministrů, náměstků, vládních vozů, úředníků a lidé to mají vše dotovat.

A nejen vláda, také sami úředníci, jejich řady se od 90. let, (kdy jich bylo minimum a snadno se podnikalo), rozrostly do neuvěřitelných rozměrů. Každý úředník se snaží maximálně rozšiřovat svoji agendu, vymýšlet a vytvářet co největší množství pravidel, kterými se lidé musí řídit. Snaží se maximálně rozšiřovat řady svých zástupců a náměstků, snaží se vykazovat co nejvíce práce, aby bylo vidět, jak je důležitý a potřebný, budit dojem, že něco důležitého dělá a vymýšlí, aby si zajistil co nejvíce peněz od státu. Ten se pak o jejich důležitosti nechá přesvědčit (ostatně sama vláda dělá totéž) a místo toho, aby jejich růst zastavil, aby počty úředníků snížil a s byrokracií a neefektivitou rázně zatočil, tak je naopak podporuje a vyživuje. Lidé pak tyto úřednické aparáty a odpory (parazity a darmožrouty) vyživují ze svých daní a ony je na oplátku zotročují a házejí jim klacky pod nohy. Není určitě možné, abychom s byrokracií a neefektivitou státu patřili až na chvost všech zemí někam mezi nejchudší africké země (jak je to dnes např. v délce vyřizování stavebního povolení).

Už jen to vyplňování neskutečně složitého daňového přiznání, se kterým mají někdy problém i daňoví poradci. Vše je hrozně složité, namísto toho, aby státní zpráva byla propojená, rychlá a afektivní a vyřizovala si vše sama, musí si občan vše vyřizovat sám, obíhat každého úředníka a stále znovu zadávat všude svá osobní data. Vyřizováním různých povolení, žádostí, dávek, dotací, příspěvků, licencí, vyplňováním tiskopisů, přiznání, předkládáním potvrzení, čekáním na úřadech tak člověk stráví polovinu svého života. To může být nesmírně frustrující a člověk má pocit, že stát neslouží jemu, ale naopak on státu. Když pak něco opomene, stát mi hned vyměří pokutu, ale když něco opomene stát, ani se neomluví a ještě ho úředník arogantně odbude. Nebo vůbec neodpoví, pokud od jiného občana obdržel úplatek za to, že věc vyřídí v jeho prospěch. Vy si pak můžete stěžovat kam chcete… Asi bylo pochopitelné, že dřív to podobně fungovalo za socialismu, méně pochopitelné je ale už to, že to podobně funguje i dnes po více, než 30 letech demokracie – ba je to často ještě horší. A to i navzdory tolikrát proklamované digitalizaci a slovům o štíhlém, efektivním státu. A digitální občanka v mobilu? Obávám se, že ta přinese jen minimum zefektivnění. Je to spíše věc na efekt, aby se někdo mohl pochlubit, co skvělého dělá. Ostatně, vymýšlet nové aplikace je asi jednoduší, než měnit systém.

Byrokracie je obrovským a trvalým problémem jak na naší národní úrovni, tak na úrovni EU, kde se počty úředníků také úspěšně rozmnožily, protože se množí tak rychle, jako potkani. Ostatně, nejen oni, ale i politické (ne)ziskové organizace a ideologické think-tanky, z nichž některé se dokonce ani nestydí dávat si do svého názvu slovo úřad. Množí se zejména, mají-li příznivé podmínky a dostatek potravy. Kolik daňové poplatníky stojí jejich aparát si obyčejný člověk ani neumí představit. Jenže, čím více dělají, že něco dělají, tím větší přísun peněz mají, i když jde o nesmysly. Že je systém stále komplikovanější nikomu nevadí, hlavně když je koryt co nejvíce. Všichni jsou spokojení, zejména když dokážou lidi přesvědčit o tom, jak jsou potřební a co všechno dobrého pro lidi dělají, jak důležitá a nezastupitelná je jejich agenda pro společnou politiku, společný boj, soudržnost, pro zlepšování toho či onoho. A že bychom se vlastně bez úředníků už vůbec neobešly. Nebo bez nejrůznějších hlídačů demokracie, myšlenkových tanků, úřadů pro evropské hodnoty či úřadů nezávislé žurnalistiky, které všechny tvoří bohatý zdroj pro veřejnoprávní služby, které si povinně všichni platíme, ať je sledujeme či ne. Zkrátka ideologie pro demokracii se stala sama o sobě velkým byznysem.

Úřednický aparát je navíc jakási zvláštní kasta lidí – prostředníků mezi státem a lidem. Snaží se zalíbit všem. Je jim často možná i jedno, jak plní svojí funkci nebo jak funguje to či ono. Když to nefunguje, může za to stát nebo lidé, protože úředníci plní jen svoji funkci. To ale není pravda, protože stát k jejich rozšiřování jen nečinně přihlíží a často místo toho, aby se zastával občanů a na úředníky dohlížel, nechá je prakticky často dělat si, co chtějí, takže tam, kde nejsou potřeba je jich přehršle, zatímco tam, kde je skutečně hodně práce, ale málo peněz, tam chybí a úřad kolabuje. Úředníci tak nejenže přestávají sloužit lidem, ale stávají se nadřazenou kastou, lidmi, které občané obtěžují, pokud na nich něco chtějí a zdržují je od jejich důležité práce, ať už ji nezvládají nebo proto, že něco dělají, že dělají.

(A propo, napadlo vás, proč mnohdy na úřady neexistují telefonní linky pro volání zdarma, ale naopak jsou zpoplatněny zvýšenou sazbou? Samozřejmě proto, aby občané obtěžovali úředníky co nejméně. Nebo – všimli jste si, že úřady mají někdy v autě parkovací průkaz pro ZTP, aby jejich vozy mohly parkovat na místech pro lidi se zdravotním postižením? Na průkazu nemají ovšem uvedeno postižené osoby, ale pouze úřad. Jak ale může být úřad zdravotně postižený? Asi jednoduše – průkazy ZTP totiž postiženým vydávají úřady – proč si ho tedy nevydat samy sobě, aby kterýkoli úředník mohl zabírat místo postiženým? Vždyť úředníci nejsou běžní lidé…).

Je jasné, že zeštíhlovat nateklý a obézní stát i škrtat u sebe není snadné a pohodlnější je snažit se obrat o co nejvíc peněz od lidu, který vše zaplatí – tak to bylo asi vždy. Místo toto, aby se vláda postarala o funkčnost a efektivitu státního aparátu, pokládá za snadnější zajišťovat mu lepší financování, zvyšovat daně, odvody všeho druhu, jenže to ekonomiku nepodpoří – naopak. Lidé budou utrácet ještě méně a nakupovat v zahraničí, takže stát z toho nic mít nebude – platby zůstanou tam. A inflace neklesne – naopak, pod vlivem zvyšování daní ji bude vláda asi držet vysoko co možná nejdéle. Začínat šetřit odspoda je trapné, přezíravé, arogantní, ubohé, pohrdající… Ale je to pradávná tradice. To samozřejmě nemluvíme ani o zvyšování platů oněch europoslancům a euroúředníkům, kteří pracují pro EU a patří do nejvyšší kasty. To je zvýšení, které mnohonásobně převyšuje jeden český celý průměrný důchod a kterému by se mnohému českého důchodci zatočila hlava. Jich se rozhodně žádná sociální, klimatická ani jiná krize týkat nebude.

 / Způsob šetření zespoda vidíme i v krachující České poště, která propouští tisíce zaměstnanců, ovšem vyššího managementu se to nijak nedotkne. I když za vše mohou oni, mohou být nejen v klidu, ale i dál pobírat nehorázně vysoké odměny, zatímco ti chudáci, kteří se musí otáčet jako včeličky a kteří mají nejnižší platy, na těch je třeba šetřit. Pošta zavírá tisíce svých poboček a údajně to prý nemá mít žádný vliv na kvalitu služeb? Přitom už dnes jsou pošty tak vytížené, že tady musíte vystát hodně dlouhou frontu, než přijdete na řadu, protože fungují jen některé přepážky… Nyní tedy budou lidé stát ještě delší fronty a jezdit dále. Ostatně ani doručovatelé se už ani dnes nenamáhají doručovat zásilky a rovnou vám sdělí, že pokus o doručení nebyl úspěšný. Tedy – pokud vám vůbec něco dají vědět. Někdy se vůbec nedovíte, že vám něco přišlo a že to máte na nějaké poště.

Navrhoval bych také výrazně zvýšit ceny v poslanecké kantýně – není asi normální, aby poslanci se stotisícovými a vyššími platy měli ceny obědů, večeří a občerstvení výrazně nižší, než mají obyčejní lidé. Nebo výběrovou, značkovou kávu v automatu za 5 Kč – dnes kdy je běžně obyčejná za 20. Pokud je snad výrazné zvýšení cen v poslanecké jídelně populistický návrh extrémistů, tak by se mohla otevřít pro veřejnost. Není žádný důvod, aby ceny jídel dotovali důchodci ze svých penzí a aby byli solidární s „těžce“ pracujícími poslanci a senátory, kteří stejně chodí do práce jen občas, když mají volno. Pochybuji ale, že se na to pan premiér podívá. Má dost jiné a důležitější práce – hodně času musí trávit přemýšlením, na kom by vláda ještě mohla ušetřit. A jak to udělat, aby se vlk nažral a koza zůstala celá, aby si bohatí udrželi své bohatství a přitom aby ti chudí neremcali. To skutečně není jednoduché. /

Naštěstí, vládě do karet hraje velká trpělivost a pochopení velké části pravicové, liberální a dobře zajištěné veřejnosti, která se ještě nedávno účastnila masových protestů proti úhlavnímu nepříteli demokracie. Rozhodně nečekejme, že by se ozvalo hnutí Milion chvilek pro demokracii. Ti už nemají proti komu bojovat a jejich sen se naplnil – svoji činnost ukončili.

A že Češi atakují polské obchody s potravinami, nábytkem (a já nevím s čím ještě), místo toho, aby podporovali domácí výrobce a firmy? A že musí jezdit do polských lékáren, aby sehnali léky, které česká vláda není schopná na rozdíl od polské obstarat? A že musí jezdit do polských zubních ordinací, aby ušetřili nehorázně drahé zubaře u nás, kteří navíc mimo Prahu ani nejsou? Přestože si ještě povinně platí zdravotní pojištění? Nevím, jak dalece to premiéra skutečně trápí. Mnohem důležitější je pro něho mezinárodní renomé a image, cestování po světě, pochvala v Bruselu, obrana demokracie a evropských hodnot. A to, aby veřejnoprávní média vládu podporovala a dávala pozor, aby se do nich nedostalo příliš mnoho kritiků. Aby každý věděl jaké jsou ty správné hodnoty a nešířil žádné dezinformace.

Těžko říci, proč lidé u nás nevyjadřují nespokojenost v mnohem větším měřítku a pro má vláda stále poměrně stabilní podporu. Myslím si ale že jednak je to dáno mentalitou a jednak tím, že třída velmi dobře nebo alespoň poměrně solidně zajištěných lidí (kterých je celkem cca 1/2 populace) je na tom tak, že žádná krize se jich doposud nijak výrazně nedotkla, takže nemají důvod vládu dál nepodporovat a oceňují její image v Bruselu či NATO, kdy česká vláda v podstatě jen vždy papouškuje to, co říkají západní velmoci. ČR změní postoj až tehdy, kdy změní postoj některá z nich. Jiná situace by však byla, kdyby v budoucnu krize zasáhla i tuto skupinu populace. Pak bychom asi mohli očekávat skutečně masové protesty podobně jako v některých jiných zemích. Nikoli jen nesmělé a velmi taktní demonstrace učitelů, kteří už předem hlásají, že chtějí pouze jednat a rozhodně nevolají po odstoupení kabinetu. Asi je to ale pochopitelné, protože většina z nich podporovala hnutí Milion chvilek a proto jim nezbývá, než vládu současně podporovat.

Stav české společnosti dobře ilustruje smutný případ odvážného děkana VŠE Ševčíka – místo toho, aby se škola postavila za něj proti systému tak, jak to školy udělaly v roce 1989, je naopak popotahován a jedná se o jeho vyloučení za to, že zastává „extrémistické“ postoje a tak škodí dobré pověsti školy. Jinými slovy – naše společnost ještě není připravená k nějakým větším změnám. Přesto nelze pochybovat o tom, že dříve či později stejně přijdou. A pak se možná i vysoké školy přidají k protestujícím. To už ale bude situace skutečně vážná a možná bude dokonce už i pozdě. Jak řekl jeden diskutující – „Českému dezolátovi se nelibí ceny energií a inflace a tak by si přál aby Rusko co nejdříve srovnalo Ukrajinu se zemí a on měl svůj ekonomický klid a smrádek“.

Mnohým lidem nedochází, že za vysokými cenami energií a inflaci nemůže Rusko, takže i kdyby Rusko srovnalo Ukrajinu se zemí, ekonomický klid by rozhodně nenastal. Že za vše může Putin nebo Babiš, je však oblíbená výmluva. Stejně jako argument, že ti, kteří kritizují vládu za nedostatečný postup to dělají proto, aby Rusko zvítězilo. Ostatně snaha udělat ze Ševčíka nějakého proruského švába, je více než zřejmá. V dnešní době extrémní rusofobie je to však nástroj velmi účinný. Zejména, pokud se na demonstracích objevují idioti nebo provokatéři se znaky podpory Ruska – to je samozřejmě voda na mlýn kritikům a zastáncům provládního kurzu.

Ve Francii už dlouho probíhají neskutečně obrovské demonstrace a stávky proti zvyšování věku odchodu do důchodu ze 62 na 64 let. V Paříži vyšlo do ulic nejednou podle odhadů policie milion, podle odhadů opozice tři a půl milionu lidí. Když sledujeme brutální zásah represivních složek a mlácení demonstrantů, tak si říkám, že proti tomu bylo to, co se dělo u nás v roce 1989 a ono brutální bití demonstrantů na Národní třídě ze strany STB jen slabým odvarem – jenže šlo o totalitní režim zasahující proti občanům. V tomto případě jde však o brutalitu demokratického režimu. Jaký je v tom rozdíl? Možná si to ani lidé moc neuvědomují. Vláda se nechala slyšet, že by nebylo demokratické, aby ustupovala volání ulice. Tak si ovšem představují „demokraté“ vládu i u nás – co si myslí lidé je nezajímá. Jinými slovy – bojovat proti zvůli může být v demokracii ještě těžší, než v totalitě. Asi by bylo dobré se na to připravit i do budoucna. Demokraté se totiž často skutečně nijak s autokraty nezadají, počínají si velmi podobně, inspirují se od nich a učí se od nich.

Příkladem může být i náš nový prezident Petr Pavel, který už se nechal slyšet, že by bylo vhodné zakročovat vůči protivládním demonstrantům mnohem razantněji. Otázkou však zůstává, jestli v tomto případě nezmění názor, změní-li se vláda… Zkrátka chladnokrevnou duši vojáka nezapře – jako generál je zvyklý rozkazovat a vyžadovat poslušnost. Vláda rozkazuje, lid poslouchá a plní jako vojsko všechny rozkazy. Neptá se, nekritizuje, nediskutuje. Udržuje pořádek a řád. Nemíchá se do toho, co usoudí vojenské velení. Jenže tak to v občanské společnosti opravdu nechodí – že to netuší se ale asi dalo očekávat. Stát sice nelze řídit jako firmu (jak bylo vytýkáno Babišovi), ale ani jako armádu.

/ V případě generála prezidenta je ale jen dobře, že jako prezident nemá téměř žádné důležité pravomoci. Je ale asi pochopitelné, že pokud si lidé zvolili za prezidenta vojáka a generála, asi nemohou očekávat, že jeho doménou bude domácí politické scéna, starosti občanů nebo dokonce ekonomika, což jsou věci, kde bude muset spoléhat na své poradce a aby mohl papouškovat jejich rady – nic víc. Jeho doménou bude zcela jistě armáda, bezpečnost a asi také zahraniční politika. (PS: To se po měsících jeho úřadování také přesně ukazuje. Petr Pavel je vynikající prezident pro reprezentaci s velmi důstojným vzhledem a chováním, čímž je srovnáván i s Masarykem, ale na rozdíl od něho je spíše jinak šedá myš a na domácí scéně velmi nevýrazná osobnost, která se neumí zastat občanů, neumí být mediátorem politických sporů a nakonec nemá na domácí politiku možná ani žádné názory. Na druhou stranu taková šedá, nevýrazná, umírněná a velmi dobře vypadající myš je ideální do systému, který není prezidentský, ale parlamentní. Co bychom tedy chtěli? Já osobně bych si tedy přál změnu systému na prezidentský. Pokud ale máme systém parlamentní, byl Petr Pavel dobrou volbou a rozhodně mnohem lepší, než Babiš, který by jednak do všeho kecal a jednak by tato funkce bylo pro něj příliš omezující a svazující. Nakonec viděli jsme to u Zemana a do jisté míry asi i u Klause. Zajímavé bude spíše sledovat, jak se bude Pavel chovat pokud se po volbách k moci znovu dostane současná opozice. /

Francouzi si uvědomují, že úprava parametrů důchodového systému a prodlužování věku odchodu do důchodu nic neřeší – pouze dočasně udrží systém při životě o něco déle. Kdyby tak ale věděli, co se děje u nás, že tady se mluví i zvyšování až na 68 let – asi by se nestačili divit, zda jsme se nezbláznili. Budeme tak možná patřit k top premiantům – nejen ve výši věku odchodu do důchodu, ale i ve výši inflace… To ale samozřejmě těm, kteří už mají dávno do konce života vyděláno, vadit nemusí. Bohužel ale většinou právě takové „elity“ rozhodují o věcech, které se jich samotných přímo netýkají. Uvidíme tedy, jak se k těmto otázkám bude stavět nový prezident, zda bude tzv. demokraty a tzv. populisty spojovat nebo se bude opět vymezovat a rozdělovat (i když popravdě řečeno spojovat zájmy bohatých a chudých je obtížné, stejně jako spojovat zájmy vlastenců a globalistů či liberálů a konzervativců). Možná se bude snažit držet se spíše stranou a věnovat se hlavně světové politice, jak je zvyklý, zatímco v domácí politice se bude chovat spíše jako chytrá Horákyně.

Ideál jednotné společnosti je tak trochu utopie, která nikdy a nikde doopravdy nefungovala. Bůhví proč se téma jednoty společnosti v posledních letech stalo neustále opakovanou mantrou. Jako bychom si jednoty za bývalého režimu už neužili dost. Hledání toho co společnost rozděluje by nemělo mít přednost před hledáním toho, co jí spojuje – s tím nelze, než souhlasit. Jedna věc je však ideály a druhá věc praxe.

/ Těžko říct, zda začátkem snahy o spojení měl být i nepatřičný, nezvykle bombastický inaugurační ceremoniál Petra Pavla, jaký snad neměl ani T.G.Masaryk a který byl spíše hodný vůdce KLDR či korunovaci krále významné světové mocnosti – nikoliv prezidenta republiky. Možná to ale bude nové tradice a ti, kdo ho připravovali si vzali příklad s pompézních královských obřadů ve Velké Británii. Uvidíme, co tím mělo být řečeno nebo zda to bude nová tradice. S prohlášením Petra Pavla, že chce být neformálním, lidovým prezidentem z podhradí to vůbec nekoresponduje. Stejně jako s tvrzením zastánců parlamentárního systému, podle kterých je prezident jen pouhý úředník. Nelze se zbavit dojmu, že u nás kolem pravomocí prezidenta a jeho postavení vládne hodně velká schizofrenie. Třeba je to ale jen touha vrátit se do dob monarchie, kdy ještě platily nějaké morální hodnoty, potřeba si jejich nedostatek kompenzovat velkou okázalostí.

Tak si říkám – kdybychom alespoň měli prezidentský systém a opravdu silného prezidenta – pak by to bylo v souladu s přímou volbou a snad by se takový velkolepý obřad dal i alespoň částečně pochopit. Myslím že u nás je monarchistická tradice a potřeba se vzhlížet k silnému, reprezentativnímu vůdci a „tatíčkovi společnosti“ stále dosti silná a pokračoval v ní i dodnes tolik oblíbený Masaryk, který také natahoval své pravomoci co to šlo. Parlamentní systém u nás neměl být nikdy zaveden – naší mentalitě a monarchistické tradici neodpovídá. Přestože jsem si jistý, že kdyby byl prezidentem zvolen Babiš, celodenní přímý přenos obou zpravodajských TV kanálů jako při úmrtí Brežněva či královny Alžběty by se rozhodně nekonal. Byl by ale jako prezident stejně neúřednický a ústavně nekonformní jako ostatní.

Uvidíme ale jak poslušný úředník či naopak neposlušný aktivista bude Pavel. Dá se očekávat že si bude hodně zakládat na symbolech a vnějším zdání. Záležet bude také na tom, jaká bude zrovna vláda a jak s ní bude názorově souznít. Také bude však hodně záležet i na tom, co mu budou radit jeho poradci, na základě jejichž rad se bude rozhodovat – víme, že opravdu dobře rozumí v podstatě jen armádě, NATO a motorkám. Nepatřičný nebyl jen přehraně okázalý ceremoniál, ale i zbytečné otírání se o bývalého prezidenta a urážení ho. Myslím, že není na místě oplácet stejnou mincí a ať už byl Zeman jakýkoli prezident (to zhodnotí až historie), byl prezidentem a je to rozhodně nevhodné a také urážlivé vůči jeho voličům. To není úplně dobrý začátek sjednocování společnosti, pokud někdo prohlašuje, že chce být prezidentem všech, nejen prezidentem sociální bubliny svých příznivců.

I když neoliberální média a EU jásala, nic to ještě neznamená. Rádi se však necháme příjemně překvapit. Moc se to ale čekat nedá, vzhledem k tomu, že nový prezident se už nechal slyšet, že „za sociální krizi u nás může Putin a že vláda dělá chybu, když to lidem nevysvětluje citlivě.“ O tom, že je to problém daleko hlubší a že současný rozruch kolem loupeže důchodců je jen špička ledovce, o tom ani slovo. /

Elity stejně budou muset ustoupit – nakonec někteří z nich už dnes přiznávají, že to bude nutné, co je určitá naděje na zásadní změnu myšlení. Většinou ale budou určitě i nadále usilovat o to, aby reforma co nejméně dopadla na ty bohaté, přitom by naopak měla dopadnou právě na nejvíce na ty bohaté, kteří těmito rozhodnutími rozhodují taky sami o sobě – což se jim přirozeně nechce. Podle mého názoru by měl být výrazně zdaněn jakýkoliv nadstandard – nikoliv základní potraviny či životní potřeby. Například, pokud někdo vlastní SUV, vrtulník, letadlo, jachtu, auto se silným motorem, druhé a každé další auto, třetí a každou další nemovitost, zamezit úniku peněz do daňových rájů, přestat podporovat politické a ideologické neziskovky apod. Nikoliv rušit školkovné, snižovat příspěvky na péči, omezovat možnosti přivýdělku pro studenty či důchodce, rušit slevy pro zaměstnance, házet klacky pod nohy OSVČ apod.

Neschopnost vlády uskromnit se, čerpat peníze z dotací EU, vybírat je či bránit jejích plýtvání a jejich úniku do jiných zemí, neschopnost zatočit s byrokracií, redukovat a zefektivnit státní správu těžko mohou stále sanovat občané – zejména ti, kteří mají už dnes málo. Je pochopitelné, že pomoc uprchlíkům a migrantům něco stojí, stejně jako nesmyslné výdaje na zbrojení proti nepříteli, který neexistuje, nelze se však na to vymlouvat stále, stejně jako na předchozí vlády. Čas ale možná ukáže, že nic jiného než radikální změny nebude stačit a dříve či později se k nim přistoupí. A pokud ne, budou dvě kategorie lidí – ti zajištění, kteří budou mít elektrická auta, nemovitosti, jíst bio potraviny i pravé, nefalšované maso a ti ostatní, kteří se budou muset spolehnout na své nohy, koloběžky, sdílená auta, budou bydlet v nájemních bytech za neskutečné ceny, jíst obyčejné, nezdravé potraviny a ekologické červí maso… Tedy vrátíme se zpět do dob dávno minulých, kdy nůžky mezi bohatými a chudými byly extrémně rozevřené.

Zatím solidarita a sociální systém u nás – bohudíky – funguje, je ale otázkou času, kdy přestane reálně plnit svoji funkci a vrátíme se do časů, kdy elita ovládala poddané. Jen to bude modernějšími a efektivnějšími metodami, protože technika je dnes už úplně jinde a nabízí netušení možnosti kontroly. Lidí na planetě je stále více, populace stárne a ani Země nemůže poskytnout každému požadovaný standard. Zejména když jsou přírodní zdroje vydrancované, je znečištěná toxiny, kdy hrozí klimatické změny, kdy se velké části světa stanou neúrodnými či dokonce neobyvatelnými… 90% všech obyvatel planety vlastní menší majetek, než 10% obyvatel nejvyšší kasty… Nůžky se po desítkách let bobtnání globálního kapitalismu znovu výrazněji rozevřely.

Buď dojde k výraznějšímu přerozdělení nahromaděného bohatství nebo dojde k obrovským nepokojům a migračním vlnám posíleným změnami klimatu. Protože však elity na žádné přerozdělení nebudou chtít přistoupit, nezbude nic jiného, než dostat zbytek lidstva nějakým způsobem pod ekonomickou a bezpečnostní kontrolu, aby se současný světový řád nerozpadl. Ostatně tímto plánem se už dnes elity ani netají a nazývají ho „poslední šancí pro lidstvo.“ Zapomínají ovšem dodat, že jde o poslední šanci pro elity a ty, kteří budou ochotni tuto hru dohrát. Lépe by bylo tedy říci „poslední šance pro udržení si moci“. Celé lidstvo rozhodně v plánu zachránit není a nebude, pokud přijde nějaká vážná globální krize. Je to takový neokomunismus, i když určitě mnohými lidmi, kteří ho podporují v dobré míře míněný.

Plán je to na první pohled velmi bohulibý. Stejně jako byl ten starý komunistický, když se komunisté rozhodli, že odstraní koncentraci bohatství v rukou elity a zajistí, že bohatství bude patřit všemu lidu. Jak to dopadlo víme – bohatství se koncentrovalo v rukou nové elity, které se snažila chudobu rovnoměrně rozdělovat. To nešlo jinak, než mít celou společnost a všechny lidi pod kontrolou. Dnešní neomarxističtí „zlepšovatelé společnosti“ s vizí „lepších zítřků“ jsou ale mnohem chytřejší. Umí pracovat s přáním lidí mnohem lépe, slyší i na jejich volání po záchraně planety. Umí vnímat i jejich duchovní potřeby. Umí vytvořit krizi a pak nabídnout řešení.

Změna v nové neokomunistické společnosti vyprojektované nejbohatšími kapitalisty ovládajícími globální finanční systém, by mohla být vedle technického provedení v tom, že transformace proběhne snadněji, bez násilných revolučních metod a bude mít i větší podporu. Většina lidí si možná ani nevšimne, že se druhý den ráno probudí v nové, totalitní společnosti, protože vše bude vypadat tak, jako včera. A možná bude ve stejných kolejích ještě delší dobu fungovat i nadále, než se začne lámat chléb (pokud se tedy nezlomí už dříve). Sociální reforma postavena na nové finanční a bezpečnostní struktuře se zrušením hotovosti a digitální identitou povinnou pro každého by jistě byla řešením i důchodové reformy.  Navíc, pokud by přerozdělování bylo řízeno umělou inteligencí. Tedy, už žádné dohady o tom, kolik kdo má dostat nebo platit a kdy. V moderní neokomunistické společnosti by nikdo prakticky nevlastnil nic a vše by se přerozdělovalo automaticky. Tedy s výjimkou správců systému, kteří by jen určovali algoritmus.

V každém případě žádná důchodová reforma ve skutečnosti není možná, než radikální změna.  A protože reforma může být jen radikální změna a naštvat tak hodně lidí, nikomu se do ní nechce a každá vláda doufá, že si co nejdéle vystačí jen s úpravami parametrů a povzbuzováním lidí k tomu, aby si spořili. Je ale jasné, že v době vysoké inflace a mizerné podpory státu by byl asi ten, kdo by si chtěl spořit, spíše blázen. Pokud by měl vůbec co dávat stranou, to, co by odložil, by mu zase sebrala inflace. Kdo má málo, těžko může z mála udělat něco více, než další málo, zatímco ten, kdo má dost – ten si už nějak poradí. I v době krize. Bude mít vždy dost, protože si v lepších časech to hodně co měl, velmi snadno mohl rozmnožit o další hodně. Nějaký milion sem nebo tam… Každá ztráta je sice nepříjemná, ale jen pro někoho je existenčně ohrožující.

Důchodový účet státu si také nelze představovat jako nějaký spořící účet, kam lidé posílají ze svého platu peníze, aby tak bylo naspořeno pro důchody budoucí generaci. Peníze, které se dnes vybírají, se také hned přeposílají na důchody současných důchodců. Nic se neukládá a nespoří. A vlastně jen to jeden velký pytel, do kterého stát cpe peníze, bez ohledu na to, jakým způsobem je od občanů získá a vybere. A z toho pytle se pak tahají peníze i na spoustu jiných věcí – včetně nákupu zbraní v hodnotě desítek miliard Korun, což by bohatě pokrylo výdaje na všechny důchody a ještě by je dovolilo dále navyšovat – stejně jako čistou minimální mzdu, která je dnes ještě cca o 4 000 Kč nižší, než je průměrný důchod (!) Že se pak mnoha lidem vůbec nevyplatí ani pracovat, je jasné. Nebo budou raději pracovat někde v šedé zóně, neoficiálně, načerno. To se ostatně může stát i živnostníkům, až jim stát zvedne povinné minimální odvody a současně omezí práci na DPP.

Je logické, že na všechno být peníze nemohou, zejména když čelíme humanitární krizi a musíme se postarat o stovky tisíc uprchlíků. To je správné a je to naše povinnost, pokud jsou to lidé, kteří skutečně pomoc potřebují a nejde o Ukrajince v drahých, luxusních autech, kteří přijeli z oblastí kde se nic neděje, aby si k nám udělali výlet a využívali našich služeb a podpory. Zkrátka, kdy se někde rozkřikne, že se rozdávají peníze, je ochotný přijet kde kdo. Je to nekončící fronta, zatímco na naše lidi se už nedostává. To jsou věci, které by se měli řešit především… Včetně motivace k tomu, aby se Ukrajinci učili náš jazyk, nikoliv, aby druhým úředním jazykem ČR byla Ukrajinština, jak prosadila vláda.

Ačkoli je tedy v pořádku nabízet humanitární pomoc, není určitě namístě kvůli tomu vyvěšovat ukrajinskou vlajku přes celé národní muzem, jak to ostatně v dnešních dnech nevidíme jen v Praze. Až musí být člověk na pochybách, v jaké zemi vlastně žije. Je to ještě Česká republika? Nebo Českoukrajinsko? Snad by se dalo pochopit, kdyby tam byla vlajka EU nebo dokonce vlajka LGBT+. Asi by se mi to vůbec nelíbilo, ale ukrajinská vlajka namísto české, to už není symbol podpory – to je už vrchol podlézavosti. Jako bychom říkali – milí Ukrajinci, dělejte si tu co chcete, tahle země nyní patří vám. Vlastně ani není divu, že se davy naštvaných demonstrantů pokoušeli vlajku strhnout. A také, jak se dalo očekávat, ozvala se hned ústy ministra Rakušana vláda, když se vyjádřil v tom smyslu, že lidé demonstrují proti vládě, protože je podporuje Putin. Obávám se ale, že v tomto případě Putin nic dělat nemusí a stačí, kdy se bude dívat a smát se.

Bude tedy zajímavé sledovat, jak dlouho lidé budou muset čekat, než vláda skutečně začne už něco dělat a nebude vše svalovat na Putina či Babiše. Kdy se přestane už tvářit, že se nic neděje, že všechno jde podle plánu a že díky jejímu úsilí dosahujeme jednoho úspěchu za druhým? Mezitím ceny stále stoupají a státní dluh narostl během jejího vládnutí do astronomických výšin – čili směr Řecko a rozpad veřejných financí. Řecku nic jiného nezbývalo, než snížit důchod o 50% a daňoví poplatníci eurozóny tam napumpovali miliardy EUR, které nikdo nikdy už neuvidí. A kdo ví, kolik bude stát Ukrajina a její plán obnovy. To nejsou žádné půjčky, ale dary. Napumpované miliardy, které z Řecka ani z Ukrajiny už nikdo nikdy neuvidí a které možná bůhví kde skončily. Jediné řešení předlužených ekonomik pak bude zrušení hotovosti nebo válka.

Často se mluví o tom, jak jsou migranti ekonomickým přínosem nebo kolik naše formy vydělají obnovou Ukrajiny – jak je všechno skvělé a jak se budeme proto mít dobře. Je však třeba říkat lidem pravdu – napřed to bude muset někdo zaplatit. A to budou opět lidé, ze kterých ty peníze budou muset vlády vytáhnout. Jiné zdroje nejsou. Anebo se ještě více zadlužovat a půjčovat si (takže poroste státní dluh) či nechat natisknout více peněz (takže poroste zase inflace). Nebo snad budeme těžit kouzelné peníze zdarma – bitcoiny a doufat, že jich vytěžíme více, než kolik nás bude stát jejich těžba? A se s virtuálními digitálními mincemi stane, když síť zkolabuje? Pak budou mít peníze jen ti, co si je nechali doma pod polštářem. Pokud budou ještě platit a bude co si za ně koupit.

Nestrašme se ale černými scénáři, které se nikdy stát nemusí. Nikdy však nejsou úplně nereálné a záleží na tom, jak se k varujícím signálům staví vlády a veřejnost. Jedna nebo více demonstrací samozřejmě neřeší nic, ale pokud by hrozil skutečně rozvrat ekonomického systému, musel by být nátlak na vládu mnohem trvalejší a silnější, včetně generální stávky a zapojení vysokých škol – tedy něco podobného, jako v roce 1989 nebo nedávno Řecku. I k tomu, co se děje ve Francii máme u nás daleko, takže vláda může být stále poměrně v klidu. Odbory sice vyhrožují generální stávkou, ale obávám se, že tak velká naštvanost u nás není. Odbory mohou mít problém svolat i větší demonstraci lidí, zejména pokud jim budou ubývat členové, když jim vláda zavádí povinnost platit členské příspěvky.

Záleží tedy, jak se bude situace vyvíjet v následujících letech a zda bude nalezen systém, kdy se stát bude schopný financovat tak, aniž by vláda musela tahat za brzu, půjčovat si na důchody, narychlo lepit díry a vymýšlet nouzová řešení okrádáním určitých skupin lidí. Zejména těch, kdo mají nejméně. Je jasné, že to je dlouhodobě neúnosné, protože do lodi zatéká stále více. Nebude už stačit ucpávat díry, protože půjde ke dnu. Pak nás už nečeká nic jiného, než nějaká „reforma financí“ ve stylu té komunistické z roku 1953, kdy se hromadně okradli všichni lidé a přednostně ti, kdo měli nejméně. Anebo ono úplné zrušení hotovosti, což bude asi stejně nakonec nejednoduší řešení, ale zase současně konec svobody, soukromí a nezávislosti. Hotovost ale může zatím existovat i současně s novou digitální měnou, na jejímž zavedení se usilovně pracuje. Ani výběr hotovosti a její uložení pod polštář nemusí nic přinést – její hodnota může být převedena třeba v kurzu 1:100 k nové digitální měně. Uchovat hodnotu majetku který člověk má bude velmi složité, ne-li nemožné. Možná i když si nakoupíme drahé kovy či jiné hmotné cennosti, což je asi jediná rozumná investice. Nebo prostě jakákoliv investice dříve, než peníze ztratí hodnotu – smysluplné je ponechat si jen takovou hotovost a částku na účtech, která pokryje provozní náklady na rok – více bych zbytečně nehromadil.

To, co bude tedy příští rok nebo třeba až za 10 či 20 let – o tom rozhodujeme už dnes. Současná snaha o okradení důchodců o to, co jim právem náleží, aby se narychlo ucpala další díra – to je pouze vážné varování do budoucna. Můžeme se sice vymlouvat na nepříznivé okolnosti (a určitě to bude částečně pravda), ale i samotný demografický vývoj nám ukazuje, že bude třeba skutečně provést radikální reformu – nikoliv jen upravovat parametry jako je pravidelná změna valorizačního vzorce, neustálé posouvání věku odchodu do důchodu či velmi symbolická podpora státu, aby si lidé spořili. To jsou věci, která nám snad pomohou získat více času na to, abychom reformu mohli ještě oddálit a nechat ji vždy až další vládě – donekonečna to ale dělat nelze. Jednou tak budeme rádi, když každý bude pobírat sice jen základní důchod v minimální výši, protože velká většina populace budou senioři, ale hotovost zrušena nebude.

Navíc možná ani pro spoustu lidí práce nebude vůbec, protože ji budou vykonávat roboti a umělá inteligence, ale i tito lidé budou muset mít nějaký příjem. Jenže, kde ho stát vezme, kdy bude sotva na základní důchody? Další spoustu lidí bude pracovat v nevýdělečných sektorech, zejména v sociálních službách, které budou extrémně žádané. Je možné, že místo bytů pro mladé rodiny se budou více stavět domovy pro seniory a pečovatelské domy. To vše bude muset někdo zaplatit a nečekejme, že se o seniory budou starat migranti. Ti nám totiž nemusí vůbec pomoci ani s udržením demografického vývoje. Navíc, jejich trvalý přísun bude znamenat proměnu naší politické scény, protože i oni budou voliči a nakonec i našeho etnika. Minimální důchody seniorů budou stačit na pokrytí nákladného bydlení v domovech důchodců. Už dnes je to na hraně. Lidé se sice budou dožívat vysokého věku, ale rozhodně ne ve stavu vhodném pro práci. Naopak přibude demencí, jiných nemocí vysokého věku a civilizačních chorob.

Zkrátka, možná si dnes ještě ani neumíme představit, jak velká sociální reforma je před námi a co vše se bude muset úplně a od základu, radikálně změnit… Možná by nás mohlo těšit, že naše republika v tom není sama. Ale jen do té doby, než zjistíme, že jiné chudší státy to už nezvládají a naše hranice začnou atakovat nové vlny migrantů, které západní země mezitím přestanou přijímat… Kde bude v té době solidarita a evropské hodnoty? Ostatně není divu, že i někteří eurobaroni se už začínají probouzet, takže ploty na hranicích už nejenže nevadí, ale dokonce je unie na ně ochotna přispět dotacemi. Asi zjistili, že schengenský prostor prostě nikdo ochránit nedokáže, protože se řešení nenašlo dodnes, nejspíše už ho ani nikdo nehledá a byznys převaděčů a jejich CK kvete nadále. Ohlídat pobřežní hranici bez toho, abychom potápěli lodě je zkrátka nesmysl a ani Británie nenašla řešení, byť opustila EU. Itálie sice vyhlásila nouzový stav, ale k čemu to je, toť otázka.

Škoda, že vše trvá tak dlouho a přichází ze zpožděním. A myslím, že ještě déle potrvá, že EU procitne ze svých snů o zelené dohodě, evropských hodnotách a o dokonalé evropské společnosti, které je zářným příkladem pro celý svět, ačkoliv svět to zrovna moc nezajímá a kráčí jinam. Rusko, Čína, třetí země – a dokonce ani s USA a transatlantickým spojenectvím to není vůbec jisté. Nedivil bych se, kdyby byla pro Spojené státy bližší košile, než kabát, pokud usoudí, že to je v jejich národním zájmu. Evropa planetu nezachrání a měla by se více soustředit na globální spolupráci a na řešení vlastních sociálních problémů. Nikoliv na to, co nemůže ovlivnit a tak házet lidem klacky pod nohy.