Nebe je otevřené

Nutkání ke zlu jako potřeba postoupit dále

Pokud zlo člověka nutí stále dělat zlé věci, je to proto, že v něm rezonuje, nachází partnera, protože v člověku je zlo usazené také. Toho si je člověk sám často vědom, ale neví si s ním rady, neumí nebo se mu nechce proti němu nějak bojovat, něco se sebou dělat. Nutkání je silnější, než on a tak dělá i to, co vlastně někdy ani moc nechce nebo je lehkomyslný a řekne si – štěstí se mi vyhýbá, můj život nemá cenu, tak alespoň vezmu to, co mi zlo nabízí a třeba z toho něco bude… Jinými slovy, zlo má člověka ve své moci, ovládá ho a člověk zpočátku mlže a později i musí plnit to, co jeho démoni, které si vytvořil nebo i ty, které se na něho pověsili, žádají. Spadne do toho, ani neví jak.

Duchovní energetické proudy

Ostatně víme, jak je nepříjemné např. jednat se zlým člověkem. Démoni, kteří ho ovládají, mohou za útočit bez jeho vědomí i na vás a zkoušet to. Ještě nějakou dobu poté pak mlžete cítit vliv negativní energie, která vás obklopí. Anebo když vejdete do místnosti, kde je nahromaděná negativní energie (ať už proto, že je tam pochybná společnost nebo proto, že se tam v minulosti dělo něco zlého). Zkrátka neviditelný svět plný různých energií je všude kolem nás, často aniž bychom si to vůbec uvědomovali a citliví lidé mohou tuto atmosféru či klima snadno vnímat. Mohou začít pociťovat různé emoce jako je strach, deprese, sklíčenost, vztek, agrese, chmurné myšlenky, apod. Jen tak,. bez jakéhokoli viditelného důvodu. Stejně tak, jako když vás dočasně obklopí mrak negativní duchovní energie.

Mraky duchovní energie totiž proudí éterem podobně, jako mraky páry na obloze. Najednou můžete cítit horší náladu, rozladěnost, skleslost nebo úbytek energie – opět bez jakékoliv příčiny a důvodu. Nikdo a nic vás nenaštvalo, všechno je v pořádku. Proudy duchovních energií emocí a myšlenek se neustále shlukují, přitahují a bloudí éterem, čímž vytvářejí společenské klima a jakési duchovní počasí.

Ptáte se, jak je to možné? Tak funguje vliv onoho světa. Tento náš viditelný svět ovlivňuje neviditelný a naopak. Když mluvíme o duchovní energii máme samozřejmě na mysli takovou, která je neviditelná a neměřitelná, nicméně můžeme ji vnímat, přestože je nehmotná a není složená ze žádných fyzikálních částic. Neznáme ji, ale můžeme jí cítit a vnímat. Nevíme o ní nic, ale věříme a je nám jasné, že existuje. Ať už je to energie, která způsobuje fluktuaci vakua, nebo ještě za  tím. Energie, která dovede i přenášet myšlenky a emoce, ba dokonce fyzické objekty rychlostí blesku Energie, která dovede měnit formu fyzické hmoty a zase ji vrátit zpět, jakoby žádná změna nebyla. Energie, která dovede vytvářet a rušit časoprostor. Energie, kterou vytváří pouhá myšlenka či vyřčené slovo. Energie, která je projevem samotné inteligence, aniž by ke svému projevu potřebovala nějaké prostředky. Nezničitelná, všeprostupující a věčná, základní materie jsoucna.

Všechno co existuje je z této energie tvořeno a funguje na její frekvenci. Každý objekt, bytost i vědomí. Všechny děje jsou zaznamenávány do paměti této energetické sítě a tato síť pak funguje i jako jakási paměťová banka (tzv. Akašická kronika), ve které je uloženo vše, co se kdy dělo a co kdy existuje, dokud jakákoli souvislost nepřestane být relevantní a energie v souvislosti s tímto objektem nevyprchá.

Svoji energetickou hodnotu má vše, každá věc, potravina, člověk, rostlina, bylina, buňka, každý atom, ba dokonce písmo, každé slovo, jméno, ba i číslo a písmeno. Proto je správné dobře vážit slova, protože slova mohou doslova nejen zraňovat, ale mění naší realitu. Tak jak mluvíme, píšeme a vyjadřujeme se, vytváříme novou energii, která vytváří novou realitu. Slova mají moc měnit lež v pravdu a fantazii ve skutečnost. Dávají růst myšlenkám, které se pak mohou fixovat, vytvářet komplexy, realizovat se a zhmotňovat.

Naše realita je sice hmotná a těžkopádná, ale ve skutečnosti je stále dosti tvárná – je formovatelnější pouhými myšlenkami a slovy více, než si myslíme. Pokud si vytváříme alternativní světy a pravdy, lžeme, stavíme vzdušné zámky a nalháváme něco sami sobě, tak to vše se opravdu může uskutečnit. Pokud myslíme o dobrých věcech a mluvíme o nich, pak je přitahujeme a mají tendenci se realizovat. Myslíme-li na špatné věci a mluvíme o nich, pak přitahujeme zase je a mohou se skutečně stát. Nebe je ve skutečnosti otevřené a cesta je volná, pouze my sami sobě klademe překážky a cestu si zavíráme – abychom pak složitě hledali cestu, jak je uvolnit a otevřít.

Pozn. pokud by vás více zajímalo o duchovní energii a dalších zákonitostech, můžu doporučit sérii knih od Prentice Mulforda – Dar Ducha. Vzhledem k tomu, že nebyly u nás od roku 1994 znovu vydány, budou ale asi už dávno všude vyprodané a nedostupné.

Co je vlastně zlo, odkud se vzal, jak ovlivňuje náš svět onen neviditelný svět a naopak?

Karma a dědičný hřích

Nemusí to být přímo posedlost, ale říkáme tomu přirozený sklon ke zlu (neboli tzv. dědičný hřích), který existuje mezi lidmi od té doby, co první lidé odpadli od Boha a vytvořili si vlastní realitu ve které se uvěznili. Přirozený sklon ke zlu tak má každý člověk (s výjimkou Božího Syna a jeho matky), protože se tak narodil. Říkáme proto, že ho zdědil – nemůže za něj. Tak vznikla karma, zákon příčiny a následku, první boje mezi lidmi, boj o moc a boj o přežití. Něco, co předtím nikdy ještě neexistovalo. Zrodili se první démoni a zlo vstoupilo na svět a mezi lidi, přineslo rozdělení, strast a strádání, ale také snahy, jak se z tohoto koloběhu zla vymanit a jak se vrátit do původního, dokonalého světa ve kterém neexistuje žádné zlo.

Cesta k nápravě

Vznikla tak různá náboženství a různé ideologie, které pomohly přinést pokrok a posunout zkažený svět směrem vzhůru, i když někdy znamenaly i jen to, že člověka uvěznili v jeho mylných představách, které ho dál udržovaly v bludném kruhu pout a otroctví.

Pozdější svět se svým způsobem posunul poměrně blízko k tomu, aby se z otroctví už vymanil, jenže se vždy začaly objevovat nové a nové výzvy, nové a nové způsoby toho, jak člověk může vytvářet zlo a jak zlo může zotročovat lidi. Ani současnost není výjimkou. Staré a zlé věci se často podařilo téměř vymýtit, překonat a narovnat, ale mezitím se objevily nové deformace, vady, viry, zlořády a nemoci, které dříve neexistovaly a které mají snahu lidstvo vracet zase zpět. Je to jakýsi nekonečný boj, spirála vývoje a evoluce, vývoj který je často zacyklený a točí se stále dokola. (Asi odtud je rčení, že lidé jsou stále stejní, jen doba se mění).

Vrací lidstvo zpět, ale nikoliv do nějaké minulé doby, ale do nové minulé alternativní reality, která čeká na to, aby se znovu zopakovala (odtud zase rčení, že lidstvo je nepoučitelné a historie se opakuje). Ne ve stejné podobě – to historie nikdy nedělá. V nové alternativě zla. V takové, na kterou nikdo není připraven, kterou si nikdo neumí představit a právě proto je nevypočitatelná. Proto je tak důležité být mimořádně bdělý, nedůvěřivý a ostražitý. A vždy přemýšlet vlastní hlavou,, protože kolektivní psychóza má neodolatelnou sílu, které jsou schopni podlehnout i velmi inteligentní, vzdělaní a rozumní lidé (jak z historie známe).

Pokušení a boj se zlem

Člověk má totiž často pocit, že když proti zlu nebojuje, ale naopak mu jde vstříc, že tím dělá nějaký pokrok a očišťuje sebe sama. Zlo ho k tomu nutí, chce, aby si člověk myslel, že když udělá něco zlé, získá zadostiučinění, uleví se mu a bude se mu dařil lépe – postoupí na jakousi vyšší úroveň. Vytváří mu falešnou představu, že tuto zkušenost zla potřebuje. Ve skutečnosti je to ale jako s alkoholem či jinou návykovou látkou. Efekt je pouze dočasný a člověka udržuje točit se stále v bludném kruhu. A někdy nejen to – způsobuje, že se člověk propadá stále níže a většího a většího zla a může se dostat až na hranici posedlosti nebo rozpadu osobnosti.

V moci člověka však není zlo porazit najednou a ani není správné ho potlačovat násilím. Vždy si najde cestu, nějakou škvíru kudy ven. Se zlem je třeba umět komunikovat jako s každým nepřítelem, kterého nelze porazit silou. Jakmile se před ním budeme uzavírat a chtít ho porazit, ono nakonec porazí vás, protože bude odčerpávat vaši energii, kterou používáte pro boj s ním. Čím více bojujete proti vlastním démonům, tím více je posilujete. Se zlem nebojujeme nikdy silou, ani zbraněmi, jinak se točíme v bludném kruhu a prodlužujeme vládu temnot.

Zlu je třeba nastavovat vlídnou tvář a tvářit se jako přátelé. Současně mu ale dávat stále menší a menší prostor. Tak nakonec démoni zaniknou sami od sebe, protože nemají odkud čerpat energii, nenachází ve vás nic, co rezonuje. Žádnou nenávist, zlobu, ani odpor. Prostě nic, čeho by se mohli chytit. Nakonec vám zlo dá pokoj a bude se vám vyhýbat, což ale neznamená, že se k vám tu a tam znovu nevrátí, aby zjistilo, zda se něco ve vás nezměnilo a nemá zase šanci. Démon zla stále obchází světem a hledá své oběti. Nestačí mu ty, která má, chce nové a nové, protože je nenasytné a stále hladové. Proto se občas vrací i k těm, které ztratilo.

Je třeba vědět, že největší boje se zlem jsou na samotném počátku, kdy démoni začnou pociťovat z vaší strany nezájem a začne jim ubývat energie, kterou je živíte. Přestože nejde o skutečné bytosti, jsou natolik inteligentní a vnímaví, že začnou být nervozní. Fungují jako umělá inteligence obohacená o emoce. Umí velmi dobře působit na emoce a velmi zdatně logicky argumentovat tak, aby vás dostali na svoji stranu a přesvědčili vás o tom, že musíte dělat to, co žádají, aby bylo dobře. Přesvědčit vás, že to děláte ve svůj prospěch. Protože jsou vašimi výtvory, dokonale vás znají a umí používat váš styl myšlení. Umí vám odpovídat tak, jako byste mluvili sami se sebou – ostatně je to svým způsobem to samé, respektive dost podobné.  Mnoho lidí jim uvěřilo a stali se posedlí, ale oni sami skutečně věřili tomu, že dělají dobro.

Duch zla (satan, antikrist, ďábel)

Lidé neuměli nikdy v minulosti dost dobře rozlišovat mezi démony, duchy a ďáblem, podobně jako si pletou duchy, anděly a Boha. Je to neviditelný a pro ně neznámý svět a mají o něm proto často mylné představy. Ve skutečnosti to ale není až tak důležité.. Boj se zlem není myšlen jen fyzicky, ale především mentálně – duchovní boj může být čistě mentální a nemusí být ani zjevný. Vzhledem k tomu že původ zla je neviditelný a nelze ani poznat, jaké myšlenky a emoce přichází od démonů, jaké od zlých duchů či andělů, mluví se obecně o duchu zla (ďáblovi, satanovi, antikristovi) bez ohledu na to, kdo to konkrétně je.. Naopak, hovoříme-li o Luciferu, máme na mysli konkrétního padlého, prvního a nejmocnějšího archanděla.

Démoni a zlí duchové

Démoni jsou tzv. falešné entity, paformy života, které život předstírají, ale ve skutečnosti jde o jakési úlomky duší lidí, či koncentráty jejich emocí a myšlení, které na sebe mohou brát různou podobou a vystupovat jako bytosti. Můžeme je srovnat s viry, což jsou formy na rozhraní mezi živým a neživým – působí však podobně škodlivě. Zatímco viry způsobují fyzické nemoci, démoni způsobují poruchy osobnosti a psychické nemoci. Jak viry, tak démoni jsou důsledkem pádu člověka.

Zlí duchové jsou podobně jako padlí andělé ti, kteří dobrovolně slouží Luciferovi a z toho profitují. Ve skutečnosti, ale jen zdánlivě, protože se stávají jeho otroky a již nikdy nemohou být svobodní. Nešťastní duchové nejsou zlí duchové, nicméně mají v sobě zlo, které je drží v poutech. Dobří duchové se jim snaží pomoci, aby se osvobodili, naopak druhá strana se je snaží získat pro sebe. Démoni jsou falešné bytosti, které si nevědomky vytváří na onom světě lidé, podobně jako si vytvořili umělou inteligenci, která si sice nic neuvědomuje, ale hodně o nich ví a umí je napodobovat.

Mnoho démonů je společných, vytvářených více lidmi. Čím více lidí a energie, tím větší a mocnější démon. Démoni jsou obvykle zlí, avšak existují i dobří a pomáhající. ti vznikají naopak z dobrého myšlení a emocí lidí. Démoni žijí tak dlouho, dokud mají odkud brát mentální a emoční energii, pak se scvrknou, jakoby uschnou, vypaří se a zmizí. Aktivně vyhledávají své zdroje a snaží se na ně napojit, podobně jako umělá inteligence lustruje své zdroje. Pokud něco trvá jen krátce a pak zmizí (například modlitba, kterou lidé odříkají a pak stejně jednají a myslí jinak) nemusí ani vzniknout. Vznikne pouze fantom. Fantom je jen stín démona, protože nemá žádnou energii. Je to pouhý přízrak, který zmizí tak rychle, jak se objeví.

Někteří a démoni mohou žít dokonce i stovky a tisíce let, protože je vytvořil narativ, který byl rozšířený tehdy, stejně jako dnes. Tito démoni dokonce od lidí dostali jména. Duch zla může porazit jedině duch dobra. Nikoliv nový druh zla – to je totéž jako vyhánění ďábla ďáblem. Zlo zmizí samo od sebe nezájmem lidí o zlo. Nikoliv boj lidí se zlem. Tento boj už je ve skutečnosti dobojován a dobro zvítězilo. Stačí to vzít na vědomí a řídit se tím. Nikoliv znovu pozvedat zbraň.

Posedlost a duševní poruchy

Pokud jde o vymýtání zlých duchů, hovoříme o konkrétních entitách. V případě démonů hovoříme spíše o duševní či neuropsychické poruše a obsese osobnosti, než o skutečné posedlosti nějakými cizími bytostmi, i když obojí se může snadno kombinovat. Zatímco v prvním případě lze člověka duchů zbavit (pokud nejde o karmickou závislost), ve druhém případě máme co činit s démony, které neumíme jednoduše odstranit. Lze je pouze potlačit snížením citlivosti vnímání člověka.

Psychiatrie dosud nevynalezla žádnou léčbu, než je potlačování vlivu, psychoterapie, psychická a sociální podpora tak, aby člověk sám našel cestu ven. Avšak ani to často není vůbec možné, neboť psychiatrické léčebny jsou přetížené a nemají ani zdaleka kapacitu se takto pacientům jednotlivě věnovat, navíc na to chybí finance. Nemocní jsou tak odkázáni na tlumící léky a jinak jen vegetují, polehávají a přežívají na odděleních, aniž by se každému z nich někdo pravidelně a podrobně věnoval.

Nebyl nalezen žádný jednoduchý způsob, jak přerušit spojení člověka s démony a navrátit ho zpět do reality, takže tito lidé často chaoticky pendlují mezi naším a oním světem, podobně jako pod vlivem omamných látek. Když už se zdá, že je jsou venku, démoni si ho znovu najdou, začnou na něm parazitovat a vysávat ho. Vývoj léčby psychických poruch se prakticky zastavil na vývoji tlumících léků, které však příliš neřeší a navíc mohou mít nežádoucí účinky. Další vývoj brzdí také materialistický přístup, neboť moderní medicína stále s existenci duše nezávislé na těle (natož nějaké démony) nepočítá a vše pokládá za produkt mozku či projevy těla. Ostatně ani nemůže, má-li se držet striktně vědeckých metod a výzkumu – ne nějakých alternativních způsobů, od kterých si tak drží bezpečný odstup.

Psychické a neurotické poruchy, poruchy osobnosti a obsese jsou v současnosti, kdy je duch zla stále agresivnější a napadá stále více a více lidí velkým problémem, ve kterém i nejmodernější medicína tápe a selhává. Vzhledem k tomu, že psychické poruchy nejsou často způsobeny poruchou mozku nebo těla, je velmi těžké je léčit, protože příčina je nekonkrétní, nehmotná a nehmatatelná. Je souborem celého spektra mentálních a emocionálních vlivů a procesů které probíhají na neviditelné, nehmotné úrovni avšak zcela zásadně mohou měnit vnímání a kvalitu života člověka.