Současnost můžeme vidět jako dobu, kdy lidstvo dosáhlo vrcholu svého evolučního vývoje a dostalo se za svůj zenit – zatímco technicky se nadále rychle rozvíjí, duchovně již degeneruje a hloupne, ztrácí sebereflexi a začíná se projevovat duchovní demence. Z člověka rozumného stává se člověk postrozumný, který si skvěle rozumí s umělou inteligencí a roboty, ale přestává rozumět tomu, že mezi ním a robotem je velký rozdíl. Že robot, smartfoun či digitální klon není partner, ani přítel, ale pouhý stroj. A že vědomí není produktem stroje, ale že je to nehmotný duch. Lidstvo se blíží do stádia duchovního zapomnění, kdy se duchovní spánek stále více prohlubuje, takže stojí před novou fází svého evolučního vývoje, která může pro spoustu lidí znamenat obrovský šok, jakmile zazvoní budíček a probudí je ze spánku. Mnozí nejspíše vůbec nebudou vědět, co se děje a proč zvoní. Další zamáčknou budík a budou pokračovat ve spánku, ba dokonce budou vzteklí a rozezlení, že je něco tahá z jejich vyhřáté postele. Progresivisté možná stále ještě nepřestanou vymýšlet nové bláznivé nápady, jak změnit svět k lepšímu, nepřestanou nahrazovat staré hodnoty novými, měnit význam slov a stavět vše naruby, dokud se neukáže, že ani to svět nezdokonaluje a blíží se nezadržitelně do propasti.
Ačkoli ateismus a komunistická masáž trvající desítky let přinesla už sama o sobě duchovní úpadek, zdá se, že ten se dodnes nezastavil a na nějaké obrození stále čekáme. A nejen my, ale možná i celý svět. Materiálně a technicky jsme na tom mnohem lépe, že za socialismu, nicméně duchovní deficit nikam nezmizel – naopak, v některých směrech se ještě prohloubil. Protože však tento duchovní úpadek je velmi pozvolný, společnost jej postupně přijímá a zvyká si na něj jako na normální jev. A vlastně ho ani nepozoruje. Může to však být částečně i optický klam, protože se projevuje zejména v kontrastu s technologiemi, jejichž vývoj je dnes neuvěřitelně rychlý.
Od jednoduchosti ke složitosti
Dnešní svět je stále více technokratický, což je dáno nejen technologickým pokrokem a bouřlivým vývojem, ale i duchovní vyprázdněností – lide se zkrátka vědomě či podvědomě snaží toto prázdné místo vyplnit technokratickými postupy. Ze samozřejmých věcí děláme vědu a analyzujeme zbytečně kde co, zabýváme se tím, co si pozornost ani nezaslouží a přehlížíme to, co je vedle nás, protože toto naopak pokládáme za nedůležité. Čím dál více žijeme v uzavřené bublině, mimo reálný svět. Stále zvyšujeme své zabezpečení, ale paradoxně se stáváme nepřáteli sami sobě. Vidíme detaily kůr stromů a máme jejich složení perfektně analyzované a rozdělené do jednotlivých kategorií, ale vůbec nevidíme les.
Dříve byly věci dané, neměnné a tak to většina lidí přijímala. Neexistovala taková krize identity a autorit, jakou známe dnes. A tím ani tak velký nedostatek úcty a vzájemného respektu, protože neexistovala ještě ani liberální demokracie, kterou máme dnes a vztah k tradicím byl silnější. Jen zřídkakdy se stalo, že lidé nevěděli co roupama nebo že by měli potřebu analyzovat kde jakou hloupost, která jim do té doby připadala jako samozřejmá. Životní cesta byla prostě daná a v době, kdy ještě neexistoval ani sociální systém, se musel každý spoléhat sám na sebe a svoji rodinu, která byla základem všeho. Nebyl žádný stát, který by všechna tato břemena odpovědnosti z člověka sňal a dal lidem možnost širokého výběru. Lidé ani zdaleka tolik necestovali z místa na místo, vzdálenosti byly dlouhé a cestování drahé či dokonce nebezpečné. Natož aby mohli být v kontaktu s lidmi ze druhého konce světa. Nežili ve virtuálním, ale v reálném světě, ve kterém byli nuceni fyzicky komunikovat a něco dělat, aby si zajistili vztahy, rodiny a živobytí. Neměli čas a ani možnost zabývat se nesmysly, takže se museli věnovat všemu přímo a osobně, nikoliv na dálku, anonymně či jakoby. Neměli vše zajištěné, rodiče je nevozili až do školy každý den autem, neměli tam automaty na jídlo, ani menu s výběrem několika jídel v jídelně nebo švédské stoly, jako v restauraci či na hotelu. Do školy, kde kantoři nemají žádnou autoritu a kde jsou chápání jako servisní asistenti pro rozmazlené děti, které pokud nejsou úspěšné, je to vždy vina kantorů.
Zkrátka doba se za posledních 30 let velmi změnila a to nemluvíme o starší historii. Něco se mění k lepšímu, něco k horšímu a každá doba přináší jiné výzvy, takže se snažíme reagovat na důsledky technického vývoje, které jsou z jedné strany prospěšné a z druhé nebezpečné. Dnes žijeme jako v bavlnce, děláme často z komárů velbloudy a z jednoduchých věcí analýzou složité. Dokonce nám vznikly speciální myšlenkové ústavy (tzv. think-tanky – myšlenkové tanky), které nemají v popisu nic jiného, že analyzovat, přemýšlet a rozmýšlet. Dokonce i za jiné lidi, kteří jejich chytré myšlenky pak pouze kopírují, protože jak se říká, přemýšlet o věcech důležitých, je namáhavé.
Vlastně se ani nelze divit rapidnímu nárůstu genderových, sexuálních a psychických poruch u dětí, kterým se často nikdo nevěnuje, ale zato mají všichni drahé chytré mobily, které bývají jejich největšími přáteli. Když vidím jak skoro každý druhý z nich na lavičkách v parku, v metru, v autobuse, tramvajích, ba dokonce i na hřištích a o přestávkách ve škole má sluchátka v uších a oči přilepené na displej mobilu a nevnímá okolí, pak si říkám, že tenhle virtuální svět už má nejen na děti vliv. Jako děti hledají na displejích svých mobilů to, co jim sotva mohou dát. Možná to i sami tuší, ale přesto doufají, že to tam najdou. Možná ano, ale ta šance je mnohonásobně menší, než by byla za normálních okolností v reálném životě. Jenže, dělají to i dospělí a jejich rodiče a pro některé z nich se chytrý mobil již stal jejich největším přítelem, bez kterého už nedokážou trávit žádnou přestávku, podobně jako kuřák bez své oblíbené cigarety. Asi by byl opravdu hodně nervózní, kdyby si o pauze nezapálil. Snad už mnohdy jen senioři v domovech důchodců stále ještě dávají přednost osobním setkáním a zábavě.
Neustále roste počet psychicky a genderově se sebou nespokojených lidí, stejně jako se úspěšně rozrůstá komunita LGBT narušených lidí. Na jednu stranu je nešťastné pokud čelí nicneřešící nenávisti, na druhou stranu je to výrazem jakéhosi ignorance, nemohoucnosti a nemoci společnosti, které spíše, než by se snažila těmto lidem skutečně pomoci, řeší jen technokratické a ideologické otázky jako je počet záchodů či tolerance či to, aby komfortní zóna pro děti a narušené lidi byla stále větší a větší – jako kdyby velikost komfortní zóny bylo to, o co jde. Asi jako když jsme psychicky nespokojení a proto řešíme, abychom měli stále více a více jídla či větší a větší auto. Lidé zkrátka uvěřili, že příčinou psychické nepohody a duchovního strádání je nedostatek komfortní zóny a materiálních statků.
Cítíš se jako ovce? Tak jako, napíšeme ti do občanky, že jsi ovce a budeme tě brát jako ovci. Uděláme ti záchody jen pro ovce. Cítíš, že máš andragopolitní pohlaví? Tak jako, zařadíme tě do kategorie nebinárních a může si vybrat jaké záchody chceš. A je to. Anebo ještě lépe, nebudeme do občanky dávat žádné pohlaví a zrušíme dělení lidé podle pohlaví, protože to je osobní věc – není to korektní. Nebudeme raději používat slovo matka – otec, ale budeme rodiče číslovat. A z rodin uděláme domácnosti lidí, kteří se mají rádi. A je to! Komfortní zóna bude dost velká pro každého, zrušíme-li všechny omezené a kategorie. Vždyť bráníme lidská práva a nárok pro všechny a všechno. Jen tak bude duch naplněn a psychika v pořádku. Člověk se pak prý bude cítit spokojený, šťastný, vyrovnaný, když budou všechna jeho práva a nároky uspokojeny.
Diktatura relativismu
Otázka morálky je věcí velmi osobní a člověk k ní musí dospět svým vlastním vývojem a zkušenostmi. Člověk nemůže dělat něco proti své vůli, jestliže má pocit, že zákony – i když jsou dobré – ho omezují na svobodě. Tak jak se společnost vyvíjí duchovně, vyvíjí se i po morální stránce. Po rozpadu Římské říše a extrémním úpadku morálky sehrálo křesťanství mimořádně důležitou úlohu a položilo základy současné kultuře. Nebylo to sice často košér a církev má dodnes máslo na hlavně, ale taková byla historie a nelze jí úplně posuzovat podle současných měřítek. Drsný středověk byl zkrátka drsný všude. Možná i proto se dnes už neukazuje, že by měl přijít podobný morálně reformační prvek. Další vývoj bude tedy velmi zajímavý a hodně duchovně individuální.
Celá naše kultura a společnost vyrostla na základech řecko-římských a zejména židovsko-křesťanských. Od nich odvozujeme i morálku. V současnosti, kdy tyto základy procházejí erozí, je otázka morálky zcela odsunuta do pozadí a nahrazena ideály humanismu a politické korektnosti. Otázka morálky stala se ryze soukromou záležitostí, stejně jako náboženství. Ostatně odkaz na Boha v naší ústavě nikdy neexistoval a v tomto je většinová evropská společnost striktně sekulární. Na jednu stranu sekularizace přinesla mnoho dobrého, na druhou stranu však odstranila morální základy – to nejpodstatnější odsunula do soukromí, mimo veřejnou debatu. Hříchy byly v podstatě prohlášeny za ctnosti a i největší hřích – pýcha, začal být vnímán spíše jako zdravé sebevědomí. Hřích zkrátka jakoby úplně přestal existovat. Dokonce i církev se mu vyhýbá a stále častěji hraje hru o tom, že ďábel vlastně neexistuje a že je třeba myslet pozitivně – nezabývat se hříchem. Stále častěji vidíme, že církev začala být ovlivňována kulturou woke tzv. probuzených lidí a mezi politikou a učením církve se rozdíly stírají, nikdo nechce moralizovat a každý chce být politicky korektní.
Kdo chce být politicky korektní, neměl by ani přiznat, že jeho soukromý postoj k otázkám morálky, jeho svědomí, vyznání a náboženství nějak ovlivňuje jeho veřejný život či politické názory. Takový vliv je považován za nežádoucí, nevhodný a někdy i a za iracionální. Otázky morálky jsou považovány za relativní, osobní věc o které se nehodí mluvit na veřejnosti, protože cokoli byste na téma morálky řekli, mohlo by být považováno za urážlivé, pohoršlivé, provokativní či moralizující. Jinými slovy – za nekorektní. Hovořit o morálce mimo soukromí se stalo jakýmsi tabu.
Na jednu stranu je to pochopitelné, ale na druhou stranu každé tabu je něco nenormálního – když se lidé nějakému tématu vyhýbají a když něco nechtějí už pojmenovávat pravými jmény, znamená to, že s tím mají nějaký problém a proto o tom nechtějí mluvit. Zatímco některé věci jako je smrt, náboženství, víra, duchovno nadále zůstávají tabu, ideologové neustále nutí lidi, aby si kladli otázky ohledně genderu, manželství, rodiny a lidských práv. Ve skutečnosti ale mnoho věcí, které děláme, chceme dělat nebo které uznáváme, vychází z naší představy o morálce a z toho, čemu věříme – nemá to nic společného s ideologií a politickou korektností, s rozumem a racionalitou. Není to jen případ nekonečných debat o tom, co je manželství a co by mělo být. Týká se to třeba i potratů a eutanázie. Na tyto otázky totiž neexistuje jediná správná a rozumná odpověď, problém, na který by bylo možné racionálně odpovědět a říci – takto to má být. Odvíjí se totiž od toho, za koho se pokládáme my a za co pokládáme život. Od toho se pak odvíjí otázka morálky a odpověď na to, na co máme právo, co je správné a co ne.
Pokud věříme, že vědomí je duch, který někdo stvořil, pak je otázka morálky nějakým způsobem asi více či méně daná, i když racionálně ji mnohdy nemůžeme analyzovat. Naopak, pokud věříme, že vědomí je důsledkem procesů mozku a život je náhodným procesem hmoty, pak je otázka morálky do jisté míry nadbytečná a není co analyzovat. Stejně jako etické otázky. Není potom žádný důvod tyto věci složitě řešit a je možné na první místo dát ideál neomezené svobody – tak jak to dělají progresivisté (a vlastně všichni neoliberálové). Respektive takové svobody, o které věříme, že nezasahuje do práv jiného člověka, avšak i v tomto případě bude naše svoboda mnohem širší, než ta, které dává mantinely morálka. Nakonec, i odpověď na to, co zasahuje do práv jiného člověka a co ne, může být různá. Etické otázky neumožňují žádnou racionální debatu, protože se týkají více víry, našich ideálů a svědomí, než rozumu a logických argumentů. Platí to i pro debaty o genderu či manželství, o tom co je a co by mělo být.
Za největší problém ideálu neomezené svobody ale nepokládám ani tak politickou korektnost a neochotu či neschopnost nazývat věci pravými jmény, ale záměrnou manipulaci s významy slov, kdy se zcela zaměňuje dobré a špatné, bílé a černé, takže to vytváří realitu, ve které je jakoby vše naopak, posunuté až do bizarních jevů. Vytváříme tak svět, ve kterém zcela svévolně můžeme lež vydávat za pravdu a naopak, protože jsme uvěřili v jakousi diktaturu relativismu, ve kterém si můžeme dělat co chceme, protože v ní máme neomezenou svobodu a neomezenou možnost volby. Lidé pak věří, že mají právo dožadovat se přijetí všeho, co chtějí a požadovat, aby jako pravda bylo uznáno vše, nač si vzpomenou, protože pravda je osobní věc, kterou má právo si každý vykládat tak, jak mu to vyhovuje. Vytvářet si alternativní pravdy a fakta a dožadovat se toho, aby byla respektována, protože každý má právo, aby jeho názor byl vykládán jako pravda. O době post-faktické tak můžeme mluvit i jako o době post-rozumné, kdy se z člověka stává sice technicky vyspělá, ale jinak dementní bytost, které tzv. hrabe.
Hledání ztracené vize
Ne nadarmo se říká, že člověk má-li být úspěšný, musí se řídit hlasem svého srdce a nevsadit vše na rozum a racionalitu. Jestliže o emocích se říká, že nejsou dobrým rádcem, tak o rozumu platí to samé. Někteří lidé se tak bojí emocí, že se zmýlí, tak jako ti, kdo nevěří zdravému rozumu. Jedině cit a intuice mohou člověka vést tím správným směrem. Je to však tichý hlas, který snadno přehluší emoce nebo rozum. Místo toho, aby se člověk nechal vést, vede sám sebe na scestí, protože neslyší hlas svého srdce, ve kterém se skrývá dítě. A ani nemůže vnímat srdce jiných lidí, ve kterých se skrývá to samé a přece jiné dítě. I když člověk vyroste a zestárne, ono dítě uvnitř člověka je stále stejné – mění se jen tělo a rozum.
Věci jsou mrtvé, ale myšlenky jsou živé a navzájem se přitahují, spojují i odpuzují. Je to duch, které se projektuje ve hmotě a vytváří realitu i osud, který však později může být těžké měnit. Zatímco někdy ke změně stačí pouhá myšlenka, nápad, jindy je třeba pevná víra a trpělivost, protože dlouho budovaný matrix nelze rychle změnit. To, že se člověk vydal špatnou cestou se někdy pozná až za dlouhou dobu. Svět je obrazem myšlenky, ideologie a víry. Nikdy nemůže existovat prázdný prostor bez nějaké víry či ideologie, tak jako ani nemůže existovat 100% vakuum bez energie, i když tato energie není vidět, ani ji nelze měřit. Pouze jedno může nahradit druhé a to pak určí nový matrix.
Moderní vyspělá, ale technokratická věda aktualizovala teorii všeho, když před lety přišla s objevem, že před tzv. velkým třeskem a vznikem vesmíru „něco bylo“. No samozřejmě, že muselo – to, že něco nemůže vzniknout z ničeho, je logické. Prý už existoval dokonce i čas a prostor – otázka je, jak mohl, kdy časoprostor vznikl až s hmotou a vznikem vesmíru. Prý existoval jen nekonečný prázdný prostor s jakousi neustále fluktující energií, jejíž inflací došlo k mohutné explozi – tedy vzniku vesmíru. Problém ale pouze je, že vůbec nevíme, jaká energie by to mohla být a kde se vzala. A jak by mohl před vznikem vesmíru existovat prostor, jestliže nebylo nic, co by ho mohlo vytvářet a ohraničovat? A také jak by mohl existovat čas, jestliže by byl neměřitelný? Sami vědci přiznávají, že doba před velkým třeskem je „velice podivná“ – snad proto, že jinou dimenzi, že je fyzická si prostě neumíme vůbec představit. A už vůbec ne nekonečnou a věčnou, abychom se nemuseli ptát, kde se tedy vzala ona záhadná fluktující energie a prázdný prostor? Jinými slovy, racionalita a věda tady asi smysl nemá a jsou věci, které jsou mimo naše možnosti chápání.
Kdysi někdo řekl, že když člověk ztratí víru, bud ochoten věřit čemukoliv. Moderní člověk ztratil víru v iracionální realitu, proto na jednu stranu začal podléhat bludům a duševnímu chaosu, na stranu druhou se upnul k racionálnímu světu na jehož základě buduje technokratickou společnost. Vše vsadil na rozum. Komunistický režim na to měl velmi neblahý vliv, nicméně rozhodně nemůžeme vše svalovat na něj. Podobné trendy dnes vidíme někdy i v zemích, kde žádný komunismus nebyl. Je to dlouhodobý proces, který můžeme vystopovat možná až k počátkům osvícenství a sekularizace společnosti.
Sekularizace společnosti přinesla na jedné straně mnoho dobrého, na druhou stranu jí ale také duchovně vyprázdnila a tak postupně začala vznikat stále větší potřeba tento duchovně vyprázdněný prostor něčím vyplnit. Nástrojem se měly stát právě politické ideologie a vše měla vyřešit neviditelná ruka trhu a občanská společnost. Po velkém, ale nepodařeném komunistickém experimentu přišla nová, tentokrát neoliberální ideologie v podobě v podobě multikulturalismu, politické a genderové korektnosti. Ta se stále snaží vytvořit nový naplněný prostor – tedy korektní, vyvážený, vyrovnaný, až se z vylepšování a narovnávání světa stala někdy jakási posedlost. A ono to nejde a nejde – stále se proti tomu někdo ozývá, stávkuje, protestuje a zlobí. Stále se i přes horečné úsilí neziskových organizací a masivní střelbu nejrůznějších think-tanků a veřejnoprávních diskusí a masáží nedaří všem vymýt mozek tak, ale byli poslušní a jednotní. Stále se tu projevuje hluboký nedostatek neexistující vize, kam by měla společnost směřovat.
Po velkém „návratu do Evropy“ a dějin sjednocení světa se objevila nová stagnace, kdy se jakoby čas zastavil a nikdo neví, kudy dále. Tedy kromě progresivistů, na jejichž ideály však neletí naštěstí všichni. Toužíme mít svět lepší a dokonalejší, než jsou zákony Boha, vesmíru či přírody. Na obzoru se nám stále častěji objevují tu a tam různí aktivisté, takoví novodobí soudruzi s vizí nového světa, kteří jsou schopni strhávat s nadějí svobody a práv pro všechny masy lidí a diktovat ostatním jak by měl vypadat nový, sociálně a genderově spravedlivý světový řád. Ne až tak nepodobně jako tomu bylo po druhé světové válce s pionýry nové doby v červených šátcích a svazáky hlásajících šťastnou budoucnost a jasně pojmenovávajících nové třídní nepřátele, kteří rozdělují a polarizují společnost a proto musí být usvědčeni a odsouzeni. A to i bez důkazů, protože stačí třeba i 30 let staré obvinění a volání lidu, který touží po sociální, politické a genderové spravedlnosti… O popularitě socialistických ideálů svědčí i to, že i tak prestižní americká filmová akademie mění pravidla pro udělování Oscarů, kde nově nebude rozhodující kvalita, ale naplnění kvót pro postižené lidi, pro ženy, etnika či pro lidi speciálně sexuálně orientované.
Podle mého názoru je nutné být maximálně zdrželivý, uvážlivý a opatrný při zkoumání toho, co je opravdu dobré či škodlivé. Jistě to i mnozí aktivisté myslí dobře, ale mohou se i mýlit. Za největší nebezpečí pokládám davovou psychózu ve které při snaze o maximální spravedlnost dospějeme k maximální devalvaci hodnot. Ostatně ta nastane asi vždy, když masy lidí propadnou bludu rychlého příchodu nového a krásnějšího světa s touhou rychle potrestat třídní nepřátele. Silně levicové myšlenky neosocialismu, feminismu a neomarxismu dnes stále populárnější mezi mladou generací téměř po celém západním světě a v kombinaci s technickým vývojem a možnosti sledování lidí je to skutečně nedobrá kombinace. Jejich nápady jsou ale naštěstí stále častěji bržděny a korigovány, takže zápas o budoucí směřování společnosti je něco, co neustále probíhá. Když protestují jedni, tak hned proti nim protestují jiní.
Hledání nového systému
Kdosi řekl, že kapitalismus je jen jakási dlouhá strastiplná cesta od socialismu ke globálnímu komunismu (nacismu). K tomu ale vede samozřejmě stejně dobře jak radikální socialismus (komunismus, extrémní levice), tak nacionální socialismus (nacismus, extrémní pravice). Protiklady se sice zpočátku silně odpuzují, ale nakonec se silně přitahují. Také je možné, že v budoucnu bude muset být jednota a pořádek ze strany EU stále více vynucována násilně a pod hrozbou sankcí, což je ovšem spíše typické pro režimy autoritativní a nedemokratické, s čímž měli nejen mnozí Britové docela problém. Ostatně migrační krize jej odhaluje a i Němci začínají procitat s euforického nadšení multikulturalismem a zjišťují že tudy cesta nevede. Také šíření ideologie a posilování cenzury, kterou vlády provádí prostřednictvím soukromých společností a neziskových organizací je zřejmé. Je to zkrátka trend moderní společnosti.
V současnosti navíc hodně míchá karty válka na Ukrajině, o které často slýcháme velmi protichůdné zprávy i z oficiálních médií. V podstatě nikdo asi dnes nedokáže odhadnout, jaký bude mít výsledek, zda vytvoří nějaký nový světový řád, do jaké míry a jak bude vypadat. Anebo není-li význam války přeceňován a žádným velkým předělem nebude. O tom, že Čína či Rusko jsou autoritativní země, ve kterých není demokracie rozvinutá, je jasné. Bohužel ani Evropskou Unii nelze pokládat za zcela a plně demokratický svaz. Bude velmi zajímavé sledovat, jak se společnost dokáže vyrovnat s prudkým technickým vývojem sociálních platforem se svobodou slova, která má – jako každá svoboda – samozřejmě i své temné stránky. Jako bychom se dostali do pasti, z nichž obě cesty – jak pokus omezovat svobodu, tak ponechat jí, vedou ke stejnému cíli – nové totalitě, jen jinými způsoby. Pokud by i solidarita byla skutečně povinná, pak by přestala být nejen solidaritou, ale i demokracií – popřela by samu sebe. Stejně jako kdyby šíření nepravd a lží bylo považováno za přestupek nebo trestný čin.
Jisté je jedno – dospěli jsme do jakéhosi pomyslného globálního kulminačního budou a bude se muset stát něco velmi velkého a významného, pokud se má lidstvo probudit ze své letargie a spánku během kterého vládu přebírají korporace, nové zhoubné ideologie a technika. V době, kdy lidstvo nastoupilo cestu involuce – zpětného chodu duchovního vývoje.
Často si dnes připomínáme dobu normalizace a přitom dnes v době postdemokratické zažíváme jakousi novou normalizaci, kdy se věci absurdní stávají normálními. Znovu se ukazuje, že myšlenky socialismu, ať už toho národního, socialistického či dnes globálního jsou cestou do pekla, která vede vždy k nové totalitě v nejrůznějších jejích podobách. Stále znovu se ukazuje, že kolektivismus, ať už s myšlenkami komunistů, humanistů, nacistů, neomarxistů nebo neoliberálů nemůže regulovat a usměrnit kapitalismus tak, aby nedal vzniknout novým oligarchickým strukturám a nezačal omezovat demokracii.
Jinými slovy – vytvoření trvale životaschopné demokracie, spravedlivého řádu je dodnes utopií, neuskutečnitelnou myšlenkou. Ta je založena na tom, že je možné regulovat přirozený řád, ve kterém jsou ti bohatí a (všeho)schopní stále bohatší a schopnější, zatímco ti chudí jsou stále chudší. Jak vidíme, možné to není. Nakonec v době koronakrize, kdy svět zaznamenal výrazný ekonomický pokles a zchudnutí, nejbohatší lidé světa naopak zaznamenali rekordní nárůst svého bohatství, takže pár set lidí vlastní majetek větší, než celý zbytek planety. Jakýkoliv systém totiž stejně nakonec vede k tomu, že na sebe strhnou moc ti, kteří jsou schopni a ochotni ovládat nebo využívat jiné, protože vlastní prostředky a zdroje. Díky tomu je možné privatizovat jakýkoliv politický systém – ať už nepřátelsky, hrubě, násilně, autoritativně nebo přátelsky, nenápadně a sofistikovaně, jak to vidíme dnes i v nejvyspělejších demokraciích. Musel by se totiž změnit onen přirozený řád, a ten se změnit nemůže, dokud budou na světě existovat lidé bezohlední, zneužívající svojí moc a prostředky, protože budou mít vždy náskok před těmi, kdo si přejí spravedlnost, mají smysl pro pravdu a fér jednání. Pravda a láska vítězí je dobré heslo, ale myslím, že není vždy správně chápáno. Zvítězí – ale ne pro každého v tomto životě a v tomto světě. Bohužel. Všichni to dobře víme.
Falešný matrix
Protože bráníme světlu, aby prosvětlilo svět a pozvedlo výše, zdržujeme sami sebe ve schopnosti se přizpůsobit zákonům přírody a přírodou začínáme být stále více pociťováni jako škodlivý prvek. Začínáme si vytvářet vlastní zákony, ovšem příroda nám dává jasně najevo, že jsme hlupáci, kteří si sami pod sebou podřezávají větev. Lidé, kteří nevidí nejen za horizont věcí, ale někdy dokonce možná ani na špičku svého nosu, takže se zabývají nesmysly a nedůležitými věcmi, zatímco věci podstatné přehlížejí anebo předělávají ke svému obrazu. Řeší barvu nátěru a úpravy vzhledu či vnitřní vybavení a komfort, zatímco nevidí, že do lodi zatéká a potápí se.
Zatímco my se staráme o to, aby se některá zvířata nepřemnožila a nestala se škodnou, příroda podle mého názoru dělá fakticky to samé — ať už na úrovni mikrosvěta v nás nebo světa kolem nás. Pyšní na svůj technický vývoj a nejnovější technologie někdy máme tendenci propadat bludu, že jsme to my, kdo určuje chod světa a že je naší civilizaci dáno existovat věčně a přitom nás možná ani nenapadlo, že jsme vlastně jen pouhou součástí toho všeho a náš čas může být jen velmi omezený a o všechny vymoženosti a vše, co jsme za stovky let vybudovali můžeme klidně během krátké doby přijít. Na druhou stranu všichni máme svobodnou vůli a nikdo není nucen někam postupovat nebo může postupovat jinam, než se od něj očekává. Tlak na duchovní vývoj se neustále zrychluje, i když ještě stále ne tak, jako kdyby došlo k nějaké globální katastrofě, kdy by probuzení u velké části lidstva bylo rychlé a náhlé. Nicméně i poté by zůstalo mnoho těch, kdo se neprobudí, protože své myšlení za žádných okolností nemohou změnit.
Každý z nás je v podstatě světem sám pro sebe, ostrovem v moři a jen krátké okamžiky nefalšovaného a upřímného sdílení nás přesvědčují o tom, že může existovat skutečná, ničím nevynucovaná, přirozená jednota, kde neexistují žádné postranní úmysly, něco za něco. Kolem sebe vidíme často jen mumraj a víceméně ideologicky organizovaný choas při hledání původní jednoty. Navíc choas, který je dnes stále více bezobsažný a technokratický. Naším smyslem života či budování šťastné společnosti se stala ideologie, která však nemá žádný hlubší obsah, žádný skutečný ideál, ke kterému by bylo možno směřovat. Vytvořili jsme si složitý systém zákonů, směrnic a pravidel, až se v nich pomalu ztrácí i ti, kteří se jimi profesionálně zabývají. V domnění, že náš svět dokonale narovnají, vytvoří spravedlivý a krásný, přestože je to jen bublina, která může kdykoliv splasknout.
Často třeba za rok zjistíme, že věci kolem nás nebo my se zkrátka natolik změnily, že to, co jsme si mysleli včera, není úplně objektivní. A když se naštveme, vypadají jinak věci teď a jinak za minutu, až nával emoce opadne. Zkrátka a vše je v pohybu a tekuté — vše se mění, dokonce i to, co nazýváme pamětí. Neexistuje žádný fyzicky, ba ani ideově pevný bod. Nikdy nevíme, kdy, která bublina splaskne, kdy jedna přeroste druhou – každá osobní bublina, každá komunitní bublina, každá národní bublina a nakonec i bublina celého našeho světa se stále duchovně a mentálně vyvíjí.
Sen o alternativní budoucnosti
Nedávno se mi zdál zvláštní sen. Zdálo se mi, že jsem se ubytoval v jednom levném hotelu, jsem v pokoji, vybaluji si věci, rozhlížím se z okna, prohlížím si okolí. Jsme v nějakém rušném městě, v moderní budově na malém náměstí u nějaké hlavní, rušné ulice. Jsem tu ubytován ještě s přítelkyní. Po nějaké době se ale pokoj kolem mě náhle zmizel a já se náhle ocitl na ulici a sám – přítelkyně nikde. Rychle jsem začal pátrat potom, co se stalo a rychle mi došlo, že jsem na tom stejném místě, jenže ne v hotelu, ale na tom malém náměstí. Tedy přesně na tom místě mého pokoje, ve kterém jsem byl ubytován, jenže budovat hotelu tu už není a vše se jakoby změnilo. Došlo mi, že jsem se asi ocitl v jiní době a tak mě napadlo, že musím zjistit, jaký je rok. Zastavil jsem prvního člověka, kterého jsem uviděl – byla to starší paní a ptám se jí, jestli tady nestál dříve hotel. Byla to taková slušně vypadající, ale zamlklá, nepříliš komunikativní a otrávená. K mému překvapení mi odpověděla, že ano, že slyšela, že tam kdysi stával hotel, ale nedokázala mi překvapivě odpovědět na tak jednoduchou otázku, jaký je rok. Všem mi bylo už jasné, i když jsem stále nechápal, jak mohlo dojít k tomu časovému skoku. Co bylo ale horší bylo, že přítelkyně nikde a měla začalo být jasné, že už ji asi neuvidím, protože zůstala v minulosti. Ale stále jsem věřil, že jsme nějak duchovně spojeni. Vydal jsem se tedy dál do města, které vypadalo dosti chaoticky a neutěšeně, místy dokonce až někdy jako nějaký jeden velký squat, který nikdo neřídí. Dál jsem zastavoval lidi a ptal se jich jaký je rok, ale nikdo mi nedokázal odpovědět. Lidé však věděli, na co se ptám, ale vypadalo to, jako bych jim dával nějakou záludnou a složitou otázku – nějaký matematický kvíz. Každý přemýšlel, v duchu si počítal, ale nikdo nedokázal přesně odpovědět.
Co bylo zvláštní, jako by to byla společnost bez pravidel, ale i se zákony, se kterými si ale málokdo lámal hlavu. Byla to společnost zcela svobodná, bez hranic, ale téměř bez jakékoliv morálky a řádu. Zkrátka choas, v kterém žili i lidé poměrně slušní a tzv. normální, či spíše se snažili nějak přežívat existovat. Narážel jsem na obrovské množství pochybných, i nebezpečných lidí, kriminálních živlů, narkomanů, bezdomovců, ale i lidí, zjevně bohatých a velmi dobře vypadajících. Někteří s nich jezdili auty, jiní jako kovbojové na koních. Nebyly to ale koně, jak je známe ne, byla to jakýsi větší a pak menší vyšlechtěná rasa. Viděl jsem, jak někteří lidé žijí doma – bylo to otřesné, spíše, než byty to připomínalo jakési kutlochy. Všude bylo plno špíny, odpadků, i na ulicích. Jako bych se ocitl v nějaké prapodivné kombinaci středověku a budoucnosti. Co mě také zaujalo, že jsem narážel na velké množství různě znevýhodněných, postižených a špinavých lidí – duševně, mentálně i tělesně, ale nikdo se jim nevěnoval. Všichni se buď bavili nebo se prostě snažili nějak přežívat. Když jsem se probudil, bylo to tak skutečné, jak kdyby se právě vrátil z nějakého výletu. Tak mi to nedalo, si to zapsat.
Bohužel, jak to skončilo nevím – obvykle se vždy probudím před koncem snu. Pokud to nebyl jen sen, tak je jasné jak to skončilo – bohudíky, jsem zase tady. Tenhle mi ale připomněl film Absurdistán, který jsem kdysi před lety viděl. Pojednává o životě v budoucnosti a v některých věcech se mu podobá, Rozdíl je v tom, že film je hlavně zábavné komedie, kdežto můj sen vyzněl jako zcela reálná situace. Je zajímavé, jak se vytváří sen. Není asi moc pravděpodobné, že bych ve snu navštívil skutečně budoucnost nebo nějakou verzi budoucnosti, která se ale přesně v této podobně nikdy neodehraje, i když zřejmě vyloučit to nelze. Stejně jako to, že se vše odehrálo v jiném světě – v jiné realitě. A to svým způsobem určitě ono.
Naše identita, naše já není ve snu zcela potlačena, i ve snu se rozhodujeme a do určité míry si i uvědomujeme sami sebe (nebo dokonce i zcela, a pak jde o tzv. lucidní sen nebo může jí i o prorocký sen). Ve snu vstupujeme sami so sebe, do svého vnitřního světa a vše co se ve snu děje kolem nás je tvořeno a režírováno naším podvědomím a vším, co v něm nosíme. Respektive naším zastřeným vědomím, které z obsahu podvědomí vytváří různé děje a obrazy. Tedy alespoň většinou, pokud není záměrně režírované někým jiným, což se prý také někdy děje.
Toto podvědomí zřejmě není tak iracionální, jak se domníváme a může vykazovat překvapivě i jisté známky logického myšlení (když např. ve snu umíme vypočítat jednoduchý matematický příklad). Zároveň naše podvědomí není fyzicky uzavřeno někde v hranicích mozku, ale naše identita je mimo prostor a čas – není tvořena činností mozku. Je součástí obecného kolektivního podvědomí, tj. mohou se v něm odrážet skutečné děje z jiných realit, jiných světů a jiných časů poskládané v nejrůznějších asociacích, od bizarních až po ty jevící známky určité logiky a smysluplnosti. Od narození nevidomý člověk však nemá sny vizuální, ale pouze sluchové a hmatové. Ne proto, že by se nemohl setkat s jinými vjemy nebo že by mimo své tělo nemohl vidět, ale spíše zřejmě proto, že jeho mozek neumí vizuální vjemy interpretovat, protože se se žádnými nesetkal. Zdá se dokonce, že potřebu spánku mají všechny živé formy na světě, dokonce i ty, o kterých jsme se ještě nedávno domnívali, že nepotřebují spát. Je pravděpodobné, že všechny mají i sny, ačkoliv nemají natolik rozvinuté vědomí, že by si v bdělém stavu uvědomovali sami sebe.
Nedá mi to ale nevrátit se ke zmíněné sci-fi komedii Absurdistán (Idiokracie), která je o dvou lidech, kteří byli jako dokonale průměrní lidé vybráni pro pokus hibernace. Nechali se hibernovat, ale probudili se omylem až v roce 2505, kdy už neexistovala demokracie, ale idiokracie. Ocitli se v době postapokalyptické, která je dobou po velkém krachu technických systémů, kdy lidstvo dosáhlo nejvyššího stupně technického rozvoje. Mnoho technických vymoženosti z té doby lidem ještě zůstalo, jenže mezitím lidé úplně zhloupli a duševně zdegenerovali, jak se stali otroky techniky. Do toho světa tak přicházejí lidé z hluboké minulosti, kdy digitální technologie byly ještě na počátku a kdy společnost ještě celkem normálně fungovala.
Film jako takový není sice nějaký debut a pokud nic takového uměleckého nečekáte, docela se pobavíte. Je to něco tak ujetého a pitomého, že je to až k zamyšlení. K zamyšlení co by se mohlo stát, kdyby naše evoluce měla ve skutečnosti již svůj vrchol za sebou.
Existuje involuce a hloupnutí?
Může nás pak napadnout – je vlastně evoluce nějaký zákon neustálého vývoje k lepšímu nebo může existovat také opačný – vývoj směrem k horšímu – involuce, postupné hloupnutí, degenerace… Když se díváme na dnešní svět, jeho kulturu, fungování společnosti, nezdá se vám, že vrcholné období naší civilizace máme už těsně za sebou a dnes pomaličku a postupně duševně hloupneme? Pokud bude svět existovat i v roce 2505, co bychom tu našli? Velmi dokonalou, vyspělou společnost nebo primitivy, kteří se vrací na úroveň lidoopů a směřují neodvratně ke svému zániku? Evoluci dnes často chápeme jako nezvratný proces automatického zdokonalování, ale co když může existovat mutace, která nasadí zpětný chod…
Takový zpětný vývoj může trvat stovky let a involuce může zpočátku postupovat pomalu a nenápadně. Většina lidí nic nepozoruje a naopak si užívá vymožeností moderní doby. Čím jsou lidé ale časem duševně omezenější, tím menší schopnost si to mají i uvědomit, až se involuce a úpadek začne zrychlovat. Podobně jako v případě evoluce: Zpočátku trvá velmi dlouho, tisíce a pak stovky let. Na konci, jak jsme toho byli svědky v 19. a zejména 20. století ale lidstvo dosáhlo již takové úrovně dokonalosti, že se evoluce nesmírně zrychlila. Později jakoby dosáhla svého vrcholu, přehoupla se přes něj a dnes se mění v involuci – nabírá zpětný chod.
Možná, že k tomuto vrcholu naše kultura dospěla na začátku digitálního věku a úzce souvisí s tzv. digitální demencí. Mámu tu závislost na sítích, na mobilech, počítačích… To všechno úžasně zrychluje komunikaci a přináší netušené možnosti, ale zároveň má schopnost pohlcovat duši, vztahovat do neskutečné virtuální reality a tak člověka ochuzovat o to, co je skutečné a reálné. Na jednu stranu nás to okrádá o čas, můžeme komunikovat s kýmkoli na druhé straně planety, můžeme se vydávat za kohokoli, žít život jiných lidí, ale na druhé straně děti už ani neumí udělat kotrmelec, člověk ztrácí schopnost navázat kontakt se sousedem od vedle, zavázat si tkaničky od bot nebo něco napsat rukou…
Virtuální realita nám dává možnost plnit si své sny, i se do ní utéct, takže pak žijeme jakoby na jiné planetě. Ne tady. Všechno je jiné, čas v této realitě plyne mnohem rychleji. Naše skutečné hodnoty se mění na virtuální a ztrácí konkrétní smysl a platnost. Stejně jako tradice a vše, co děláme či máme dělat v tomto reálném světě. Někteří už i přestávají mít schopnost rozlišovat mezi tím, co je skutečné a co je jen virtuální hra. Jako by se celý svět posouval do virtuální reality, takže ztrácíme schopnost rozlišovat, co je skutečné a co ne, co je důležité a co nikoliv, co je pravda a co fejk, co je morální a co ne a vůbec, kdo jsme vlastně my, kdo jsem já? Máme tu krizi identity…
Sítě člověku umožňují komunikovat s kdykoliv rychle a jednoduše, často bez nutnosti dobývání žen muži nebo pěstování osobních vztahů. Digitální vztahy jsou jednoduché, zatímco osobní složité a také časově náročné. Osobní vztah vyžaduje celého člověka, nejen čas, ale i schopnost komunikace. Problém, je v tom, že tato schopnost se nemá šanci kultivovat a pěstovat, jestliže je nahrazována virtuální realitou a neosobním stykem. Lidé se pak neumí spolu bavit, jsou uzavření do svého světa, do své sociální bubliny nebo je jejich zábava na velmi pokleslé úrovni, stejně jako jejich osobní komunikace. A někdy to ani bez notné dávky alkoholu prostě vůbec nejde. Až teprve alkohol pomůže „navázat“ vztahy a to někdy i zcela nechtěné s nečekanými následky.
O digitální demenci – hloupnutí společnosti vlivem digitálních médií, virtuálních realit, umělé inteligence a internetu se občas mluví, i když nikdo přesně nedokázal jaký ten vliv na člověka je. Jistě je to do jisté míry také individuální. O tom, že je významný a že má své kladné i negativní stránky se ale shodují všichni. S digitální demencí může souviset jak nárůst psychických poruch, tak nárůst agresivity ve společnosti. Přemíra informací, které nejsme schopni zpracovat se na nás valí ze všech stran a technika nám dává možnosti nejrychlejších a nejúžasnějších zkratek jak co do komunikace, tak co do konzumace audio a video obsahu. Vše si můžeme okamžitě vygooglit, shlédnout, nahlédnout, aniž bychom museli ztrácet čas a hledáním nějakých skrytých významů nebo příběhů. Jenže čím více toho stihneme, tím méně toho skutečně chápeme, tím více nervozní a netrpěliví jsme, neboť se na nás valí další informace a další zážitky, které chceme zpracovat a prožít. Elektromagnetický datový smog nás tak dostává do stále většího stresu, pod stále větší tlak a ne každý je schopen tento začarovaný kruh přetnout, protože většinou si ani žádný stres vůbec neuvědomuje, neboť působí podvědomě.
Pak nastupují civilizační nemoci, jako vysoký tlak, kardiovaskulární potíže, infarkty, rakovina, cukrovka… Naše tělo reaguje, ale my netušíme, jaké jsou skutečné příčiny, protože jsou skryté v neviditelném, podvědomém stresu. A s těmito příčinami neumí pracovat ani lékařská věda, neboť je to široký a komplexní soubor příčin, která vycházejí z toho, jaké je dnes životní tempo a jaký je způsob našeho života a náš žebříček hodnot – způsob myšlení a naše priority. Proč? Protože také lékařská věda je obětí falešného matrixu, který je postaven na zisku a produktivitě. Nikoliv na pochopení toho, co je skutečně duše a vědomí a jaké jsou jejich potřeby. Celostní medicína je zatím stále na začátku a dosud ani není vědecky akceptována – naopak, výrobci léčiv mají zájem na tom, aby byla omezována. Tak, aby se lidé stále mohli účinně léčit, ale aby se nikdy nemohli nemocí zbavit. Aby se účinně potlačovali symptomy, ale aby se nikdy nemohly odstranit příčiny.
Agresivita ve společnosti prý za posledních 30 let stoupla až o 60-70%. Šikana na školách a pracovištích, domácí násilí nejen na ženách a seniorech… Sexuální násilí a zneužívání – zejména v dobách silně stresově zátěžových stoupá do extrémních výšin, až se stává jakýmsi standardem. Hodně se dnes hovoří o tom, jak to řešit, máme všude kamery, které nás sledují a špehují na každém kroku, máme nejrůznější linky a kruhy bezpečí, čipy, bezpečnostní vstupy, všemožné zabezpečení. Stačí to ale? Není třeba spíše pátrat po příčinách, které vedou k úpadku? Nebo si myslíme, že velký bratr a technika za nás vše vyřeší? A co bychom si dnes počali bez všech těchto technických zabezpečení – zdá se, že bychom už dnes bez nich snad ani nepřežili a stali bychom se sami sobě bezpečnostní hrozbou…
Často mluvíme o IQ, ale o EQ – emoční inteligenci, která je mnohem důležitější, se už tolik nehovoří. Snad je to ale proto, že dnešní společnost je orientovaná hlavně na pracovní výkon, nikoliv na to, co dělá člověka člověkem. Nakonec mnozí ani nevěří, že člověk není jen biologický robot a že vědomí není nehmotné, ale jen jakýsi dosud neznámý produkt mozkové činnosti. Pokud ale někdo věří, že je pouze biorobotem, pak je pochopitelné, že pokládá za nejdůležitější IQ.
Sen a sci-fi o nepříliš pěkné budoucnosti nás může upozornit, jak by vypadala společnost bez odpovědnosti, s neomezenou svobodou. U budoucnosti, které je pravým opakem totalitní verze budoucnosti, kdy je pořádek nařízen elitami a kdy vše hlídá Velký Bratr, který rozhoduje o osudu každého. Znovu vidíme, jak důležitá je moudrost a rovnováha mezi svobodou a odpovědností. To, že bez odpovědnosti neexistuje žádná svoboda – buď chaos, zmar a rozklad na jedné straně nebo vláda Velkého Bratra a řád pevné ruky. Pokud se necháme zlákat druhou možností a domníváme se, že je správné odpovědnost nařídit zákonem, solidaritu si vynutit pod pohrůžkou či že je možné nepravdu trestat, pak se přikláníme ke druhé verzi budoucnosti. Přikláníme-li se naopak k názoru, že svoboda je nejvyšší hodnotou a každý si může dělat, co chce a má na všechno právo, přikláníme se k první verzi.