Doba technokratická

Putin sice není demokrat, ale některé věci popisuje naprosto přesně. Co říkáte? Je vidět, že má rozhled a skutečný přehled. Tak si říkám, že je škoda, že takový často chybí demokratům. Zejména těm našim. Není to sice demokrat, ale ani politik. Je to skutečný státník. Pokud odejde nebo bude nucen odejít, dost možná budou rusové litovat – ale bude pozdě bycha honit.

Věci jsou mrtvé, ale myšlenky jsou živé a navzájem se přitahují, spojují i odpuzují. Je to duch, které se projektuje ve hmotě a vytváří realitu i osud, který však později může být těžké měnit. Zatímco někdy ke změně stačí pouhá myšlenka, nápad, jindy je třeba pevná víra a trpělivost, protože dlouho budovaný matrix nelze rychle změnit. To, že se člověk vydal špatnou cestou se někdy pozná až za dlouhou dobu. Svět je obrazem myšlenky, ideologie a víry. Nikdy nemůže existovat prázdný prostor bez nějaké víry či ideologie, tak jako ani nemůže existovat 100% vakuum bez energie, i když tato energie není vidět, ani ji nelze měřit. Pouze jedno může nahradit druhé a to pak určí nový matrix.

Moderní člověk ztratil víru v iracionální realitu, proto na jednu stranu začal podléhat bludům a duševnímu chaosu, na stranu druhou se upnul k racionálnímu světu na jehož základě buduje technokratickou společnost. Sekularizace této společnosti přinesla na jedné straně mnoho dobrého, na druhou stranu jí ale také duchovně vyprázdnila a tak postupně začala vznikat stále větší potřeba tento duchovně vyprázdněný prostor něčím vyplnit. Nástrojem se měly stát politické ideologie a vše měla vyřešit neviditelná ruka trhu a občanská společnost. Po velkém, ale nepodařeném komunistickém experimentu přišla nová, tentokrát neoliberální ideologie v podobě v podobě multikultury, politické a genderové korektnosti. Ta se stále snaží vytvořit nový naplněný prostor – tedy korektní, vyvážený, vyrovnaný, až se z vylepšování a narovnávání světa stala někdy jakási posedlost (odtud zřejmě hanlivé nálepky jako lepšoodi, dobrotrusové, dobroserové, sluníčkáři…).

Toužíme mít svět lepší a dokonalejší, než jsou zákony Boha, vesmíru či přírody. Na obzoru se nám stále častěji objevují tu a tam různí aktivisté, takoví novodobí soudruzi s vizí nového světa, kteří jsou schopni strhávat s nadějí svobody a práv pro všechny masy lidí a diktovat ostatním jak by měl vypadat nový, sociálně a genderově spravedlivý světový řád. Ne až tak nepodobně jako tomu bylo po druhé světové válce s pionýry nové doby v červených šátcích a svazáky hlásajících šťastnou budoucnost a jasně pojmenovávajících nové třídní nepřátele, kteří rozdělují a polarizují společnost a proto musí být usvědčeni a odsouzeni. A to i bez důkazů, protože stačí třeba i 30 let staré obvinění a volání lidu, který touží po sociální, politické a genderové spravedlnosti… O popularitě socialistických ideálů svědčí i to, že i tak prestižní americká filmová akademie mění pravidla pro udělování Oscarů, kde nově nebude rozhodující kvalita, ale naplnění kvót pro postižené lidi, pro ženy, etnika či pro lidi speciálně sexuálně orientované.

Podle mého názoru je to nebezpečný trend a je nutné být maximálně zdrželivý, uvážlivý a opatrný při zkoumání toho, co je opravdu dobré či škodlivé. Jistě to i mnozí aktivisté myslí dobře, ale mohou se i mýlit. Za největší nebezpečí pokládám davovou psychózu ve které při snaze o maximální spravedlnost dospějeme k maximální devalvaci hodnot. Ostatně ta nastane asi vždy, když masy lidí propadnou bludu rychlého příchodu nového a krásnějšího světa s touhou rychle potrestat třídní nepřátele. Silně levicové myšlenky neosocialismu, feminismu a neomarxismu dnes stále populárnější mezi mladou generací téměř po celém západním světě a v kombinaci s technickým vývojem a možnosti sledování lidí je to skutečně výbušná kombinace.

Kdosi řekl, že kapitalismus je jen jakási dlouhá strastiplná cesta od socialismu ke globálnímu komunismu (nacismu). K tomu ale vede samozřejmě stejně dobře jak radikální socialismus (komunismus, extrémní levice), tak nacionální socialismus (nacismus, extrémní pravice). Protiklady se sice zpočátku silně odpuzují, ale nakonec se silně přitahují. Také si myslím si, že v budoucnu bude muset být jednota a pořádek ze strany EU stále více vynucována násilně a pod hrozbou sankcí, což je ovšem spíše typické pro režimy autoritativní a nedemokratické, s čímž měli nejen mnozí Britové docela problém. Ostatně migrační krize jej odhaluje. Také šíření ideologie a posilování cenzury, kterou vlády provádí prostřednictvím soukromých společností a neziskových organizací je zřejmé. Je to zkrátka trend moderní společnosti.

Proč si to myslím? Protože Evropskou Unii nepokládám za zcela a plně demokratický svaz. Bude velmi zajímavé sledovat, jak se společnost dokáže vyrovnat s prudkým technickým vývojem sociálních platforem se svobodou slova, která má – jako každá svoboda – samozřejmě i své temné stránky. Jako bychom se dostali do pasti, z nichž obě cesty – jak pokus omezovat svobodu, tak ponechat jí, vedou ke stejnému cíli – nové totalitě, jen jinými způsoby. Pokud by i solidarita byla skutečně povinná, pak by přestala být nejen solidaritou, ale i demokracií – popřela by samu sebe. Stejně jako kdyby šíření nepravd a lží bylo považováno za přestupek nebo trestný čin.

Často si dnes připomínáme dobu normalizace a přitom dnes v době postdemokratické zažíváme jakousi novou normalizaci, kdy se věci absurdní stávají normálními. Znovu se ukazuje, že myšlenky socialismu, ať už toho národního, mezinárodního či dnes globálního jsou cestou do pekla, která vede vždy k nové totalitě v nejrůznějších jejích podobách. Stále znovu se ukazuje, že kolektivismus, ať už s myšlenkami komunistů, humanistů, nacistů, neomarxistů nebo neoliberálů nemůže regulovat a usměrnit kapitalismus tak, aby nedal vzniknout novým oligarchickým strukturám a nezačal omezovat demokracii.

Jinými slovy – vytvoření trvale životaschopné demokracie, spravedlivého řádu je dodnes utopií, neuskutečnitelnou myšlenkou. Ta je založena na tom, že je možné regulovat přirozený řád, ve kterém jsou ti bohatí a (všeho)schopní stále bohatší a schopnější, zatímco ti chudí jsou stále chudší. Jak vidíme, možné to není. Nakonec v době koronakrize, kdy svět zaznamenal výrazný ekonomický pokles a zchudnutí nejbohatší lidé světa naopak zaznamenali rekordní nárůst svého bohatství, takže pár set lidí vlastní majetek větší, než celý zbytek planety.  Jakýkoliv systém totiž stejně nakonec vede k tomu, že na sebe strhnou moc ti, kteří jsou schopni a ochotni ovládat nebo využívat jiné, protože vlastní prostředky a zdroje. Díky tomu je možné privatizovat jakýkoliv politický systém – ať už nepřátelsky, hrubě, násilně, autoritativně nebo přátelsky, nenápadně a sofistikovaně, jak to vidíme dnes i v nejvyspělejších demokraciích.

Musel by se totiž změnit onen přirozený řád, a ten se změnit nemůže, dokud budou na světě existovat lidé zlí a bezohlední, zneužívající svojí moc a prostředky, protože budou mít vždy náskok před těmi, kdo si přejí spravedlnost, mají smysl pro pravdu a fér jednání. Pravda a láska vítězí je dobré heslo, ale myslím, že není vždy správně chápáno. Zvítězí, ale ne pro každého v tomto životě a v tomto světě.

Protože bráníme světlu, aby prosvětlilo svět a pozvedlo výše, zdržujeme sami sebe ve schopnosti se přizpůsobit zákonům přírody a přírodou začínáme být stále více pociťováni jako škodlivý prvek. Začínáme si vytvářet vlastní zákony, ovšem příroda nám dává jasně najevo, že jsme hlupáci, kteří si sami pod sebou podřezávají větev. Lidé, kteří nevidí nejen za horizont věcí, ale někdy dokonce možná ani na špičku svého nosu, takže se zabývají nesmysly a nedůležitými věcmi, zatímco věci podstatné přehlížejí anebo předělávají ke svému obrazu. Řeší barvu nátěru a úpravy vzhledu či vnitřní vybavení a komfort, zatímco nevidí, že do lodi zatéká a potápí se.

Zatímco my se staráme o to, aby se některá zvířata nepřemnožila a nestala se škodnou, příroda podle mého názoru dělá fakticky to samé — ať už na úrovni mikrosvěta v nás nebo světa kolem nás. Pyšní na svůj technický vývoj a nejnovější technologie někdy máme tendenci propadat bludu, že jsme to my, kdo určuje chod světa a že je naší civilizaci dáno existovat věčně a přitom nás možná ani nenapadlo, že jsme vlastně jen pouhou součástí toho všeho a náš čas může být jen velmi omezený a o všechny vymoženosti a vše, co jsme za stovky let vybudovali můžeme klidně během krátké doby přijít. Na druhou stranu všichni máme svobodnou vůli a nikdo není nucen někam postupovat nebo může postupovat jinam, než se od něj očekává. Duchovní vývoj se neustále zrychluje, i když ne tak, jako kdyby došlo k nějaké globální katastrofě, kdy by probuzení u velké části lidstva bylo rychlé a náhlé. Nicméně i poté by zůstalo mnoho těch, kdo se neprobudí, protože své myšlení za žádných okolností nemohou změnit.

Každý z nás je v podstatě světem sám pro sebe, ostrovem v moři a jen krátké okamžiky nefalšovaného a upřímného sdílení nás přesvědčují o tom, že může existovat skutečná, ničím nevynucovaná, přirozená jednota, kde neexistují žádné postranní úmysly, něco za něco. Kolem sebe vidíme často jen mumraj a víceméně ideologicky organizovaný choas při hledání původní jednoty. Navíc choas, který je dnes stále více bezobsažný a technokratický. Naším smyslem života či budování šťastné společnosti se stala ideologie, která však nemá žádný hlubší obsah, žádný skutečný ideál, ke kterému by bylo možno směřovat. Vytvořili jsme si složitý systém zákonů, směrnic a pravidel, až se v nich ztrácí i ti, kteří se jimi profesionálně zabývají. V domnění, že náš svět dokonale narovnají, vytvoří spravedlivý a krásný, přestože je to jen bublina, která může kdykoliv splasknout.

Často třeba za rok zjistíme, že věci kolem nás nebo my se zkrátka natolik změnily, že to, co jsme si mysleli včera, není úplně objektivní. A když se naštveme, vypadají jinak věci teď a jinak za minutu, až nával emoce opadne. Zkrátka a vše je v pohybu a tekuté — vše se mění, dokonce i to, co nazýváme pamětí. Neexistuje žádný fyzicky, ba ani ideově pevný bod. Nikdy nevíme, kdy, která bublina splaskne, kdy jedna přeroste druhou – každá osobní bublina, každá komunitní bublina, každá národní bublina a nakonec i bublina celého našeho světa se stále duchovně a mentálně vyvíjí.

Pravda je sice jen jedna, ale nikdo ji nemůže obsáhnout – každý může vidět, podle toho, jak se na ní dívá a ze kterého směru, je její maličkou část – jen odlesk. Vzájemná interakce těchto bublin je spíše vzájemné přetlačování, výsledkem kterého je buď válka nebo kompromis, kdy není spokojen nikdo nebo každý jen částečně. Ostatně mediální válka je dnes opět téma, o kterém se často mluví. Moderní svět je zahlcen informacemi, nejen nepravdami, často zbytečnými a nepodstatnými. Novináři se stávají zbytečnými. Ostatně to je daň za technickou vyspělost a svobodu… Často řešíme jen osobní spory, emoce, pocity, dojmy, názory, to si kdo myslí nebo co si kdo myslí o někom, kdo si myslí o něčem…, ale čas na řešení skutečných věcí nezbývá.

Díkybohu dnes ale navzdory choasu žijeme stále ještě v relativně svobodném světě. Avšak stále cítíme, jak se stále zmenšuje, jak je svoboda relativní a že je vlastně neustále ohrožována různými tlaky, které mají snahu ji omezovat a regulovat více, než je třeba. Potíž je snad pouze v tom, že každý z nás toto ohrožení cítíme poněkud z jiné strany, jsme na něj však citliví, což na druhou stranu není špatné znamení. Možná jsme na to ve východní Evropě citlivější, než na západě právě proto, že máme zkušenosti z totalitou a víme, co to je – zatímco někteří na západě by naopak tuto zkušenost rádi získali – třebaže nás vidí nechápavě jako potížisty, podobně jako naše veřejnoprávní média, která se spíše staví za názory Bruselu, než za názory Čechů na Brusel. Asi bych neřekl, že jsou zaprodaná, nicméně nezaujatý posluchač musí leckdy trpět pocitem znechucení, když pravidelně poslouchá agitační zprávy o tom, jak to myslí Brusel dobře a jak to Češi nechápou, jak jsou hloupí, zmanipulovaní a omezení… Jak je západní Evropa ve svém liberalismu a toleranci dále, než my a jak bychom ji měli následovat. Možná je to ale jen taková nechtěná propaganda preferovaných veřejnoprávních komentátorů, protože chybí názory těch, kteří v těchto médiích nejsou vítáni a tak nejsou ani zváni a nespolupracují s nimi.

Někdy se zdá, že společnost v celé Evropě je polarizovaná, ve skutečnosti je ale možná spíše fragmentovaná. To je však také důkazem, že občanská společnost je stále ještě živá a není až tak lhostejná. Často máme snahu budovat jednotu, chceme sjednocující osobnosti, ideologii, klid na práci, ale přitom právě o to se snaží i autoritativní režimy a jak víme, jednota neexistovala ani za komunismu, protože tu byl underground. Také dnes se zdá, že čím usilovněji budujeme jednotu a rovnost, utahujeme šrouby, tím více posiluje underground, nacionalismus, nacismus a populismus – podle toho jak se do lesa volá, tak se z něho ozývá…

Občas můžeme slyšet, že lidé s konzervativní postoji mají strach z rychle měnícího se světa. Já si ale myslím, že to není přesné a že nejde ani ta o obavy z měnícího se světa, jako z toho, že společnost kráčí špatným směrem. Rozhodně odmítám myšlenku, že změna = změna k lepšímu, jak se nám liberálové snaží neustále podstrkávat. Ona změna a „vývoj“ samozřejmě může být i úpadek — což ale pochopitelně liberálové nechtějí ani slyšet. Myslím si, že naše liberální západní společnost se nevyvíjí úplně správným směrem, ale že kráčí svým způsobem tak trochu znovu do minulosti – do jakého si nového typu globálního neomarxismu podle jakési nové směrnice či globálního ukazatele dobra, kterým bychom se měli všichni řídit.

A že nám vzniká jakási nová elita papalášů, která se už dávno rozhodla, že ví, co je pro lidi dobré, která mluví o demokracii, ale zároveň se odmítá účastnit diskuse s těmi, kteří mají jiné názory, která někdy označuje jako nedemokratické jen proto, že jsou odlišné. A tím – aniž by chtěla – je posiluje a dává jim sama legitimitu. O značné míře papalášství svědčí i to, že zástupci EU nejsou Velkou Británii pokládáni za zástupce státu, ale organizace a jsou rozezleni, že EU není dosud pokládána za superstát – viz Británie upírá diplomatický status vyslancům EU. Nejste stát, vzkazuje.

Je příznačné, že tzv. liberálové bývají často velmi neliberální ke konzervativním myšlenkám a že tzv. demokraté ohánějící se důležitostí diskuse chovají se často velmi nedemokraticky, když jakoukoliv diskusi s těmi, kdo mají opačný názor odmítají. Tam, kde se diskuse nevede, nevyvíjí se ani demokracie a hesla nebo to, jak sami sebe nazýváme to nezmění. Můžeme mít ve svém názvu slovo demokratická nebo liberální, ale k ničemu to není.

Politická korektnost, humanismus, multikulturní a genderová ideologie jsou vrcholnými myšlenkami technokratů moci. Zkrátka nejsou to žádní velcí myslitelé, jsou to prostě jen dobře placení poslanci a úředníci, kteří dělají to, co umí nejlépe, i když je to třeba k ničemu. Tedy pokud pomineme konspirační teorie, že jsou řízeni ještě někým jiným. To, co svět potřebuje jsou však skutečné osobnosti, duchovně vyspělé, se skutečným rozhledem a moudrostí. Těch je však pochopitelně velmi málo a ještě méně mezi úředníky a politiky, protože sféry mocenského vlivu přitahují především nejrůznější psychopaty a oligarchy, kteří rozumějí všemu, ale nejméně potřebám normálních lidí a když dělají něco dobrého, tak spíše z ohledem na jejich hlasy a svůj image. Že moc přitahuje zejména osoby s nějakou poruchou osobnosti není žádné velké tajemství.

V tomto systému se prostě žádné skutečně dlouhodobě dobré věci dělat nedají. Můžeme si nakrásně naplánovat co bude za 30 let, jenže do té doby se vystřídá několik vlád, z nichž každá bude chtít něco jiného… Je to limit současné demokracie, který je téměř nemožné překročit i v malém evropském prostoru – natož při řešení globálních problémů. Proto se můžeme dozvědět jen to, jaká má být velikost záchodových nádrží na vodu, jak se má jmenovat to či ono nebo jaký má být výkon toho či onoho, ale určitě se nedovíme, jaké má být řešení vážných věcí zvláště v dlouhodobém horizontu. Kromě nesmyslné ideologie o rovnosti, ve které si stejně vždy budou někteří rovnější, protože je to jen další utopie a nová verze marxismu-leninismu.

Můžeme být nespokojení se systémem, nicméně překročit svůj vlastní stín a vymyslet jiný způsob se dosud nepodařilo, protože jsme všichni otroky systému, který umíme pouze přizpůsobovat, nikoliv ale nahradit jiným – který by nám umožnil přemýšlet a jednat jinak, bez ohledu na ekonomické zájmy a profit, více zdravým rozumem, srdcem a duchem, v harmonii s přírodou a vesmírem. Jenže takové jsou zákony kapitalismu, který je postaven na ideálu nekonečného růstu výroby a spotřeby. Je to sice ideál nesmyslný, protože něco jako nekonečný růst nemůže existovat, ale změnit tento ideál za jiný, ke kterému bychom mohli růst je pochopitelně v tomto systému nemožné.

Typickým příkladem ideálu nekonečného růstu je zdravotnický průmysl – ano říkám průmysl, protože jinak se to nazvat nedá. Nejen farmaceutický, kde to skutečně vyplývá z jeho podstaty tvorby zisku. Moderní zdravotnictví se prakticky nezabývá odstraňováním příčin nemocí, ale pouze s dočasným odstraňováním důsledků. Léčí, ale neuzdravuje. A i v případě že jsou známy příčiny nemocný a snadno dostupné a levné prostředky, nepropagují se ty, ale drahá léčba, které potlačí jen symptomy. Ostatně asi proto u nás máme léčebny, ale ne uzdravovny. Pochopitelně tak, jako výrobci potřebuji prodat co nejvíce přípravků, tak i lékaři potřebují mít co nejvíce klientů – ne aby se uzdravili a pak už nepřišli. Ideál neustálého růstu zisku je patrný všude.

Kapitalismus také nerovná se demokracie, jak mnozí stále ještě věří. A socialismem ho také nahradit nelze. O tom, jak funguje socialismus skřížený s kapitalismem se můžeme přesvědčit v Číně. Západ dělá něco podobného, jen z opačné strany a celý svět se více méně točí v bludném kruhu mezi kapitalismem a socialismem. Hledá nový spravedlivý řád, ale ono to nejde a nejde, protože tu chybí pevné základy, na kterých je možné stavět. Proto můžeme stavět jen vzdušné zámky, virtuální realitu, nafukovat bubliny, pronášet hesla, proklamace a nemůžeme se dostat dále. Ostatně velmi dobře je to vidět právě v případě globálního oteplování, kdy bude lidstvo stále více tlačeno k tomu, aby se dále dostalo, aby překročilo svůj  stín. Do jaké míry se to však podaří, když začne působit pud globální sebezáchovy místo řešení hloupostí a žabomyších válek a nakolik bude již pozdě, to je otázka.

Skutečná demokracie neexistuje asi nikde na světě a vždy je limitována systémem – občané zkrátka nikde na světě nemohou ovlivňovat úplně vše a mají buď více či méně práv. Ostatně vidíme to i v samotné EU, kdy její vláda – výkonná moc, tedy Evropská komise není volena přímo, jak je to přirozené v případě jakékoliv jiné vlády a občané tak na chod EU nemohou mít žádný přímý vliv. Mohou ho ovlivňovat jen skrze Evropský parlament a to ne vždy stejně, ale podle toho k jaké zemi patří. Největší a reálnou výkonnou moc má však Evropská komise, nikoliv přímo volený parlament. Je to sice demokracie, která je právně, formálně a zdánlivě v pořádku a akceptovatelná, ale strašně těžkopádná, omezující, svazující, neprůhledná a fakticky se tak blíží k tomu, co bychom mohli nazvat autoritativní vládou.

Důvodem tohoto systému je to, že je takto „chráněna“ tlakem zezdola a není možné ho nijak změnit. Je to v podstatě jakýsi novodobý typ obrněné elitářské demokracie, i když podle evropských hodnot je to demokracie liberální. Ve skutečnosti má však se skutečným klasickým liberalismem jen málo společného, takž není divu, že navzdory veřejnoprávní propagandě tento model stále více lidí už prokouklo a ztrácí na popularitě – nejen zásluhou populistů a rusofilů, třebaže na tyto novodobé třídní nepřátele je často vše sváděno. Veřejnoprávní média, která prosazují liberální demokracii se pak začínají logicky podobat těm normalizačním z doby socialismu.

Říkám ale škoda – protože sám nejsem odpůrcem EU a integrace, která je rozumná, smysluplná a především skutečně demokratická. Ta, která nepodporuje financování neziskových organizací, nadnárodní korporace, ale lokální producenty (EU je silně nakloněna pozitivní diskriminaci kdejaké znevýhodněné menšiny, lokálních výrobců a drobných podnikatelů však rozhodně ne – ti si navíc mohou nechat zdát i o dotacích). Také bych si přál, aby unie, která je projektem nikoliv politickým, ale pouze občanským, kulturním a obchodním. O tom však eurofederalisté nechtějí pochopitelně ani slyšet.

Lidé by si také sami mohli rozhodovat o tom, zda chtějí, aby prioritou evropských hodnot byla také podpora migrace a komunit LGBT — nikoliv aby jim to bylo vnucováno shora a byli pro to vychováváni. Ne, tito lidé mi vůbec nevadí a ani z nich nemám žádnou fóbii – co mi vadí je pouze to, když někdo ze svého mindráku dělá přednost, exhibuje, staví ji na odiv, předvádí jí a chlubí se jí. Rodinu rozhodně ale neohrožuje komunita LGBT, lidé s narušenou pohlavní identitou či orientací, ale lidé, kteří z těchto lidí dělají módu, kteří z narušené identity dělají nové trendy, kteří je propagují, medializují a preferují. Všichni ti, kteří z úchylky dělají přirozený, normální a zdravý stav. Tady už nejde o žádnou sexuální toleranci — tady jde už o obyčejnou nechutnost. Evropská Unie tuto ideologii převzala a učinila z ní jeden ze základních pilířů tzv. evropských hodnot. Hodnot, o kterých říká, že jsou křesťanské, ve skutečnosti jsou však pouze liberální — tradiční až na posledním místě.

Škoda, že EU se nestaví na stranu tradičních hodnot a vůbec jí to ani nezajímá. Nejdůležitější hodnotou EU je levicový kolektivismus a neoliberalismus, neboť zde má největší podporu. A nejen v EU, také u nás – alespoň v našich veřejnoprávních médiích, která v drtivé většině jasně preferují liberální postoje. Asi si už ani nevzpomeneme, že by nějaký komentátor zastával konzervativní postoje — možná by s ním byla rozvázána spolupráce z důvodu, že nezastává evropské hodnoty. Konzervativní proud je v EU zcela okrajový a proto(?) vyvolává takovou nevoli a odpor — konzervativní postoje jsou řazeny mezi populistické, xenofobní a homofobní. EU považuje konzervativní myšlenky za nebezpečné, nenávistné, společnost rozdělující Asi je to ale i proto, že mnozí si neuvědomují důležitost tradiční rodiny, respektive její ohrožení. Myslím si, že si ho nejen neuvědomují, ale tento problém zlehčují, bagatelizují a podporou rodiny se vůbec nechtějí ani zabývat. Namísto toho se účastní pochodů pýchy a veřejnoprávní média se mohou přetrhnout v propagaci, chvále a podpoře těchto akcí.

Proč se Evropská Unie stále více dobrovolně, cíleně a programově odklání od tisíce let prověřených hodnot, na kterých naše kultura vyrostla a najednou je popírá, to je na první pohled zvláštní. Může se zdát záhadou, proč Evropa dobrovolně páchá sama na sobě genocidu a jestli to má opravdu zapotřebí.

Je to paradox, že čím více budujeme ateistickou a sekulární liberální společnost, tím více se v Evropě šíří islám. Velké změny  dnes vidíme nejen v Evropě, ale i v USA – země která bývala pro celý svět příkladem a vzorem ke kterému jsme vzhlíželi. Co se děje s tou Evropou, jak jsme se tolik toužili vrátit? Co se děje s tím západem, kam jsme se toužili dostat a který naše veřejnoprávní média stále vyzdvihují jako příklad vhodný k následování? Toužili jsme se zbavit socialismu a po životě ve svobodě a dnes naopak západ touží po socialismu a po životě v nové nesvobodě. Možná až pak si mnozí uvědomí, že svět nádherné multikulturní a genderové rovnosti, jaký západní kultura buduje, je pouhá utopie, podobně, jako svého času komunismus, který by rovněž snem o spravedlivé společnosti, vyrostl, zažil velký rozmach, ale nakonec se po 100 letech zhroutil. Inu, sny o lepším světě plném rovnosti a spravedlnosti tu byly vždy, minimálně od dob Marxe a Engelse. Dnešní levicové ideologie mají sice jiní priority, ale princip zůstává – tím je postupné získání nadvlády nad celou společností, jak jinak – pomocí ideologie, propagandy a vymývání mozků.

Evropská unie je levicovými ideály přímo ochromená. Namísto toho, aby byla tím, co slouží lidem, je spíše tím, co jim diktuje, co si mají myslet a co mají chtít. Ačkoliv žijeme ve svobodném režimu a v demokracii, ze strachu ztráty demokracie, prestiže, rovnosti, bezpečí a spravedlnosti jsme si sami demokraticky vybudovali systém, který svobodu příliš omezuje a tak jsme se přiblížili k zemím, které kritizujeme jako nedemokratické. Vytvořili jsme si tak svobodný režim, který není zcela svobodný a demokracii, která sice formálně funguje, ale stává se čím dál více absurdní, protože v ní je občan až ten poslední, který skutečně může něco změnit. Pokud však lidé usnou, probudí se jednou do nového dne, kdy zjistí, že nemohou již změnit vůbec nic, protože se nechali obalit neviditelnou sítí otroctví a svobody, která je jen virtuální, ne skutečná. Která je personalisovaná jen pro ně tak, aby se jim v ní líbilo a zároveň byli poslušnou masou.

Vzepřít se proti tomuto systému je však mnohem těžší, než se vzepřít komunismu, protože ti, kteří jej vytvářejí nejsou často ani vidět, nepatří k žádné skupině a často si ani sami neuvědomují, že dělají něco, co není správné. Nebo to ani nechtějí vědět, protože nejdůležitější jen pro ně vlastní finanční zisk a vlastní prestiž, než otázky smysluplnosti, etiky, udržitelnosti, morálky či toho, co lidé skutečně chtějí nebo potřebují. Týká se to přirozeně i samotné EU, která sice na jednu stranu proti tomuto sytému bojuje, ale na druhou ho sama vytváří a podporuje, protože je sama pod silným tlakem těch, kdo zastupují zájmy bohatých… Oni používají EU jako svůj nástroj pro prosazování svých korporátních a ideologických zájmů, takže EU slouží především jim – až teprve potom, všem ostatním.

To nakonec unii může potopit a jen otázkou času, kdy se tento stále více neakceschopný a přezíravý VIP club rozhodne po Velké Británii opustit další země, až si uvědomí, že toto není ta cesta, kterou by měla Evropa kráčet a oni nechtějí už být toho součástí. Zvláště, pokud se že navzdory strašení a vyhrožování se žádné katastrofické scénáře v Británii nenaplní. Je ale jasné, že ideologové a korporace budou chtít tento klub udržet ve stávající podobě za každou cenu – nejen za cenu úplatků ve formě dotací, na které stále všichni slyší. Po odchodu Británie je ale jasné, že se dotace sníží, pokud se zcela nezastaví, takže z některých členů se stanou plátci a nebudou již příjemci.

Z rozpadu EU bych žádnou radost neměl, pokud by to ale mělo být předpokladem začátku nové spolupráce postavených na nových, svobodnějších a demokratičtějších principech, které respektují suverenitu, která není natolik sdílená, byl by to spíše ozdravný proces – sice bolestný, ale nutný. Demokracie, ve které chybí morálka, úcta k tradicím a pokora je odsouzena k rozpadu a bude jednou nahrazena autoritativním režimem. Ostatně každá kultura nakažená úpadkem morálky a nájezdy migrantů vždy v minulosti zanikla – takto se rozpadly i celé říše.

V těchto hodnotách si myslím, že naší kultuře může být příkladem Japonsko. Ač je to kultura, která není založena na křesťansko-židovských, ani řecko-římských základech, pokora, tradice, systém, stabilita, úcta, respekt a pracovitost zde hrají naprosto zásadní roli. Jistě, oni mají pro tyto věci až nezdravý a fanatický zápal, což můžeme asi právem kritizovat, na druhou stranu je to svým způsobem skutečné hodné obdivu. I to, že u nich demokracie tak dlouho výborně funguje (je tam dokonce i malinká komunistická strana) a jejich největší Liberální demokratická strana je u moci už od svého založení v roce 1955. Nepochybně je to proto, že lidé v této zemi jsou dosud nejen spokojení s hospodářským vývojem (to jsou i Číňané), ale i s demokracií a skutečně mají pocit, že jsou opravdu svobodní.

Podle mého názoru systém začíná vždy nahlodávat demoralizace, morální okoralost voličů, hospodářský úpadek a pocit nesvobody. Tyto věci ale spolu nemusí vždy přímo souviset. V Japonsku však není ani jedno a dokonce i demoralizace je tu stále na nízké úrovni v důsledku toho, že tu mají silný smysl pro pokoru a úctu k tradicím. To se však nedá říci o naší kultuře, kde demoralizace roste dosti významně a roste i pocit nesvobody. Hospodářský úpadek se sice zatím letos v roce 2019 nekoná, patrný pokles se však již zákonitě očekává.

Nejsem žádný prognostik, ale myslím si, že pokud to takto půjde dále, dostane se západní svět ještě do mnohem hlubší krize, než ta kterou snad prochází dnes a kterou EU nazývá přelomovým obdobím. Již k ní máme slušně nakročeno a můžeme se nacházet v jakémsi poločase rozpadu. Nová Evropská komise se bude nepochybně bránit jakékoli zásadní reformě EU, protože bude bránit tu starou demokracii. Bude se snažit provádět jen kosmetické změny, tak aby občané byli spokojení – aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Záleží jen na tom, jak dlouho občany bude uspokojovat žít v takové evropské normalizaci. Možná to bude ještě na dlouho let, než dojde na lámání chleba a modří soudruzi si uvědomí, než nereprezentují Evropu – resp. že tento systém potřebuje skutečnou změnu.

Mám ale plné pochopení pro všechny, které téhle hře opravdu věří a jsou ještě stále plní ideálů a budovatelského nadšení. Tak jako v ní věřili mnozí rudí soudruzi v 50. letech. Jistě, EU není žádná totalita, jako byla komunistická a snad právě proto je víra současných „soudruhů“ o to pochopitelnější. I přesto všechno si ale myslím, že k zásadní reformě musí dojít, pokud se má udržet. I kdyby ty zásadní kroky k reformě měly být jen postupné. Proč? Protože, pokud k nim nedojde, budou se z unie buď odpojovat další země, protože přestane být elitním klubem, rozpadne se sama najednou, protože ztratí legitimitu nebo se stane superstátem s autoritativním režimem. Nic dobrého z toho nebude a před námi je spíše temná budoucnost…

Pokud vás zajímá dění v současném světě z hlediska globálního vývoje v jeho historických epochách nejen z veřejnoprávního pohledu, ale i toho alternativního, doporučuji knihu vynikajícího historika Vlastimila Vondrušky Breviář pozitivní anarchie, kterou si můžete zakoupit jak v digitální, tak tištěné podobě.