Proletáři všech zemí

Spojte se!

Díkybohu, že v roce 1989 došlo ke změně režimu a že dnes žijeme ve svobodné zemi. Je však neuvěřitelné, jak pomalé jsou změny k lepšímu. Kdyby mi někdo tehdy řekl, jak daleko dnes budeme, asi bych se mu zasmál a řekl si, že to není možné. Změny k lepšímu jsou dokonce tak pomalé, až se někdy ptám, má vůbec demokracie smysl? K čemu je nám dobrá EU? A jak daleko nás posunul kapitalismus? Stále věřím, že současný režim je lepší, než ten co býval, ale někdy se nemohu ubránit pocitu, že ten vývoj za posledních 30 let je snad ještě pomalejší, než byl za socialismu během 30 let od roku 1960 do roku 1990 a že kdybychom měli stále komunismus, byli bychom dnes bývali dále. Je to rouhačská myšlenka, ale když se podíváme na soudruhy v Číně, něco mi říká, že naše demokracie je jedna obrovská, promarněná příležitost, že zůstaneme v Evropě navždy občany druhé kategorie, ba dokonce, že i Čína nás předběhne.

Ale kdo ví, možná je to tím, že se prostě celý svět změnil a nelze uplatňovat  měřítka dnešní doby na to, co to bylo v době jiné. A asi bychom měli být vděčni i za to, že naše země není stále zaplavená nepřizpůsobivými migranty a kriminálními živly, že je stále krásná (i když z velké části rozkradená a zaprodaná) a že se máme ve srovnání s jinými chudými zeměmi i tak velmi dobře. I když zejména pod vlivem internetu a anonymní, neosobní komunikaci roste nenávist a klesá schopnost lidí komunikovat normálně a slušně. To ale problém spíše globální…

Na jednu stranu jsem rád, že opět žijeme v relativně dosti svobodné zemi, na druhou stranu spokojen s uplynulým třicetiletým vývojem jsem tak jen z poloviny. I když se snažím vidět sklenici jako poloplnou a ne poloprázdnou, přece jen 30 let je už dost dlouhá doba, takže pocity mám spíše smíšené, než vyloženě radostné… Ale možná to souvisí i s celkovým, globálním vývojem, protože přehnaná očekávání nějakého hospodářského zázraku, který se podařil Německu po druhé světové válce, už samozřejmě dávno nemám. Je mi jasné, že i když se rozbombardované Německo či Rakousko po 25 letech tehdy staly jedněmi z nejbohatších zemí, my se ani za sto let nepřiblížíme k průměru západních zemí.

Členství v EU je nám, jak se zdá, v tomto ohledu téměř k ničemu. I když ze všech stran slyšíme, jak z něho profitujeme, skutečnost je taková že naše rychlost přibližování se k západním zemím je srovnatelná s rychlostí želvy. A to i přesto, že v poslední době rostou platy u  nás výrazně rychleji, než v Německu, rozhodně to dost rychlé není. Vzhledem k tomu, že se neporovnává nárůst v penězích, ale na procenta a procentní nárůst je něco jiného u německého platu a něco jiného z českého… Když se tedy německý plat zvedne jen o 5% zvedne se více, než když se český zvedne o 10%, protože ten německý je 4x vyšší… Aby český plat doháněl ten německý, musel by se zvednout o více, než 20%. I když se tedy české platy zvyšují rychleji, než německé, výsledkem přesto je, že německé platy nedoháníme, ale ještě se jim neustále vzdalujeme… Když jsem se cestou Rakouskem nedávno zastavil v tamním motorestu, že si dám kafe a kousek štrůdlu a viděl jsem, že ten kousek stojí skoro 6 EUR (156 Kč), říkám si, že za 30 let se opravdu nic nezměnilo a k čertu s EU…

To už si myslím, že nás brzy předežene i komunistická Čína, když uvážíme, že průměrné příjmy Číňanů strmě rostou a již příliš nezaostávají za námi. Není divu, že se tamní Komunistická strana těší takové oblibě. Určitě to není je zásluhou propagandy – jsou prosně pyšní na to, že bohatnou několikrát rychleji, než zbytek světa a demokracie je jim více méně ukradená, pokud se mají stále lépe a lépe. A to pochopitelně štve i USA, které se obávají o svoji pozici velmoci č. 1., navíc když uvážíme že i americká demokracie je stále více ve vleku politické korektnosti, jakkoli jí svérázný Donald Trump hází klacky pod nohy. Vůbec se nelze divit, že je proti němu pořádán neustále takový hon, podobně jako na každého, kdo zákony nové ideologie nerespektují.

Ovšem asi typickým příkladem toho, kam jsme se posunuly 30 let po revoluce jsou České dráhy. Normální člověk by očekával, že za tak dlouhou dobu, kdy má Evropa docela dobře rozšířenou síť železnic, bude naše republika již tak mezinárodně železničně integrovaná, že bude možné se dostat přímým spojením do Madridu, Milána, Říma, Paříže, Kodaně, Vratislavy, Amsterdamu, Bruselu, Záhřebu a to dokonce minimálně poloviční rychlostí, než tou kterou se jezdí v Číně (430 Km/h). Jenže ouha – ono je to naopak ještě horší (!) Některé dálkové mezinárodní spoje byly zrušeny a pokud  chci jet vlakem z Prahy na víkend do zahraničí, zjistím, že těch destinací moc na výběr není. A to dokonce ani do sousedních, tedy nejbližších zemí, přičemž katastrofální je zejména spojení s Polskem. V průměru 2-4 přestupy, 4-8 hodin jízdy – pokud vůbec nějaké spojení existuje, většinou není žádné, průměrná rychlost 50 km/h… A funkční tratě s mezinárodním významem? Plzeň – Domažlice – Furth im Wald, Bohumín – Krakov. Vychutnejte si rychlost mezinárodních expresů, vlaků nejvyšší kvality. Budete si připadat jako v koňské železnici před 190 lety…

To je globalitace a Evropská unie, tři dekády po pádu komunismu? Kdyby mi tehdy někdo říkal, jak daleko se dostaneme, asi bych si myslel, že si ze mě dělá legraci. Přitom perfektní a dokonalé železniční propojení by mělo být pro zemi, která je i přestupní stanicí v centru Evropy naprostou prioritou, pokud nechceme být místem, které se raději objíždí, protože přestože jsou tyto objížďky mnohem delší, jsou časově rychlejší. Nelze se potom divit, že možnosti cestování vlakem z ČR do zahraničí budou stále jen velmi omezené. I když chápu, že vzhledem k malé poptávce asi budou vždy. Jízdenky do západních zemí jsou většinou tak drahé, že je lepší jet českými autobusy. Občany druhé kategorie zůstaneme ještě asi dlouho, protože naše příjmy se s těmi na západě nesrovnají ani za dalších 30 let. České dráhy tak těžko mohou konkurovat železnicím na západě, protože nejsme v Číně, kde to prioritou je.

Velmi často o pomalé výstavbě dálnic, ale o tomto jen velmi málo. Modernizace koridorů na rychlost 160 km, plánované rychlotratě na rychlost 200 km, které bůhvíkdy budou a modernizace vozového parku nákupem oježděných staých vozů z Německa či Rakouska, to je tedy opravdu za 30 let pokrok jako hrom. To snad už za totality byl za tři dekády rychlejší…

I na západě demokracie stále více slábne, z jedné straně je napadána neonacisty, z druhé strany aktivisty politické korektnosti, ale i dalšími. Diskuse se mění v přetlačovanou kdo z koho, v osočování, urážení… Nakonec viděli jsme to i v nejvyspělejší a nejstarší demokracii světa – v parlamentu Spojeného Království, kde to vypadalo hůře, než na Ukrajině. USA a ani my ovšem příliš nezaostáváme, protože politici neřeší problémy občanů, ale sami sebe. Zdá se, jako by se vyspělý svět stále více potápěl do chaosu – co bylo dříve absurdní a nepředstavitelné, stává se dnes normou.

Zkrátka svět je dnes úplně jinde a srovnávat různé epochy vývoje je často nemožné. V každém případě vzhledem k tomu, že jsem dobu, která tu byla u nás před revolucí měl možnost ještě zažít a tak ji porovnat se současností, některé nepamětníky možná bude další z mnoha pohledů zajímat. Jaký byl život u nás za socialismu podle mého názoru?

Na to asi nelze jednoznačně odpovědět. Jednak je to zkušenost individuální, ale liší se nejen podle země a podle doby. Jiná byla 50. léta, jiná 60. léta, jiná doba normalizace… Protože zase nejsem až tak velký pamětník, mohu srovnávat jen 80. léta s pozdější dobou.  Z vyprávění ale víme, že například v době před rokem 1968 a okupací vypadal i socialismus o dost jinak a naše vnímání hodnot bylo jiné. Zcela jistě byl v tomto směru významný předěl nejen rok 1989, ale i rok 1968 – a tak bychom mohli pokračovat – rok 1953 a odchod největších soudruhů do pekla (Stalin, Gottwald), rok 1948, 1948, 1918… Jak asi všechny tyto etapy změnily naše vnímání hodnot, naší českou mentalitu? Jak posunuly naší realitu? Jistě zcela zásadním způsobem. Ale tak dlouhou dobou se v tomto článku zabývat nechci – to řeším jinde. Vraťme se zpět do doby normalizace – tedy k naší nedávné historii a k tomu, jak je vykládána na škola (či spíše raději není).

Jaký byl život za normalizace?

Dlouhá léta po revoluci panovalo tápání, jak se postavit k nedávné minulosti, jak ji vyučovat a vykládat dětem. V poslední době pod tlakem nové liberální a konzumní „propagandy“ převládá spíše jednostranný pohled na tuto dobu a líčí se jen to, co bylo horší, ale zcela se mlčí o tom, co fungovalo tehdy lépe, než dnes. Děti tak získávají poněkud zkreslené představy o životě za socialismu, mnohé pak věří tomu, že tehdy byla jen bída, hlad a perzekuce. Často se mluví o tom, že vzpomínky pamětníků jsou zidealizované, tím, že byli mladí. Jistě i to má svůj vliv. Jak se ale skutečně žilo průměrným lidem?

Podle mě těžko můžeme srovnávat dnešní dobu s touto. Lidé měli jinou mentalitu, jiné požadavky, jiné nároky. Co bylo normální by dnes bylo těžko představitelné – a zase naopak. Nejlépe by to ale asi vyjádřilo rčení – smrádek, ale klid a teploučko, zatímco dnes silný vítr, ale i jedovatý smog. Žilo se zkrátka jinak a doba se za posledních 30-40 let velmi změnila (i když totéž bychom zcela jistě řekli i tehdy, kdybychom tehdejší současnost srovnávali s první republikou). Na druhou stranu některé věci jakoby se zase vracely.

Neexistovala tu nějaká nudná šeď a kulturní úpadek, jak jej prezentují někteří lidé dnes. Právě naopak, kultura žila. Šeď byla v tom, že byla jednostranná a omezená, to, že naše možnosti byly celkově omezené. Možná ale o to více se ji lidé snažili udržovat a neztratili smysl pro humor ani v této době, ba k němu měli dokonce, řekl bych, ještě větší motivaci a i přes omezené možnosti se dovedli více bavit. Byla to taková uzavřená, nesmělá, omezená, ale živá kultura. Zatímco dnes je zcela otevřená, ale často vyprázdněná, hrubá, pokleslá až vulgární.

I za komunismu se doba měnila, i když ceny byly většinou všude a stále dlouhodobě stejné, takže nebylo třeba se honit za nějakými akcemi. Tento čas jsme spíše věnovali státním ve frontách a obíháním obchodů nikoli podle cen, ale podle toho, co kde mají. Život za komunismu byla velká nuda, ale i velká zábava. Nedá se srovnávat s dnešní dobou, takže ti, kteří v té době nežili těžko nemohou pochopit. Všechna přirovnávání pokulhávají a jsou jednostranná.

Hlavním pozitivem byla tehdy jasnost a přehlednost. Každý věděl, co může a nemůže, na co má právo, takže i když byla práva lidí velmi omezena, dovedli si jich také mnohem více vážit. Jistoty byly dané a jasné, jistota práce, výdělku i bydlení, vše dlouho dopředu nalinkované, takže nebylo třeba se prakticky o nic starat. Všeho bylo málo, na vše se čekalo, ale každý měl to základní a nikdo netrpěl nouzí. Doba to byla velmi pomalá, nezměnil se jen náš přízvuk, melodie a slova, která používáme, ale i rychlost naší řeči, stejně tak jako naše myšlení. Vše bylo jiné, posunuté v jiné realitě. To je asi největší změna, ostatně realita se stále posouvá, naše mentalita se mění tím, jak přicházejí nové generace, kteří myslí a dělají věci jinak.

Dnes je naopak doba velmi hektická, chaotická, rychlá, až někteří drmolí tak, že jim není ani rozumět. Shon je znát všude, všeho je obrovský nadbytek. V TV často slýcháme, jak naše země bohatne, jak jsou Češi stále vybíravější a náročnější, pokud jde o dovolenou, jaké drahé hotely a destinace si vybírají, jaká drahá auta si kupují… Myslím si ale, že je to trochu zkreslený obraz, protože bohatne většinou jen jedna skupina lidí – ti, kteří byli do určité míry většinou bohatí již před tím. Ti, kteří zbohatli poctivou prací si myslím, že není tolik.

Již ne tak často se mluví o tom, že je také stále více lidí, kteří si nemohou dovolit ani to základní a trpí nouzí, kteří žijí od výplaty k výplatě a na dovolenou jezdí maximálně do nejlevnějších kempů v ČR a rozhodně nemovitosti u moře ani v Praze neskupují. Průměr není vždy totéž, co realita, což ale ostatně vidíme v dosti velkém rozdílu mezi skutečnou průměrnou mzdou a mezi statisticky průměrným příjmem, přičemž do toho ještě nejsou započítané nepřiznávané nebo u nás nedaněné, neevidované příjmy či vyprané peníze. Inu, statistiky, to je velmi ošidná věc… EET a nesmyslná byrokracie opravdu nic nevyřeší, jen zvedá ceny pro koncové zákazníky a ten, kdo nepřiznával, nepřiznává dál. O nějakém narovnávání nemůže být řeč. Daňové ráje a praní špinavých peněz, to je určitě problém daleko větší.

Každý chce vše ihned, okamžitě, bez čekání. Každý toho chce stihnout co nejvíce. Užít si vše a současně vyřešit i kupu starostí, které jsme tehdy vůbec neznali. Doba je rychle se měnící do všech směrů, každý by chtěl pomalu práva na všechno -zkrátka je to doba „tekutá“, žádná stojatá bažina. A tím, jak se rychle a neustále mění, je i zmatená, neklidná a mnoho věcí je často absurdních, postavených na hlavu. Dokonce ještě více než tehdy – v režimu, který byl sám absurdní a to je opravdu co říct…

Tedy asi ta rychlost a chaotičnost je ta největší změna. Tedy hlavně rychlost, složitost a chaotičnost našeho myšlení – ne vždy toho co děláme. To může trvat naopak stejně dlouho, jako tehdy (podívejme se třeba na výstavbu dálnic a vysokorychlostních železnic, o kterých se mluví už od 80. let – možná, kdyby komunismus přetrval, už bychom je přece jen měli dříve). Kdyby ke změně režimu nedošlo, jistě by i komunismus byl dnes jiný, než v 80. letech. Kdo ví, jak bychom asi dnes žili – možná ne až tak špatně…

Kdyby za komunismu (socialismu pod vedením KSČ) existovala svoboda cestovat a mít kapitalismus, je možné že by k nepokojům a revoluci vůbec ani nedošlo. A vůle k odporu proti totalitnímu režimu by tady byla asi taková, jako je dnes u většiny Číňanů nebo Rusů – tedy celkově spíše velmi malá. Že bychom byli tak aktivní jako jsou dnes obyvatelé Hong Kongu, to asi sotva. Na druhou stranu jsou to zpravidla samí mladí lidé a toto město je finančním centrem Asie.

Boj za demokracii?

Hlavním mottem revoluce koncem 80. let podle mého názoru proto u nás vůbec nebyl boj za demokracii, morálku a svobodu slova, ale za možnost cestovat a mít životní standard jako na západě – přestože se ve školách všichni učí, že to byl boj za demokracii. Je to takový stále dokola omýlaný blud, který ale na druhou stranu konvenuje představě, kterou o sobě máme, přestože neodpovídá zcela pravdě. Je určitě lepší říkat, že to byl boj studentů za svobodu. Nikoliv za demokracii, jak zní název státního svátku. Demokracie byla až v pozadí a hlavními nositeli tohoto boje byli pouze disidenti, jako Václav Havel. Společnost se na jeho snaze a revolučních náladách spíše vezla. Neříkám to proto, že by mě to těšilo, ale proto, že je třeba sebereflexe a schopnost podívat na naší vlastní minulost realisticky, jak to doopravdy bylo. Více méně jsme byli všichni smíření s tím v čem žijeme, jestli ne dokonce celkem spokojení. Nějaká výraznější, ale přesto velmi lokální nespokojenost se začala projevovat teprve až v občanských nepokojích a protestech v roce 1987 – tedy dva roky předtím, že se to celé téměř samospádem zhroutilo a stačilo do toho jen cvrnknout.

Často kritizujeme antichartisty, ale ve skutečnosti bylo aktivních protikomunistických bojovníků jen hrstka – nepatrné procento. K revoluci došlo až v době, kdy jsme zjistili, že žádná prolitá krev nehrozí a je v podstatě možné relativně pokojné předání moci. Spíše, než nějaká revoluce to byl u nás jakýsi přirozený vývoj. Přestože nás zřejmě politická korektnost často donutila sametovou revoluci přejmenovat po mnoha letech na „masakr“. Nebo je to proto, že si chceme v sobě vypěstovat pýchu na své morální kvality zatímco před revolucí téměř nikdo z nás neprotestoval a spokojeně držel krok? Možná je to proto, že opájení se a život v iluzích je to, co nám přináší uspokojení.

Příčiny rozpadu komunismu

Navíc, rozhodujícím činitelem pádu komunismu byl Michail Gorbačov, nikoliv Václav Havel, ze kterého jsme si udělali modlu. Ten se stal spíše ideovým národním symbolem odporu, než člověkem, který skutečně něco prakticky globálně měnil. Také o tom se málo mluví, takže jména Havla je často nekriticky adorováno. Pozitivní stránkou Havla byla jeho výrazný cit pro pravdu a morální hodnoty, jeho zarputilost, negativní stránkou zase jeho naivita a idealismus. Václava Havla hodnotím jako rozporuplnou, nicméně spíše jako pozitivní osobnost, ale jen v tom symbolickém rozměru, ne až tak praktickém. On byl takovým svědomí národa, když všichni mlčeli. Hlavními negativy tehdejšího režimu byla právě jeho nelegitimnost, kdy nebyla možná svoboda názoru, vyznání, pohybu a podnikání. Ostatně právě proti tomu Havel bojoval narozdíl od většiny ostatních, pro které bylo pohodlnější, se tím nezabývat a raději na to neupozorňovat.

Vedlejším činitelem byl pak menší výběr zboží a surovin, nedostatkové zboží (i když tady je pravda, že Československo na tom nebylo zase tak zle – nebyla sice zdaleka taková nabídka, jako dnes, nicméně lidé měli většinou vše, co potřebovali a žádná chudoba neexistovala). Naše země patřila vedle NDR a Maďarska k nejvyspělejším zemím východního bloku a možná i proto, se na naší minulost nedívám až tak negativně. Ostatně pamatuji se, že když jsem jen tehdy na dovolenou k moři do Rumunska, skutečně jsem se zhrozil – v tehdejších potemnělých obchodech nebylo k dostání skoro nic, než pár konzerv mezi pavučinami a myšími výkaly, něco, co jsem u nás neznal. Ale nevím, třeba jsem byl na špatném místě – i když to bylo vyhlášené letovisko. Naproti tomu, když jsem pobýval v Maďarsku, připadal jsem si jako na západě, tak plné obchody jsem u nás neviděl. A to zboží…

I když jsme patřili k nejvyspělejším východním zemím, je jasné, že ani tak jsme se s Rakouskem či západním Německem nemohli srovnávat. Ty ošuntělé baráky, oprýskané omítky, družstevní lány, zdevastovaná krajina, špinavý vzduch, rozpadající se památky… V tom došlo naopak k velkému pokroku, i když ne zcela – družstevní lány tu budou ještě asi dlouho a možná i lány s řepkou – „výdobytkem“ kapitalismu, na úkor brambor, žita, ječmene… Zkrátka ne vše šlo po revoluci k lepšímu.

Tehdejší negativa byla ale naopak za minulého režimu vyvážena sníženou kriminalitou, větším pořádkem, sociálními jistotami, klidem na práci a zabezpečením obyvatel, kdy nikdo nestrádal, za ničím se nehonil a nežil na ulici. Lidé také měli na sebe mnohem více času, než dnes, neexistovala honba za ničím a lidé měli mnohem více prostoru věnovat se svým koníčkům, tedy kromě občasných pracovních sobot a socialistických brigád. Neexistoval hon za konzumem ani výdělkem.

Byl to takový život v uzavřeném teráriu, jehož obyvatele vychovávala jako zvířata v ZOO Komunistická strana. Kdo byl poslušný, neříkal svůj názor a poslouchal, byl v pohodě a nemusel se o nic starat nebo se stresovat. Kdo se aktivně zapojoval do akcí Komunistické strany, ten měl dokonce nadstandardní výhody a osobní prospěch. Dokonce mohl cestovat i na západ a kupovat si západní zboží ve specializovaných obchodech i u nás. Kdo ale říkal své názory nebo dokonce kritizoval Komunistickou stranu, byl stíhán a vězněn jako nepřítel socialismu.

Tržní hospodářství bylo nahrazeno plánováním v pětiletkách a konkurence byla nahrazena oslavou režimu a strany, která byla v přátelství se Sovětským svazem „na věčné časy“ zárukou šťastného života a prosperity. Realita byla sice jiná a byla to jen hra a přetvářka, památky chátraly, nikde se neinvestovalo. Je pravda, že hodně věcí bylo o něco dražších,. než dnes (tedy v přepočtu na průměrný plat), zvláště elektronika byla velmi drahá, ale i auta či benzín a asi i většina potravin vyšla dráž. Auta také nevlastnili všichni jako dnes, nebyly počítače, ani chytré telefony, takže v tomto nebylo co řešit. Základní spotřebiče si mohl dovolit přesto každý. Na druhou stranu bylo i několik věcí, který byly naopak daleko levnější, než dnes, kdy tvoří největší část našich výdajů – bydlení, nemovitosti, služby, městská doprava, pošta, energie, voda… Často se uvádí srovnání cen u těch komodit, které jsou dnes levnější, ale málokdy se objeví srovnání toho, co je dnes dražší.

Co přinesla svoboda

Je dobře, že komunismus padl? Jistě ano. byla to slepá větev vývoje. Bohužel, jak už možná mnozí pochopili, také globální kapitalismus je nová slepá větev vývoje. Zatímco ale za komunismus jsme závistivě pošilhávali po západu a bylo jasné, kdo je náš nepřítel, dnešní doba už není tak jednoduchá. Dnes nevíme, kde bychom hledali nepřítele a kam pošilhávali. Jsme totiž už součástí toho všeho a nic lepšího bohužel stále nemáme. Proto si často vymýšlíme alespoň imaginární nepřátele a proto se tak snadno vymlouváme na to, že nám naši práci kazí někdo jiný, kdo náš systém kritizuje, ale nenabízí řešení. Když se nám nedaří, může za to, kdo jiný – Rusko nebo populista, který nám bere naše voliče. Snad se domníváme, že naši voliči nám patří jaksi automaticky a budou nás volit vždy. Populismus, dnes tolik populární nálepka, to je náš nový třídní nepřítel, takže už víme, proti komu máme bojovat. Málo si však uvědomujeme, že označit sama sebe za demokrata, nestačí.

Žijeme dnes více méně v blahobytu a daří se nám, jsme už tak trochu zhýčkaní konzumem a možnostmi kapitalismu. To člověka vede k falešné pýše, že už všechno má, že musí mát všechno hned, jinak to nemá cenu, že už všechno umí a nepotřebuje se nic učit nebo že všechno je hračka. Nebo dokonce, že může všechno, aniž by dbal nějakých povinností, morálních zákonů či zákonů přírody.

Mnohdy se mluví o tom, že minulý režim zkazil lidem charakter a jistě je to pravda. Téměř ale nikdo nezmiňuje, že globální kapitalismus dělá úplně totéž, i když na to jde jinak a rafinovaněji… Snad si to ani neuvědomujeme nebo nechceme přiznat. Nakonec Karel Kryl to pochopil již velmi brzy po revoluci – na rozdíl od většiny ostatních a v tomto byl tak trochu prorokem. Kdosi jednou řekl, že revoluce končí, jakmile se ke korytům dostanou nová prasata – myslím, že kus pravdy v tom je. I když to není něco, z čeho bychom mohli mít radost, realita je taková, že ani demokracie není zkrátka dokonalá a nemůže tomu zabránit. Demokracie není zkrátka žádný ideální stav, ale pouze jen cesta, po které relativně svobodně můžeme někam směřovat – i když se často točíme jen v kruhu, protože je složitá, těžkopádná a těch prasat se kterými není rozumná řeč je dost. Podstatou demokracie je diskuse a když ta se změní jen v přetlačování soupeře, podobá se to vládě jedné strany, která přetlačovala zbytek. Velký rozdíl v tom není.

Princip kapitalismu

Ti, kteří jsou stále bohatší skupují dnes nemovitosti ve velkém na investici, takže bydlení je čím dál nedostupnější a dražší. Developeři se už dokonce přestali tajit tím, že prodávají nemovitosti na investici. Vedle nás postavili novou bytovku a všechny byty se rychle prodaly – jenže jen asi 30% z nich je skutečně obydlených. Ostatní jsou prázdné – skoupili je bohatí spekulanti (podle výpisu z katastru většinou z Ruska) nebo se pronajímají přes RBNB… A podobně Berlín, Barcelona… Zatímco investičních nabídek pro bohaté je mnoho, bydlení za rozumnou cenu velice málo. Jak to však vyřešit, aniž bychom omezili svobodné podnikání, jestliže obce a města své byty za regulované nájemné rozprodala?

Vždyť princip kapitalismu je takový, že bohatí jsou stále bohatší, protože mají co množit, zatímco ostatních se to netýká. To bylo už od samého počátku, problém je jen v tom, že jak se svět globalizuje, tak narůstá. Nakonec, dnes tu tedy máme pár nejbohatších lidí, kteří již vlastní větší majetek, než celý zbytek světa. Těžko očekávat socialistický systém, kdy za komunismu bylo dostupné bydlení pro všechny prioritou a stát ho řešil za cenu masivní výstavby panelových sídlišť a „rozdávání“ nájemních bytů za symbolickou cenu na příděl pro každého, kdo se zapsal na čekající listinu. Fronta byla dlouhá a čekání bez úplatku také, ale každé narozené dítě, než dospělo, mělo už bydlení připravené, zajištěné. Nic nebránilo rychlému vstupu do manželství, osamostatnění se a založení rodiny. Bez závazků hypoték, strachu že nezaplatím nájem a honbou za penězi.

(Pokud jde o růst cen těchto věcí, není to možná ani tak naše specifikum, protože rostou všude, i v USA. Za poslední roky šly cenu nahoru doslova raketově. Z velké míry za to může právě globalizace. Ostatně proto se prezidentkou Spojených států nestála liberální demokratka hájící práva menšin a úspěšných lidí, ale republikán hájící práva lokálních výrobců a dělníků. Situace už je tak neudržitelná, že lidé raději volili kontraverzní osobnost, než zkušenou političku). Nespokojenost s globálním kapitalismem roste zvláště od světové hospodářské krize a hnutí Okupuj Wall Street.

Nový odpor proti systému

Přestože průměrná globální celosvětová životní úroveň se stále zvyšuje, obrovské procento lidí si dodnes nemůže dovolit naplnit ani základní potřeby. Jich jakoby se tento vývoj vlastně vůbec netýkal. Mnoho lidí si sice může dovolit chytrý telefon, ale zase nemá přístup k čisté vodě nebo vlastní záchod. Anebo třeba v nejbohatší částí světa ano, ale nemá vlastní bydlení. Životní úroveň to je hodně složitá věc. Vždy vám vyjde něco jiného, podle toho, jaký vzorec pro její výpočet zvolíte. A také záleží na tom, jaké máte nároky. Zatímco v rozvojových zemích lidé někdy přivádějí děti do hrozných podmínek tak, že mnoho generací žije pod jednou chatrnou střechou (podobně jako to bylo i u nás ještě začátkem 20. století), dnes lidé váhají, pokud nemají prostornější byt s vlastním vytápěním a vodovodem. Navíc mezigenerační vztahy bývají dnes špatné, takže málokdo touží bydlet se svými rodiči a vytvářet více-generační rodiny, i když dříve to bývala normální věc a dodnes to tak v mnoha zemích běžně funguje.

Naše nároky rostou a s tím i naše nároky na systém, který vytváříme. Lidé nebudou spokojení, dokud nebude existovat ideální, plně funkční systém a nakonec, je to přirozené, normální a je to znak vývoje.

Změnit korporátní kapitalismus, to bude znamenat, abychom zcela změnili své myšlení a objevili zdroje volné energie. Experimenty s úpravou korporátního kapitalismu tak, že na něj naroubujeme socialismus a neomarxismus, to není nic jiného, než technokratický přístup byrokratů a liberálních ideologů. V současnosti s ukazuje, že je to další slepá ulička, která nikam nevede a že to žádným řešením systémovým není. V důsledku toho nám tu roste odpor proti tomuto systému, který nabral na síle zvláště po roce 2010. Tento odpor sice nenabízí většinou žádná konkrétní nebo reálná řešení, je však výrazem frustrovaných lidí z toho, že takto to dál nejde.

Je velkou chybou to ignorovat a vymlouvat se na to, že za vše mohou ti druzí – vnější nepřátelé, Rusko, Čína či záškodníci a třídní nepřátelé – radikálové, xenofobové, homofobové, extrémisté… Ne nemohou – jen tvoří novou opozici vůči stávajícímu systému, který z nějakého důvodu nefunguje. Bylo by chybou opakovat své představy o třídním boji tak, jak jsme byli zvyklí slyšet na socialismu i v dnešní době. Ne – žádní vnější nepřátelé, ani žádní vnitřní „nepřátelé systému“ – jak se dnes často mluví. Žádné síly reakce – žádné antisystémové síly.  To je způsob myšlení 50. let, z doby, kam bychom se vůbec neměli vracet. To je něco, co demokracii a svobodné diskusi vůbec nepřispívá. Takové nálepkování je jen obrazem toho, že se tu vyčleňuje jakási nová elita.

Na druhou stranu mi dnešní doba v něčem připomíná i konec 80. let. Není otázka zda dojde k nové revoluci po roce 1989, ale kdy. Nejspíše to bude tehdy, až dojde k nějakému zásadnímu odhalení a objeví se nové možnosti, jak stávající systém nahradit. Pak bude situace už neudržitelná. Každá revoluce má svůj čas. A každá revoluce končí, když se nová prasata dostanou ke korytům, jak kdysi někdo řekl. Od revoluce v roce 1989 jsme se nepochybně posunuli dále. V tomto posunu bychom však měli pokračovat, jinak se vrátíme zpět do historie a ta se znovu zopakuje. Stojíme totiž na prahu velké duchovní revoluce a možná i velkého odhalení.

V roce 1989 jsem věřil nejen tomu, že do 20 let budeme mít takové platy jako na západě, ale že jsme konečně dosáhli cíle. Dnes vím, že to byl pěkný nesmysl. Nejen ty platy, ale i ten cíl. Je mi už dávno jasné, že podobných platů jako mají tam se nikdy nedožijeme a ani naše děti ne. A že ten cíl, o kterém jsme věřili, že jsme ho dosáhli, byl vlastně jen pouhý začátek nekonečné cesty ve stále sjednocujícím se a současně rozpadajícím se chaotickém světě v tekuté době globalizace. A protože to byla opravdu velká změna a rok 1989 jsem prožíval opravdu emocionálně velmi intenzivně, rozhodl jsem se na tu dobu podívat i dnes, po 30 letech.

Je to neuvěřitelné, protože i když si připadám stále jako mladík, jsem už vlastně pamětník a tedy žiji mentálně trochu v jiné době, než moji mladší kolegové. Není to možná výrazný rozdíl, ale přece jen už ho začínám také (nebo možná konečně) pociťovat. Je fantastické, že máme tak dlouho mír a že je všeho nadbytek, ale určitá pachuť a odpor tu stále zůstává. Pachuť z toho, že bychom mohli být mnohem dále než jsme, pachuť z nevyužitých možností i z globálního vývoje špatným směrem a odpor k tomu. Zkrátka zklamání ze socialismu vystřídalo po mnoha letech zklamání s korporátního kapitalismu a z globalizace.

Je to něco co nás utvrzuje v tom, že rok 1989 opravdu byl jen jedním z mnoha důležitých předělů, ale nic víc. Byla to zkrátka doba, kdy globalizace začala naplno, globalizace, která nás nutí vyrovnávat se s novými  výzvami a která přináší i nová rozdělení, nové problémy i nové války. Svět se změnil, ale zlo nezmizelo. Jen změnilo svoji podobu a používá nové, dokonalejší metody ovládání, takže skuteční nepřátelé nejsou vidět tak, jak tehdy. Umí se lépe maskovat, manipulovat s pravdou, měnit svoji podobu… To je něco, co dříve neexistovalo a co uměl jen ďábel.

Nový absurdistán

V mnoha věcech jsme zmoudřeli, pokročili a jsme mnohem dále – a naopak, v mnoha věcech jsme zhloupnuli a zdegenerovali – ostatně právě proto se tak těžko srovnává doba, protože vše se mění. Tu k lepšímu – tu k horšímu. Není to žádný konstantní, jednotvárný, kompaktní, lineární vývoj odněkud někam. Jsou to posuny na všechny strany a někdy i přešlapování na místě. Skutečně si myslím, že ta rychlost, chaotičnost a zmatenost je tou největší změnou oproti minulosti. A také to, co nás vede k novému absurdistánu, který ovšem bude vypadat již zcela jinak, než ten, který jsme prožili za komunismu. Společným jmenovatelem bude ale opět to, že svoboda jednou opět zanikne. Ti, kteří chtějí ovládat jiné, nikdy nepoužijí stejné postupy a nikdy nevejdou stejnými dveřmi, jako kdysi. To se nikdy nestane.

Je známo, že každé kvalitní dílo, každá kvalitní věc a i každý kvalitní vztah vyžaduje čas, úsilí, námahu, trpělivost a odpovědnost. To je chápání, které se z dnešní doby poněkud vytratilo a možná i něco, co je nepochopitelné nebo nepřijatelné. A snad i proto nás vede k absurdním věcem, absurdním postojům, absurdním požadavkům a absurdním představám o tom, co je život. Velké sebevědomí se tak mísí s neskutečnou hloupostí a vede nás zkrátka k pokřiveným hodnotám, ve kterém jsme svobodu povýšili nad všechno ostatní. Jenže – to přece není svoboda, za kterou jsme tehdy demonstrovali a bojovali… Svoboda bez morálky, bez zásad a bez odpovědnosti vede opět  do jha, ze kterého jsme se už jednou dostali. Vede nás zpět. Zpět do hluboké minulosti, do nových nepokojů a válek, které sice zatím ještě nehrozí, ale kdykoli v budoucnu se stanou novou realitou. Jak kdysi někdo řekl – když přijde doba temna, změní se i slušní lidé v šelmy, protože ta doba to z nich udělá. Tak jako se vyčerpal socialismus a rozpadl se, tak se pomalu vyčerpává i globální kapitalismus a jednou přijde čas, když se zhroutí také on… O tom vůbec nepochybuji.

Co pokládám za největší rizika do budoucnosti? Kdy nebudeme brát v úvahu politickou či ekonomickou nestabilitu, přírodní pohromy, změny klimatu, pády asteroidů, výbuchy vulkánů a já nevím co ještě, pak se domnívám, že jsou to jednoznačně arzenály jaderných zbraní. Tedy zbraní, o které bude jistě do budoucna usilovat kde kdo a jejich získání bude dostupnější – nejen pro země, které je dosud nemají, ale i pro teroristy. Myslím si, že tahle otázka nemá žádné řešení, jediné by bylo, aby žádný stát tyto zbraně nevlastnil, protože těžko mohou USA po někom chtít, aby je neměl, když je sami mají… Je to asi jako – podívej, my jsme velmoc a proto je mít můžeme, ale ty na to nemáš právo a jestli se ti to nelíbí, zavedeme proti tobě sankce. Vlastně se ani nelze divit, že se takový povýšenecký, mocenský přístup ne vždy setká s pochopením. Na druhou stranu žádné jiné řešení neexistuje. Myslím si, že jaderné zbraně jsou skutečná časovaná bomba a je nejspíše jen otázkou času, kdy a kde budou nasazeny. Zbraně hromadného ničení, to je prokletí lidstva.

Největším problémem je podle mého názoru blízký východ (Izrael-Palestina-Irán), Severní Korea, Indie-Pákistán a také možná i Rusko po odchodu Vladimíra Putina. Mnoho lidí věří, že poté tam jaksi automaticky začne demokratizační proces, ale k tomu jsem spíše skeptický. Spíše bych se obával občanské války, což je v zemi, která vlastní největší jaderný arzenál na světě riziko. Zvláště, pokud tam existuje dostatek šílenců, kteří jsou schopni čehokoliv. Do budoucna nevyzpytatelná je i Čína, která se usiluje nahradit USA a stát se velmocí č. 1., ale samozřejmě další a další země, kteří třeba dnes jaderné zbraně nemají, ale jednou se k nim dostanou.

Těžko lze očekávat, že Rusko se přidá na stranu USA – to už spíše uzavře mocenský pakt s Čínou. Pro nás na západě to však bude znamenat jediné – cestu k novému světovému pořádku, ve kterém už nebudeme jako západ (navíc oslabený hordami migrantů a přemírou seniorů) hrát dominantní roli. Je tu doba, kdy se mění rozložení sil, podobně jako před více, než tisíci lety po rozpadu Římské říše, v době stěhování národů. A konflikt mezi východem a západem, jak na konec světa prorokoval Nostradamus může mít svoji reálnou podobu. Dnes zkrátka žijeme na prahu nové éry lidstva. Nejen však j v oblasti technického pokroku, který může být jen nafouknutou bublinou, která může kdykoliv pod náporem hluboké krize splasknout a sám o sobě nic nevyřeší. Naopak – spíše způsobí naši totální nepřipravenost pro život bez moderních technologií. Ostatně už dnes vidíme, co dokáže způsobit jen malý lokální výpadek proudu na pár dní…