Jižní státy zalité sluncem jsou pověstné tím, že jsou zde lidé temperamentnější, ale také méně pracovití, trávící v důsledku horka několikahodinové odpolední siesty a vedoucí dlouhý noční život až do ranních hodin. Je to dáno podnebím. Nikdo tu nikam nespěchá (v tom horku se to ani nedá) a logicky věci fungují mnohem pomaleji. Určitě ale záleží také na tom, kde konkrétně člověk žije. Samozřejmě, pokud srovnáváme Prahu s roztahaným Římem, pak je Praha malá a všude se rychle dostanete. Pokud ale srovnáváme Prahu s Chomutovem, pak je naopak hrozně velká a dostat se autem někam v zácpě přes půlku města jsou nervy. Pokud tedy budeme bydlet v Itálii, ale na malém městě a nikoliv v Římě, také nemusíme jet do parku s dětmi hodinu. V Itálii mám příbuzenstvo a známé, tak mám trochu představu, jak to je. Oni bydlí právě na malém městě na severu Itálie a nestěžují si. I když jsou z Čech, jsou spokojeni a sem by se naopak prý už nikdy natrvalo nevrátili.
Myslím si, že každá země má své pro a proti, ale takovou Skandinávii, kde léto trvá jen krátce a je poměrně chladné, je tu hodně intelektuálů a chladných lidí – to by pro mě také nebylo. Souhlasím s tím, že si málo vážíme toho, co máme doma. Sice nemáme moře (a to je za mě velké mínus), ale jinak jsme velmi kvalitní a solidní průměr. To znamená že jsme na tom dobře, i když je stále co zlepšovat, ale kdykoli můžeme klesnout i pod něj.
Jen bychom měli více těžit ze své ústřední geografické polohy, kdy nám osud dal do vínku, že máme být křižovatkou Evropy. Je nesmysl namlouvat si, že patříme na západ, když ve skutečnosti patříme do středu Evropy. Naše republika by neměla být prázdným a hluchým místem uprostřed světadílu, ale naopak jeho významným centrem a křižovatkou – tak jak to bylo kdysi dávno ve středověku. Jednostranná orientace na západ ale způsobí jen to, že nebudeme významným centrem Evropy, ale pouhou periférií západu pod vládnou Bruselu. Nebo další spolkovou zemí Německa…
V našem zájmu je ale nebýt periférií západu, ani Moskvy. V našem zájmu je být sami sebou a objevit sami sebe a vlastní význam. My Češi totiž sice máme docela velké sebevědomí (a někdy možná až pocit nadřazenosti a mentorství), ale hrdost nám chybí. A také vlastenectví se nám akutně nedostává (vyjma krátkých opojných okamžiků během vítězství národního týmu). Máme sklon k podlézavosti větším a mocnějším a k pohrdání či přezíravosti vůči méně rozvinutým. Mám takový pocit, že náš vlastní význam a naše role v Evropě nám dosud zůstávají ukryty. Dokud to tak ale zůstane, budeme tápat a bloudit bez cíle – v prázdných frázích. Návrat do Evropy jsme si už dávno splnili, ale objevit svoji roli v budování Evropy se nám dosud zcela nepodařilo. Věřím, že je to na dobré cestě, i když to jde hrozně, ale hrozně pomalu. Dnes je mi jasné, že ten vývoj, o kterém jsem si kdysi myslel, že bude na roky, bude ve skutečnosti na generace.