Výuka jazyka

Mnoho učebních metod cizích jazyků je ještě i dnes u nás založených nikoli na tom, aby se žák uměl domluvit, ale na tom, aby se uměl správně gramaticky vyjádřit. A tak mnoho žáků ztroskotá dříve nebo je znechuceno, než dosáhne nějakého výsledku, tím, že se hned na začátku bifluje gramatiku. To je ale velmi nepřirozený způsob výuky a i žáci, kteří se gramatiku perfektně naučí, mají leckdy problém domluvit se v běžném životě. I dítě, které se učí mateřskou řeč a až teprve potom, co se naučí mluvit (a to se stane velmi rychle), se až dodatečně učí číst a psát – seznamuje se s gramatikou. Umět jazykem mluvit a být v něm gramotný jsou dvě rozdílné věci.

My sami, kteří se učíme např. anglicky, si často lámeme hlavu nad tím, jak se to či ono napíše gramaticky správně, přestože i sami rodilí mluvčí často dělají mnoho chyb a nemluví vůbec tak, jak by to korektní bylo nebo jak to stojí v učebnicích či gramatikách. Zvl. američtí mluvčí zachází s angličtinou někdy až brutálně. V praxi se tak můžeme setkat často s velmi „nestandardní angličtinou“. Mnoho rodilých mluvčích sami přesně neví, jak je to či ono gramaticky správně a dost možná, že by státnici u nás neudělali. Ani jako rodilí mluvčí. Místo toho, aby učitelé kladli důraz na nějakou schopnost porozumět a dorozumět se, bazírují napřed na gramatické správnosti. Tedy zcela opačný postup, že je přirozené učení se. Nejen u dětí, které se učí mateřskou řeč, ale i cizinci, kteří se tzv. učí cizí jazyk za pochodu – až potom, co se naučí mluvit se seznamují s gramatikou. Žádné učebnice – žádné slovníky – žádné biflování.

Když se ptali Karla Gotta, jak se naučil německy, anglicky či rusky, odpověděl jim, že nikdy žádné učebnice nepoužíval a do žádného kurzu nechodil, že ani neví jak, že to prostě odposlouchal. Tak dokonce prý pochytal od kolegů i základy italštiny, francouzštiny a španělštiny. Nevím, co je na tom pravdy, ale určitě to není nic neobvyklého. Totéž mnozí jiní. Třeba i Ukrajinci pracující u nás – zatímco z počátku neumí ani slovo, jazyk třeba i během pár měsíců odposlouchají – zatímco biflováním by ke stejnému výsledku došli třeba až za několik let (a ještě vyhodili plno peněz za kurzy).

Možnosti lidského mozku jsou někdy neuvěřitelné a existují lidé kteří se už jako děti naučili mluvit třeba deseti různými jazyky. Běžné to sice není a hraničí to s genialitou, ale vidíme, že kapacita našeho mozku je z obrovské čísti nevyužitá a také obrovská část naší paměti leží ladem, protože jí neumíme používat. Ještě více ale překvapující je, když někdo vlivem nějaké události zapomene naráz svůj vlastní jazyk a začne mluvit jazykem, které se nikdy předtím neučil. Je znám i případ, kdy se toto stalo jednomu člověku a ještě navíc, zapomněl kdo je a vybavil si nějakou svoji jinou identitu a tvrdil o sobě, že se jmenuje jinak a je někým jiným, zatímco svoji rodinu nepoznával. Bohužel věda zatím pro tyto případy nemá žádné vysvětlení.

Podle mého názoru jsou nejlepší takové kurzy, které jsou ihned na počátku založeny na konverzaci, i když studenti neumí ani slovo a až později se seznamují s gramatikou. Nevím, zda něco takového vůbec existuje, běžně jsou pouze konverzační kurzy pro pokročilé. Jejich nevýhodou by byla časová a finanční náročnost. Přece jen, když se část výuky přesune na samostatné biflování studenta doma s učebnicí a slovníkem, není to tak časově náročné pro lektora a vyjde to levněji – i když je to velmi neefektivní. Co z toho ale plyne? Stará známá věc – člověk se nejrychleji a nejlevněji naučí jazyk přímo v cizím prostředí, mezi lidmi, kteří tímto jazykem hovoří. Samozřejmě, ne každý je stejný, každý se naučí jinak rychle, někdo jazyk odposlouchá a pochytá velmi rychle – jako dítě, které se učí poprvé od maminky, někomu to trvá dlouho, ale perfektně se nenaučí nikdy. Jiný se sice naučí, ale mezitím zase zapomene svůj původní jazyk.

Náš americký lektor na konverzaci se vždy divil, proč se Češi bojí mluvit anglicky, i když trochu umí a já jsem mu vysvětloval, že je to proto, že se bojí, že neumí dost dobře a že by udělali nějaké gramatické chyby a špatně by se vyjádřili. Proto jsou zaražení – mají strach promluvit.  Bojí se, že by jim nikdo nerozuměl nebo že by vypadali jako blbci či trapně. On to ale dost dobře nechápal, protože Američani jsou spíše otevřenější, neomalenější, nebojácnější – i když často i hloupější, ale nemají zábrany. Vždy nám říkal, nebojte se mluvit, hlavně mluvit, je jedno jak. Nedržte se tolik zpátky a nebuďte tolik sebekritičtí a na sebe přísní. Prostě nedokázal pochopit, že taková je naše národní povaha a tak nás to naučili.

Není náhodou, že mnozí lidé z neanglicky mluvících i rozvojových zemí ovládá angličtinu s mnohem větší jistotou a suverenitou, než čeští studenti, kteří ji věnovali ve škole i mnohem více času. O jazykové vybavenosti Holanďanů, Švédů, Finů apod. ani nemluvě. Mnoho z nich hovoří několika jazyky stejně dobře jako svým rodným. Úplně pravidlo to sice není, ani výjimka také ne. Nejhůře co do jazykové vybavenosti pokud jde o angličtinu jsou na tom nejen my, ale i románské země. I když tam se to dá pochopit, neboť španělština či franština je světový jazyk a i portugalština nebo italština jsou minimálně také významné jazyky.

Pokud nemáte možnost pravidelně pobývat v zahraničí jako Karel Gott nebo Jaromír Jágr, velmi se mi osvědčila metoda poslechu písniček nebo sledování filmů. Samozřejmě je dobré si gramatiku prostudovat, ale je zbytečné na ní bazírovat. Není to to nejdůležitější. Nejdůležitější je pochopit odlišný způsob vyjadřování. Největším problém totiž je, když se snažíme překládat doslova a vyjadřovat se v cizím jazyce českým způsobem. Jiné, zvl. Neslovanské jazyky používají často jiné způsoby a idiomy. Především angličtina je plná naprosto odlišných frází. Dobré je nejen odposlouchávat (často přitom najdeme i fráze, se kterými se ve slovníku ani v učebnicích nesetkáme), ale i sami si v duchu překládat co nás napadne.

Často se říká, že když se učíme více jazyků najednou, začne se nám to plést. Já osobně s tím problém nemám. Naopak jsme zjistil, že když si trénuji paměť v jednom jazyku, jaksi automaticky se mi zlepší i ve druhém jazyku, i když se mu právě nevěnuji. Slovanské, germánské i románské jazyky mají navíc mnoho podobných slov i způsob vyjadřování – pouze angličtina se v tomto vymyká a má velmi odlišný způsob vyjadřování.

Těžko říci, který z těchto jazyků je těžší a který lehčí. Asi záleží i na tom, zda je člověk založen spíše racionálně a logicky nebo intuitivně. Pokud se nedovedete zbavit tendence vše překládat slovo od slova a máte rádi jasná pravidla, na která jsme zvyklí z češtiny, dělá vám problém výslovnost, ale máte logické, analytické myšlení, pak se určitě nejsnadněji naučíte italsky, španělsky či portugalsky. Či jakýkoli jiný jazyk, která má velmi podobnou výslovnost a většinou píše tak, jak čte a vyjadřuje se podobným způsobem, jako čeština, kde příliš záludností nebo prapodivností nenajdete. Pokud vám nedělá problém pevný pořádek slov, trochu podobný jako měla staročeština, určitě si dobře osvojíte i němčinu. Počítejte ale s tím, že kromě slovíček se budete muset naučit i rody podstatných jmen, neboť ne všechny se dají odvodit.

Pokud ale máte velké problémy s gramatikou a rádi řešíte věci intuitivně a učíte se je nazpaměť jako básničku, ani vám nedělá problém výslovnost, bude pro vás ideální angličtina. Ta si většinou neláme hlavu ani s rody a nerozlišuje je. Všechno nežije je tady „TO“ a „ONO“ a žádné skloňování, pády, změny koncovek… Základní mluvnická pravidla tu jsou jednodušší, kromě časování. Je tu ale hlavně zcela jiný způsob vyjadřování a polovina věcí se řekne úplně jinak, než v češtině. To znamená, že kromě slovíček se budeme muset učit nazpaměť memorovat celá slovní spojení či věty, protože doslovně se většina věcí nedá přeložit, jako v jiných jazycích. Nevýhodou tedy je, že pokud vám selže paměť, je to mrzuté. Můžete se sice i v angličtině pokusit přeložit ze svého jazyka vše doslovně, ale je jen poloviční šance, že vám budou rozumět. U jiných jazyků je naopak výhodou, že si stačí pamatovat pouze slovíčka a přeložit větu tak, jak jí říkáme česky – a většinou se člověk trefí.

Další nevýhodou angličtiny je, že mnoho stejných slov tu má často velmi mnoho různých významů, takže se musíte naučit používat slova vhodným způsobem. Nebo naopak, stejné věci se tu řeknou mnoha různými způsoby. I když vám budou rozumět, většinou nikdy nebudete vědět, zda vaše sdělení nevyznělo divně nebo nepatřičně a budete potřebovat dlouhou praxi.

Angličtina je idiomatický jazyk, které se Čech musí učit nazpaměť jako básničku, dokud si dostatečně neosvojí, že mnoho věcí se tu vyjadřuje úplně jinak. Často se mi stávalo, že, když jsem dělal překlad českého textu do němčiny a dál ho ke korektuře svému německému známému, bylo obvykle všechno správně. Když jsem ale přeložil text do angličtiny a dál ho ke korektuře svému anglickému příteli, obvykle mi odpověděl něco v tom smyslu – víš, všechno je to v pořádku, gramatika je OK, nemáš tam žádné chyby, ale zní to celé trochu divně, my bychom to řekli jinak. A nahradil mi pomalu každou druhou větu jinou…

Někdy se říká, že angličtina není inteligentní jazyk, ale jazyk pro blbé a že se ho naučí každý, To si tedy rozhodně nemyslím, naopak existuje u nás mnoho lidí, kteří s ní mají problémy. Je ale asi pravda, že jazyk velkých filosofů to není, ale je hodně univerzální. Pro jeho zvládnutí nemusí být člověk příliš chytrý, ale rozhodně musí mít dobrou paměť. Nerozhoduje zde totiž ani tak to, co si logicky odvodí a pak přeloží, ale to co si zapamatuje a díky tomu to přeloží.

Pokud jde o francouzštinu, tu si nechávám až nakonec, protože to není jazyk, který by se dal úplně doporučit lidem jedné či druhé skupiny. Určitě není tak obtížný jako třeba asijské jazyky, ale ani nepatří pro českého mluvčího k nejjednodušším. Pokud ale máte základy jiného románského jazyka a nebude vám dělat problém naučit se vázat slova dohromady a rozlišovat je či mluvit nosem, neměla by pro vás představovat problém.

Jak by se dalo předpokládat, nejjednodušší jsou pro nás Čechy slovanské jazyky. Zvláště jihoslovanština, která má téměř stejnou výslovnost i diakriticky pravopis jako čeština. Gramatika je navíc o dost jednodušší, než česká – dá se rychle naučit. Ať už se učíte chorvatskou, srbskou nebo jinou variantu jihoslovanštiny, nenarazíte na žádné větší záludnosti a problémy. Jako Češi byste se měli tento jazyk naučit velmi snadno a rychle.

Polština je pro nás možná na první poslech o něco srozumitelnější, než třeba chorvatšina, ale zase trochu náročnější na výslovnost. Domluvit se lze bez problému i jen s malou, základní znalostí polštiny, která předpokládá, že znáte slova, která jsou stejná či podobná, ale mají jiný význam (např. chyba není chyba ale asi) a že umíte číst polsky spřežkový pravopis a písmena (nic těžkého). Problém stejných nebo podobně znějících slov, avšak již s jiným významem, který se během staletí změnil je ale asi největší nástraha všech příbuzných jazyků. Na druhou stranu není třeba se toho bát – tolik jich zase není. Pravopis polštiny je dosti archaický, na druhou stranu mnoho slov bylo převzato z jiných jazyků a nebyla tu takové tendence jako u českých obrozenců pro všechno vymýšlet vlastní, polská slova. Anebo tato slova existovala dříve, ale dnes už byla nahrazena cizími (asi proto se Polákům někdy zdá, že my Češi mluvíme jakousi archaickou, či žvatlavou, dětinskou polštinou, která není zcela srozumitelná.

Asi proto Poláci když něčemu nerozumí neříkají že je to pro ně „Španělská vesnice“ ale „Český film“. Údajně proto, že mu sice rozumí, ale nevědí, o co v něm šlo. Zajímavé je, že španělsky či anglicky se to řekne „Je to pro mě všechno Řecko“. Pro Rusy je zase to čemu nerozumí „Čínská vesnice“. Pro německy mluvící je to opět „Česká vesnice“ – sice ne film, ale opět problém s českým elementem.

A taková ruština? Těžko posoudit, protože ještě patřím mezi ty, kteří z tohoto jazyka povinně maturovali. Takže si něco pamatuji, mám ji dávno zažitou a rozumím celkem bez problému. Pokud pro někoho není cyrilice překážkou, jistě se jí naučí také snadno. Podobně ukrajinsky. Pro nás, kteří jsme se učili rusky ještě povinně ale rozdílní písmo nikdy nebylo problém. Není to žádná čínština a není třeba se toho obávat. Určitě i příbuzný jazyk je také důvodem, proč je u nás silná ukrajinská menšina, místo toho, aby směřovala také do Německa či Rakouska, jako ostatní migranti.

Zajímavostí je bulharština. To je taková směs jihoslovanštiny, češtiny a ukrajinštiny s vlivem orientálních jazyků. S ní moc zkušeností nemám, ale myslím, že pro jazykově neznalého Čecha je téměř nesrozumitelná. S maďaršinou nemám žádné. Tam ani nerozeznám jednotlivá slova – je to zcela zvláštní jazyk. Myslím si, že je i náročnější, než francouzština.

Nejtěžší asi budou asijské jazyky. Nejen kvůli zcela odlišnému písmu, ale hlavně kvůli tomu, že jejich porozumění není založeno jen na výslovnosti, ale i na melodii. Jakmile správně nezazpíváte a nechytíte správný tón, nikdo vám nebude rozumět… A propo, nezdá se vám, že když asiaté mluví, jakoby skutečně zpívali? Asi jako když štěbetají a cvrlikají ptáci. Jsou to velmi zvláštní jazyky, jak svým písmem, tak mluvou – zcela vzdálené těm indoevropským. Myslím si, že učit se je musí být velké dobrodružství. Podobně jako pro ně učit se anglicky nebo česky. Je obdivuhodné, jak to někteří i tak zvládnou. Obrovským problém mají prý hlavně s vyslovováním sykavek.

Pokud se naučíte mluvit a nejlépe i myslet v jiném jazyku, otevřou se vám další možnosti, další svět. Najednou jako byste byli součástí další společnosti či skupiny lidí. Ne nadarmo se říká, kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem. Základním předpokladem skutečného porozumění odlišné mentality a světa je porozumět bez překladatele. Jakmile to dovedete, stanete se již součástí i tamní společnosti. I když třeba jen virtuálně, na dálku. Angličtina může stačit k základnímu faktickému porozumění, ale pokud jde o neanglicky mluvící zemí, musíte umět tamní jazyk. Bez toho do tamní společnosti nikdy neproniknete ani se nestanete její součástí.

Systém biflování se netýká jen výuky cizích jazyků – týká se to celého způsobu výuky – vlastně se toho mnoho nejen od roku 1989, ale vlastně už dob Marie Terezie nezměnilo. Až na výjimky, kdy se objevily nové alternativní soukromé školy. Je s podivem, že tento zastaralý systém dosud nebyl nahrazen novým, takovým, který by místo biflování se dat a vzorců žáky připravil skutečně na praktický život, na to, co skutečně budou nejen potřebovat, ale i používat. Kdo z nás si ještě pamatuje množiny nebo rovnice? Většina z nás je nikdy v životě nepoužila, přestože mnoho těchto věcí patří již na první stupeň základní školy… Žáci jsou zatížení spoustou látky, která je úplně zbytečná. To už by bylo by jistě lepší kdyby tento čas by nahrazen třeba tělocvikem. Kde je ono Komenského škola hrou? To v našem školství nikdy naplatilo a neplatí.

Pokud si ze základní školy pamatuji i po tolika letech jen 30%, pak je to opravdu hodně. Ve skutečnosti ovšem pořád velmi málo a mohlo by toho být mnohem více. Není divu, že většinu žáků škola nebaví a nechodí do ní rádi. Možná si řeknete – to je přece normální, kdo z nás chodil do školy rád? Ale já si myslím, že normální je to proto, že jsme na to tak zvyklí. Jestliže celý život žijeme v nenormalitě, pak ji pokládáme za normalitu… Nemusí to tak ale být.

V posledních letech se ale situace mění a mnoho školáků chodí do školy rádo – ne jako za mého dětství. Zejména děti na prvním stupni. Obávám se ale, že ne vždy je to pro samotnou  výuku, ale spíše pro kamarády. A pokud mají děti dnes ve škole zajištěné nejen obědy, ale i snídaně, svačiny, mají tady obchod, kantýny a automaty, na oběd mají výběr z několika jídel a švédské stoly, krásné barevné třídy s moderním nábytkem a technikou –  vše o čem jsme si my mohli nechat jen zdát, pak je to možná i přirozené. Navíc každá základní škola může mít své vlastní předměty výuky a po skončení docházky si žáci podat přihlášku na několik škol současně a vždy to někde vyjde. Ani to za mých časů neexistovalo…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *