Co se u nás dělo po velké epoše největšího Čecha, krále Karla IV., syna Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovské?
Každá dekáda jen shrnuta jen do několika slov. Uvedená jména osobností jsou jen ilustrativní (je samozřejmě těžké vybrat jen jednu a je to velmi subjektivní. Někdo se navíc stane velkou osobností až dlouho po své smrti, jiný je velkou osobností ve své době, ale pak se na něho zapomene). Časová posloupnost je řazena od současnosti do minulosti, ale můžete samozřejmě začít od konce.
Začínáme u jeho neslavných a neoblíbených synů, králů Václava a Zikmunda a dále od doby kdy se království dostalo do konfliktu s církví, přišlo husitské hnutí a začaly se vydávat tištěné knihy, prvního husitského krále, kterého papež exkomunikoval a vyhlásil proti němu křížovou výpravu, přes krátkou vládu Jagellonců a jejich předání vlády v Českém království Habsburkům, kteří nejdříve opatrně a později radikálně obnovili katolicismus.
Dále přes tu strašnou a dlouhou válku která se rozrostla z náboženské vzpoury do celoevropské války proti Habsburkům, ve které se jim podařilo udržet si svoji moc nad Českým královstvím a během které vymřela třetina obyvatel země. Od té doby pokračovalo omezování autonomie Českého království, až po její úplné zrušení, přes reformy feudalismu až po úplné zrušení poddanských povinností, kdy i prostí lidé mohli začít sami svobodně podnikat nebo se nechat zaměstnávat za mzdu, což vedlo ke vzniku kapitalismu, občanské společnosti, dělnické třídy i myšlenek komunismu…
Podíváme se na to, jak vzdělávací úlohu od církve přebírá stát, jak se čeští intelektuálové a vzdělanci snažili probudit a vyburcovat český lid, aby nebyl pasivní, aby se mu vrátila národní hrdost, aby znovu pozvedli český jazyk a českou kulturu na úroveň německé. To se jim nakonec po dlouhé době podařilo a Češi se stali znovu sebevědomým národem – doba jim také přála a okolnosti světového vývoje byly na jejich straně. Imperialismus velmocí a nacionalismus malých národů byl tím, co hýbalo 19. stoletím a určovalo pak směr dějin, protože i jiné národy, které byly dříve v područí mocnějších, toužily po tom se emancipovat.
I když imperialismus a nacionalismus končil až ve 20. století po první a pak po druhé světové válce a dnes je již většina zemí nezávislá a svobodná, i dnes jsme svědky toho, že imperiální a nacionalistické tendence existují. Imperiální choutky vidíme i na straně dnešních velmocí. Také nacionalismus je stále patrný, zejména v souvislosti utahováním šroubů na úrovni EU, kdy je snaha udržet jednotu pomocí regulací a restrikcí, což naráží na přirozený odpor. Ani myšlenky fašismu a komunismu, které vznikly jako součást občanské společnosti po konci feudalismu nejsou zcela mrtvé, ale transformují se do nových podob.
začít od minulosti do současnosti
začít od současnosti do minulosti