1476001_543073945779756_1455086466_n

Realita je stav vědomí

Co je vlastně realita a existuje vůbec nějaká objektivní realita? Správně asi tušíme, že kromě Boha žádná objektivní realita vlastně neexistuje a existovat nemůže. Realita není nic jiného, než stav vědomí. V naší dimenzi je tento stav vědomí manifestován do určité míry fixovanou, tedy zhmotnělou podobou vnějšího světa. Ve vyšších dimenzích, kde neexistuje žádný rozdíl mezi vnějším a vnitřním pak stav vědomí vytváří realitu přímo a téměř bezprostředně.

Po odchodu z tohoto světa se tak náhle nacházíme v té realitě jaké přesně odpovídá stavu našeho vědomí a stavu vědomí všech, kteří myslí a cítí podobně, jako my. Není to nic tajemného. Jediná skutečná, trvalá, neměnná a věčná realita, od kterou je vše odvozeno a ke které se zpětně vztahuje, je ten, který je. Zda ho nazýváte Bohem Otcem, matkou, nejvyšší energií, Alláhem či jakkoli jinak – to je dáno jen obrazem vašeho stavu vědomí, tedy toho, jakou vy máte či nemáte o této inteligenci představu a osobní vztah. Nebo či dokonce věříte, že za vším žádná inteligence není a vše vzniklo náhodou. Jenže, co je náhoda?

Je to jen další falešná realita, kterou jsme přisoudili moc, kterou má ten, který je. Náhoda je jen další, jiný způsob vnímání Boha, ve kterém jsme ho popřeli tak, že jsme inteligenci nahradili nesmyslnou nahodilostí, která nevysvětluje vůbec nic a ve které říkáme, že vše je jen vesmírný choas, kteří je řízen náhodou. Absurdní a šílené? A přece tomu tolik lidí dnes věří a je to pro ně stále přijatelnější, než představa vyšší inteligence. Věří tomu i přesto, že již na první pohled je vidět, že příroda je někým řízena a že evoluce není výsledkem náhody, nýbrž nesmírně důmyslným, složitým a chytrým projektem. Přestože si vůbec neumíme představit, že by se město postavilo za miliony let náhodou samo od sobě, představit si, že náhodou vnikne sám od sebe život nám divné nepřijde…

Žádná jiná skutečná realita ale neexistuje, vše ostatní jsou pouze dočasně vytvářené a neustále se měnící ostrůvky subjektivních osobních a kolektivních realit vědomí, které více anebo méně zrcadlí věčnou realitu. Každý z nás ve skutečnosti žije v jiném vnitřním světě, v jiné subjektivní realitě, kterou jsme si sami utvořili na základě vnějších podnětů, vůle, zkušeností a dispozic. Tyto subjektivní reality mohou být i velice odlišné, navzdory tomu, že vnější obraz tomu neodpovídá. To, jaký budíme dojem, vůbec nemusí odpovídat tomu, co nosíme v sobě. Již to velmi ztěžuje vzájemné porozumění, protože i když říkáme totéž, myslíme tím každý něco trochu jiného. Navíc někdy nerozumíme ani sami sobě, protože můžeme být ve vleku své reality a reality společenské…

Na jednu stranu se všichni snažíme určitým způsobem řídit vlastní život (či dokonce společnost, máme-li nějaké významnou funkci), ale na druhou straně i my sami jsme svým životem a společností nenápadně tlačeni do určité pozice. Nemusí vůbec jít o nějakou přímou či záměrnou manipulaci. Co mám na mysli?

Nejdříve je třeba si uvědomit, co je vlastně osobní realita a co společenská. Společenská realita je obrovský konglomerát vědomí všech, kdo podléhají nějaké vládě či správě. Většinou státu či nadnárodní vládě, jejíž vliv je dnes stále silnější. Je to obraz kolektivního vědomí nás všech, kteří vyznáváme podobné hodnoty a máme podobný styl života. Tento obraz kolektivního vědomí vytváří společenskou realitu, která se fixuje do podoby určitého matrixu, ve kterém musíme žít, ať chceme nebo ne. Někteří by se velmi rádi od něj odpojili, ale to je spíše jen bláhová představa. Je to vlastně takový společný, do určité míry otrokářský systém, který se utvořil během historie. Systém, který lze jen velmi těžko měnit. Jakákoli změna je velmi pomalá, neboť tento systém reaguje na každý podnět až s velkým zpožděním. Je to jako rozjetý vlak, který se snažíme řídit, ale ve kterém se zároveň vezeme.

Bylo by hezké nakrásně si vysnít, že od třeba od nového roku se všichni odpojíme od matrixu a vstoupíme do nové, lepší reality. Víme, jak je to těžké i v případě naší osobní reality, natož, chceme-li měnit celý svět. Nakonec i ti, kteří jsou u moci mají jen malé páky. I když občas se v historii stane, že potřeba změny se natolik nakupí, že vlivem tohoto přetlaku dojde k revoluci.

Tento společenský tlak je vytvořen tím, že vznikly dvě nebo i více na sobě nezávislých paralelních kolektivních realit., které se od sebe zásadní liší. K tomu dojde v případě, že si lidé přestanou naslouchat a nejsou ochotni komunikovat, dokud nedojde k fatálnímu střetu, který toto napětí uvolní. Děje se tak nejen u mezi jednotlivci, ale i mezi rodinami, většími společnostmi, ba i celými státy. Je to stále stejný princip. Paralelní, nezávislá realita vznikne tak, že se její nositel či nositelé uzavřou do sebe a nezajímá je, co si o tom myslí ostatní. Prostě si začnou utvářet svůj vlastní svět a realitu a ke střetu dojde, jakmile ji začnou podsouvat a vnucovat jiným. Ať už je to rodič ve vztahu k dítěti, šéf k zaměstnancům či vláda ve vztahu k občanům.

A co nejvíce vytváří společenskou realitu? V dnešní době to samozřejmě již dávno není církev, ale velká, hlavní média, i když samozřejmě vše se ovlivňuje navzájem. Média establišmentu – tedy těch, kdo jsou hlavní silou ve společnosti. To jsou vládní činitelé, velké nadnárodní koncerny, finanční skupiny, miliardáři, lobbisté. Ti, kteří vytváří zákony a ti, kdo jejich tvorbu ovlivňují (lobbisté koncernů), někdy skrze korupci. To jsou ti hlavní hráči vytvářející tzv. oficiální realitu. Vedle té pak existuje – mohli bychom říci – lidová, neoficiální realita, která se dále štěpí na mnoho subrealit, kterou jsou více či méně v opozici vůči realitě oficiální, utvářené vedoucím establišmentem.

Čím více se lidová realita odděluje od oficiální, tím více roste napětí ve společnosti. Čím více roste odpor lidí, tím častěji pak establišment sahá k přímému či nepřímému nátlaku a k propagandě. To se děje v každém režimu, feudalismu, socialismu i kapitalismu. Mění se pouze přístupy a strategie. Pokud je establišment chytrý a dobře zná psychologii davu (a to dnes zná velmi dobře), dovede lidovou realitu snadno ovládat. Lidé se pak ani neuvědomují, že jsou manipulování a ovládáni více, než by bylo normální a jsou i tak spokojeni – či to dokonce již i sami vyžadují.

Realita naší společnosti se vytvářela po stovky, ba dokonce tisíce let. Bez ohledu na to, jak dalece je chybným matrixem, slepou vývojovou uličkou či nedokonalým obrazem skutečné reality, je tady a my v ní musíme žít. Musíme umět pokorně přijmout i pouta, která nám dává, pokud chceme být jejím platnými jejími členy, nevyčleňovat se a nežít jako bezdomovci na jejím okraji. Nemáme totiž na výběr. Na druhou stranu je ale naší povinností snažit se být sami sebou a nechávat si jí ovlivňovat co nejméně. Jen tak totiž nejsme jen slepými ovcemi, protože jen tak můžeme tento svět měnit k lepšímu. Víme sice, že jsme navenek otroci, ale uvnitř svého světa můžeme již dnes být svobodní lidé. Skutečná svoboda totiž nepřichází jen z vnějšku. Vychází především z našeho nitra.

Dokud nezměníme sami sebe, těžko totiž můžeme měnit svět. Taková snaha přinese vždy je chabé výsledky. Ano, někdy je třeba použít i násilí a hrubou sílu, ale není to jediný způsob jak měnit realitu. Neviditelná, tichá síla odporu je často ještě silnější, než ta hrubá. Ta má totiž skutečně moc měnit stav kolektivního vědomí. Na tomto principu je založena také modlitba. Ta nemusí mít slova, je-li ale skrz ní vědomí spojeno se zdrojem vědomí, může měnit realitu tak, že falešný matrix se nakonec rozpadne sám od sebe. A často stačí prostě jen tichá, vytrvalá trpělivost a neochvějnost. Hrubá síla má totiž jednu nevýhodu – způsobuje odpor protihráče. A i když se nám tento odpor nakonec podaří zlomit, stojí nás to mnoho sil a vyčerpává. Vedlejším projevem je pak zahořklost a zatrpklost druhé strany, která nám stále může klást překážky. A my chceme přece více. Chceme, abychom byli svobodní nejen my sami, ale také náš nepřítel. Víme, že jen tak můžeme být všichni šťastni.

Jediná skutečná realita, tedy dokonalé štěstí, svoboda, láska a pravda, pokoj a harmonie je pouze v nejčistším stavu vědomí. K cesta k němu je však dlouhá a trnitá. Lidí milují zkratky, zvláště v dnešní době chtějí mít všechno hned a bez námahy. Nejen v oblasti konzumu, ale i v oblasti duchovního rozvoje. Jestliže v prvním případě to může fungovat, ve druhém rozhodně ne. Žádná zázračná duchovní cesta neexistuje. Pokud ale přijmete fakt, že nejste dokonalí a navíc, že jste a musíte být otroky světa, zjistíte, že uvnitř můžete být svobodní. A to na duchovní cestě k vyššímu stavu vědomí a vyšší realitě jde. Pokud ale odmítáte všechno negativní jen proto, abyste se vůči tomu obrnili a tak postoupili výše, děláte ve skutečnosti nevědomky pravý opak. Uzavíráte se do své subjektivní reality. To je z náboženského hlediska přesně ten rozdíl mezi vykoupením a sebe-vykoupením. Sami sebe osvobodit nemůžete. Musíte napřed přijmout realitu zla.

Negace patří k životu, pokud není destruktivní. Je to také hybná síla vývoje. Jen duchovně zralý člověk totiž dovede nejen pokorně přijmout negaci, ale i pochopit a být milosrdný nejen k sobě, ale i k těm, kdo jsou jejími otroky. Pokud dosáhnete tohoto stavu, dosáhli jste základního, nejnižšího stupně moudrosti. Pochopili jste totiž, že život má vyšší dimenzi, která není založena na společenské a dokonce ani na osobní subjektivní  realitě. Pochopili jste, že život ve skutečnosti přesahuje všechny tyto reality, které jste si utvořili či ty, které si utvořila společnost a ve kterých musíte existovat. Všechno to jsou jen přeludy, obrazy a dočasně fixované stavy vědomí ve kterých plavete jako v moři.

Hlavní hybnou silou, která vytváří realitu nejsou však myšlenky, ale emoce. To první, co potřebujete ve svém životě udělat, je pochopit své emoce, naučit se s nimi pracovat a poznat, že emoce tu nejsou proto, aby vytvářely naši realitu, ale aby nám sloužili. Pokud podléháme náladám a momentálním stavů vědomí, jsme jen jako list ve větru. Naše realita se rychle mění. Emoce jsou zdrojem všeho, co cítíme. Kdybychom neměli emoce, nebyli bychom lidskými bytostmi a žili bychom v úplně jiné realitě, ve které by sice mohlo být vše dokonalé, ale neexistovala by zde žádná láska, možnost svobodného rozhodování a odpovědnosti. Emoce je základní síla evoluce lidského rodu, čím se zásadní liší od jiných bytostí z paralelních světů, které emoce nemají.

Emoce jsou tak nosičem lásky, ale také nenávisti, zášti a závisti. Jsou mimo jiné ideálním prostředkem pro člověku nepřátelské bytosti z paralelních světů, aby tyto emoce používali jako zbraň proti vám. Díky jim mohou způsobovat deprese a mást myšlení lidí. Emotivní lidé mou mít často dobrou intuici a vnímavost, zároveň se ale také stávají snadnou kořisti těchto negativních sil z mezisvěta, ať jsou vědomě vytváření či nikoli.

Často se na základě emocí vytváří naše myšlenky. První bývá emoce, až poté vzniká myšlenka, málokdy naopak. Možná i u těch, kdo jsou založeni především racionálně. Emoce jsou velkým darem, který umožňuje intenzivní a hluboké prožívání. Mohou být zdroje inspirace, vášně, hluboké intuice, ale také břemenem. Racionální člověk má život jednodušší, snadnější, ale také chudší, aniž si to uvědomuje. Je více strojem, než člověkem, který skutečně vytváří realitu. Jeho realita je více mechanická a neosobní, ale zároveň také nezávislá. Tito lidé nemají potřebu nikomu ubližovat, nechápou pocity méněcennosti, žárlivosti či nenávisti, ale zároveň nejsou schopni ani chápat a rozumět pocitům jiných a nemají velkou potřebu lásky (a často ani něžnosti).

Realit je opravdu mnoho… Žádná není jediná, skutečná a objektivní. Reality vznikají, mění se a zanikají. Co je to objektivní pravda? Jedině láska. Nejen emotivní, ale především ta vědomá, která vyžaduje námahu. Nejvyšší je ale ta duchovní. Ta ovšem vyžaduje moudrost. To je nejvyšší stupeň. V ní se mění celé naše vědomí a naše láska, která dříve měla své hranice a limity, se stává nekonečná a bezpodmínečná. Je to stav dokonalé svobody, jednoty, štěstí a moci. Je to stav, kdy milujete každého, cítíte to a navíc se o to vůbec nemusíte snažit. Vaše vědomí vytvoří s nejvyšším vědomím dokonalou jednotu, takže již nejste člověkem, ale jste zároveň Bohem. Máte tu stejnou moc, jako má on a můžete měnit realitu ihned, pouhým slovem. či myšlenkou Můžete poručit hoře, aby se zvedla a přesunula se do moře, můžete přikázat slunci i větru. Je to velmi jednoduché a ve skutečnosti je tento stav cílem každého člověka.

Člověk ztratil mnoho výjimečných schopností, které kdysi dávno běžně používal. Tím více, čím více se odděloval od prapůvodního stavu a nejvyššího vědomí. Co je vyhnání z ráje? Z ráje ho ve skutečnosti Bůh nevyhnal – to je pouze obraz. Stejně jako to, že Bůh trestá. To jsou vše vyjádření použitá proto, že jiným člověk nerozuměl a mnohdy ještě stále nerozumí. Člověk z ráje odešel proto, že si sám vytvořil svůj vlastní svět, realitu, o které se domníval, že jí může ovládnout. A dnes místo toho, aby ji ovládal, stal se jejím otrokem. Člověkem, který již dávno zapomněl nejen kdo je Bůh, ba dokonce ani neví, kdo je on sám a proč je. Nachází se v jakémsi spánku zapomnění. Falešné realitě vytvořené mnoha falešnými bohy.

Věří, že věda mu dá někdy odpověď na zásadní otázku toho, kdo je a proč a přitom netuší, že odpověď na ní leží daleko za hranicí možností vědy, mimo svět času, prostoru a jakýchkoli měřitelných konstant. Možnosti vědy končí již na samotných hranicích vesmíru, kde se hmota ztrácí, prostor i čas zakřivuje a vrací vás zpět. Nedovolí vám opustit realitu časoprostoru, a pokud byste dovedli nějakým urychlovačem částic zvýšit únikovou rychlost tak, abyste jej opustili a uměli cestovat mezi paralelními světy, stále by vám to příliš nepomohlo, pokud byste vy sami na to nebyli připraveni. Stejně jako kdybyste propadli černou dírou či v okamžiku smrti svého těla, kdy jej musíte opustit a nechat tady. Ve všech případech byste se totiž znovu ocitli v jiném paralelním světě, sice mimo časoprostor a možnosti vědy, ovšem znovu odpovídajícím vašemu stavu vědomí.

Princip je velmi jednoduchý – můžete navštívit jen takovou realitu, kterou jste připraveni a schopni vnímat. Představce si zločince, kterého by někdo vzal na ruku a přivedl do ráje, aby se porozhlédl, jak krásné to tam je. Výsledek by byl takový, že pokud by se mu nedostalo nějaké mimořádné milosti, neuviděl by zde nic. Jen temno, šero, vlhko, smrad a chlad. Byl by sice tam, ale vůbec nic by z toho neměl, protože nemá schopnost tuto realitu vnímat. Nebo je to jako kdybyste chtěli hluchého a slepého provést svým krásným novým domem. Realita je skutečně pouze obrazem stavu vědomí a není to nějaký prostor tam či onde. Jste to vy sami. Kolik paralelních světů byste mohli navštívit, pokud byste se mezi nimi mohli pohybovat, by záleželo pouze na vaší duchovní připravenosti. Žádné hranice ve skutečnosti neexistují. Neexistuje žádný ráj, který by střežili nějací andělé. Hranice jsou pouze v nás, my sami si je určujeme.

Každý byl stvořen k tomu, aby byl obrazem skutečné reality – tedy té, která všechny reality vytváří. Vědomě a přímo. Nikdo nebyl stvořen proto, aby byl otrokem své vlastní reality a reality kolektivního vědomí. To je jen falešný matrix, temná jáma, do která spadl a nyní hledá cesty ven. Realita, to není svět kolem vás, to jste vy sami. Každý člověk je bohem, ovšem ten teprve čeká na své znovuobjevení. Až k tomu dojde, člověk opět pozná pravdu o sobě, o tom kdo je a jakou má moc. Skutečná realita není ta, která člověka ovládá, i kdyby vypadala sebelépe. Je to ta, kterou tvoříte vy. Jste to vy samy. Neexistuje žádná jiná objektivní pravda, že ta, která je ve vás a která vás chce vést, pokud ji chcete dát přednost před svým egem, které touží ovládat.

Ego totiž skálopevně věří, že realitu lze vytvářet a prosazovat  skutečně efektivně jen hrubou silou a manipulací. To ale přesně takto neplatí. Je to jen začarovaný kruh, který nemá žádný východ. Jen to jen způsob, jak ďábla vyhánět jiným ďáblem, jak jedno potlačovat jiným. Na chvíli tím můžete stav zlepšit, ovšem ta změna je spíše jen kosmetická. Po čase ten přetlak bouchne zase někde jinde a v jiné podobě. Ego je největší překážkou na cestě k trvale udržitelné svobodě. Nutí vás bojovat za svobodu a štěstí, ale současně vám před nimi zavírá dveře a dělá z vás otroky sama sebe.

Pokud však uvěříte, že neexistuje žádná objektivní realita a že realitu tvoříte vy sami, pochopíte, že jste ve skutečnosti svobodní. Nenechte se mást tím, jaká očekávání od vás mají jiní lidé či společnost. Je to je důsledek falešného matrixu, kterého jsme otroky. Tito lidé, kteří vám kladou podmínky své lásky, tak činí proto, že jsou sami otroky podmínečné lásky jiných lidí. Není to nic tajemného, je jen onen dědičný hřích a naše karma. Nikdo nejsme úplně svobodní, právě proto si s sebou neseme toto břemeno, která nás nutí nějak jednat. I když to není správné, přestože věříme že to správné je, protože tomu věří všichni. Často to tak je. Ne ale vždy, o čem všichni věří, že je dobré, je opravdu dobré. Přestože je to samozřejmé – protože – tak se to přece dělá odjakživa…

Nikdy nevěřte člověku, který vám řekne, že je něco správné proto, že takhle to dělá už 50 let. Nebo, že takto ho to někdo naučil. To, že někdo nebo celá naše společnost něco dělá 50, 500 nebo 5000 let ještě neznamená, že je to správné a dobré. Chápete ten princip setrvačnosti falešného matrixu? Je vždy těžké vystoupit z řady a dělat něco úplně jinak a říkat něco, co se neříká. Ale přesto je dobré si alespoň uvědomit, že všichni jsme jen otroky nějakého systému, který se utvářel tisíce let a který vůbec nemusí být správný. Princip setrvačnosti je ale ve světě časoprostoru základním kámen, na kterém stojí naše realita. kdyby neexistoval, pak by nebylo tak těžké realitu měnit, pokud bychom chtěli a měli vůli změnit sama sebe.

Realita je především to, čemu věříte – co vaše podvědomí přijme jako nepopiratelný fakt. Pokud věříte, že se uzdravíte, uzdravíte se. Pokud věříte, že onemocníte – onemocníte. Pokud věříte, že se stane něco zlého, když vám přeběhne černá kočka přes cestu nebo když bude pátek 13. – něco zlého se stane. Realita je ve skutečnosti tvárná – my sami si ji utváříme. Neexistuje žádná objektivně daná. I osud existuje proto, že jsme v něj uvěřili, protože jsme osudu dali svoji moc. Respektive moc, kterou má ve skutečnosti jedině Bůh. Osud je jen další falešný matrix. Pokud věříte, že jste šťastní, bude šťastní. Pokud věříte, že jste nešťastní a že takoví zřejmě zůstanete do konce života – stane se to. Osud je jen výsledek toho, čemu jsme kdysi uvěřili, neboť to se zhmotnilo. Stejně jako karma – následek hříchů.

Ježíš spatřil u cesty fíkovník a šel k němu; ale nic na něm nenalezl, jen listí. I řekl mu: „Ať se na tobě na věky neurodí ovoce!“ A ten fíkovník najednou uschl. Když to učedníci viděli, podivili se: „Jak najednou ten fíkovník uschl!“ Amen, pravím vám, budete-li mít víru a nebudete pochybovat, učiníte nejen to, co se stalo s fíkovníkem; ale i kdybyste této hoře řekli: ‚Zdvihni se a vrhni se do moře‘ – stane se to.“ „Všechno je možné tomu, kdo věří. Kdybyste měli víru jako zrnko hořčice – řekli byste tady té moruši: přesaď se do moře – a ona by vás poslechla.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *